30 A 27/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce: M. D. zastoupen advokátem Mgr. Martinem Heřmánkem sídlem Panská 891/5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové za účasti:

1. JUDr. L. P., Ph.D.

2. Bc. J. B. P.

3. I. K.

4. M. K.

5. E. P.

6. Mgr. Z. S. P. všichni zastoupeni advokátem Mgr. Lukášem Máchalem sídlem Plzeňská 1972/158, 150 00 Praha 5 7. Povodí Labe, státní podnik, IČ 70890005 sídlem Víta Nejedlého 951, 500 03 Hradec Králové 8. Státní pozemkový úřad, IČ 01312774 sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2026, č. j. KUKHK-DS-2026- 5055-2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit osobám zúčastněným na řízení č. 1-6 náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.

IV. Osoby zúčastněné na řízení č. 7 a 8 nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XA, jehož součástí je stavba objektu č. p. XB xx, pozemku parc. č. st. XC, jehož součástí je budova bez č. p. nebo evidenčního, pozemku parc. č. XD, XE, XF, XG a XH, vše v k. ú. X v obci xx. Žalobce je též vlastníkem mostu přes řeku Úpu spojujícího pozemek parc. č. XH ve vlastnictví žalobce se silnicí XCH, na nějž umístil kovovou pojezdovou bránu. Všechny pozemky uvedené dále v tomto rozsudku se nacházejí v katastrálním území X, v obci xx. Nemovitost žalobce je zvýrazněna na připojené mapě, most s překážkou se nachází hned vedle ní (viz červená šipka).

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 12. 2025, č. j. MUTN 223548/2025, sp. zn. 2024/1730/V/ANT (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“).

3. Prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), nařízeno odstranit nepovolenou překážku (kovovou pojezdovou bránu) z veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na mostě přes řeku Úpu, ústící na pozemek parc. č. XH.

II. Žalobní argumentace

4. Žalobce v žalobě předně namítl, že se na mostě nemůže nacházet veřejně přístupná účelová komunikace, protože dle § 12 odst. 2 ZOPK jsou mostní objekty součástí dálnice, silnice nebo místní komunikace, nikoliv však veřejně přístupné účelové komunikace.

5. Veřejně přístupná účelová komunikace má představovat právo pevně svázané s určitým pozemkem ve smyslu § 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, tedy s částí zemského povrhu oddělenou od ostatních částí definovanými hranicemi. Pouze na hmotném substrátu pozemku nezávislá komunikace může naplnit zákonem stanovený znak stálosti v terénu. To však není případ mostu, když ten nemůže být součástí veřejně přístupné účelové komunikace a ta se na něm ani nacházet nemůže. Není tedy dána pravomoc správního orgánu rozhodnout o povinnosti vlastníka odstranit pevnou překážku, jak tomu bylo učiněno prvoinstančním rozhodnutím.

6. Nadto žalobce zmínil, že by musel most udržovat ve sjízdném stavu bez nároku na adekvátní kompenzaci a bez možnosti regulovat jeho nadužívání v konkrétních případech. U daného mostu není známo jeho maximální možné zatížení, ani kdy byl kalibrován. Též není ani opatřen žádným zatížení omezujícím dopravním značením. Pokud by přes něj mohl přejíždět kdokoliv čímkoliv, mohlo by to vést k jeho zborcení.

7. Žalobce dále namítl, že v daném případě ani není naplněn znak nezbytné komunikační potřeby. Podle žalobce mají vlastníci i uživatelé veškerých nemovitostí, jejichž obslužnost má být podle správních orgánů zajištěna pouze skrze most, možnost je zajistit prostřednictvím vhodných alternativních tras (bez využití mostu). Správní orgán I. stupně však v rozporu se zjištěným skutkovým stavem dovodil, že minimálně objekty na pozemcích parc. č. XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, XXA, XXB, XXC, a parc. č. st. XXD, XXE, XXF, XB, XXG a XXH, nemají jiný přístup než přes inkriminovaný most. Žalovaný tento názor aproboval.

