26 CO 164/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul titul anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zrušení vyživovaní povinnosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. února 2022 č. j. 3 C 67/2021-140

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému, a to na účet Okresního soudu v Jičíně, náklady odvolacího řízení, jejichž výše bude uvedena v samostatném usnesení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému synovi jméno příjmení (žalovanému), upravené naposledy usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 11. 2019 č. j. 3 C 127/2019-29, pro dobu od 11. 1. 2021 do 27. 6. 2021 (výrok I). Výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně na náhradě hotových výdajů zástupce žalovaného a na jeho odměně za zastupování 16 800 Kč. Výrokem III uložil České republice – Okresnímu soudu v Jičíně povinnost zaplatit ustanovenému zástupci žalovaného 16 800 Kč.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému a návrh odůvodnila tím, že žalovaný 11. 1. 2021 ukončil studium a je schopen sám se živit. V průběhu řízení žalobkyně omezila žalobu na zrušení vyživovací povinnosti pouze na dobu od 11. 1. 2021 do 27. 6. 2021 a ve zbytku ji vzala zpět, neboť od posledně uvedeného data byl žalovaný opětovně ke studiu na vysoké škole přijat a znovu studuje. Usnesením ze dne 29. 11. 2021 č. j. 3 C 67/2021-111 bylo řízení v rozsahu zpětvzetí zastaveno (usnesení nabylo právní moci 24. 12. 2021). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že dlouhodobě trpí závažnými zdravotními obtížemi (je mj. léčen pro generalizovanou úzkostnou poruchu, sociální fobii a anxiosní poruchu osobnosti), což negativně ovlivňuje jeho život a tyto obtíže mají přímý negativní dopad na jeho chování a jednání a mimo jiné vedly i k unáhlenému ukončení studia na vysoké škole.

3. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že o vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 11. 2019 č. j. 3 C 127/2019-29, kterým byl mezi účastníky schválen smír, dle něhož se žalobkyně zavázala přispívat na jeho výživu částkou 3 575 Kč měsíčně. Okresní soud vzal dále za prokázané, že žalovaný 11. 1. 2021 ukončil své vysokoškolské studium a do 27. 6. 2021 v přípravě na budoucí povolání nepokračoval. Uzavřel, že na žalobkyni bylo, aby prokázala, že podmínky pro přetrvání její vyživovací povinnosti v rozhodném období, kdy žalovaný nestudoval (tj. od 11. 1. 2021 do 27. 6. 2021), nebyly dány, tedy že žalovaný byl v uvedeném období schopen živit se sám. Naopak na žalovaném bylo, aby prokazoval, že ve stejném období vlastní obživy schopen nebyl. Žalobkyně své tvrzení neprokázala, žalovaný naproti tomu svým procesním povinnostem dostál a tvrzení žalobkyně vyvrátil. Okresní soud vzal za prokázané, že v rozhodném období progredovalo onemocnění žalovaného s kořeny v neuspořádaném rodinném prostředí, z něhož žalovaný pochází, pro něž se dlouhodobě léčí a jež má vliv na jeho koncentraci, výkon i rozhodování. Akutní zdravotní důvody žalovanému bránily v tom, aby se začal sám živit. Skutečnost, že žalovaný není poživatelem invalidního důchodu jako osoba s těžkým zdravotním postižením a že u něho nebyl shledán pokles jeho pracovní schopnosti, na tomto závěru nemůže nic změnit. Progresi onemocnění nelze žalovanému přičítat k tíži a po žalobkyni jako matce žalovaného lze právem požadovat, aby žalovaného v této složité situaci podpořila alespoň výživným. Doplnil, že jeho rozhodnutí neodporuje ust. § 13 o. z., neboť i když Okresní soud v Jičíně ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 45/2021 rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti otce žalovaného za shodné období, rozhodl tak proto, že žalovaný lékařskými zprávami neprokázal, že by vůbec nebyl schopen sám se živit, v souzené věci však žalovaný své důkazní břemeno unesl a svá tvrzení jinými lékařskými zprávami prokázal.

4. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Poukázala na to, že dočasná pracovní neschopnost u žalovaného nastala až 12. 4. 2021, kdy byl žalovaný uznán dočasně práce neschopným na základě rozhodnutí titul jméno příjmení, primářky psychiatrického oddělení Oblastní nemocnice obec. Namítla, že okresní soud nesprávně vyhodnotil otázku rozložení důkazního břemene, kdy dospěl k závěru, že důkazní břemeno stíhá žalobkyni. Důkazní břemeno naopak leželo na žalovaném a bylo na něm, aby prokázal, že nebyl schopen sám se živit. Žalovaný své důkazní břemeno neunesl. Uvedla, že lékař se nemůže vyjadřovat k tomu, zda je žalovaný schopen zaměstnání nebo nikoliv, pokud ani není prokázána jeho snížená nebo vymizelá pracovní schopnost. Navíc sám žalovaný byl od ledna 2021 veden do doby vzniku dočasné pracovní neschopnosti dne 12. 4. 2021 na úřadu práce, tedy sám projevoval vůli být zaměstnán a práci vykonávat. Žalobkyně i otec žalovaného se mu snažili získat zaměstnání, žalobkyně měla u svého zaměstnavatele přislíbenou práci pro žalovaného, žalovaný však zaměstnavatele ani nekontaktoval. Namítla, že žalovaný se staví do pozice vysoce znevýhodněné osoby a své znevýhodnění zneužívá, ve věku 27 let si žalovaný sám dobrovolně zvolil způsob života a nemůže tedy chtít, aby jej rodiče dále živili v době, kdy nestuduje, je hlášen na úřadu práce a není aktivní svoji sociální situaci řešit. Poukázala na protichůdné rozhodnutí okresního soudu ve věci 7 C 45/2021 s tím, že v tomto řízení žalovaný předložil stejné lékařské zprávy, vyjma lékařské zprávy titul příjmení ze 4. 1. 2022, která hodnotí zdravotní stav žalovaného v rozporu s původními lékařskými zprávami. Okresní soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a porušil zásadu legitimního očekávání žalobkyně. Nesouhlasila rovněž s okresním soudem vyčíslenými náklady řízení, když namítla, že sazba mimosmluvního tarifu za úkony právních služeb provedených do 31. 12. 2021 měla být posuzována v souladu s § 12a advokátního tarifu a nesouhlasila ani s přiznáním odměny za porady s klientem ze dne 6. 9. 2021 a 18. 2. 