27 CO 6/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa c) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa všichni zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o zaplacení 95 904 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 9. 2021, č. j. 6 C 377/2019 – 142,

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, 15 805 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci [jméno] [příjmení] 34 772 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

II. Žalobcům se u účtu Okresního soudu v Pardubicích vrací přeplatek soudního poplatku z odvolání 3 796 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení 8 992 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobců.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] společně a nerozdílně 12 612,38 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále povinnost zaplatit žalobci [jméno] [příjmení] 27 747,22 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), v části ve které se žalobci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] domáhali po žalovaném zaplacení dalších 17 357,62 Kč s příslušenstvím a žalobce [jméno] [příjmení] částky 38 186,78 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky III a IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení 95 904 Kč s tvrzením, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemkové parcely [číslo]. Na části tohoto pozemku vymezené geometrickým plánem [číslo] [rok] ze dne [datum] o výměře 296 m2 se nachází komunikace ve vlastnictví žalovaného. Ze strany žalovaného dochází k užívání části pozemku žalobců nacházejícího se pod uvedenou komunikací, aniž by žalovanému svědčil jakýkoliv užívací titul. Žalovaný se proto na úkor žalobců bezdůvodně obohacuje, když bezdůvodné obohacení vzniká ve výši obvyklého nájemného, které by žalovaný za užívání předmětné části pozemku byl nucen jinak platit. Ohledně výše požadovaného bezdůvodného obohacení žalobci vycházeli ze znaleckého posudku vypracovaného [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [právní forma] [právní forma] [právní forma]. Žalobci dále svá tvrzení doplnili tak, že komunikace ve vlastnictví žalovaného netvoří součást pozemku a je odlišná a odlišitelná od pozemku. Je tvořena několika konstrukčními vrstvami zakončenými vrstvou asfaltu. Provoz na této komunikaci je regulován dopravní značkou, která byla na místo umístěna na základě žádosti žalovaného jako vlastníka komunikace. Samotná komunikace je evidována žalovaným jak v pasportu komunikace, tak příslušným silničně-právním úřadem jako místní komunikace IV. třídy. Žalovaní současně odmítli tvrzení žalovaného, že předmětnou část pozemku, na níž se komunikace nachází, žalovaný mimořádně vydržel, když poukazovali na absenci dobré víry na straně žalovaného.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, zejména tvrdil, že předmětný pozemek slouží jako veřejná cesta, s jejímž vznikem žalobci souhlasili. Sama cesta vznikla živelným způsobem v průběhu 70. let při stavební činnosti v předmětné lokalitě, kdy veřejnost, zejména stavebníci a zahrádkáři, začala užívat jako cestu pozemek par. [číslo] též pozemek par. [číslo] na těchto pozemcích vyjezdila cestu. Žalovaný připustil, že v roce 1996 byla cesta rekonstruována položením asfaltového povrchu a od tohoto roku je nepochybné, že jde o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu sloužící ke spojení nemovitosti s ostatními komunikacemi. Podle žalovaného se však jedná o účelovou komunikaci. Cesta nemá charakter samostatné nemovité věci a žalovaný není vlastníkem předmětné komunikace. V řízení proto není věcně pasivně legitimován. V roce 1996, kdy byla cesta opatřena asfaltovým povrchem, byl žalovaný v dobré víře, že veškerá jeho činnost se omezuje na pozemek par. [číslo] nikterak nezasahuje na sousední pozemek žalobců. Asfaltem byla opatřena cesta, která byla již v 70. letech v této hranici vytvořena a podle žalovaného jsou tudíž naplněny předpoklady mimořádného vydržení, které žalovaný namítl. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobců bezdůvodně obohacuje, žalovaný zpochybnil výši žalobci požadovaného bezdůvodného obohacení, když předmětná částka neodpovídá realitě. Ve věci je nutné vycházet z katalogu BPEJ a současně i předpisů o cenové regulaci.

