30 A 111/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: R. K., proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 26630/UP/2015/Sv, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 30. 12. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2015, č. j. 26630/UP/2015Sv. Citovaným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Špindlerův Mlýn (dále jen „správní orgán prvého stupně“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 31. 7. 2015, č. j. DOK/Vyst/Mik/1122/2014. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byla v souladu s § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), zamítnuta žádost žalobce o povolení obnovy řízení vedeného rovněž u správního orgánu prvého stupně a ukončeného rozhodnutím ze dne 28. 12. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012 (v právní moci dne 11. 3. 2013). Žalovaný ve svém rozhodnutí nejprve nastínil průběh relevantních událostí, když uvedl, že žalobce se domáhá obnovy řízení, které bylo správním orgánem prvého stupně ukončeno rozhodnutím ze dne 28. 12. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012, kterým bylo žalobci zakázáno provedení stavby „rodinný dům B“ na pozemcích parc. č. 100/12, 100/3, 100/7 a 96/16 v katastrálním území Špindlerův Mlýn, a to v souladu s § 107 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Proti výše uvedenému rozhodnutí žalobce podal odvolání, toto však žalovaný zamítl a specifikované rozhodnutí potvrdil, konkrétně rozhodnutím ze dne 8. 3. 2013, č. j. 1478/UP/2013 (v právní moci dne 11. 3. 2013). Žalobce podal dne 16. 9. 2014 žádost o povolení obnovy výše specifikovaného řízení. Žalobce ve své žádosti o povolení obnovy řízení uvedl, že tuto podává ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) s. ř., když se z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30 A 22/2013-35, dověděl o důvodech obnovy (o jaké skutečnosti, respektive důvody, odůvodňující povolení obnovy řízení, mělo jít, žalobce nikterak nekonkretizoval). Žalovaný ve svém rozhodnutí dále uvedl, že důvodem, pro který správní orgán prvého stupně zamítl žádost žalobce o povolení obnovy řízení je, že žalobci vypršela subjektivní lhůta pro její podání. Subjektivní lhůta pro podání obnovy řízení běží po dobu tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel (žalobce) o důvodu obnovy řízení dověděl. Žalobce však v žádosti o povolení obnovy řízení uvedl, že o nových skutečnostech se dověděl z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30 A 22/2013-35 (v právní moci dne 27. 5. 2014). Žalobce tak žádost o povolení obnovy řízení měl podat nejpozději dne 27. 8. 2014 (žalobce byl účastníkem řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2014, tento den je tak den doručení rozsudku poslednímu z účastníků), ale žalobce tuto podal až dne 16. 9. 2014. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvého stupně, tj. k závěru, že žádost žalobce o povolení obnovy řízení ukončeného před správním orgánem prvého stupně rozhodnutím ze dne 28. 1. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012, byla podána opožděně. Závěr o opožděnosti žádosti o povolení obnovy řízení potom plyne z § 100 odst. 2 s. ř. V neposlední řadě žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že dalšími argumenty obsaženými v odvolání žalobce se již věcně nezabýval, právě s ohledem na skutečnost, že žádost o povolení obnovy řízení byla podána opožděně. II. Obsah žaloby Žalobce svou žalobu opřel o celkem čtyři žalobní body. V prvním z nich uvedl, že posouzení dodržení subjektivní tříměsíční lhůty k podání žádosti o povolení obnovy řízení bylo ze strany správního orgánu prvého stupně i žalovaného chybné. Dle žalobce byla jeho žádost o povolení obnovy řízení podána včas, neboť se o nových skutečnostech odůvodňujících povolení obnovy řízení dověděl z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30 A 22/2013-35, a z dalších