29 Az 20/2017

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce: M. A. T. zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem AK se sídlem Ostrava, Purkyňova 6 proti žalovanému: Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 poštovní schránka 21/OAM o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017, čj. OAM-268/ZA-ZA11-P06- 2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 14. 2. 2017 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým neudělil žalobci mezinárodní ochranu, odkázal na ust. §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění.

2. Krajský soud rozhodoval o žalobě dne 13. 8. 2018, kdy žalobu odmítl, a to dle § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s., když považoval podání žalobce za podání, které nebylo v zákonné lhůtě řádně doplněno.

3. O kasační stížnosti žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně (dále jen „NSS“) dne 15. 11. 2018, kdy pod sp. zn. 9 Azs 341/2018-49 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. V novém řízení pak krajský soud již rozhodl bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s.ř.s.), a to se souhlasem účastníků řízení.

II. Žalobní argumentace

5. Žalobce soudu doručil dne 10. 3. 2017 blanketní žalobu, v níž je uvedeno, že žalovaný porušil v předchozím řízení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v nezbytném rozsahu, dále byl porušen § 12 písm. b) a § 14a) zákona o azylu, žalobce splňuje jejich podmínky a hrozí mu nebezpečí vážné újmy. V žalobě se uvádí, že bude doplněna, je navrhováno zrušení rozhodnutí žalovaného.

6. V doplnění žaloby je namítáno porušení správního řádu, a to konkrétně § 3 v tom smyslu, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v nezbytném rozsahu, dále pak § 50, kdy je žalovanému kladeno za vinu, že si neopatřil dostatečné podklady a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nepřihlédl ke skutečnostem, hovořícím ve prospěch žalobce. Rovněž došlo k porušení čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když návratem do země původu by byl žalobce ohrožen na životě. Žaloba má za to, že žalobce splňuje podmínky § 12 písm. a) a § 14a zákona o azylu.

7. Jako důvod pronásledování žalobce v zemi původu žaloba uvádí příslušnost žalobce k sociální skupině. V zemi původu disponoval informací, že Tálibán klade miny na cestě z jeho rodné vesnice do města Baghlán, toto viděl na vlastní oči, poté mu tálibánci vyhrožovali, že unesou někoho z rodiny. Sám se obrátil na policii, která ho následně vyslýchala v jeho domě, tak se Tálibán dozvěděl, že spolupracuje s policií a začali mu vyhrožovat únosem. Žalobce si myslí, že tuto informaci Tálibán obdržel od sousedů, nebo od lidí z řad policie, kteří s ním spolupracují. V místní mešitě se žalobce měl dozvědět od místních lidí o prostředníkovi Tálibánu, který požaduje zaplacení částky, jinak žalobce unese. Tři nebo čtyři dny poté žalobce opustil zem. Podruhé již na policii nešel, protože ta nedovede ochránit ani sebe, natož někoho jiného. Když dorazil do ČR a mohl telefonovat otci, dozvěděl se, že byl unesen jeho bratr a teď je mrtvý.

8. Žalobce je přesvědčen, že náleží k pronásledované skupině oponentů Tálibánu, pronásledování je možné vyvodit kvůli statutu, který žalobci připsali aktéři pronásledování, neboť příslušníci Tálibánu vnímají osoby, které nahlašují trestnou činnost a spolupracují s policií, jako hrozbu. Jak uvádějí podklady, svědkové takové činnosti jsou zastrašováni. Žalobce dotyčného nikdy neviděl, ale dostal vzkaz, byl vystaven hrozbě únosu a zabití a příručka UNHCR hovoří o tom, že i když žadatel nečelí násilí, je třeba zkoumat, zda hrozba je hodnověrná s ohledem na kontext a okolnosti věci. Žalobce nesouhlasí s tím, že pronásledováním by mohlo být pouze jednání oficiálních afghánských státních orgánů či bezpečnostních složek, neboť § 2 odst. 6 zákona o azylu umožňuje považovat za původce pronásledování i soukromé osoby. Žalobce má strach z pronásledování na základě své vlastní zkušenosti, medializovaných zpráv o aktivitách Tálibánu a z důvodu cíleného zabití svého bratra.

