28 A 4/2026

Rubrum

číslo jednací: 28 A 4/2026 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobkyně: H. A. N. zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 101/5, 124 10 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2026, č. j. 102531-2/2026- MZV/OPL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2026, č. j. 102531-2/2026-MZV/OPL, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.269 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “správní řád”), odvolání žalobkyně proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen “zastupitelský 2 28 A 4/2026 úřad”) ze dne 18. 12. 2025, č. j. 2220-2/2025-MZV/HANOKO (dále jen “prvoinstanční rozhodnutí”), a toto rozhodnutí potvrdil.

2. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně bylo řízení o této žádosti zastaveno.

II. Shrnutí žalobních bodů a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně ve včas podané žalobě uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť v jejím případě jsou důvody k upuštění od osobního podání žádosti skutečně dány. V žádosti o upuštění od osobního podání uvedla, že v ČR žije s otcem dítěte, které čeká. Ten se o ni stará, živí ji a bude tak činit i po narození dítěte. Ani žalobkyně a ani její partner nechtějí, aby byla rodina rozdělena v době těhotenství, porodu a péče o malé dítě.

4. Žalobkyně rozporuje tvrzení žalovaného ohledně její pobytové historie, neboť neodpovídá skutečnému stavu věci. Není pravdou, že po svém návratu zpět do České republiky neřešila absenci pobytového oprávnění a s vědomím nejistého pobytového statusu zde zakládala rodinu. V době, kdy otěhotněla, byla v dobré víře, že její trvalý pobyt je stále platný. O tom, že jí bylo pobytové oprávnění zrušeno, se dozvěděla až při kontrole provedené cizineckou policií (tj. dne 28. 7. 2025), když s ní bylo zahájeno řízení o jejím správním vyhoštění. Své těhotenství zjistila žalobkyně až následně.

5. Argumentaci žalovaného ohledně zdravotní péče ve Vietnamu označila žalobkyně za nepřezkoumatelnou. Ačkoliv žalovaný implicitně připustil, že ve Vietnamu je horší zdravotní péče, přehlíží skutečnost, že žalobkyně se již nachází na území ČR. Pokud by žalobkyně nebyla těhotná, nebyl by pro ni problém si žádost podat osobně. Upozornila, že zákon o pobytu cizinců obsahuje konkrétní ustanovení, která výslovně uvádějí, že těhotenství a péče o dítě jsou výjimečné okolnosti, kdy po ženě nelze požadovat, aby cestovala, a kdy je oprávněna pobývat mimo území ČR a EU, aniž by to mělo jakékoliv důsledky na další trvání jeho pobytového oprávnění (poukázala na § 68 odst. 2 písm. e/, § 77 odst. 1 písm. c/, 87f odst. 2 písm. f/ bod. 2, § 87g odst. 7 písm. b/ citovaného zákona).

6. Žalobkyně odkázala i na odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, v němž uvedla, že se zastupitelský úřad nedostatečně vypořádal s otázkou nejlepšího zájmu dítěte, když tento zájem ani nedefinoval. Uvedla, že tuto námitku uplatňuje i jako žalobní bod. Podle ní na jedné straně stojí nejlepší zájem dítěte a na druhé zákonná podmínka osobního podání žádosti, která je však v tomto případě pouze formální, neboť žalobkyně již pobytové oprávnění v České republice měla a ona i její rodina jsou zdejším orgánům dobře známy. Odkázala na judikaturu správních soudů, z níž má být patrno, že se vyvíjí ve prospěch ochrany rodinného života a zájmu dítěte. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

7. Během soudního řízení žalobkyně v podaní ze dne 8. 6. 2026 doložila, že se jí narodilo dítě (květen 2026). Současně uvedla, že dítě je kojeno a vzhledem k tomu, že nemá očkování, nebude moci po dobu několika měsíců cestovat. Dále sdělila, že došlo k pravomocnému zastavení řízení o jejím správním vyhoštění.

8. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 18. 5. 2026 k žalobě uvedl, že námitku nepřezkoumatelnosti ve vztahu k jeho hodnocení zdravotní péče ve Vietnamu považuje Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 3 28 A 4/2026 za nedůvodnou. Tvrzení žalobkyně označil za neurčitá a nedokládající existenci překážky osobního podání žádosti. Poukázal na to, že ačkoliv z lékařských zpráv vyplývá, že žalobkyně je pojištěna u VZP, bez platného pobytového oprávnění by však nemohla být účastna veřejného zdravotního pojištění. Uvedl, že si je vědom toho, že v případě samoplátců v ČR může běžný porod stát několik desítek tisíc korun, takže argument žalobkyně o nákladnosti péče ve Vietnamu ztrácí relevanci. K okolnosti, že se žalobkyně již nachází na území ČR, uvedl, že se jí zabýval, avšak nelze ji považovat za skutečnost, která by sama o sobě odůvodňovala upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. K tvrzenému nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte žalovaný uvedl, žalobkyně byla v nejisté pobytové situaci již od roku 2016, kdy opustila území ČR, a byla si této skutečnosti vědoma. Z jejího chování je tak evidentní, že ani v současné době nedodržuje právní úpravu ani rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný má tedy zato, že nepostupoval nepřiměřeně. V případě analogických ustanovení ochrany těhotných žen a novorozených dětí v zákoně o pobytu cizinců žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023-34. Není však smyslem a účelem upuštění od podání osobní žádosti umožnit cizinci preferovaný způsob v důsledku jednání, které samo vedlo k vytváření překážek. Žalovanému je osoba žalobkyně známá do té míry, že nově je její rodinou její druh, nikoliv její rodiče. Jedná se tak o nový skutkový stav, který podtrhuje nezbytnost osobního podání žádosti.

9. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Posouzení věci krajským soudem

10.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Ve věci rozhodoval bez nařízení jednání postupem předvídaným v § 51 s. ř. s., přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. Nejprve se soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) by totiž byla vadou natolik závažnou, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (ex offo) a pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (ve vztahu k nesrozumitelnosti soudních rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, bod [19], k nedostatku důvodů pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body [29] - [30]).

12. Dle krajského soudu napadené rozhodnutí těmito vadami netrpí, je srozumitelné a je z něj zřejmé, jak žalovaný posoudil odvolací námitky žalobkyně a proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Z jeho odůvodnění jednoznačně plyne, z jakých skutkových zjištění vyšel, jaká ustanovení právních předpisů na zjištěný skutkový stav aplikoval a k jakým závěrům dospěl. Žalovaný se v dostatečném rozsahu vyjádřil ke Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 4 28 A 4/2026 všem hlavním námitkám žalobkyně, a stejně tak bylo náležitě odůvodněno i rozhodnutí zastupitelského úřadu. Žalovaný se dostatečně vyjádřil i k otázce preference žalobkyně ohledně zdravotní péče na území České republiky a v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč tento argument dle jeho názoru nelze přijmout (str. 4–5 napadeného rozhodnutí). Ostatně žalobkyně stěžejní závěry žalovaného v podané žalobě zpochybňuje.

13. V projednávané věci byla podstatou sporu otázka, zda správní orgány pochybily, pokud neshledaly žalobkyní uplatněné a doložené důvody dostatečnými pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

14. Ze správního spisu soud zjistil průběh správního řízení, který pro účely svého posouzení předmětné věci lze v podstatných momentech zrekapitulovat následovně.

15. Žalobkyně společně se svou žádostí ze dne 16. 12. 2025 o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců spojila i svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti odůvodnila (i) nejlepším zájmem doposud nenarozeného dítěte žalobkyně, (ii) skutečností, že měla v ČR již dříve povolen trvalý pobyt a je orgánům veřejné moci známa a že (iii) žádá o povolení k trvalému pobytu, kdy k vydání povolení musí dojít nejpozději do tří let od právní moci zrušení předchozího povolení k trvalému pobytu. Tato lhůta žalobkyni končí dne 16. 8. 2027.

16. Žalobkyně k žádostem přiložila i lékařské zprávy dokládající její těhotenství. Předpokládaný termín porodu byl stanoven na den 14. 5. 2026.

17. Zastupitelský úřad ohledně žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti dospěl k závěru, že o řízení o zrušení jejího trvalého pobytu musela vědět, když si osobně převzala jak oznámení o jeho zahájení, tak následně i výzvu k seznámení se s podklady k vydání rozhodnutí. Pravomocně byl pobyt žalobkyni zrušen k datu 17. 8. 2024 a dne 28. 7. 2025 bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti její osoby opustit území. V souvislosti s argumentací žalobkyně, že nechce jako těhotná cestovat do Vietnamu a že ona i její druh upřednostňují, aby porod proběhl v ČR, zastupitelský úřad konstatoval, že z předložené lékařské zprávy nevyplývá, že by se jednalo o rizikové těhotenství a že žalobkyně žádnou další zásadní skutečnost, která by jí bránila ve vycestování z území ČR, neuvedla. Konstatoval, že většina leteckých společností dovoluje těhotným ženám nastoupit let až do 7. měsíce gravidity. Argumentaci lepší zdravotní péčí v ČR zastupitelský úřad nepovažoval za důvod hodný zvláštního zřetele. Uvedl i to, že rozdělení žalobkyně a jejího druha lze považovat za dočasnou okolnost, když ji může ve Vietnamu navštívit. V důsledku zamítnutí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti pak zastupitelský úřad zastavil řízení o (meritorní) žádosti o povolení k trvalému pobytu.

