28 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobkyně: Ing. D. N. zastoupena advokátem JUDr. Ing. Tomášem Matouškem sídlem Eliščino nábřeží 280/23, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2026, č. j. KUKHK-DS-2026- 3108-3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2026, č. j. KUKHK-DS-2026-3108-3, a rozhodnutí Městského úřadu Hořice ze dne 1. 12. 2025, č. j. MUHC-DO/23996/2024/Ri, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.269 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Hořice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 12. 2025, č. j. MUHC-DO/23996/2024/Ri (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil.

2. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což jí byla podle § 125c odst. 5 písm. d) téhož zákona uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení.

3. Přestupku se měla žalobkyně z nedbalosti dopustit tím, že dne 24. 8. 2024 v 10:20 hod. vyjížděla s vozidlem zn. Ford Mondeo, registrační značky xx, v obci Hořice, z místa ležícího mimo komunikaci u domu č. p. XA, a v prostoru výjezdu z účelové komunikace směrem k silnici č. II/300, v ulici Husova, se nechovala dostatečně opatrně, když přehlédla z pravé strany jedoucího účastníka silničního provozu, cyklistku M. H., která jela, v rozporu se zákonem, na svém elektrokole zn. xx, po chodníku v jízdním směru od domu č. p. XB. Následně došlo ke střetu přední části vozidla a levé boční části elektrokola. Následkem nárazu cyklistka upadla na chodník a utrpěla lehké zranění dolní končetiny. Žalobkyně tak svým jednáním měla porušit § 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a v replice žalobkyně

4. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Dle jejího názoru nebyly spolehlivě zjištěny základní skutkové okolnosti případu, když nebyl najisto postaven průběh přednehodového děje, a žalovaný se dopustil i nesprávné právní kvalifikace.

5. Žalobkyně má za to, že svým jednáním nikoho neohrozila, neboť s osobním automobilem se zastavila v místě vjezdu na pozemní komunikaci a teprve po 2 až 3 vteřinách do jejího vozidla narazila cyklistka na elektrokole, která jela po chodníku, přičemž za rohem domu a zaparkovaným autem nebyla vidět.

6. Rozporuje úvahy žalovaného (stejně tak i správního orgánu I. stupně), že k dopravní nehodě došlo na chodníku, když z vyjádření referenta odboru dopravy vyplynulo, že v místě střetu se nenacházel chodník, nýbrž těleso sjezdu na ulici. Správní orgány také mylně uvádějí, že žalobkyně mohla a měla předpokládat, že po chodníku se může pohybovat i cyklista, když to je poměrně běžný jev. Závěr žalovaného, že 2 až 3 vteřiny jsou velmi krátká doba na jakoukoliv reakci pro zastavení před překážkou, považuje za nesprávný. Kdyby cyklistka při jízdě na chodníku dávala alespoň pozor na to, co se děje před ní, a neohlížela se dozadu, mohla automobil včas zaregistrovat a nenarazit do jeho přední části.

7. Žalobkyně konstatovala, že ve správním řízení jí navrhovaný znalecký posudek ohledně přednehodového děje považovaly správní orgány za nadbytečný, přestože by nepřinesl žádná další zjištění s tím, že není podstatné, kdo do koho narazil, nýbrž to, že se žalobkyně měla přesvědčit, že vyjetím z místa ležícího mimo pozemní komunikaci nikoho neohrozí. K tomu však žalovaný neuvádí, jak konkrétně žalobkyně mohla někoho ohrozit, když pomocí vjezdu pouze vjížděla na silnici, zastavila vozidlo, aby se přesvědčila o provozu na pozemní komunikaci, a k nárazu došlo až o několik vteřin později.

8. K žalobkyní odkazované judikatuře, která dle jejího názoru řešila obdobné situace či v nějakém ohledu obsahuje právní argumenty využitelné pro projednávanou věc, správní orgány ani nepřihlédly. Jednalo se zejména o rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 2. 2022, č. j. 2 T 115/2020-174, kterým byl řidič motorového vozidla, který srazil cyklistu pohybujícího se po chodníku, zproštěn obžaloby. Vedle toho žalobkyně předložila i právní názor Nejvyššího soudu České republiky, podle kterého cyklista na přechodu pro chodce nepožívá žádných práv chodce.

