26 Co 12/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená datum narození trvale bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený datum narození bytem Adresa žalovaného A zastoupený Jméno žalovaného B bytem Adresa žalovaného B o výživné manželky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 11 C 219/2024-251 ve znění opravného usnesení ze dne 15. prosince 2025 č. j. 11 C 219/2024-255

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem 25 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výživné za období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 měsíčně 4 000 Kč, tedy celkem 38 172 Kč, a to v měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I), žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala placení výživného 8 000 Kč měsíčně za dobu od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 a 12 000 Kč měsíčně za dobu od 23. 8. 2025 do 18. 9. 2025 (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodl tak o návrhu žalobkyně na určení výživného žalobci měsíčně 12 000 Kč s účinností od 6. 11. 2024 do 18. 9. 2025.

2. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaný byli v období od 7. 10. 2021 do 18. 9. 2025 manželé, a že společné soužití ukončili dne 5. 8. 2024, poté, co žalovaný fyzicky napadl žalobkyni.

3. Žalovaný je trestně stíhán pro jednání, jehož se měl dopouštět vůči žalobkyni a dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 3. 2025 č. j. 1 T 98/2024-907 byl uznán vinným ze zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací dle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a/, c/ tr. zákoníku a přečinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a rovněž mu bylo mimo jiné uloženo nahradit žalobkyni majetkovou újmu 1 635 Kč a nemajetkovou újmu 296 650 Kč.

4. Žalobkyně pobírá invalidní důchod III. stupně (absolvuje léčbu onkologického onemocnění), do 31. 12. 2024 to bylo 19 984 Kč měsíčně a od ledna 2025 je důchod vyplácen ve výši 20 338 Kč měsíčně. Kromě toho je žalobkyni vyplácen příspěvek na bydlení, od 15. 5. 2025 měsíčně 5 247 Kč a od 4. 8. 2025 měsíčně 7 720 Kč. Do května 2025 bydlela žalobkyně u své dcery, jíž přispívala na bydlení 7 000 Kč měsíčně, od 15. 5. 2025 užívá nájemní byt, za jeho užívání hradí měsíčně 11 000 Kč nájemné a 4 300 Kč zálohy za služby spojené s užíváním bytu.

5. Žalovaný byl zaměstnán jako vedoucí údržby u společnosti , právnická osoba, , jeho průměrný čistý měsíční příjem se zde do září 2024 pohyboval na úrovni 34 000 Kč. V době od 10. 10. 2024 do 24. 3. 2025 byl žalovaný kvůli trestnímu jednání, jehož se dopustil vůči žalobkyni, ve vazbě. Po vzetí do vazby nebyl žalovaný ze zdravotních důvodů schopen po celou dobu, kdy byl ve vazbě, výkonu práce. Nejdříve trpěl onemocněním – neohraničeným zánětem měkkých tkání levé nohy. Poté, co se mu toto onemocnění v březnu 2025 zhojilo, se 20. 3. 2025 pokusil o sebevraždu. V důsledku toho byl do 9. 4. 2025 hospitalizován ve Fakultní nemocnici v , adresa, a od 9. 4. 2025 do 16. 5. 2025 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v , adresa, . V období od 8. 4. 2025 do 22. 8. 2025 byla žalovanému vyplacena jeho zaměstnavatelem náhrada mzdy 11 096 Kč a následně mu byly vyplaceny dávky nemocenské v celkové výši 127 229 Kč (tj. v průměru měsíčně cca 27 500 Kč). I po propuštění z psychiatrické nemocnice je žalovaný nadále v pracovní neschopnosti. Od srpna 2025 je žalovanému vyplácen invalidní důchod II. stupně měsíčně 16 328 Kč. Od dubna 2025 je žalovanému navíc vyplácen příspěvek na bydlení. Za měsíce duben až červen to bylo 4 281 Kč měsíčně a od srpna 2025 se jedná o 7 614 Kč měsíčně. Žalovaný je výlučným vlastníkem rodinného domu na adrese svého trvalého bydliště (zde se nacházelo poslední společné bydliště žalobkyně a žalovaného), jeho měsíční náklady na bydlení činí cca 7 000 Kč. Kromě toho žalovaný hradí výživné svojí dceři 5 000 Kč měsíčně.