na to navazujících osobních jednání se žalovaným. Při těchto jednáních byly rozebírány závěry vyslovené soudem a tyto vedly žalobce k závěru, že zde jsou důvody obnovy řízení dány. Dále k tomuto uvedl, že obecně platí, že účastník se o důvodech obnovy řízení dověděl v den, který ve své žádosti uvádí, přičemž případný důkaz opaku jde k tíži správního orgánu. Dalším žalobním bodem namítá žalobce procesní vadu žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Žalovaný se totiž dle něho nevypořádal se všemi v odvolání uplatněnými odvolacími námitkami. Poslední dva žalobní body napadají zákonnost výroku rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvého stupně. Dle názoru žalobce je výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně (potvrzený rozhodnutím žalovaného) nezákonný, protože se opírá o nesprávné ustanovení zákona, konkrétně o § 100 odst. 6 s. ř. (toto ustanovení řeší pouze otázku, jak naložit s rozhodnutím, kterým se žádost zamítá, a žalobci proto není jasné, proč byla jeho žádost zamítnuta). Nezákonnost výroku (správního orgánu prvého stupně potvrzeného žalovaným) žalobce dále spatřuje v tom, že tento je formulován v rozporu s § 68 s. ř., protože ve výroku je přímo obsažen nesprávný údaj o tom, kdy se žalobce o důvodech obnovy řízení dověděl (ve smyslu již výše uvedeného). III. Vyjádření žalovaného Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 22. 1. 2016, když navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost. Pokud jde o vyjádření k jednotlivým žalobním bodům, žalovaný zcela odkázal na argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu žalovaný udělil souhlas výslovný a žalobce souhlas udělil postupem dle věty druhé téhož ustanovení. Z obsahu správního spisu krajský soud, pokud jde o skutečnosti relevantní pro posouzení předmětné věci, podává, že 16. 9. 2014 žalobce podal u Městského úřadu Špindlerův Mlýn (správní orgán prvého stupně) podání označené jako „Podnět k obnově řízení ve věci zákazu provedení ohlášené stavby RD B“. Z jeho obsahu je zřejmé, že šlo o žádost o povolení obnovy řízení ve smyslu § 100 s. ř. Žalobce zároveň uvedl, že jeho žádost o obnovu řízení směřuje k povolení obnovy řízení vedeného rovněž u správního orgánu prvého stupně a ukončeného rozhodnutím ze dne 28. 12. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012 (v právní moci dne 11. 3. 2013). Specifikovaným rozhodnutím bylo žalobci zakázáno provedení stavby „rodinný dům B“ na pozemcích p. č. 100/12, 100/3, 100/7 a 96/16 v katastrálním území Špindlerův Mlýn, a to v souladu s § 107 odst. 1 stavebního zákona. Obdobným způsobem, jak je popsáno výše, bylo postupováno i v případě stavby „rodinného domu A“ žalobce. Rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30A 22/2013-35, však bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu ve vztahu k „rodinnému domu A“ zrušeno. Důvody obnovy řízení (ve vztahu k „rodinnému domu B“) žalobce vyvozoval z výše uvedeného rozsudku zdejšího soudu, z informací plynoucích z následných jednání se žalovaným a z obsahu Metodického pokynu č. 4/2012 vydaného Krajským úřadem Jihočeského kraje, který byl schválen Ministerstvem pro místní rozvoj. Důvody obnovy řízení nikterak nekonkretizoval. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně ze dne 31. 7. 2015, č. j. DOK/Vyst/Mik/1122/2014, byla v souladu s § 100 odst. 6 s. ř. zamítnuta žádost žalobce o povolení obnovy řízení vedeného rovněž u správního orgánu prvého stupně a ukončeného rozhodnutím ze dne 28. 12. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012 (v právní moci dne 11. 3. 