28 A 1/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobkyně: D. T. N. H. zastoupena Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 11000 Praha proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 101/5, 124 10 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2025, č. j. 147791-8/2025- MZV/OPL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 2. 12. 2025, č. j. 147791-8/2025- MZV/OPL, v rozsahu týkajícím se žalobkyně, se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 140 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “správní řád”), po spojení věci žalobkyně s dalšími řízeními, jejichž účastníci byli zastoupeni tímtéž právním zástupcem, zamítl odvolání žalobkyně proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Tokiu (dále také “zastupitelský úřad” nebo “správní orgán I. stupně”) ze dne 4. 8. 2025, č. j. 1599- 4/2025-MZV/TOKI (dále jen “prvoinstanční rozhodnutí”), a toto rozhodnutí potvrdil.

2. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně bylo řízení o této žádosti zastaveno.

II. Shrnutí žalobních bodů

3. Žalobkyně ve včas podané žalobě namítla, že zastupitelský úřad – správní orgán I. stupně vydal nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí a žalovaný se s opravným prostředkem nijak nevypořádal.

4. Dle jejího názoru je posouzení odůvodněnosti neupuštění od povinnosti osobního podání žádosti nezákonné a nepřezkoumatelné. Správní orgány interpretovaly pojem „odůvodněný případ“ pro možnost upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesprávně. K argumentaci žalovaného odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22, namítla, že pod ztíženou dostupnost zastupitelského úřadu lze zahrnout i její případ. Omezení stanovené nařízením vlády č. 206/2025 Sb., vztahující se zejména na občany Vietnamu, je diskriminační a zákon jej nemůže akceptovat. Neurčitý právní pojem byl v tomto případě interpretován a aplikován chybně. Je třeba rozlišovat neurčitý právní pojem a správní uvážení, k čemuž odkázala na judikaturu NSS týkající se otázky neurčitých právních pojmů a správního uvážení, z níž částečně také citovala (č. j. 7 A 131/2001-47, č. j. 8 As 37/2011-54, č. j. 3 Azs 240/2014-35, č. j. 5 As 73/2009-91 a č. j. 3 Azs 12/2003-38), a dále na „stanovisko rozšířeného senátu č. 8/2006 pod č. 906“. Uvedla, že pokud by soud shledal, že uvedený termín představuje právě správní uvážení, má za to, že nebyly naplněny základní nároky na jeho aplikaci. Šablonovité rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobstojí, navíc je absurdní, že žalovaný smísil všechny žádosti podané skrze jednoho právního zástupce do jednoho rozhodnutí. Žalobkyně ničeho nenamítá proti samotnému stanovení kvót, avšak nelze systematicky stanovovat kvóty u většiny států, ze kterých podávají žádosti právě příslušníci Vietnamu; jedná se o politickou diskriminaci. Stanovení nulové kvóty není de facto kvótou, ale znemožněním faktického podávání žádostí. Pokud se systematicky nedařilo získat termín k podání žádosti i před nařízením vlády, měl zastupitelský úřad stanovit jiný systém, který by cizincům umožnil lidským způsobem dostat se k termínu, např. regulací počtu, nikoliv však celkového vyloučení.

5. Dále žalobkyně zdůraznila, že v době podání její žádosti o pobytové oprávnění, resp. o upuštění od povinnosti učinit tak osobně, existovala na straně správního orgánu I. stupně objektivní překážka znemožňující podání žádosti. Správní orgán I. stupně schválil novou úpravu maximálního počtu žádostí o víza platnou od 1. 7. 2025, snižující počet žádostí na nulu a fakticky tak znemožňující jejich podání. Žalobkyně se již předtím třikrát opakovaně pokoušela získat termín, avšak neúspěšně. Právě v tom spatřuje uvedenou objektivní překážku. Správní orgán I. stupně nemůže opatření k regulaci migrace učinit sám, je limitován činností dalších správních orgánů a právními předpisy.

