29 Az 51/2015

Rubrum

L010108 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce Y.B., zast. Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem AK v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, čj. OAM-113/LE-BE02-P15- 2015, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobce podal včasnou blanketní žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., žalobce namítal, že podmínky těchto ustanovení splňuje. Zástupce žalobce, ustanovený soudem, žalobu posléze řádně doplnil. Namítal porušení ust. § 3 a 68 správního řádu v průběhu řízení, dále pak § 12 odst. 1 písm. b) a § 14a zákona o azylu a čl. 9 odst. 2 písm. e) Směrnice č. 2011/95/EU (kvalifikační směrnice). Uvedl, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci, žalobce v rámci pohovoru sdělil obavy povinnosti narukovat do armády v souvislosti s aktuálním konfliktem na východě Ukrajiny, šel by na jistou smrt a nechce zabíjet lidi. Původně se chtěl do země vrátit, ale po zjištění o probíhající mobilizaci a snaze doručit mu povolávací rozkaz, se vrátit nechce. Správní orgán se jeho argumenty nezabýval, z podkladů pak nehodnotil části zpráv, hovořící ve prospěch žalobce. Jako voják by v nepřehledném dění na Ukrajině musel bojovat proti vlastním spoluobčanům, odmítá účast v bojích pro své přesvědčení, což plyne z pohovoru. Zde vidí žalobce rozpor se zákonem o azylu, resp. čl. 9 odst. 2 písm. e) zmiňované kvalifikační směrnice, ale i judikaturou NSS, neboť z uvedených plyne, že pokud v obavách existuje aspekt svědomí, tyto obavy mohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Cituje pak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, čj. 6 A 509/94, které shledalo, že v některých případech se může jednat o důvod, pro udělení azylu relevantní – podílet se na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců apod.) právě z těchto důvodů (a nikoliv z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život). NSS pak v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 spojuje důvod mezinárodní ochrany s tím, že odmítání vojenské služby musí souviset s přesvědčením žadatele. V rozhodnutí ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008 pak již týž soud uznal brance za možnou sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, když na jedné straně čelí tvrdým postihům ze strany státních orgánů za nenastoupení vojenské služby a na straně druhé jsou v ohrožení teroristických skupin, pokud tak neučiní. V souvislosti právě s čl. 9 odst. 2 písm. e) cit. směrnice EU je pak rozhodnutí NSS ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 a ve stejném duchu rozhodl i SDEU ve věci C-472/13 ze dne 26. 2. 2015. Žalovaný byl, dle přesvědčení žalobce, povinen vést dokazování ke zjištění, jak vypadá nasazení armády a boje v daných oblastech, zda je nasazení armády legitimní a v souladu s mezinárodním právem, i jak je zacházeno se zajatými vojáky ze strany proruských separatistů, zda nehrozí mučení a nelidské zacházení a jaké tresty hrozí ze strany ukrajinských úřadů za odmítnutí nástupu do řad armády. Některé z těchto informací měl přitom správní orgán k dispozici, citoval je, avšak do hodnocení situace žalobce je nepromítl. Možné porušování mezinárodního humanitárního práva připomíná jak podklad Amnesty International z února 2015, tak i HRW z ledna 2015, i zprávy Vysoké komisařky pro lidská práva při OSN, které jsou pravidelně aktualizovány. Tyto informace přitom mají zásadní význam i pro hodnocení podmínek § 14a odst. 2 písm. c) a d) zákona o azylu, mučení a nelidské zacházení připadá v úvahu v případě narukování žalobce do ozbrojeného konfliktu, žalovaný tuto skutečnost přitom hodnotil pouze z pohledu postavení civilisty. Z uvedených důvodů je navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný reagoval na žalobní námitky písemným vyjádřením ze dne 4. 1. 2016. Uvedl, že s žalobními námitkami nesouhlasí, považuje za objasněné, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je jeho obava ze současné bezpečnostní situace na Ukrajině, z povolání do ukrajinské armády a případného trestního postihu za neuposlechnutí povolávacího rozkazu. Žalovaný poukazuje na to, že samotná neochota nastoupit do armády, či snaha se tomuto vyhnout sama o sobě důvodem k udělení ochrany není, zejména pokud se taková povinnost týká všech obyvatel země, bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství či politické přesvědčení. Správní orgán odkazuje na Úmluvu o právním postavení uprchlíků z r. 