8. Žalobce již v rámci správního řízení upozorňoval na několik alternativních spojení. Primárně na cestu na pozemku parc. č. XXCH ve vlastnictví města Pec pod Sněžkou, která je spojena se sítí veřejných cest prostřednictvím mostu přes řeku Úpu při pozemku parc. č. XXI v k. ú. X, též ve vlastnictví města Pec pod Sněžkou.

9. Další napojení obecní cesty na síť veřejných cest pak představuje pěšina vedoucí v celé šíři přes pozemek parc. XXJ ve vlastnictví státu. Ta se následně rozděluje na dvě pěšiny, které jsou obě na obecní cestu napojeny. První vede v celé šíři pozemku parc. č. XXK, druhá pěšina odbočuje z pozemku č. XXK na pozemek XXL, který protíná v hraně pozemku parc. č. XXM, před nímž se kolmo stáčí a vede na obecní cestu. V místě, kde obecní cesta protíná hranici pozemku parc. č. XXN na straně jedné a pozemku parc. č. XXO na straně druhé, je možné dále pokračovat směrem do prostoru mezi stavbami na pozemcích parc. č. st. XXP a st. XXQ 10. přes pozemky parc. č. XXN a XXR. Ta pak protíná na pozemku parc. č. XXS potok a následně se stáčí kolmo k pozemku parc. č. XXT, a dále zhruba do míst kde se střetávají hranice pozemku parc. č. XU, parc. č. XV a parc. č. XXU. Dále pokračuje rovně mezi objekty nad východní zdí stavby na pozemku parc. č. st. XXG, přes pozemek parc. č. XW, XY, XM, XO kolem staveb na pozemcích parc. č. st. XXF a XB, skrze pozemek parc. č. XO na pozemek parc. č. XXV, z nějž je možné projít a dostat se do prostoru na druhé straně mostu od silnice XCH. Od místa, kde se střetávají hranice pozemku parc. č. XU, parc. č. XV a parc. č. XXU je možné též na místo pokračování nad východní zdí pozemku parc. č. st. XXG pokračovat po pozemku parc. č. XV, zde se opět napojit na obecní cestu a projít až ke stavbě na pozemku parc. č. st. XA a tím se ocitnout na druhé straně mostu žalobce od silnice XCH. Odbočením z obecní cesty do prostoru mezi stavbami na pozemcích parc. č. st. XXP a st. XXQ lze ostatně obejít i sesuv půdy přerušující obecní cestu.

11. Pro pozemky ve vlastnictví státu, obce či jiných právnických osob platí právo volného průchodu veřejnosti podle § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. Pokud jde o pozemky ve vlastnictví fyzických osob, lze vysledovat zjevný souhlas vlastníků těchto pozemků s jejich užíváním jako veřejně přístupných účelových komunikací. Již na historických mapových a dalších podkladech jsou výše specifikované cesty na těchto pozemcích zřetelně doloženy a jejich souhlasy s užíváním sahají tedy hluboko do minulosti.

12. Výše popsané alternativní cesty, na které žalobce v rámci správního řízení dlouhodobě poukazuje, tedy představují zcela adekvátní alternativu k cestě přes jeho most. Vzhledem k tomu, že ani z napadeného a ani z prvoinstančního rozhodnutí nejsou patrné úvahy, na jejich základě dospěly správní orgány k závěru, že alternativní cesty k cestě přes most jsou cestami horších parametrů, považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Nelze vycházet z domněnky přednosti cesty přes most, když parametry kapacity, kvality i povrchu alternativ jsou v zásadě obdobné.

13. Za skutečný důvod vyvolání správního řízení žalobce považuje snahu zajistit si i do budoucna možnosti odstavovat motorová vozidla na přilehlém prostranství u mostu, a to bez řádného právního titulu. Časté průjezdy vozidel vedou k přetěžování a nadměrné degradaci mostu. Současně vozidla přejíždějí i přes trávník na pozemku žalobce, který postupně ničí. Popsané jednání tak představuje zjevné zneužití práva.

