26 CO 287/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: pojišťovna IČO sídlem adresa o zaplacení 5 345 762 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. července 2021 č. j. 10 C 179/2018-547 ve znění opravného usnesení ze dne 15. prosince 2021 č. j. 10 C 179/2018-580

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 5 345 762 Kč se zákonným úrokem z prodlení z 5 345 762 Kč od právní moci rozsudku do zaplacení (výrok I) a současně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 14 400 Kč (výrok II). O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok III) a že ani České republice toto právo nepřísluší (výrok IV).

2. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně po žalované požadovala náhradu újmy, způsobené žalovanou, a to 466 663 Kč jako peněžité náhrady vyvažující vytrpěné bolesti a 4 879 099 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně též požadovala zaplacení 14 400 Kč coby náhrady nákladů vynaložených na zhotovení znaleckého posudku, který si nechala zpracovat za účelem vyčíslení tvrzené újmy. Žalobkyně svůj žalobní nárok odvozovala od toho, že žalovaná porušila svoji obecnou prevenční povinnost, vyplývající z ustanovení § 2900 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Toho se měla žalovaná dopustit tím, že v době, kdy byla žalobkyně hospitalizována na interním oddělení nemocnice žalované v [obec], nepostupovala žalobkyně přiměřeně a v důsledku toho nezabránila žalované v pokusu o sebevraždu, při kterém došlo dne 30. 3. 2015 k pádu žalobkyně z nezabezpečeného okna v 1. patře nemocnice. Tím měla být žalobkyni způsobena mnohačetná poranění a újmu z toho plynoucí požadovala žalobkyně nahradit v penězích.

3. Mezi účastníky nebyl spor o to, že v nemocničním zařízení, provozovaném žalovanou, došlo dne 30. 3. 2015 k pádu žalobkyně z okna a jaká poranění v důsledku tohoto pádu žalobkyně utrpěla. Žalovaná však tvrdila, že za takto žalobkyni způsobenou škodu neodpovídá.

4. Okresní soud na základě provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. V pátek dne 27. 3. 2015 v brzkých ranních hodinách byla žalobkyně přijata na interní oddělení nemocnice žalované v [obec]. Příčinou této hospitalizace bylo zjištění, že se žalobkyně v sebevražedném úmyslu předávkovala několika tabletami léku Risperidon (v neletálním množství), uvedený lék jinak žalobkyně v menším množství pravidelně užívala na základě medikace svým ambulantním psychiatrem. Lékařka, která žalobkyni přijímala, provedla úplné vstupní vyšetření, žalobkyni ponechala na pozorování na interním oddělení a navrhla provedení psychiatrického konzilia. Téhož dne v běžné pracovní době učinila sloužící lékařka pokus o psychiatrické konzilium v [obec], ale psychiatr nebyl dostupný. Z tohoto důvodu bylo vyšetření psychiatrem odloženo na nejbližší pracovní den. Po celou dobu hospitalizace žalobkyně sebevražedné pokusy negovala, byla klidná. Pouze v sobotu 28. 3. 2015 večer působila neklidně a uváděla, že nechce zpátky do postele, neboť se bojí prášku, který podle ní měl být rozprostřený na její posteli. Po převlečení postele žalobkyně ulehla. Její stav byl následně telefonicky konzultován se sloužícím psychiatrem z psychiatrického oddělení v [obec]. Ten doporučil, aby byl žalobkyni podán na uklidnění lék Apaurin. Po jeho aplikaci se žalobkyně zklidnila a usnula. Následující den (v neděli 29. 3. 2015) byla žalobkyně zcela pokojná. V pozdních večerních hodinách se procházela po nemocniční chodbě, byla klidná a udávala, že nemůže spát. Krátce na to po půlnoci (již v pondělí dne 30. 3. 2015) došlo k pádu žalobkyně z okna v 1. patře nemocniční budovy. Následkem tohoto pádu žalobkyně utrpěla mnohačetná poranění a byla okamžitě převezena na chirurgickou kliniku [anonymizována dvě slova] [obec] k akutní péči.