9. K možnosti vnitřního přesídlení žalobce uvedl, že toto by nic nevyřešilo, Tálibán je dobře propojen díky síti informátorů, žalobce by byl pro místní komunitu podezřelý. Policie je přitom nejen neochotná, ale s ohledem na vyhrocenou bezpečnostní situaci nedokáže zabezpečit bezpečnost a ochranu civilistů.

10. Situace v zemi původu je neuspokojivá, žalobci z tohoto titulu hrozí vážná újma dle § 14a písm. c) zákona o azylu. Z dostupných zpráv plyne, že nikde v Afghanistánu není bezpečno, dle žalobce se tak jedná o ozbrojený konflikt, neboť pro takový závěr jsou kvalifikačními kritérii počet, trvání a intenzita individuálních konfrontací, typ použití výzbroje, počet a typ ozbrojených sil participujících v bojích, počet obětí, rozsah materiálního poškození, nebo počet prchajících civilistů. Kriteriem je i zainteresovanost Bezpečnostní rady OSN, která situaci nadále monitoruje. Žalobce dále označil webové stránky, na nichž lze zjistit, že na území Afghanistánu operuje více ozbrojených skupin. V provincii, odkud žalobce pochází, operuje i Islámský stát, Tálibánu je připosována zodpovědnost za 2/3 obětí, lze zmínit i aktivity Haqqani Network a Al-Qaid-y, i jiných skupin. Komplikovanost situace je provázena i ostřelováním pákistánskými ozbrojenými složkami v několika provinciích, což vede k dalším civilním obětem. Civilisté jsou v rozporu s humanitárním právem využíváni jako lidské štíty ze strany Tálibánu a jiných skupin a jsou vystaveni minám. Za 9 měsíců r. 2016 byl zaznamenán počet usmrcených civilistů téměř 8 400. Žalobce míní, že Úřad prokurátora ICC by se nezaobíral válečnými zločiny, kdyby na území Afghanistánu nedocházelo k ozbrojenému konfliktu. Používá se i těžká dělostřelecká technika, výbušná munice a zbraně, zakázané dle mezinárodního práva. Žalovaným uváděná nižší intenzita konfliktu není jediným kriteriem, SD interpretoval ozbrojený konflikt jako situaci, kdy ozbrojené síly státu konfrontují jednu nebo více ozbrojených skupin, nebo se tyto skupiny konfrontují navzájem.

11. Žalobce dále zmiňuje sebevražedné útoky v Kábulu v r. 2016, k nimž se přihlásil Islámský stát i Táliban a Kábul tak není bezpečným místem, jak uvádí rozhodnutí žalovaného. Žalobce proto jistě splňuje podmínky doplňkové ochrany a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

12.Z písemného vyjádření žalovaného ze dne 19. 5. 2017 vyplývá oprávněnost rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, s tím, že osobně se žalobce do jakéhokoliv kontaktu s prostředníky, kteří by jednali jménem hnutí Taliban, nedostal, možné ohrožení své osoby odvozuje od zprostředkovaného vyjádření jakési osoby v mešitě. Žalobce rezignoval na postup žádat případnou pomoc policie a nelze považovat za přijatelnou ani jeho obavu z vnitřního přesídlení. Žalovaný je přesvědčen, že jeho rozhodnutí je srozumitelné, azyl lze udělit pouze z taxativně vymezených azylově relevantních důvodů. Správní orgán si zabezpečil transparentní, z různých zdrojů a dohledatelné podklady o zemi původu, odkazuje na mnohá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s tím, že na území Afghanistanu dochází k častým útokům na obyvatelstvo, popisované události jsou znepokojivé a odsouzeníhodné, nicméně nelze jimi, dle přesvědčení žalovaného, doložit, že by se situace vymkla afghánské státní moci z rukou do té míry, že by již neplatilo, že je výskyt bezpečnostních incidentů lokálně omezen a nejedná se tedy o celoplošně rozšířené nerozlišující násilí, které by postihovalo celé území země.