14. Žalobce rovněž namítl, že obě správní rozhodnutí byla učiněna v rozporu se zásadou materiální pravdy, zejména ohledně otázky naplnění znaku nezbytné komunikační potřeby. Dle vyjádření žalovaného měl žalobce v době zřízení brány zdokumentovat stav tvrzených alternativních tras a předložit je správnímu orgánu na podporu svých tvrzení. Měl tak svou iniciativou pod hrozbou neúspěchu prokázat, že kritéria veřejně přístupné účelové komunikace naplněna nejsou. Jsou to však správní orgány, které jsou v daném správním řízení zcela odpovědné za zjištění skutkového stavu.

15. Navrhl napadené i prvoinstanční rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

16. V replice ze dne 24. 7. 2026 žalobce setrval na svém procesním stanovisku a doplnil, že osobami zúčastněnými na řízení (č. 1–6) odkazovaná judikatura je nepřiléhavá a zmatečná, když ta se zabývá otázkou vlastnictví mostů, nikoliv tím, zda most podléhá institutu veřejného užívání. Rovněž ani argumentace žalovaného ohledně povinnosti vlastníka stavby není přiléhavá. Žalobce má za to, že v případě, že by se na mostě veřejně přístupná účelová komunikace nacházela, byl by povinen udržovat veřejnou infrastrukturu podléhající opotřebení ze strany neurčitého okruhu osob. Odmítá, že by v žalobě přicházel s novými tvrzeními.

17. Pokud jde o otázku nutné komunikační potřeby, zdůrazňuje, že soud si o tom může udělat názor na základě navrženého místního šetření. Veškeré žalobcem nabízené alternativní cesty jsou patrny na historických mapách a je to právě žalovaný, který je odpovědný za řádně zjištěný skutkový stav. Poukázání na neoprávněné parkování patrně i některých osob zúčastněných na řízení za mostem je více než relevantní. Jak již bylo několikrát řečeno žalobcem, cesta za mostem je pro dosažení okolních objektů nevhodná, když vede do příkré stráně pěšky. Jediným benefitem proto může představovat pouze možnost parkovat s využitím domácích lanovek (o jejichž legálnosti však panují pochyby).

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

18.Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 5. 2026 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Konstatoval, že krom toho, co k této námitce v napadeném rozhodnutí uvedl, je notorietou, že mosty slouží k dopravnímu spojení dvou částí zemského povrchu v místech, kde by vedení dopravní cesty po zemi bylo technicky nemožné nebo obtížné. Uvažovat tak o tom, že nejsou a nemohou být dopravní cestou, by vedlo k absurdním důsledkům, jež by například znamenaly, že na nich neplatí pravidla provozu na pozemních komunikacích. Z hlediska občanskoprávního most může být součástí pozemní komunikace, neboť z citovaného § 12 ZOPK vyplývá, že ten upravuje pouze součásti a příslušenství místních komunikací, silnic a dálnic. Úpravu součástí a příslušenství účelových komunikací nechává na obecné úpravě – občanském zákoníku. Rovněž je chybná úvaha žalobce, že se veřejně přístupná komunikace vztahuje pouze k pozemku, ta může být jak stavbou (právně samostatnou věcí), a pokud nemá žádné stavební provedení, které by dokázalo rozlišit pozemek a stavbu, tak i součástí pozemku. Úvahy žalobce, že stavba není z povahy věci stálá, je absurdní konstrukcí, která nemá v ničem oporu. Znak cesty patrné v terénu se zkoumá primárně u cest, které stavbami nejsou a buď sezónně zanikají nebo mění svůj průběh – takové cesty je pak třeba z režimu veřejného užívání vyloučit. V případě mostu a navazující cesty, které jsou patrné na mapách starých desítky let, nelze pochybovat o jejich stálosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2024, č. j. 6 As 225/2023-40, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2020, č. j. 57 A 120/2019-88.

