30 A 107/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: FARMAHUCUL, s.r.o., se sídlem Vítkovice v Krkonoších – Janova Hora 92, PSČ 512 38, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2a, PSČ 461 80, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2015, č. j. KULK 57688/2015, sp. zn. OŽPZ 801/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 30. 10. 2015 se žalobkyně domáhala v řízení podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jilemnice ze dne 28.1.2015, č.j. PDMUJI 16524/2014 R 27, sp. zn. MUJI 3671/2014/ŽP, a toto potvrzeno. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím Městský úřad Jilemnice, odbor životního prostředí, jako příslušný vodoprávní úřad, povolil žadatelce obchodní společnosti CONFINA, spol. s r.o., podle § 8 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v platném znění (dále jen „vodní zákon“), nakládání s povrchovými vodami, jejich odběr z přepadu ze studní na pozemku parc. č. 2078 v kat. území Vítkovice v Krkonoších, obec Vítkovice, kraj Liberecký, za účelem výroby umělého sněhu pro zasněžování sjezdové trati v lyžařském areálu Janova Hora Vítkovice. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2015, č. j. KULK 57688/2015, sp. zn. OŽPZ 801/2015, včas podanou žalobou, kterou odůvodnila následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Žalobkyně předně uvedla, že je vlastnicí pozemkové parcely č. 2081/5 v kat. území Vítkovice v Krkonoších v dolní části svahu, na němž sjezdová trať pravidelně končí. Poté zmínila způsob, jakým se prvoinstanční správní orgán vypořádal s jejími námitkami v proběhlém vodoprávním řízení. Nevyhověl jim ze tří důvodů. Předně vycházel z hypotézy, že předmětem řízení byl pouze odběr vody, nikoliv to, jak bude s odebranou vodou dále naloženo. Neřešil proto ani provozování sjezdovky, vlastnické vztahy k pozemkům v území, stabilitu svahu, namítané ohrožení spodních pozemků sesuvem, ani další nakládání s technickým sněhem na pozemcích. Protože žadatelka žádala o povolení k odběru povrchové vody na jednu sezónu, vnímal ji vodoprávní úřad jako provizorní řešení a považoval měření množství odebrané vody na základě provozních záznamů za dostatečné. Námitkám žalobkyně nevyhověl vodoprávní úřad rovněž z toho důvodu, že do odebrané vody neměly být přidávány žádné chemické přísady, které by mohly ohrozit vodní zdroj, pro nějž bylo Městským úřadem Jilemnice vyhlášeno dne 22. 12. 2003 ochranné pásmo I. stupně, přičemž odběr je situován mimo toto ochranné pásmo. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí o povolení odběru povrchové vody žalobkyně mimo jiné namítala, že se vodoprávní úřad nevypořádal s jejími námitkami ohledně nerespektování ochranného pásma vodního zdroje, toho, jaký dopad bude mít zasněžování a tedy technický sníh na vodní poměry v území, účinku zasněžování na životní prostředí, na porosty, půdu a erozi, vlivu hluku sněhových děl na zvířata i lidi. Dále žalobkyně uvedla, že v rozhodnutí vodoprávního úřadu není jasně stanoven původ odebírané vody, když v údajích o povoleném nakládání je stanoven jako původ (odebírané vody):„ povrchová voda přepady ze studní na pozemku p. p. č. 2078 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších“ a následně, ač tedy má být jediným zdrojem povrchová voda přepady ze studní, v Podmínkách odběru stojí, že „Do prostoru ochranného pásma vodního zdroje a nad něj nesmí být čerpána povrchová voda z okolních vodních toků“. Žalobkyni nebylo zřejmé, jaké čerpání vody z okolních toků mají podmínky odběru na mysli. Žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí zejména tím, že povolení k odběru povrchové vody bylo vydáno na dočasnou dobu do 28. 2. 