27 CO 320/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa o zaplacení částky 100 783 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 8. 2021, č. j. 15 C 133/2021-74,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku I., ve které byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 7 841 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 20% ročně z částky 7 660 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 114 303 Kč, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 841 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 20% ročně z částky 7 660 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 114 303 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 5 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 783 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 19. 12. 2018 poskytla finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se počínaje dnem 11. 1. 2019 zavázal úvěr spolu s efektivní úrokovou sazbou ve výši 88,36% splatit 54 měsíčními splátkami po 4 601 Kč. Žalovaný na dluh zaplatil celkem 87 419 Kč a dostal se do prodlení v délce 65 dnů, proto žalobkyně úvěr dle článku 6.3 uzavřené smlouvy zesplatnila. Po žalovaném se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 71 520,70 Kč, dlužného úroku ve výši 11 505,68 Kč a 65,02% ročně z dlužné jistiny od 17. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 114 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokuty ve výši 499 Kč a ve výši 15 858,73 Kč, která představuje 0,1% denně z dlužné jistiny 83 026,38 Kč od 1. 11. 2020 do 10. 5. 2021, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 400 Kč.

3. Žalovaný nesouhlasil s tak vysokým úrokem a požadovanou částkou k úhradě.

4. Okresní soud provedl dokazování listinnými důkazy, a to zejména návrhem na uzavření smlouvy, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, oznámením o zesplatnění úvěru, doklady o úvěruschopnosti žalovaného a kartou klienta. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 19. 12. 2018 ve spojení s oznámením o schválení úvěru ze dne 27. 12. 2018 zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a že se žalovaný zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 88,36% ročně v 54 měsíčních splátkách po 4 601 Kč Smluvní strany se dohodly na placení smluvních pokut pro případ prodlení dlužníka ve výši 499 Kč za porušení splatnosti splátky a ve výši 0,1% denně pro případ neuhrazení úvěru po zesplatnění, a dále na povinnosti žalovaného hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou. Kartou klienta měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný uhradil 87 419 Kč v 19 splátkách, přičemž u splátek číslo 3, 10, 11, 13, 14, 15 a 16 se dostal do prodlení. Žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru oznámením ze dne 15. 10. 2020. K tomuto okamžiku činila dlužná částka 84 925 Kč.

5. Okresní soud po provedeném dokazování posoudil smlouvu o úvěru jako právní jednání, které se příčí dobrým mravům a je podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o.z.“) absolutně neplatné. Naprosto nepřiměřená je jednak výše sjednaného úroku 88,36% ročně, ale i skutečnost, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a násl. o.z. uzavřenou adhezním způsobem, aniž spotřebitel měl možnost obsah základních podmínek smlouvy o úvěru ovlivnit. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005) je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době jejich sjednání. Tuto obvyklou úrokovou míru soud prvního stupně zjistil nahlédnutím do databáze časových řad ARAD České národní banky, kde byla úroková sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v prosinci 2018 ve výši 9,89% ročně. Okresní soud přihlédl k tomu, že se jednalo o rychlou půjčku bez nutnosti zajištění, proto byl schopen akceptovat celkové náklady úvěru ve výši 20% ročně. Následně za pomoci úvěrové kalkulačky na internetových stránkách [webová adresa] zjistil, že za předpokladu splácení úvěru ve výši 80 000 Kč s úrokem 20% ročně po dobu 54 měsíců by měsíční splátka činila 2 258 Kč a vůbec by nenastalo prodlení žalovaného, který zaplacením částky 87 419 Kč uhradil 38 splátek a úvěr má předplacený až do března 2022. Za tohoto stavu je podaná žaloba minimálně předčasná a okresnímu soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, protože v řízení úspěšný žalovaný ničeho nepožadoval.

