29 Az 43/2016

Rubrum

B004726, D012692 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce N. A., zast. JUDr. Veronikou Mašlonkovou, advokátkou AK Hradec Králové, U Soudu 327/5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2016, čj. OAM-546/ZA-ZA11-ZA15-2016, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2016, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, s odkazem na ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno dle § 25 písm. i) téhož zákona. Třetím výrokem pak žalovaný rozhodl o tom, že státem, příslušným k posouzení podané žádosti je Litevská republika, a to podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále je „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“). V žalobě žalobce současně žádal o přiznání odkladného účinku žalobě, o jeho žádosti soud rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2016, které nabylo právní moci dnem 29. 11. 2016. V žalobě žalobce namítal porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy nedostatečné zjištění stavu své věci, namítal, že v jeho případě nejsou naplněny podmínky pro zastavení řízení a žalovaný pochybil, pokud nezvažoval aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že dle jeho přesvědčení vykazuje azylový systém Litevské republiky závažné systémové nedostatky, v případě přemístění žalobci hrozí vystavení nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU a čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Dublin III by měla být státem, příslušným pro posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany Česká republika. Ze zprávy CIS-EM z 27. 9. 2016 je zřejmé, že práva menšin nejsou v Litevské republice dostatečně zaručena, dosud nebyly přijaty důležité mezinárodní dokumenty, např. Evropská charta regionálních nebo menšinových jazyků. Ze zpráv mezinárodních organizací plyne, že žadatelům o azyl nejsou zajištěny adekvátní materiální podmínky a jsou v masivní míře zajišťováni. Žalobce by tak byl nucen pobývat v nedostatečných materiálních podmínkách, což zakládá riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Žalobce žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce soudu předložil v příloze dokumenty, k výzvě soudu poté předložil český překlad statí, o nichž je přesvědčen, že se dotýkají jeho věci. Jedná se o část Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 22. 8. 2016 k situaci v Litvě, kde v odst. 81 Výbor OSN proti mučení doporučuje zemi vyhnout se a upustit od zadržování azylantů a ilegálních migrantů na dlouhou dobu a zadržení používat pouze jako poslední možnost po co nejkratší dobu a přistupovat k alternativním prostředkům, v odst. 83 doporučuje přeskupit užití finančních prostředků tak, aby Litevská republika zajistila azylantům adekvátní životní podmínky i pro život mimo registrační centra a v odst. 84 pak doporučuje zajistit peněžitou pomoc uprchlíkům adekvátní k zajištění a pokrytí nezbytných životních potřeb a usnadnit proces sociální integrace a eliminovat rozdíly v přístupu k sociálnímu systému pro příjemce dodatkové ochrany. Litva dále neratifikovala některé základní dokumenty, které zajišťují ochranu a práva menšin, a to Protokol č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropskou chartu regionálních a menšinových jazyků, Evropskou úmluvu o státním občanství a Úmluvu proti diskriminaci ve vzdělání. Z písemného vyjádření žalovaného ze dne 16. 12. 2016 vyplývá nesouhlas s žalobními námitkami, neboť je přesvědčen, že v průběhu řízení neporušil žádná ustanovení správního řádu, ani Dublinského nařízení. Do žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že z vlasti vycestoval v květnu 2016 přes Ruskou federaci do EU a jako důvod uvedl potíže s policií v zemi původu. Po zhodnocení výpovědi naznal žalovaný sdělené informace jako nevěrohodné a požádal 17. 6. 2016 Litevskou republiku o sdělení, zda v minulosti nebylo žalobci vydáno vízum či oprávnění k pobytu. Dne 9. 8. 2016 žalovaný obdržel informaci, že žalobce byl držitelem schengenského víza platného ode dne 8. 6. 2016 do 7. 7. 2016, vydaného litevskými orgány. V případě žalobce je tak nutné aplikovat kritérium, dané článkem 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Dne 11. 8. 2016 správní orgán požádal Litevskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a 14. 