28 A 10/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: L.D., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, čj. 19350/DS/2015-3/SR, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, čj. 19350/DS/2015-3/SR, se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Jičín (dále také jen "správní orgán prvého stupně") ze dne 20. 5. 2015, čj. MuJc/2015/4174/DOP/Kva, sp. zn. DOP 81/2015, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení. Uvedl, že žalobce se dopustil přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu tím, že dne 5. 2. 2015 v 01:18 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární zn. Škoda Octavia, registrační značky 5H0 1050 a při jízdě po pozemní komunikaci č. I/35, ve směru jízdy od obce Hořice na obec Jičín a při průjezdu obcí Úlibice ve vzdálenosti 250 metrů za dopravní značkou označující začátek obce byla jeho vozidlu naměřena rychlost 93 km/h. Po odečtu možné odchylky měření jel žalobce v obci, tedy v místě, kde je zákonem stanovena maximální rychlost jízdy 50 km/h, rychlostí 90 km/h, tedy povolenou rychlost překročil o 40 km/h. Tímto jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalovaný uvedl, že správní orgán prvého stupně při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že policisté z odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie Hradec Králové prováděli dne 5. 2. 2015 v rámci dozoru nad silničním provozem měření rychlosti na silnici I/35 v obci Úlibice. Jejich stanoviště bylo na odstavném pruhu u domu čp. 47, tedy ve vzdálenosti 265 metrů za dopravním značením IS 12a „Obec“ označující začátek obce ve směru jízdy měřeného vozidla tovární značky Škoda Octavia a 555 metrů před dopravním značením IS 12b „Konec obce“. V místě, které je řádně označeno svislými dopravními značkami IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, tedy v místě, kde je zákonem o silničním provozu obecně stanovena maximální rychlost jízdy 50 km/h, byla žalobci jako řidiči osobního motorového vozidla Škoda Octavia, registrační značky 5H0 1050 naměřena řádně ověřeným silničním radarovým rychloměrem RAMER10 C, v. č. 12/0024, s dobou platnosti ověření do 19. 10. 2015 (viz OVĚŘOVACÍ LIST č. 212/14 ze dne 20. 10. 2014, který byl vydán AMS K22 RAMET, a. s.), rychlost 93 km/h. Rychlost jízdy byla naměřena na příjezdu k radaru v zastavěné části obce a byla zadokumentována pod číslem měření 3711. Po odečtu možné odchylky měření jel řidič rychlostí 90 km/h, čímž překročil maximální povolenou rychlost v daném úseku, tedy v obci, o 40 km/h. Po zjištění překročení rychlosti bylo vozidlo následně zastaveno hlídkou Policie ČR. Žalovaný dále uvedl, že ve věci bylo provedeno dokazování i výslechem svědků, konkrétně J. Z. a L.K.. V jejich výpovědích žalovaný neshledal žádné rozpory, které by měly vliv na jejich věrohodnost. Oba policisté byli vyslechnuti v nepřítomnosti žalobce i jeho zmocněnce, neboť ti se bez omluvy k jednání nedostavili. Svědci zcela shodně uvedli, že vozidlo bylo před prováděným měřením ustaveno na stanovišti v souladu s návodem k obsluze radarového měřice RAMER10 C, který byl k měření použit. Ze seznamu proškolených policistů k užívání a obsluze tohoto radaru, byli oba policisté řádně proškoleni odpovědnou osobou a není důvod pochybovat o tom, že i v tomto případě prováděli měření a ustavení vozidla v souladu s návodem. Policisté dále uvedli, ještě před započetím měření provedli kontrolu dopravního značení před obcí Úlibice, jak na příjezdu od Hradce Králové, tak ve směru od Jičína, provedli kontrolní měření a pořídili kontrolní fotografii. Při samotném měření bylo vozidlo žalobce zachyceno na fotografii pořízené záznamovým zařízením radaru a při vyhodnocení této fotografie za využití šablony nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by jakkoliv zpochybňovaly správnost prováděného měření. Žalovaný vyhodnotil výpověď obou svědků jako logickou, a to i s přihlédnutím k tomu, jaký mají vztah k projednávané věci. Celkové posouzení pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností, přičemž policisté jako svědci byli nestranní, neboť nejsou známy skutečnosti o opaku, tj. že by vypovídali se záměrem žalobce poškodit. Dle žalovaného tvoří svědecké výpovědi s ostatními podklady důkazní řetězec, ze kterého lze dovodit zavinění žalobce. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících důkazů spolehlivě prokazuje všechny okolnosti spáchaného skutku majícího znaky skutkové podstaty přestupku a nad vší rozumnou pochybnost je postaveno najisto, že se jednání dopustil právě žalobce. Ze svědeckých výpovědí lze spolehlivě prokázat děj spáchání přestupku a byly jimi vyvráceny námitky žalobce. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007-114, ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007-114, a ze dne 24. 8. 2011, čj. 1 As 42/2011-114, jejichž závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť i zde žalovaný neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků -policistů. Žalovaný konstatoval, že správní orgán prvého stupně při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z Oznámení přestupku Policie České republiky ze dne 5. 2. 2015, čj. KRPH-12546-2/PŘ-2015-0500DP, z evidenční karty řidiče, z fotokopie ověřovacího listu č. 212/14 ze dne 20. 10. 2014 k měřícímu zařízení RAMER 10 C a ze záznamu o přestupku z fotometrického zařízení rychloměru, kde je uvedena naměřená rychlost vozidla, směr, datum a čas měření, číslo snímku, výrobní číslo zařízení, kterým bylo měření provedeno, a dále ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů ze dne 20. 5. 2015, čj. MuJc/2015/4174/DOP/Kva, sp. zn. DOP 81/2015. Má proto zato, že předestřené důkazní prostředky byly k objasnění skutkového stavu věci dostatečné, že přestupek byl v daném případě bezpečně prokázán a naměřenou rychlost nelze zpochybňovat. K uložení sankce za přestupek žalovaný zmínil základní zásady při jejich ukládání, zejména nezbytnost dodržení principu zákonnosti a s tím související zásady „nulla poena sine lege“ (tj. není zločinu, není trestu, nestanoví-li tak zákon). Zmínil i pravidla pro ukládání sankcí v obecné a zvláštní části zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Konstatoval, že při rozhodování a stanovení výše sankcí správní orgán prvého stupně hodnotil způsob spáchání přestupku, jeho možný následek a dále okolnosti, za nichž byl spáchán a míru a způsob zavinění, přihlédl také k závažnosti přestupku. Uvedl, že překročení rychlosti v obci o 40 km/h je nejen hrubým porušením pravidel silničního provozu, ale také společensky nebezpečným jednáním, čemuž také odpovídají sankce stanovené v § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, podle kterého se za uvedený přestupek uloží pokuta od 5.000,- Kč do 10.000,- Kč a zákaz činnosti od 6 měsíců do jednoho roku. Podle ustanovení § 125c odst. 8 téhož zákona přitom od uložení sankce podle odstavců 4 až 7, s výjimkou odstavce 6 písm. a), nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. Dle žalovaného byla sankce pokuty uložena v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b), § 12 odst. 1 a 2 přestupkového zákona a ve smyslu § 125c odst. 4 písm. d) o silničním provozu v první třetině zákonného rozpětí. Sankce zákazu činnosti uvedená byla uložena v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c), § 12 odst. 1 a 2 a § 14 odst. 1 přestupkového zákona a ve smyslu § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu na spodní hranici zákonného rozpětí. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 14/09 žalovaný konstatoval, že stanovení sazeb za předmětný přestupek, ať již jde o peněžitý trest (pokutu) či o trest zákazu činnosti, je zcela výrazem značné typové společenské nebezpečnosti daného deliktu, kterou v něm zákonodárce spatřoval. Překračování povolené rychlosti vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval toto jednání za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečné, a proto zvolil takové rozpětí sankcí. Zavedení minimální doby zákazu řízení motorových vozidel dle názoru žalovaného umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, tedy zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, neboť společně se zpřísněním ostatních sankcí za tyto přestupky naplňuje hledisko individuální i generální prevence, přispívá tedy k tomu, aby pravidla silničního provozu byla pachatelem samotným i ostatními účastníky silničního provozu při vědomí hrozby těchto citelných sankcí v budoucnu dodržována, navíc plní i přímou ochrannou funkci, neboť brání viníkovi dopravní nehody po určitou dobu v řízení motorového vozidla a tedy i v ohrožování ostatních účastníků silničního provozu. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Je toho názoru, že v řízení nebyly vypořádány jeho argumenty, že správní orgány nesprávně hodnotily důkazy a neprovedly jím navržené důkazy. Žalobce předně namítl, jako i v řízení před správním orgánem prvého stupně, že bylo měřeno v rozporu s návodem k obsluze. Na to usoudil ze dvou skutečností, a to z nestandardní polohy měřeného vozidla na snímku a na základě svého tvrzení, že měřicí vozidlo bylo ustaveno šikmo k vozovce, nikoli rovnoběžně, jak předepisuje návod k obsluze. K nestandardní poloze měřeného vozidla odkázal na konkrétní pasáž návodu k obsluze, kde se podává, že v případě, že je měřeno z pravé strany vozovky na příjezdu, má se přední obrys vozidla nacházet v pravé dolní části snímku. Na snímku výstupu z rychloměru se však vozidlo (jeho čelní obrys) nacházelo v levé horní části snímku, poblíž jeho středu, tedy v poloze zcela opačné. Je proto zřejmé, že správní orgán nesprávně hodnotil důkaz, kdy správní orgán je povinen hodnotit, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011-56. Pokud správní orgán konstatoval, že argumenty žalobce nejsou relevantní, neboť odkazuje na návod k obsluze k jinému typu rychloměru Ramer, dle žalobce jde o ničím nepodloženou spekulaci. Ale i kdyby citace byla z návodu k obsluze k jinému typu rychloměru Ramer, tak vzhledem k tomu, že všechny typy rychloměru Ramer fungují na stejném fyzikálním principu a mají shodné parametry pro odklon radarové hlavy (22°) a odklon kamery (19°), jeví se jako nepravděpodobné, že by podmínky pro vyhodnocování fotografií byly odlišné. Ve správním řízení však není účastník řízení tím, kdo by nesl důkazní břemeno a předloží-li kopii části návodu k obsluze, dle kterého má výstupní fotografie vypadat odlišně, pak lze konstatovat, že ve věci existovaly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Argument správního orgánu, že předložená část návodu k obsluze patří k jinému modelu rychloměru téže firmy, je nepodložený, neprokázaný, a to i přes to, že žalobce provedení důkazu návodem k obsluze požadoval. Ke svému tvrzení, že měřicí vozidlo bylo ustaveno v rozporu s návodem k obsluze, neboť bylo ustaveno šikmo (nikoli rovnoběžně) k vozovce, žalobce uvedl, že úředník, který rozhodnutí sepisoval, se na místě nenacházel a o výhledových poměrech nic neví. Nadto argumentuje kruhem, neboť sděluje, že žalobce si nemohl této nuance všimnout, neboť jel rychlostí vyšší jak 90 km/h. Žalobce ale tvrdí, že jel rychlostí nižší, avšak rychloměr zobrazil rychlost vyšší, což odůvodňuje právě nesprávným ustavením vozidla. Zároveň není taková úvaha správního orgánu ani věcně správná. Žalobce si povšimnul, že vedle komunikace stálo vozidlo, které bylo natočeno přídí k vozovce, neboť vyhodnocoval, zda toto nemá v záměru vjet na komunikaci, po které sám jel. Zároveň bylo v místě veřejné osvětlení a žalobce svítil světlomety. Také není pravda, že by odklon vozidla byl nepatrný. Pokud správní orgán konstatuje, že v případě jiného, než nepatrného odklonu vozidla by měřené vozidlo bylo mimo snímek, tak je nutno konstatovat, že takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování ani v podkladech pro rozhodnutí. Jestliže správní orgán argumentuje „vyhodnocením snímku za použití šablony“, žádný takový důkaz proveden nebyl. Žalobce zastává názor, že jeho tvrzení, že „měřicí vozidlo bylo ustaveno v rozporu s návodem