4. Okresní soud v posuzované věci prováděl dokazování zejména listinnými důkazy předloženými či označenými účastníky k prokázání jejich skutkových tvrzení, případně listinami, které v průběhu řízení opatřil vlastní činností. Seznámil se s obsahem výpisu z katastru nemovitostí týkajícího se vlastnického práva žalobců k předmětné pozemkové parcele, geometrickým plánem vypracovaným společností [právnická osoba], znaleckým posudkem [právnická osoba] [anonymizováno], [právní forma] [právní forma] [právní forma] a zprávami [stát. instituce], odboru dopravy, pasportem předmětného úseku komunikace a sdělením úřadu Městského obvodu [obec] V. Okresní soud současně vysvětlil, že z některých dalších listin, které byly v průběhu řízení provedeny, nečinil žádná další významná skutková zjištění, proto je také v odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil. Důkazy, které případně účastníci navrhovali, a okresním soudem provedeny nebyly, podle závěru okresního soudu nebyly způsobilé přispět k bližšímu osvětlení skutkového stavu.

5. Po stránce právní okresní soud při posouzení učiněného skutkového stavu vycházel především z příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), zejména ust. § 2991 a § 2999 a dále pak ust. zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o pozemních komunikacích) konkrétně ust. §§ 2, 3, 6, 7 a 9 a konečně z ust. § 3 vyhl. č. 104/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

6. Na základě provedeného dokazování okresní soud uzavřel, že žalobu lze považovat za opodstatněnou, avšak toliko částečně.

7. Okresní soud předně konstatoval, že v řízení bylo nesporným, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemkové parcely [číslo] v k.ú. a obci [obec]. Provedeným dokazováním pak bylo prokázáno, že sporná část uvedeného pozemku byla geometrickým plánem [číslo] [rok] označena jako pozemková parcela [číslo] s výměrou 296 m2. Tuto výměru žalovaný v průběhu řízení učinil nespornou. Nesporným bylo dále to, že na předmětné části pozemku žalobců se nachází stálá a v terénu patrná dopravní cesta a jedná se o komunikaci veřejně přístupnou.

8. Ačkoliv žalovaný původně nesporoval, že předmětný pozemek je ve spoluvlastnictví žalobců, v průběhu řízení přišel s tvrzením, že tu část pozemku, který je označen jako pozemková parcela [číslo] na níž se nachází předmětná komunikace, mimořádně vydržel dle ust. § 1095 o.z. Podle okresního soudu však může vlastník místní komunikace vydržet pozemek pod takovouto komunikací jen za předpokladu, že je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem. To však v posuzované věci naplněno nebylo. Pokud by byl žalovaný v dobré víře, že pozemek vydržel, pak by zcela nepochybně po uplynutí vydržecí doby zajistil zapsání této skutečnosti do katastru nemovitostí. Okresní soud poukázal na skutečnost, že žalovaný je subjektem, který disponuje kvalifikovanými zaměstnanci s právnickým vzděláním a i k této skutečnosti by bylo nutno přihlédnout při posuzování otázky případné dobré víry na straně žalovaného. Okresní soud proto uzavřel, že tvrzený omyl žalovaného (o tom, že komunikaci budoval na svém pozemku) nelze hodnotit jako omluvitelný a žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením.