2015, takže jeho platnost již skončila, a dále tím, že žadatelka neohrozila vydatnost stávajících okolních vodních zdrojů, neboť využívala v podstatě přebytečnou vodu, jejíž odběr se nemohl dotknout užívání vod žalobkyní. Žalobkyně spatřovala nezákonnost napadených rozhodnutí a jejich zásah do svých práv zejména v tom, že se vodoprávní úřad nezabýval vlastnictvím dotčených pozemků a souhlasem jejich vlastníků s jejich zasněžováním. A to přesto, že jde o činnost ovlivňující vodní poměry na jejich pozemcích, neboť ukládání technického sněhu je činnost, která nejenže ovlivňuje vodní poměry, ale zejména významně časově ovlivňuje možnost užívání pozemků, jelikož technický sníh má jiné fyzikálně-chemické vlastnosti, než sníh přírodní. Proto také odtává hůře a o několik týdnů déle, což vede jednak k omezení možnosti žalobkyně využít pozemek pro jarní pastvu, a dále k ohrožení jejího pozemku, nacházejícího se v dolní části svahu, erozí. Vodoprávní úřad dále označil odebranou vodu ihned po jejím zadržení z přepadu studní za povrchovou vodu a uvedl, že další nakládání s ní již nepovoluje. Přesto za účel povoleného nakládání s odebranými vodami označil výrobu technického sněhu pro zasněžování sjezdové trati v lyžařském areálu Janova Hora Vítkovice. Vodoprávní úřad se tak, přestože jasně uvedl účel odběru, vůbec nezabýval dalším osudem odebraných vod, které se v podobě technického sněhu kumulují na pozemcích sjezdové trati, zůstávají na nich s ohledem na pomalé odtávání technického sněhu v porovnání se sněhem přírodním až dlouho do jara, následně ztěžují další užívání těchto pozemků a v dolní nestabilní části svahu pozemky poškozují, jak uvedla žalobkyně v námitkách, s nimiž se vodoprávní úřad v napadeném rozhodnutí vypořádal značně paušálně. V uvedeném spatřovala žalobkyně porušení zásady předvídatelnosti, neboť existují rozhodnutí, která v souladu s §1 odst. 2 vodního zákona upravují právní vztahy k povrchovým a podzemním vodám, vztahy fyzických a právnických osob k využívání povrchových a podzemních vod a nekončí místem jejich odběru, nýbrž pokračují jejich dalším vedením, využitím a po jejich použití také vypouštěním, jako např. vod odpadních. Podstata odvolání žalobkyně přitom spočívala právě v tom, že byla dotčena ve svých právech umístěním takto odebraných vod (v podobě technického sněhu) na svém pozemku. Dále žalobkyně brojila proti tomu, že se prý vodoprávní úřad vypořádal alibisticky s její námitkou ohledně nerespektování ochranného pásma vodního zdroje. Přepad ze studní je totiž umístěn na studni a studna je umístěna v I. ochranném pásmu vodního zdroje. Námitka se netýkala umístění odběru, ale skutečnosti, že je do prostoru I. ochranného pásma vodního zdroje ukládán umělý sníh a na něm je vybudována sjezdová trať. Krom toho není toto ochranné pásmo zabezpečeno oplocením, což odporuje § 30 odst. 7 vodního zákona, zakazujícímu do I. ochranného pásma vstup a vjezd. Jedná se fakticky o jeho zrušení. Přitom ochrana tohoto vodního zdroje se žalobkyně přímo dotýká, neboť jakožto na pozemcích hospodařící zemědělec byla v minulosti majitelem zdroje nařčena ze znečištění tohoto vodního zdroje. V neposlední řadě nedošlo k jasnému vymezení původu odebírané vody, když podle údajů o povoleném nakládání jde o povrchovou vodu z přepadů ze studní na pozemku parc. č. 2078 v kat. území Vítkovice v Krkonoších a v podmínkách odběru stojí, že: „Do prostoru ochranného pásma vodního zdroje a nad něj nesmí být čerpána povrchová voda z okolních vodních toků“, ačkoli k čerpání vody z vodních toků povolení vydáno není a nikde není stanoven vlastní průběh sjezdové trati. Žalovaný uvedené vady prvoinstančního správního orgánu nezjistil a neodstranil, když odvolání žalobkyně zamítl a vadné rozhodnutí městského úřadu potvrdil. V uvedeném žalobkyně spatřovala zkrácení na svých právech. V závěru žaloby žalobkyně uvedla, že si je vědoma toho, že napadené rozhodnutí bylo vydáno s omezenou dobou platnosti do 28. 