7. Žalobkyně podala včas odvolání proti části výroku I. napadeného rozsudku v dále uvedeném rozsahu. Žalobkyně se odvoláním do výroku I. rozsudku domáhala vyhovění žalobě pouze v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal jistinu ve výši 7 660 Kč, úrok ve výši 20% ročně z dlužné jistiny ke dni zesplatnění ve výši 181 Kč a úrok ve výši 20% ročně z částky 7 660 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 114 303 Kč, a dále úroku z prodlení v zákonné výši z částky 7 841 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně a tvrdila, že při stanovení výše úrokové sazby je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobkyně je nebankovní organizací, u které je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěru. Úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Pokud se strany rozhodly smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. To lze dovodit i z judikatury Ústavního soudu ČR, např. z jeho nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto případě by měl být úrok poměřován se sazbou 23,99% ročně, která v prosinci 2018 podle časových řad ARAD České národní banky představovala úročený úvěr z kreditních sazeb. Žalobkyně se sice smířila s úrokovou sazbou ve výši 20% ročně, ale nesouhlasí s přepočtem provedeným okresním soudem tak, že byl zachován počet 54 měsíčních splátek s jinou než sjednanou výší měsíční splátky v částce 2 258 Kč. Žalobkyně je přesvědčená, že měsíční splátka by se neměla rozpočítávat, protože to by vedlo k absolutní právní nejistotě a celé řadě sporů. V tomto případě má za za to, že při úrokové sazbě 20% je třeba ponechat měsíční splátku ve výši 4 601 Kč a snížit počet splátek. Žalobkyně na základě přepočteného splátkového kalendáře poté, co žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil 19 splátek v celkové výši 87 419 Kč, dospěla k závěru, že dlužná původní jistina ke dni zesplatnění činila 7 660 Kč, čímž podle bodu 6.3 smlouvy došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru ke dni 15. 10. 2020, protože žalovaný se již u splátky číslo 20 dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů.

8. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou dostatečně podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně též srozumitelným způsobem uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.

11. S ohledem na možnost odlišného hodnocení některých skutkových závěrů soudu prvního stupně zopakoval krajský soud dokazování smlouvou o úvěru ze dne 9. 12. 2018 a kartou klienta [jméno] [příjmení].

12. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že tato smlouva byla účastníky řízení uzavřena dne 19. 12. 2018. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 88,36% ročně vrátit v 54 měsíčních splátkách ve výši 4 601 Kč k 11. dni každého kalendářního měsíce. V článku 6 uzavřené smlouvy se účastníci dohodli na důsledcích vyplývajících z prodlení klientů, o čemž svědčil i zvýrazněný nadpis tohoto článku. Podle článku 6 odstavec 3 mělo automaticky dojít k zesplatnění úvěru, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů.

13. Z karty klienta vyšlo najevo, že žalobkyně vyplatila žalovanému dne 21. 12. 2018 úvěr ve výši 80 000 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 19 splátek ve výši 4 601 Kč, byť některé ze splátek (3., 10., 11., 13., 14., 15. a 16.) byly zaplaceny po jejich splatnosti.

14. V daném případě je nepochybné, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a následujících o.z. V této smlouvě se žalobkyně jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 420 o.z. zavázala poskytnout žalovanému finanční částku 80 000 Kč a žalovaný se jako spotřebitel ve smyslu § 419 o.z. zavázal tuto částku vrátit ve sjednaných splátkách a se sjednanými úroky.

15. Krajský soud si je shodně se správným závěrem soudu prvního stupně vědom toho, že ujednání o úrocích obsažené ve smlouvě není souladné s dobrými mravy, o čemž svědčí již samotná výše úrokové sazby uvedená v předmětné smlouvě (88,36% ročně). Zde lze pro obdobné smlouvy žalobkyně pro stručnost odkázat například na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, dle kterého„ jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře je zřejmé, že v úvěrové smlouvě sjednaný úrok ve výši 110,49% ročně obvyklou úrokovou sazbu zjevně a výrazně překračuje“.

16. Pro poměry předcházející právní úpravy smlouvy o úvěru (§ 497 a následující zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) považoval Nejvyšší soud České republiky ujednání o nepřiměřené výši úroků za sice neplatné, avšak nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o úvěru (viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2008). Dlužník byl v takovém případě povinen platit úroky ve výši stanovené dle § 502 obchodního zákoníku, dle kterého„ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné“.