13. Žalovaný dále poukazuje na žalobcovu výpověď o konání policie, která po jeho oznámení druhý den přišla a vyzvala žalobce, aby šel vypovědět na stanici o svém oznámení a uvedl, co viděl. Žalobce dále nevěděl, co se s minami stalo, nevybuchly, i když v minulosti již mnohokrát něco vybuchlo. Z uvedeného jistě nelze dovodit, že policie se jeho oznámením nezabývala. Žalobce dále nevyužil žádný krok ke své ochraně, ani alternativy vniřčního přesídlení, vzhledem k vysoké koncentraci obyvatel ať již v Kábulu, ale i např. v Herátu, Mazár-e Šarifu apod. nelze jeho argumentaci obavami z prozrazení považovat za přijatelnou. Ani namítaná špatná bezpečností situace nemůže vést správní orgán k udělení mezinárodní ochrany, žalovaný pak rovněž poukazuje na žalobcův rychlý odjezd ze země původu, nezájem zůstat po zahájení prvního správního řízení na zdejším území, na zpětvzetí první žádosti o azyl.

14. Pokud jde o doplňkovou ochranu, zde žalovaný zdůraznil judikaturu NSS, která v případě konfliktu, nemajícího charakter totálního, žádá prokázání dostatečné míry individualizace žadatelem – viz rozhodnutí ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 a další. Žalobcovu žalobu považuje žalovaný za nedůvodnou, své podklady za dostatečné a aktuální.

IV. Posouzení věci krajským soudem

15.Ze správního spisu plyne, že dne 22. 3. 2016 poskytl žalobce žalovanému údaje k žádosti o mezinárodní ochranu, uvedl, že se jmenuje M. A. T., st. příslušnost Afghanistan, národnost paštunská. Dále uvedl, že cestovní doklad neměl, jeho náboženské vyznání je islám. Sám se nikdy ničeho neúčastnil, ale když byl na nějakém kontrolním bodu, policie mu vykládala o politice proti Talibanu. Je svobodný, naposledy pobýval v Baghlan, Hankul. Do ČR cestoval přes Irán, Turecko, Bulharsko, Makedonii, Srbsko, Slovinsko a Rakousko. Již jednou v ČR o mezinárodní ochranu žádal, líbí se mu zde, je tu klid, ve své zemi prodal majetek, hledal bezpečné místo, měl potíže s Talibanem, policie neposkytuje ani pomoc, ani ochranu.

16. V rámci pohovoru téhož dne žalobce uvedl, že dřívější řízení zastavil, myslel si, že pak bude volný a bude moci žádat o vízum do Německa, nebo zůstat v ČR. Lidé z Červeného kříže mu řekli, že mu koupí lístek do Německa či mu pomohou. Rozhodl se zůstat zde, proto podal žádost. Talibanci v Afghanistánu vyhrožují únosem, chtějí peníze a policie nepomůže. Kladou miny, chtěl se proti tomu bránit, vyhrožovali jeho rodině. Šel na policii a oni pak přišli a vyptávali se na to, Talibanci se dozvěděli, že spolupracuje s policií a začali vyhrožovat celé vesnici. Asi před 6 měsíci viděl, jak se někdo hrabal v hlíně, kladl miny. Je námezdní dělník, viděl to, vrátil se do vesnice a oznámil to. Ty lidi nikdy neviděl. Šel na pastvu vyhnat zvířata, pak za ním přišli policisté a vyptávali se. Asi to našli, nic nevybuchlo. Někteří lidé talibancům pomáhají, lidé mu řekli, že budou chtít peníze, prostředník vyhrožoval únosem. To se dozvěděl od lidí v měšitě, sám se s ním nesetkal. Otec mu poradil, aby utekl do Iránu nebo Pakistánu, ale příbuzní řekli, že by ho poslali zpět, proto utekl do Evropy. Bydliště opustil asi do týdne. Otec zařídil peníze i cestu převaděče. Na policii již nešel, nepomůže. Problémy jsou s bezpečnostní situací, bylo mu jedno, kam dorazí, někam, kde bude moci 5 nebo 6 let vydržet. Někdo unesl jeho bratra, vyhrožoval zabitím, volal otci a ten mu řekl, že je mrtvý. Chce být proto v bezpečí.

