26 Co 163/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobce: jméno , narozený datum narození bytem adresa zastoupený advokátem jméno sídlem adresa proti žalovanému: jméno , narozený datum narození adresa o zrušení vyživovací povinnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. ledna 2024 č. j. 15 C 171/2023-19

I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému pro dobu od 1. 12. 2023 do 25. 9. 2024, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. V části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému pro dobu od 26. 9. 2024 do budoucna, se rozsudek okresního soudu mění takto:Vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému se s účinností od 26. 9. 2024 do budoucna zrušuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu s účinností od , datum, byla zrušena vyživovací povinnosti vůči žalovanému (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Okresní soud vyšel z toho, že výživné žalobce ve prospěch žalovaného bylo dosud stanoveno , částka, měsíčně, a to na základě rozsudku Okresního soudu v , místo, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Dále okresní soud zjistil, že žalovaný (syn žalobce) byl v době od , datum, do , datum, studentem , název školy, v , adresa, , kde studium dne , datum, úspěšně zakončil závěrečnou zkouškou v oboru elektrikář. Od , datum, je studentem 1. ročníku denního studia , název školy, v oboru vzdělání Umělecký kovář a zámečník, pasíř. Není veden v registru zaměstnavatelů, zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, není a nikdy nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Aktuálně nemá ani žádný příjem z brigády. Své výdaje si hradí z výživného od žalobce, případně mu přispěje jeho matka, která je nyní na mateřské dovolené. Žalobce mu nad rámec výživného nic nepřispívá. Žalobce pracuje ve firmě , název, s. r. o., jeho průměrný čistý měsíční příjem činí , částka, . Kromě žalovaného má ještě dvě další (nezaopatřené) děti (ročník narození 2008 a 2018). Bydlí v bytě, který je v jeho vlastnictví. Žalovaný uvedl, že ve škole, kterou ukončil výučním listem v oboru elektrikář, byl s daným oborem od konce prvního nebo začátku druhého ročníku nespokojený, přesto školu dokončil. S žalobcem toto své rozhodnutí nekonzultoval. Nyní má v úmyslu dokončit stávající učňovský obor, následně si udělat maturitu, a poté si otevřít vlastní živnost.

3. Okresní soud vyšel z ustanovení § 859 a 910 až 911 občanského zákoníku a zabýval se otázkou účelnosti současného studia žalovaného. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 vyložil, že studium by mělo sloužit především k prohlubování předchozího vzdělání vedoucímu k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací; může však nastat případ, že kdy další studium na předchozí studium přímo nenavazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte; nemělo by jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze tzv. prodlužovala mládí. V daném případě vzal okresní soud v úvahu, že v době, kdy se žalovaný rozhodoval o svém profesním směřování, byl ve věku cca 15 let, kdy je mnohdy obtížné odhadovat, jaký obor dítěti vyhovuje, na co má talent. Okresní soud vyložil, že zjistil-li žalovaný v průběhu studia oboru elektrikář, že mu takové studium nevyhovuje, nelze mu to ve vztahu k právu na výživné klást k tíži. Stejně tak, jako rozhodnutí studovaný obor nejprve dokončit a poté studovat obor nově zvolený. Okresní soud neshledal postup žalovaného jako samoúčelný ve snaze prodlužovat si studium a čerpat z něj plynoucí výhody. Na základě toho okresní soud uzavřel, že se žalovaný stále připravuje na výkon budoucího povolání a není schopen sám se živit, a proto žalobu zamítl.

4. Výrok o tom, že žádnému z účastníků nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, odůvodnil okresní soud tím, že dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení náleželo úspěšnému žalovanému. Ten se však tohoto práva výslovně vzdal.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že si žalovaný současným studiem nijak nezvyšuje dosud dosažené vzdělání. Vytkl okresnímu soudu, že se nijak blíže nezabýval výsledky aktuálního studia žalovaného, a tvrdil, že žalovaný nijak uspokojivých výsledků nedosahuje. Namítal, že žalovaný je schopen se sám živit, o čemž svědčí i to, že si po vyhlášení rozsudku okresního soudu vyřídil živnostenské oprávnění. Navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, aby jeho žalobě bylo zcela vyhověno.

6. Žalovaný se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Namítal, že jeho rozhodnutí pokračovat ve studiu není snahou „prodloužit si mládí“, ale umožní mu věnovat se něčemu, co ho bude naplňovat. Dodal, že si nyní brigádně přivydělává.