9. Předmětná pozemní komunikace pak podle okresního soudu patří mezi komunikace místní, neboť bylo prokázáno, že pozemní komunikace má charakter stezky pro pěší, je veřejně přístupná, slouží místní dopravě na území obce a je nepřípustná provozu silničních motorových vozidel. Jedná se tedy o místní komunikaci IV. třídy, nikoliv o komunikaci účelovou, jak tvrdil žalovaný. Ostatně podle okresního soudu byl naplněn i další znak místní komunikace, a sice vlastnické právo žalovaného k této komunikaci. Byť žalovaný své vlastnické právo zpochybňoval, je podle okresního soudu jednání žalovaného zjevně účelové. Žalovaný ostatně ještě před jednáním ve věci samé deklaroval svůj zájem od žalobců pozemek, na kterém se nachází komunikace, koupit. Takový postup by se ovšem nejevil logickým za situace, kdy by žalovaný vlastníkem komunikace nebyl. Nelze přehlédnout, že komunikace na pozemku žalobců bezprostředně navazuje na dalším pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného a na němž se rovněž nachází identická stezka pro pěší. Příslušný silniční správní úřad, odbor dopravy [stát. instituce] ostatně potvrdil, že na dotčeném pozemku se nachází místní komunikace IV. třídy, která je v pasportu dopravy označena číslem úseku [číslo] a je ve vlastnictví žalovaného.

10. Okresní soud dále uzavřel, že zákon o pozemních komunikacích v případě místní komunikace neumožňuje bezplatné užívání pozemků vlastníků, ale vyžaduje, aby za toto omezení vlastnického práva byla vlastníkům pozemku poskytnuta náhrada. Pokud pak jde o výši bezdůvodného obohacení požadovaného žalobci, je nutno brát v úvahu předpisy o cenové regulaci. Podle výměru Ministerstva financí [číslo] [rok] účinného od 1. 1. 2014, tak maximální možné nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, které slouží např. pro sport, kulturu apod., jež je hrazeno z rozpočtu [územní celek], činí 55 Kč/m2 a rok. Jedná se o maximální nájemné včetně 21 % DPH, a protože podle ust. § 56a zák. č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o dani z přidané hodnoty) je nájem nemovité věci od DPH osvobozen, činí nájemné za rok a m2 částku 45,45 Kč. Při výměře pozemku 296 m2 se pak za rok jedná o částku 13 453,20 Kč a za tři roky o částku 40 359,60 Kč Okresní soud tudíž v odpovídajících vlastnických poměrech v uvedeném rozsahu žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Ve zbývající části, kde se žalobci v souhrnu domáhali zaplacení dalších 55 544,40 Kč s příslušenstvím, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na obdobný poměr úspěchu a neúspěchu na straně účastníků řízení rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

12. Proti rozsudku podali včas odvolání žalobci i žalovaný.

13. Žalobci rozsudku okresního soudu vytýkali, že zejména stran výše soudem přiznaného plnění spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že žaloba je co do základu důvodná. Za nesprávné však žalobci považují, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení paušálně vycházel z výměru Ministerstva financí [anonymizováno] [rok] účinného od 1. 1. 2014 a za nesprávné považují i odečtení 21% DPH z částky stanovené uvedeným cenovým výměrem. Žalobcům předně není zřejmé, z jakého důvodu okresní soud i pro vydání bezdůvodného obohacení za období roku 2019 vycházel z výměru Ministerstva financí [číslo] [rok] účinného od 1. 1. 2014, který příslušné regulované nájemné stanovil pouze pro rok 2014, a to v částce 55 Kč/m2 a rok. Je pravdou, že cenové výměry za roky 2016, 2017 a 2018 stanoví maximálně nájemné ve stejné výši jako výměr [číslo] [rok], tedy v částce 55 Kč, avšak výměr [číslo] [rok] hovoří o nájemném ve výši 61 Kč/m2 a rok. Okresní soud tak měl pro výpočet výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného v roce 2019 použít částku 61 Kč/m2 a rok, nikoliv částku 55 Kč/m2 a rok. Dále žalobci považují za nesprávné odečtení částky ve výši 21% DPH, které je z pohledu žalobců nelogické a nemající oporu v platných právních předpisech včetně příslušných výměrů Ministerstva financí. Žalobci jsou přesvědčeni, že v dané věci nebylo namístě jakkoliv krátit maximální výši regulovaného nájemného, které plyne z příslušných výměrů. Rozsudek okresního soudu by tudíž v naznačeném směru měl být změněn, což platí i o nákladech řízení, kdy se ostatně nabízelo rozhodnout dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobci tudíž navrhli změnu rozsudku, přiznání bezdůvodného obohacení v odpovídající výši a přiznání nákladů za řízení před soudy obou stupňů žalobců.

