27 Co 206/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , IČO Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 C 276/2023-9,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.) a nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši , částka, v téže lhůtě (výrok II.).

2. Okresní soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou se žalovanou uzavřela dne , datum, . Na základě této smlouvy poskytla žalované částku , částka, , kterou se žalovaná zavázala zaplatit v pěti splátkách spolu s poplatkem za každý den čerpání úvěru, který celkem představovala částka , částka, . Žalovaná se v případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky zavázala uhradit jednorázovou sankci ve výši , částka, . Vzhledem k tomu, že byla v prodlení s úhradou pěti splátek, byla sankce vyčíslena částkou , částka, . Žalovaná na dluh ze smlouvy o podnikatelském úvěru neuhradila ničeho.

3. Žalovaná v rámci podaného odporu namítala, že smlouva je neplatná, protože žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, která se v době uzavření smlouvy potýkala s finančními problémy. Žalobkyně rovněž nezohlednila žalovanou uskutečněné platby.

4. K nařízenému jednání okresního soudu dne , datum, se žádná z účastnic nedostavila, proto okresní soud podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti na základě listinných důkazů založených ve spise.

5. Smlouvou o podnikatelském úvěru ze dne , datum, měl soud prvního stupně prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala uhradit úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 1% za každý den čerpání úvěru, který byl sjednán na dobu celkem , hodnota, dnů, v pěti splátkách po čtrnácti dnech. Účastnice sjednaly v případě prodlení žalované s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky její povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši , částka, .

6. Okresní soud posoudil věc podle § 2395 občanského zákoníku a nepoužil přitom ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, o povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, protože předmětem sporu není spotřebitelský úvěr. To jednoznačně vyplývá z uzavřené smlouvy, ve které byla žalovaná označená svým identifikačním číslem osoby. Ve smlouvě bylo výslovně sjednáno, že úvěr je poskytnut na financování podnikatelských potřeb. Žalovaná svůj závazek splatit úvěr v pěti opakujících se splátkách po čtrnácti dnech ani zčásti nesplnila, proto jí okresní soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni poskytnutý úvěr ve výši , částka, spolu s poplatkem ve výši , částka, a smluvní pokutou za pět neuhrazených splátek ve výši , částka, . Žalobkyni přiznal proti žalované podle § 1970 občanského zákoníku požadovaný úrok z prodlení ve výši 15% za dobu od , datum, , jelikož splatnost celé částky nastala dne , datum, , do zaplacení.

7. Tím, že se žalovaná k jednání okresního soudu nedostavila, zbavila se možnosti být poučena o tom, co je povinna tvrdit a prokázat. Žalovaná tak neprokázala své tvrzení o tom, že by uzavřená smlouva měla charakter smlouvy spotřebitelské a zda a jaké platby byly na splácení poskytnutého úvěru uskutečněny. K tomu nakonec žalovaná neposkytla ani žádné tvrzení.

8. Nakonec okresní soud přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které představuje soudní poplatek ve výši , částka, , odměna advokáta za tři úkony právní služby ve výši 3x , částka, , tři paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3x , částka, a daň z přidané hodnoty.

9. Žalovaná podala proti rozsudku včas odvolání, které následně dne , datum, doplnila o odůvodnění. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení a že žaloba se co do povinnosti zaplatit částku , částka, s příslušenstvím zamítá. Namítala, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku absolutně neplatná, protože úroková sazba ve výši 1% denně, tj. 365% ročně, se zjevně příčí dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který shledal nepřiměřeným již úrok 2x – 3x převyšující obvyklou hranici úroků požadovaných bankami). Úvěrová smlouva byla navíc pro případ prodlení zajištěna celou sérií smluvních pokut. Okresní soud pochybil, když na smlouvu neaplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť podle § 122 odst. 4 tohoto zákona se ustanovení § 122 odst. 1, 2 a 4 zákona o spotřebitelském úvěru obdobně použije i ve vztazích, kde je dlužník podnikající fyzickou osobou v prodlení delším než 90 dnů, i když není spotřebitelem. Žalovaná by tak měla žalobkyni s ohledem na neplatnou smlouvu o úvěru vrátit poskytnutou jistinu poníženou o částku , částka, , kterou již žalobkyni zaplatila.

10. Žalobkyně svou účast při jednání odvolacího soudu dne , datum, omluvila, aby nedocházelo ke zbytečnému navyšování nákladů soudního řízení. V rámci omluvy stručně uvedla, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi dvěma podnikateli a nejednalo se o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě nebyl sjednán úrok z úvěru, nýbrž fakticky fixní poplatek. Smluvní pokuta byla rovněž sjednána řádně.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

12. V posuzované věci okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Proto na ně krajský soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též srozumitelným způsobem uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Okresní soud nakonec správně aplikoval § 2395 občanského zákoníku a nepostupoval ve vztahu mezi účastnicemi podle zákona o spotřebitelském úvěru.

