27 CO 237/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa, PSČ obec a číslo adresa pro doručování adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa, PSČ obec a číslo proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení 75 144,29 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 4. 2022, č. j. 108 C 29/2021 – 93,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku I., ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60 659 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 659 Kč ve výši 8,5 % ročně od 27. 7. 2021 do zaplacení, dále o zaplacení 8 977,29 Kč a úroku ve výši 20 % p.a. z částky 52 692,29 Kč od 27. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 222 912 Kč, a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 66 167 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 27. 7. 2021 do zaplacení, dále zaplacení 8 977,29 Kč a 30% úroku z částky 52 692,29 Kč od 27. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 222 912 Kč (výrok I.), a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobním požadavku žalobkyně vycházejícím z tvrzení, že žalovaná řádně neplnila povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne datum, podle které jí byl poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná přestala úvěr řádně splácet, došlo k jeho zesplatnění. Celkem žalovaná na dluh zaplatila 71 208 Kč.

3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastnicemi byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala jej splatit v 60 měsíčních splátkách po 3 096 Kč Celkem se žalovaná zavázala splatit 185 760 Kč, na úvěr však uhradila pouze 71 208 Kč.

4. Okresní soud tuto smlouvu o úvěru shledal za absolutně neplatnou pro rozpor s ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o smlouvu, která se pro svou lichevní povahu příčí dobrým mravům. Žalovaná měla za poskytnutý úvěr ve výši 60 000 Kč zaplatit v 60 měsíčních splátkách celkem 185 760 Kč, což představuje roční úrok 41,92 %. Jedná se tak o zjevný nepoměr plnění, podstatně přesahující úrokovou výměru v době sjednání úvěru s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám bank při poskytování úvěru. Žalované poskytnutím úvěru vzniklo bezdůvodné obohacení, které je třeba vypořádat podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku jako plnění z neplatného právního jednání. Žalobkyně má tak právo na vydání částek poskytnutých žalované. Protože žalovaná na dluh ještě před podáním žaloby uhradila 71 208 Kč, vydala celé své bezdůvodné obohacení žalobkyni, tudíž okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně (dále též„ odvolatelka“) s tím, že ohledně smluvního úroku zamítnutého ve výroku I. rozsudku okresního soudu je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém okresní soud nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 20 % p.a. Žalobkyně nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně a tvrdila, že při stanovení výše úrokové sazby je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobkyně je nebankovní organizací, u které je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěru. Úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Žalobkyní požadovaná sazba je přitom v rámci judikatorního čtyřnásobku. K tomu citovala z judikatury některých soudů, zejména pak upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle něhož má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V takovém případě by měl být v projednávané věci sjednaný smluvní úrok posuzován se sazbou 23,97 % p.a. (úročený úvěr z kreditních karet k březnu 2019 dle databáze časových řad ARAD), pročež sjednaná smluvní sazba 58,33 % p.a. činí pouze 2,43 násobek nejvyšší úrokové sazby, není tedy nepřiměřená.

6. Žalobkyně dále v odvolání zdůraznila smluvní volnost stran, která jim umožňuje svobodně sjednat výši úrokové sazby. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Je poté na svobodné vůli strany, zda do úvěrového vztahu vstoupí. S ohledem na to je předmětná smlouva o úvěru v celém rozsahu platná a strany zavazuje. Ujednání o konkrétní výši úroku není také nepřiměřeným jednáním, nejedná se ani o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující, neboť dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Pokud pak okresní soud dospěl k závěru, že úrok je nepřiměřený, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o.z. Úkolem soudu bylo smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění, resp. přiznat žalobkyni takovou výši úroků, která by odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Názor okresního soudu o neplatnosti ujednání o úrocích dle odvolatelky neobstojí ani se zřetelem na ust. § 1802 o.z., z něhož plyne, že při neplatném ujednání o výši úroků z úvěru je třeba věřiteli přiznat pouze obvyklé úroky požadované za úvěry poskytované bankami v místě bydliště (sídla) dlužníka v době uzavření smlouvy, což aprobuje také soudní judikatura. Povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Žalovaná úrok za poskytnutí úvěru platit musí, soud musí přiznat alespoň obvyklý úrok, není možné úrok zcela zamítnout. Odvolatelka k tomu dodala, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá (viz nález sp. zn. I. ÚS 625/03). Také dle ust. § 574 o.z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Smluvní ujednání byla žalované předložena, měla možnost se s nimi seznámit a žalovaná s nimi souhlasila. Nelze tak pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když je třeba vycházet (vedle dílčí zásady týkající se ochrany spotřebitele) i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy.