14. Žalovaný ve svém odvolání směřujícím toliko do výroku I, II a V rozsudku okresnímu soudu vytýkal, že dostatečně nezjistil skutkový stav, neboť neprovedl žalovaným navržené důkazy a rozhodnutí okresního soudu též spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný výměru pozemků, k níž žalobci upínají svůj nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, nesporoval pouze pro případ, že by bylo akceptováno mimořádné vydržení této části pozemku žalovaným. Pakliže by tato výměra měla být použita pro výpočet výše náhrady za bezdůvodné obohacení, pak je podle přesvědčení žalovaného namístě vypracovat znalecký posudek o výměře této části pozemku. Žalovaný je přesvědčen, že žalobci předložený geometrický plán nemá všechny náležitosti a není ověřen úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. V řízení též nebylo spolehlivě prokázáno, že by komunikace vedoucí po pozemku žalobců měla charakter místní komunikace a pakliže okresní soud k tomuto závěru dospěl, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud v tomto směru ostatně neprovedl žádné přesvědčivé dokazování, a tudíž neúplně zjistil skutkový stav.

15. Žalovaný současně závěry okresního soudu považuje za nesrozumitelné. Okresní soud žalovanému vytýká, že zpochybňováním svého vlastnického práva k předmětné komunikaci postupuje účelově. Žalovaný ovšem neměl v řízení ani příležitost své vlastnické právo k předmětné komunikaci zpochybňovat, neboť ta není vůbec způsobilá být samostatnou věcí v právním slova smyslu. Není tedy ani objektem vlastnického práva. Žalovaný má zájem pozemek od žalobců koupit. Důvodem je to, aby mohl dosáhnout u silničního správního úřadu vydání rozhodnutí o zařazení stezky pro pěší do kategorie místní komunikace. Stezka pro pěší na pozemku žalobců bezprostředně navazuje na stezku pro pěší na dalším pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného. Právě tato vlastnost činí ze stezky na pozemku žalobců účelovou komunikaci, neboť spojuje jednotlivé nemovitosti s další pozemní komunikací. Stezka pro pěší na pozemku žalovaného je pak místní komunikací. Jelikož stezka pro pěší na pozemku žalobců má obdobný charakter, žalovaný usiluje o koupi tohoto pozemku s cílem zařazení stezky pro pěší na pozemku žalobců rovněž do kategorie místní komunikace. Pakliže okresní soud při svých úvahách o charakteru komunikace vychází ze zprávy silničního správního úřadu, ponechal bez povšimnutí, že tento úřad nemůže posuzovat otázku vlastnického práva a že pasport dopravy je pouhou evidencí.

16. Žalovaný považuje za nesprávné i úvahy okresního soudu stran nesplnění předpokladů pro aplikaci institutu mimořádného vydržení na dotčenou část pozemku žalobců, neboť ani v tomto směru okresní soud žádné podrobnější dokazování neprováděl. Žalovaný dále shodně jako v řízení před soudem prvního stupně v odvolání popsal, z jakých podmínek a v jakém období došlo k živelnému vzniku předmětné komunikace, která byla následně opatřena asfaltovým povrchem. Obsáhle argumentoval ve prospěch svého přesvědčení, že předmětná komunikace je svým charakterem komunikací účelovou, tak jak je definována v ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zdůraznil, že uvedená komunikace je komunikací veřejně přístupnou, přičemž vlastníku pozemku, na němž se tato komunikace nachází, nenáleží žádná finanční náhrada. Dokud veřejná cesta, která na pozemku vznikla, sama nezanikne, jsou vlastníci pozemku povinni strpět obecné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj veřejný přístup.