17. Stejný závěr dovozuje odvolací soud i pro úpravu smlouvy o úvěru dle zákona č. 89/2012 Sb. Vyplývá totiž ze znění § 1802 o.z., dle kterého„ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy“. Jde o obecnou úpravu, která není měněna v ustanoveních smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. o.z.).

18. Tento náhled lze podpořit i odkazem na závěr Ústavního soudu o tom, že„ základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II.ÚS 658/18).

19. Ostatně pro případ poskytnutí a přijetí plnění ze smlouvy za úplatu občanský zákoník v § 1792 odst.1 stanoví, že„ plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem“. Umožňuje tak soudu nahradit stanoveným způsobem neexistující ujednání účastníků, v daném případě o výši a podmínkách úroku za poskytnuté finanční prostředky, tak, aby byla respektována vůle účastníků poskytnout si plnění za úplatu.

20. Podle § 577 o.z. je-li důvodem neplatnosti jen nezákonné určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, tak soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I toto ustanovení je vedeno snahou o zachování existence, platnosti, popřípadě účinnosti právního jednání, přestože trpí některými nedostatky. Neplatnost právního jednání však musí spočívat v porušení zákona, který stanoví kvantitativní limity. Nevztahuje se však na případy, kdy kvantitativní limity zcela chybí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 939/2018). Tomu logicky odpovídá i požadavek, aby soud neplatně sjednaný rozsah určení změnil, nikoliv nahradil. Ustanovení § 577 o.z. se rovněž neuplatní tam, kde jsou zákonem stanovené specifické způsoby nápravy vady (např. moderační právo soudu u nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty). Podle § 577 o.z. by soud měl nezákonně určený rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Zvažuje přitom zejména povahu a účel právního jednání, okolnosti vztahující se k právnímu jednání, zvyklosti a zavedenou praxi stran. Při rozhodování není soud vázán návrhy účastníků.

21. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se účastníci ve smlouvě dohodli na povinnosti žalovaného splácet úvěr spolu s úrokovou sazbou ve výši 88,36% p.a. dohodnutými měsíčními splátkami ve výši 4 601 Kč. Mělo jít o 54 splátek. Kartou klienta bylo prokázáno, že žalovaný všech 19 splátek úvěru uhradil právě v dohodnuté výši 4 601 Kč. Z vyjádření žalovaného zaslaného emailem po telefonické omluvě z nařízeného jednání vyplynulo, že úvěr řádně splácel a že nesouhlasí s tak vysokým úrokem. Z toho je zřejmé, že i žalovaný za řádnou měsíční splátku považoval právě dohodnutou částku 4 601 Kč. Nakonec je v zájmu úvěrovaného, pokud mu to jeho finanční možnosti dovolí, splácet úvěr ve vyšších měsíčních splátkách, protože touto cestou zaplatí na úrocích méně, než kdyby platil nižší splátky po delší dobu. Krajský soud tak má za to, že spravedlivému uspořádání práv a povinností stran odpovídá povinnost žalovaného platit měsíční splátky ve výši 4 601 Kč, a nikoliv v okresním soudem přepočtené výši 2 258 Kč.

22. Krajský soud ze všech shora uvedených důvodů změnil v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I. dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žalobě vyhověl ohledně částky 7 841 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 20% ročně z částky 7 660 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 114 303 Kč.

23. S ohledem na provedenou změnu v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný měl v řízení před okresním soudem převážný úspěch, nicméně náhradu nákladů řízení nežádal, proto krajský soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

24. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. V souzené věci představuje náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně odměna za dva úkony právní služby spočívající v podání odvolání a účasti zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 23. 3. 2022 ve výši 2 x 1 500 Kč (§ 7 bod 4, § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále„ advokátní tarif“), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% DPH ze součtu uvedených částek (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 756 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně dosáhly částky 5 356 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).