27 CO 26/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 10. 2021, č. j. 23 C 139/2020-162,

I. Řízení o odvolání žalované proti výrokům I. až III. rozsudku okresního soudu se zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích IV. a V. mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 428,82 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 428,82 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 594,50 Kč k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem blíže označeným ve výroku I. napadeného rozsudku, tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit žalované vypořádací podíl v částce 7 422 222 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalované uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích za státem zálohované znalečné částku 857,63 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a dále v téže lhůtě nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 494 037,10 Kč k rukám jejího advokáta (výrok V.).

2. Výrok o nákladech řízení (sub IV.), které vznikly státu se znalečným v částce 857,63 Kč (viz usnesení okresního soudu č. j. 23 C 139/2020-104), okresní soud odůvodnil zásadami ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. S ohledem na úspěch žalobkyně ve věci proto tuto náhradovou povinnost uložil neúspěšné žalované.

3. V otázce náhrady nákladů řízení mezi účastníky (výrok V.), jíž se domáhaly obě účastnice, okresní soud poukázal na vývoj nálezové judikatury Ústavního soudu a dovodil, že dosud nebyl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011. Dle citovaného nálezu platí závěr, že„ i jde-li o tzv. iudicium duplex, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně zásada úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka odůvodněná konkrétními okolnostmi dané věci. Nepřiznání náhrady nákladů jako primární řešení se nemůže uplatnit pouze s odkazem na typ věci“. Z tohoto důvodu je namístě se nadále řídit názorem vyjádřeným v citovaném nálezu. V situaci, kdy bylo vyhověno návrhu žalobkyně na přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví za náhradu, nikoliv pak návrhu žalované, která své stanovisko měnila a v závěru řízení se domáhala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, okresní soud rozhodl o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení (v odůvodnění napadeného rozhodnutí blíže specifikovaných).

4. Proti tomuto rozsudku (všem jeho výrokům) podala včasné odvolání žalovaná.

5. V doplňujícím podání ze dne 21. 12. 2021 (učiněném na základě usnesení okresního soudu ze dne 7. 12. 2021, č. j. 23 C 139/2020-167) vzala žalovaná své odvolání proti výrokům ve věci samé (sub I. až III.) zpět a setrvala na odvolání směřujícím proti nákladovým výrokům (sub IV. a V.). V obsáhlém podání rekapitulovala předprocesní jednání účastnic (žaloba byla podána předčasně, v době, kdy účastnice jednaly ohledně převodu spoluvlastnického podílu žalované na žalobkyni; žalobkyně si byla dobře vědoma toho, že žalovaná je připravena jí svůj spoluvlastnický podíl za úplatu převést) i průběh prvoinstančního řízení, které vyústilo v rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně za náhradu dle aktualizovaného znaleckého posudku předloženého žalovanou. Odvolatelka zdůraznila, že nezavdala příčinu k podání žaloby, že po většinu řízení panovala mezi účastnicemi shoda na tom, že mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně za cenu stanovenou znaleckým posudkem, potažmo souhlasila s tím, aby byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně dle ceny stanovené znaleckým posudkem, resp. aktualizovaným znaleckým posudkem. Své stanovisko pak byla žalovaná nucena změnit v důsledku jednání žalobkyně, která prokazatelně nebyla solventní, což několikrát uvedla na soudních jednáních a celou věc pouze zdržovala. V tomto ohledu žalovaná poukázala mimo jiné na irelevantní námitky žalobkyně vůči znaleckému posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], na její návrhy k reálnému rozdělení nemovitostí, resp. k možnosti dělitelnosti nemovitosti na jednotky (k tomu viz navrhované znalecké posouzení této otázky), na skutečnost, že až na posledním pátém jednání okresního soudu žalobkyně opět změnila své stanovisko a navrhla, aby jí předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví s tím, že vyplatí žalované na vypořádací podíl částku 7 422 222 Kč dle aktualizovaného znaleckého posudku. S těmito skutečnostmi (k aplikaci ust. § 143 o.s.ř. či ust. § 142 odst. 2 a § 150 o.s.ř.) se okresní soud vůbec nevypořádal, pominul potřebu posoudit procesní úspěch stran podle konkrétních okolností věci, jak předjímá i jím zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Žalovaná dále argumentovala recentní judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne odlišný pohled na posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a důsledky plynoucí pro účastníky stran rozhodování o nákladech řízení, které v průběhu takového řízení účastníci vynaložili (zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020 ze dne 10. 11. 2020). Tato judikatura zastává názor, že ust. § 142 o.s.ř. je třeba vykládat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví za podmínek upravených v ust. § 1140 odst. 2 o.z. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., resp. dle názoru žalované i dle ust. § 143 o.s.ř.