18. Žalobkyně napadla prvoinstanční rozhodnutí odvoláním ze dne 5. 1. 2026.

19. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání (tj. žalobou napadeném rozhodnutí) žalovaný nejprve zrekapituloval průběh řízení před prvostupňovým orgánem a obsah odvolání žalobkyně. Posléze se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám a důvodům, pro které žalobkyně žádala o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, přičemž se ztotožnil s prvostupňovým orgánem, že žádný z uvedených důvodů není dostatečným důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

20. Krajský soud při posouzení věci vycházel z následující právní úpravy: Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 5 28 A 4/2026 21. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců: žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

22. Dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

23. K institutu upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců existuje poměrně bohatá judikatura, přičemž soud při svém posouzení v nyní projednávané věci vyšel zejména z dále uvedených judikaturních závěrů.

24. Základním východiskem je závěr vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52), že zakotvení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36 odst. 1 Listiny); zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat.

25. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22, ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců „v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011–77).“ V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud též poukázal na závěry Ústavního soudu ČR vyslovené v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 31/08, podle kterých „správní uvážení však nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a nesmí vést k libovůli orgánů, které rozhodují ve správním řízení. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů. Konečně pak i Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že „Institut „upuštění od osobního podání žádosti“ je třeba chápat jako regulativ, který správnímu orgánu poskytl zákonodárce, aby v odůvodněných případech mohl zmírnit přílišnou tvrdost právní úpravy dopadající na konkrétní (jednotlivé) situace žadatelů.“ Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 6 28 A 4/2026 26. V rozsudku ze dne 30. 7. 2020, č. j. 2 Azs 148/2019 – 40 Nejvyšší správní soud shrnul judikaturu k výkladu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců následovně: „Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním je výjimečná možnost a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015- 36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67,či ze dne 8. 9. 2016, č j. 10 Azs 163/2016-37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015–67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9Aps 6/2010–106, Nejvyšší správní soud uvedl, že „prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobyt cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018–22, upřesnil, že „odůvodněný případ“ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit.“ 27.Krajský soud z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu poukazuje i na rozsudek ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, v němž se zejména uvádí: „Jedním z cílů zavedení požadavku na osobní podání žádosti o povolení k trvalému pobytu tedy bylo právě eliminovat podání zasílaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a naopak umožnit zastupitelskému úřadu, který zná místní podmínky, aby posoudil předložené doklady, které budou obvykle psány v jazyce země cizincova původu a budou se vztahovat k jejímu právu. Nejde tedy o jakési svévolné zkomplikování cesty k pobytovým povolením, jako tomu bylo například v případě požadavku registrace k podání žádosti prostřednictvím jednoho z tzv. call – center, které zdejší soud ostře kritizoval v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, čj. 9Aps 6/2010–1066, č. 2387/2011Sb. NSS.“ 28.V nyní projednávané věci žalobkyně svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti odůvodnila tím, že je (v době podání žádosti) těhotná (termín porodu byl stanoven na cca polovinu května 2026), a v pokročilém stádiu těhotenství nechce cestovat do země původu, a že má zájem s ohledem na kvalitu lékařské péče porodit v České republice. Uvedla též, že vzhledem k dříve udělenému povolení k trvalému pobytu je orgánům České republiky známa. Naproti tomu žalovaný, ve shodě se zastupitelským úřadem, dospěl k závěru, že žádný ze žalobkyní uplatněných důvodů nepředstavuje důvod, pro který by mělo být upuštěno od povinnosti osobního podání žádosti.

29. Krajský soud se s posouzením provedeným správními orgány neztotožnil. Soud má za to, že se správní orgány v případě žalobkyně přespříliš soustředily na vyvracení jednotlivých jí uváděných tvrzení, aniž by je posoudily ve vzájemné souvislosti a v návaznosti na to náležitě vyhodnotily, zda trvání na osobním podání žádosti není vůči žalobkyni příliš tvrdé, resp. za daných okolností případu nerozumné.