7. K dotazu odvolacího soudu žalobce doplnil, že když se dozvěděl o tom, že žalovaný po získání výučního listu hodlá pokračovat ve studiu v jiném oboru, nijak tuto informaci směrem k žalovanému nekomentoval (ani nevyjádřil souhlas s dalším studiem ani výslovně neprojevil nějaký nesouhlas). Výživné v soudem stanovené výši i nadále dobrovolně plnil.

8. Žalovaný k dotazu odvolacího soudu uvedl, že s žalobcem nástup na nový učební obor nijak nekonzultoval. Na škole, jejímž je v současné době žákem, měl původně v úmyslu nastoupit na maturitní obor, kam však nebyl z kapacitních důvodů přijat. Proto nastoupil do prvního ročníku učebního oboru a plánuje po ukončení tohoto tříletého studia pokračovat ve dvouletém nástavbovém studiu, které by zakončil maturitou. Protože mu byly pro účely stávajícího studia uznány některé předměty, jež absolvoval v rámci předchozího učebního oboru, získal ve škole individuální studijní plán a výuku má pouze v pondělí od 10:30 do 16:10 hodin (teoretická výuka) a v úterý, čtvrtek a pátek od 7:00 do 12:20 hodin (praktická výuka). Od jara roku 2024 čerpá příjem z pravidelné brigády – pracuje jako montér fotovoltaických elektráren. V průběhu školního roku si takto vydělává cca , částka, až , částka, měsíčně a v období letních prázdnin jeho výdělek činil cca , částka, měsíčně. Za tímto účelem si nechal vystavit živnostenský list v oboru, ve kterém je vyučen.

9. Odvolací soud poté dokazování doplnil a zjistil následující skutečnosti:- Z výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že žalovaný má od , datum, registrované živnosti pro obory montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení, výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.- Z žalovaným předložených vysvědčení vyplývá, že žalovaný ve školním roce 2022/2023 ukončil , název školy, v , adresa, , a to dne , datum, závěrečnou zkouškou v oboru elektrikář. Ve školním roce 2023/2024 dokončil s klasifikací prospěl první ročník , název školy, kde byl klasifikován z celkem pěti předmětů; zbývajících osm předmětů měl uznáno.- Dle sdělení společnosti , název, s. r. o. činila v období od červena 2023 do května 2024 čistá měsíční mzda žalobce z pracovního poměru , částka, . Kromě toho tento zaměstnavatel vyplácí žalobci od ledna 2024 též odměnu za práci na základě dohody o provedení práce, a to v průměrné měsíční výši , částka, .

10. V průběhu odvolacího řízení, ještě před tím, než odvolací soud rozhodl o odvolání, vzal žalobce svým podáním do protokolu při jednání odvolacího soudu dne , datum, žalobu zčásti zpět. A to v rozsahu o zrušení své vyživovací povinnosti vůči žalovanému pro dobu od , datum, do , datum, . Odůvodnil to tím, že i nadále svou vyživovací povinnost plnil, neboť stále hradí k rukám žalovaného soudem stanovené výživné , částka, měsíčně, a protože i pokud by bylo jeho žalobě vyhověno, nebude se po žalovaném domáhat vrácení takto již uhrazeného výživného. Žalovaný se zpětvzetím souhlasil.

11. Podle § 222a odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.

12. Protože žalobce vzal svou žalobu zčásti zpět, rozhodl odvolací soud výrokem I svého rozsudku v rozsahu zpětvzetí o zastavení řízení a současně (protože již ve věci bylo vydáno rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci) rozhodl v rozsahu zpětvzetí o zrušení rozsudku okresního soudu.

13. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém rozsudek nebyl dotčen částečným zpětvzetím žaloby, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

14. Ustanovení § 910 o. z. stanoví, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, ta ale není limitovaná věkem oprávněné osoby (například zletilostí dítěte nebo věkem 26 let). K základním předpokladům pro uplatnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem patří: a/ stav odkázanosti na výživu ze strany dítěte (§ 911 o. z.); b/ schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů umožňující plnit výživné (§ 913 o. z.); c/ soulad poskytování výživného s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.).