2013). Při svém rozhodování o zamítnutí žádosti žalobce o povolení obnovy řízení správní orgán prvého stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobcem byla žádost o povolení obnovy řízení podána opožděně. Dikce § 100 odst. 2 s. ř. stanoví subjektivní lhůtu pro podání žádosti o povolení obnovy řízení v délce tří měsíců, která běží ode dne, kdy se žadatel o důvodech obnovy řízení dověděl. Žádost však musí být podána nejdéle do tří let ode dne právní moci rozhodnutí. K závěru o nedodržení subjektivní lhůty k podání žádosti o obnovu řízení dospěl správní orgán prvého stupně s ohledem na skutečnost, že sám žalobce ve své žádosti uvedl, že nové skutečnosti se dověděl z rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30A 22/2013-35. Specifikovaný rozsudek nabyl právní moci dne 27. 5. 2014 (žalobce byl účastníkem řízení, tudíž mu byl nejpozději dne 27. 5. 2014 specifikovaný rozsudek doručen), tříměsíční lhůta k podání žádosti o povolení obnovy řízení tak uplynula dne 27. 8. 2014. Žádost o povolení obnovy žalobce je však datována dnem 16. 9. 2014 (tento den byla podána u správního orgánu prvého stupně). Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 31. 7. 2015, č. j. DOK/Vyst/Mik/1122/2014 (jak je specifikováno výše), podal žalobce odvolání. V tomto uvedl, že se neztotožňuje se závěrem správního orgánu prvého stupně, že došlo k marnému uplynutí subjektivní lhůty pro podání žádosti o povolení obnovy řízení, protože ve své žádosti uvedl, že o důvodech obnovy se dověděl z rozsudku zdejšího krajského soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30A 22/2013-35, a na něj navazujících jednání s odvolacím orgánem a jím vyslovených stanovisek k předmětné věci, od kterých neměla uběhnout lhůta delší než tři měsíce před podáním žádosti o povolení obnovy řízení. Dále žalobce uvedl, že z dostupné judikatury plyne, že o důvodech obnovy se účastník dověděl v den, který ve své žádosti uvede, přičemž nemusí dokazovat, že se o těchto důvodech nedověděl dříve. Důkaz opaku jde k tíži toho, kdo jej namítá, obecně pak k tíži správního úřadu. Neunese-li tento důkazní břemeno, platí datum uvedené žadatelem. Lze tedy konstatovat, že subjektivní lhůty mají ryze individuální charakter a jsou de facto in personam ve vztahu ke konkrétnímu žadateli. O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně rozhodoval žalovaný rozhodnutím, které je předmětem tohoto přezkumu. Pokud jde o samotné právní hodnocení věci, krajský soud předestírá, že rozhodující otázkou, kterou je zapotřebí v tomto řízení posoudit, je otázka včasnosti podání žádosti o povolení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 28. 12. 2012, č. j. DOK/Vyst/Jeb/2165/2012 (v právní moci dne 11. 3. 2013). Sám žalobce v předmětné věci uvádí, že o rozhodujících skutečnostech (ze kterých dovozuje důvody pro povolení obnovy řízení) se dověděl z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30A 22/2013- 35, z dalších na něj navazujících jednání se žalovaným a z Metodického pokynu č. 4 vypracovaného Krajským úřadem pro Jihočeský kraj. Pokud jde o okamžik, kdy musely být žalobci známy skutečnosti plynoucí z rozsudku zdejšího krajského soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 30A 22/2013-35, soud dospívá k závěru, že nejzazší termín je den 27. 5. 2014. Uvedeného dne nabylo výše specifikované rozhodnutí právní moci. Žalobce byl účastníkem řízení, v němž bylo specifikované rozhodnutí zdejšího krajského soudu vydáno, proto mu byl rozsudek nejpozději tohoto dne doručen. K obdobnému závěru dospívá i konstantní soudní judikatura, když z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, č. j. 9 Ca 173/2008-59 (všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), plyne, že: „Jestliže se žalobce domáhá obnovy pravomocně ukončeného správního řízení s poukazem na následně vydaný rozsudek civilního odvolacího soudu, z jehož odůvodnění dovozuje existenci nových skutkových okolností týkajících se jím uplatněného restitučního nároku či nových důkazů vztahujících se k těmto skutečnostem [§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004], je zřejmé, že o uplatňovaném důvodu pro obnovu řízení se dozvěděl v okamžiku, kdy mu byl předmětný rozsudek odvolacího soudu doručen. Od tohoto dne žalobci podle § 100 odst. 2 správního řádu z roku 2004 běží tříměsíční subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení.“ V citovaném rozhodnutí se mluví o skutečnostech plynoucích z civilního rozsudku, krajský soud však nevidí důvod, který by mu bránil aplikovat závěry citovaného rozhodnutí na jakýkoli další případ, kdy se účastník dovolává nových skutečností zjištěných z rozhodnutí orgánů veřejné moci obecně. Výše uvedený moment, který žalovaný i správní orgán prvého stupně považovaly za rozhodující pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žádosti o povolení obnovy řízení ve smyslu § 100 odst. 2 s. ř., je jediným ve věci na jisto postaveným. Žalobce sice dále uvádí, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní lhůty byl okamžik pozdějších (na rozsudek zdejšího soudu navazujících) jednání se žalovaným, tento však nikterak nespecifikuje. Kdy k takovým jednáním mělo dojít, neuvádí. Jde pouze o obecné tvrzení, které není ničím podložené. Žalobce sám se je po celou dobu nesnažil žádným způsobem specifikovat, a to ani v odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení obnovy řízení, když přitom bylo zcela zřejmé, že k zamítnutí žádosti došlo právě s ohledem na skutečnost, že konkrétní datum tvrzených jednání žalobcem uváděno není. Lze v obecné rovině připustit, že žalobce mohl být správním orgánem prvého stupně vyzván k upřesnění jeho žádosti o povolení obnovy řízení v tom smyslu, aby uvedl konkrétní datum jím uváděného „navazujícího jednání se žalovaným“, absenci této výzvy však krajský soud nepovažuje s ohledem na skutkový stav dané věci za takovou procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího v prvém stupni, ani na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Náležitosti žádosti, jakožto podání, na jehož základě dochází k zahájení správního řízení a je projevem dispoziční zásady účastníků řízení, jsou specifikovány v § 45 odst. 1 s. ř. (tyto potom předpokládají, že žádost bude mít rovněž náležitosti obecné pro jakékoli podání ve smyslu § 37 odst. 2 s. ř.). V případě, že některá z takto uvedených náležitostí žádosti chybí, je povinností správního orgánu žadatele ve smyslu § 45 odst. 2 s. ř. vyzvat k doplnění žádosti a poučit jej jakým způsobem má žádost doplnit. Ze zákonné dikce výše uváděných, ale i jiných ustanovení s. ř., však neplyne, že by náležitostí, pro jejíž absenci by ze strany správního orgánu muselo dojít k zaslání výzvy k doplnění žadateli, bylo uvedení konkrétního data, ve kterém se žadatel (žalobce) o důvodech obnovy řízení dověděl. Přijít s takovým tvrzením a doložit je náleží zcela do dispozice žadatele o obnovu řízení. V posuzované věci navíc krajský soud považuje za důležité, že žalobce mohl v průběhu správního řízení kdykoli konkrétní datum jednání specifikovat, nabízelo by se to například, jak již shora uvedeno, v odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení obnovy řízení. K tomu žalobce nepřistoupil a neučinil tak ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Jak už krajský soud uvedl, po celou dobu řízení před správními orgány, ale i před soudem, uváděl žalobce pouze velice vágní vymezení rozhodného okamžiku s tím, že o rozhodných skutečnostech pro obnovu řízení se měl dozvědět z rozsudku zdejšího krajského soudu (v právní moci dne 27. 5. 2014), z navazujících jednání se žalovaným (kdy se měla uskutečnit, žalobce neupřesnil) a z Metodického pokynu č. 4 vypracovaného Krajským úřadem pro Jihočeský kraj (kdy se měl s obsahem tohoto materiálu seznámit, žalobce rovněž neuvádí; z obsahu správního spisu, v němž je založen, plyne, že byl vypracován 19. 4. 2012). Krajský soud se neztotožňuje s tvrzeními žalobce spočívajícími v tom, že nebylo jeho povinností tento konkrétní okamžik uvést, pokud subjektivně nějakým způsobem rozhodný moment vymezil, resp. že bylo povinností správního orgánu důkazem opaku tento okamžik stanovit. V zákonné úpravě výše uvedená tvrzení nemají podkladu, stejně tak nejsou krajskému soudu známy žádné judikatorní závěry soudů dospívající k uvedenému závěru. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem a proces jejího projednání je ovládán dispoziční zásadou. Z té plyne určitá míra odpovědnosti účastníka, který mimořádný opravný prostředek navrhuje, za tvrzení, která budou základem úspěšnosti uplatněné žádosti. Nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že i pokud by bylo odhlédnuto od otázky včasnosti žalobcem podané žádosti o povolení obnovy řízení, žalobce v žádném ze svých podání nespecifikuje to nejdůležitější - totiž důvody obnovy řízení, tedy konkrétní skutkové okolnosti vedoucí k závěru o důvodnosti jeho žádosti o povolení obnovy. Přitom obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem ve smyslu s. ř., který směřuje k odstranění případných vad skutkových zjištění. Ve vztahu k projednávané věci se krajský soud zcela ztotožňuje s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6As 39/2009-74, ze kterého plyne, že: „Obnova řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je – na rozdíl od úpravy přezkumného řízení dle § 94 téhož zákona – určena k nápravě skutkových nesprávností. Případná změna či ustálení judikatury Nejvyššího správního soudu spadá do oblasti právního posouzení věci a není skutečností či důkazem, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná pro objasnění skutkové stránky případu.“ Krajský soud považuje za významné, že žalobce neuvedl žádnou skutkovou okolnost vedoucí k závěru o důvodnosti žádosti o povolení obnovy řízení. I pokud by byla žádost o obnovu řízení podána včas, nebylo by v možnostech správních orgánů posoudit, zdali byla tato podána důvodně, když podmínkou povolení obnovy řízení je, že žadatel (žalobce) uvede a specifikuje „dříve neznámé skutečnosti“ ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) s. ř. Tyto „dříve neznámé skutečnosti“ potom navíc nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnosti neznámé pouze tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním slova smyslu jako skutečnosti, které žadatel znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010-113, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 11 A 285/2011-34). Pro úplnost krajský soud k dalším v žalobě uplatněným žalobním bodům konstatuje, že tyto shledal rovněž nedůvodnými. Rozhodnutí žalovaného krajský soud za nepřezkoumatelné nepovažuje. Žalovaný se věcnou argumentací žalobce nezabýval, protože dospěl k závěru (stejně jako správní orgán prvého stupně), že žádost o povolení obnovy řízení byla podána opožděně. Tento svůj závěr řádně odůvodnil. Nebyla tak splněna objektivní podmínka přípustnosti povolení obnovy řízení jako mimořádného právaného prostředku upraveného v s. ř. a otázkou důvodnosti tak již nebylo zapotřebí se zabývat. K žalobním bodům napadajícím výrok žalovaného (a de facto i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně) krajský soud uvádí, že tyto jsou rovněž nedůvodné. Žádost o povolení obnovy řízení byla zcela správně zamítnuta dle § 100 odst. 6 s. ř., když toto ustanovení jednoznačně vymezuje, jakým způsobem se žádostí naložit v případě, že je nedůvodná, což plyne z kontextu celé dikce § 100 s. ř. Ve výroku byl rovněž – v kontextu všeho výše uvedeného – správně uveden prokázaný časový údaj, od kterého počal běh subjektivní tříměsíční lhůty k podání žádosti o povolení obnovy řízení. Krajský soud tak, veden výše uvedenými úvahami, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto mu nezbylo než ji v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně krajský soud ze správního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti se soudním řízením vznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 26. října 2016 JUDr. Jan Rutsch v.r. předseda senátu