27 CO 45/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 183 862 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 7. 2021, č. j. 15 C 90/2021 – 42, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2021, č. j. 15 C 90/2021-53,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 22 199 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení z částky 17 529 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 22 199 Kč spolu s 10 % úrokem z částky 17 529 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající odvoláním napadené části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 67 908,50 Kč spolu s úrokem z prodlení 10 % z částky 72 578,50 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním ani odvolacím soudem.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 72 768 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 58 008 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 114 094 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I rozsudku žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 183 862 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, na základě níž poskytl žalovanému 55 000 Kč, kterou měl žalovaný spolu s úrokem ve výši 85 784 Kč splácet v 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 11 732 Kč. Žalobce tudíž pro nedodržení smluvních ujednání žalovaným úvěr ke dni 26. 4. 2020 zesplatnil. Kromě dlužné jistiny se žalobce domáhá po žalovaném smluvních pokut v celkové výši 2 932 Kč a dále smluvní pokuty 25 % z dlužné„ nové“ jistiny. Žalobce se dále domáhá i běžící smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné„ nové“ jistiny a nákladů 1 200 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání okresního soudu se nedostavil.

4. Okresní soud po provedeném dokazování, seznámení se s listinnými důkazy, které žalobce předložil k prokázání svých skutkových tvrzení, věc posoudil podle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), zejména ust. §§ 433, 580, 588, 1802, 2395, 2399 a 2395 o.z.

5. Okresní soud konstatoval, že mezi účastníky byla dne 15. 11. 2019 uzavřena smlouva, kterou rozdílně od žalobce hodnotil jako smlouvu o úvěru, nikoliv o zápůjčce, neboť v posuzované věci se jednalo o konsenzuální kontrakt, nešlo o kontrakt reálný. Na základě uzavřené smlouvy žalovanému byly na jeho bankovní účet převedeny finanční prostředky 55 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným smluvním úrokem 85 784 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit 140 784 Kč Okresní soud dále konstatoval, že žalovaný své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně neplnil a z poskytnutého úvěru uhradil toliko částku 11 732 Kč.

6. Okresní soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tedy v postavení podnikatele. Bez ohledu na tuto skutečnost okresní soud smluvně sjednaný úrok hodnotil jako nepřiměřeně vysoký. Přestože žalovaný nepožívá ochrany spotřebitele, je na něho třeba nahlížet v porovnání s postavením žalobce jako na slabší smluvní stranu ve smyslu ust. § 433 o.z. Finanční síla žalovaného je výrazně menší, než je tomu u žalobce. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobce je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních půjček a úvěrů. Žalovaný evidentně neměl žádnou reálnou šanci jakkoliv ovlivnit žalobcem předem připravený obsah smlouvy, snad jen s výjimkou výše poskytnutého úvěru. V procesu uzavírání smlouvy tudíž žalovaný vystupoval v pozici slabší smluvní strany, a proto je na místě aplikace ust. § 433 odst. 1 o.z. Účastníky sjednaný smluvní úrok ve výši 85 784 Kč při sjednané délce splácení úvěru 24 měsíců odpovídá úrokové sazbě 178 % ročně z poskytnuté jistiny 55 000 Kč. Takový úrok je podle okresního soudu zcela zjevně nepřiměřený. Okresní soud své závěry opřel mimo jiné i o údaje plynoucí z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, kdy průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč, v listopadu 2019, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila 4,22 % ročně. I kdyby soud vycházel z úvahy, že nejvyšší sazby uplatňované bankami se mohou pohybovat okolo dvojnásobku této sazby a činí cca 9 %, pak úrok sjednaný mezi účastníky smlouvy odpovídající roční sazbě 178 % takovou sazbu přesahuje více než 19x, tedy velmi výrazně. Takto excesivně vysoký úrok nelze akceptovat ani ve smluvním vztahu mezi podnikateli. V tomto směru lze ostatně poukázat i na novelu zákona o spotřebitelském úvěru č. 182/2020 Sb., jíž byl do textu ust. § 122 zákona doplněn odst. 5, na jehož základě byla za splnění stanovených podmínek rozšířena osobní působnost limitace smluvních sankcí sjednaných pro případ prodlení úvěrovaného se splácením dluhu ze smlouvy o úvěru, i na dlužníky, kteří jsou sice fyzickými osobami, nikoliv však spotřebiteli. S ohledem na účinnost této novely je zřejmé, že na posuzovaný smluvní vztah ji nelze aplikovat, avšak nelze přehlédnout jednoznačný a zřejmý úmysl zákonodárce rozšířit ochranu poskytovanou spotřebitelům i na některé podnikatele, zejména osoby samostatně výdělečně činné. To, že v dané věci byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, neznamená, že by byl žalobce zcela zproštěn povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality. To však žalobce neučinil, neboť žalovanému vnutil úrok, jehož výše mnohonásobně překračovala obvyklé úrokové sazby požadované v době uzavření smlouvy bankami. Okresní soud proto uzavřel, že ujednání o smluvním úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a ve smyslu ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné. K této neplatnosti pak okresní soud přihlédl v souladu s ust. § 588 o.z. bez návrhu žalovaného.

