27 CO 228/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupené advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa vedlejší účastník: jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa o relativní neúčinnost právního jednání, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, č. j. 9 C 233/2019 – 272,

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Darovací smlouva ze dne datum, kterou byl na žalovanou převeden spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na nemovitostech - parcele p. číslo trvalý travní porost o výměře výměra a parcele p. číslo zahrada o výměře výměra, zapsaných na listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální uzemí u stát. instituce, stát. instituce, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 63 099 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 11. 9. 2017, kterou byl na žalovanou převeden spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech specifikovaných ve výroku rozsudku okresního soudu, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení 23 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal proti žalované a vedlejšímu účastníkovi, otci žalované, vyslovení relativní neúčinnosti právního jednání – darovací smlouvy, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu k nemovitým věcem (pozemkovým parcelám). Tvrdil, že vedlejší účastník na straně žalované jméno příjmení uzavřel se žalobcem smlouvu o bankovních službách a dále smlouvu o úvěru ke kreditní kartě, přičemž obě smlouvy zanikly z důvodu porušování smluvních ustanovení panem jméno příjmení. Žalobci následně rozhodnutím Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2018 vznikla přisouzená pohledávka za vedlejším účastníkem, která je od roku 2019 vymáhána v exekučním řízení. Vedlejší účastník předmětnou darovací smlouvou dne 11. 9. 2017 převedl své vlastnické právo k pozemkovým parcelám na žalovanou, přičemž žalobce tvrdí, že jediným účelem převodu spoluvlastnického podílu byl úmysl zkrátit právo žalobce na uspokojení jeho pohledávky prostřednictvím uvedených nemovitých věcí. Vedlejší účastník a žalovaná jsou osobami blízkými dle ust. § 22 zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.) a toto jednání nelze kvalifikovat jako obvyklý příležitostný dar ve smyslu ust. § 591 o.z. K převodu došlo v září 2017, tedy měsíc před poslední úhradou na pohledávky žalobce, kde si vedlejší účastník musel být vědom špatné finanční situace. To ostatně sám uvedl v návrhu na povolení oddlužení z 30. 11. 2017.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť tvrzení žalobce nejsou pravdivá. Uvedla, že v roce 2007 bylo manželství jejích rodičů rozvedeno a od tohoto roku otec nežil se žalovanou a její matkou ve společné domácnosti. K vypořádání společného jmění manželů došlo v roce 2012, kdy se mimo jiné stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. O ty se však starala a udržovala je pouze matka žalované. Otec žalované přislíbil darování svého podílu na nemovitostech, neboť je nevyužíval a darování mělo být určitým vyrovnáním jeho vyživovací povinnosti k dceři. To však podmínil dokončením vysokoškolského studia žalované. S tímto návrhem žalovaná souhlasila, bydlela u matky a o nemovitosti (louku) se starala a spolu s matkou ji využívala k farmaření – pastvě ovcí a chovu drůbeže. Po ukončení studia v roce 2016 otce sama požádala o splnění slibu, převod podílu k nemovitostem. Sama darovací smlouvu připravila, zajistila podpis otce a jeho ověření na katastrálním úřadu. Podle žalované otec pouze splnil slib, který jí dal v době studia. Nejednalo se o žádnou iniciativu otce. Žalovaná v době uzavření smlouvy neměla žádné povědomí o tvrzených finančních problémech otce. Neměla žádný přehled o jeho příjmech, výdajích ani případných závazcích, tyto skutečnosti jí otec nikdy nesdělil. Byla a je i nadále přesvědčená, že na převod měla a má morální nárok na základě slibu, který od otce v době studia dostala. Poukázala i na skutečnost, že ke dni převodu spoluvlastnického podílu nebyl u smlouvy o bankovních službách překročen limit povoleného debetu a splátky z úvěru u kreditní karty otec přestal hradit až ke konci roku 2017, kdy také došlo k platební neschopnosti otce.