5. Okresní soud na daný případ aplikoval ustanovení § 2894 a následujících o. z., čl. 4 Úmluvy o biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s. a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a dovodil, že žaloba není důvodná.

6. Vyložil, že základním předpokladem odpovědnosti za újmu způsobenou zásahem do absolutního práva poškozeného je porušení právní povinnosti a že specifikum sporů o náhradu újmy v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, zodpovědět otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy na náležité odborné úrovni a v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (lege artis). Okresní soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v projednávané věci takto postupovala, a to s ohledem na jedinečnost žalované jako pacienta, konkrétními okolnostmi případu i objektivními možnostmi. Současně okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná nezanedbala ani svou prevenční povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 2901 o. z. Akutní psychotický stav, ke kterému u žalobkyně v inkriminované době došlo, byl dle zjištění okresního soudu náhlý a nepředvídatelný, nic nenasvědčovalo tomu, že by žalobkyně mohla sebevražedný pokus znovu opakovat a žádnými běžnými nástroji mu nebylo dost dobře možné předejít. Okresní soud tyto své závěry opíral mimo jiné o zjištění, jež učinil z posudku, který nechal v řízení zpracovat [anonymizována dvě slova] [obec], znaleckým ústavem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odškodňování újem na zdraví.

7. Naopak znalecký posudek [titul] [jméno] [příjmení], znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace alkohologie, který nechala vypracovat žalobkyně, okresní soud vyhodnotil jako nepřesvědčivý. A to s odůvodněním, že tento posudek byl vypracován bez znalosti všech relevantních informací obsažených ve spisovém materiálu a pouze na základě okruhu podkladů, které byly znalkyni poskytnuty žalobkyní. Okresní soud nepřihlédl ani ke znalkyní zmíněnému závěru o kontraindikaci léků Apaurin a Risperidon, a to s odůvodněním, že znalkyně nedokázala přesvědčivým způsobem odůvodnit, proč toto své zjištění neuvedla do písemného vyhotovení znaleckého posudku, ale zmínila se o něm až při následné výpovědi u soudu. Okresní soud vyhodnotil výpověď znalkyně jako nekonzistentní, místy zřetelně nepřiléhavou a v oblasti požadavků kladených na žalovanou jako neadekvátní.

8. Okresní soud nepřihlédl ani k odbornému vyjádření [titul] [jméno] [příjmení], které soudu rovněž předložila žalobkyně. A to se závěrem, že se jedná spíše o souhrn obecných doporučení, než o vyhodnocení konkrétní věci za užití odborných znalostí v kombinaci se zjištěným skutkovým stavem věci.

9. Protože okresní soud dospěl k závěru, že v souvislosti s pádem žalobkyně z okna nedošlo ze strany žalované k žádnému porušení povinností, nelze žalované přičítat odpovědnost za újmu, kterou tím žalobkyně utrpěla, a proto žalobu zamítl.

10. Okresní soud nepřiznal žalované coby úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. vzhledem k okolnostem případu a poměrům žalobkyně.

11. České republice okresní soud právo na náhradu nákladů nepřiznal s odůvodněním, že žalovaná v řízení uspěla, žalobkyně je ze zákona v této věci osvobozena od placení soudních poplatků, a i zde dovodil okolnosti dané § 150 o. s. ř., pro které žalobkyni náhradu těchto nákladů uložit nelze.

12. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Nesouhlasila se závěry znaleckého posudku [anonymizována dvě slova] [obec]. Tvrdila, že okresní soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Zejména zpochybňovala závěry, které okresní soud učinil z tohoto posudku. Namítala, že znalecký ústav své závěry v rámci výslechu před soudem přesvědčivě neobhájil. Poukazovala na to, že je zapotřebí zjistit, jaký je poločas odbourání léku Apaurin v těle, neboť jednotliví znalci v této otázce dospěli k odlišným závěrům. A protože okresní soud rozpor v závěrech znalců neodstranil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na závěry, které učinila znalkyně [titul] [příjmení], žalobkyně tvrdila, že k jejímu jednání, které vedlo k pádu z okna, došlo v důsledku podání léku Apaurin, a to v možné interakci s lékem Risperidon, který jí byl rovněž podán. K tomu žalobkyně tvrdila, že kombinace těchto léků měla vést žalovanou k tomu, aby nad žalobkyní po podání výše uvedených léků zajistila zvýšený dozor svého odborného personálu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

13. Žalovaná i vedlejší účastník shodně navrhli, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Žalovaná zejména zdůraznila, že z její strany nedošlo k žádnému pochybení při péči o žalobkyni, a proto nemůže být odpovědná za škodu, která měla žalobkyni dle jejího tvrzení vzniknout.

14. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Žalobkyně své tvrzení, že k jejímu pádu z okna došlo v důsledku toho, že nebyla pod zvýšeným odborným dozorem poté, co jí byly podány léky Apaurin a Risperidon, uplatnila až v rámci odvolacího řízení. Proto se odvolací soud zabýval nejprve tím, zda se nejedná o nepřípustnou novotu, jak ji vymezuje § 118b o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že zjištění o tom, že žalobkyně mohla být zvýšeně dezorientovaná v důsledku nežádoucí interakce léků Apaurin a Risperidon, bylo možno učinit teprve poté, co byla znalkyně [titul] [příjmení] vyslechnuta okresním soudem. Proto žalobkyně toto tvrzení nemohla uplatnit dříve a je třeba k němu přihlížet.

16. Oponentní znalecké posudky se rozcházely v otázce, zda a jakým způsobem se projevuje interakce léků Apaurin a Risperidon. Znalci rovněž rozdílně uzavřeli, zda užití těchto dvou léků mohlo mít na stav žalobkyně nějaké nežádoucí účinky, pro které bylo možno předvídat její nestandardní reakce, jež měly vést ke zvýšenému dohledu nad žalobkyní. 17. [anonymizována dvě slova] [obec] uzavřela, že lék Apaurin má poločas odbourání (tj. v těle pacienta působí) přibližně 8 hodin, a protože byl podán 26 hodin před pádem žalobkyně z okna, došlo už bezpečně k jeho eliminaci a žalobkyně nemohla jednat ve stavu zmatenosti po podání.

18. Naproti tomu [titul] [příjmení] vypověděla, že účinky léku Apaurin z těla vymizí až za 75 hodin a že příčinou jednání žalobkyně byla kombinace účinků léků Apaurin a Risperidon.

19. K odstranění těchto rozporů proto odvolací soud dokazování doplnil zprávou [anonymizováno 5 slov] [obec], [anonymizována tři slova]. Ze zprávy vyplývá, že léčivý přípravek Apaurin obsahuje účinnou látku diazepam a že s ohledem na větší počet proměnných faktorů při podání léků není možno učinit přesný závěr o poločasu odbourávání této účinné látky v těle. Pouze obecně je možno uzavřít, že plný účinek diazepamu v těle (včetně nežádoucích účinků) lze po intramuskulárním podání očekávat od nástupu účinku v těle (průměrně od 1 hodiny) do jednoho biologického poločasu (průměrně 20 až 100 hodin), nicméně i po tomto čase léčivo může postupně se slabším účinkem působit, dokud není vyloučeno z těla úplně.