7. Odvolatelka se dále vymezila proti nepřiznání smluvních pokut (dle obsahu žaloby šlo o smluvní pokutu ve výši 3 493 Kč dle bodu 6.

1. úvěrové smlouvy a o smluvní pokutu k datu vyhotovení žaloby ve výši 8 977,29 Kč dle bodu 6.

5. úvěrové smlouvy). Vyslovila názor, že uplatněné smluvní pokuty jsou v souladu se zákonem (odkázala přitom na ust. § 122 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 a 3 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), a proto měly být žalobkyni přiznány.

8. Se zřetelem na to, že žalobkyně požadovala jen smluvní úrok ve výši 20 % p.a., odvolatelka závěrem provedla nový výpočet svých nároků a po zohlednění zmíněného smluvního úroku požadovala 52 692,29 Kč na zbývající původní jistině, 2 873,92 Kč na zbývajících úrocích, 3 493 Kč a 8 977,29 Kč na smluvních pokutách a 1 600 Kč na nákladech za vymáhání. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I. změnil a žalobkyni přiznal 60 659 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,5 % ročně od 27. 7. 2021 do zaplacení, dále 8 977,29 Kč a úrok ve výši 20 % p.a. z částky 52 692,29 Kč od 27. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 222 912 Kč. Současně se odvolatelka domáhala přiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se nedostavila, odvolací soud proto jednal v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. (za použití § 211 o.s.ř.).

10. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o.s.ř.“), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání (tj. v části výroku I. a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru (i po dílčím zopakování a doplnění dokazování dle § 213 odst. 2, 4 a § 213a o.s.ř., jež se promítlo do odůvodnění níže), že odvolání žalobkyně není důvodné, byť z jiných důvodů, než ke kterým dospěl okresní soud.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud s ohledem na nesprávné skutkové zjištění o výši sjednaného smluvního úroku a absenci dalších skutkových zjištění okresního soudu (neúplnost zjištěného skutkového stavu věci) zopakoval dokazování mimo jiné smlouvou o úvěru, oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo oznámením o využití ochranné doby, oznámením o zesplatnění úvěru a kartou klienta, a učinil následující zjištění.

12. V dané věci byla mezi účastnicemi dne datum uzavřena smlouva o úvěru (dále též„ smlouva“), na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 60 000 Kč s tím, že celková částka k zaplacení žalovanou činí 185 760 Kč. Byla sjednána zápůjční úroková sazba 76,75 % ročně (efektivní úroková sazba), ve stejné výši byla předpokládaná RPSN. Žalovaná se zavázala žalobkyni tento úvěr vrátit v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 3 096 Kč (dle splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru splátky byly splatné počínaje dnem 21. 4. 2019 a konče dnem 21. 3. 2024). Při prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 65 dnů bylo dohodnuto automatické zesplatnění úvěru. Při prodlení s úhradou jakékoliv splátky o délce 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku (bod 6.1. smlouvy) a při prodlení se splátkou o délce 15 dnů náklady 200 Kč (bod 6.2. smlouvy). Dále bylo dohodnuto, že při zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny, kterou je dlužník povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru (bod 6.4. smlouvy) a při prodlení s úhradou nové jistiny se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny (bod 6.5. smlouvy). Žalobkyně vyplatila úvěr žalované ve výši 60 000 Kč dne 19. 3. 2019 na účet žalované uvedený ve smlouvě o úvěru a žalovaná zaplatila splátky po 3 096 Kč ve dnech 2. 5. 2019, 21. 5. 2019, 20. 6. 2019, 23. 7. 2019, 23. 8. 2019, 23. 9. 2019, 1. 11. 2019, 4. 12. 2019, 27. 12. 2019, 27. 1. 2020, 3. 3. 2020, 30. 3. 2020, 26. 5. 2020, 22. 9. 2020, 22. 10. 2020, 3. 11. 2020 (2 splátky), 20. 1. 2021, 19. 2. 2021, 26. 3. 2021, 19. 4. 2021, 18. 5. 2021 a 17. 6. 2021, tj. celkem 71 208 Kč. Žalovaná využila ochranné doby dle zák. č. 177/2020 Sb. a v období červen – červenec 2020 došlo k odložení splátek úvěru.