6. Na základě shora uvedených zjištění dospěl okresní soud s odkazem na ustanovení § 697 o. z. k závěru, že žalovaný měl vůči žalobkyni vyživovací povinnost v období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025, protože v této době byly a mohly být příjmy žalovaného vyšší než příjmy žalobkyně. Uzavřel, že žalovaný byl tehdy nemocný a nebyl schopen vykonávat práci, ale po tuto dobu mohl pobírat nemocenskou a náhradu mzdy v průměrné výši okolo 27 500 Kč měsíčně. I když v období od podání žaloby do 8. 4. 2025 nebylo žalovanému nic vyplaceno, protože pobýval ve vazbě, tak ale ve vazbě byl umístěn kvůli svému jednání, kterého se dopustil vůči žalobkyni. Proto okresní soud dovodil, že výkon vazby není důvodem, proč by žalobkyni mělo být upřeno právo na výživné od žalovaného. Okresní soud proto vycházel dle § 913 odst. 2 o. z. (ve znění účinném do 31. 12. 2025) z toho, že pokud by žalovaný nebyl ve výkonu vazby, mohl dosahovat příjem z nemocenské dávky ve výši 27 500 Kč měsíčně. Okresní soud přihlédl i k tomu, že žalovaný měl v rozhodném období možnost vlastního bydlení, naproti tomu si žalobkyně musela v důsledku násilí žalovaného obstarat nové bydlení. Životní úroveň obou účastníků řízení nebyla stejná. S přihlédnutím k příjmům žalobkyně okresní soud na vyrovnání životní úrovně uložil žalovanému povinnost hradit za období od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 výživné 4 000 Kč měsíčně a ve zbývající části žalobu zamítl. Za období od 23. 8. 2025 pak okresní soud žalobu zamítl zcela. Protože okresní soud výživné určil pouze zpětně, vyčíslil dluh na výživném již splatném, přičemž s přihlédnutím k poměrům žalovaného umožnil tento dluh uhradit ve splátkách (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

7. Okresní soud uzavřel, že žalovaný byl v řízení poměrně úspěšnější, a proto by mu vůči žalobkyni příslušelo právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný však přiznání práva na náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto okresní soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádné ze stran.

8. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Směřovala jej pouze proti výroku II, jakož i proti závislému výroku III, jímž okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Okresnímu soudu vytkla, že nijak nezohlednil, že musela opustit společnou domácnost, což pro ni znamenalo zvýšené náklady na zajištění bydlení a na nákup potřebných věcí do domácnosti. Namítala, že okresní soud nevzal do úvahy, že se žalovaný vůči ní dopouštěl domácího násilí. Poukazovala na to, že žalovaný vlastní nemovitý majetek. Nesouhlasila ani se závěrem okresního soudu, že jí nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení. Namítala, že co do základu byla se svým nárokem úspěšná, a že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, proto by jí mělo příslušet právo na plnou náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, aby její žalobě bylo zcela vyhověno.

9. Žalobce se s rozsudkem okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Zopakoval, že je invalidní, a že v důsledku psychiatrických zdravotních potíží fakticky není schopen bez dozoru vykonávat, byť jen jednoduché manuální práce. Namítal, že samotné vlastnictví nemovitosti neznamená, že by byl schopen hradit vyšší výživné. Poukázal na to, že musel hradit výživné pro svoji nezletilou dceru.

10. Účastníci shodně potvrdili, že výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 3. 2025 č. j. 1 T 98/2024-907 byl ve výroku o vině a trestu v odvolacím řízení potvrzen, a že z větší části bylo potvrzeno i rozhodnutí o tom, že je žalovaný povinen nahradit žalobkyni majetkovou a nemajetkovou újmu.

11. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.