2. 2015, a tedy že jeho platnost již skončila. Protože ale žadatelka požádala o povolení k nakládání s povrchovými vodami za účelem zasněžování i pro nadcházející zimní sezónu, má za to, že je třeba ve věci rozhodnout a postavit otevřené otázky najisto, neboť v opačném případě se situace bude opakovat, žadatelce bude vydáno další vodoprávní povolení a dříve, než se žalobkyně domůže jeho zrušení, pozbude i ono platnosti. Vzhledem k tomu navrhovala, aby krajský soud zrušil jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí Městského úřadu Jilemnice ze dne 28. 1. 2015, č.j. PDMUJI 16524/2014 R 27, sp. zn. MUJI 3671/2014/ŽP, které mu předcházelo. Zároveň navrhovala, aby jí byly přiznány náklady řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 2. 12. 2015. Uvedl v něm, že nevedl řízení, ve kterém by se rozhodovalo o umístění sjezdové tratě, nýbrž řízení vodoprávní, v němž byl povolen odběr vod z přepadu ze studní a že se ztotožňuje se způsobem vyřízení námitek žalobkyně vodoprávním úřadem. Odkazoval přitom na vyjádření Krajské hygienické stanice Libereckého kraje se sídlem v Liberci ze dne 20. 11. 2013, č. j. KHSLB 26488/2013, a závazné stanovisko Správy Krkonošského národního parku se sídlem ve Vrchlabí ze dne 14. 4. 2014, č. j. KRNAP 01623/2014, k zájmům ochrany životního prostředí a zdraví lidí. Další závazná stanoviska byla vydána s ohledem na ochranné pásmo vodního zdroje, a to stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje se sídlem v Liberci č. j. KHSLB 26488/2013 a stanovisko Správy Krkonošského národního parku se sídlem ve Vrchlabí, č. j. KRNAP 06536/2013. V podstatě ke všem žalobním (odvolacím) námitkám se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že se předmětu vodoprávního řízení nedotýkaly (např. podmínky provozování sjezdovky či namítaná eroze pozemků). Označení účelu povoleného nakládání s odebranými vodami v rozhodnutí vodoprávního úřadu pak žalovaný označuje pouze jako jeho součást, nikoliv za povolení dalšího nakládání s vodami, kterého v tomto případě nebylo třeba. Vodoprávní úřad se proto vůbec nemusel zabývat dalším osudem odebraných vod, které se v podobě technického sněhu kumulují na pozemcích sjezdové trati. Právní vztahy upravené vodním zákonem (vznikající v prostředí upraveném vodním zákonem) jsou sice předmětem jeho výhradní regulace, ale nejsou a ani nemohou být upraveny soukromoprávně, např. nemůže být podle žalovaného řešen spor trvající mezi žalobkyní a žadatelem již několik let. Proto se v rozhodovaném případě žádné další jiné nakládání s vodami nepovolilo. Námitky ohledně ochrany vodního zdroje, jeho I. ochranného pásma, označil žalovaný za účelové, protože není v zájmu žadatele, ohrožovat svojí činností (zasněžováním) vlastní vodní zdroj. Navíc výrok rozhodnutí vodoprávního úřadu obsahuje podmínku, že „Pro zasněžování nesmí být používány žádné chemické přísady. Do prostoru ochranného pásma vodního zdroje a nad něj nesmí být čerpána povrchová voda z okolních vodních toků“. Povolený odběr vody nemůže ohrozit vydatnost stávajících okolních vodních zdrojů, neboť dle napadeného rozhodnutí využívá stávajícího vlastního vodního zdroje, který tvoří přepady ze soustavy studní umístěných na pozemku parc. č. 2078 v kat. území Vítkovice v Krkonoších, které jsou svedeny do odvodňovacích drenáží, s tím, že se jedná o přebytečnou vodu, jejíž odběr se v žádném případě nemůže dotknout práv žalobkyně. Pokud by tedy v období sucha neexistoval žádný přepad vod ze soustavy studní, nemohlo by být povolení k nakládání s vodami žadatelem využíváno. Navíc se tu jednalo pouze o dočasné povolení, jak už bylo výše uvedeno. Pokud se pak žalobkyně domnívá, že byla dotčena na svých právech umístěním odebraných vod (v podobě technického sněhu) na svém pozemku, je třeba tuto její domněnku chápat jako soukromoprávní, kterou nelze řešit ve vodoprávním řízení. Vodoprávní úřad dle žalovaného pouze povolil odběr povrchové přepadové vody v místě označeném žadatelem. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. III. Jednání krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s., a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně i žalovaný s tímto postupem k výzvě krajského soudu výslovně souhlasili. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. IV. Skutková a právní zjištění krajského soudu Krajský soud má za to, že žalobkyně neuchopila věc za správný konec a že i žalobou napadená rozhodnutí měla být odůvodněna vzhledem k jejich adresátům, nezabývajících se problematikou vztahů upravených vodním zákonem profesionálně, výstižněji. Tento závěr postupně vyplyne pro uvedené subjekty z následující zákonné úpravy a jejího právního rozboru. Ustanovení § 3 vodního zákona stanoví k právům k vodám a jejich právní povaze následující: odst. 1) Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon. odst. 2) Za povrchové a podzemní vody se nepovažují vody, které byly z těchto vod odebrány. odst. 3) V pochybnostech o tom, zda se jedná nebo nejedná o povrchové nebo podzemní vody, rozhoduje vodoprávní úřad. Z ustanovení § 3 odst. 2 vodního zákona tak jednoznačně plyne, že jednou odebraná voda (v přezkoumávané věci na základě povolení vydaného vodoprávním úřadem v Jilemnici) ztrácí svůj dosavadní statut vody, ze které odebrána byla, tedy že již nemá povahu ani vody povrchové, ani vody podzemní, to v závislosti na místě jejího odběru. Z uvedeného zároveň vyplývá, že v rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami, v rozhodnutí o jejich odběru (viz § 8 odst. 1 písm. a/ bod 1. vodního zákona), nebylo možno řešit otázky a námitky, které žalobkyně uplatňovala ve vodoprávním řízení či ve svém odvolání. Ty totiž nemají s předmětem povolení k vlastnímu odběru vody nic společného. Zmiňuje-li pak žalobkyně, že „ve stavebním řízení nebylo řešeno, kudy sjezdová trať (která má být předmětem zasněžování) v areálu Janova hora vede“, zřejmě nebyla z pohledu stavebního zákona ani řešena. Rozhodně by k tomu ale nebyl důvod jen z pohledu umístění sněžných děl v terénu a jeho zasněžování. Tím spíše se ale žalobkyně může domáhat ochrany svých vlastnických práv u obecného soudu, když nikdo nemůže užívat cizí majetek bez souhlasu jeho vlastníka, nestanoví-li tak výjimečně zvláštní zákon. Vzhledem k uvedenému se proto krajský soud plně ztotožňuje se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení, že v řízení o povolení odběru vody se jiné, než „vodní otázky“ nezkoumají, tedy ani administrativně (v rozhodnutí) neupravují. Námitky, jež žalobkyně uváděla v souvislosti se zasněžováním, jsou navíc jen tvrzené možné pozdější následky užívání odebrané vody. Jinými slovy, vodoprávní úřad nemůže v rozhodnutí o povolení odběru vody stanovit zároveň jejímu odběrateli způsob nakládání s ní, jelikož k tomu nemá příslušnou pravomoc. Jde již o jakousi „soukromou vodu“, což na druhé straně neznamená, že si s ní může odběratel dělat, co chce. V tomto směru jej omezuje celá řada právních předpisů bránících tomu, aby kdokoliv a čímkoliv (tedy i odebranou vodou), např. znečišťoval životní prostředí či působil škody na majetku třetích osob (viz občanský zákoník, trestní zákon apod.). Podstatná část námitek žalobkyně byla soukromoprávní povahy (nesouhlas s provozováním sjezdové trati, zamokření