4. Vedlejší účastník v rámci své výpovědi před soudem potvrdil skutkovou verzi žalované, popřel, že by splácel dluhy od roku 2015 a připustil, že nečetl celý advokátem sepsaný návrh na oddlužení, které následně nebylo povoleno. K životním změnám a následně finančním problémům u něho došlo koncem roku 2017. Pozemky nedaroval dceři proto, aby se vyhnul placení dluhů, neboť by pro něho bylo výhodnější pozemky prodat než darovat. Ani pro žalovanou nešlo o otázku majetkovou, ale o to, aby dále fungovalo hospodaření na těchto pozemcích. Žalobu shodně se žalovanou hodnotil jako nedůvodnou.

5. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 9 C 233/2019-123 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, že dospěl k závěru, že plnění poskytnuté vedlejším účastníkem žalované vyhovuje ohledům slušnosti a bylo mravním závazkem vedlejšího účastníka ještě v době, než se vedlejší účastník dostal do finančních a životních problémů. Bylo prokázáno, že vedlejší účastník nevyvolal jednání o darování uvedených pozemků, toto jednání bylo vyvoláno samotnou žalovanou a nešlo o zkracovací úmysl ze strany vedlejšího účastníka. Jednalo se o jistou formu protiplnění, neboť otec žalované v době jejího vysokoškolského studia finančně nepřispíval a výživné nehradil. K převodu pozemku navíc došlo ještě v době, než žalobce získal exekuční titul proti vedlejšímu účastníkovi.

6. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 27 Co 62/2021-172 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl, že neúplně zjistil skutkový stav a dospěl tudíž k nesprávným závěrům. Ačkoliv okresní soud zjevně čerpal z judikatury Nejvyššího soudu ČR, tak tuto judikaturu podle přesvědčení odvolacího soudu neúplně a tedy i nesprávně interpretoval. Závěr okresního soudu, že na předmětné darování je třeba nahlížet jako na jednání, kterým mělo být vyhověno ohledům slušnosti, nelze tudíž považovat prozatím za správný. Okresnímu soudu bylo mimo jiné uloženo, aby se v rámci svých úvah o opodstatněnosti žalobního žádání zabýval i tím, zda plnění poskytnuté žalované na základě uzavřené darovací smlouvy bylo přiměřené majetkovým, finančním a sociálním poměrům otce žalované, v jaké majetkové a sociální situaci se v době uzavření darovací smlouvy nacházela žalovaná, jakou subjektivní hodnotu pro ni toto plnění s ohledem na její majetkovou (sociální) situaci či ve vyjádření žalované vysvětlené skutečnosti představovalo, zda uzavřením darovací smlouvy vedlejší účastník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku vůči dceři, popř. ohledům slušnosti a zda je v dané věci ospravedlnitelné, a to s přihlédnutím ke všem významným a okresním soudem již dílem zjištěným skutečnostem, že uzavřením darovací smlouvy vedlejší účastník zvýhodnil žalovanou na úkor svého věřitele – žalobce. Tyto skutečnosti pak podle odvolacího soudu mohly být pravděpodobně nejlépe osvětleny podrobným výslechem žalované, ale především vedlejšího účastníka a dále pak zjištěními plynoucími z veřejných rejstříků, zprávy exekutora o průběhu exekuce na majetek vedlejšího účastníka apod.

7. Okresní soud po zrušení původního rozsudku dokazování doplnil o výslech vedlejšího účastníka a dále listiny, které účastníci předložili či označili k prokázání svých skutkových tvrzení, a po takto doplněném dokazování a vycházeje z důkazů, které byly okresním soudem provedeny již v řízení před zrušením v pořadí prvního rozsudku okresního soudu, dospěl opětovně k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.

8. Okresní soud konstatoval, že v posuzované věci je předmětem řízení právní jednání žalované a vedlejšího účastníka – uzavření darovací smlouvy, bezúplatný převod nemovitých věcí, které žalobce považuje vůči sobě za relativně neúčinné. Ve věci je tak nutno vycházet z právní úpravy plynoucí z ust. § 591 o.z. a okresní soud tudíž posuzoval, zda ve věci šlo o mravní závazek nebo ohledy slušnosti, které výjimečně mohou převážit nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost vůči věřiteli. Protože jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání a nejde tudíž o každé bezúplatné jednání dlužníka, je nutno zkoumat konkrétní podobu závazků. Vymezení hypotézy právní normy v dané věci proto závisí na konkrétním případu a posouzení soudu, kde je třeba zvážit rozhodné okolnosti konkrétní věci.