13. K odvolacím námitkám žalované krajský soud dodává, že soukromé právo sice vychází ze zásady autonomie vůle, nicméně smluvní strany chrání před možností zneužití této autonomie. Pokud to vyžaduje smysl a účel zákona, pak neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu. Pokud je právní jednání v rozporu se zákonem i dobrými mravy, pak se posoudí podle pravidel, která upravují rozpor se zákonem. Rozpor s dobrými mravy může být důvodem neplatnosti právního jednání jen tehdy, jde-li o právní jednání, které není v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud ČR (srov. Rc 5/2001) dlouhodobě vymezuje dobré mravy jako „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“. Dobré mravy představují měřítko etického hodnocení konkrétních situací odpovídajících obecně uznávaným pravidlům slušnosti a poctivého styku. Účelem použití nástroje dobrých mravů je odstranit v individuálních případech z procesu aplikace práva nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti. Soud tak má v každém jednotlivém případě podle svého uvážení vymezit hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy se uplatní bez ohledu na to, kdo jej zavinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutní neplatnost právního jednání (srov. § 588 občanského zákoníku).

14. S žalovanou lze souhlasit, že úrok ve výši 365% ročně by se příčil dobrým mravům, protože podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , na který žalovaná v odvolání odkazuje a který je použitelný i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci však nelze přehlédnout, že ve smlouvě o podnikatelském úvěru ze dne , datum, byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1% denně na dobu 70 dnů ode dne čerpání úvěru, kdy měl být úvěr doplacen. Takové ujednání, které bylo ve smlouvě o podnikatelském úvěru ze dne , datum, zcela jasně vyjádřeno, pak dle přesvědčení odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy, když platí, že neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/18 není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. Rovněž výše smluvní pokuty sjednaná za prodlení s úhradou jakékoliv z celkem pěti splátek nebyla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto souhlasí se správným závěrem soudu prvního stupně o tom, že smlouva o podnikatelském úvěru je platná.

15. V daném případě je dále nepochybné, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a následujících občanského zákoníku. V této smlouvě se žalobkyně jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti zavázala poskytnout žalované, která vystupovala rovněž jako podnikatelka (srov. označení smlouvy jako smlouvy o podnikatelském úvěru, označení žalované ve smlouvě místem podnikání a identifikačním číslem osoby, vymezení předmětu smlouvy tak, že úvěr je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta, možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy, pokud by žalovaná využila poskytnutý úvěr na financování potřeb nesouvisejících s její podnikatelskou činností), finanční částku ve výši , částka, . Ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (srov. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru) se na vztah účastnic nepoužije, protože žalovanou ze shora uvedených důvodů nelze považovat za spotřebitele ve smyslu ustanovení § 419 občanského zákoníku. Nic na tom nemění ani žalovanou uváděné ustanovení § 122 odst. 4 a 5 zákona o spotřebitelském úvěru, které se i ve vztazích vyplývajících ze smluv o úvěrech sjednaných s podnikajícími fyzickými osobami týká omezení výše úroku v případě prodlení delším než 90 dnů. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalobkyně po žalované požaduje poplatek za poskytnutí úvěru za dobu 70 dní, a poté jen zákonný úrok z prodlení (srov. § 1970 občanského zákoníku). Z ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru pak nelze usuzovat na to, že by se na podnikající fyzické osoby použilo ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru o posuzování uvěruschopnosti. Žalovanou uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 o posuzování úvěruchopnosti se navíc týkal spotřebitelských úvěrů, o který se v projednávané věci nejedná.

16. Odvolací soud nepřihlédl ani k další odvolací námitce žalované o tom, že žalobkyni zaplatila část dluhu ve výši , částka, . Tato námitka nebyla tvrzena a žalovanou prokazována před soudem prvního stupně, a proto nemůže být odvolacím důvodem (srov. § 205a o.s.ř.). Odvolací soud z tohoto důvodu neprovedl žalovanou předložený důkaz výpisem z jejího účtu u , právnická osoba, ., ze kterého je beztak zřejmá jen odchozí platba ve výši tvrzené žalovanou v odvolání na čerpaný kontokorent, a to ještě před uzavřením předmětné smlouvy o podnikatelském úvěru.

17. Vycházeje ze shora rozvedených skutečností a veden zásadou stručnosti krajský soud v podrobnostech dále odkazuje na logické a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, který shledává věcně správným, a proto jej dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídal zásadám ustanovení § 142 o.s.ř.

18. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, nicméně účelně vynaložené náklady odvolacího řízení (odvolací soud v této souvislosti za úkon právní služby nepovažuje omluvu zástupce žalobkyně z účasti na jednání odvolacího soudu, byť obsahovala krátké stanovisko žalobkyně k odvolání žalované) jí nezvnikly, proto krajský soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.