7. Za této situace bylo dle okresního soudu namístě nahlédnout posuzovanou věc optikou ust. § 1802 o.z. Okresní soud proto uzavřel, že žalobci náleží úroky za poskytnutí úvěru ve výši 4,22 % ročně, když tato sazba odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních podnikatelských úvěrů v době uzavření smlouvy.

8. Při uvedené úrokové sazbě z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 55 000 Kč by za dobu ode dne následujícího poskytnutí peněžních prostředků žalovanému do dne zesplatnění úvěru činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 43 268 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 793 Kč Tyto částky v souhrnné výši 44 061 Kč tedy tvořily tzv.„ novou“ jistinu úvěru. Ohledně uvedené částky je tudíž žaloba nepochybně oprávněná. Smluvní pokuty sjednané v bodě 6.1. smlouvy žalobce požadoval ve výši 2 932 Kč a i v tomto rozsahu je žaloba důvodná. Žalobce dále žádal smluvní pokutu ve výši 25 % z„ nové“ jistiny tak, jak bylo ujednáno v bodu 6.5. smlouvy, přičemž z jistiny 44 061 Kč (jak měla být žalobcem správně vyčíslena), činí smluvní pokuta 11 015 Kč. I tato částka byla žalobci přiznána. Smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z„ nové“ jistiny za období od 28. 4. 2020 do 29. 3. 2021 činí 14 760 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Okresní soud tudíž žalobci přiznal celkem částku 72 768 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a paušální náhradou spojenou s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

9. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl v řízení převážně neúspěšný, avšak žalovanému žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, nepřiznal okresní soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

10. Proti rozsudku, a to pouze do části výroku II a výroku III, podal včas odvolání žalobce. Okresnímu soudu vytýkal, že nárok uplatněný v žalobě nedůvodně krátil, vycházel z nesprávných právních úvah, zejména stran platnosti uzavřené smlouvy a výše sjednaných úroků, a domáhal se změny odvoláním napadených výroků okresního soudu. Žalobce předně v obecné rovině v odvolání argumentoval tím, že soukromému právu je vlastní rovnost subjektů právních vztahů, když charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomie vůle. Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Žalobce v tomto směru odkázal i na některá z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR podporující argumentaci žalobce. Smluvní úrok, který byl ve smlouvě stanoven pevnou částkou 85 784 Kč, žalobce za půjčení částky 55 000 Kč na 36 měsíců považoval za zcela přiměřený zejména pro vztah dvou podnikatelů. Podle žalobce si žalovaný byl vědom veškerých ujednání smlouvy o půjčce, souhlasil s nimi a proti výši smluvního úroku ničeho nenamítal. Z obsahu smlouvy dále plyne, že žalovaný se se smluvními ujednáními seznámil, což stvrdil vlastnoručním podpisem na každé stránce smluvních ujednání. Smlouvu je tudíž nutno považovat za platnou, když v tomto směru lze přihlédnout i k závěrům Ústavního soudu plynoucích z rozhodnutí ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS–st. 20/05, kde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv. Pakliže by ujednání smlouvy o zápůjčce byla posouzena jako neplatná s odkazem na rozpor s dobrými mravy, byla by tak nezodpovědnému jednání dlužníka spočívajícímu v porušení zásady pacta sunt servanda a„ autonomie vůle“ poskytnuta právní ochrana. To jistě není postup v souladu se zákonem.