30. Nutno připomenout, že žalovaný rozhodoval ve věci v březnu 2026, tj. v době, kdy žalobkyně byla již v 7. měsíce těhotenství. Podle názoru soudu správní orgány v Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 7 28 A 4/2026 projednávané věci nedostály shora popsaným požadavkům kladeným judikaturou Nejvyššího správního soudu na posuzování odůvodněnosti konkrétních případů, ve kterých má být zmírněna přílišná tvrdost právní úpravy spočívající v povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, a tudíž v případě žalobkyně nedostály účelu, pro který jim byla diskreční pravomoc dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců svěřena. Krajský soud zastává názor, že i správní orgány mají svou diskreční pravomoc (tj. dle výše citované judikatury správní uvážení kombinované s naplněním neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ“) vykonávat tak, aby zmírnil přílišnou tvrdost právní úpravy v těch případech, kdy lze vzhledem ke všem okolnostem každého jednotlivého případu označit lpění na osobním podání žádosti o pobytové oprávnění za tvrdé a nerozumné. A mezi tyto výjimečné případy podle názoru soudu spadá i případ žalobkyně.

31. Na jedné straně je sice nutno souhlasit se správními orgány v tom, že žalobkyně na území České republiky pobývá bez pobytového oprávnění. Pokud pobývala v letech 2010-2022 (tj. po dobu delší než 6 let) mimo území ČR, naplnila důvod pro zrušení trvalého pobytu, čehož si měla být vědoma. Nicméně o povinnosti opustit území se žalobkyně prokazatelně dozvěděla až na základě rozhodnutí o správním vyhoštění z července 2025. V této době byla již na začátku těhotenství. Jestliže správní orgány nekonaly rychleji (a efektivněji) v otázce zrušení trvalého pobytu žalobkyně a ani v nyní řešení věci o žádosti o upuštění osobního podání se jim nepodařilo rozhodnout ve věci dříve než šest týdnů před plánovaným porodem, není možné se zabývat a argumentovat pouze pobytovou historií žalobkyně a tím, že neřešila své pobytové oprávnění řádně a včas před založením rodiny. Je třeba vzít v potaz aktuální skutkový stav v době vydání rozhodnutí. Za situace, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno cca 6 týdnů před plánovaným porodem, nemůže obstát argumentace, že v těhotenství lze létat cca do 7. měsíce těhotenství. Těhotenství ve vysokém stupni bylo třeba zohlednit a bylo již rovněž vhodné zabývat se hlouběji i možnostmi cestování s novorozencem. Jak bylo uvedeno výše, jedním z důvodů preference osobního podání žádosti v cizině je i skutečnost, že přílohy jsou často dokládány v jazyce dané země, které místní zastupitelský úřad vzhledem ke znalosti místních poměrů, může lépe zpracovat. To v daném případě však nebylo nutné, když předkládané doklady (těhotenský průkaz, doklad o zajištění ubytování, prohlášení druha o finančním zabezpečení apod.) byly vyhotoveny a předloženy v jazyce českém.

32. Nad rámec shora uvedeného lze poukázat i na aplikační praxi zastupitelského úřadu v Hanoji spočívající v tom, že běžně vyhovuje žádostem o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti v případě nezletilých dětí a matek těchto nezletilých dětí (viz Zákon o pobytu cizinců, 1. vydání, 2026, s. 1583–1591: D. Tauberová).

33. V návaznosti na výše uvedené krajský soud uzavírá, že ve věci žalobkyně se jedná o případ, kdy by trvání na jejím osobním podání žádosti bylo příliš tvrdé a nerozumné. Navíc by bylo její případné vycestování do Vietnamu v době vydání napadeného rozhodnutí i těžko realizovatelné.

IV. Závěr a náklady řízení

34.S ohledem na shora uvedené krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 8 28 A 4/2026 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný v novém rozhodnutí neopomene zohlednit aktuální skutkový stav věci.

35. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalobkyně, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnutých advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 4.620 Kč, k tomu má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 450 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci žalobkyně byla jako plátci DPH odměna a náhrady povýšena o hodnotu této daně ve výši 21 % (§ 14a advokátního tarifu), tj. o 2.129,40 Kč, zaokrouhleně k úhradě 2.129 Kč. Celkem tedy činí důvodně vynaložené náklady řízení žalobkyně před krajským soudem částku 15.269 Kč.

36. Krajský soud naproti tomu nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za sepsání repliky, neboť její zástupce pouze informoval soud o narození dítěte.

37. Soud zavázal žalovaného povinností prokázané náklady řízení uhradit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

38. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že s druhem ani s právě narozenou dcerou žalobkyně ve věci jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal, neboť v řízení o podání žádosti o upuštění od osobního podání žádosti u zastupitelského úřadu jim takové postavení nepřísluší.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní také rozhoduje. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a odst. 1, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 17. června 2026 Mgr. Helena Konečná v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.