26 CO 51/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená titul údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. prosince 2021, č. j. 5 C 84/2021-254

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma lhůty k plnění určené ve výroku III potvrzuje.

II. V části výroku III, jíž byla určena lhůta k plnění, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen plně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 20 703,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem – pozemku st. [parcelní číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku [parcelní číslo] (zahrada) v [katastrální uzemí] [obec], obci [obec] (výrok I). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a uložil mu zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 1 857 250 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně navrhla zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovaný projevil zájem převzít nemovitosti do výlučného vlastnictví, ale nesouhlasil s výší žádaného vypořádacího podílu. V průběhu řízení podal vzájemnou žalobu a žádal tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví. Domáhal se zohlednění jeho výlučné investice do společných nemovitostí a její valorizace. Okresní soud vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně v průběhu řízení měnil vzájemný návrh na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví a poslední změnu učinil v rámci závěrečného návrhu, aniž by zaplatil soudní poplatek, vyloučil vzájemný návrh žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku st. [parcelní číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku [parcelní číslo] (zahrada), když tyto nemovitosti se nacházejí v [katastrální uzemí] [obec], obci [obec] a jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod. Podíl každého z účastníků činí ½. Ze shodných tvrzení účastníků pak považuje soud za prokázané, že cena nemovitostí, které jsou předmětem vypořádání, činí 3 714 500 Kč.

3. Žalobu s odkazem na § 1143 o. z. a násl. považoval za důvodnou, když bylo zjištěno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, tyto nemovitosti výlučně užívá žalovaný, který se zrušením podílového spoluvlastnictví souhlasí a žádá, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Cena nemovitostí činí 3 714 500 Kč. Účastníkům se nepodařilo mimosoudně dohodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a je proto namístě, aby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl soud. V souladu s návrhem obou účastníků rozhodl soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Výši vypořádacího podílu určil jako jednu polovinu ceny nemovitostí, tj. částku 1 857 250 Kč Lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu soud stanovil v délce 30 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že odpovídá výši částky, které je předmětem vypořádacího podílu a přiměřeným možnostem zaplatit ji eventuálně prostřednictvím úvěru. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. Uvedl, že žalobkyně sice v řízení uspěla, avšak žalovaný tomuto návrhu neodporoval a se žalobkyní se shodl i na ceně nemovitostí, které jsou předmětem vypořádání.