17. Dne 21. 4. 2016 (změna jména T.), žalobce uvedl, že se toto stalo omylem, jmenuje se T. Na počátku tu nechtěl zůstat, bylo mu jedno, co kde píší, ale nyní tu chce zůstat, předložil občanský průkaz se jménem otce a dědy, měl to ofoceno v mobilu. Chtěl by tu studovat.

18. Dne 10. 5. 2016 byl žalobce seznámen s podklady, uvedl, že válka je ve všech provinciích, dochází k sebevražedným útokům, není tam bezpečno. Je tam velký chaos, Taliban v obci, kde žalobce žil, unesl 4 lidi. 4. 11. 2016 byl pak žalobce znovu seznámen s dalšími podklady, o finanční pomoci uprchlíkům uvedl, že ty peníze k nikomu nedojdou, v Německu proto protestovali, jeho vesnice je pod vládou Talibanu, s příbuznými nemá kontakty, rodina žije ve strachu, vše je ještě horší.

19. Při jednání soudu dne 6. 8. 2018 zástupce žalobce uvedl, že žalovaný hleděl na žalobce jako na jakoukoliv nespecifickou osobu coby obyvatele Afghanistanu, nebyla řádně zohledněna hrozba smrti od Talibanu, ani blíže hodnocena možnost vnitřního přesídlení. Situace v zemi původu žalobce je stále vypjatá, žalobce dobře neporozuměl poučení a v případě zajištění za účelem správního vyhoštění byl poučen o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu a tedy tak učinil. Žaloba byla sice blanketní, ale podána včas, byly mu uloženy dva týdny jako soudcovská lhůta k doplnění žaloby, ta tedy nemůže být propadná a i když žalobce s pomocí OPU doplnil žalobu po lhůtě, nemůže být odmítnuta. K věci samé zástupce žalobce poukázal na to, že v jednání žalobce nelze hledat účelovost, neboť cílem jeho jednání bylo dosáhnout bezpečí a s ohledem na jeho povědomost o evropském prostoru mu nelze vyčítat jeho postup. Ve vlasti jednal tak, aby odvrátil nebezpečí min, byl ohrožen výhrůžkami a zabitím. Jeho rodina rozprodala polnosti pro jeho vycestování a on prakticky v průběhu týdne opravdu odjel. Ochrana bezpečnostních složek je v Afghanistánu chabá, valná část země není pod kontrolou vládních sil. K možnosti přesídlení pak zástupce žalobce namítal, že žalobce je zranitelnou osobou. I nadále je navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, též přiznání náhrady nákladů řízení.

20. Při jednání soudu pak pověřená pracovnice správního orgánu odkázala na rozhodnutí NSS, zejména z r. 2018, z jejichž závěrů plyne opožděnost žaloby a navrhla její odmítnutí. Zejména rozhodnutí rozšířeného senátu z 20. 3. 2018, čj. 3 Azs 66/2017 jasně pojednává o tom, že ze zákonné lhůty nelze učinit prodloužení lhůty soudem, ovšem v dané věci žalobce nenaplnil ani tuto lhůtu. K věcnému problému pak je nasnadě, že žalobce si na neporozumění poučení nestěžoval, přicestoval přes mnohé státy, pokud tedy cítil ohrožení, mohl požádat o azyl podstatně dříve, než v České republice. Je na něm, aby unesl břemeno tvrzení, pokud nesouhlasil s podklady, mohl doložit materiály, které situaci dokládají lépe. Podklady hovoří o tom, že v Afghanistanu vnitřní přesídlení možné je, zejména i poté, co občan hledá ochranu u adekvátních orgánů své země. Pokud tedy nebude žaloba odmítnuta, je navrhováno její zamítnutí.