k obsluze, neboť stálo šikmo k vozovce“ není možné vyvrátit tvrzením policistů „určitě jsme postupovali dle návodu k obsluze, slibujeme“. Jde totiž o zcela konkrétní tvrzení žalobce, které není věrohodně vyvráceno, ani nijak logicky popřeno. Tvrzení policistů „postupovali jsme dle návodu“ je obecná floskule, která nic neobjasňuje. Dle žalobce nelze ani pominout, že měřicí vozidlo za měřenými vozidly vždy vyjíždělo a za takových okolností je krajně nepravděpodobné, že by policisté vždy ustavovali vozidlo do správné polohy, neboť tento proces obnáší vyjmutí radarové hlavy, usazení zaměřovacího přípravku, součinnost druhého kolegy s výtyčkou ve vzdálenosti min. 50 metrů od vozidla, apod. Je přitom podstatné, že rozdíl pouhého jednoho kilometru v hodině by pro žalobce představoval odlišnou skutkovou i právní kvalifikaci přestupku a diametrálně odlišnou sankci. Dále žalobce namítl, že též výše sankce (pokuta ve výši 7.000,- Kč) nebyla řádně odůvodněna, což činí rozhodnutí nezákonným. Byť správní orgán uvedl, že při rozhodování hodnotil způsob spáchání přestupku a jeho možný následek, okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán a míru i způsob jeho zavinění, jakož i pohnutky, které řidiče vedly ke spáchání přestupku, avšak tyto úvahy neuvedl. Z rozhodnutí se nepodává, zda způsob spáchání přestupku byl konáním či opomenutím, jaký byl způsob zavinění, zda z nedbalosti vědomé, či nevědomé, nebo úmyslný, zda byla tato skutečnost kladena ve prospěch či v neprospěch řidiče. Jedinou konkrétní okolnost, kterou správní orgán hodnotil, byly tři záznamy v evidenční kartě řidiče za poslední dva roky. Tuto okolnost však správní orgán hodnotil chybně. Správní orgány nejsou oprávněny přihlížet k záznamům starším jednoho roku, neboť v řízení o přestupku se uplatní analogie s institutem zahlazení odsouzení v řízení trestním, kdy toto potvrzuje též judikatura. Správní orgány nehodnotily ani žádnou polehčující okolnost, ani takovou, která byla zřejmá ze spisu, např. že údajným protiprávním jednáním nedošlo k žádným následkům, že bylo spácháno za „nulového“ provozu na přehledném úseku komunikace, že rozdíl pouhého 1 km/hod. dělil žalobce od výrazně mírnějšího potrestání v důsledku změny skutkové i právní kvalifikace, nebo že žalobce má nový vůz, který je bezpochyby osazen lepšími brzdami. Výše sankce tak nebyla řádně odůvodněna, což činí rozhodnutí nezákonným pro nedostatek důvodů rozhodnutí. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zopakoval argumentaci uvedenou již v odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, proto navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou. Z předloženého správního spisu je zřejmé, že rozhodnutím orgánu prvého stupně ze dne 20. 5. 2015, čj. MuJc/2015/4174/DOP/Kva, sp. zn. DOP 81/2015, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že když dne 5. 2. 2015 v 01:18 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární zn. Škoda Octavia, registrační značky 5H0 1050 po pozemní komunikaci č. I/35, ve směru jízdy od obce Hořice na obec Jičín, byla jeho vozidlu při průjezdu obcí Úlibice, ve vzdálenosti 250 metrů za dopravní značkou označující začátek obce, hlídkou Policie České republiky naměřena rychlost 93 km/h v místě, kde je povolena maximální nejvyšší rychlost v obci 50 km/h. Po odečtu tolerance odchylky v měření mu tak byla naměřena rychlost minimálně 90 km/h, čímž překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 40 km/h. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč, zákaz činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání (žalobcem, resp. jeho zástupcem, nedatováno), které žalobce ani na výzvu ze dne 22. 7. 