11. Žalobce konečně nesouhlasil ani s tím, že okresní soud obvyklou výši úroků posuzoval dle sazeb ARAD, které jsou podle přesvědčení žalobce nižší než obvyklá úroková míra používána bankami. V databázi ARAD totiž nejsou zahrnuty údaje o podnikatelských zápůjčkách poskytovaných ze strany nebankovních subjektů, kde je úroková míra úvěru obecně vyšší než u bank. Databáze ARAD je také založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Ohledně přiměřenosti požadovaných úroků žalobce odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, z jejichž závěrů plyne, že nepřiměřenou a dobrým mravům odporující je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dohodnutá výše úroků by neměla přesahovat čtyřnásobek horní hranice obvyklé úrokové míry. Nejvyšší úrokovou sazbou v rozhodné době, tedy v listopadu roku 2019, přitom byla úroková sazba 24,05 % ročně a podle žalobce tedy nelze vycházet z úrokové sazby 4,22 % ročně, jak učinil okresní soud, ale mělo by být vycházeno z úrokové sazby 24,05 % ročně. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl ve výroku II. změněn tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci 90 107,50 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a náklady řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

13. Odvolací soud přezkoumal v mezích podaného odvolání rozsudek okresního soudu i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce lze považovat za částečně opodstatněné.

14. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byl uzavřen závazkový právní vztah, na jehož základě žalobce poskytl žalovanému částku 55 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu se sjednaným úrokovým navýšením zaplatit žalobci ve 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč Celkem měl žalovaný uhradit žalobci 140 784 Kč, přičemž zaplatil toliko dvě splátky dne 27. 12. 2019 a 28. 2. 2020, tedy celkem 11 732 Kč. Žalovaný tudíž svůj závazek ze smlouvy nerespektoval a žalobce se proto právem domáhá úhrady zbývající jistiny smluvně sjednaných sankcí. Opodstatněný je i nárok žalobce na přiměřený smluvní úrok za poskytnutí uvedené částky. Okresní soud dále konstatoval, že smluvní vztah sjednaný mezi účastníky lze považovat za smlouvu o úvěru dle ust. § 2395 o.z. a bez ohledu na skutečnost, že žalovaný úvěr uzavíral v postavení podnikatele (jako osoba samostatně výdělečně činná), je nutno posoudit sjednaný úrok (který dle okresního soudu odpovídá úrokové sazbě 178 % ročně) jako nepřiměřeně vysoký.

15. Odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními okresního soudu vycházejícími z v řízení provedených důkazů i s právním posouzením věci učiněným okresním soudem v zásadě ztotožňuje a shodně s okresním soudem považuje sjednaný smluvní úrok, byť podle odvolacího soudu nejde o úrok ve výši 178 %, ale cca 113 % ročně, za nepřiměřený a žalovaného poškozující. Ohledně závěru o nepřiměřenosti sjednaného smluvního úroku lze pak plně odkázat na úvahy okresního soudu obsažené zejména pod body 26., 27., 28. a 29. rozsudku okresního soudu, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje.

16. Za správnou lze považovat i úvahu okresního soudu, že je-li ujednání o výši smluvního úroku v rozporu s dobrými mravy a tedy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné, k čemuž je nutno přihlédnout i bez návrhu žalovaného (§ 588 o.z.), pak je nutno při stanovení přiměřených úroků vycházet z ust. § 1802 o.z. Z něho plyne, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvykle úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy. V tomto směru lze ostatně odkázat i na ustálené závěry podávající se z řady rozhodnutí Ústavního soudu ČR v tom směru, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Tím je vytvářen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. K uvedenému lze konečně poznamenat, že z ust. § 1792 odst. 1 o.z. vyplývá, že plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je sjednána její výše či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata bude ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem. Uvedené ustanovení tak umožňuje soudu nahradit předpokládaným způsobem neexistující ujednání účastníků (v posuzované věci o výši a podmínkách úroků za poskytnuté finanční prostředky), tak aby byla respektována vůle účastníků poskytnout si plnění za úplatu.