2022, když není zřejmé, zda byly uskutečněny. Při odvolacím jednání poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 825/16 a uvedla, že žalovaný není omezen ani zbaven svéprávnosti, ani v průběhu studia neprojevil snahu si jakkoli přivydělat, aniž by to jeho zdravotní omezení vylučovalo, má ukončené středoškolské vzdělání. Dodala, že dlužné výživné již doplatila a výživné platí, žalovanému se snažila pomoci, ale nekomunikuje s ní, nemá žádné zprávy o jeho studiu ani kontakt s ním. Před odvolacím jednáním žalobkyně založila do spisu nedatované fotografie a vysvětlila, že je na nich vyfotografován žalovaný a paní příjmení, u které žalovaný bydlí, fotografie byly pořízeny mobilním telefonem v květnu 2021 a dokládají, že žalovaný, který na snímcích natírá fasádu, nebyl nijak omezen v práci, pokud jde o jeho problémy s páteří, opěrný systém, možnost se ohýbat apod. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, ztotožnil se s jeho odůvodněním. Namítl, že prokázal, že v předmětném období se zhoršovalo jeho psychické onemocnění, došlo u něho ke zhoršení příznaků ve smyslu zintenzivnění úzkostných stavů a prohloubení depresivních stavů, s výraznými pocity insufience a selhávání. K tomu předložil další zprávy titul jméno příjmení, primářky psychiatrického oddělení Oblastní nemocnice v obec včetně vystavené pracovní neschopnosti ze dne 12. 4. 2021. Uvedl, že okresní soud se správně vypořádal s otázkou rozložení důkazního břemene mezi účastníky, své důkazní břemeno unesl. Byl opětovně přijat ke studiu na vysoké škole a studuje řádně. K ukončení studia přistoupil bez uvážení a rozmyslu pod vlivem psychických a zdravotních problémů, vlivem epidemické situace bylo studium distanční a pro žalovaného mnohem náročnější, přibyly mu psychické a zdravotní problémy, postupně ztrácel trpělivost a podlehl mnohem více úzkostné psychické poruše. Své nedomyšlené jednání si následně uvědomil, připravoval se k přijímacím zkouškám a ke studiu byl znovu přijat, řádně se léčil. V rozhodném období se nebyl schopen sám živit ani formou brigády, což prokázal lékařskými zprávami. Jeho zdravotní obtíže byly zapříčiněny do určité míry i rodiči žalovaného, nepříznivými vztahy v rodině i existenční nejistotou v důsledku opožděných plateb výživného. Je veden jako student se speciálními potřebami, jeho psychické potíže jsou dlouhodobého charakteru. Stran nákladů řízení odkázal na vyúčtování ze dne 28. 2. 2022 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21. Doplnil, že ve věci 7 C 45/2021 podal odvolání, bylo však pro opožděnost odmítnuto. Při odvolacím jednání zástupce žalovaného k dotazu odvolacího soudu doplnil, že pokud jde o poradu s klientem ze dne 6. 9. 2021, již si nevzpomíná důvod jejího konání, další porada ze dne 18. 2. 2022 se konala před prvním jednáním soudu.

6. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

8. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik (a trvání) práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), tedy„ neschopnost sám se živit“, tj. samostatně uspokojovat své potřeby, ať již prací či ze svého majetku a dávek z pojistných systémů (např. starobní důchod) či nepojistných systémů (např. dávky státní sociální pomoci). Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je tedy zjištění, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který má (event. jej spravuje), nedostačují na úhradu jeho osobních potřeb (k tomu srovnej např. N. Holub a kolektiv Zákon o rodině s komentářem 9. vydání. Leges 2011, str. 314 a násl., k tomuto odbornému názoru se přiklonil i Ústavní soud, např. ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 972/18). Schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové, jinými slovy má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10). Okresní soud rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12, dle kterého objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte.

9. Okresní soud nepochybil při posouzení otázky rozvržení důkazního břemene mezi účastníky, kdy správně uzavřel, že bylo na žalobkyni, aby prokazovala, že žalovaný v rozhodném období, tj. od 11. 1. 2021 do 27. 6. 2021, byl schopen sám se živit, a naopak na žalovaném, aby prokázal, že ve stejném období jeho stav odkázanosti na výživu trval a vlastní obživy nebyl schopen. V souzené věci bylo lékařskými zprávami prokázáno, že žalovaný v rozhodném období trpěl akutními zdravotními problémy (mj. se léčí pro generalizovanou úzkostnou poruchu, sociální fobii, obsedantně kompulsivní poruchu, poruchu aktivity a pozornosti a anxiosní poruchu osobnosti), které mu bránily v uvedeném období sám se živit, neboť došlo u něho k progresi jeho onemocnění a zhoršení příznaků. Progresi onemocnění nelze žalovanému přičítat k tíži. V té době docházel na kontroly, 12. 4. 2021 mu byla vystavena dočasná pracovní neschopnost. Pod vlivem ataky přistoupil k ukončení studia, což se následně snažil napravit a ke studiu byl opět přijat, do doby ukončení studia své studijní povinnosti plnil. Zhoršení psychického stavu žalovaného vyplývá zejména ze zprávy titul jméno příjmení, primářky psychiatrického oddělení Oblastní nemocnice v obec ze dne 4. 1. 2022 a ze dne 22. 2. 2022 Odvolací soud nesdílí závěr žalobkyně, že tato zpráva je v rozporu s ostatními lékařskými zprávami provedenými k důkazu v řízení, neboť lékařské zprávy ze dne 4. 1. 2022 a ze dne 22. 2. 2022 blíže popisují stav onemocnění žalovaného s přihlédnutím k tomu, zda u žalovaného byla v rozhodném období zachována schopnost pracovat, zda by byl schopen vykonávat zaměstnání či bylo třeba rozhodnout o jeho dočasné pracovní neschopnosti. Za situace, kdy ošetřující lékařka žalovaného příjmení příjmení vystavila žalovanému ke 12. 4. 2021 dočasnou pracovní neschopnost (k jejímu ukončení došlo až v říjnu 2021), je lichá námitka žalobkyně, že se lékařka nemohla vyjadřovat k tomu, zda je žalovaný schopen zaměstnání či nikoli. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že žalovaný není poživatelem invalidního důchodu či osobou se sníženou či vymizelou pracovní schopností. Z lékařských zpráv současně vyplývá, že žalovaný nebyl schopen sám se živit ani v době od 11. 1. 2021 do doby vystavení dočasné pracovní neschopnosti 12. 4. 2021. Sociální dávky vyplacené žalovanému v rozhodném období (z potvrzení Úřadu práce, kontaktní pracoviště obec vyplynulo, že žalovanému bylo za dobu od ledna do června 2022 vyplaceno celkem 17 365 Kč) žalovanému neumožňovaly, aby byl schopen všechny své potřeby samostatně uspokojit. Důvodná není ani námitka žalobkyně, že měla pro žalovaného u svého zaměstnavatele přislíbenou práci. Na uvedeném rovněž ničeho nemění protichůdné rozhodnutí o vyživovací povinnosti otce nezletilého ve věci vedené Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 7 C 45/2021, neboť v souzené věci byl proveden důkaz dalšími lékařskými zprávy, na základě nichž žalovaný své důkazní břemeno (na rozdíl od žalobkyně) unesl. Odvolací soud proto uzavřel, že k porušení zásady legitimního očekávání žalobkyně nedošlo. Poukazovala-li žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 825/16, toto vycházelo z jiných skutkových zjištění, kdy v případu řešeném nálezem zůstala schopnost stěžovatele pracovat, byť v omezené míře, zachována, a stěžovatel se nadto řádně neléčil.

10. Pro úplnost považuje odvolací soud za nezbytné zdůraznit, že shledal zcela namístě a důvodným apel okresního soudu ve vztahu k žalovanému, který se vedle přípravy na budoucí povolání studiem na vysoké škole musí připravovat i na to, že převezme plnou odpovědnost za svou výživu. Je na něm, aby při vědomí svých zdravotních omezení nadále přistupovat ke studiu i své léčbě odpovědně, ve studiu plynule pokračoval a v rámci svých možností a zdravotního stavu sám přispěl ke zlepšení své finanční situace např. formou brigád, jak je ostatně u studentů vysokých škol běžné.

11. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud vypočetl odměnu zástupce žalovaného podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) adv. tarifu s tím, že vycházel ze závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, dle něhož domáhá-li se rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti právo na poskytování výživného nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo pro jeho schopnost samo se živit), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku. Tento závěr Nejvyššího soudu však byl překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21, dle něhož je-li veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši za určité časové období (byť není rozhodováno o přiznání plnění, nýbrž o jeho zrušení), v němž je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, přičemž rozsudek o takové žalobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (např. vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 před § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zástupce žalovaného při vyčíslení své odměny za řízení před okresním soudem ze dne 28. 2. 2022 (č. l. 133 – 134 spisu) postupoval v souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu a svou odměnu vyčíslil též s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby v průběhu řízení (a změně tarifní hodnoty), jakož i ke zrušení ust. § 12a adv. tarifu s účinností od 1. 1. 2022. Před částečným zpětvzetím žaloby činila odměna advokáta jako ustanoveného zástupce podle ust. § 8 odst. 2 adv. tarifu 5 000 Kč (tarifní hodnota ve výši pětinásobku ročního plnění, tj. 214 500 Kč, odměna za úkon 9 180 Kč snížená o 20 %, tj. 7 344 Kč, nejvýše 5 000 Kč dle ust. § 12a odst. 1, 2 adv. tarifu), advokát učinil dva úkony právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení vč. první porady s klientem; nahlížení do spisu 22. 9. 2021). Poradu s klientem ze dne 6. 9. 2021 konanou týden po první poradě s klientem, odvolací soud neshledal účelně vynaloženým úkonem právní služby, za který by zástupci náležela odměna, když sám zástupce při odvolacím jednání nebyl schopen vysvětlit, co bylo jejím obsahem. Po zpětvzetí žaloby v říjnu 2021 (do konce roku 2021) činila odměna advokáta jako ustanoveného zástupce podle ust. § 8 odst. 2 adv. tarifu 1 584 Kč (tarifní hodnota ve výši šestinásobku výživného (6 x 3 575) za období od ledna do června 2021, tj. 21 450 Kč, odměna za úkon 1 980 Kč snížená o 20 %, tj. 396 Kč dle ust. § 12a odst. 1 adv. tarifu), advokát učinil jeden úkon právní služby – účast na jednání okresního soudu 2. 11. 2021. Od 1. 1. 2022 (po zrušení ust. § 12a adv. tarifu) činila odměna advokáta jako ustanoveného zástupce podle ust. § 8 odst. 2 adv. tarifu 1 980 Kč (tarifní hodnota ve výši šestinásobku výživného (6 x 3 575) za období od ledna do června 2021, tj. 21 450 Kč), advokát učinil dva úkony právní služby (porada s klientem 18. 2. 2022 a účast na jednání okresního soudu 28. 2. 2022). Poradu s klientem 18. 2. 2022 seznal odvolací soud účelně vynaloženým úkonem právní služby, když tato byla konána před jednáním okresního soudu a byla rovněž řádně doložena. Celkem tak odměna ustanoveného zástupce za řízení před okresním soudem činila 15 544 Kč (2 x 5 000 + 1 534 + 2 x 1 980) a ustanovenému zástupci dále náleží 5 x 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů, celkem tedy 17 044 Kč. Vzhledem k tomu, že takto vypočtená výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů představuje vyšší částku, než která byla přiznána rozhodnutím okresního soudu (okresní soud přiznal 16 800 Kč), a žalovaný, resp. ustanovený zástupce se proti rozsudku okresního soudu neodvolal, odvolací soud napadený rozsudek jen k odvolání žalobkyně (a v její neprospěch) neměnil.

12. Podle § 140 odst. 2 věta prvá o. s. ř., byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a stíhá ji proto povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaný byl v řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů, ustanoveným usnesením okresního soudu ze dne 4. 8. 2021 č. j. 3 C 67/2021-50. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. platí, že zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Odvolací soud proto uložil žalobkyni nahradit žalovanému, a to na účet Okresního soudu v Jičíně, náklady odvolacího řízení, jejichž výše bude uvedena v samostatném usnesení. Okresní soud po vrácení spisu rozhodne o přiznání odměny zástupce, kterého ustanovil, a následně bude odvolacím soudem samostatným usnesením rozhodnuto o výši nákladů, které je povinna žalovanému – na účet Okresního soudu v Jičíně nahradit žalobkyně. Při rozhodování o odměně ustanoveného advokáta okresní soud posoudí rovněž otázku účelnosti jím účtovaných porad (č. l. 169 spisu). Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.