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytýkal okresnímu soudu procesní postup, kterým vyčlenil do samostatného řízení protinávrh žalovaného, když měl za to, že pro vyloučení jeho nároků do samostatného řízení nebyl dán důvod, neboť k uvedenému nebylo nutno činit další dokazování. Vydáním rozhodnutí pouze o vypořádacím podílu může být neúměrně zasaženo do majetkové sféry žalovaného. Uváděl, že soud by měl zvolit způsob vypořádání, který bude pro účastníky, pokud možno, co nejméně zatěžující. Uvedené odpovídá rovněž judikaturním závěrům, podle kterých by mělo být snahou soudu při vypořádání majetkových práv účastníků po zániku jejich manželství, aby částka k vypořádání byla co možná nejnižší – byť předmětem řízení je vypořádání spoluvlastnictví účastníků, nelze dle názoru žalovaného odhlédnout od faktu, že v kontextu celého případu se jedná o vypořádání majetkových práv účastníků po zániku jejich manželství. Hodnota nemovitostí byla stanovena již v počáteční fázi řízení, kdy nadále se v řízení zkoumaly právě další nároky, které buď oba účastníci, případně žalovaný, navrhli k vypořádání. Otázkou tedy zůstávalo, jaká bude„ finální“ částka, kterou bude žalovaný případně povinen zaplatit. Rozhodnutí soudu nutí žalovaného využít úvěru poskytnutého bankou, když vlastními prostředky k vyplacení nedisponuje a je otázkou, zda žalovaný bude schopen vypořádací podíl v uvedené výši uhradit, resp. zda vzhledem ke svým finančním možnostem mu bude úvěr v takové výši bankou poskytnut. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že při stanovení výše vypořádacího podílu soud nepřihlédl k faktické vadě nemovitosti, a to v podobě potřeby opravy opěrné zdi. Současně měl žalovaný za to, že soud měl při stanovení výše vypořádacího podílu přihlédnout i k dalšímu skutečnostem a odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2019 a sp. zn. 22 Cdo 4856/2017, když to byl žalovaný, kdo se větší měrou zasadil o nabytí společné věci a uhradil prostřednictvím svého výlučného životního pojištění úvěr ve výši 503.000 Kč. Poukazoval i na skutečnost, že se vlastní prací i prací svých rodinných příslušníků zasloužil na zvelebení společné věci, čímž došlo ke zvýšení její hodnoty bez přičinění žalobkyně a na rozdílné příjmy žalobkyně a žalovaného, kdy příjem žalovaného byl za doby trvání manželství vyšší, podílel se žalovaný větší měrou na investicích do společné nemovitosti ve větším rozsahu. Při odvolacím jednání žalovaný k dotazu soudu uvedl, že 250 000 Kč složil při získání podílového spoluvlastnictví hotově, šlo o jeho výlučné prostředky. Peníze složil ve prospěch své části kupní ceny a byla to tedy žalobkyně, která čerpala větší část úvěru. Je si vědom toho, že v poslední době rostou ceny nemovitostí a proto by preferoval, aby rozsudek byl pouze změněn ve lhůtě k plnění a ta byla vázána na povinnost žalobkyně zaplatit jím uplatněný nárok, o kterém nebylo soudem dosud rozhodnuto nebo byla určena v délce 6 měsíců, ev. se domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu.

5. Žalobkyně i přes vyjádření žalovaného, že nemá peníze na vypořádací podíl k dispozici a neví, zda se mu podaří získat úvěr, navrhla potvrzení rozsudku s tím, že souhlasí s prodloužením lhůty na plnění na dobu tří měsíců.

6. Odvolání žalovaného je jen z části důvodné.

7. V souzené věci jde o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí. Jde o rodinný dům se stavebním pozemkem a zahradou, u kterého nepřichází v úvahu účelné reálné rozdělení, kterého se ani nikdo z účastníků nedomáhal. Žalovaná souhlasila s tím, že soubor nemovitostí bude přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného a ten projevil o nemovitosti zájem. Cenu předmětu spoluvlastnictví žalovaná prokazovala znaleckým posudkem, dle kterého činí 3 895 000 Kč. Žalovaný závěry znaleckého posudku zpochybňoval, poukazoval zejména na vadu opěrné zdi. Poté, při jednání dne 13. 5. 2021, učinili účastníci nesporným, že cena předmětu podílového spoluvlastnictví činí 3 714 500 Kč (č. l. 165 spisu). Na tomto závěru setrval žalovaný i v písemném závěrečném návrhu ze dne 1. 12. 2021 (č. l. 227 a násl. spisu). Za tak zjištěného skutkového stavu okresní soud nepochybil, pokud podílové spoluvlastnictví účastníků zrušil, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného s povinností vyplatit žalované vypořádací podíl 1 857 250 Kč.

8. Námitka žalovaného, dle které okresní soud pochybil, když zároveň nerozhodl o jeho protinávrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, není důvodná. Této otázce se věnoval opakovaně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. 22 Cdo 766/2009 nebo nověji sp. zn. 22 Cdo 1587/2021), kde uzavřel, že výrok o tzv. širším vypořádání není z hlediska nabytí právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Jde o samostatné nároky, jež mohou být uplatněny nezávisle. Naopak platí, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání, nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení budoucího nároku na zaplacení vypořádacího podílu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2354/2016). Jestliže v souzené věci navíc žalovaný v průběhu řízení protinávrh měnil co do důvodu i výše a v době, kdy byl okresní soud připraven o návrhu žalobkyně rozhodnout, v důsledku liknavého postupu žalovaného nebyla z jeho strany ani zcela splněna poplatková povinnost, nelze procesní postup okresního soudu, který vzájemný návrh žalovaného v souladu s principem hospodárnosti řízení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, hodnotit jako vadný. Odvolací soud považuje za nutné dodat, že i při odvolacím jednání změnil žalovaný své tvrzení, pokud jde o platbu 250 000 Kč vynaloženou při koupi nemovitostí, když nově uvedl, že šlo o plnění nikoli také za žalobkyni, ale pouze na jeho část kupní ceny.