pozemku a v důsledku toho omezení jeho užívání, eroze pozemku). K nim třeba uvést, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Konkrétně je ochrana vlastnického práva zakotvena v § 1042 občanského zákoníku, podle něhož se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. Podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. Tvrdí-li tedy žalobkyně, že jí je v důsledku zasněžování působena škoda na jejím majetku, nemohla a nemůže očekávat ochranu v tomto směru od vodoprávního úřadu, nýbrž je na ní, aby se negatorní žalobou bránila proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva zasahuje. K námitkám týkajícím se ochranného pásma vodního zdroje, účinku zasněžování na životní prostředí, na porosty, půdu a erozi, vlivu hluku sněhových děl na zvířata i lidi, původu odebírané vody či měření množství odebrané vody, dlužno poznamenat, že nesměřují přímo k ochraně veřejných subjektivních práv žalobkyně, nýbrž je v nich poukazováno na nezákonnost vodoprávního řízení. Dle § 2 odst. 1 s.ř.s. ale soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu pouze veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem. Bylo proto plně na žalobkyni, aby v žalobě přímé dotčení svých veřejných subjektivních práv souvisejících s uvedenými námitkami také výslovně specifikovala. Dotčení veřejných subjektivních práv žalobkyně z nich však neplyne, není z nich zřejmé, jak by se tvrzený nesprávný postup měl veřejných subjektivních práv žalobkyně dotknout. Nezbylo proto, než konstatovat, že tyto námitky jsou koncipovány na principu tzv. veřejné žaloby, takže se jimi krajský soud ani nemusel zabývat. Do této kategorie patří rovněž námitka týkající se podmínek pro zasněžování, podle kterých nesmí být používány žádné chemické přísady a do prostoru ochranného pásma vodního zdroje a nad něj nesmí být čerpána povrchová voda z okolních vodních toků. Ani tyto otázky, důsledky jejich řešení, do veřejných subjektivních práv žalobkyně nesměřují. Nelze pak dovozovat nezákonnost rozhodnutí o povolení odběru vody jen ze skutečnosti, že v něm byla stanovena nad rámec jeho náležitostí podmínka (jaksi preventivně), směřující k ochraně životního prostředí. Bylo tak možno shrnout, že závěry orgánů veřejné zprávy k otázce povolení odběru vody byly v dané věci správné, byť jejich odůvodnění mohlo být přiléhavější. Vzhledem k tomu krajský soud žalobu jako nedůvodnou ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Obiter dictum krajský soud k věci uvádí, že mu neunikla z vyjádření žalovaného k žalobě ta jeho část, v níž se pozastavuje nad skutečností, že „vodoprávní úřad přiznal žalobkyni účastenství ve vodoprávním řízení nad rámec zákona, ačkoliv ji mohl vyloučit z tohoto řízení usnesením dle § 28 odst. 1 správního řádu.“ Z uvedeného plyne rozdílný pohled orgánů veřejné správy na účastenství v této věci, a proto mu bude třeba v dalších řízeních, jež žalobkyně avizuje, věnovat patřičnou pozornost. Stanovení správného okruhu účastníků je totiž základem zákonnosti každého správního rozhodnutí. V této souvislosti lze upozornit např. na ustanovení § 115 odst. 8 vodního zákona, podle něhož je účastníkem řízení o povolení k odběru podzemní vody žadatel a dále osoby podle odstavců 4 a 7 tohoto zákonného ustanovení. Pokud by šlo v dané věci o takovýto odběr, žalobkyně by nebyla účastnicí řízení o odběru přímo ze zákona. V. Náklady řízení Žalobkyně nebyla úspěšná ve věci, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a pokud jde o žalovaného, nebylo zjištěno, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz § 60 odst. 1 s.ř.s.). Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 29. listopadu 2016 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Iveta Škopová