12. Okresní soud na daný případ aplikoval přiléhavé ustanovení § 697 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), dle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. To zjednodušeně znamená, že by oba manželé měli mít příjem na stejné úrovni – s přihlédnutím k tomu, jaké jsou jejich důvodné výdaje na živobytí. S okresním soudem je možno souhlasit, že v rozhodném období žalovaný byl práce neschopen, a že do okamžiku, kdy mu byl přiznán invalidní důchod, jeho příjem mohly tvořit pouze dávky nemocenské ve výši, která se odvíjela od výše mzdy, vyplácené žalovanému jeho posledním zaměstnavatelem. Ze zprávy Vězeňské služby ČR jednoznačně vyplývá, že žalovaný již v okamžiku, kdy byl vzat do vazby (tj. dnem 10. 10. 2024), trpěl takovými zdravotními komplikacemi, pro které musel být intenzivně léčen (byl z tohoto důvodu i opakovaně hospitalizován), a že by nemohl vykonávat své povolání, i kdyby nedošlo k jeho vzetí do vazby. Jediným příjmem žalovaného v období od října 2024 do dubna 2025 tak mohly tedy být pouze dávky nemocenské v průměrné výši cca 27 500 Kč. V té době žalobkyně pobírala toliko invalidní důchod na úrovni 20 000 Kč měsíčně, tudíž příjem žalovaného byl vyšší o cca 7 500 Kč. Od května 2025 došlo u obou účastníků k nárůstu příjmů – oběma byla přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, měsíční příjem žalovaného se tak v květnu 2025 zvýšil na cca 31 800 Kč a u žalobkyně to bylo cca 25 600 Kč. Žalovaný tedy tehdy čerpal příjem o cca 6 200 Kč vyšší. Po navýšení sociálních dávek v srpnu 2025 se měsíční příjem žalovaného navýšil na cca 35 000 Kč a příjem žalobkyně na cca 28 000 Kč, rozdíl tudíž činil cca 7 000 Kč. To však jen do konce srpna 2025, protože poté byl žalovaný uznán invalidním a byl mu přiznán invalidní důchod v měsíční výši cca 16 300 Kč. Od tohoto okamžiku tak žalovanému již nenáležely dávky nemocenské, a proto se započtením příspěvku na bydlení dosáhl příjem žalovaného od konce srpna 2025 (až do rozvodu manželství) pouze cca 24 000 Kč měsíčně. Je proto možno uzavřít, že ve sledovaném období od listopadu 2024 do září 2025 byl příjem žalovaného vyšší pouze v období do 22. srpna 2025 (do kdy byly žalovanému vyplaceny dávky nemocenské), a to v rozmezí od 6 200 do 7 500 Kč. Úvaha okresního soudu, že za toto období lze žalobkyni přiznat výživné pouze ve výši 4 000 Kč měsíčně, a že za období od 23. 8. 2025 žalobkyni nárok na výživné přisoudit nelze vůbec, je proto správná.

13. Námitka žalobkyně, že okresní soud nezohlednil, že se vůči ní žalovaný dopouštěl domácího násilí, není důvodná. Zde je třeba uvést, že podstatou nároku v nyní projednávané věci je pouze posouzení otázky, zda v rozhodném období byla životní úroveň manželů stejná či nikoli. Nárok na výživné nijak nesouvisí s případnými nároky na náhradu majetkové či nemajetkové újmy, která měla být žalobkyni způsobena jednáním žalovaného.

14. Odvolací soud má za to, že okresní soud dostatečně posoudil rovněž výdaje, které žalobkyně a žalovaný v rozhodném období měli (včetně zvýšených nákladů žalobkyně na zajištění náhradního bydlení). Z dokazování plyne, že žalobkyně zpočátku na bydlení přispívala své dceři 7 000 Kč měsíčně, že od května 2025 hradila za vlastní nájemné bydlení cca 15 000 Kč měsíčně, a že si musela nakoupit potřebné vybavení domácnosti. K tomu je však třeba uvést, že z dokazování též vyplývá, že v témže období náklady na bydlení žalovaného činily cca 7 000 Kč měsíčně, a že si navíc musel plnit vyživovací povinnost k nezletilé dceři 5 000 Kč měsíčně. To, že je žalovaný vlastníkem nemovitosti, určené k bydlení, samo o sobě životní úroveň žalovaného nezvyšuje natolik, aby to bylo důvodem ke zvýšení výživného nad okresním soudem přiznanou výši. K tomu odvolací soud dodává, že z dokazování vyplynulo též to, že žalobkyně v květnu 2025 utržila za prodej pozemku 23 000 Kč.