2015 nedoplnil a které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí orgánu prvého stupně potvrdil. Ustanovení stanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu stanoví, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více. Ustanovení § 18 téhož zákona ve svém odst. 4 stanoví, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod. Za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu se ve smyslu téhož § 125c odst. 4 písm. d) uloží pokuta od 5.000,- Kč do 10.000,- Kč a dle jeho odst. 5 zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Dle ustanovení § 12 přestupkového zákona se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Žalobce namítal, že pokuta ve výši 7.000,- Kč nebyla řádně odůvodněna, že správní orgán neuvedl své úvahy o způsobu spáchání přestupku a jeho možném následku, o okolnostech, za nichž byl spáchán, ani míru a způsob zavinění, jakož i pohnutky, které řidiče vedly ke spáchání přestupku, ani které skutečnosti byly kladeny ve prospěch či v neprospěch řidiče, nehodnotil ani žádné polehčující okolnosti. Dle žalobce pak správní orgán jedinou konkrétní okolnost, kterou hodnotil, tj. tři záznamy v evidenční kartě řidiče za poslední dva roky, hodnotil chybně, neboť dle jeho názoru nejsou správní orgány oprávněny přihlížet k záznamům starším jednoho roku. Krajský soud shledal odůvodnění výše pokuty nepřezkoumatelným, a to z následujících důvodů. Z rozhodnutí správních orgánů plyne, že žalobci byla za spáchaný přestupek uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč (při zákonném rozpětí 5.000,- Kč až 10.000,- Kč). Správní orgán prvního stupně při ukládání sankce žádnou okolnost, která by snižovala závažnost žalobcova jednání, výslovně neuvedl. Za okolnosti, které naopak zvýšily závažnost jeho jednání, považoval to, že došlo k výraznému překročení povolené rychlosti v obci, že při této rychlosti by řidič v případě náhlé změny situace (v případě dopravní nehody, při výskytu přecházejících chodců, vzniku kolony nebo jiné nebezpečné situace), která by vyžadovala okamžitou a podstatnou změnu rychlosti, popř. zastavení vozidla, nebyl schopen zastavit vozidlo na takovou vzdálenost, na jakou měl v době jízdy rozhled, a způsobil by tak nebezpečnou kolizní situaci, která by mohla mít za následek dopravní nehodu. Dále upozornil na snížení rychlosti dokonce na 40 km/hod. končící cca 125 metrů před místem spáchání přestupku. Podotkl, že přestože měření probíhalo v noční době, jedná se o hrubé porušení pravidel provozu, neboť brzdná dráha se při této rychlosti na suchém povrchu prodlouží oproti rychlosti 50 km/hod. o 28 metrů a v případě pohybujícího se chodce by řidič nebyl schopen reagovat a vozidlo zastavit. Správní orgán dále konstatoval, že hodnotil „způsob spáchání přestupku a jeho možný následek, okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán a míru i způsob jeho zavinění, jakož i pohnutky, které řidiče vedly ke spáchání přestupku“. Přihlédl také ke skutečnosti, že řidič měl za poslední tři roky 2 záznamy přestupků v evidenční kartě řidiče a v obou případech se jednalo o překročení maximální povolené rychlosti v obci, což svědčí o tom, že se dopouští opakovaně stejného přestupku. Žalovaný závěr správního orgánu prvního stupně potvrdil a doplnil pouze úvahu o nebezpečnosti překračování povolení rychlosti obecně i překročení rychlosti v obci o 40 km/hod., přičemž zdůraznil veřejný zájem na zachování bezpečnosti silničního provozu nad negativními důsledky spojenými se zpřísněním postihů za porušování pravidel silničního provozu včetně zavedení minimální doby zákazů řízení motorových vozidel. Nutno připomenout, že řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání (§ 12 odst. 1 zákona o přestupcích) je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je pak povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a jednoznačně formulovat kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce a že právě uložená výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Právě v tomto směru shledal krajský soud odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nedostatečné a nepřezkoumatelné. Zásadní pochybení spatřuje krajský soud zejména v odůvodnění okolností zvyšujících závažnost žalobcova jednání, a tudíž i v odůvodnění samotné výše uložené pokuty. Za skutečnosti přitěžující považoval správní orgán prvého stupně to, že