17. Pakliže tedy okresní soud nehodnotil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, postupoval správně, neboť závěr o neplatnosti lze vztáhnout toliko na výši sjednaných úroků s tím, že jde o ujednání oddělitelné od zbývající části úvěrové smlouvy. Vůle účastníků v tom směru, že věřitel poskytne dlužníku finanční prostředky a dlužník tyto prostředky vrátí i s úroky, bude pak respektována v tom směru, že výše úrokového příslušenství bude soudem stanovena dle ust. § 1792 odst. 1 o.z.

18. Okresní soud dovodil, vycházeje z databáze časových řad ARAD, že průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč v listopadu 2019, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila 4,22 % ročně. Tento úrok pak podle rozhodnutí okresního soudu žalobci náleží a vycházeje z této úrokové sazby a zůstatku jistiny vypočetl i výši smluvních pokut.

19. Žalobce po celou dobu řízení i v řízení před soudem odvolacím setrval na stanovisku, že smluvně sjednaný úrok byl zcela přiměřený, a to nejen s ohledem na výši poskytnuté částky, ale i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný není podnikatelem a nelze tudíž vycházet ze zásad, které je nutno podle občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru aplikovat na smluvní vztahy, kde na straně úvěrovaného stojí spotřebitel. Pro případ, že by tuto argumentaci soud shledal nepřiléhavou, zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu uvedl, že v takovém případě by bylo namístě vycházet z úrokové sazby 24,05 % ročně, což je sazba u úročených úvěrů z kreditních karet. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je za nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům nutno považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

20. S ohledem na skutečnost, že v posuzované věci nejde o spotřebitelský úvěr a že odvolací soud v řadě dalších rozhodnutí a obdobně i jiné senáty krajského soudu opakovaně konstatovaly, že ve spotřebitelských věcech lze za přiměřený úrok při poskytnutí nebankovního úvěru považovat úrok ve výši cca 20 % ročně, lze v této posuzované věci spolehlivě dospět k závěru, že žalobcem požadovaný úrok 24,05 % ročně je přiměřeným a žalobci svědčí právo na jeho úhradu.

21. Odvolací soud tudíž vycházeje ze shora rozvedených úvah a skutečnosti, že žalovanému byla vyplacena částka 55 000 Kč a žalobci by za poskytnutí úvěru náležel úrok ve výši 24,05 % ročně, dospěl k závěru, že s ohledem na příslušná ustanovení smlouvy by žalobci náležel úrok 14 816 Kč a žalovaný by tudíž byl povinen zaplatit žalobci 69 816 Kč. Při odečtení dvou splátek ve výši 11 732 Kč, tak žalobci svědčilo právo na úhradu částky 58 084 Kč, což je částka„ nové“ jistiny úvěru ve smyslu ustanovení článku 6.4. smlouvy. Ohledně této částky je žaloba nepochybně oprávněná a odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci dále náleží smluvní pokuty sjednané v bodě 6.1. písm. a) a b), 6.5. a 6. 7. smlouvy ve výši 2 932 Kč a 25% smluvní pokuta z nové jistiny, tedy částka 14 521 Kč. Dále je žalovaný povinen uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně (bod 6.7. smlouvy) z nové jistiny za období od 28.4.2020 do 29.3.2021, tedy celkem 19 430 Kč. Součtem uvedených částek je zřejmé, že žalobci náleželo celkem 94 967 Kč Okresní soud žalobě vyhověl toliko do částky 72 768 Kč.

22. Vycházeje ze shora rozvedených úvah odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 22 199 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení z částky 17 529 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že uvedenou částku s příslušenstvím uložil žalovanému zaplatit, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

23. Ve zbývající odvoláním napadené části výroku II, jíž byla žaloba okresním soudem zamítnuta co do částky 67 908,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 578,50 Kč odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

24. O nákladech řízení, a to s ohledem na dílčí změnu rozsudku okresního soudu i nákladech za řízení před soudem prvního stupně, krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Přes dílčí úspěch žalobce v odvolacím řízení, který se promítl do změny rozsudku soudu prvého stupně lze bez pochybností konstatovat, že žalobce byl v řízení převážně neúspěšný. Právo na náhradu nákladů řízení mu tak nenáleží a úspěšnému žalovanému, jak plyne z obsahu spisu, v průběhu řízení před soudem žádné náklady nevznikly.