19. K námitce nákladnosti údržby mostu a jeho neznámé zatížitelnosti žalovaný uvedl, že žalobce most nabyl do svého vlastnictví zcela dobrovolně a bylo na něm, aby si zajistil dokumentaci ke stavbě a seznámil se s jeho právní povahou. Odkázal na § 167 stavebního zákona, ve kterém jsou uvedeny povinnosti vlastníka stavby.

20. Znakem nezbytné komunikační potřeby se správní orgán I. stupně přezkoumatelně zabýval na str. 9 a násl. prvoinstančního rozhodnutí. Právo volného průchodu krajinou je omezenější institut než právo obecného užívání pozemních komunikací. Nelze tak bez dalšího uzavřít, že pro dopravní obslužnost nemovitostí postačuje průchod po louce.

21. Pokud má být skutečným důvodem pro vedení řízení možnost průjezdu vozidel po mostě a jejich stání na žalobcových nemovitostech, lze to dle žalovaného vyřešit instalací pevných překážek nebo dopravním značením, tedy místní úpravou provozu. Namísto toho však žalobce zvolil svévolné umístění pevné brány bránící nejen průjezdu, ale i průchodu. K zamezení vjezdu vozidel byla již před zbudováním brány za mostem instalována závora, která však umožnovala průchod osob.

22. Osoby zúčastněné na řízení č. 1-6 ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2026 shrnuly průběh předcházejícího správního řízení a konstatovaly, že žalobce pro účely řízení před správním soudem pouze rozvedl své dosavadní neúspěšně uplatněné odvolací námitky. Nové tvrzení ohledně zneužití práva za účelem neoprávněného parkování vozidel na pozemku žalobce je pro posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace irelevantní a míjí se s předmětem řízení.

23. K jednotlivým žalobním bodům uvedly následující: Názor, že na mostě nemůže vést veřejně přístupná účelová komunikace pro absenci hmotného substrátu, je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Výklad tohoto znaku žalobce záměrně překrucuje, podstatná má být její faktická existence a patrnost v terénu, a požadavek, aby dopravní cesta zůstala zachována i po odstranění stavebnětechnického řešení, nemá oporu ani v zákoně a ani v rozhodovací praxi soudů. Pokud by měl žalobce skutečně obavu z toho, že veřejné užívání mostu ohrožuje jeho statiku, zákon o pozemních komunikacích mu poskytuje legální právní nástroje k řešení. Nadto ze spisu vyplývá, že sám žalobce po mostě běžně přejíždí těžkou technikou (včetně bagru a rolby), nebo svým hostům nabízí možnost bezplatného parkování přímo u objektu, čímž své tvrzení fakticky vyvrací. K namítané absenci znaku nezbytné komunikační potřeby uvedly, že obsluha jejich nemovitostí prostřednictvím žalobcem navrhovaných pěšin je nemožná. Tyto neumožnují ani průjezd vozidlem, což je nutné pro obhospodařování lesních pozemků KRNAP či obsluhu ubytovacích kapacit. Nadto některé z navrhovaných tras ve skutečnosti ani neexistují. Odkázaly na skutkově podobnou kauzu vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 35/2020. Odmítly žalobní tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí či rezignaci na zásadu materiální pravdy. Poukázaly na skutečnosti, že správní orgán I. stupně provedl k objasnění skutkového stavu vyčerpávající dokazování – dvě rozsáhlá místní šetření, vyhodnotil historické mapové podklady a vyžádal si relevantní stanoviska Správy KRNAP, Povodí Labe či města Pece pod Sněžkou.

24. I nadále tyto osoby setrvaly na své dříve uplatněné argumentaci, ztotožňují se se závěry správních orgánů a navrhly žalobu zamítnout. Podle nich žalobce zcela svévolně umístil pevnou překážku na trase, která od nepaměti vykazuje všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace a která vždy sloužila k pokojnému obecnému užívání. Současně požádaly o přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

25. Osoba zúčastněná na řízení č. 7 se k žalobě blíže nevyjádřila.

26. Osoba zúčastněná na řízení č. 8 se ztotožnila s argumentací uvedenou ve vyjádření žalovaného a má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