9. V poměrech posuzované věci lze podle okresního soudu uzavřít, že uskutečnění slibu vedlejšího účastníka vůči žalované je třeba považovat nejen za jednání slušné a mravné, ale i ospravedlňující skutečnost, že právo žalobce jako věřitele mohlo v té době zůstat neuspokojeno. Okresní soud zdůraznil, že darování bylo dohodnuto v době studia žalované, kdy vedlejší účastník neměl ještě žádné závazky a bezúplatným převodem nezamýšlel žádné zvýhodňování žalované na úkor žalobce. Šlo o příslib, který byl realizován až po dokončení studia žalované, což byla podmínka darování, převod byl uskutečněn z iniciativy žalované, nikoliv ze strany vedlejšího účastníka, který v době darování žádné dluhy u žalobce neměl. Vedlejší účastník také své dluhy nikdy nepopíral, naopak se je snažil řešit. Exekuce na majetek vedlejšího účastníka byly zahájeny až v roce 2018, tedy až po uskutečněném bezúplatném převodu. Okresní soud z výpovědi vedlejšího účastníka vzal za prokázané, že ke změně jeho životní situace došlo až na podzim roku 2017 a že vedlejší účastník nebyl k darování motivován tím, že by tímto způsobem zkrátil věřitele. Dlužnou částku vedlejší účastník splácí a tímto způsobem bude dluh uhrazen. Darovací smlouvou tedy vedlejší účastník skutečně sledoval vyhovění svému morálnímu závazku. Plnění bylo současně přiměřené i jeho majetkovým poměrům, neboť na pozemku řadu let nehospodařil a neměl z něho žádný příjem. Místo prodeje, jímž by pro sebe získal finanční prostředky, uskutečnil svůj slib, který dal žalované, a naplnil tedy nejen mravní závazek, ale šlo i o projev slušnosti, když toto jednání nebylo na újmu žalobce. K vlastnímu darování došlo 11. 9. 2017 a teprve koncem roku 2017 byl vedlejší účastník informován žalobcem o překročení debetu, přičemž ten byl překročen toliko o 258,46 Kč. Také k odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany žalobce došlo až později v prosinci roku 2017. Exekuce na majetek vedlejšího účastníka byla zahájena až v roce 2018. V době převodu také žádné exekuce na majetek vedlejšího účastníka vedeny nebyly. Okresní soud vycházeje z těchto úvah žalobu opětovně zamítl a ve věci úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci.

10. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. V odvolání podrobně zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně, a to jak před vydáním odvoláním napadeného rozsudku, tak i v řízení před zrušením v pořadí prvého rozsudku okresního soudu. Vyjádřil se k majetkovým poměrům žalované, poukázal na skutečnost, že z výpovědi žalované vyplynulo, že ji vedlejší účastník při studiu finančně podporoval, zejména různými hmotnými dary, kupříkladu jí daroval automobil v hodnotě cca 100 000 Kč, ale přispěl žalované i na notebook, fotoaparát, lyže, příslušenství k automobilu apod. Je tedy zjevné a plyne to i z výpovědi vedlejšího účastníka, že ten hmotně žalovanou podporoval a tím si plnil i své povinnosti přispívat na její životní potřeby. Hrazení výživného nemusí představovat pouze měsíční platby v přiměřené výši. Vedlejší účastník tak podle žalobce neměl vůči žalované žádný závazek, který by odůvodňoval hodnotu daru představující darování předmětných nemovitých věcí. Dále odvolatel poukázal na skutečnost, že žalovaná byla ekonomicky aktivní i v průběhu studia, nebyla na svém otci existenčně závislá a v době darování pozemků dosahovala měsíčních příjmů ve výši cca 40 000 Kč. K majetkovým poměrům vedlejšího účastníka pak žalobce uvedl, že z listinných důkazů plyne, že vedlejší účastník již v době darování nemovitých věcí byl po splatnosti se svými závazky. Pro posouzení kontextu celé situace není významné, že nešlo o pohledávky žalobce. Je však zřejmé, že existující závazky vedlejšího účastníka vůči jiným věřitelům musely kauzálně vést ke vzniku pohledávky vůči žalobci. Argumentace okresního soudu, že pohledávky žalobce vůči vedlejšímu účastníkovi vznikly až v roce 2018, tudíž nejsou přiléhavé. Okresní soud navíc opakovaně nadbytečně posuzoval subjektivní stránku jednání vedlejšího účastníka, tedy to, zda měl zkracující úmysl či zda tento úmysl musel být znám druhé straně, ačkoliv tato skutečnost není významná, na což bylo poukázáno odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení. Za nevýznamné pro posouzení věci žalobce považoval tvrzení vedlejšího účastníka, že se dostatečně neseznámil s obsahem jím podávaného insolvenčního návrhu, zejména stran toho, kdy se dostal do finančních problémů. Obsah insolvenčního spisu netvoří pouze tvrzení vedlejšího účastníka, ale i listinné důkazy, z nichž je zjevné, že vedlejší účastník byl v prodlení se svými závazky již v roce 2012 a 2013 O problémech v osobním životě vedlejšího účastníka pak svědčí i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z června 2017, kterým byla řešena péče o nezletilé dítě vedlejšího účastníka. Tento spor musel nepochybně následovat až po rozchodu partnerů, k němuž tedy nemohlo dojít až koncem roku 2017, jak bylo tvrzeno.