21. Soud přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu řízení, vedeného s žalobcem, a v napadeném rozhodnutí neshledal. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., a to, jak uvádí v bodě 4, se souhlasem účastníků řízení.

22. Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu. Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11, nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let.

23. Po projednání a přezkoumání věci je krajský soud přesvědčen, že odkazy na webové stránky, plynoucí z doplnění žaloby, nebylo v průběhu soudního řízení potřebné realizovat jejich vytištěním, neboť v doplnění žaloby je v jejich souvislosti popisováno v textu, čeho se týkají, tedy, popisují ozbrojené aktivity Islámského státu a Talibanu na území země původu, zmínky o ostřelování několika provincií pákistánskými ozbrojenými silami, civilní oběti střetů, sebevražedné útoky na různých místech země a používání určité těžké vojenské techniky. Krajský soud však plně odkazuje na veškeré podkladové zprávy žalovaného, s nimiž byl žalobce řádně seznámen, s tím, že tyto podklady jsou z objektivních, různorodých zdrojů a aktuální, tyto nijak nezastírají složitou bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce a žalovaný tuto situaci dostatečně hodnotil na str. 14 – 17 rozhodnutí ve věci.

24. Soud neshledal z průběhu správního řízení žádné procesní pochybení, žalobce byl řádně poučen, pohovory probíhaly za přítomnosti tlumočníka řeči, kterou označil za jazyk, jímž se dorozumí, byl seznámen s podklady a byla mu dána možnost se k nim vyjádřit. Žalobce měl možnost sám navrhnout či doložit důkazy, které by považoval za potřebné.

25. Žaloba prakticky zdůrazňuje špatnou bezpečnostní situaci v Afghanistánu nejen v době, kdy žalobce zem opustil, ale i v době rozhodování správního orgánu, kdy přicházel v úvahu případný návrat žalobce do země původu. Od toho žaloba odvozuje jak oprávněnost opuštění vlasti, když tuto váže k příslušnosti žalobce k sociální skupině obyvatel, kterým vyhrožuje Taliban, tak nemožnost návratu žalobce, který se obává o svůj život.

26. K azylovému příběhu žalobce soud připomíná znění § 2 odst. 4 – 7 zákona o azylu, kdy právní úprava rozumí pod pojmem pronásledování závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem a může jím být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Pronásledování či vážnou újmu pak nelze zvažovat v případech, kdy cizinec může cestovat do jiné části země, v níž je situace bezpečná, neboli zde nehrozí pronásledování či vážná újma a je možné využít účinnou ochranu před těmito nebezpečími.

27. Jak výše popsána v bodech 15 – 18 výpověď žalobce, lze shrnout, že zem původu opustil poté, co měl vidět neznámé hochy, jak se hrabou v půdě, na základě čehož dospěl k závěru, že možná zahrabávali miny, toto oznámil na policii. Druhý den se za ním policisté dostavili a zvali ho na stanici, kde měl své poznatky sdělit, má za to, že je někdo viděl a proto se jeho oznámení možná dostalo k Talibánu, který, dle mínění kohosi z mešity, měl následně požadovat na žalobci úplatek a hrozil únosem. Jak možno vysledovat z výše uvedeného, žalobce sdělil žalovanému v průběhu správního řízení určité domněnky, k dotazu, zda nějaké miny vybuchly (zde měl správní orgán zcela jistě na mysli případné nálože na místech, kde měl žalobce vidět lidi), sdělil žalobce, že nikoliv. Zda-li tam zasáhla policie či ne, neví. Jím sdělené domněnky tedy nelze mít za jakkoliv reálnou záležitost, neboť žalobce prakticky vůbec ani neví, zda nějaké miny někam uloženy byly či nikoliv. Sdělené domněnky o tom, že děti a posléze dospělí z vesnice se měli dozvědět, že Taliban bude mít na žalobce nějaké požadavky, nelze, dle přesvědčení soudu, podřadit pod zákonem stanovený pojem pronásledování, neboť zde je nutná alespoň částečná určitost jasného sdělení, též určité intenzity. To se však, dle přesvědčení soudu, v daném případě nestalo. K závěru soudu přispívá i skutečnost, že, jak správně i žalovaný na str. 9 – 10 rozhodnutí zhodnotil, žalobce uvedl, že musel prodat majetek, aby mohl odcestovat, vycestoval však během několika málo dní, což soud považuje za prakticky těžko reálné. Uvedené zcela evidentně svědčí spíše závěru žalovaného, že odjezd žalobce proběhl z důvodu snahy po životě v některém z evropských států, nikoliv z azylově relevantních důvodů.

