27 CO 289/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného posledně trvale bytem adresa toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem titul jméno příjmení advokátem se sídlem adresa o zaplacení 491 918,01 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 9. 2022, č. j. 3 C 346/2021 – 63, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 3 C 346/2021-66,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku I., ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci dalších 86 288,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 432 646,02 Kč od 25. 4. 2019 do 9. 5. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9, 75 % ročně z částky 27 016,08 Kč od 10. 5. 2019 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem ve výši 46 782,84 Kč k rukám jeho advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Právnímu zástupci žalovaného titul jméno příjmení se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 904,80 Kč, které budou vyplaceny z prostředků Okresního soudu v Chrudimi.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chrudimi na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 904,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) okresní soud žalovanému uložil zaplatit 491 918,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 432 646,02 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále v téže lhůtě nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení 72 082,10 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně nakonec přiznal žalovanému ustanovenému opatrovníkovi odměnu za zastoupení ve výši 51 304 Kč, která mu bude proplacena z rozpočtových prostředků soudu (výrok III.).

2. Po provedeném dokazování okresní soud vycházel ze zjištění, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce (právnická osoba, nyní právnická osoba) byla dne 23. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce umožnil žalovanému čerpat úvěr ve výši 443 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet po 6 772,16 Kč měsíčně při úrokové sazbě 13,6 % p.a. vždy ke každému 15. dni v měsíci počínaje 15. 8. 2018, pro případ prodlení s úhradou splátek byla sjednána pokuta dle sazebníku. Úvěr byl dle smlouvy čerpán tak, že částka 98 688,57 Kč byla odeslána ve prospěch úvěrového účtu č. bankovní účet u téže banky, částka 246 292,79 Kč byla odeslána ve prospěch úvěrového účtu č. bankovní účet u téže banky (konsolidace půjček) a zbytek byl odeslán ve prospěch běžného účtu žalovaného č. bankovní účet. Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, úvěrující úvěr ke dni 24. 4. 2019 v souladu se smlouvou zesplatnil. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 6. 2020, což žalovanému oznámil. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházel právní předchůdce žalobce z údajů žalovaného, které dle předložené žádosti byly doloženy, a to z příjmu 17 807 Kč měsíčně a celkového příjmu domácnosti 20 000 Kč. Na úhradu dluhu z úvěru žalovaný zaplatil celkem 37 370,06 Kč.

3. Po právní stránce okresní soud smlouvu o úvěru posoudil dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce žalovanému na základě uzavřené smlouvy poskytl úvěr a vyplatil částky uvedené v žalobě, žalovaný však řádně nesplácel (zaplatil pouze částku 37 370,06 Kč), tudíž úvěr byl v souladu se smlouvou zesplatněn. Věřitel podle § 1879 občanského zákoníku postoupil pohledávku žalobci. Okresní soud proto uzavřel, že žaloba je stran dlužné jistiny 432 646,02 Kč, dlužných smluvních úroků 21 087,77 Kč, smluvních poplatků 2 712 Kč a úroků z prodlení 390,96 Kč důvodná, včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb..

4. K námitce žalovaného o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, okresní soud mimo jiné uvedl, že po zaplacení splátky mělo žalovanému zbývat 11 000 až 13 000 Kč, což při absenci vyživovacích povinností, dluhů a bydlení žalovaného u rodičů není částka vysoká (představuje denní příjem 360 až 430 Kč). Okresní soud však zároveň přihlédl i k okolnostem nastalým po uzavření smlouvy. Poukázal na to, že si žalovaný od právního předchůdce žalobce nechal zkonsolidovat dvě půjčky a k tomu ještě vyplatit téměř 100 000 Kč, ačkoliv krátce předtím se odhlásil z trvalého pobytu v České republice a odstěhoval se na neznámé místo v cizině, čímž se stal prakticky nepostižitelným. Takové jednání lze hodnotit jako nepoctivé ve smyslu § 6 odst. 2 občanského zákoníku, a proto z něho nemůže žalovaný těžit. Za této situace okresní soud shledal, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je platná.