6. Je rovněž nepřípustné, aby se informace o zavedení nulových kvót pro vydávání víz správním orgánem I. stupně, tedy o zásadní změně, objevila na jeho internetových stránkách až dne 20. 6. 2025, tedy jen cca týden před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 206/2025 Sb. dne 1. 7. 2025. Žadatelé mají v souvislosti s podáním žádosti celou řadu povinností, a správní orgán I. stupně jim je musí umožnit splnit, musí postupovat předvídatelně a v souladu se zákonem. Odkázala při tom na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 487/03 a IV. ÚS 690/01), z níž rovněž citovala. není akceptovatelné, aby byl během jediného týdne změněn roky fungující systém. Dle jejího názoru správní orgány porušily svým postupem základní zásady správního řízení, zejména § 4 a § 6 správního řádu. Veřejná správa je službou veřejnosti a tato zásada se uplatňuje i na občany Vietnamu. Právě výše uvedené objektivní překážky na straně správního orgánu I. stupně mohou představovat odůvodněný případ, kdy je možné od povinnosti osobního podání upustit.

7. Žalobkyně též namítla, že správní orgány nedostály povinnosti rozhodovat podle konkrétních okolností případu. Žalobkyně se snažila získat termín k podání žádosti, což doložila i fotodokumentací neúspěšných pokusů, avšak tuto skutečnost správní orgány ignorovaly. Odkázala při tom na rozsudek zdejšího soudu čj. 30 A 42/2018-161, podle nějž má žadatel právo podat žádost lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase. K tomu poukázala na obsah webových stránek správního orgánu I. stupně, který citovala a z něhož vyplývá, že pokud se žadatelka během posledního roku třikrát neúspěšně pokusila o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění za jiným účelem než sloučení rodiny a jde o stále stejný účel, je umožněno podání žádosti za stejným účelem bez nutnosti účasti v další slosovatelné registraci. Dlouhodobá marná snaha o získání termínu k osobnímu podání žádosti tak může být relevantní. Žádost o upuštění od této povinnosti představuje jediný prostředek, jímž lze sjednat nápravu.

8. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný úvodem shrnul průběh správního řízení. Má za to, že veškeré relevantní okolnosti týkající se podřazení situace pod pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců byly zohledněny. Správní orgán I. stupně své rozhodnutí opřel o judikaturu NSS, např. rozsudek ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců prakticky provádí doporučení tohoto soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2012, čj. 8 As 90/2011-62, a postup byl plně v souladu s tímto ustanovením. Zákonodárce reagoval na specifický případ, kdy počet žádostí převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu, a umožňuje vybrat určitý počet žádostí způsobem založeným na náhodném prvku. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, dodal, že v tomto případě byl takový prvek aplikován férovým, transparentním a předvídatelným způsobem. Má zato, že správní orgány všem požadavkům dostály.

10. Dále žalovaný uvedl, že spojení žádostí podaných skrze stejného právního zástupce a zatížených stejnými nedostatky je projevem procesní ekonomie, nikoliv „šablonovitosti“ rozhodnutí. I přes obdobnost jednotlivých případů je žalovaný posuzoval individuálně. Nedospěl navíc k závěru, že by různý počet pokusů o získání termínu pro osobní podání žádosti u jednotlivých účastníků spojeného řízení měl vliv na správnost odvoláním napadeného usnesení správního orgánu I. stupně. Nejde o odůvodněný případ, který by od takového způsobu podání žádosti umožňoval upustit. Došlo k aplikaci zákonem předpokládaného regulativu náhodným prvkem.

11. K tomu dále podotkl, že od 1. 7. 2025 byla nulová kvóta na nově přijaté žádosti stanovena nikoliv z vůle správního orgánu I. stupně, ale nařízením vlády, zcela mimo rámec správního řízení. Vláda tak reagovala na zvýšený počet žádostí o pobytové oprávnění v situaci, kdy značná část těchto osob jsou občany zemí odlišných od státu, v němž se zastupitelský úřad nachází. Pohledem rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2021, čj. 1 Azs 43/2024- 50, body 32 a 34, je třeba chápat smysl a účel předmětného ustanovení tak, že má zajistit efektivní fungování kapacitně omezených zastupitelských úřadů právě v takových situacích, jako jsou mimořádné vlny zájemců. S ohledem na určitou prodlevu, provázející vydání aktualizace nařízení vlády je potom třeba dočasný „převis poptávky“ vyřešit právě náhodnou volbou žádostí, jimž bude termín přidělen.