9. 2016 tato uznala svoji příslušnost ve věci. Žalovaný proto opírá své rozhodnutí o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází z řádně zjištěného stavu věci. Litevská republika je právoplatným členem Evropské unie, k mučení či nelidskému zacházení tam nedochází, státní moc dodržuje lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, dohlížejícím na dodržování těchto práv. Litevská republika je považována za bezpečnou zemi nejen ČR, nýbrž i ostatními státy EU. Pokud by se během pobytu žalobce v této zemi vyskytly jakékoliv problémy, má možnost obrátit se na příslušné orgány a instituce s žádosti o pomoc. Litevská republika je povinna nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce a z tohoto důvodu též učinila akceptaci přemístění žalobce. Individuální situací žalobce se žalovaný dostatečně zabýval na str. 3 – 4 rozhodnutí ve věci. K připojeným zprávám žalobce pak žalovaný uvádí, že ze zprávy UNHCR vyplývají pouze určitá doporučení, zpráva však nijak nekonstatuje, že by snad azylový systém Litevské republiky vykazoval závažné systémové nedostatky, pro které by bylo na místě využít čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. O takovém závěru neinformují ani jiné instituce, jako např. ESLP, Soudní dvůr EU, Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, které situaci v jednotlivých zemích monitorují. Žalovaný navíc v napadeném rozhodnutí vycházel z výroční zprávy litevského MV z r. 2015, ze které je jasně patrné, že země má propracovaný azylový systém a ze statistik plyne, že v případě oprávněné žádosti o mezinárodní ochranu je forma azylu či doplňkové ochrany udělována i občanům Kyrgyzské republiky. Litevská republika již ratifikovala základní mezinárodní dokumenty v oblasti lidských práv a základních svobod, ať již Evropskou úmluvu o lidských právech, Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání, Revidovanou Evropskou sociální chartu, i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Žalobce byl propuštěn 1. 12. 2016 z PoS Kostelec nad Orlicí a následující den se měl dostavit do PřS Zastávka, kam však nedorazil a od 2. 12. 2016 nemá o jeho pobytu žalovaný zprávy. Je tak zřejmě na místě případné zastavení řízení, jinak zamítnutí žaloby jako nedůvodné. V replice ze dne 7. 1. 2017 zástupkyně žalobce prakticky zopakovala žalobní tvrzení, s tím, že v Litevské republice je nebezpečí porušování menšinových práv žalobce. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., a to se souhlasem žalovaného i žalobce. Ze správního spisu plyne, že dne 15. 6. 2016 žalobce poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu, uvedl, že je státním příslušníkem Kyrgyzské republiky, bez cestovního dokladu, ten si nikdy nevyřídil, je islámského vyznání, svobodný, nikdy nebyl politicky organizován. Z Otradnoje, kde žil, odjel v květnu 2016 do Biškeku, autobusem do Moskvy a odtud nákladním vozem do ČR. Jel si přivydělat peníze do Biškeku, čekal na autobus a policie ho zadržela, na stanici ho lustrovali, chtěli, aby zaplatil pokutu. Toto žalobce odmítl, byl odveden do cely, ptali se, kde vzal mobil, on sdělil, že ho koupil a oni tvrdili, že je kradený. Po třech hodinách byla jeho jízdenka neplatná, vrátili mu polovinu peněz, chtěl si stěžovat, druhý den sepsal oznámení. Za několik dní za ním přijeli nějací muži, udělali domovní prohlídku, znovu si stěžovat, ale člověk z úřadu mu radil, aby to nechal být. Po několika dnech jel do Biškeku, byl naštvaný a poradili mu, ať si požádá o azyl. Podíval se na internet a začal přemýšlet o jiném životě, o lidských právech, proto odjel do ČR. Je mu nepříjemné, že státní orgány nedodržují zákony a člověk proti tomu nemůže nic dělat. Tentýž den v rámci pohovoru žalobce sdělil, že je vyučen traktoristou, žil s otcem a sourozenci, matka již zemřela. Popsal podrobněji svá setkání s policií a uvedl, že v Rusku nežádal o azyl, protože tam s nimi nezacházejí dobře a policie je stejná, jako u nich. Nelíbí se mu, že děti prominentů se mají lépe a obyčejní lidé musí dřít, nemá konexe, nemá žádnou naději. V Moskvě se poptal krajanů, řekli mu co a jak, existuje mnoho nákladních aut, která jezdí do Evropy. Do ČR jel proto, že jazyky jsou podobné, zaplatil 15 tisíc rublů zprostředkovateli. Chtěl by v ČR zůstat a normálně žít. Do země původu se vrátit nechce, pouze že by se z Kyrgyzstánu stal stát evropské podoby. Žalobce si myslí, že kdyby se vrátil, mohl by jít do vězení. Kamion, kterým jel, vezl nějaké balíky, ale byl tam prostor pro převoz lidí, vysadili ho u železnice, v Pardubicích mu jakýsi Ukrajinec za jeho peníze koupil jízdenku, ale když se vrátil k lavici, jeho batoh byl pryč. Měl tam oblečení, doklady, vše potřebné. Ve spise se dále nacházejí listiny, sdělující z mezinárodního styku informace o vízu žalobce z Litevské republiky. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. V napadeném rozhodnutí žalovaného se uvádí, že podle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. nařízení. Dle čl. 3 odst. 2 nařízení, pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole (tj. III. kapitole, články 7 – 15). Podle čl. 8 odst. 1 nařízení, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém se oprávněně nachází její rodinný příslušník nebo její sourozenec, pokud je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Je-li žadatelem vdaná či ženatá nezletilá osoba, jejíž manžel či manželka se nenacházejí oprávněně na území členských států, je příslušným členským státem ten členský stát, v němž se oprávněně nachází otec, matka nebo jiný dospělý, jenž je za tuto nezletilou osobu zodpovědný podle práva nebo praxe dotyčného členského státu, nebo sourozenec. Podle odst. 2, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, která má příbuzného, jenž se oprávněně nachází v jiném členském státě, a pokud se na základě posouzení jednotlivého případu dojde k závěru, že tento příbuzný se o ni může postarat, tento členský stát sloučí nezletilou osobu s jejím příbuzným a je příslušným členským státem za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Podle odst. 3, pokud se rodinní příslušníci žadatele nebo jeho sourozenci nebo příbuzní uvedení v odstavcích 1 a 2 zdržují ve více než jednom členském státě, rozhodne se o příslušném členském státě s ohledem na nejlepší zájem nezletilé osoby bez doprovodu. Podle odstavce 4, v případě, že není přítomen žádný rodinný příslušník, sourozenec nebo příbuzný uvedený v odstavcích 1 a 2, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém nezletilá osoba bez doprovodu podala svou žádost o mezinárodní ochranu za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Žalovaný uvedl, že žalobce je osobou zletilou, a proto nelze toto kritérium v jeho případě aplikovat. Podle čl. 9 nařízení, pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně. Žalovaný uvedl, že z žalobcem podané žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států nepobývají žádní členové jeho rodiny, a proto na něho nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 9 nařízení. Podle čl. 10 nařízení, pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že z žalobcem podané žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní členové jeho rodiny, kteří by na území takového členského státu byli oprávněni pobývat jako žadatelé o mezinárodní ochranu a o jejichž žádostech dosud nebylo přijato první rozhodnutí ve věci samé, proto na žalobce nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 10 nařízení. Podle čl. 11 nařízení, pokud několik rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců požádá o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě současně nebo tak brzy po sobě, že řízení o určení příslušného členského státu může probíhat společně, a pokud by uplatnění kritérií stanovených tímto nařízením vedlo k jejich oddělení, je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu všech rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců je členský stát, který je podle kritérií příslušný k převzetí největšího počtu těchto osob, jinak je příslušný ten členský stát, který je podle kritérií příslušný k posouzení žádosti nejstaršího z nich. Z žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní jeho rodinní příslušníci nebo svobodní nezletilí sourozenci, proto v jeho případě nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 11 nařízení. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. V odst. 4 je uvedeno, že pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odst. 