27 CO 123/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 2. 2022, č. j. 12 C 76/2021-77,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 10 156,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem datovaným 22. 3. 2021, doručené dne 12. 4. 2021, je neplatné (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 889 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě doručené mu 20. 5. 2021, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované, které mu bylo doručeno dne 12. 4. 2021. Tvrdil, že byl zaměstnán u žalované jako řidič autobusu s místem výkonu práce v [územní celek] a pravidelným pracovištěm v [obec] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Žalovaná s ním ukončila okamžitým zrušením pracovní poměr z důvodu neomluvené absence žalobce v zaměstnání od 8. 3. 2021 do 19. 3. 2021. Žalobce k okolnostem ukončení pracovního poměru ze strany žalované uvedl, že byl v období od 24. 8. 2020 do 7. 3. 2021 v pracovní neschopnosti pro předchozí úraz. V této době se v lednu 2021 dozvěděl, že žalovaná nebude od 7. 3. 2021 provozovat autobusovou dopravu v [územní celek]. Prostřednictvím své zástupkyně proto vyzval žalovanou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru podle § 52 písm. a) zákoníku práce. Žalovaná mu však odvětila, že je připravena mu nadále přidělovat práci. K dohodě o skončení pracovního poměru nakonec nedošlo s ohledem na rozdílný názor na odstupné. Žalobce dostal koncem února 2021 pracovní nabídku od společnosti [právnická osoba] s datem nástupu do práce k 8. 3. 2021. Následně doručil žalované dne 2. 3. 2021 výpověď z pracovního poměru k datu 5. 3. 2021, ve které žalované sdělil, že nemůže zůstat v pracovním poměru po dobu výpovědní doby. Žalovaná zaslala žalobci návrh dohody o rozvázání pracovního poměru, nicméně žalobce na něj nepřistoupil z důvodu chybně uvedeného data. Oba účastníci sice navrhli vlastní dohody o skončení pracovního poměru, na které druhá smluvní strana nepřistoupila, nicméně na termínu skončení pracovního poměru se shodli. Tato skutečnost vysvětluje i nedodržení výpovědní doby ze strany žalobce. Okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, protože pracovní poměr byl ukončen již 5. 3. 2021 výpovědí ze strany žalobce, a navíc nebyl naplněn ani důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalobce neměl od žalované žádný pokyn, kam by měl nastoupit po skončení pracovní neschopnosti. Nemohl se tak dopustit porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, protože okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 22. 3. 2021 považuje za platné. Připomněla, že jako místo výkonu práce žalobce byl sjednán [územní celek] a že žalovaná měla v plánu po ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce přidělovat mu práci v rámci provozování MHD v [obec] a později na provozní oblasti [obec] O tom byl žalobce informován prostřednictvím intranetu. Žalobce však toho nedbal a dne 2. 3. 2021 podal výpověď z pracovního poměru a přiznal, že hodlá porušit své zákonné povinnosti. Žalovaná na výpověď žalobce reagovala dopisem ze dne 18. 3. 2021, ve kterém trvala na dodržení celé výpovědní doby. Pokud zaměstnanec ve sjednané pracovní době neplní své pracovní povinnosti, tak se jedná o neomluvené zameškání práce zaměstnancem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 910/2001). Žalobce neomluveně zameškal 10 pracovních směn. Přitom již neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla samo o sobě představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2542/2007). Pokud jde o zápočtový list, tak ten byl žalobci vystaven omylem některého z pracovníků účtárny nebo personálního oddělení. Žalobce byl o tomto omylu písemně informován už v březnu 2021.