12. Přijetím nařízení vlády č. 206/2025 Sb. dne 11. 6. 2025 nebyl narušen princip předvídatelnosti ani legitimní očekávání. Takovou regulaci přímo předpokládá § 181b zákona o pobytu cizinců. Na věci by tak nic nezměnilo ani to, kdyby správní orgán I. stupně tuto informaci na svých internetových stránkách nezveřejnil. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že velikost a kapacitní možnosti zastupitelského úřadu odpovídá zájmům státu v daném regionu a počtu obyvatel států spadajících do jeho působnosti. Ve vízové agendě došlo v rozhodném období k mimořádnému nárůstu zájemců o registraci termínu pro osobní podání pobytové žádosti s tím, že významnou skupinou žadatelů na ZÚ Tokio byli státní příslušníci jiných zemí než Japonska. Právě na tuto skutečnost uvedené nařízení vlády, vydané na základě zákonného zmocnění, reagovalo. Nelze dále pominout, že zaměstnanecká karta je pobytové oprávnění nenárokové a omezení kapacitních možností zastupitelského úřadu je v důsledku prvkem regulace ekonomické migrace cizinců do ČR, jakožto projevu svrchovanosti podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, obdobně dle čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování EU, který žalovaný též citoval. To je také rozdíl např. od dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, jehož předmětem řízení je rozhodování o právu na sloučení rodiny vyplývajícím z unijního práva, když v případě zaměstnanecké karty nelze o takovém „právu“ hovořit. Jedná se tak leda o právo na přístup ke správnímu orgánu, které zůstalo zachováno i po 1. 7. 2025.

13. Žalovaný dodal, že nemůže ovlivnit skutečnost, že právním zástupcem žalobkyně byly podány žaloby ve věci devíti účastníků řízení u různých soudů, z nichž pět bylo již zastaveno. Ponechal na úvaze soudu, zda shledá důvody pro vedení společného řízení ve věci žalob proti napadenému rozhodnutí a proti takovému postupu předem ničeho nenamítal (kromě tohoto řízení se jedná dále o řízení ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 72 A 1/2026 a Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 66 A 1/2026 a Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 A 1/2026).

14. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

15.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť napadené rozhodnutí zrušil postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

16. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti.

17. Žalobkyně podala dne 30. 6. 2025 u zastupitelského úřadu žádost o vydání zaměstnanecké karty a současně požádala o upuštění od podmínky osobního podání žádosti. K žádosti kromě jiných dokumentů přiložila též kopie e-mailů adresovaných správnímu orgánu I. stupně ze dne 20. 11. 2024, 26. 2. 2025 a 28. 5. 2025 s žádostí o přidělení termínu k osobnímu podání.

18. Dne 4. 8. 2025 vydal zastupitelský úřad prvoinstanční rozhodnutí, jímž rozhodl o neupuštění od povinnosti osobního podání žádosti, a v důsledku toho podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců řízení zastavil. Uvedl, že takový postup je výjimečný, odstraňující přílišnou tvrdost v jednotlivých případech. Odkázal přitom na judikaturu NSS (rozsudek ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016-37, a ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019-32). Uvedl, že situace žalobkyně takový speciální postup neodůvodňuje. V době podání žádosti měl správní orgán I. stupně na internetových stránkách uveden nejvyšší přípustný počet žádostí o zaměstnaneckou kartu s tím, že v případě překročení tohoto počtu budou žadatelé vybíráni prostřednictvím žalovaného na základě systému náhodného prvku. Uvedl, že nestanovení termínu nenaplňuje důvody pro upuštění od osobního podání, a že přístup k úřadu není odepřen, ale regulován pomocí přijatých opatření. Pokud jde o nařízení vlády stanovujícím nulovou kvótu, jde o právní předpis s obecnou závazností, jemuž se správní orgán I. stupně musí podřídit.

19. Žalobkyně podala proti prvoinstančnímu rozhodnutí dne 18. 8. 2025 blanketní odvolání, které po výzvě správního orgánu I. stupně ze dne 22. 8. 2025 doplnila. V odvolání namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí s ohledem na to, že bylo vydáno identické rozhodnutí i u dalších klientů jejího zástupce, a to dokonce bez ohledu na konkrétní zastupitelský úřad, a že se správní orgán I. stupně nezabýval konkrétními skutkovými okolnostmi. Žalobkyně uvedla, že její postup v řízení není důsledkem hledání mezer v zákoně, ale nefunkčnosti systému. Snažila se získat termín a v mezičase byla stanovena nulová kvóta na nově přijímané žádosti. Usnesení vlády nemá účinky navenek, nejde o závazný právní předpis a dle jejího názoru je nepřípustné, aby tak zásadní změnu oznámil správní orgán I. stupně pouze 8 dní před její účinností. Dále namítla rozpor se základními zásadami správního řízení, přičemž dodala, že celý spor se týká formy podání žádosti, tedy de facto technické záležitosti, nikoliv věci samé.