9. V reakci na vyjádření žalovaného žalobkyně zopakovala své procesní stanovisko. Upřesnila, že i nadále není zřejmé z čeho žalovaný správní orgán vyvozuje, že doba 2 až 3 vteřiny jsou velmi krátká doba na zastavení před překážkou. Pokud by bylo pravdou to, co tvrdí cyklistka, a to že právě sesedala ze svého elektrokola a pohybovala se tedy minimální rychlostí či vůbec, tak by jí uvedený čas měl k reakci dostačovat. Při průměrné rychlosti kola cca 20 km/h cyklistka za 2,5 vteřiny urazila vzdálenost 14 metrů´, a měla tak dostatek prostoru k zastavení kola nebo k vyhnutí se vozidlu pouhou malou změnou směru jízdy. Správní orgány tak ignorují skutečnosti, že vinu za střet lze přičíst výlučně cyklistce. I nadále není žalobkyni jasné, jak se mohla chovat opatrněji, aby cyklistku neohrozila.

10. Zároveň žalobkyně vytkla žalovanému, že se ve svém vyjádření k žalobě nevyjádřil k žalobní námitce, že nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku, neboť nemohlo dojít k ohrožení ani porušení chráněného zájmu. Stejně tak se nevyjádřil ani k námitce, že aplikace obecné skutkové podstaty je v daném případě vyloučena, neboť lze aplikovat pouze speciální skutkovou podstatu upravenou v § 5 odst. 2 písm. h) zákona o silničním provozu.

III. Vyjádření žalovaného

11.Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 6. 2026 shrnul průběh předcházejícího správního řízení. K samotnému střetu uvedl, že vozidla po nehodě nezůstala v původním postavení, a proto lze vycházet pouze z poškození vozidel. Policie ČR provedla ohledání vozidel, které náležitě zadokumentovala. Vzhledem k transportu cyklistky do nemocnice byla na místě přítomna pouze řidička – žalobkyně. Podstatné na věci je podle žalovaného to, že se žalobkyně měla řádně přesvědčit, že může na chodník vyjet, již v odvolání uvedla, že jí ve výhledu bránilo zaparkované vozidlo. Mohla tak střetu zabránit. Žalobkyně přímo po nehodě sama uvedla, že se soustředila hlavně na silnici a cyklistku neregistrovala až do doby, kdy došlo ke střetu, přičemž ta se po chodníku již pohybovala.

12. Žalovaný má zato, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě a že posoudil všechny relevantní skutečnosti. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným skutečnostem. Navrhl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Posouzení věci krajským soudem

13.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání při splnění podmínek § 76 odst. 1 s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Žalobu shledal soud důvodnou.

14. Krajský soud připomíná, že z hlediska soudního přezkumu představují napadené a prvoinstanční rozhodnutí jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publ. pod č. 534/2005 ve Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Soud pak musí v prvé řadě vždy posoudit, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Nutno zdůraznit, že soud je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu (ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) i z moci úřední (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73 (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Je to proto, že nepřezkoumatelnost zpravidla brání věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek.

15. Podle § 68 odst. 3 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

16. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

17. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Takovou nepřezkoumatelnost krajský soud shledal v projednávané věci, jak bude dále uvedeno.

18. Předně nutno konstatovat (s ohledem na znění žalobních námitek), že správní orgány shledaly zavinění žalobkyně (při porušení § 4 písm. a/ zákona o silničním provozu) výlučně v tom, že si při sjezdu na pozemní komunikaci nepočínala dostatečně opatrně a ohleduplně, když došlo ke střetu s cyklistkou.

19. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

20. Žalobkyně namítá, že k nárazu však došlo v důsledku protiprávního jednání cyklistky. S ohledem na specifika daného skutkového děje je třeba hodnotit veškeré okolnosti dané věci, včetně právě chování cyklistky, neboť tyto okolnosti rovněž charakterizují vzniklou dopravní situaci, bez jejíhož posouzení nelze hodnotit, zda žalobkyně (ne)porušila výše citované povinnosti řidiče, tedy zda při prováděném jízdním úkonu (vjezdu na sjezd na silnici) neporušila § 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

21. Jádrem sporu je tak posouzení, jakou míru opatrnosti a ohleduplnosti lze po řidiči při výjezdu na pozemní komunikaci požadovat za přijatelnou a nikoliv nedostatečnou, tedy protiprávní.

22. Střety mezi řidiči motorových vozidel a cyklisty jsou z právního pohledu specifické tím, že se jedná o účastníky silničního provozu se stejnými obecnými povinnostmi, ovšem s odlišnými možnostmi reagovat na různé dopravní situace a zejména s rozdílnou mírou zranitelnosti. Soudy akcentují nutnost dodržování přiměřené opatrnosti, jejíž požadovaná úroveň se odvíjí od toho, co je možné od ostatních účastníků silničního provozu v konkrétním případě očekávat a do jaké míry je možné jejich pohyb a reakce sledovat, a to i s přihlédnutím k náročnosti dopravní situace. Stejně jako řidič se musí i cyklista chovat obezřetně a předvídatelně, čemuž přispívá využití prvků aktivní i pasivní bezpečnosti pro zvýšení viditelnosti a ochrany vlastního zdraví, včetně těch nepovinných (cit. Vomáčka, Vojtěch a Kindl, Tomáš. Posuzování střetů cyklistů s řidiči motorových vozidel. Právní rozhledy. 2022, č. 6, s. 206-212).

23. V této souvislosti také nelze při hodnocení chování jednotlivých účastníků silničního provozu odhlédnout ani od tzv. principu omezené důvěry, podle něhož nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, publ. ve Sbírce rozhodnutí NS č. 8/2005; Rt 45/2005, 5 Tdo 1173/2004, které dále rozvádí právní názor, že povinnost přednosti není právem absolutním za každých okolností a ten, kdo porušil výrazným způsobem pravidla provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry nemůže dovolávat). Důvěra v respektování pravidel silničního provozu ostatními účastníky by tedy měla být „omezená“, neboť předvídání eventuálního překračování pravidel je nepochybně na místě. Po účastníkovi silničního provozu však jistě nelze spravedlivě žádat připravenost na masivní porušování pravidel (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 24/2005-73); řidič nemusí bez dalšího předpokládat veškerá možná porušení pravidel provozu jinými účastníky (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 As 32/2008-51). A ten, kdo sám výrazným způsobem porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry dovolávat nemůže (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2014, č. j. 1 As 97/2014-29).

24. V nyní projednávané věci bylo pro podezření ze spáchání přestupků vedeno společné řízení vůči žalobkyni i vůči cyklistce. Výpovědi obou účastnic i jejich hodnocení skutkového děje se v některých rysech liší, v průběhu správního řízení vystupovala cyklistka v postavení nejen poškozené, ale i jako obviněná.

25. Cyklistka v podaném vysvětlení uvedla, že jela v pravé části chodníku, neví jakou rychlostí, ve sjezdu sestoupila z jízdního kola a chtěla přejít na druhou stranu na cyklostezku. Vozidlo, které vyjíždělo z její levé strany (z parkoviště) vůbec neviděla, v době střetu bylo vozidlo v pohybu. Došlo k nárazu přední části vozidla do její levé nohy, poté upadla a byla převezena k ošetření. Během ústního jednání dne 26. 11. 2024 doplnila, že se u sjezdu otáčela na pravou stranu, jestli jede auto po silnici, sestupovala z kola a najednou rána.