6. Z výše uvedených důvodů se žalovaná domáhala změny rozsudku okresního soudu v napadené části s tím, aby odvolací soud jí přiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů a žalobkyni uložil nahradit náklady řízení státu, eventuálně aby soud nepřiznal žádné z účastnic právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem, náhradovou povinnost vůči státu rozdělil mezi účastnice rovným dílem a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Nadto žalovaná navrhla, aby byla žalobkyně zavázána k náhradě části účelně vynaložených nákladů na shora zmíněný znalecký posudek (dle předložené faktury založené ve spise).

7. Žalobkyně považovala odvolání žalované do výroku o nákladech řízení za nedůvodné. V obsáhlém vyjádření poukázala mimo jiné na to, že žalobu podávala po předchozí mimosoudní komunikaci účastnic (v rámci ní tehdy žalovaná požadovala za spoluvlastnický podíl 5 500 000 Kč, případně nabízela jiné řešení), pročež podání žaloby nebylo předčasné ani neuvážené, neboť odráželo nezdar jejich mimosoudních jednání. Žalobkyně se dále vyjádřila k okolnostem vypracování znaleckého posudku shora jmenovaným znaleckým ústavem (k žádosti žalované), o němž neměla žádné povědomí, ani nebyla přizvána k místnímu šetření. K namítané změně svého procesního stanoviska žalobkyně uvedla, že reálné rozdělení nemovitostí (viz § 1144 o.z.) nebylo skutečně možné (jak uvedla v žalobě), nicméně v projednávané věci šlo o zcela jiný způsob řešení sporu – rozdělení společné nemovitosti na právně samostatné bytové a nebytové prostory (§ 1166 a násl. o.z.). Zvažování tohoto řešení nelze v kontextu rozdílných představ účastnic na výši vypořádacího podílu klást žalobkyni k tíži. Pokud by přitom na tomto požadavku žalobkyně setrvala, neměl by nalézací soud důvodu takovému návrhu nevyhovět. Za nejpodstatnější je pak třeba dle názoru žalobkyně považovat změnu procesního postoje žalované, která v podání ze dne 31. 3. 2021 přišla s návrhem na přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví oproti zaplacení vypořádacího podílu v částce 5 777 780 Kč. Přitom nepředložila jediný důkaz ke své kredibilitě. Další požadavek žalobkyně na aktualizaci znaleckého posudku svědčí o její zjevné snaze dosáhnout maximálního zisku, bez ohledu na morální aspekty. Žalobkyně dále blíže komentovala způsoby chování žalované (v souvislosti s dvěma posledními ústními jednáními), pro něž se nakonec rozhodla pro vyplacení vypořádacího podílu žalované v částce dle aktualizovaného znaleckého posudku, když případné řešení sporu rozdělením nemovitostí na jednotky za tohoto stavu neshledala vhodným. V daném případě nelze usuzovat na to, že by jednání žalobkyně vůči žalované bylo nekorektní, účelové, vedenou snahou prodlužovat řízení. Rozhodnutí okresního soudu (též o nákladech řízení) není překvapivé, naopak okresní soud jednal předvídatelně. Žalobkyně se dále ztotožnila s tím, že pro náhled na danou problematiku je závazný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11, jenž nebyl dosud překonán (postupem dle § 13 či § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Nelze se tak dovolávat ani nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020 ze dne 10. 11. 2020, který neprošel příslušnou schvalovací procedurou, a proto nemůže mít ústavněprávní vázanost, nýbrž se vztahuje výhradně na konkrétní právní věc. Žalobkyně ještě poukázala na to, že žalovaná před okresním soudem nesnesla žádnou relevantní argumentaci k aplikaci § 142, 143 či § 150 o.s.ř., ačkoliv k tomu měla prostor. K projednání odvolání žalované pak není důvod nařizovat ústní jednání, neboť odvolacímu soudu postačí rozhodnout na základě obsahu spisu (se znalostí projevů účastnic během řízení), případné dokazování nepřinese nic nového, resp. dalšího podstatného. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu v napadených výrocích.