28. K žalobní námitce o příslušnosti žalobce k sociální skupině obyvatel Afghanistánu, bezprostředně ohrožených Tálibánem soud připomíná výše uvedenou argumentaci, z níž je patrné, že ani správní orgán, ani soud nemůže žalobce do takové skupiny zařadit, neboť jeho výpověď je v tomto směru neurčitá, žalobce sdělil pouze své úvahy, které však nemají žádný reálný podklad. Soud je proto přesvědčen, že žalobce nesplňuje podmínky ust. § 12 zákona o azylu, a to ani pod písm. a), když ke své politické příslušnosti ničeho nesdělil, ani pod písm. b), neboť jeho obavy z možného pronásledování nejsou ničím reálným podloženy. Krajský soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že správní orgán se s nenaplněním podmínek ust. § 12 zákona o azylu v případě žalobce vypořádal na str. 7 – 11 dostatečně, zhodnotil prakticky všechny žalobcem uvedené skutečnosti, včetně rozboru úlohy státních afghánských složek v dané věci, kategorie ohrožených osob v Afghanistánu a soud se ztotožňuje i s jeho závěrem, uvedeným v tomto bodě, a to, že z žalobcem vypovězených skutečností lze na pevno vyvodit pouze jediný závěr, a to ten, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je ryze účelová, tedy podaná z důvodu legalizace zdejšího pobytu.

29. Z žalobcem uvedených skutečností je dále patrné, že nesplňuje podmínky ust. § 13 zákona o azylu a § 14b) téhož zákona, neboť nehovořil o žádném rodinném příslušníkovi, který by byl poživatelem mezinárodní ochrany a žalobce by tak mohl využít institutu sloučení rodiny dle citovaných ustanovení.

30. K důvodům humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žadatel je dospělou, plně právně způsobilou osobou, práceschopný, zdravý, žalovanému neuvedl v průběhu správního řízení žádné skutečnosti, které by bylo lze hodnotit jako hodné zvláštního zřetele ve významu tohoto ustanovení. Soud pak po přezkoumání a projednání věci s žalovaným souhlasí, uvádí, že ani v průběhu soudního řízení takové skutečnosti zjištěny nebyly.