žalobce porušil nejvyšší povolenou rychlost v obci, dále rozvedl, v čem spočívá nebezpečnost tak vysoké (naměřené) rychlosti a upozornil na snížení rychlosti až na 40 km/hod. končící cca 125 metrů před měřeným úsekem. Je tak zřejmé, že správní orgán považoval za přitěžující mimo jiné také okolnost, že se přestupek stal v obci, což je součástí zákonné skutkové podstaty předmětného přestupku. Dle ustálené judikatury je však takový postup nepřípustný, neboť zakládá porušení zásady dvojího přičítání. Tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. Při zvažování výše pokuty lze tedy vycházet z různých kvantitativních a kvalitativních aspektů, následků či závažností, jimiž se deliktní jednání projevovalo, nikoli z protiprávnosti jednání jako takového (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, čj. 4 As 22/2005-68, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2007, čj. 29 Ca 211/2006-34, publ. pod č. 1728/2008 Sb. NSS; všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Pokud jde o další správním orgánem zmiňovanou skutečnost, totiž že k předmětnému přestupku došlo v noční době (neuvedl však, zda tuto okolnost považuje za přitěžující nebo polehčující), k tomu uvedl, že se jedná o hrubé porušení pravidel provozu, neboť brzdná dráha se při této rychlosti na suchém povrchu prodlouží oproti rychlosti 50 km/hod. o 28 metrů. Uvedené prodloužení brzdné dráhy na suché vozovce je však bezpochyby stejné jak ve dne, tak v noci, není tedy zřejmé, co tedy měl správní orgán v této souvislosti na mysli. Přestože správní orgán sám výslovně uvedl, že hodnotil „způsob spáchání přestupku a jeho možný následek, okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán a míru i způsob jeho zavinění, jakož i pohnutky, které řidiče vedly ke spáchání přestupku“, své úvahy o některých z těchto jím vyjmenovaných kritérií neuvedl. Neuvedl tak nic k míře a způsobu zavinění, není ani zřejmé, jaké řidičovy pohnutky hodnotil, když v tomto směru není ve správním spise žádný záznam o tom, že by řidič své pohnutky správnímu orgánu sdělil, resp. že by byly (a jaké) zjištěny. Rozhodnutí správního orgánu tak nelze, pokud jde o stanovení výše sankce, považovat za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné. Jak je již uvedeno shora, výše uložené sankce musí být zdůvodněna takovým způsobem, aby její odůvodnění nepřipouštělo rozumné pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Tomuto požadavku však rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedostálo a tato vada nebyla napravena ani v řízení odvolacím. Napadené rozhodnutí je tak v části odůvodňující výši sankce nepřezkoumatelné. Nutno dodat, že krajský soud naproti tomu neshledal pochybení v žalobcem namítané skutečnosti, že při hodnocení výše sankce bylo přihlédnuto též k jeho dřívějším přestupkům. Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 3. května 2013, čj. 60 A 1/2013-49, publ. pod č. 2912/2013 Sb. NSS, sice platí, že „institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Správním orgánům však nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Správní orgán tak při posouzení osoby pachatele mohl ze spáchaných přestupků dovodit, že žalobce opakovaně překračuje nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci. Již pro shora uvedenou vadu musel krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Přesto se v krátkosti vyjádří i k další žalobcově námitce, v níž namítal, že v daném případě bylo měřeno v rozporu s návodem k obsluze a že v tomto směru nebyly vypořádány jeho argumenty a provedeny navržené důkazy. Tuto námitku krajský soud v zásadě důvodnou neshledává. Ze správního spisu vyplynulo, že v průběhu správního řízení uvedl zástupce žalobce ve vyjádření ze dne 17. 4. 