9. V rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 346/2000 Nejvyšší soud uvedl, že přiměřenou náhradu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. V rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 Nejvyšší soud uzavřel, že základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. může soud při zjišťování ceny nemovitostí vyjít ze shodných tvrzení účastníků, neboť jde o otázku skutkovou, nikoli právní. Účastníci v průběhu řízení učinili při jednání soudu dne 13. 5. 2021 cenu souboru nemovitostí nespornou a setrvali na tom, že cena souboru nemovitostí činí 3 714 500 Kč až do doby rozhodnutí okresního soudu (sám žalovaný v závěrečném návrhu navrhl, aby mu bylo uloženo zaplatit vypořádací podíl 1 857 250 Kč). Pro odvolací soud je sice rozhodující skutkový stav ke dni vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), protože však odvolací soud rozhodoval v krátké časové návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně a protože žalobkyně se nedomáhala (s odkazem na v současné době rychle rostoucí ceny nemovitostí) jiného skutkového zjištění, vyšel odvolací soud ze zjištění okresního soudu. Skutečnost, že žalovaný nyní v odvolacím řízení své skutkové tvrzení o výši ceny sám zpochybnil poukazem na vady podpěrné zdi u domu, nemůže být v systému neúplné apelace rozhodná.

10. Žalovaný se v odvolání domáhal snížení vypořádacího podílu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2019 a sp. zn. 22 Cdo 4856/2017 Ani tato odvolací námitka žalovaného není důvodná. Předně je třeba uvést, že ve vztahu k výši vypořádacího podílu se žalovaný v řízení před okresním soudem nedomáhal jeho mimořádného snížení oproti matematickému výpočtu a v tomto směru žádná rozhodná tvrzení nečinil. Jeho tvrzení, že se vlastní prací i prací svých rodinných příslušníků zasloužil o zvelebení nemovitosti, je tak nepřípustné novum. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že účastníci byli manželé (od [datum] do [datum]) a tvrdí-li žalovaný, že za trvání manželství nemovitosti vlastní prací zvelebil (zhodnotil) je třeba upozornit, že investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005). Poukazuje-li žalovaný rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2019 a sp. zn. 22 Cdo 4856/2017, jde o věci, kde se Nejvyšší soud vyjadřoval k hlediskům rozhodným pro určení, kterému z bezpodílových spoluvlastníků má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, nikoli k hlediskům, které by měly ovlivnit výši vypořádacího podílu. Samostatné nároky, které se žalovaný rozhodl uplatnit protinávrhem, budou předmětem dalšího řízení a k snížení výše vypořádacího podílu, který odpovídá velikosti spoluvlastnického podílu žalobkyně a zjištěné ceně celého souboru nemovitostí, proto nevedou. Obecně lze připustit, že vypořádací podíl není nutno vždy určit podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci a výjimečně lze s ohledem na konkrétní okolnosti či s přihlédnutím k dobrým mravům náhradu zvýšit nebo naopak snížit, ale žádné takové mimořádné okolnosti nebyly v řízení před okresním soudem žalovaným tvrzeny či nevyšly najevo.