11. Žalobce dále v odvolání citoval ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu tam uvedený nástin okolností, za kterých by bylo možno předmětné jednání jako vyhovující ohledům slušnosti považovat. Ačkoliv okresní soud v odůvodnění rozhodnutí v obecné rovině postupoval v mantinelech návodu, který byl poskytnut odvolacím soudem, tak k majetkovým poměrům žalované a vedlejšího účastníka se vyjádřil pouze alibisticky. Nevzal v úvahu závěry odvolacího soudu o tom, kdy a za jakých okolností by učiněné plnění mohlo být považováno za vyhovění ohledům slušnosti (tedy např. plnění učiněné za účelem výživy žalované, která se nacházela ve stavu existenčně závislém na obdarování) a v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje, proč by předmětný převod nemovitých věcí měl být ospravedlnitelný a v čem okresní soud spatřuje převážení morální povinnosti vedlejšího účastníka vůči své dceři nad morální povinností dostát svým závazkům a splnění dluhu, který měl vůči svému věřiteli. Žalobce zcela nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že darování pro žalovanou neznamenalo majetkovou hodnotu a současně nesnižovalo hodnotu majetku vedlejšího účastníka. Okresní soud se vůbec nezabýval skutečnou hodnotou nemovitostí, posoudil nemovitost pouze jako prostor pro chování hospodářských zvířat, který nemá v zásadě žádnou hodnotu, a zdůraznil, že převod byl učiněn bezplatně místo toho, aby vedlejší účastník pozemky prodal a získal finanční protiplnění. To, že vedlejší účastník vyvedl svůj majetek bez zpeněžení, neznamená, že by tento majetek neměl žádnou cenu. Naopak skutečnost, že majetek má finanční hodnotu a vedlejší účastník jej převedl bezúplatně, zakládá podmínky pro užití ustanovení o relativní neúčinnosti. Kdyby totiž vedlejší účastník nemovitosti prodal, získal by prostředky na úhradu svých závazků. Žalobce je tudíž přesvědčen, že rozsudek okresního soudu nemůže obstát, a proto navrhl, aby byl odvolacím soudem změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby byl rozsudek opětovně zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce zopakovala a dále rozvedla tvrzení zmíněná v dosavadním průběhu řízení, opětovně se vyjádřila k okolnostem a důvodům uzavření darovací smlouvy a odmítla argumentaci a úvahy žalobce stran účelovosti darování či jeho nepřiměřenosti ve vztahu k majetkovým poměrům žalované či vedlejšího účastníka. Žalovaná znovu důrazně popřela, že by byla informována o majetkových a finančních poměrech svého otce, s nímž od svých 18 let nežila ve společné domácnosti. Otec založil novou rodinu, má další děti, po celou dobu byl zaměstnán. Žalovaná byla s otcem i v pozdějších letech několikrát na dovolené a neměla žádné pochybnosti o tom, že by otec snad měl finanční problémy. O těchto skutečnostech se spolu nikdy nebavili. Žalovaná před převodem nemovitých věcí zjišťovala, zda na nemovitostech neváznou nějaké závazky apod., od otce dostala informaci, že je vše v pořádku. Subjektivní hodnota louky nebyla pro otce vysoká, to uvedl ve své výpovědi před soudem, neboť louku nepotřeboval. Ta byla důležitá pouze pro žalovanou, která na ni chovala drůbež. Odvolání žalobce tudíž žalovaná považovala za nedůvodné. Soudem byly provedeny veškeré důkazy nezbytné pro učinění objektivního závěru o skutkovém stavu, rozsudek je tudíž nutno hodnotit jako věcně správný a měl by být odvolacím soudem potvrzen.