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti té části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci více než 405 629,44 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení), tj. plnění nad rámec bezdůvodného obohacení, a dále též proti závislému nákladovému výroku (sub II.), podal včasné odvolání žalovaný (dále též„ odvolatel“). V něm namítal, že žalobce v rozporu s příslušnými ustanoveními zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a příslušnou směrnicí„ EP a Rady 2008/48/ES“ nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného, pročež neměl žalovanému úvěr vůbec poskytnout. S touto námitkou se okresní soud řádně nevypořádal, úvěrová smlouva byla uzavřena neplatně, a proto žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčené části výroku I. změnil a žalobu zamítl.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že okresní soud se dostatečně vypořádal se všemi tvrzeními a důkazy předloženými v prvoinstančním řízení, v němž byla dostatečně ověřena úvěruschopnost žalovaného, tudíž tato výhrada odvolatele není důvodná. Žalobce proto navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu. Pro případ, že by měl odvolací soud za to, že je třeba doplnit tvrzení či důkazy, žalobce se domáhal zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

7. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o.s.ř.“), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání (tj. v napadené části výroku I. a v závislém výroku II.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a to při nařízeném jednání za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. (za použití § 211 o.s.ř.) v nepřítomnosti žalobce, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. Odvolací soud předně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají (viz zejména body 4 a 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu); odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje, a to s výhradou jejich dílčí korekce v odůvodnění níže. Odvolací soud rovněž odkazuje na správné právní závěry okresního soudu stran aktivní věcné legitimace žalobce k vedení tohoto sporu i toho, že závazkový vztah účastníků nutno posuzovat dle jím citovaných právních předpisů, tj. zejména dle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, v platném znění (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ z.s.ú.“ (opět s níže uvedeným doplněním odvolacího soudu).

9. Odvolací soud dále s ohledem na odlišné hodnocení některých skutkových závěrů soudu prvního stupně zopakoval dokazování listinami (sdělením jejich podstatného obsahu) k obsahu závazkového vztahu účastníků a k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (§ 213 odst. 2 o.s.ř.).

10. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, ze dne 23. 7. 2018 (nad rámec zjištění učiněných okresním soudem) bylo mimo jiné zjištěno, že žalovaný je povinen úvěr poskytnutý podle smlouvy (443 000 Kč) vrátit bance formou pravidelných měsíčních anuitních splátek, tj. měsíčních splátek jistiny úvěru a úroků, v celkovém počtu 120. Měsíční anuitní splátka (6 772,16 Kč) spolu s úhradou pojištění (603 Kč) činila celkem 7 375,16 Kč.

11. Z listiny označené Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 4. 2019 bylo mimo jiné zjištěno, že právní předchůdce žalobce (anonymizována tři slova) prohlásil úvěr žalovaného č. bankovní účet na částku 443 000 Kč za splatný ke dni 24. 4. 2019, s výzvou, aby žalovaný celkovou dlužnou částku 456 836,75 Kč (ke dni 25. 4. 2019) uhradil nejpozději do 9. 5. 2019.

12. Z listiny označené Žádost o úvěr, Konsolidace půjček ze dne 23. 7. 2018 bylo mimo jiné zjištěno, že žadatel o úvěr (žalovaný) v této žádosti mimo jiné uvedl rodinný stav (svobodný), druh bydlení (pronajatý dům/byt), pracovní poměr od 1. 3. 2017 na dobu neurčitou (zaměstnavatel právnická osoba), korespondenční adresu (adresa číslo, obec) a trvalou adresu (adresa). Ve zmíněné žádosti jsou dále zřejmé finanční údaje, týkající se žalovaného, a to průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce 17 807 Kč (jako doklad o hlavním příjmu je uveden„ příjem z BÚ“), celkový čistý měsíční příjem domácnosti 20 000 Kč a nulové hodnoty ohledně ostatních nezbytných měsíčních nákladů, srážek ze mzdy a jiných měsíčních splátek, s tím, že žalovaný nemá vyživovací povinnosti.

13. Z vyjádření právního předchůdce žalobce k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 27. 5. 2022 bylo mimo jiné zjištěno, že úvěruschopnost žalovaného posuzoval dle údajů poskytnutých v žádosti ze dne 23. 7. 2018, s tím, že v rámci tohoto posouzení kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR, atd. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. a s výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno, když poskytnutým úvěrem s měsíční splátkou ve výši 6 772,16 Kč byly konsolidovány dosavadní závazky se splátkami v celkové výši 5 934,24 Kč. Z připojené tabulky (viz č. l. 29p spisu) je zřejmo, že právní předchůdce žalobce vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (mimo jiné) z těchto údajů: deklarovaný čistý měsíční příjem klienta - 17 807 Kč, příjem ověřen z běžného účtu vedeného u úvěrujícího, typ povolání klienta – na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti – 20 000 Kč, rodinný stav klienta – svobodný, druh bydlení – pronajatý dům/byt, podíl klienta na nákladech na bydlení – 89,04 %, počet vyživovaných osob – 0, dosavadní interní splátky – 2 533,36 Kč, dosavadní externí splátky – 0 Kč, ostatní výdaje – 0 Kč, požadovaná a schválená výše úvěru – 443 000 Kč, výsledná měsíční splátka – 6 772,16 Kč.