20. Žalovaný řízení o odvolání ve věci žalobkyně nejprve dne 28. 11. 2025 usnesením č. j. 147791-2/2025-MZV/OPL spojil podle § 140 odst. 1 správního řádu řízení s řízeními dalších osmi žadatelů s odůvodněním, že mají stejného zástupce, řízení se týkají téhož předmětu (vydání zaměstnanecké karty) uplatněného obdobným způsobem, tedy s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání.

21. Poté napadeným rozhodnutím odvolání všech devíti odvolatelů zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť dle jeho názoru postupoval v souladu s § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pokud stanovil výběr žádostí na základě systému náhodného prvku. Postup, jehož se žalobkyně domáhala, by fakticky znamenal přednostní vyřízení její žádosti, což cílem zákonodárce nebylo. Zdůraznil, že zaměstnanecká karta je nenárokový druh pobytového oprávnění, na rozdíl např. od dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny. Ohledně systému pro určení termínu pro podání žádosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2024, čj. 1 Azs 43/2024-50. Stanovení kvót nařízením vlády 206/2025 Sb. předpokládá § 181b zákona o pobytu cizinců a představuje regulační mechanismus na úseku migrace. Vláda tak reagovala na vzrůstající nárůst žádostí státních příslušníků okolních států regionu; zastupitelský úřad však slouží primárně občanům těch zemí, které spadají do jeho působnosti.

22. Krajský soud při posouzení věci vycházel z následující právní úpravy.

23. Žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu (§ 42g odst. 5 věta první zákona o pobytu cizinců). Toto základní pravidlo připouští výjimku podle věty druhé uvedeného odstavce, podle níž může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle § 43, pobývá-li na území po dobu nejméně 3 let. Žádost nelze podat v případech, kdy cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území., nebo pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání.

24. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu osobně.

25. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců S výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známky z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

26. Podle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců v případě, že počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti převýší počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu, budou objednávky ke sjednání termínu osobního podání žádosti vybrány způsobem založeným na náhodném prvku.

27. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců bylo do zákona o pobytu cizinců vloženo zákonem č. 173/2023 Sb. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že se jedná o výslovnou úpravu praxe slosování termínů pro podání žádostí na zastupitelských úřadech. Uvádí, že tato praxe byla dříve potvrzena judikaturou, zejména rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016- 52, a rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011-62. Tento soud uvedl, že stát může regulovat počet žádostí předem stanovenými pravidly, včetně prvku náhodnosti (např. losování), pokud má spravedlivou podobu. Důvodová zpráva dále uvádí, že úprava reflektuje omezené personální a technické možnosti zastupitelských úřadů a jejich vyšší provozní náklady. Tento přístup je dle důvodové zprávy v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017-33, bod 14, který konstatoval, že nedostatečnost kapacit nezakládá nezákonnost postupu správního orgánu; stejný závěr podporují i rozsudky ze dne 23. 5. 2018, č. j. 3 Azs 345/2017-36, a ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 Azs 75/2018-22. Důvodová zpráva dále uvádí, že Ministerstvo zahraničních věcí počítá s mechanismem, kdy po dvou neúspěšných slosováních bude cizinci umožněno podat žádost, zejména u žádostí vycházejících ze směrnic Evropské unie.

28. Žalobkyně namítala, že situace, kdy v období od listopadu 2024 do června 2025 třikrát neúspěšně usilovala o podání žádosti o udělení zaměstnanecké karty, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Má za to, že z tohoto důvodu měla být jejich situace vyhodnocena jako „odůvodněný případ“ podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a mělo být v jejím případě upuštěno od povinnosti osobního podání žádosti.

29. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, je po státu nutno požadovat, aby, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, také vytvořil adekvátní podmínky pro to, aby tuto povinnost mohli žadatelé o pobyty či víza přiměřeným způsobem splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, a zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v ČR. Judikatura se v minulosti vyjadřovala k systému Visapoint, který podle rozsudku ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018-48, reguloval počet podávaných žádostí, přičemž tak činil nepřípustným způsobem, znemožňujícím podat osobně žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené době a byl shledán za neodpovídající požadavkům zákona.

30. Krajský soud tak souhlasí s žalobkyní, že použití náhodného prvku samo o sobě nemůže regulovat samotný počet podávaných žádostí. Náhodný prvek je vhodným prostředkem, pokud je stanoven maximální počet žádostí o povolení k pobytu, který lze za určité období přijmout, avšak „poptávka“ po podání této žádosti převyšuje tento nařízením stanovený počet. Za takové situace lze transparentním způsobem upravit výběr žádostí, které bude umožněno podat náhodným postupem. Též v případě, že obecně „poptávka“ po žádosti o povolení k pobytu převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu, lze na základě náhodného prvku určit, které žádosti lze v rámci dané registrace podat. U dalších žádostí však musí být stále zachována možnost podat žádost v přiměřené době, např. při další registraci, případně upuštěním od povinnosti osobního podání, přetrvává-li zvýšená poptávka a zastupitelský úřad na ni nemůže adekvátně reagovat navýšením své kapacity. Nutno připomenout a zdůraznit, že v daném případě byla žalobkyně do 30. 6. 2025 oprávněna podat žádost bez jakéhokoliv omezení týkajícího se počtu přijatelných žádostí (žádosti podala již dne 20. 11. 2024, 26. 2. 2025 a 28. 5. 2025 a poslední dne 30. 6. 2025).

31. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019-32, uvedl s odkazem mimo jiné na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, že „zakotvení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36 odst. 1 Listiny). Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat. Pokud však stát stanovil povinnost osobního podání žádosti, je po něm současně nutno požadovat, aby pro žadatele o pobyty či víza vytvořil adekvátní podmínky, za kterých mohou takto stanovenou povinnost splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice“ (zvýraznění doplněno soudem). V tomto rozsudku NSS dále konstatoval, že „je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“ 32.Z judikatury NSS tedy vyplývá, že nemožnost podat žádost v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem, způsobená na straně zastupitelského úřadu, může být důvodem zakládajícím „odůvodněný případ“ pro upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nelze souhlasit s žalovaným, že by se jednalo o skupinovou výjimku, neboť každý cizinec musí i v tomto případě prokázat, že žádost neměl možnost podat osobně z důvodů na straně zastupitelského úřadu, a tudíž by neupuštěním od jejího osobního podání došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud také neshledává, že by se mělo jednat o diskriminační přístup vůči ostatním potenciálním žadatelům o povolení k pobytu, neboť i tito mají možnost pro zachování svého práva na spravedlivý proces požádat o upuštění od povinnosti osobního podání v případě, že jim v podání žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem bránily okolnosti na straně správního orgánu. Postavení všech potenciálních žadatelů by tak zůstalo rovné.

33. Co se týká pasáží rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011-62, na které poukazoval žalovaný, jedná se o část rozsudku tzv. obiter dictum, přičemž Nejvyšší správní soud nehodnotil situaci podobnou situaci žalobkyně a pouze uvažoval o možnostech státu. Losování žadatelů o určitý typ víza či povolení k pobytu je nepochybně možný v případě kombinace s jiným prvkem, který zajistí spravedlivou podobu, aby bylo cizincům zřejmé, zda mají, či nemají šanci se svou registrací k podání žádosti uspět. Situaci, kdy by se cizinci opakovaně měli snažit o registraci termínu k podání žádosti, přičemž jim je pouze oznámeno, že jejich registrace nebyla úspěšná, nelze za určitých okolností považovat ani za lidsky důstojné, např. převyšuje-li poptávka počet nabízených termínu natolik, že je pravděpodobnost úspěšné registrace termínu zcela mizivá. Je-li cizinci doručena pouze informace o neúspěšné registraci, bez informace o celkovém počtu uchazečů o termín a o počtu úspěšných uchazečů, nemůže mít představu on ani jeho potenciální zaměstnavatel o tom, jakou má šanci na úspěšnou registraci při dalším pokusu.