31. Žalovaným shromážděné podklady pro zhodnocení aktuální bezpečnostní, politické a hospodářské situace v zemi původu žalobce, tedy pro konstatování, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a) zákona o azylu, považuje soud za dostatečné, z různých zdrojů a dostatečně aktuální. Jak plyne z bodu 18., žalobce byl s nimi seznámen, nenavrhl žádné jejich doplnění. Tyto podklady jsou v rozhodnutí citovány na str. 5, 6, a k citované problematice pak zejména na str. 13 – 17, kde z jednotlivých pasáží podkladů jasně plyne, že žalovaný správní orgán je se situací v zemi původu žalobce dobře seznámen, nezastírá, že tamní situace je složitá, a to dlouhodobě, nicméně s argumentací k čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv pak důvodně neshledává hrozbu vážné újmy pro případ žalobcova návratu. Žalobce sám uvedl, že se státními orgány země neměl nikdy vážnější problémy, není proti němu vedeno žádné trestní stíhání, na str. 14 žalovaný zdůvodnil, proč navrátivším se obyvatelům ze zahraničí nic vážného nehrozí. Aktuální bezpečnostní situaci žalovaný hodnotil ve světle informací Evropského podpůrného úřadu (EASO) z ledna 2016, Informace Valného shromáždění – Rady bezpečnosti OSN č. A/70/775 – S/2016/2018 z března 2016, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z dubna 2016. Z posledně citované zprávy pak žalovaný zcela konkrétně těžil při posouzení případné příslušnosti žalobce k určité ohrožené skupině osob v Afghanistánu, dospěl však k závěru, že s ohledem na pouhé domněnky žalobce k vyslovení potenciálního azylově relevantního ohrožení nespatřuje pádný důvod. S uvedeným závěrem soud po přezkoumání věci souhlasí. Žalovaný dále čerpal z podkladu MZV USA, Velké Británie, z nichž je patrné, že jeho úvahy postihly prakticky veškeré bezpečnostní, politické i hospodářské zázemí vývoje v zemi a rozhodně žádným způsobem nezastíraly v informacích uváděné jednotlivé i vážné problémy. Zpráva ČTK pak zmiňuje i vztahy s EU a její snahu pomoci tomuto státu rozvojovou finanční aktivitou. Žalovaný dále nepopírá problémy v jednotlivých lokalitách, zejména bezpečnostní incidenty, hodnotí je však tak, že rozhodně nemohou být popisovány jako celoplošné, nehledě na skutečnost, že žalobce není nucen navrátit se přímo do místa svého původního bydliště. Krajský soud po přezkoumání a projednání věci neshledal hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a) zákona o azylu, v případě návratu žalobce do země původu, a to dle odst. 2 v žádném zde uvedeném případě. Soud je tedy přesvědčen, že žalobce na základě jím tvrzených a uvedených skutečností není pro případ návratu ohrožen ani uložením nebo vykonáním trestu smrti, mučením nebo nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním; dále ani vážným ohrožením života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Soud neshledal ani žádný moment, na jehož základě by vvycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

32. K uvedeným skutečnostem pak soud připomíná, že žalobcem uváděné skutečnosti posoudil i v souvislosti s dřívějším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, kdy se soud zabýval problematikou vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu, a to ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a k čl. 15 písm. c) směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemi nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) k Dodatkovému protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II. č. 168/1991 Sb.). Žalobce sice uváděl, že v zemi původu není bezpečno, sám však neuvedl v průběhu pohovorů nic, z čeho by správní orgán či soud mohl vyvodit, že se žalobce v místě svého bydliště cítil ohrožen ozbrojenými konflikty. Prakticky uvedl, že měl mít obavy z toho, že se o jeho osobu zajímá Taliban, a bude na něm vymáhán úplatek, a to z toho důvodu, že měl oznámit na policii, že viděl, jak kdosi zřejmě zahrabává miny. Z těchto informací rozhodně neplyne, že by žalobce mohl spadat pod pojem ohroženého civilisty z důvodu ozbrojeného vertikálního konfliktu. S tímto pojmem se pak vypořádal správní orgán na podkladě výše citovaných informací o zemi původu na str. 17 svého rozhodnutí, když zdůraznil rozsah území Afghanistánu, které je pod plnou kontrolou centrální afghánské vlády, takže na zem nelze pohlížet jako na území celoplošného rozšířeného nerozlišujícího násilí. Takto je pak, dle přesvědčení soudu, nutné pohlížet i na žalobcem namítané konflikty a incidenty, popisované v doplnění žaloby.

33. Po přezkoumání a projednání věci tedy dospěl krajský soud k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle jednotlivých ustanovení zákona o azylu, konkrétně tedy §§ 12 – 14b) a žalobu proto jako nedůvodnou, v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s., zamítl.

V. Náklady řízení

34.Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když krajský soud posoudil tento nárok dle konečného úspěchu ve věci, kdy žalobce nebyl ve věci úspěšný a účastníkem ve věci úspěšným byl správní orgán, který náhradu nákladů řízení neúčtoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 14. březen 2019 JUDr. Jana Kábrtová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.