14. Vycházeje z výsledků dokazování před okresním soudem a též shora naznačených skutkových podkladů plynoucích ze zopakovaného dokazování v odvolacím řízení odvolací soud dospívá, a to i se zřetelem na obsah odvolání, k následujícím právním závěrům.

15. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 věta první z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení z.s.ú. plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudky pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2178/2018), výslovně tuto potřebu zdůraznila i judikatura Ústavního soudu ČR (viz nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení otázky dle z.s.ú. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

20. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Namístě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Shora podaný výklad lze tedy shrnout tak, že důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu (srov. § 588 o.z.). Tento závěr ostatně ani žalobce nezpochybňoval.

21. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit, že okresní soud v projednávané věci neshledal porušení ustanovení z.s.ú. ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když na jedné straně konstatoval, že po zaplacení úvěrové splátky nezbývá žalovanému na úhradu ostatních potřeb vysoká částka, na straně druhé však při hodnocení věci přihlédl k okolnostem nastalým po uzavření úvěrové smlouvy (viz odůvodnění shora), pročež uzavřel, že z nepoctivého jednání nemůže žalovaný těžit (viz § 6 odst. 2 o.z.), a proto nutno považovat úvěrovou smlouvu za platnou.

22. Odvolací soud tento náhled okresního soudu nesdílí.

23. V daném případě je z obsahu spisu zřejmo, že ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného se žalobce podrobně vyjádřil (doplnil tvrzení a důkazy) v podání ze dne 30. 5. 2022 (na základě výzvy – usnesení okresního soudu ze dne 20. 5. 2022, č. j. 3 C 346/2021-23). Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 23. 7. 2018, které dále ověřoval způsoby naznačenými v podání ze dne 27. 5. 2022, kde také vysvětlil, jaké výdaje zohlednil při výpočtu disponibilní částky, resp. co jej vedlo k tomu, že žádosti o úvěr vyhověl (viz shora učiněná skutková zjištění).

24. Z těchto podkladů předně vyplývá, že právní předchůdce žalobce pracoval s příjmem žalovaného ve výši 17 807 Kč, který byl ověřen z běžného účtu žalovaného. Toto tvrzení však nebylo ničím doloženo (zde se nabízelo předložit zejména pracovní smlouvu, platový výměr, výplatní pásky či výpisy ze zmíněného běžného účtu za dobu před uzavřením úvěrové smlouvy, resp. poskytnutím úvěru). Potřebu doplnění důkazů k průkazu výše příjmu žalovaného však v daném případě odvolací soud neshledal. Již shora bylo vyloženo, že má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 443 000 Kč i výše splátek 7 375,16 Kč měsíčně (zde nutno vycházet z měsíční anuitní splátky včetně úhrady pojištění), rozložených na dobu 10 let, vyžadují nezanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru.