8. Podle § 207 odst. 2 o.s.ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví.

9. S ohledem na shora uvedený procesní úkon žalované odvolací soud postupoval dle výše citovaného ustanovení a v rozsahu částečného zpětvzetí řízení o odvolání žalované zastavil (viz výrok I. tohoto usnesení).

10. Odvolací soud následně přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející v mezích podaného odvolání, tj. v nákladových výrocích IV. a V., a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (srov. § 212, § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.). Učinil tak bez nařízení ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), když z dosavadního průběhu řízení nebo obsahu podaného odvolání nezjistil, že by se základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení odvíjel od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastnic nebo dokazování provedené při jednání.

11. Odvolání žalované je důvodné.

12. Okresní soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 (též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/21) podle základního pravidla, tj. zásady úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.), když dovodil, že žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná. Odvolací soud si je vědom okresním soudem zmiňované judikatury Ústavního soudu, nicméně současně vnímá další posun judikatury Ústavního soudu. Problematikou ústavně konformního výkladu § 142 o.s.ř. v řízeních majících povahu iudicia duplex, tedy i v případě nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, se Ústavní soud zevrubně zabýval ve věci (nálezu) sp. zn. I. ÚS 262/20. Z té mimo jiné vyplývá, že„ nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému článkem 11 odst. 1 Listiny“. Z této judikatury pak vychází další četná recentní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3340/20 ze dne 22. 12. 2020 či sp. zn. II. ÚS 1224/21 ze dne 31. 5. 2021, dále nálezy sp. zn. IV. ÚS 2081/21 ze dne 30. 9. 2021 či sp. zn. I. ÚS 3202/2020 ze dne 2. 11. 2021), což svědčí o její ustálenosti. Odvolací soud sdílí argumentační sílu (přesvědčivost) této judikatury, má za to, že jí neumenšuje ani okolnost, že názorový rozpor (ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11) nebyl odstraněn postupem dle § 23 zákona o Ústavním soudu (viz plénum sp. zn. Pl ÚS-st. 51/20).

13. Odvolací soud v intencích shora citované judikatury Ústavního soudu akcentuje, že v řízení iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody (k tomu viz níže). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnického podílu, v němž jde o rovné vlastnické právo všech účastníků, všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. V odůvodněných případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, a to dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva.

14. Ve skutkových poměrech dané věci žádné zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení některé z účastnic odvolací soud nenalezl. Z obsahu spisu nelze dovodit žádné takové skutečnosti, které by svědčily o obstrukčním, účelovém či nekonstruktivním jednání účastnic, o tom, že by se z jejich stran jednalo o šikanózní výkon práva. Obě účastnice byly zajedno v otázce zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, po podstatnou část řízení sdílely názor, že nemovitosti mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně oproti výplatě vypořádacího podílu, byť měly rozdílnou představu o jeho výši, posléze obě účastnice modifikovaly způsob řešení sporu (způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví). Žádná z těchto okolností nepředstavuje takový zvláštní důvod, který by ospravedlňoval aplikovat zásadu úspěchu ve věci, resp. postupovat dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř.

15. Ve světle shora podaného výkladu v daném případě nepřichází v úvahu ani rozhodnutí o nákladech řízení ve prospěch žalované postupem dle § 143 o.s.ř. Žalovaná není v pozici, že by svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, potažmo k vedení řízení. Je zřejmé, že mezi účastnicemi byl spor o způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, o výši vypořádacího podílu, k čemuž bylo vedeno dokazování, které vyústilo v meritorní rozhodnutí. K tomu je třeba poukázat na povahu daného řízení. I zde se lze přidržet judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20), z níž mimo jiné plyne, že soud musí účastníky ve fázi rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví přestat vnímat jako žalobce a žalovaného. Chybí zde původce, který by zapříčinil zahájení řízení svým protiprávním jednáním, z povahy věci neexistuje účastník, který by bezdůvodně zasahoval do právní sféry druhého účastníka. V projednávané věci bylo vyvolání řízení svobodnou volbou žalobkyně, do jejíž majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout, a ani ji k podání žaloby přimět. Stejně tak bylo svobodnou volbou žalované neuzavřít mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na její straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva. Měla-li žaloba žalobkyně rozumný a přesvědčivý základ (nespadala do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování), nelze jí její uplatnění klást k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti její majetkovou sféru ve prospěch žalované.