IV. Průběh správního řízení

27.Společnost RybJon s.r.o., IČ 09215875, sídlem Holubova 442, 530 03 Pardubice (dále jen „žadatelka“), se jako vlastník a provozovatel ubytovacího zařízení „Chata u 2 přátel“ (č. p. XA) dne 26. 1. 2024 obrátila na Městský úřad Trutnov s podáním označeným jako podnět k prověření skutečností týkajících se vybudování masivní ocelové brány na začátku mostu směrem k silnici II. třídy. Uvedla, že žalobce jí i dalším sousedům znemožnil přístup na most, který by mohl mít charakter veřejně přístupné účelové komunikace. K podání byly vedle současných fotografií sporné cesty a instalované brány připojeny fotografie stavu před vybudováním brány, mapa se zakreslením jmen vlastníků okolních nemovitostí i historický mapový snímek datovaný k roku 1841, na němž je přemostění již patrné.

28. Správní orgán I. stupně písemností datovanou dnem 21. 3. 2024 oznámil zahájení správního řízení ve věci zřízení nepovolené překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci a nařídil ústní jednání s místním šetřením na den 18. 4. 2024. Během místního šetření byla provedena fotodokumentace žalobcem navrhované možné alternativní trasy přes pozemky parc. č. XXW, XXJ, XXL, XXK, XXCH, XXN, XXR, XXT, XXS, XU, XW, XM, XO a XXV (viz č. l. 95-114 správního spisu).

29. Ve správním řízení Správa KRNAP v podání ze dne 17. 4. 2024 uvedla, že umístění pevné překážky představuje omezení její komunikační potřeby za účelem výkonu povinností z titulu osoby příslušné hospodařit s majetkem státu.

30. Žalobce ve svém podání ze dne 7. 5. 2024 uvedl, že má za to, že v případě mostu a následné části jeho pozemku parc. č. XH není naplněn znak nutné komunikační potřeby, když alternativní napojení okolních nemovitostí vychází z existence obecní cesty na pozemku parc. č. XXCH. Ta je spojena se sítí veřejných cest prostřednictvím veřejného mostu přes řeku Úpu při pozemku parc. č. XXI. Další napojení na síť veřejných cest obecní cesty pak představuje např. její pokračování v podobě pozemku parc. č. XXX v k. ú. X.

31. Žadatelka ve svém vyjádření ze dne 9. 5. 2024 doplnila, že od nepaměti užívaná cesta vedla ze silnice č. XCH přes most přes řeku Úpu, dále přes pozemek č. XH, kříží pozemek parc. č. XXY (ve vlastnictví města Pec pod Sněžkou), tam vlastníci a uživatelé okolních nemovitostí ponechali na veřejném parkovišti – na pozemku parc. č. XS (ve vlastnictví státu) svá vozidla a následně pokračovali pěšky až ke svým objektům. Zásoby, materiál, dřevo na topení se k nemovitostem tahaly pomocí vrátků, jejichž dolní stanoviště se nacházejí na pozemcích za mostem. Okolní objekty jsou umístěny v přímém svahu a není možné k nim zajet autem, skútrem ani jakýmkoliv jiným dopravním prostředkem. Umístěním kovové brány tak došlo k výraznému omezení přístupu k objektům a prakticky ke znemožnění jejich zásobování. V okolí mostu u silnice č. XCH nelze autem bezpečně zaparkovat či na delší dobu zastavit za účelem naložení a vyložení věcí. V zimě a v případě delší dobu trvajícího deštivého počasí je to zcela vyloučeno.

32. Obdobně se vyjadřovali rovněž vlastníci dotčených nemovitostí, vybudováním brány jim byl znemožněn přístup k jejich objektům, od nepaměti vjížděli na parkoviště.

33. Rozhodnutím Městského úřadu Trutnov ze dne 25. 9. 2024, č. j. MUTN 105791/2024, bylo žalobci nařízeno odstranit nepovolenou překážku v podobě kovové pojezdové brány. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení pro nepřezkoumatelnost zrušeno.