13. V daném případě je nepochybné, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). V této smlouvě se žalobkyně jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 420 o.z. zavázala poskytnout žalované finanční částku 60 000 Kč a žalovaná se jako spotřebitelka ve smyslu § 419 o.z. zavázala tuto částku vrátit ve sjednaných splátkách, se sjednanými úroky, a byly též přímo ve smlouvě o úvěru sjednány smluvní pokuty. Stejně tak není sporu o tom, že tato smlouva splňuje požadavky na formální náležitosti úvěrové smlouvy podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s ohledem na předložené listiny o příjmových poměrech žalované (viz zejména č. l. 49-72 spisu) lze též uzavřít, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované.

14. Je skutečností, že okresní soud se správně zabýval otázkou, zda se žalovaná v úvěrové smlouvě nezavázala k plnění, které není souladné s dobrými mravy, mimo jiné z toho pohledu, zda sjednané úvěrové podmínky, především v podobě výše úrokové sazby, zcela zjevně nevybočují z akceptovatelného rámce, který požívá právní ochrany. Tato úvaha okresního soudu je nepochybně správná, byť lze korigovat jeho zjištění o smluvním úroku 41,92 % p.a., které nekoresponduje shora učiněnému zjištění o zápůjční úrokové sazbě 76,75 % p.a., jež je nepochybně sazbou nemravnou, což by ostatně platilo i ve vztahu k žalobkyní uváděné nominální úrokové sazbě ve výši 58,33 % p.a., kde odkazovala na vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek. K tomu je třeba odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nichž je zpravidla v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Obdobně lze zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, v němž byl vyjádřen názor, že jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Stejně tak platí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3481/2013), že pokud by byla výše sjednaných úroků v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“), byl by závazek dlužníka zaplatit věřiteli takový úrok neplatným ve smyslu § 39 obč. zák. Tyto závěry přijaté k zákonu č. 40/1964 Sb. jsou přitom aplikovatelné i pro poměry nového občanského zákoníku, neboť i ten v § 547 vyžaduje, aby právní jednání odpovídalo svým obsahem a účelem nejen zákonu, ale i dobrým mravům, a případný rozpor je sankcionován podle § 580 a § 588 o.z. neplatností. Co společnost z pohledu výše zápůjční úrokové sazby (případně celkových nákladů na úvěr v podobě RPSN) považuje ještě za akceptovatelné a tedy mravné, změnou právní úpravy dotčeno nebylo. Stále by mělo platit, že cena za poskytnutí úvěru má být společensky akceptovatelná a nemá jít v podstatě již o lichvu.

15. Ve vztahu k závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 či z něho vycházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018, z nichž plyne názor, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, resp. sjednána platně. Úroky totiž přiznává sám zákon a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. V současné době obdobné pravidlo stanoví ust. § 1802 o.z. (jak se toho důvodně dovolává i odvolatelka). Přehlédnout však nelze ani ust. § 577 o.z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, měl by je upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé.