11. Hlediskem solventnosti účastníka, kterého stíhá povinnost zaplatit vypořádací podíl, se okresní soud nezabýval, protože toto kritérium je rozhodné zejména při řešení otázky, komu má být předmět podílového spoluvlastnictví přikázán do výlučného vlastnictví. Protože o této otázce nebylo mezi účastníky sporu, nebyla otázka schopnosti žalovaného vyplatit vypořádací podíl předmětem dokazování. Při odvolacím jednání žalovaný uvedl, že není schopen plnit vypořádací podíl v soudem určené lhůtě 30 dnů, když ani neví, zda mu bude úvěr poskytnut. Žalobkyně přesto nezměnila své stanovisko, nežádala např. přikázat nemovitostí do svého výlučného vlastnictví a navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Žalovaný žádal, aby lhůta na plnění byla vázána na soudní rozhodnutí o jeho protinávrhu, nebo aby byla prodloužena na 6 měsíců. Žalobkyně souhlasila s jejím prodloužením na 3 měsíce. Při úvaze o lhůtě k plnění byl odvolací soud veden závěrem, že rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je spoluvlastník, kterému věc nebyla přikázána do výlučného vlastnictví, zbaven vlastnického práva a mělo by se mu v co nejkratší době dostat rovnocenného ekvivalentu. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně opustila společný dům v březnu 2020 a od té doby nečerpá požitky ze svého vlastnického práva; žalovaný po celou dobu uváděl, že má o výlučné vlastnictví nemovitostí zájem a muselo mu být zřejmé, že bude muset zaplatit žalobkyni vypořádací podíl. Obrana spočívající v požadavku na tzv. širší vypořádání nemůže žalovaného zprostit placení vypořádacího podílu, protože zápočet jeho nároků uplatněných proti žalobkyni není před pravomocným rozhodnutím soudu možný (rozhodnutí o povinnosti zaplatit vypořádací podíl má konstitutivní povahu), navíc jeho tvrzené nároky nedosahují výše vypořádacího podílu. Bylo tedy na žalovaném, aby činil kroky k zajištění finančních prostředků, kterými žalobkyni„ vyplatí“. Žalobkyně byla ochotna prodloužit lhůtu na plnění na tři měsíce a odvolací soud má za to, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby lhůta k plnění byla určená delší. Určení lhůty tří měsíců od právní moci rozsudku odpovídá také tomu, že jde o obvyklou lhůtu pro vyřízení hypotéčního úvěru. Tříměsíční lhůta také umožní žalovanému, který poukazoval na to, že některé jeho nároky uznávala sama žalobkyně, s žalobkyní jednat ev. učinit právní jednání vedoucí k započtení vzájemných pohledávek účastníků.

12. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu vyjma určené lhůty k plnění potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem, byť má odvolací soud za to, že nejde o aplikaci ust. § 150 o. s. ř., ale o aplikaci již ustálených závěrů dříve rozkolísané soudní praxe, dle kterých v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obvykle soudy rozhodují tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznávají žádnému z účastníků (viz např. rozhodnutí sp. zn. I ÚS 262/20). V části určené lhůty k plnění vypořádacího podílu rozsudek okresního soudu odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

13. V odvolacím řízení již nelze aplikovat zásadu, že v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba upřednostnit aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný byl se závěry soudu seznámen, přesto podal odvolání, se kterým nebyl úspěšný (jeho úspěch je dán pouze v nepatrné části v určené lhůtě k plnění nikoli ve věci samé), a proto ho stíhá povinnost hradit náklady v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni. Žalobkyně byla zastoupena zástupkyní z řad advokátů, která má právo na odměnu za jeden úkon právní pomoci (účast při odvolacím jednání) ve výši 15 740 Kč (§ 7 bod 6 při tarifní hodnotě výše vypořádacího podílu), 1x paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč, náhradu za ztrátu času v rozsahu čtyř půlhodin (4x100 Kč) a náhradu cestovného ze sídla AK zástupkyně žalobkyně v Trutnově do Hradce Králové a zpět 670 Kč (při najetých 100 km, v paušální sazbě opotřebení a náhradě za spotřebované pohonné hmoty činí sazba 6,70 Kč za kilometr). Zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH a k odměně a náhradě je třeba připočítat náhradu 21% DPH, tj. 3 593,10 Kč Celkem činí náklady odvolacího řízení vzniklé žalobkyni 20 703,10 Kč.