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. Žalovaný seznal žalobcem uváděné informace jako nevěrohodné, v návaznosti na čl. 34 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) požádal dne 17. 6. 2016 Litevskou republiku o sdělení, zda jmenovanému bylo v minulosti vydáno vízum či oprávnění k pobytu litevskými orgány a dne 9. 8. 2016 obdržel informaci, že žalobce byl držitelem schengenského víza platného ode dne 8. 6. 2016 do 7. 7. 2016, vydaného litevskými orgány. Na základě posouzení těchto údajů je patrné, že žalobce byl dne 12. 6. 2016, kdy požádal o mezinárodní ochranu v České republice, držitelem schengenského víza vydaného Litevskou republikou a je tak nezbytné aplikovat kritérium dané čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Žalovaný požádal Litevskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal žalobce v ČR a dne 14. 9. 2016 obdržel informaci, že Litevská republika uznala svou příslušnost k posouzení této žádosti. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Krajský soud je po přezkoumání věci přesvědčen, že žalovaný správní orgán postupoval v dané věci zcela v souladu s příslušným Nařízením Evropského parlamentu a Rady, a to se všemi dotčenými články, jak uvedeno shora. Žalovaný byl přesvědčen, že s ohledem na to, že v dané věci lze z výše uvedených důvodů čl. 12 nařízení, je státem, příslušným pro věcné projednání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany Litevská republika, tohoto člena EU se v uvedeném smyslu dle nařízení dotázal, zda hodlá tuto svoji povinnost akceptovat a Litevská republika se vyjádřila kladně. Na základě těchto zjištění pak žalovaný správní orgán, dle přesvědčení soudu velmi seriózně, posoudil záležitost žalobce i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, viz jeho rozsudek č.j. 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25.2.2015, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604)2013).“ Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že Litevská republika je členským státem EU, je povinno postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 a posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu meritorně. Žalobce se může s případnými problémy obrátit na tamní policejní nebo jiné státní orgány. Soud dodává, že nemá žádné informace a žalobce neposkytl žádný důkaz ani tvrzení o tom, že by v Litevské republice nebyly dodrženy zákonné postupy, či že by zde existovaly systematické nedostatky v azylovém řízení či podmínkách přijetí žadatelů. Země dodržuje právní předpisy a lidská práva, je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů, ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, dohlížejícím na dodržování těchto práv. Litevská republika je rovněž považována za bezpečnou zem původu. Odůvodnění neexistence systematických nedostatků azylového řízení je v daném rozhodnutí žalovaného řádně popsáno, soud pak již jen doplňuje, že ani sám nemá žádné podněty v tomto směru. V Litevské republice ročně žádají o udělení mezinárodní ochrany desítky uprchlíků, což také svědčí o tom, že tito nemají obavy z tamního azylového systému. Žalovaný měl k dispozici informace o uvedené zemi, především výroční zprávu litevského MV z r. 2015, z níž je patrné, že má propracovaný azylový systém, počínající řádným řízením, s následným soudním přezkumem. Ze statistik pak vyplývá, že v případě oprávněné žádosti o mezinárodní ochranu je forma azylu či doplňkové ochrany udělována i občanům Kyrgyzské republiky. Žalobcem předložené materiály v průběhu soudního řízení pak soud neshledal za podklady, které by mohly podpořit závěr o systémových azylových nedostatcích v uvedené zemi, které by mohly dosáhnout rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU a v tomto směru považuje žalobní námitky za neoprávněné. Vzhledem k tomu, že soud nezjistil žádnou vadu řízení v proběhlém správním řízení, provedeném s žalobcem, nezjistil ani žádnou nezákonnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že žaloba je nedůvodná, v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ji proto zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud zdůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení neúčtoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 16. ledna 2017 JUDr. Jana Kábrtová v.r. samosoudkyně