16. Ze shora podaného výkladu plyne, že ust. § 1802 o.z. zachovává platnost smlouvy, která zakládá právo na úroky, avšak neurčuje jejich výši. Jedná se o lex specialis k ust. § 1792 odst. 1 o.z. (sjednaly-li strany úplatu, ne však její výši, vychází se z úplaty obvyklé v místě a čase uzavření smlouvy). Ust. § 1802 o.z. zakotvuje odchylku od § 1792 odst. 1 o.z. Výše úroků se dovodí z bankovních úvěrů (nikoliv úvěrů libovolných), a to uzavíraných v místě bydliště nebo sídla dlužníka (a ne v místě uzavření smlouvy). Je skutečností, že dle okolností může být sporné, jakým způsobem se více sazeb z více bankovních úvěrů zprůměruje, které bankovní úvěry se vůbec zohlední, resp. nakolik bankovní úvěr, z něhož se má úrok převzít, odpovídá svými charakteristikami právnímu poměru, pro který se má úroková sazba prostřednictvím § 1802 o.z. určit. Odvolací soud si je vědom určité rozkolísanosti názorů na obvyklou výši smluvních úroků, toho, že sám ve svých rozhodnutích připustil, že při poskytování nebankovních úvěrů lze akceptovat smluvní úroky ve výši 20 % ročně, jehož se také odvolatelka v souzené věci domáhá. Navzdory tomu se odvolací soud v souzené věci přiklonil k názoru, že je nutno vycházet ze smluv o úvěru, které se typově podobají posuzované smlouvě, a proto lze využít údajů ČNB plynoucích z databáze časových řad ARAD. Po dílčím doplnění dokazování v odvolacím řízení měl tak zjištěno, že v březnu 2019, kdy byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena, činila průměrná úroková sazba úvěru na spotřebu (se splatností od jednoho do pěti let) 8,20 % p.a.

17. Vycházeje ze shora učiněných zjištění je zřejmo, že v daném případě sjednaná úroková sazba u poskytnutého úvěru (76,75 % ročně) více než devítinásobně překračuje shora uvedenou obvyklou sazbu, která byla běžná k datu uzavření smluvního vztahu účastnic. Argumentace, že takto vysokou zápůjční úrokovou sazbou jsou kryta mimořádná rizika neplnění úvěrových závazků, nemůže obstát. Tato mimořádná rizika musí být kryta prověřením úvěruschopnosti, příp. tím, že úvěr nebude poskytnut, a nikoliv extrémně vysokými úrokovými sazbami. Dále lze dodat, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, neměla by hrát tato skutečnost roli při posuzování přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěrů bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). K tomu odvolací soud dále podotýká, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo však o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíc korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (např. sjednáním určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Za této situace odvolací soud neshledal důvod uvažovat ani o 20 % smluvním úroku, jak se toho žalobkyně dovolávala, s přihlédnutím k maximálním úrokovým sazbám, které se týkají zejména úročení úvěrů z kreditních karet (v rozhodném období dle databáze časových řad ARAD tato úroková míra činila 23,97 % p.a.), ve světle kterého by požadovaný 20% smluvní úrok byl jistě přiměřeným. Veden tímto náhledem má proto odvolací soud za to, že ujednání o zápůjční úrokové sazbě, přesahující více než devítinásobně obvyklou sazbu úroků, se zjevně příčí dobrým mravům dle § 588 odst. 1 o.z., a proto nemůže požívat právní ochrany. Pokud odvolací soud shora vyložil, že ujednání účastnic o výši zápůjční úrokové sazbě je ujednáním oddělitelným od ostatních částí úvěrového vztahu, kdy též preferuje takový výklad smluvních ujednání, který vede spíše k výkladu o platnosti smlouvy před absolutní neplatností celého smluvního závazkového vztahu (srov. § 574 o.z.), pak musel v dané věci uzavřít, že neplatné je pouze ujednání účastnic v části sjednaných úroků; v ostatních ujednáních lze považovat úvěrovou smlouvu za platnou. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni nejen poskytnutou jistinu, ale také obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 o.z.).

18. Při dalším posouzení věci odvolací soud opětovně připomíná, že daná smlouva o úvěru vycházela z poskytnutí úvěru v částce 60 000 Kč, který měl být splacen spolu se smluvními úroky v 60 měsíčních splátkách po 3 096 Kč, a to ve splátkách při anuitním splácení podle článku 4 úvěrové smlouvy, tedy splátkách, které v sobě zahrnují vždy část splátky úvěru a současně část úroků za poskytnutí úvěru, kdy poměr těchto dvou částí se postupem doby a postupného umořování poskytnutého úvěru mění ve prospěch úmoru jistiny. Jinými slovy, na počátku úvěrového vztahu připadá větší část splátek úvěru na platbu úroků a jen menší část na úmor jistiny, a tento poměr se v čase mění.

