26 Co 101/2013

Plný text

26Co 101/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobkyně HR , nar. xxx, trvale bytem xxx, t. č. xxx, zast. Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti žalovaným 1) IR , nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, a 2) Rico Art s. r. o., IČ 26002809, se sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4, zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 11. 2012, č. j. 11C 86/2011-115, takto :

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje .

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení 21.004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 9.327 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění : Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že nemovitosti ve výroku I uvedené jsou ve vlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) v rámci jejich dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění manželů (výrok I). Žalovaným byla uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení 32.280 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný 1) získali do společného jmění manželů pozemkovou parcelu č. 618/1 v obci a katastrálním území xxx, která byla následně rozdělena na dvě samostatné parcely, a to p. č. 618/1- trvalý travní porost a p. č. 618/6 – stavební parcelu, na které byla za trvání manželství účastníků a za jejich společné prostředky postavena budova skladu čp. 1403. Dále okresní soud dovodil, že žalobkyně dala za trvání manželství žalovanému 1) souhlas s tím, aby výše uvedené nemovitosti použil k podnikání ve smyslu § 146 občanského zákoníku. Pokud ovšem žalovaný 1) za trvání manželství bez vědomí a bez souhlasu žalobkyně prodal sporné nemovitosti třetí osobě (žalovanému 2), nejednalo se o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů a tento úkon je třeba považovat za neplatný. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem dle § 80 písm. c) o. s. ř., když za trvání manželství žalobkyně zjistila, že společný majetek žalobkyně a žalovaného 1) byl tímto žalovaným prodán třetí osobě, vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy již byl v té době proveden. Teprve později žalobkyně podala žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Žalobkyně se důvodně obávala, že by společný majetek mohl být převeden na další subjekt a tímto postupem by se mohlo podstatným způsobem ztížit právní postavení žalobkyně a mohla by jí být způsobena obtížně odčinitelná majetková újma. Ke dni rozhodnutí okresního soudu o žalobě o určení sice již byla podána žaloba o vypořádání SJM, neproběhlo však žádné dokazování, ani nebylo rozhodnuto. Určovací žaloba tak nepochybně směřovala k rychlejší ochraně majetkového práva žalobkyně, než které by se jí dostalo v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Navíc druhý žalovaný není účastníkem řízení o vypořádání SJM. Podle závěru okresního soudu souhlas manžela s použitím majetku ve společném jmění manželů k podnikání nedává podnikajícímu manželovi právo, aby jej užíval výlučně on sám nebo aby výlučně rozhodoval o jeho užívání, nebo aby tento majetek dokonce bez souhlasu druhého manžela prodal. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku se oba žalovaní v zákonné lhůtě odvolali. Znovu opakovali, že ve věci neshledávají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když tuto otázku lze řešit jako předběžnou v rámci řízení o vypořádání SJM. S právním názorem okresního soudu o tom, že prodej sporných nemovitostí třetí osobě není obvyklou správou společného majetku a k tomuto úkonu je třeba souhlasu druhého manžela, nesouhlasili. Připomněli, že soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1731/2003) dovodila, že souhlas podle § 146 občanského zákoníku má jen ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu § 145 odst. 2 v souvislosti s § 40a občanského zákoníku, ovšem souhlas sám o sobě nemůže vyloučit oprávnění druhého z manželů společný majetek užívat. Odvolatelé uvedli, že převod společných nemovitostí je úkonem, který učinil prvý žalovaný v rámci svého podnikání (jde o převod z podnikatelského majetku prvého žalovaného na druhého žalovaného, kde prvý žalovaný vystupuje jako společník a jednatel), je užitím společného majetku v rámci podnikání a k tomu žalobkyně dala souhlas. Podle přesvědčení žalovaných smyslem souhlasu nepodnikajícího manžela je právě to, aby s takovým majetkem mohl podnikající manžel sám disponovat bez dalších souhlasů a povolení, neboť je to primárně on, kdo nese odpovědnost za výsledky svého podnikání a kdo si definuje své podnikatelské záměry. Žalovaní tedy mají za to, že k převodu předmětných nemovitostí dne 4. 1. 2011 byl generální a nijak nelimitovaný a neodvolaný souhlas žalobkyně k použití tohoto majetku k podnikání zcela dostačující a dalšího souhlasu již nebylo třeba. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítne. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204) přezkoumal napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z odvolateli uplatněných odvolacích důvodů, stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 146 občanského zákoníku majetek ve společném jmění manželů nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku ve společném jmění manželů nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejících s podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba. Je nepochybné, že k použití shora uvedených nemovitostí žalovaným 1) k podnikání byl dán souhlas žalobkyně. Podstatou sporu byl výklad výše zmíněného zákonného ustanovení, konkrétně slov “použití majetku ve společném jmění manželů k podnikání jednoho z manželů“, resp. zda slovem „použití“ se rozumí i zcizení (prodej) takového majetku. Podle přesvědčení odvolacího soudu je při logickém výkladu použitého pojmu třeba zastávat názor, že jde o použití společného majetku, které ve svých důsledcích vede (§ 2 obchodního zákoníku) k soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Souhlas jednoho z manželů s použitím majetku ve společném jmění k podnikání druhého manžela neopravňuje podnikajícího manžela k tomu, aby nadále tento majetek užíval výlučně (tedy ani k tomu, aby jej např. prodal) nebo aby výlučně rozhodoval o způsobu jeho užívání. Podle názoru odvolacího soudu za příklad použití společného majetku k podnikání, k němuž musí dát druhý z manželů souhlas, lze považovat např. situaci, kdy manžel zahájil podnikání na základě živnostenského oprávnění a hodlá ke zřízení podnikatelské dílny využít nemovitost, která byla nabyta do SJM za trvání manželství, nebo situaci, kdy si manželé zakoupili do SJM garáž a v garáži je umístěn automobil, který používá manžel k pracovním cestám v rámci svého podnikání nebo např. to, když fyzická osoba má pro účely svého podnikání umístěnu provozovnu v suterénu rodinného domku, který je ve společném jmění manželů. Podle přesvědčení odvolacího soudu, které je shodné se závěrem soudu prvého stupně, je prodej majetku, který tvoří součást v SJM, podnikajícím manželem, jemuž byl dán souhlas k použití takového majetku, činností vymykající se pojmu „použití k podnikání“ tak, jak má na mysli ustanovení § 146 občanského zákoníku, neboť takovým postupem jsou – v daném případě – nemovitosti natrvalo vyvedeny ze společného jmění manželů. Podle přesvědčení odvolacího soudu oprávnění jednoho z manželů majetek tvořící SJM prodat ani z gramatického a systematického výkladu ustanovení § 146 občanského zákoníku (v souvislosti s § 2 obchodního zákoníku) neplyne. Z toho důvodu se žalobkyně důvodně dovolala relativní neplatnosti ve smyslu § 145 odst. 2 v souv. s § 40 a obč. zák. S ohledem na to, že odvolací soud souhlasí i s tím, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., když ohledně důvodů odkazuje na rozhodnutí okresního soudu, které je v tomto ohledu vyčerpávající, byl rozsudek okresního soudu jako správný ve výroku I potvrzen (§ 219 o. s. ř.). Jelikož ke dni 7. 5. 2013 byla zákonem č. 116/2013 Sb. zrušena vyhl. č. 484/2000 Sb. a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 k onomu nálezu, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb. odvolací soud dospívá k závěru, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je na místě postup podle § 151 odst. 2 věty prvé části věty za středníkem o. s. ř. a tedy použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění. Odměna za právní služby poskytované v řízení před okresním soudem činila dle ustanovení § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem 10.164 Kč (3 úkony po 3.388 Kč, 3.000 Kč soudní poplatek, 3 x 300 Kč režijní paušál dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění, ztráta času 18 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění a cestovné 4.540 Kč, (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vyhl. č. 472/2012 Sb., celkem 21.004 Kč). Z toho důvodu byl rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II změněn tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla i v odvolacím řízení úspěšná, a proto jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které tvoří: mimosmluvní odměna právního zástupce za 2 úkony právní služby dle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání ze dne 11. února 2013 a účast na ústním jednání dne 11. 6. 2013 (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění), celkem 6.776 Kč, dále 2 x 300 Kč režijní paušál a náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 téže vyhlášky) a cestovné ve výši 1.350,80 Kč, celkem činí náklady odvolacího řízení 9.326,80 Kč, po zaokrouhlení 9.327 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni (Okresní soud Ústí nad Orlicí) s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.). V Hradci Králové dne 18. června 2013 předsedkyně senátu