34. V řízení po zrušení výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí bylo nařízeno ústní jednání spojené s ohledáním věci, a to na den 30. 5. 2025. Během něj byla pořízena fotodokumentace pozemků parc. č. XY, XXA, XZ, XXC, XXCH, XXV, XQ, XH, XP, XN, XXB, XXZ, XO, XXXA, XXXB, XXXC, XM, XXXD, XXXE, XT, XW, XV, XX, XL, XI, XXXF, XXXG, XXXH, XXXCH, XK, XR, XS a parc. č. st. XXH, XA, XC, XB, XXF, XXXJ, XXG, XXD, XXE. Jednotlivé trasy správní orgán I. stupně označil jako trasy č. 1–7 (viz č. l. 287-303 správního spisu).

35. Následně bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí. Správní orgán I. stupně se znakem nezbytné komunikační potřeby zabýval na str. 9-13 prvoinstančního rozhodnutí, stanovil okruh nemovitostí, které nemají plnohodnotný přístup z jiné alternativní komunikace, rovněž se zabýval žalobcem navrhovanými trasami. Uzavřel, že komunikace vedoucí přes řeku Úpu, ústící ze silnice XCH a vedoucí na pozemku parc. č. XH, XXCH, XXV, XS a XP, k č. p. XB, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Stejně tak bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k mostu.

36. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobce podal odvolání s tím, že předně namítl nepřezkoumatelnost závěrů správního orgánu I. stupně týkajících se nezbytné komunikační potřeby. Též nesouhlasil s tím, jakým způsobem správní orgán I. stupně vypořádal jako námitku, že na mostě nemůže vést veřejně přístupná účelová komunikace. Tyto námitky svým obsahem odpovídají žalobním bodům.

37. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí k námitce, že přes most nemůže vést veřejně přístupná účelová komunikace, uvedl, že sama existence mostu předpokládá existenci určité cesty, ten by jinak postrádal smysl. Žalobcova úvaha by apriori vedla k absurdním závěrům. Zákon o pozemních komunikacích nikterak nevylučuje právní úpravu součástí a příslušenství věci dle občanského zákoníku. Nelze se ztotožnit se závěrem žalobce, že za účelovou komunikaci lze považovat pouze pozemek, protože stavba nesplňuje znak stálosti. Judikatura soudů tento stav explicitně připouští a žalovaný doplnil, že logicky spíše zaroste vyšlapaná pěšina než chodník s betonovým povrchem. Pokud jde o argument žalobce, že ten bude muset vynakládat prostředky na udržování mostu, žalovaný k tomu uvedl, že vlastnictví mostu žalobci nikdo nevnutil. K námitce stran alternativních tras se plně ztotožnil s vysvětlením správního orgánu I. stupně, proč ty nemohou nahradit cestu přes most. Jsou delší, sotva patrné v terénu, často s nutností překonat potok.

38. Okresní soud v Trutnově pod sp. zn. 9 C 182/2024 vede řízení týkající se zřízení nezbytné cesty, ve které osoby zúčastněné na řízení č. 1-6 vystupují v procesní pozici žalobců, a nynější žalobce vystupuje jako jeden ze žalovaných.

V. Posouzení věci krajským soudem

39.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Ve věci rozhodoval bez nařízení jednání postupem předvídaným v § 51 s. ř. s.

40. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

41. Úvodem soud předesílá, že věcný přezkum správního rozhodnutí je možný pouze tehdy, pokud jsou z něj zřejmé důvody a úvahy, kterými byl správní orgán veden. Soud by se proto v prvé řadě musel zabývat tím, zdali je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Nicméně vzhledem k ostatním žalobním bodům a zpochybnění jednotlivých znaků veřejně přístupné účelové komunikace se bude soud z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti věnovat namítané nepřezkoumatelnosti při vypořádání věcně souvisejícího žalobního bodu.

42. Předmětem nyní přezkoumávané věci je nařízení odstranění překážek na veřejně přístupné účelové komunikaci ve smyslu § 29 odst. 3 ZOPK.