17. Žalovaný konečně sporoval i způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení, kdy okresní soud sice jako důkaz provedl znalecký posudek, který však nijak nehodnotil, stejně jako nehodnotil informace o pozemku a informace BPEJ, ačkoliv je možné s jistotou uvést, že výše obvyklého nájemného za pěší stezku na poli (orné půdě) odvozené z jeho ceny bude nižší než autoritativně stanovená cena regulovaná, tedy dle cenových předpisů, a to i po odpočtu DPH. I v tomto směru lze proto rozsudek okresního soudu považovat za nesprávný. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud v odvoláním napadených výrocích rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18. Ve vyjádření k odvolání žalobců žalovaný uvedl, že pro případ, že by žaloba byla co do základu důvodná, je pro posouzení výše bezdůvodného obohacení relevantní maximální nájemné 55 Kč/m2 za rok stanovené předpisem o cenové regulaci platným a účinným pro rok 2016. Předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení za období počínající rokem 2016 a náhrada za toto období by musela odpovídat obvyklému nájemnému sjednávanému v roce 2016. Maximální nájemné je podle žalovaného stanoveno včetně DPH a jde-li o plnění od DPH osvobozené, musí být maximální nájemné o DPH sníženo. V tomto směru tedy žalovaný rozsudek okresního soudu považuje za věcně správný. Žalovaný proto navrhl potvrzení rozsudku ve výrocích III a IV, ve zbývající části by měl být rozsudek okresního soudu zrušen.

19. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212, § 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je opodstatněné. Odvolání žalovaného krajský soud naopak hodnotí jako nedůvodné.

20. Okresní soud v posuzované věci na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se na úkor žalobců dostává bezdůvodného obohacení, neboť bez souhlasu žalobců a bez právního důvodu užívá část geometrickým plánem vymezeného pozemku žalobců, po němž je vedena místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Současně okresní soud odlišně od představ žalobců uzavřel, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení za toto užívání pozemku, je nutno vycházet z výměrů Ministerstva financí. Konkrétně tedy výměru [číslo] [rok], který stanoví maximální možné nájemné z pozemku veřejné infrastruktury v případě [územní celek] částkou 55 Kč/m2 a rok. Okresní soud proto žalobě dílem vyhověl, ve zbývající části ji zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

21. V průběhu řízení okresní soud svá skutková zjištění činil především z listinných důkazů účastníky předložených či označených k prokázání jejich skutkových tvrzení, případně zjištění činil z důkazů, které sám vyžádal. Z jednotlivých provedených důkazů pak učinil správná a obsahu těchto důkazů i obsahu spisu odpovídající skutková zjištění, která následně promítl do logického a výstižného závěru o skutkovém stavu a ten i správně právně posoudil. Okresní soud se v průběhu řízení též vypořádal s argumentací účastníků řízení i obranou žalovaného vůči žalobním žádáním, vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že žalobě je namístě dílem vyhovět a stejně tak vyložil, proč byla ve zbývající části žaloba zamítnuta. Okresní soud též vysvětlil, proč neprovedl část účastníky označených důkazů, resp. nečinil skutková zjištění z některých v průběhu řízení provedených důkazů, a proč nebylo namístě přiznat náklady řízení komukoliv z účastníků.

22. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu ztotožňuje, za principiálně správné považuje i právní posouzení věci učiněné okresním soudem, když ke korekci závěrů okresního soudu byl krajský soud nucen přistoupit toliko stran výše bezdůvodného obohacení nárokovaného žalobci, jak bude rozvedeno dále. Protože okresní soud se jinak vypořádal se všemi stěžejními námitkami, které v průběhu řízení před okresním soudem zazněly a odvolací soud závěry a úvahy okresního soudu sdílí, odkazuje v podrobnostech, veden zásadou stručnosti, na výstižné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

23. Toliko s ohledem na formulaci odvolacích výhrad účastníků, byť do značné míry jde o opakování argumentace a tvrzení, která zazněly již v průběhu řízení před okresním soudem a s nimiž se okresní soud vypořádal, a ve vztahu k dílem nesprávnému závěru okresního soudu o výši bezdůvodného obohacení, považuje odvolací soud za nutné dodat k věci následující.