13. Žalobce v replice k vyjádření žalované poznamenal, že skutečnosti opakovaně žalovanou zdůrazňované plynou toliko z její výpovědi a výpovědi vedlejšího účastníka, přičemž takové důkazy nejsou způsobilé založit„ jednoznačné prokázání“, když žalovaná a vedlejší účastník mají na svém úspěchu v řízení ekonomický zájem a jejich výpovědi musí být z tohoto pohledu posuzovány. Žalobce nesporuje, že vedlejší účastník dal snad žalované slib, který zakládá právní důvod převodu předmětných nemovitostí, ale trvá na tom, že tento slib nemá morální přednost před povinností vedlejšího účastníka plnit své závazky vůči věřitelům. Pokud pak jde o dary, které vedlejší účastník poskytoval žalované, je zřejmé, že nejde o rodiče, který by zcela absentoval na podílení se na výživě své dcery. Dary, které žalovaná od svého otce obdržela a o nichž hovoří ve své výpovědi, jsou však v nepoměrně nižší hodnotě, než jaká je cena darovaných pozemků. Žalobce dále zdůraznil, že z důkazů provedených v průběhu řízení lze učinit spolehlivý závěr, že žalovaná nebyla v rozhodné době od daru existenčně závislá, přičemž právě to je skutečnost, kterou měl soud prvního stupně dle pokynu odvolacího soudu posuzovat. Žalovaná se ke své existenční závislosti od daru vůbec nevyjádřila. To, z čí iniciativy darování proběhlo, pak podle žalobce není pro posouzení opodstatněnosti žalobních žádání významné. Totéž lze poznamenat ve vztahu k povědomí žalované o případných finančních a ekonomických problémech vedlejšího účastníka. Žalobce poznamenal, že žalovaná opakuje toliko skutkové okolnosti, které nejsou relevantní pro právní posouzení věci.

14. Při jednání odvolacího soudu žalobce setrval na svých odvolacích výhradách, opětovně zpochybnil argumentaci a obranu žalované a poukázal na skutečnost, že přes závěr okresního soudu, že vedlejší účastník svůj dluh vůči žalobci nikdy nepopíral a také jej splácí, je realita taková, že pan jméno příjmení na svůj závazek nesplácí žádnou částku. Tvrzení žalované o tom, že v době uzavření darovací smlouvy neměla žádné povědomí o ekonomických a majetkových poměrech svého otce, je zjevně nepravdivé. Žalovaná v rámci své výpovědi před okresním soudem mimo jiné uvedla, že darovací smlouvu připravila a vyhotovila ona, přičemž jako bydliště vedlejšího účastníka je v darovací smlouvě uvedena tzv.„ ohlašovna“, tedy sídlo obecního úřadu. Tato skutečnost sama o sobě svědčí nejen o tom, v jaké situaci se vedlejší účastník v době uzavření darovací smlouvy nacházel, ale dokládá, že této situace si byla vědoma i žalovaná. Podle žalobce je namístě žalobě vyhovět, tedy změnit rozsudek okresního soudu.

15. Žalovaná při jednání odvolacího soudu odkázala na svá dosavadní vyjádření učiněná v průběhu celého řízení s tím, že věcně správný rozsudek okresního soudu by měl být potvrzen.

16. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a po seznámení se s obsahem spisu a úvahami, které okresní soud vedly k přesvědčení o nutnosti žalobu zamítnout, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

17. Odvolací soud v rámci přezkumu správnosti rozsudku okresního soudu, jím učiněných skutkových závěrů a následného právního posouzení věci, zcela vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, která v poměrech posuzované věci považoval za dostatečná pro učinění objektivního závěru o skutkovém stavu. Ten ostatně v zásadě mezi účastníky nebyl sporným a účastníci se shodovali i na aplikaci příslušné právní normy (ust. § 589, 591 a 594 o.z.). Spor mezi účastníky spočíval v odlišném náhledu na splnění podmínek plynoucích z ust. § 591 písm. d/ o.z.

18. K úplnosti skutkových zjištění okresního soudu se však sluší dále poznamenat, že v usnesení ze dne 21. 4. 2021, č. j. 27 Co 62/2021-172 odvolací soud kromě jiného v bodu 17. poslední větě odůvodnění okresnímu soudu naznačil, že skutečnosti významné pro posouzení toho, zda uzavřením darovací smlouvy vedlejší účastník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku vůči dceři, popř. ohledům slušnosti a zda je v dané věci ospravedlnitelné s přihlédnutím ke všem významným a okresním soudem již dílem zjištěným skutečnostem, že uzavřením darovací smlouvy vedlejší účastník zvýhodnil žalovanou na úkor svého věřitele, mohou být pravděpodobně nejlépe osvětleny podrobným výslechem žalované a především vedlejšího účastníka (to okresní soud splnil) a dále pak zjištěními plynoucími z veřejných rejstříků, zprávy exekutora o průběhu exekuce na majetek vedlejšího účastníka apod. (což naopak okresní soud pominul). V tomto směru však odvolací soud mohl vycházet z aktuální informace věřitele – žalobce, která byla telefonicky ověřena zástupcem žalobce při přerušení odvolacího jednání, kdy krajskému soudu bylo sděleno, že vedlejší účastník na svůj závazek – pohledávku žalobce nesplácí ničeho.

19. Okresní soud svůj závěr o nutnosti opětovně žalobu zamítnout vybudoval na úvaze, že plnění poskytnuté vedlejším účastníkem žalované vyhovuje ohledům slušnosti a bylo mravním závazkem vedlejšího účastníka ještě v době, než se vedlejší účastník dostal do finančních a životních problémů. Poukázal na skutečnost, že darování bylo dohodnuto v době studia žalované a vedlejší účastník v té době neměl žádné závazky a bezúplatným převodem nezamýšlel žádné zvýhodnění žalované na úkor žalobce. Exekuce na majetek vedlejšího účastníka v té době neprobíhaly, zahájeny byly až v roce 2018, tedy po uskutečněném bezúplatném převodu, a vedlejší účastník své závazky vůči žalobci nikdy nepopíral a dluh splácí. Poskytnuté plnění bylo přiměřené majetkovým poměrům vedlejšího účastníka a ani pro žalovanou převod pozemku neznamenal majetkovou hodnotu a její zvýhodnění, když šlo o realizaci slibu z minulosti a umožnění pokračování koníčku (chovu drůbeže) žalované.

20. Odvolací soud tento závěr okresního soudu v kontextu provedeného dokazování a skutečností vyšlých v průběhu řízení před okresním soudem najevo nepovažuje za přiléhavý a tedy ani správný.

21. Odvolací soud již v předchozím zrušujícím usnesení v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na závěry podávající se z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, které dílem citoval pod body 13. a 14. odůvodnění usnesení a z důvodu stručnosti tudíž nepovažuje za potřebné tyto závěry soudu o tom, jakým způsobem je namístě vykládat ust. § 591 písm. d/ o.z. opakovat (k tomu srovnej již dříve zmíněná rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 955/2018 a 21 Cdo 867/2018 či Rc 127/2019). Zmínit lze pouze tolik, že pojem„ ohledy slušnosti“ je nutno interpretovat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat zásadám podávajícím se z judikatury Nejvyššího soudu, a to jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Je tudíž nutno zejména posoudit přiměřenost poskytnutého plnění majetkovým poměrům dlužníka, míru snížení celkové hodnoty jeho majetku a rovněž je nutno přihlédnout i k majetkové a sociální situaci obdarovaného a tomu, jakou subjektivní hodnotu pro něho toto darované plnění představovalo. Lze uzavřít, že v obecné rovině by plnění dlužníka mělo být přiměřené jeho majetkovým poměrům a současně by takové plnění, aby mohlo obstát optikou ust. § 591 písm. d/ o.z., nemělo podstatně snižovat hodnotu majetku dlužníka.