26. Oproti tomu žalobkyně jako řidička vozidla uvedla, že při vyjíždění z místa mimo pozemní komunikaci do ulice Husova jela na první rychlostní stupeň, při vyjíždění na chodník ze zámkové dlažby jela velmi pomalu a když byla zhruba polovinou vozidla na uvedeném chodníku, své vozidla zastavila, aby se rozhlédla na silnici. Po zastavení do 2 až 3 vteřin uslyšela náraz do pravé přední části svého vozidla a viděla ženu, jak upadla s elektrokolem před její vozidlo. Policistům uvedla, že cyklistka po střetu připustila, že chyba je na její straně. Při ústním jednání dne 26. 11. 2024 žalobkyně doplnila, že při vyjíždění na těleso sjezdu nebylo na chodník vidět, ten je podél domu a těsně vedle domu bylo kolmo ve směru jízdy zaparkováno jiné vozidlo. Při výjezdu tak viděla jen na šíři sjezdu, na chodník nebylo kvůli výhledovým poměrům vůbec vidět.

27. Správní orgány uzavřely, že pokud by žalobkyně zastavila v místě, kde by viděla hlouběji do prostoru chodníku, s cyklistkou by se minula. Byla to řidička, kdo měl dle správních orgánů dát přednost cyklistce, a za střet tedy odpovídá (ačkoliv v označení skutku porušení povinnosti spočívající s nedání přednosti v jízdě při vyjíždění z místa mimo pozemní komunikaci výslovně uvedeno není). A to bez zjišťování toho, do jaké míry byla v danou chvíli opatrná cyklistka.

28. K tomu krajský soud doplňuje, že rozhodnutím Městského úřadu Hořice ze dne 13. 1. 2025, č. j. MUHC-DO/23996/2024/Ri (tj. prvním prvostupňových rozhodnutím i ve věci žalobkyně), byla cyklistka uznána vinnou, že se z nedbalosti dopustila přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu tím, že v danou chvíli jela na svém elektrokole po chodníku, čímž porušila § 53 odst. 2 citovaného zákona. Tento výrok nabyl právní moci dne 11. 2. 2025.

29. Ke skutkové podstatě uvedené v § 4 písm. a) zákona o silničním provozu je nutno zdůraznit, že hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat a jim přizpůsobit svou jízdu tak, aby se choval ohleduplně a ukázněně a neohrožoval život, zdraví a majetek svůj a jiných osob, nelze vymezovat v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění (§ 15 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu, zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu jsou dány současně.

30. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku je pak určení zavinění jakožto obligatorního znaku jeho subjektivní stránky nezbytné. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho rozsudcích ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 24/2005-73, a ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 As 32/2008-51, nutno uvést, že zavinění žalobkyně je třeba posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Je třeba také zohlednit skutečnost, že ani právo přednosti účastníků silničního provozu pohybujících se po chodníku není právem absolutním za každých okolností a ten, kdo porušil výrazným způsobem pravidla provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry, který představuje výjimku z uvedené zásady přednosti, dovolávat nemůže.

31. K zavinění žalobkyně žalovaný uvedl, že měla a mohla předpokládat, že se na chodníku pohybují nejen chodci, ale i osoby běžící či osoby pohybující se na osobních přepravnících (tedy osoby, jejich rychlost je jistě vyšší než rychlost průměrného chodce). Pro posouzení náležité opatrnosti vjíždějícího řidiče osobního automobilu jsou však zásadní i jeho výhledové poměry v danou chvíli. Uzavřít v daném případě bez dalšího, že řidička nebyla opatrná, protože viděla v danou chvíli pouze do šíře sjezdu, a došlo tak ke střetu s cyklistkou, postačit nemůže.

32. Argumentace správních orgánů, že pokud by žalobkyně zastavila vozidlem již před tělesem sjezdu na pozemní komunikaci, a viděla tak na chodník, je pouze v rovině spekulací. Napravo totiž stálo zaparkované vozidlo, přičemž ve svém automobilu žalobkyně seděla zřejmě cca nejméně 1,8 m od předku vozidla, když sama kapota měří cca 1,2 m (viz specifikace vozidla Ford Mondeo). Její výhledové poměry však i při hypotetickém zastavení před hranou sjezdu nijak šetřeny nebyly.