24. Odvolací soud předně nepovažuje za důvodnou výhradu žalovaného v tom směru, že závěry okresního soudu jsou nesrozumitelné (tedy nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti), když podle žalovaného okresní soud nedostatečným způsobem vysvětluje některé své úvahy a závěry, k nimž po provedeném dokazování dospěl. Současně však žalovaný kupodivu navrhuje, aby rozsudek okresního soudu byl ve výrocích III a IV potvrzen, z čehož lze tedy zřejmě dovodit, že námitku„ nepřezkoumatelnosti“ vztahuje žalovaný toliko k některým dílčím závěrům okresního soudu. K tomu lze poznamenat, že z ustálené soudní praxe plyne, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody a za takové lze považovat případy, kdy soud své rozhodovací závěry opírá o skutečnosti v řízení buď nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly ke konkrétní sporné skutkové okolnosti provedeny. Taktomu ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu v posuzované věci není a skutečnost, že okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně nehodnotil každou jednotlivou dílčí námitku žalovaného, nelze okresnímu soudu vytýkat způsobem, který by měl za následek zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost v označených výrocích. Nadto je třeba si uvědomit, že soud na určitou námitku vznesenou účastníkem řízení v průběhu trvání sporu může a obvykle reaguje tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce či žalovaného odlišný názor, který také srozumitelně, logicky a přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že absenci odpovědi na to či ono tvrzení, popřípadě argument procesní strany v odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.

25. Žalovaný dále okresnímu soudu vytýkal, že nesprávně posoudil charakter pozemní komunikace vedené na části pozemku žalobců, když podle žalovaného nejde o komunikaci místní, ale o komunikaci účelovou. V kontextu tohoto tvrzení žalovaného nelze přehlédnout, že žalovaný sám ve svém odvolání pod bodem 6. tvrdí, že pozemek chce od žalobců koupit tak, aby u silničního správního úřadu mohl dosáhnout vydání rozhodnutí o zařazení stezky pro pěší do kategorie místní komunikace. Stezka pro pěší vedoucí po pozemku žalobců bezprostředně navazuje na stezku pro pěší na dalším pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného. Tato vlastnost pak podle žalovaného činí ze stezky na pozemku žalobců účelovou komunikaci, neboť spojuje jednotlivé nemovitosti s další pozemní komunikací. Zatímco stezka pro pěší na pozemku žalovaného je tedy svým charakterem místní komunikací, stezka pro pěší na pozemku žalobců, byť má podle žalovaného obdobný charakter (a na další úsek stezky přímo navazuje), je podle žalovaného komunikací účelovou. Odvolací soud tento pragmatický výklad žalovaného nesdílí a odmítá připustit skutečnost, že komunikace vedoucí po pozemku žalovaného, která je bez pochybností považována za komunikaci místní, ve svém navazujícím úseku vedeném po pozemku žalobců, je komunikací účelovou, aby se následně při pokračování po dalším pozemku patřícím žalovanému opět změnila na komunikaci místní. Takovýto„ účelový“ výklad nemůže požívat právní ochrany a odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, který přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu a na základě jakých skutečností (mimo jiné evidence samotného žalovaného) lze předmětnou komunikaci považovat za komunikaci místní a žalovaného za jejího vlastníka.