22. Okresní soud ačkoliv v zásadě dospěl ke správným skutkovým zjištěním a jak je výše uvedeno z jednotlivých skutkových zjištění učinil provedenému dokazování odpovídající závěr o skutkovém stavu, tak stěžejní skutečnosti plynoucí z těchto skutkových zjištění, které dle přesvědčení okresního soudu svědčí pro aplikaci ust. § 591 písm. d/ o.z., nesprávně interpretoval.

23. Okresní soud předně pomíjí, že tvrzení žalované o dávném slibu vedlejšího účastníka darovat jí předmětné pozemky, resp. spoluvlastnický podíl vedlejšího účastníka na těchto pozemcích za podmínky zdárného dokončení studia žalovanou, je tvrzením žalované, prokazované toliko její účastnickou výpovědí a tvrzeními matky a bratra žalované a účastnickou výpovědí vedlejšího účastníka. Jak v odvolání správně poznamenává žalobce, jde o osoby ekonomicky zainteresované na učiněném právním jednání a prizmatem této skutečnosti musí být věrohodnost jejich výpovědi i hodnocena. I pakliže by tomu tak skutečně bylo, není tato skutečnost sama o sobě významná pro posouzení opodstatněnosti obrany žalované proti žalobním žádáním. Skutečnost, že v době uzavření darovací smlouvy nebyly na majetek vedlejšího účastníka vedeny žádné exekuce, je pro posouzení opodstatněnosti výjimky plynoucí z ust. § 591 písm. d/ o.z. opět nevýznamná, neboť po nařízení exekuce na majetek dlužníka je dlužníkovi zakázáno s tímto majetkem disponovat. Ačkoliv okresní soud dospívá k závěru, že vedlejší účastník své dluhy nepopíral, nelze přehlédnout, že žalobce byl nucen svoji pohledávku za žalovaným vymáhat soudní cestou v nalézacím řízení a následně v řízení exekučním. To, že by vedlejší účastník dluh splácel, jak mylně dovozuje okresní soud, bylo při jednání odvolacího soudu žalobcem popřeno. Ačkoliv žalovaná namítala, že neměla povědomí o majetkové, finanční a celkové ekonomické situaci svého otce, tak si byla vědoma skutečnosti, že v době sepisu darovací smlouvy je bydliště vedlejšího účastníka vedeno na obecním úřadě územní celek. A to přesto, že vedlejší účastník měl mít dle žalované novou rodinu, dům, práci a nacházet se v dobré ekonomické situaci. Tato skutečnost – bydliště na obecním úřadu pak měla žalovanou vést k zamyšlení nad životní situací svého otce a minimálně ji přimět k tomu, aby uvedené bylo otcem blížeji vysvětleno. Nic takového žalovaná neučinila. To, jaká byla či je hodnota spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, bylo mezi účastníky řízení sporným a tato skutečnost nebyla spolehlivě osvětlena. Je však zjevné, že vedlejší účastník, který se žalovanou darovací smlouvu uzavřel v září 2017, byl již cca o rok později zavázán k povinnosti uhradit dlužnou částku žalobci elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Jihlavě a následně byla na majetek vedlejšího účastníka nařízena exekuce. Pohledávka žalobce za žalovaným, která ke dni rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě činila necelých 70 000 Kč, není dosud (přes tři roky běžící exekuci) zaplacena, není ani dílem splácena, což svědčí o tom, že v rámci exekuce vedlejšího účastníka nebyl postižen takový majetek, který by umožňoval předmětnou pohledávku (nyní nepochybně navýšenou i o náklady exekučního řízení a náklady exekuce) uhradit. Uvedené nutně vede k závěru, že předmětný spoluvlastnický podíl vedlejšího účastníka na pozemcích byl jednou, ne-li jedinou, z majetkových hodnot, z níž by bylo možné, byť třeba částečně, pohledávku žalobce uhradit. Souhlasit proto nelze ani se závěrem okresního soudu, že poskytnuté plnění vedlejším účastníkem jeho dceři bylo odpovídající a přiměřené majetkovým poměrům vedlejšího účastníka. Zjevně šlo o pro vedlejšího účastníka hodnotný majetek, jiný, z něhož by bylo možné závazek vůči žalobci uhradit, vedlejší účastník nevlastní. Hovořit konečně nelze ani o tom, že by žalovaná byla v době uzavření darovací smlouvy na svém otci existenčně závislá. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že v době uzavření darovací smlouvy byla žalovaná zaměstnána, dosahovala příjmu okolo 40 000 Kč čistého měsíčně, a tudíž ani sociální situace žalované neospravedlňovala, aby byla tímto způsobem zvýhodněna oproti žalobci, věřiteli vedlejšího dlužníka.