20. S ohledem na toto zjištění proto odvolací soud přistoupil ke zpracování znaleckého posudku znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. Z tohoto posudku, jakož i z výslechu znalce odvolací soud zjistil, že interakce diazepamu (který obsahuje lék Apaurin) a Risperidonu spočívá především ve vzájemném zvýšení tlumivého účinku. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl mezi podáním diazepamu a Risperidonu rozestup 24 hodin, a protože žalobkyně měla být dle zdravotnické dokumentace pod zvýšeným dohledem, nejeví se možnost výraznějšího ovlivnění touto cestou jako pravděpodobná. Podání diazepamu a Risperidonu v tak nízké dávce, jak byla aplikována žalobkyni, není z farmakologického pohledu důvodem k hospitalizaci, v takovémto případě stačí režim standardního oddělení. Užití benzodiazepinů pro celkové zklidnění neklidného (i schizofrenního) pacienta je běžnou praxí, doporučenou [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a rovněž odborná literatura danou kombinaci léků v odůvodněných případech doporučuje. Při tomto závěru znalec vycházel rovněž ze souhrnných informací o daných lécích, které poskytují výrobci daných léčiv a které jsou přístupné na oficiálních webových stránkách [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Na základě všech těchto zjištění a po studiu dostupné lékařské dokumentace znalec uzavřel, že dle jeho závěru lze podání diazepamu a Risperidonu při psychomotorickém neklidu považovat za postup lege artis.

21. Po takto doplněném dokazování odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné. Ve věci bylo provedeno úplné dokazování, okresní soud zjistil všechny podstatné skutečnosti a na projednávaný případ aplikoval odpovídající ustanovení zákona. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry, které okresní soud na základě provedených důkazů učinil a na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Ani zjištění, učiněná v rámci dokazování před odvolacím soudem, nevedou odvolací soud k závěru, že by bylo třeba cokoli na závěrech okresního soudu změnit.

22. Odvolací soud v prvé řadě znovu opakuje, že na daný případ dopadá ustanovení § 2901 o. z. To stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

23. Zákon zde vymezuje zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním). Je proto třeba vycházet ze zásady, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1/ tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2/ odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3/ tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. přitom nezakládá samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž toliko stanoví podmínky, za nichž bude konkrétní opomenutí možno klasifikovat jako porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. Aby tedy bylo možno učinit závěr o odpovědnosti subjektu za vzniklou újmu v důsledku jeho opomenutí zakročit na ochranu jiného, bude vždy nutné prokázat naplnění všech znaků tohoto ustanovení, tzn. protiprávní jednání (zasahující do absolutního práva poškozeného či porušující tzv. ochrannou normu), vznik újmy, vztah příčinné souvislosti mezi těmito dvěma podmínkami, to vše při presumovaném zavinění. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je totiž dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4536/2018 ze dne 28. 5. 2020).

24. V nyní projednávané věci však odpovědnost žalované za újmu, kterou žalobkyně utrpěla následkem úrazu, který utrpěla dne 30. 3. 2015, dovodit nelze. Z posudku [anonymizována dvě slova] [obec] jednoznačně vyplývá, že aktuální zdravotní stav žalobkyně v době, která předcházela úrazu, nevyžadoval akutní hospitalizaci žalobkyně na psychiatrickém oddělení, a že péče, poskytnutá žalovanou, byla v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a uznávanými medicínskými postupy. Znalec [titul] [příjmení], [titul], pak vyvrátil argumentaci žalobkyně, založenou na závěrech znalkyně [titul] [příjmení], neboť tato znalkyně své závěry o možné kontraindikaci léků Apaurin a Risperidon založila na údajích FarmIndexu, který je jako nástroj pro hodnocení lékových rizik a interakcí považován za zastaralý. A jestliže znalecký ústav z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie shodně uzavřeli, že podání kombinace léků Apaurin a Risperidon je dle dosavadních odborných znalostí v obdobných případech běžnou praxí, kombinace těchto léků není kontraindikována a že u žalobkyně nebyl z medicínského hlediska dán důvod k tomu, aby byla pod zvýšenou observací nad rámec možností neuzavřeného interního nemocničního oddělení, nebylo by možno po žalované spravedlivě žádat, aby v rámci své zakročovací povinnosti s cílem předcházet vzniku škody učinila nějaká další opatření nad rámec toho, co v tomto konkrétním případě realizovala.