25. V daném případě je zřejmé, že žalovaný své výdaje v žádosti o úvěr vůbec nespecifikoval, resp. uvedl nulové hodnoty. To, že by neměl výdaje, je však z povahy věci vyloučeno. Sám právní předchůdce žalobce si pak vystačil zejména s tím, že v případě výdajů na straně žalovaného zohlednil měsíční splátky úvěru, částky životního minima (zde lze dosadit částku 3 410 Kč měsíčně – viz § 2 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 3. 2020; pakliže by žalovaný nebyl společně posuzován s jinými osobami – viz § 3 citovaného zákona) a normativní náklady na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Toto posouzení nemůže být dostatečné, neboť postrádá rozkrytí a ověření výdajů žalovaného. Ze žádosti žalovaného o úvěr i z vyjádření právního předchůdce žalobce je sice patrné, že žalovaný je svobodný, bez dalších vyživovacích povinností, avšak chybí zejména konkrétní údaje k nákladům na bydlení. V daném případě nebylo postaveno zcela najisto, kde a s kým žalovaný žil, nicméně lze soudit (jak uváděl i okresní soud), že žalovaný patrně bydlel u rodičů, tj. v bytě své matky na adrese adresa (k tomu jednak údaj žalovaného o příjmu domácnosti a dále zejména podání sestry žalovaného (viz č. l. 11 spisu), z něhož je patrno, že v tomto bytě s žalovaným žila matka, sestra žalovaného jméno příjmení a její dcera jméno příjmení. Právní předchůdce žalobce ve vztahu k nákladům na bydlení žalovaného kalkuloval s již zmíněnými normativními náklady na bydlení, resp. uvažoval o jeho podílu na nákladech bydlení ve výši 89,04 %. Normativní náklady na bydlení (sestávající z nájemného a ostatních nákladů – viz jejich definice v § 25 zák. č. 117/1995 Sb.) v rozhodném období roku 2018 činily v obci o velikosti města Chrudim u jedné osoby 5 036 Kč měsíčně, u dvou osob 7 308 Kč měsíčně, u tří osob 10 045 Kč měsíčně a u čtyř a více osob 12 712 Kč měsíčně (viz § 26 odst. 1 písm. a/ zák. č. 117/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2018). Pokud by se snad mělo jednat o jinou (větší) obec, jde o ještě vyšší částky (v případě obec, kde žalovaný zmiňoval korespondenční adresu, jde o částky od 7 870 Kč do 18 827 Kč měsíčně). Z uvedeného je bez dalšího zřejmo, že pokud se přistoupí na úvahu žalobce a zohlední sjednané splátky úvěru (7 375,16 Kč), částka životního minima (3 410 Kč) a podíl žalovaného na nákladech s bydlením (u dvou osob minimálně 6 507,04 Kč), pak tyto výdaje takřka dosahují výše shora deklarovaného příjmu žalovaného (17 807 Kč). Není zde tedy žádná relevantní disponibilní částka, potažmo rezerva. Při zhodnocení i jen takto zhodnocených nezbytných výdajů v domácnosti žalovaného by žalobce postupující s odbornou péčí nemohl dospět k závěru o reálné schopnosti žalovaného úvěr sjednaných parametrů splácet.

26. Dále možno uvést, že obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak namístě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. Ust. § 278 a § 279 o.s.ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o.s.ř. u žalovaného činila 6 163 Kč (2/3 ze součtu částek 3 410 Kč a 5 928Kč) a žalovanému nebylo podle § 279 o.s.ř. možno srazit z příjmu ve výši 17 807 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více než částku 3 881 Kč (17 807 Kč – nezabavitelná částka 6 163 Kč / 3), tedy částku výrazně nižší než je přepokládaná výše měsíční splátky dle smlouvy o úvěru. Lze rovněž poukázat na to, že částky životního minima (a také sociálního minima) jednotlivce zákonodárce stanovil za zcela jiným účelem, než aby sloužily k argumentaci úvěrové společnosti ve vztahu ke schopnosti dlužníka úvěr splácet. Vyjadřují totiž částky nejnutnějších výdajů jednotlivce pro účely poskytování dávek státní sociální podpory a nikoliv výši skutečných nezbytných výdajů dlužníka (výdaje na vlastní živobytí, tedy oblečení, stravu, volný čas, koníčky, dopravu do zaměstnání apod.), které je poskytovatel úvěru povinen zjišťovat a zkoumat. Úvaha, že za těchto podmínek bude žalovaný schopen řádně (po sjednanou dobu 10 let) úvěr splácet (v měsíčních splátkách po 7 375,16 Kč), je v rozporu s obecnými znalostmi o životních potřebách občana v České republice. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Lze dodat, že odvolací soud měl dosavadními tvrzeními a k nim označenými důkazy skutkový stav řádně objasněn (se shora naznačeným výsledkem), nebylo tak ani zapotřebí postupovat dle ust. § 118a o.s.ř., tj. vyzývat žalobce k doplnění tvrzení a důkazů.

27. Za tohoto stavu má neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádně podobě za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterýžto závěr nelze v žádném případě eliminovat poukazem okresního soudu na následné jednání žalovaného (viz shora zmiňované odstěhování žalovaného na neznámé místo v cizině po konsolidaci půjček, resp. čerpání úvěru a jeho praktickou nepostižitelnost). Ani následné nepoctivé jednání žalovaného nemůže nic změnit na již vyslovené absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, nezakládá důvod k tomu, aby se na úvěrovou smlouvu nahlíželo jako na platné právní jednání.