24. Odvolací soud tudíž skutečnosti zjištěné okresním soudem v průběhu obsáhlého dokazování nepovažuje za takové skutečnosti, které by opodstatňovaly nadřazení tvrzeného mravního závazku, resp. ohledu slušnosti, tvrzeného dávného slibu vedlejšího účastníka své dceři, nad povinnost vedlejšího účastníka splnit svůj dluh vůči žalobci. Nelze přehlédnout a zcela pominout ani přístup vedlejšího účastníka k celé věci, to, že darovací smlouvou se zbavil významné majetkové hodnoty a jak je zjevné z průběhu vedené exekuce možná jediné, která by umožňovala žalobci vymoci soudní cestou svoji pohledávku za vedlejším účastníkem. Nadto vedlejší účastník se ani nesnaží závazek vůči žalobci jakýmkoliv způsobem umořovat, a to za situace, kdy si vedlejší účastník je vědom vedení tohoto sporu a důsledků, které úspěch žalobce v řízení může pro žalovanou mít. Tento postoj vedlejšího účastníka nenasvědčuje závěru okresního soudu o tom, že vedlejší účastník nebyl srozuměn, že uvedeným právním jednáním zkracuje věřitele, že nejde o jednání na úkor žalobce a že tímto jednáním nezamýšlel žádné zvýhodnění žalované a vyvedení svého majetku a znemožnění jeho postižení v rámci hrozící exekuce. Odvolací soud je tudíž přesvědčen, že výše popsané jednání vedlejšího účastníka za součinnosti žalované naopak dokládá jednání jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Nelze je tudíž považovat za slušné a mravné, a proto je i nezpůsobilé převážit nad právním závazkem vedlejšího účastníka vůči žalobci.

25. Odvolací soud proto vycházeje ze shora rozvedených skutečností rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, jak je shora uvedeno.

26. Současně se změnou rozsudku ve věci samé odvolací soud rozhodl i o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení proti v pořadí prvému rozsudku okresního soudu. Tyto náklady na straně žalobce jsou tvořeny 2x zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby a odvolání po 2 000 Kč, odměnou zástupce žalobce za deset úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), k čemuž náleží i deset paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). V této fázi řízení žalobce vynaložil náklady ve výši 43 140 Kč. Ve fázi odvolacího řízení před zrušením v pořadí prvního rozsudku okresního soudu jsou náklady na straně žalobce tvořeny odměnou za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ze součtu uvedených částek (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Výše nákladů žalobce v této fázi řízení dosáhla 14 342 Kč a k uvedeným částkám je nutno připočíst i cestovné zástupce žalobce k jednání soudu, které žalobce vyčíslil přílohou na č. l. 261-266 spisu celkovou částkou 5 516,82 Kč včetně DPH. Náklady řízení před okresním soudem tak dosáhly 63 099 Kč. Uvedenou částku je žalovaná povinna nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

27. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalované. Protože zástupce žalobce ve stanovené lhůtě a ani ke dni vyhotovení písemné podoby rozsudku náklady řízení nevyčíslil, vycházel odvolací soud při stanovení nákladů řízení z obsahu spisu (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). Žalobci přiznal odměnu za tři úkony právní služby opět po 3 100 Kč, a to za podání odvolání proti rozsudku okresního soudu, písemnou repliku k vyjádření žalované a účast na jednání odvolacího soudu, s nimiž se pojí i tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč. K uvedeným částkám je nutno připočíst i 21% DPH. Náklady odvolacího řízení na straně žalobce tak dosáhly 12 342 Kč. Uvedenou částku je žalovaná povinna nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).