15. Odvolací soud proto uzavírá, že životní úroveň žalovaného v období od 23. 8. 2025 nebyla vyšší než životní úroveň žalobkyně, a proto za toto období není dán důvod pro přiznání výživného žalobkyni, a že za dobu od 6. 11. 2024 do 22. 8. 2025 nebyla životní úroveň žalovaného oproti životní úrovni žalobkyně o tolik vyšší, aby to odůvodnilo přiznání vyššího výživného než 4 000 Kč měsíčně. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že to byl žalovaný, kdo byl v řízení převážně úspěšný, a proto žalobkyni nelze ani zčásti přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Co do základu totiž žalobkyně se svojí žalobou z větší části uspěla. Požadovala přiznat výživné za období cca 10 měsíců a okresní soud jí výživné přisoudil za období cca 9 měsíců – je tak možno uzavřít, že co do základu žalobkyně uspěla z 90 %. Výše plnění přitom byla odvislá od úvahy soudu, proto by žalobkyně měla mít právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (§ 142 odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). A protože co do základu uspěla žalobkyně z 90 %, tak na základě odečtení jejího neúspěchu od úspěchu odvolací soud dovodil, že by žalovaný měl být povinen nahradit žalobkyni 80 % jejích nákladů řízení.

17. Za účelně vynaložené náklady žalobkyně je možno považovat náklady jejího právního zastoupení. Ty tvoří odměna a náhrada nákladů advokáta v dále uvedeném rozsahu. V daném případě je třeba pro účely výpočtu odměny advokáta považovat za tarifní hodnotu sporu výši přisouzeného výživného – tj. 38 172 Kč. Odměna proto činí celkem 23 940 Kč za 9 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, další porada přesahující jednu hodinu 24. 1. 2025, sepis vyjádření 27. 1. 2025, účast na jednání před okresním soudem 11. 9. 2025, sepis vyjádření 22. 9. 2025, účast na jednání před okresním soudem 12. 11. 2025 přesahující 2 hodiny) po 2 660 Kč dle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady advokáta tvoří 3 600 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 respektive 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni provedení úkonu za 3 úkonů právní služby po 300 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024) a za 6 úkonů právní služby po 450 Kč (úkony učiněné od 1. 1. 2025). Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 4 resp. odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni provedení úkonu za cesty k jednání soudu a zpět 2 520 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s těmito cestami 2 400 Kč (16x 150 Kč) dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni provedení úkonu. Celkem tedy náklady žalobkyně za řízení před okresním soudem činí 32 460 Kč. Z toho 80 % tvoří 25 968 Kč a v této výši je žalovaný povinen je nahradit. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem právě v této výši (§ 220 o. s. ř.).

18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že advokát žalobkyně učinil v řízení před okresním soudem ještě jedno další písemné podání – vyjádření ze dne 5. 9. 2025. Obsahem tohoto podání však bylo pouze doplnění skutkových tvrzení a předložení listinných důkazů, jež měly být obsaženy již v žalobě samotné. Právní zástupce žalobkyně tudíž mohl toto doplňující podání učinit již prostřednictvím svého předchozího podání. Proto náklady za právní zastoupení v souvislosti s tímto úkonem nelze považovat za náklady účelně vynaložené, a z těchto důvodů za toto podání náhradu nákladů přiznat nelze.

19. Žalobkyně v odvolacím řízení (pokud jde o odvolání ve věci samé) neuspěla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, a žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. Proto odvolací soud náhradu nákladů za odvolací řízení nepřiznal žádnému z účastníků.