33. V případě žalobkyně tedy nebylo správními orgány přezkoumatelně prokázáno, že žalobkyně nezachovala míru povinné opatrnosti, tj. že se nechovala ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví a majetek svůj ani jiných osob a zároveň se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemní komunikací a v důsledku toho došlo k dané dopravní nehodě. Pokud jde o individuální opatrnost, která byla subjektivně vymezena možností (či nemožností) předvídat vznik shora popsané nebezpečné situace, je třeba vycházet z toho, že žalobkyně na daném místě a za daných podmínek nemohla počítat s nebezpečným počínáním cyklistky na elektrokole, která se (při své protiprávní jízdě po chodníku) v době svého vjezdu na sjezd dívala na druhou stranu, tedy směrem od sjezdu z parkoviště. Za daného stavu byl pak střet neodvratný. V případě existujícího výjezdu z parkoviště může každý rozumný člověk předpokládat výjezd vozidel, a proto má dávat pozor na to, co se děje před ním ve směru tohoto výjezdu (stejně tak cyklistka). Nad rámec uvedeného soud dodává, že správní orgán cyklistku uznal vinnou z nedbalostní jízdy po chodníku na elektrokole ve smyslu § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, nikoliv z nedostatečné neopatrnosti jako žalobkyni. Ačkoliv lze o zavinění cyklistky v nedbalostní formě pochybovat, když výslovně prohlásila, že jela po chodníku, není tato otázka předmětem přezkumu v tomto řízení.

34. Z důvodů, jež byly podrobně popsány výše pak vyplývá, že žalobkyni za dosud správními orgány učiněných zjištění nelze činit odpovědnou za spáchání předmětného přestupku, když její zavinění nebylo prokázáno, a to ani ve formě tzv. nevědomé nedbalosti. Závěr správních orgánů o tom, že žalobkyně svým jednáním ohrozila cyklistku jedoucí na elektrokole je totiž nepřezkoumatelný, když nebyly zjišťování rozhledové poměry v místě před sjezdem, a to zejména ve vztahu k předpokládaným rychlostem na chodníku po právu pohybujících se účastníků silničního provozu i případně protiprávně pohybujících se cyklistů, kteří sami však dodrží dostatečnou míru opatrnosti a ohleduplnosti. Soud připomíná, že závěr o zavinění je nutno důsledně odůvodnit, nikoli pouze zkonstatovat (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 9 As 338/2018-50, bod 17).

35. V dalším řízení tak správní orgány, pokud setrvají na svém závěru o porušení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu žalobkyní (tj. že si při sjezdu na pozemní komunikaci nepočínala dostatečně opatrně a ohleduplně, a ohrozila tak cyklistku jedoucí po chodníku), budou muset doplnit dokazování vedoucí ke zjištění, která budou relevantní pro posouzení neopatrnosti žalobkyně jako řidičky ve smyslu vzdálenostních poměrů a ve vztahu k předpokládaným rychlostem osob pohybujících se na chodníku po právu, příp. i protiprávně, pokud vyhodnotí (a řádně odůvodní), že nejde o situaci, kdy se cyklistka jedoucí po chodníku na elektrokole nemůže dovolávat principu omezené důvěry.

V. Závěr a náklady řízení

36.Vzhledem k tomu, že se krajský soud shledal vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., napadené rozhodnutí zrušil. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem soudu vysloveným výše (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

37. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalobkyně, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu; naproti tomu podání ze dne 13. 7. 2026 neobsahovalo žádnou zásadní novou argumentaci) po 4.620 Kč, k tomu má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 450 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci žalobkyně jako společníku advokátní kanceláře registrované jako plátce DPH byla odměna a náhrady povýšena o hodnotu této daně ve výši 21 % (§ 14a advokátního tarifu), tj. o 2.129,40 Kč, zaokrouhleně k úhradě 2.129 Kč. Celkem tedy činí důvodně vynaložené náklady řízení žalobkyně před krajským soudem částku 15.269 Kč.

38. Krajský soud zavázal žalovaného povinností prokázané náklady řízení uhradit k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní také rozhoduje. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a odst. 1, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 11. srpna 2026 Mgr. Helena Konečná v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.