26. Obdobně účelovou se odvolacímu soudu jeví i snaha žalovaného zpochybňovat výměru pozemku ve vlastnictví žalobců, po níž je vedena tato pozemní komunikace. V tomto směru nelze přehlédnout skutečnost, okresní soud ji ostatně v odůvodnění rozhodnutí zmiňuje, že při jednání dne 12. 1. 2021 žalovaný výměru pozemkové parc. [číslo] patřící žalobcům, po níž je komunikace vedena, učinil nespornou. Žalovaný se následně toto své prohlášení pokusil relativizovat argumentací, že výměra pozemku, tedy 296 m2, je z pohledu žalovaného nesporná pro případ, že by tato parcela o uvedené výměře byla žalovanému odprodána a spornou naopak zůstává pro případ, že by z užívání pozemku žalobců o této výměře žalovaným bylo požadováno bezdůvodné obohacení. Okresní soud opět za této situace neměl důvodu zadávat vypracování dalšího znaleckého posudku – geometrického plánu, bez ohledu na výhradu žalovaného, že vyhotovení geometrického plánu předložené žalobci nebylo ověřeno úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem. Doplňování dokazování o znalecký posudek požadovaný žalovaným by za této situace vedlo toliko k prodlužování řízení a navyšování jeho nákladů za situace, kdy výměra pozemku byla učiněna nespornou.

27. Za nevýznamnou pro posouzení správnosti rozsudku okresního soudu odvolací soud považuje i výhradu žalovaného stran tvrzených nedostatků znaleckého posudku [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [právní forma] [právní forma] [právní forma], který dle zadání žalobců stanovil výši bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému na úkor žalobců dostává. Okresní soud z uvedeného posudku nevycházel, v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu výši bezdůvodného obohacení stanovil v souladu s předpisy o cenové regulaci, a případné nedostatky uvedeného znaleckého posudku nejsou za této situace právně významné.

28. Odvolací výhrady žalovaného tudíž krajský soud neshledává významnými pro posouzení správnosti závěru, k nimž okresní soud po provedeném dokazování dospěl.

29. Odlišná situace nastala při posuzování odvolacích výhrad žalobců.

30. Žalobci okresnímu soudu vytýkali (byť formálně odvolání podali do všech výroků rozsudku okresního soudu), že při stanovení bezdůvodného obohacení žalovaného v období od 23. 12. 2016 do 23. 12. 2019 vycházel z výměru Ministerstva financí [číslo] [rok] účinného od 1. 1. 2014, ačkoliv Ministerstvo financí regulované nájemné stanovovalo i výměry [číslo], [číslo] [rok], [číslo] [rok], [číslo] [rok] a [číslo] [rok]. Je pravdou, že regulované nájemné za období od 1. 12. 2016 do 31. 12. 2018 bylo shodně stanoveno částkou 55 Kč, avšak u výměru Ministerstva financí [číslo] [rok] platného a účinného pro kalendářní rok 2019 bylo stanoveno maximální nájemné ve výši 61 Kč/m2 a rok. Námitka žalobců, že okresní soud měl tedy v období od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2019 vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení z částky 61 Kč, je důvodná. Za opodstatněnou považuje odvolací soud výhradu žalobců i v tom směru, že výše bezdůvodného obohacení (maximální nájemné) nemělo být snižováno o 21 % DPH, bez ohledu na správné konstatování okresního soudu, že dle ust. § 56a zák. č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o dani z přidané hodnoty) je nájem nemovité věci od DPH osvobozen. Z výměrů Ministerstva financí totiž nikterak neplyne, že by maximální stanovené nájemné bylo včetně DPH, tato praxe ostatně není obvyklá a DPH by naopak v odůvodněných případech mělo být k takto stanoveným částkám připočítáváno. Odvolací soud tudíž nepovažuje za správný postup okresního soudu, který od částky 55 Kč odečetl 21% DPH. I v tomto směru lze proto odvolací výhrady žalobců považovat za důvodné.