15. V nyní projednávané věci nelze uzavřít, že by zde trval stav odkázanosti žalovaného na výživu od žalobce. Žalovaný je totiž vyučen, drží živnostenské oprávnění v oboru, ve kterém vyučení získal, a byl schopen si obstarat v tomto oboru zaměstnání s příjmem, který se pohybuje na stejné úrovni, jakou dosahuje sám žalobce. Má tedy dostatečné vzdělání pro to, aby byl schopen se bez problému uplatnit na trhu práce. K tomu je třeba uvést, že v obecné rovině dosáhnou potomci způsobilosti sami se živit dosažením věku 15 let, kdy jsou způsobilí uzavřít pracovněprávní smlouvu. V zájmu oprávněných i výživou povinných osob (jakož i celé společnosti) současně je, aby po ukončení povinné školní docházky mladí lidé pokračovali ve studiu, získávali odbornost a kvalifikaci pro své další pracovní uplatnění. Proto je v obecné rovině možno hovořit o tom, že pokud se potomek soustavně připravuje na budoucí povolání tím, že pokračuje ve studiu na vyšším stupni vzdělávací soustavy, a prohlubuje si tak již dosažené vzdělání, tak vyživovací povinnost rodiče i nadále trvá. Tak tomu ale v projednávané věci není. Odvolací soud rozumí úvaze žalovaného, že získáním dalšího výučního listu získá kvalifikaci k práci, která jej bude lépe uspokojovat, a že k profesi, kterou si původně vybral v patnácti letech, nemá žádný vztah. Taková úvaha však sama o sobě nemůže vést k závěru, že by měla i nadále trvat vyživovací povinnost žalobce. Nelze též pominout, že jde opět o střední vzdělání s výučním listem, tj. opakování stejného stupně středního vzdělání (dle § 58 školského zákona se úspěšným ukončením příslušného vzdělávacího programu dosahuje středního vzdělání a zákon rozlišuje tři stupně středního vzdělání: a/ střední vzdělání, b/ střední vzdělání s výučním listem, c/ střední vzdělání s maturitní zkouškou).

16. Odvolací soud současně odkazuje na okresní soudem zmíněnou judikaturu – nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14. Zde Ústavní soud vyložil, že v případě rozhodování o vyživovací povinnosti rodičů k dětem je třeba přihlížet i k věku dítěte, a že i když platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo. V případě, že okolností, která může dítěti bránit v samostatné obživě, je studium zletilého dítěte na střední škole, je třeba se pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Pakliže nastane případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, mělo by být z konkrétních okolností zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. V konkrétním případě, kdy se nejedná o navazující studium, je tak třeba vážit, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání (tzn. např. zda na trhu práce je v daném regionu větší šance uplatnění). Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád.

17. Za situace, kdy žalobce s takovýmto pokračováním žalovaného ve školní docházce nevyslovil souhlas, a nejedná se o studium, které by navazovalo (prohloubilo) dosavadní odbornost žalovaného, shledává odvolací soud úvahu okresního soudu, že stále trvá vyživovací povinnost žalobce, jako nesprávnou. Zde odvolací soud poznamenává, že je třeba hledět i toho, že sám žalobce je schopen dosahovat zhruba stejného příjmu, jako žalovaný, že žalobce má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, a že žalovaný má individuální studijní plán, který mu s ohledem na rozsah jeho studijních povinností umožňuje i při studiu zajistit si pravidelné zaměstnání.

18. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému s účinností od , datum, zrušil (§ 220 o. s. ř.).

19. Nad rámec toho odvolací soud uvádí, že i když s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby posuzoval existenci vyživovací povinnosti věcně pouze za období od , datum, , tak ale výše vyřčené závěry o tom, že vyživovací povinnost žalobce již zanikla, by bylo v zásadě možno vztáhnout i pro období od , datum, , od kdy se žalobce zrušení výživného původně domáhal.

20. Protože došlo ke změně rozsudku, rozhodoval odvolací soud nově o nákladech řízení. Žalobce byl v řízení převážně úspěšný, a proto by mu v zásadě mělo náležet právo na částečnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu spisu a z vyjádření účastníků však vyplývá, že žalobce před podáním žaloby nijak žalovaného nekontaktoval, aby jej upozornil na zánik vyživovací povinnosti. Naopak soudem stanovené výživné i nadále hradil a mohl tak v žalovaném vyvolat dojem, že svou vyživovací povinnost i nadále uznává. Nadto žalobce, když se dozvěděl o tom, že žalovaný po úspěšném získání výučního listu hodlá pokračovat ve studiu v jiném oboru, nijak nedal žalovanému najevo, že s takovým postupem žalovaného nesouhlasí, čímž opět mohl u žalovaného vyvolat dojem, že s trváním své vyživovací povinnosti i nadále souhlasí. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že se zde jedná o vztah mezi rodičem a dítětem, a že i když žalovaný nyní již získal schopnost samostatné obživy, tak ale je jinak nemajetný a jeho současné příjmy mu z naprosté většiny slouží k pokrytí nákladů na další studium. Vše to jsou dle názoru odvolacího soudu mimořádné okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které lze žalovanému právo na náhradu nákladů řízení upřít. Proto odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.