43. Protože nikdo nesmí pozemní komunikace znečišťovat, poškozovat či na nich bez povolení silničního správního úřadu umisťovat pevné překážky (§ 19 odst. 2 a § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Pevnou překážku vymezuje § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jako „ostatní předměty“, které nejsou dopravní značkou a zařízením (kromě zábradlí, zrcadel a hlásek). Jestliže dojde k neoprávněnému umístění pevné překážky zasahující do pozemní komunikace, zahájí silniční správní úřad z moci úřední nebo na žádost některého z uživatelů této komunikace řízení o odstranění takové překážky (srov. § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 9 As 349/2018-73, odst. 74).

44. Jako předběžnou otázku je tedy nutné zkoumat, zda místo, ze kterého mají být odstraněny pevné překážky, slouží jako veřejně přístupná účelová komunikace. Krajský soud považuje za vhodné na začátek shrnout relevantní právní úpravu a judikaturu správních i civilních soudů týkající se dané problematiky.

45. Zákon o pozemních komunikacích (ZOPK) upravuje právní režim pozemních komunikací, které v § 2 odst. 1 definuje jako „dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.“ Pozemní komunikace jsou dále členěny do čtyř kategorií, a sice na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace (§ 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví veřejnoprávních korporací (stát, kraj, obec), účelové komunikace mohou být ve vlastnictví soukromých subjektů.

46. Z dikce § 7 odst. 1 ZOPK plyne, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

47. Rozhodnutí silničního správního úřadu, resp. jeho posouzení, zda určitá komunikace má charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 ZOPK či nikoliv, nemá konstitutivní účinky. Silniční správní úřad toliko deklaruje, zda posuzovaná komunikace naplnila všechny ze shora uvedených znaků a je tak veřejně přístupnou účelovou komunikací.

48. Z výše uvedené doslovné citace právní úpravy plynou první dva z celkem čtyř znaků rozhodných (při jejich kumulativním splnění) pro určení existence veřejně přístupné účelové komunikace. Zákon tedy požaduje, že cesta musí být zřetelná, patrná v terénu a zároveň spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby vlastníků či spojuje jednotlivé nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi či slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (k tomu srov. Mácha, Aleš, Huneš, Karel. Místní a účelové komunikace. Praha: Leges, 2016, s. 72-83).

49. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat pouze se souhlasem vlastníka. Tento závěr vyplývá z dosavadní judikatury civilní i správní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64), která navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu (Boh A 10017/32).

50. Druhou judikatorně dovozenou podmínkou pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li tedy jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

51. V nyní souzené věci žalovaný (a před ním silniční úřad) dospěl k závěru, že most a cca 13 metrů dlouhý úsek vedoucí po pozemku parc. č. XH (ve vlastnictví žalobce) směřující k pozemkům parc. č. XXCH, XXV, XS a XP je veřejně přístupnou účelovou komunikací.

52. Soud se předně zabýval tím, zda přes most jako stavební konstrukci může vést veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobce od počátku namítá, že most není a nemůže být součástí účelové komunikace.

53. Podobnou otázkou se již zabýval i Nejvyšší správní soud, a to konkrétně ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2023, č. j. 6 As 225/2023-40. Předně uvedl, že podle § 5 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), jsou součástmi silnic všechna zařízení, stavby, objekty a díla, jichž je třeba k úplnosti, zabezpečení a ochraně silnic a k zajištění bezpečného, rychlého, plynulého a hospodárného provozu na nich. Toto ustanovení přiměřeně platilo i pro dálnice a místní komunikace (§ 20 odst. 2 a § 21 odst. 3). V souladu s § 24 písm. b) byly součásti dálnic, silnic a místních komunikací blíže vymezeny vyhláškou č. 136/1961 Sb. Podle jejího § 10 odst. 2 jsou součástí dálnic, silnic a místních komunikací mj. mosty (nadjezdy). Tuto úpravu převzal i ZOPK, podle jehož § 12 odst. 1 písm. b) jsou součástí dálnic, silnic a místních komunikací mosty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena, včetně chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítích na nich atd.