25. Je nutno rovněž podotknout, že lék Apaurin byl žalobkyni podán na zklidnění, poté co 28. 3. 2015 večer působila neklidně. Po aplikaci Apaurinu se však žalobkyně zklidnila a zcela klidná byla i další následující den 29. 3. 2015. I v pozdních večerních hodinách toho dne působila žalobkyně klidně. Takovéto chování žalobkyně svědčí pro závěr, že žádná neočekávaná reakce na podání Apaurinu a Risperidonu nenastala. U žalobkyně tak nebyla zaznamenána ani tzv. akatizie, o které se zmínila žalobkyně v průběhu odvolacího jednání. Jak totiž uvedl znalec [titul] [příjmení], [titul], akatizie se projevuje mimo jiné psychomotorickým neklidem, avšak žalobkyně se po podání Apaurinu naopak zklidnila a klidně se projevovala po celou dobu, než došlo k úrazu. Jinými slovy stav žalobkyně se jevil jako stabilizovaný, nevyžadující žádné mimořádné preventivní opatření, to vše za situace, kdy žalobkyně sebevražedný pokus při své hospitalizaci popírala.

26. Skutečnost, že žalovaná poté, co došlo k úrazu žalobkyně, přijala určité organizační změny, o kterých se zmínila ve své výpovědi svědkyně [příjmení], nemůže sama o sobě vést k závěru, že žalovaná v průběhu hospitalizace žalobkyně porušila nějakou prevenční povinnost, z níž by vyplývala její odpovědnost za újmu, která byla žalobkyni způsobena. Na tom nic nemění ani pouze obecný závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna [titul] [jméno] [příjmení], který podával posudek v rámci trestního řízení a v němž uvedl, že žalovaná neměla stanovena obecná kritéria, za jakých podmínek může být pacient po proběhlé intoxikaci v suicidálním úmyslu propuštěn z interního oddělení. Soud v tomto případě totiž neposuzuje případnou absenci či nedostatečnost obecných pravidel, které by žalovaná měla stanovit pro své zaměstnance. Posuzuje totiž to, zda v tomto konkrétním případě došlo k nějakému pochybení žalované (či některého z jejích zaměstnanců) v důsledku toho, že žalovaná, ač měla objektivně předvídat možný škodní následek, tak neučinila.

27. Okresní soud proto rozhodl správně, jestliže dovodil, že není dána odpovědnost žalované za újmu, kterou žalobkyně utrpěla, a žalobu zamítl.

28. Pro účely rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud rovněž aplikoval přiléhavá ustanovení zákona a na základě skutkových zjištění učinil správný závěr o tom, že je namístě právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat žádnému z účastníků ani státu. Zde odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění okresního soudu.

29. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. V odvolacím řízení uspěla zcela žalovaná, a proto by jí vůči žalobkyni náleželo právo na náhradu nákladů za řízení před odvolacím soudem (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná, jakož i vedlejší účastník, který vystupoval na straně žalované, se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdali. Proto náhrada těchto nákladů nebyla přiznána žádnému z účastníků.

31. Protože i v odvolacím řízení vznikly náklady státu, rozhodl odvolací soud rovněž i o těchto nákladech. Jejich náhradu lze uložit pouze tomu účastníkovi, který v řízení neuspěl, avšak za předpokladu, že u tohoto účastníka nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Shodně jako okresní soud též odvolací soud dovodil, že osobní a majetkové poměry žalobkyně, jakož i okolnosti konkrétního případu odůvodňují, aby byla žalobkyně zcela osvobozena od placení soudních poplatků. Blíže k tomu odvolací soud zcela odkazuje na řádné odůvodnění rozhodnutí okresního soudu. Žalobkyni proto náhradu nákladů státu nelze uložit. A protože žalovaná v odvolacím řízení zcela uspěla, nepřiznal odvolací soud právo na náhradu odvolacích nákladů řízení ani České republice.