19. Shora dovozený obvyklý úrok (8,20 % ročně) se zásadním způsobem promítá do obsahu závazkového vztahu účastnic. Jiná výše úroku má vliv na výši splátek, nebo délku úvěru, neboť nižší úrok znamená buď nižší splátku, nebo kratší úvěr. Z toho lze v projednávané věci dovodit, že pokud by byla zachována výše měsíčních splátek v částce 3 096 Kč, pak podle veřejně na webu dostupných úvěrových kalkulaček (např. webová adresa) by bylo splácení úvěru ve výši 60 000 Kč rozprostřeno do 21 splátek. Navýšení úvěru je v takovém případě 4 582 Kč, tudíž žalovaná by tak byla povinna uhradit žalobkyni celkem 64 582 Kč, nicméně ještě před zesplatněním úvěru, tj. před 25. 7. 2021 uhradila nesporných 71 208 Kč, z čehož je zřejmé, že ničeho žalobkyni již nedluží.

20. Pokud pak odvolací soud nahlédne na věc alternativně tak, že by v projednávané věci byla zachována délka úvěru (5 let), pak to dle shora použité úvěrové kalkulačky znamená, že při splácení úvěru 60 000 Kč po dobu 60 měsíců činí měsíční splátky 1 222 Kč (navýšení úvěru je zde 13 320 Kč, žalovaná by tak byla povinna uhradit žalobkyni celkem 73 320 Kč). Protože dle shora učiněných zjištění bylo žalovanou v období od května 2019 do června 2021 zaplaceno celkem 71 208 Kč, tato úhrada pokryje cca 58,27 splátek ve výši 1 222 Kč. To znamená, že ke dni rozhodování odvolacího soudu (19. 10. 2022) nemůže být žalovaná v prodlení, když k tomuto okamžiku byla teprve splatná 42. splátka (splatná k 21. 9. 2022). Žaloba je za této situace předčasná.

21. Důsledkem shora učiněných závěrů je nejen to, že nemohly podle tvrzení žalobkyně nastat podmínky pro zesplatnění úvěru ke dni 25. 7. 2021, ale žalobkyni nemohly vzniknout ani nároky související se smluvními pokutami podle čl. 6 smlouvy ve výši 7x 499 Kč, s náhradou účelně vynaložených nákladů dle čl. 6 smlouvy ve výši 8x 200 Kč či smluvními pokutami dle čl. 5 smlouvy ve výši 8 977,29 Kč. To platí ve vztahu k oběma shora naznačeným alternativám obsahu úvěrového vztahu, též při zohlednění ochranné doby (červen – červenec 2020), kdy je zřejmé, že k žádnému prodlení s úhradou splátek, případně nové jistiny úvěru, na něž jsou vázány nároky dle čl. 6, 6.2. a 6.5. smlouvy, nenastalo. V této souvislosti odvolací soud dodává, že při posouzení těchto nároků vycházel z toho, jak je žalobkyně v žalobě vymezila, tedy toho, že smluvní pokutu v částce 3 493 Kč dle čl. 6 smlouvy požadovala za prodlení se splátkami č. 20-26, náhradu nákladů v částce 1 600 Kč dle čl. 6 smlouvy požadovala za prodlení u splátek č. 20-27 a smluvní pokutu v částce 8 977,29 Kč dle čl. 6 smlouvy požadovala za prodlení s úhradou nové jistiny úvěru za období od 27. 7. do 20. 12. 2021.

22. Z výše uvedených důvodů, byť na základě odlišné úvahy, odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně závislého nákladového výroku (sub II.), který odpovídal zásadám ust. § 142 o.s.ř. a contr.

23. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a úspěšné žalované náklady tohoto řízení dle obsahu spisu nevznikly (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a contr.). Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v ust. § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.).