34. V nyní projednávaném případě bylo prokázáno a není mezi účastníky řízení sporné, že žalobkyně se o registraci termínu pro osobní podání žádosti pokoušela opakovaně od listopadu 2024 do června 2025 v pravidelných intervalech (tj. ještě před účinnosti novely č. 206/2025 Sb.), tj. celkem 3 x a pokaždé neúspěšně. Přitom se o registraci pokoušela opakovaně bez jakékoli možnosti odhadnout, zda by se svou registrací ke sjednání termínu k podání žádosti mohla vůbec někdy uspět. Z ničeho, ani z žádného právního předpisu, přitom nevyplývalo, že by možnost podání žádosti o zaměstnaneckou kartu měla být v daném období na tomto úřadu omezená.

35. Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval tím, že se poptávka u zastupitelského úřadu v době, kdy se žalobkyně snažila registrovat, zvýšila natolik, že jí nebyl schopen vyhovět a že se jednalo zejména o příslušníky okolních států regionu. V důsledku toho tak docházelo k faktickému omezení služeb pro občany daného státu (Japonsko), což je v rozporu s primárním účelem existence zastupitelského úřadu. Na tuto zvýšenou poptávku bylo reagováno stanovením maximálního počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu nařízením vlády č. 206/2025 Sb. s účinností od 1. 7. 2025. Žalovaný má za to, že mimořádné zvýšení poptávky je zjevným důsledkem poklesu objemu počtu přijímaných žádostí na jiných zastupiteských úřadech v regionu.

36. Nutno zopakovat, že smyslem a účelem upuštění od osobního podání žádosti je zajištění spravedlivého a transparentního způsobu přístupu ke správnímu orgánu do doby, než se podaří nalézt rovnováhu mezi počtem přidělovaných termínů a poptávkou po nich, protože právě tím je umožněno žadatelům vyhovět lidsky důstojným způsobem v přiměřené době. A to bez ohledu, zda dočasný převis poptávky bylo možné předpokládat. Žalovaný měl ve smyslu výše citované judikatury povinnost si technicky uspořádat vyřizování žádostí tak, aby je byl schopen zastupitelský úřad za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat.

37. Vzhledem k této skutečnosti bylo nutno vyhodnotit z pohledu ochrany práva žalobkyně na spravedlivý proces, zda prokázala, že jí nebylo umožněno v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a tudíž individuálně posoudit, zda bylo na místě využít regulativu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Neboť, jak bylo řečeno výše, i nemožnost adekvátně zareagovat na zvýšenou poptávku, která způsobí nemožnost podání žádosti osobně v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem, může být „odůvodněným případem“ pro upuštění od povinnosti osobního podání. Tímto se však ani zastupitelský úřad, ani žalovaný nezabývali. Žalovaný bez dalšího pouze konstatoval, kolik pokusů o sjednání termínu k podání žádosti žalobkyně a další odvolatelé učinili a že rozdíly v počtu neměly vliv na přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

38. Pokud jde o další žalobní námitky, soud neshledal důvodnou námitku nezákonnosti postupu správního orgánu I. stupně při zveřejnění informace na webových stránkách o blížící se účinnosti novely nařízení vlády č. 206/2025 Sb. Jak správně uvedl žalovaný, správní orgány nejsou schopny jakkoliv ovlivnit lhůty legislativního procesu či nastavení konečného data vstupu normativních právních aktů v účinnost. Byla-li příslušná novela vydána dne 11. 6. 2025, přičemž správní orgán I. stupně o ní dle tvrzení žalobkyně na svých stránkách informoval cca týden před její účinností, nelze v tom spatřovat nic nezákonného. Soud se ztotožňuje se žalovaným i v tom, že na věci by se nic nezměnilo ani v případě, pokud by zastupitelský úřad na svých stránkách informaci o změně právní úpravy neuveřejnil, neboť možnost regulace maximálního počtu žádostí prostřednictvím podzákonné úpravy byla předem známá ze zmocňovacího ustanovení zákona o pobytu cizinců.