28. Byla-li úvěrová smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak je třeba vztah účastníků podřadit režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobci vrátit to, co od něho obdržel a dosud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Žalobce tak nemá právo na žádné smluvní úroky, ani smluvní poplatky či pokuty, které nebyly platně sjednány. Z výše uvedených důvodů žalobci svědčí pouze právo na vrácení částky 405 629,94 Kč (dané rozdílem mezi poskytnutou jistinou ve výši 443 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 37 370,06 Kč). Tato pohledávka se stala splatnou, jakmile žalobce vyzval žalovaného k vrácení dluhu (k tomu srov. § 1958 odst. 2 o.z.), za což lze považovat oznámení o zesplatnění dluhu s výzvou k úhradě dluhu do 9. 5. 2019 (viz shora učiněná zjištění odvolacího soudu). Žalovaný se tak ocitl podle § 1968 o.z. v prodlení, v důsledku čehož je podle § 1970 o.z. povinen též zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobní nárok byl tak důvodný pouze ohledně ve výroku I. rozsudku okresního soudu přisouzené částky 405 629,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 10. 5. 2019 do zaplacení, pročež nad rámec tohoto plnění nemohla zbývající část vyhovujícího výroku I. rozsudku okresního soudu obstát.

29. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. změnil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. S ohledem na částečnou změnu rozsudku okresního soudu ve věci samé odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce měl ve věci převážný úspěch, náleží mu proto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část nákladů proti žalovanému, který měl ve věci převážně neúspěch. Vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 491 918,01 Kč (§ 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátní tarif“) poměr úspěchu a neúspěchu účastníků činil 82,45 % ku 17,55 % ve prospěch žalobce, tudíž žalobci svědčilo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 64,90 %. V daném případě náklady řízení žalobce sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku 19 677 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), z odměny advokáta žalobce za 4 úkony právní služby (sepis předžalobní výzvy, příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání okresního soudu) po 10 300 Kč dle § 7 odst. 6, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ advokátního tarifu, z náhrady 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas (za 4 půlhodiny) ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady cestovních výdajů (za použití automobilu advokátem žalobce k jednání okresního soudu) ve výši 512 Kč (zde počítáno s ujetými 68 km, s průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu založeného ve spise, tj. 6,36 l benzínu automobilového 95 oktanů /100 km, se sazbou základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, tj. 4,70 Kč km jízdy a s průměrnou cenou pohonných hmot, tj. 44,50 Kč za 1 l benzínu automobilového 95 oktanů dle vyhl. č. 511/2021 Sb., platné v době uskutečnění cesty) dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a z náhrady částky odpovídající DPH z výše uvedených odměn a náhrad advokáta v sazbě 21 %, tj. v částce 9 095,52 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 72 084,50 Kč (po zaokrouhlení). Žalobci tak vzniklo právo na náhradu 64,90 % uvedené částky, tj. na zaplacení 46 782,84 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen nahradit žalobci v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

31. O nákladech řízení státu v řízení před okresním soudem, spojených s výplatou odměny a náhrady hotových výdajů titul jméno příjmení (přiznaných již pravomocným výrokem III. rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení), odvolací soud nerozhodoval, když žalobce byl v prvoinstančním řízení převážně úspěšný a žalovanému, kterému byl pro řízení ustanoven advokát, nemohla být přisouzena náhrada nákladů řízení, tudíž zde nebyl nikdo, komu by bylo možno náhradu nákladů řízení státu uložit (§ 149 odst. 2 o.s.ř. a contr.).

32. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady dle obsahu spis nevznikly (náhradu nákladů ani neuplatňoval), tudíž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

33. Odvolací soud dále rozhodl o odměně a hotových výdajích žalovanému ustanoveného advokáta titul jméno příjmení v odvolacím řízení, kdy jmenovanému advokátovi dle podaného vyúčtování přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu) ve výši 4 580 Kč (vycházeno z punkta 86 288,07 Kč, kterážto částka byla předmětem odvolacího řízení) dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu, jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu částky odpovídající dani z přidané hodnoty z výše uvedené odměny a náhrady advokáta v sazbě 21 %, tj. v částce 1 024,80 Kč, dle § 137 odst. 1, 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 5 904,80Kč. Odměna a hotové výdaje ve shora uvedené výši budou právnímu zástupci žalovaného vyplaceny z prostředků Okresního soudu v Chrudimi.

34. O nákladech státu v odvolacím řízení, jež jsou spojeny s (budoucí) výplatou odměny a náhrady hotových výdajů titul jméno. příjmení v částce 5 904,80 Kč, odvolací soud rozhodl podle úspěchu účastníků v odvolacím řízení, tj. podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, čemuž koresponduje neúspěch žalobce, pročež žalobce stíhá povinnost nahradit státu náklady spojené se zastoupením žalovaného v odvolacím řízení, tj. 5 904,80 Kč. Z těchto důvodů krajský soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náhradu nákladů odvolacího řízení ve shora uvedené výši, s tím, že tyto náklady jsou opět splatné v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu v Chrudimi O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud ČR (§ 239 o.s.ř.).