16. Odvolací soud je nadto názoru, že ke stejnému závěru (tj. nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic) by bylo nutno dospět i v případě, že by otázka náhrady nákladů řízení byla posuzována optikou východisek uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. I pokud by měl obstát závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně vyhrála, resp. žalovaná prohrála, vystavěný pouze na tom, že bylo návrhu žalobkyně na přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví za náhradu vyhověno, tudíž nebylo rozhodnuto v duchu opačného požadavku žalované (odvolací soud tento pohled nesdílí; pokud by se úspěch ve věci odvíjel od způsobu vypořádání, jaký účastník navrhoval, dokázal by účastník ovlivnit svůj úspěch ve věci jen omezeně, neboť může jen omezeně ovlivnit úsudek soudu o tom, jak spoluvlastnictví vypořádá, tedy zda soud společnou věc rozdělí, či kterému ze spoluvlastníků společnou věc přikáže a kterému přizná přiměřenou náhradu a v jaké výši), pak ani při takovém výkladu nelze pominout průběh řízení, v němž obě strany po značnou dobu řízení sdílely názor na způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, byť se zásadně rozcházely v otázce výše vypořádacího podílu, okolnost, že nejen žalovaná, ale i žalobkyně (viz její návrh na rozdělení nemovitosti na jednotky) změnily názor na způsob vypořádání, potažmo skutečnost, že v otázce výše vypořádacího podílu bylo rozhodnuto zcela v intencích žalovanou předložených znaleckých důkazů. Ve světle těchto skutečností by rozhodnutí o nákladech řízení dle § 142 odst. 1, 3 o.s.ř. vedlo k nepřijatelnému výsledku, bylo by zcela namístě uplatnit moderační právo a náhradu nákladů řízení žalobkyni dle § 150 o.s.ř. nepřiznat.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném nákladovém výroku IV. změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

18. Předmětem odvolacího přezkumu byl rovněž závislý výrok o nákladech řízení státu (sub V.). Pro závěr, která z účastnic je povinna podle § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Znamená to, že účastník, kterému bylo uloženo podle § 142 a násl. o.s.ř. zaplatit náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi (protistraně), je povinen nahradit i náklady řízení státu. Protože v projednávané věci nebyla žádné z účastnic přiznána náhrada nákladů řízení (jejich úspěch, resp. neúspěch byl stejný), jsou povinny nahradit náklady řízení státu rovným dílem. Náklady řízení státu byly představovány vyplaceným znalečným ve výši 857,63 Kč (k tomu viz usnesení okresního soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 23 C 139/2020-104 a platební poukaz č. l. 108 spisu), připadá na každou z účastnic úhrada částky 428,82 Kč (po zaokrouhlení). Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rovněž výrok V. rozsudku okresního soudu tak, jak je uvedeno shora. Lhůta k náhradovému plnění byla účastnicím stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

19. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch (ve vztahu k částečnému zastavení odvolacího řízení nepřicházela v úvahu náhrada nákladů řízení žalobkyni, ta takovou náhradu ostatně nenárokovala), a proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě se jedná o náhradu odměny advokáta žalované za 1 úkon právní služby (sepis odvolání) v poloviční sazbě 5 150 Kč (vycházeno z punkta nákladů řízení před okresním soudem) dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), o náhradu jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a o náhradu 21 % DPH z výše uvedené odměny a náhrady ve výši 1 144,50 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Náklady odvolacího řízení v úhrnné výši 6 594,50 Kč je žalobkyně povinna nahradit žalované v zákonné třídenní lhůtě k rukám jejího advokáta (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).