2015, že měření rychlosti neproběhlo správně, neboť měřící vozidlo nestálo rovnoběžně s komunikací, a proto že měřící zařízení bylo použito v rozporu s návodem k obsluze. Navrhl předvolání obsluhy měřícího zařízení k podání svědecké výpovědi a k otázce nutnosti správného ustavení měřícího vozidla i zadání dotazu výrobci měřícího zařízení či metrologickému středisku, které vydalo ověření tohoto zařízení. Správní orgán prvého stupně z tohoto důvodu nařídil ve věci další jednání a předvolal policisty provádějící předmětné měření jako svědky. Žalobce ani jeho zástupce se však k tomuto jednání bez omluvy nedostavili, proto proběhl výslech svědků v jejich nepřítomnosti. Svědci k této otázce shodně vypověděli, že měřící vozidlo bylo před prováděním měřením ustaveno na stanovišti v souladu s návodem k obsluze radarového měřice RAMER10 C, který byl k měření použit. Uvedli, že ještě před započetím měření provedli kontrolu dopravního značení před obcí Úlibice, provedli kontrolní měření a pořídili kontrolní fotku. Svědek J.Z. mimo jiné vypověděl, že při špatném ustavení vozidla by fotodokumentace nebyla provedena, neboť by změřené vozidlo nebylo kamerou zachyceno. Ze seznamu proškolených policistů pak vyplývá, že oba policisté byli řádně proškoleni k užívání a obsluze tohoto radaru. Správní orgán prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pak k této námitce uvedl, že měření bylo prováděno ověřeným silničním radarovým rychloměrem RAMER10 C, v. č. 12/0024, s dobou platnosti ověření do 19. 10. 2015, což vyplývá z ověřovacího listu č. 212/14 ze dne 20. 10. 2014, který byl vydán AMS K22 RAMET a. s., a že při samotném měření bylo vozidlo přestupce zachyceno na fotografii pořízené záznamovým zařízením radaru a při vyhodnocení této fotografie za využití šablony nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly správnost prováděného měření. Správní orgány pak při posouzení vycházely z oznámení přestupku Policie České republiky ze dne 5. 2. 2015, čj. KRPH-12546-2/PŘ-2015- 0500DP, z fotokopie ověřovacího listu č. 212/14 ze dne 20. 10. 2014 k měřícímu zařízení RAMER10 C, ze záznamu o přestupku, z fotometrického zařízení rychloměru, v němž je uvedena naměřená rychlost vozidla, směr, datum a čas měření, číslo snímku, výrobní číslo zařízení, kterým bylo měření provedeno a ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů ze dne 20. 5. 2015. Správní orgán prvého stupně se tedy zabýval jak samotným měřicím přístrojem (ověřovací list č. 212/14 – čl. l. 7 správního spisu), tak i způsobem provedeného měření (výpovědi zasahujících policistů a návod k obsluze v tomto případě použitého přístroje) a vysvětlil, proč nevyhověl návrhu zmocněnce žalobce požadovat na výrobci, či metrologickém středisku, které vydalo ověření předmětného zařízení, stanovisko k otázce ustavení měřicího vozidla (strana 5 rozhodnutí). Správnímu orgánu je nutno vytknout pouze to, že pokud argumentoval i použitím šablony při vyhodnocení pořízeného snímku, doklad dokumentující takové použití by měl být obsažen ve správním spise. Rovněž tak konkrétní návod k obsluze měřícího zařízení (nebo jeho relevantní část), pokud je předmětem sporu, by měl být založen ve správním spise (přestože jsou tyto návody zpravidla dostupné i na internetu), aby bylo jednoznačné, ze které konkrétní verze, resp. textu, správní orgán vycházel. Dle krajského soudu není za popsané situace důvod k pochybnostem o tom, že v projednávaném případě bylo prováděno měření v souladu s návodem k měřícímu zařízení RAMER10 C k tomu vyškolenými policisty. V dané věci pak vycházely správní orgány z podkladů, které měly k dispozici a které byly popsány výše, a ty lze považovat za dostatečné k tomu, aby na jejich základě bylo možno učinit závěr, že žalobce spáchal za vinu mu kladený přestupek. S ohledem na shora uvedené krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši celkem 3.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 3.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu), k tomu má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je registrován jako plátce DPH, proto byla odměna o hodnotu této daně povýšena (§ 14 advokátního tarifu). Krajský soud uložil vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 31. října 2016 Mgr. Helena Konečná v.r. samosoudkyně