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž je branná povinnost zcela legitimní občanskou povinností. Podle cit. Ženevské konvence není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná. Příručka procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka pak hovoří o tom, že člověk není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Žalobcem sdělené obavy nejsou azylově relevantní, neboť na Ukrajině je účast na základní vojenské službě, či v rámci mobilizace na jakémkoliv dalším výcviku či dokonce nasazení do bojových operací povinností každého občana, bez ohledu na jeho rasu, národnost, náboženství a nemohou být chápány jako pronásledování jednotlivců ze strany ukrajinských státních orgánů, a to ani v případě následného nasazení vojáků do konfliktních oblastí. Na Ukrajině je bezpečnostní situace i nadále složitá, zejména v důsledku separatistických tendencí místního ruskojazyčného obyvatelstva, anexe Krymu a bojů na východě země, nicméně nejde o vnitřní ozbrojený konflikt v azylově relevantním významu. Z veřejných mediálních prostředků pak žalovaný považuje bezpečnostní situaci nebo konflikt se separatisty v poslední době za značně vojensky ochablý, včetně různých bojových aktivit, aktuální informace tak zcela jistě ještě zmírňují nebezpečí pro žalobce, oproti jeho mínění. Žalovaný dále poukazuje na to, že žalobce před svým odjezdem v r. 2007 a při dvou následných návštěvách neměl ve své zemi žádné potíže, jediným důvodem jeho odjezdu byla vidina práce a výdělku. O mezinárodní ochranu požádal pro své obavy ze současné bezpečnostní situace, z povolání do ukrajinské armády a možného nasazení v bojových operacích, z hrozby smrti a zabíjení a z případného trestního postihu za neuposlechnutí povolávacího rozkazu. Takové skutečnosti ale podle žalovaného důvod pro udělení mezinárodní ochrany nezakládají. S odkazem na výše cit. úmluvy správní orgán připomíná, že osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného konfliktu za uprchlíky považovány nejsou, pokud nelze současně prokázat existenci jejich pronásledování z důvodů, stanovených zákonem o azylu. Na Ukrajině neprobíhá ozbrojený konflikt, při němž by boje a ozbrojené střety mezi stranami konfliktu zasahovaly celé území státu a mohly tak představovat ohrožení žalobce. Ve dvou z 24 oblastí Ukrajiny, konkrétně v Doněcké a Luhanské oblasti při ruské hranici sice skutečně dochází ke střetům mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a protivládními ozbrojenci, ty se však omezují jen na části území těchto dvou oblastí. Situace na západě a ve středu země je klidná a žalovaný konstatuje, že z informací plyne, že město Boryslav ve Lvovské oblasti, kde žalobce žil do odjezdu ze země se svými rodiči, není v současnosti nijak střety zasaženo. Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany pak žalovaný považuje za účelovou, což dokumentuje tím, že žalobce tuto podal až poté, co byl dne 2. 7. 2015 zadržen Policií ČR bez platného víza či povolení pro vstup a pobyt na zdejším území, 6. 1. 2015 vydala Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Hl. města Prahy, rozhodnutí o jeho správním vyhoštění z území členských států EU na dobu 2 let s platností od 27. 1. 2015 do 27. 1. 2017. Dne 3. 7. 2015 mu bylo uloženo další správní vyhoštění na dobu 3 let, s dobou vycestování z ČR stanovenou na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Mezinárodní ochrana je specifickým institutem mezinárodněprávní ochrany, sloužícím k ochraně osob před porušováním jejich nejzákladnějších lidských práv, nikoliv k legalizaci pobytu. Žalovaný je přesvědčen, že obstaral dostatečné informace pro posouzení případu, žalobce přicestoval již před osmi lety za účelem zaměstnání, žil zde na základě dlouhodobého povolení k pobytu, toto si opakovaně prodlužoval, při žádosti o trvalý pobyt nesplnil zákonné podmínky a zůstal zde žít nelegálně. Tak také pobýval posléze v Itálii. V červenci 2015 se vrátil, aniž by měl k vstupu či pobytu v ČR povolení a byl zadržen policií, byl zařazen do evidence nežádoucích osob, s platností do 27. 1. 2017. Žalovaný je přesvědčen, že neporušil ani zákon o azylu, ani správní řád a navrhuje zamítnutí žaloby. Krajský soud jednal ve věci dne 3. 10. 2016, a to v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce. Konstatuje, že omluvu zástupce žalobce, včas odeslanou, obdržel nedopatřením až po jednání ve věci, nicméně konstatoval, že předvolání k jednání žalobce osobně obdržel dne 20. 