39. Žalovaný sice také správně uvedl, že rozdíl mezi zaměstnaneckou kartou a povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny je v tom, že na její udělení není právní nárok. K tomu je ale nutno dodat, že v případě neumožnění podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny by mohlo být zasaženo také do práva na rodinný život. Z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny však není rozdíl mezi žádostí o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny a žádostí o zaměstnaneckou kartu (není-li počet přijatelných žádostí o zaměstnaneckou kartu transparentně omezen nařízením vlády), neboť zaručení práva na spravedlivý proces zahrnuje v obou případech možnost podat žádost o udělení k dlouhodobému pobytu v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem.

40. Nad rámec nezbytného pak soud dodává, že lze souhlasit se žalobkyní v otázce nevhodnosti spojování její věci a dalších vietnamských žadatelů do jednoho odvolacího řízení. Jediným pojítkem mezi těmito věcmi totiž i dle vlastního odůvodnění žalovaného byla osoba zástupce žadatelů, advokáta, potažmo skutečnost, že se jednalo o státní příslušníky stejného státu a obdobné žádosti. Sama skutečnost, že se věc týká stejné právní otázky dle názoru soudu nespadá do vymezení „téhož předmětu řízení“. Tomu by tak bylo, pokud by se řízení žalobců vztahovala k jedné a téže žádosti o zaměstnaneckou kartu (zde však existovalo devět různých na sobě nezávislých žádostí). Uvedená řízení spolu věcně nesouvisí ani jinak, nejde např. o řízení, které by podmiňovalo nebo by jinak záviselo či navazovalo na jiné řízení (např. řízení o žádosti o změnu zaměstnavatele a žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty) a už vůbec ne o stejné, či alespoň rodinně spřízněné účastníky řízení.

41. Nevhodnost takového spojení řízení se pak následně projevila též v tom, že řízení o těchto žalobách dotčených žadatelů včetně žalobkyně vedou v současnosti čtyři různé místně příslušné krajské soudy, které jsou povolány přezkoumat jedno a totéž rozhodnutí. Vznikají tak časové proluky způsobené sdílením jednoho správního spisu. Přitom kdyby žalovaný vydal u všech dotčených žadatelů samostatné rozhodnutí o odvolání, k tomuto problému by nedošlo. Není proto důvodné tvrzení žalovaného, že nemohl ovlivnit skutečnost, že právním zástupcem žalobkyně byly podány žaloby ve věci všech devíti účastníků řízení u různých soudů. Naopak, tuto skutečnost žalovaný ovlivnil právě svým procesním postupem. Nelze přitom zástupci účastníků řízení vytýkat, že standardním způsobem využil právní prostředky ochrany, které mu právní řád k ochraně jejich veřejných subjektivních práv a oprávněných zájmů poskytuje. Pokud již žalovaný k takovému procesnímu kroku přistoupil, bylo by vhodnější, aby o odvolání každého ze žadatelů (odvolatelů) rozhodl alespoň samostatným výrokem. Nejedná se však o vadu, která by sama o sobě způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí.

42. Z obdobných důvodů soud nepovažoval za vhodné a ostatně ani za prakticky možné k návrhu žalovaného spojovat soudní řízení žalobkyně a řízení dalších žadatelů (žalobců) do jednoho soudního řízení. K tomu by navíc soud musel vyvolat řízení o tzv. delegaci vhodné před NSS, což by zbytečně jen prodloužilo řízení o věci samé.

V. Závěr a náklady řízení

43.Krajský soud ze shora popsaných důvodů výrokem I. zrušil v rozsahu týkajícím se žalobkyně napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. O vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení soud rozhodl podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu.

44. Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně v dalším řízení vyhodnotí případ žalobkyně individuálně a posoudí, zda jí bylo či nebylo umožněno žádost podat v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem. Vyjde přitom z toho, že žalobkyně měla na podání žádosti právo s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž nedostatečná kapacita zastupitelského úřadu mohla být důvodem pro použití korektivu ve smyslu důvodové zprávy formou upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (nemohl-li správní orgán vytvořit adekvátní podmínky pro přijetí žádosti žalobkyně osobně). Krajský soud připomíná, že zákonodárce v důvodové zprávě uváděl, že by žádost mělo být umožněno podat bez povinnosti osobního podání po dvou neúspěšných pokusech.

45. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Náklady řízení žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, spočívaly v nákladech na soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3.000 Kč, a na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobkyně v řízení učinil dva úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové částce 13.140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní také rozhoduje. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a odst. 1, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 11. srpna 2026 Mgr. Helena Konečná v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.