4. Okresní soud provedl v projednávané věci dokazování listinami, zejména pracovní smlouvou ze dne [datum] a dopisem žalované ze dne 22. 3. 2021, kterým bylo ve spojení s kopií dodejky prokázáno, že žalobci bylo dne 16. 4. 2021 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, která spočívaly v déle trvající neomluvené absenci v zaměstnání od 8. 3. 2021 do 19. 3. 2021. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vyplynulo, že žalobce byl z důvodu úrazu v dočasné pracovní neschopnosti od 24. 8. 2021 do 7. 3. 2021. Dopisem ze dne 15. 2. 2021 bylo prokázáno, že žalobce navrhl žalované uzavření dohody o skončení pracovního poměru podle § 52 písm. a) zákoníku práce s nárokem na odstupné pro žalobce pro případ, že pro něj žalovaná nebude mít práci. Žalovaná ještě dne 15. 2. 2021 odvětila, že je připravena žalobci přidělovat práci. To v průběhu řízení prokazovala denními plány, ve kterých evidovala žalobce až do 15. 3. 2021 mezi volnými řidiči u MHD [obec]. Výpovědí z pracovního poměru s připojenou doručenkou bylo prokázáno, že žalobce doručil dne 2. 3. 2021 žalované výpověď z pracovního poměru k 5. 3. 2021 se sdělením, žalobce již dne 7. 3. 2021 nastupuje u jiného zaměstnavatele na stejnou práci, jakou vykonával pro žalovanou. Žalovaná navrhla dne 4. 3. 2021 uzavřít dohodu o rozvázání pracovního poměru k 5. 3. 2021 na žádost zaměstnance podle § 49 zákoníku práce, nicméně žalobce ve vyjádření ze dne 16. 3. 2021 sdělil žalované, že její návrh nepřijímá. Mezitím žalovaná zaslala žalobci zápočtový list ze dne 9. 3. 2021, ze kterého okresní soud zjistil, že zaměstnání žalobce u žalované mělo trvat od 1. 3. 2017 do 5. 3. 2021. Ve sdělení ze dne 22. 3. 2021 žalovaná informovala žalobce o tom, že zápočtový list je neplatný, byl vystaven nedopatřením a že pro neomluvenou absenci žalobce na 10 směnách bude žalovaná podle § 223 odst. 2 zákoníku práce krátit nevyčerpanou dovolenou o 10 dní.

5. Okresní soud vzal na základě provedeného dokazování za zjištěný následující skutkový stav. Žalobce pracoval na základě uzavřené pracovní smlouvy od [datum] na dobu neurčitou pro žalovanou jako zaměstnavatele jako řidič autobusu s místem výkonu práce v [územní celek]. Žalobce byl od 24. 8. 2020 až do uschopnění ke dni 7. 3. 2021 v pracovní neschopnosti po úrazu. S ohledem na informaci o ukončení provozování autobusové dopravy v [územní celek] žalovanou (kromě MHD [obec]) navrhl žalobce ukončení pracovního poměru dohodou k 5. 3. 2021 s odstupným ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaná na to nepřistoupila. Žalobce vypověděl dne 2. 3. 2021 pracovní poměr k datu 5. 3. 2021 a dne 7. 3. 2021 již nastoupil k výkonu práce u nového zaměstnavatele. Žalovaná sice nabídla žalobci možnost skončení pracovního poměru dohodou na žádost žalobce bez uvedení důvodu ke dni 5. 3. 2021, ale žalobce s tímto návrhem nesouhlasil. Žalovaná zaslala žalobci zápočtový list s potvrzením o skončení pracovního poměru žalobce u žalované ke dni 5. 3. 2021. Zápočtový list však vzápětí prohlásila za neplatný. Žalobce přešel z dlouhodobé pracovní neschopnosti u žalované přímo k novému zaměstnavateli, aniž by dodržel povinnosti týkající se délky výpovědní doby. Ve výpovědi z pracovního poměru dokonce sám prohlásil, že výpovědní dobu nedodrží. Podmínkou pro okamžité zrušení pracovního poměru je porušení povinností zaměstnancem vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Takovým porušením povinností byla již absence žalobce v zaměstnání u žalované po dobu pěti dnů. K závažnému porušení povinností v rámci pracovního poměru ze strany žalobce došlo, proto okresní soud shledal okamžité zrušení pracovního poměru platným a žalobu o určení neplatnosti zamítl.

6. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení, kterou představuje odměna advokáta za 5 úkonů právní služby ve výši 5x 2 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 5x 300 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 9x 100 Kč, cestovné ve výši 860 Kč a daň z přidané hodnoty.

7. Žalobce podal proti rozsudku okresního soudu včas odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a podané žalobě vyhověl. Nedodržení výpovědní doby a nepřítomnost v práci od 8. 3. 2021 do 19. 3. 2021 nenaplňuje hypotézu ustanovení § 55 zákoníku práce. Připomněl, že s žalovanou již od 15. 2. 2021 probíhala korespondence ohledně pokračování pracovního poměru žalobce u žalované od března 2021. Žalobce nebyl seznámen s pracovním zařazením u žalované, přestože se na to žalobce dotazoval již v průvodním dopise s návrhem dohody o rozvázání pracovního poměru. To se dozvěděl až v průběhu soudního řízení, kdy však žalovaná neprokázala své tvrzení, že se žalobce o novém místu výkonu práce mohl dozvědět z intranetu žalované. Nelze rovněž pominout tvrzení žalované o místu výkonu práce žalobce v období od 15. 3. do 19. 3. 2021 v provozní oblasti [obec], která se nachází mimo [územní celek]. Žalobce se v důsledku jednání žalované ocitl v časové tísni, a proto ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 3. 2021 uvedl, že nedodrží výpovědní dobu. Pokud žalovaná potřebovala, aby žalobce nastoupil na nové pracovní místo v rámci stávajícího pracovního poměru, měla mu to do 5. 3. 2021 sdělit. Žalovaná to neučinila a 9. 3. 2021 zaslala žalobci zápočtový list. Na výpověď žalobce z pracovního poměru reagovala až 18. 3. 2021. Přitom žalovaná dříve s ukončením pracovního poměru souhlasila. Účastníci se pouze rozcházeli v názoru na výplatu odstupného. Ani zkrácení výpovědní doby není zcela neobvyklé. Žalobce poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, kterým v průběhu řízení argumentovala žalovaná. I podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu ČR se má kromě délky nepřítomnosti žalobce v práce přihlížet k dalším okolnostem, k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a intenzitě porušení pracovních povinností. Okresní soud se těmito okolnostmi nezabýval a nezkoumal, zda-li nepřítomnost žalobce na pracovišti v období od 7.3 2021 do 19. 3. 2021 způsobila žalované škodu či jiné obtíže.

8. Žalovaná navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen. Vyzdvihla, že pracovní poměr žalobce byl okamžitým zrušením pracovního poměru skončen, o což žalobce celou dobu usiloval. Listinnými důkazy bylo před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaná dne 15. 2. 2021 žalobci sdělila, že práci pro něj má a že mu ji bude přidělovat. Poukázala i na smysl výpovědní doby, který spočívá mj. ve vytvoření časového prostoru pro zaměstnavatele, aby si za zaměstnance našel adekvátní náhradu. Žalobce porušil základní pracovní povinnost zvlášť hrubým způsobem, když zameškal celkem 10 pracovních směn. Přitom podle již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla samo o sobě představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobci tíží i suverénní přístup, jakým žalované oznámil, že si je vědom své zákonné povinnosti, kterou úmyslně nedodrží. Tato okolnost svědčí ve prospěch okamžitého zrušení pracovního poměru.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

10. V posuzované věci okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též srozumitelným způsobem uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a rovněž jeho právní úvahy jsou správné. K právnímu závěru okresního soudu dodává krajský soud následující.

11. Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (§ 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce). Podmínky pro platné okamžité zrušení pracovního poměru jsou poměrně přísné a směřují k tomu, aby nedocházelo k nadužívání, popř. zneužívání tohoto výjimečného způsobu jednostranného rozvázání pracovního poměru. Pro případ méně závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pak dává zákoník práce zaměstnavateli možnost dát zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. g), která se od okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce liší pouze v méně přísném nahlížení na intenzitu porušení povinností zaměstnancem. Soud může při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance přihlédnout k jeho osobě, funkci, kterou zastává, k dosavadnímu plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, zda lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99). Podle dosavadní soudní praxe se pak za zvlášť hrubé porušení povinnosti zaměstnance obecně považuje déletrvající neomluvená absence zaměstnance v práci, fyzické napadání jiných zaměstnanců, požívání alkoholických nápojů, porušení zákazu kouření na pracovišti apod. Vždy je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého případu. V již výše citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na základě soudní praxe se neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem (podle znění zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem). Při zkoumání intenzity porušení povinnosti, by však kromě délky neomluvené absence mělo být přihlédnuto k dalším okolnostem, které v průběhu řízení vyšly najevo, zejména k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovanou, dosavadnímu plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho pracovních povinností.

12. Okamžité zrušení pracovního poměru je výjimečným krokem, který vyžaduje značnou intenzitu porušení povinností zaměstnance ve vztahu k jím vykonávané práci. Soud proto rovněž zkoumal, zda-li se žalobce neomluvenou absencí v práci od 8. 3. 2021 do 19. 3. 2021 dopustil zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, že bylo namístě s ním pracovní poměr zrušit okamžitě, anebo zda intenzita porušení byla nižší. Je pravda, že žalovaná v průběhu řízení netvrdila a neprokazovala, jaké důsledky měla absence práce žalobce na její činnost, nicméně v této souvislosti je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že neomluvená absence navazovala na dlouhodobou pracovní neschopnost žalobce, po které se měl žalobce podle předložených denních plánů začít zaučovat na středisku MHD [obec]. V průběhu řízení rovněž nevyšlo najevo, že by žalovaná v minulosti vytýkala žalobci špatné plnění pracovních povinností. Intenzitu porušení povinnosti žalobce však dle přesvědčení krajského soudu zvýšilo na úroveň zvlášť hrubého porušení povinnosti úmyslné jednání žalobce, který jednostranně vypověděl pracovní poměr, aniž by respektoval ustanovení zákoníku práce o délce výpovědní doby. Žalovanou jako svého zaměstnavatele tím postavil před hotovou věc, přestože z dopisu žalované ze dne 15. 2. 2021 věděl, že je připravena žalobci přidělovat práci i poté, co kromě MHD v [obec] přestane provozovat autobusovou dopravu v [územní celek]. Bez významu pro posouzení odvolání žalobce pak jsou jeho námitky týkající se nového místa výkonu práce. Žalovaná neměla důvod žalobci sdělovat jeho konkrétní pracovní zařazení, když nejdříve nevěděla, kdy žalobce ukončí pracovní neschopnost, a následně naopak byla obsahem výpovědi žalobce obeznámena s tím, že žalobce již nehodlá u žalované vykonávat práci.

13. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce neomluvenou absencí v práci od 8. 3. 2021 do 19. 3. 2021 zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zákoníku práce, a zároveň žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce včas ve lhůtě 2 měsíců, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděla (§ 58 odst. 1 zákoníku práce) Krajský soud proto věcně správný rozsudek okresního soudu včetně správného závislého výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídal § 142 o.s.ř., potvrdil dle § 219 o.s.ř.

14. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci. V souzené věci představuje náklady řízení na straně žalované odměna za tři úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání žalobce a v účasti na jednáních odvolacího soudu dne 17. 8. 2022 a dne 24. 8. 2022 ve výši 2,5x 2 500 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) a k ) a § 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále i„ advokátní tarif“), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovné zástupce žalované k jednáním odvolacího soudu dne 17. 8. 2022 a dne 24. 8. 2022 z [obec] do [obec] a zpět [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka], při ujetí celkem 100 km, průměrné spotřebě benzinu automobilového 8,4 l /100 km za 44,50 Kč a náhradě za amortizaci ve výši 4,70 Kč za 1 km, celkem cestovné činí 843,80 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu a vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění účinném od 14. 5. 2022), náhrada za promeškaný čas za cesty k soudu a zpět za celkem 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) a daň z přidané hodnoty ve výši 1 762,70 Kč Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalované dosáhly částky 10 156,50 Kč, kterou je žalobce povinen nahradit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).