7. 2016. Zástupce žalobce v podání uvedl, že se mu nepodařilo se s žalobcem spojit, před delší dobou mu žalobce sdělil, že si zvolil jiného zástupce. O takovém úkonu však krajský soud nemá žádnou zprávu. Žalobce sám se k jednání soudu nedostavil, ani neomluvil. Soud považoval podmínky pro jednání bez jeho přítomnosti (§ 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), za splněné. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na písemné vyjádření ve věci, vydané rozhodnutí a jeho odůvodnění a soudu předložila materiál – zprávu ČTK z 8. 9. 2015, s názvem Kyjev chce stíhat zločiny Donbasu – podřídil se pravomoci soudu, jejímž obsahem je zpráva o podřízení se Ukrajiny jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, s tím, že umožní vyšetřování válečných zločinů z průběhu povstání na východě. V závěrečném návrhu pak uvedla, že správní orgán trvá na odůvodnění vydaného rozhodnutí, v případě žalobce neshledal žádné azylově relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Bezpečnostní situace na Ukrajině není hodnocena jako situace totálního konfliktu, dlouhodobě je zhoršena pouze v jihovýchodní oblasti Ukrajiny. Žalobce pochází ze Lvovské oblasti, kde je situace dlouhodobě poklidná. Kromě uvedených dvou východních oblastí nehrozí žalobci v případě návratu nebezpečí, upravené § 14a odst. 2 písm. c) a d) zákona o azylu, pro udělení doplňkové ochrany proto nejsou splněny podmínky, a to ani z důvodu případného vykonání branné povinnosti. Relevantní pak není ani udělení mezinárodní ochrany pro odmítání vojenské služby. Co do azylové historie žalobce pak žalovaný připomíná, že žalobce po neprodloužení dlouhodobého pobytu na zdejším území pobýval nelegálně, o mezinárodní ochranu požádal až po hrozbě správního vyhoštění, jeho žádost proto žalovaný hodnotí jako účelovou. Navrhuje zamítnutí žaloby, náhradu nákladů řízení neúčtuje. Soud ze správního spisu konstatoval, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 10. 7. 2015, uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, téže národnosti, svobodný, rodiče žijí na Ukrajině. Do r. 2008 pobýval žalobce na Ukrajině v Boryslavi, poté do listopadu 2014 v Praze. Dalších půl roku žalobce žil v Itálii v Římě a od 30. 6. 2015 je opět v ČR. Je křesťanského vyznání, nikdy nebyl politicky organizován, vojenskou službu ze zdravotních důvodů nevykonal. Má SŠ vzdělání, zaměřené na transport nafty, na Ukrajině pracoval na stavbách a v ČR při výrobě eurooken. Z Ukrajiny odjel v r. 2007 za prací, o azyl žádá proto, že tam je válka, kdyby se vrátil, poslali by ho do armády, musel by zabíjet lidi a to nechce. Měl zde dlouhodobý pobyt, každé dva roky prodloužený. Pak chtěl žádat o trvalý pobyt, ale nedoložil doklady o zaplacení zdravotního a sociálního pojištění, proto mu nebyl udělen. S takovým výsledkem žalobce nepočítal, proto nežádal o prodloužení pobytu a přišel o legální pobyt zde. Odjel až koncem roku 2014 za bratrem do Itálie, byl tam taky nelegálně, vrátil se do ČR, aby si vyřídil vízum k legálnímu odjezdu na Ukrajinu. O udělení správního vyhoštění nevěděl, žil v Praze v Řepích, kde byl hlášen, pracoval, ale nelegálně, myl auta. Chtěl vycestovat na Ukrajinu, myslel si, že by nebyl povolán, ale dozvěděl se, že to tak není, musel by nastoupit do války, bojí se války. Na Ukrajině není práce. V rámci pohovoru dne 28. 7. 2015 žalobce uvedl, že v Boryslavi žil v bytě s rodiči, mohl by se tam vrátit, odjel za prací, ta nebyla na Ukrajině nikde. Zůstal v ČR, protože zde byl lepší život, měl pas i vízum. Do ČR odjel, neboť věděl od známých, že je možné sehnat tu práci a obnovovat si vízum. Na Ukrajinu se asi dvakrát vrátil, naposledy r. 2010. Žádné problémy tam neměl. Matka ale říká, aby se nevracel, je tam chaos, probíhá mobilizace, musel by do armády, dali mu předvolání a ptali se, kde je. Matka odmítla povolání převzít, bylo do vlastních rukou. V ČR měl i živnostenský list, dělal eurookna a dveře, pracoval na stavbách, dělal, co se dalo. Pokud měl dlouhodobý pobyt, měl i pojištění, při žádosti o trvalý pobyt ho ale neměl včas zaplacené. Byl zadržen při kontrole dokladů cestou z Itálie, bojí se války, proto požádal o azyl. Také je na Ukrajině korupce. Dne 26. 8. 2015 byl žalobce seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci, uvedl, že se na Ukrajinu nechce vrátit, do Evropy se chystá i jeho rodina. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), ve svém rozhodnutí pak po projednání věci vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu. Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 Po projednání a přezkoumání věci krajský soud konstatoval, že z žalobcova příběhu je patrné, že před opuštěním vlasti, z níž odjel, jak sám uvedl, za prací, žádné problémy neměl, na základě jím sdělených skutečností tak lze zásadně dovodit, že žalobce nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nesplňuje tak podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu. K žadatelem sděleným obavám z nástupu na vojenskou službu, z nedobré bezpečnostní situace a případného zapojení do bojů pak soud odkazuje na prakticky vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí žalovaného na str. 4 - 5 a 7 - 9, kdy žalovaný čerpal z bohaté judikatury krajských soudů a především Nejvyššího správního soudu v Brně, a to v otázce hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině z pohledu § 12 písm. b) i § 14a odst. 2 písm. c) a d) zákona o azylu, která prakticky znamená, že ozbrojené střety probíhaly a případně ve zmenšeném měřítku probíhají ve dvou východních oblastech Ukrajiny, v ostatních částech země obyvatelům nebezpečí nehrozí, možné je pak i případné vnitřní přesídlení, s konečným závěrem, že popsaná situace není pro využití uvedených ustanovení zákona o azylu azylově relevantní. Zde příkladmo rozhodnutí 6 Azs 113/2015 ze dne 4. 8. 2015 a mnohá další. Žalobce žádné vyjádření ve smyslu své víry neuvedl, pouze sdělil, že nechce zabíjet lidi a vojnu nastoupit nechce. Žalovaný proto, dle přesvědčení soudu správně, odkázal na mezinárodní úmluvy, které charakterizují brannou povinnost jako občanskou povinnost, bez nároku na udělení mezinárodní ochrany. Podrobné odůvodnění je pak obsaženo na str. 4 – 5 napadeného rozhodnutí ve věci. Na str. 5 se pak rovněž nachází odůvodnění závěru žalovaného o účelovosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, se kterým se krajský soud ztotožňuje, jak poukazem na zde uvedenou judikaturu NSS, tak i další jeho podobná rozhodnutí, např. rozhodnutí čj. 4 Azs 129/2005 ze dne 10. 2. 2006, které se mj. zabývá účelovostí tvrzení žadatele, ohroženého správním vyhoštěním. Z uvedených důvodů proto soud nemohl přistoupit na námitku žalobce o naplnění podmínek § 12 písm. b) zákona o azylu v jeho případě. Protože podmínky § 13 a § 14b) zákona o azylu žalobce nesplňuje, zabýval se soud dostatečností odůvodnění žalovaného rozhodnutí co do ust. § 14 cit. zákona a dospěl k závěru, že v rozhodnutí provedená úvaha je dostatečná a soud neshledává pochybení ve vyslovení absence důvodů, hodných zvláštního zřetele. S neudělením doplňkové ochrany v případě žalobce a jeho odůvodněním se správní orgán vypořádal dostatečně, jeho odůvodnění je podrobné, k námitce žalobce pak soud připomíná, že rozhodnutí NSS z 9. 6. 2008, pojednávající o brancích jako o možné sociální skupině v uvedeném případě využít nelze, neboť provedlo rozbor zcela odlišné situace v jiné zemi. K nutné aplikaci čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice pak soud připomíná, právě na základě opakovaně judikované situace na Ukrajině Nejvyšším správním soudem, že takové vyčítání žalovanému není oprávněné. Na str. 7 – 9 provedl žalovaný rozbor situace možného návratu žalobce do země původu, čerpal z mnohých aktuálních podkladů, určité bezpečnostní riziko na východě země nezastíral, nicméně řádně odůvodnil, proč popsaná situace nedopadá azylově relevantní na případ žalobce a jím uváděné obavy. Připomněl, že v případech, kdy konflikt v zemi není charakterizován jako totální v azylově relevantním smyslu, je nutné, aby žadatel prokázal dostatečnou míru individualizace, s odkazem na rozhodnutí NSS ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008. Takové skutečnosti však případ žalobce neprovází. Závěrem proto krajský soud dospěl k přesvědčení, že jak samotné správní řízení ve věci, tak i citované rozhodnutí žalovaného a jeho odůvodnění jsou v souladu se správním řádem i zákonem o azylu a žalobu proto nelze hodnotit jako důvodnou. S využitím § 78 odst. 7 s.ř.s. soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve věci úspěšný žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení neúčtoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 3. října 2016 JUDr. Jana Kábrtová v.r. samosoudkyně