31. Výše bezdůvodného obohacení, kterého se dostává žalovanému na úkor žalobců, tudíž za období od 23. 12. 2016 do 23. 12. 2017 činí 16 280 Kč (296 m2 x 55 Kč), což platí i pro období od 23. 12. 2017 do 23. 12. 2018 a za období od 24. 12. 2018 do 31. 12. 2018 jde o částku 357 Kč. Za následující období od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2019, kdy maximální nájemné bylo stanoveno v částce 61 Kč m2 a rok jde o částku 17 660 Kč Celkem tedy za dobu od 23. 12. 2016 do 23. 12. 2019 činí výše bezdůvodného obohacení žalovaného 50 577 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobci a) a b) mají předmětný pozemek ve společném jmění manželů v rozsahu ideálních 5/16 ve vztahu k celku, vznikl jim tak nárok na zaplacení částky 15 805 Kč, a žalobci c), který je vlastníkem 11/16 pozemku vznikl nárok na úhradu částky 34 772 Kč Okresní soud současně správně konstatoval, že žalovaný je od 1. 10. 2019 v prodlení se zaplacením žalobci nárokovaného bezdůvodného obohacení. Žalobci se tudíž právem domáhají s odkazem na ust. § 1968 a 1970 o.z. a s přihlédnutím k vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. zákonných úroků z prodlení.

32. Odvolací soud tudíž vycházeje ze shora rozvedených úvah rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům výše specifikované částky včetně zákonného úroku z prodlení a ve zbývající části žalobu zamítl.

33. K tomu je nutno na vysvětlenou poznamenat, že odvolací soud si je vědom skutečnosti, že fakticky, v převážné míře, jde o potvrzení jinak věcně i právně správných závěrů rozsudku okresního soudu a k jeho změně a přeformulování jednotlivých výroků krajský soud přistoupil toliko z důvodů přehlednosti a srozumitelnosti svého rozhodnutí.

34. S ohledem na skutečnost, že přes dílčí změnu rozsudku okresního soudu nedošlo k zásadnější změně poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před okresním soudem, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení účastníků před okresním soudem shodně jako soud prvého stupně, tedy žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) Okresní soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení nevycházel ze závěrů znaleckého posudku či své úvahy. Proto nebylo namístě stanovit náklady řízení dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., jak žalobci navrhovali.

35. Protože z obsahu spisu plyne, že okresní soud žalobcům vyměřil soudní poplatek z celé žalované částky, která byla předmětem řízení před okresním soudem (95 904 Kč) a žalobci uvedenou částku na účet okresního soudu uhradili (viz č. l. 163), ačkoliv správně s ohledem na obsah odvolání a tedy i předmět odvolacího řízení měl být žalobcům vyměřen soudní poplatek toliko ve výši 1 000 Kč (viz položka 22 odst. 1 písm. a/ a položka 1 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků), odvolací soud rozhodl, že žalobcům bude z účtu okresního soudu postupem dle ust. § 10 odst. 1 věty druhé zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o soudních poplatcích) vrácen přeplatek soudního poplatku 3 796 Kč.

36. O nákladech odvolacího řízení pak krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů vůči neúspěšnému žalovanému. Žalobci se svým odvoláním, jak již bylo výše vysvětleno, domáhali změny rozsudku okresního soudu pouze v té části, kde okresní soud nesprávně v období od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2019 vycházel z nájemného 55 Kč namísto 61 Kč a též se domáhali, aby z částky nájemného stanovené výměrem Ministerstva financí nebylo odečítáno 21% DPH. Rozdíl mezi okresním soudem přiznanou výši bezdůvodného obohacení (40 359,60 Kč) a částkou přiznanou soudem odvolacím (50 577 Kč) činí 10 217,40 Kč. Z této částky a částek uvedených v odvoláním žalovaného napadených výrocích I a II (12 612,38 Kč a 27 742, 22Kč), které byly předmětem odvolacího řízení je proto nutné stanovit náklady řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v části 1 000 Kč, šesti úkony právní služby advokáta zastupujícího tři žalobce, a to za podání odvolání a účast při jednání odvolacího soudu po 3 140 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) snížených o 20 % (§ 12 odst. 4 vyhlášky), k nímž je nutno připočíst i dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobců dosáhly 16 672 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobcům ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobců (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).