54. Jakkoliv je zřejmé, že uvedená ustanovení silničního zákona, jeho prováděcí vyhlášky a ZOPK se nevztahují na účelové komunikace, jedná se nepochybně o impuls pro úvahy, zda i ve vztahu k této kategorii komunikací nelze považovat mosty (nadjezdy), po nichž komunikace vede, za součást komunikace, a to podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), resp. § 505 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu v minulosti dlouhodobě odmítala, že by účelová komunikace vůbec mohla být samostatnou věcí v právním slova smyslu. Považovala ji za součást pozemku, na němž se účelová komunikace nachází, neboť představuje pouze úpravu jeho povrchu (viz např. rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011). Současně však v některých případech dospívala k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci může být i účelová komunikace samostatným předmětem právních vztahů (viz přehledně k vývoji judikatury Nejvyššího soudu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 As 193/2020-59). V rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007, Nejvyšší soud připustil, že nadjezd nad železniční tratí (včetně tělesa vozovky, ale též jako stavba) je v posuzované věci způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu (věcí) ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Z odůvodnění tohoto rozsudku nicméně nevyplývá, jaký právní režim měla pozemní komunikace, která byla nadjezdem převáděna přes železniční trať, a zda se jednalo o okolnost významnou pro úvahu Nejvyššího soudu.

55. V době, kdy civilistická judikatura vycházela z toho, že účelová komunikace není samostatným předmětem právních vztahů a je součástí pozemku, bylo by stěží hájitelné dovozovat, že i nadjezd (most) převádějící tuto komunikaci nad povrchem pozemku (či několika pozemků) je součástí tohoto pozemku (resp. pozemků). Argument, že jde pouze o úpravu povrchu pozemku, by zde stěží mohl obstát, neboť nadjezd (most) nepokrývá povrch pozemků. V tomto kontextu je pochopitelné, že Nejvyšší soud připustil, že most může být samostatným předmětem právních vztahů. A jelikož sama účelová pozemní komunikace spojená mostem jím nebyla, nemohl být most považován za součást pozemní komunikace (součást se může upínat pouze k věci v právním smyslu). Z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1927/2007 nevyplývá, že by účelová pozemní komunikace byla samostatnou věcí v právním smyslu a vedle toho most (nadjezd) jinou (odlišnou) samostatnou věcí v právním smyslu. Argumentace o tom, zda by některá z těchto věcí mohla být věcí hlavní a druhá věc její součástí s ohledem na § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., nebyla v odůvodnění rozsudku vedena. V usneseních ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2528/2012, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2842/2020, shledal Nejvyšší soud podaná dovolání nepřípustnými. Odkázal na závěry rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1927/2007, aniž by však argumentaci doplnil ve výše naznačených směrech, jež by byly pro nyní posuzovanou věc podstatné.

56. Určitý „zlom“ nastal v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 412/2025, kde tento uvedl, že neexistuje žádná právní překážka pro to, aby mohla být VPÚK v tom kterém případě posouzena jako stavba (tedy i samostatná věc v právním slova smyslu) – Nejvyšší soud akcentuje požadavek posoudit individuálně povahu dané účelové komunikace v každé konkrétní věci (zejména stran konkrétního stavebního provedení).

57. Krajský soud si je vědom toho, že se na věc neužijí výše zmíněná speciální ustanovení silničního zákona a ZOPK, která stanoví, že most (nadjezd) je součástí pozemní komunikace (resp. konkrétně uvedených kategorií pozemních komunikací), avšak i přesto již Nejvyšší správní soud judikoval (rozsudek č. j. 6 As 225/2023-40), že je namístě podrobněji vyložit, zda lze mostní konstrukci, po které je vedena vozovka účelové pozemní komunikace, považovat za součást právě této pozemní komunikace. Tedy vyložit, jaké skutečnosti (ne)dovolují na konstrukci mostu nahlížet jako na součást účelové pozemní komunikace, a to i při vědomí toho, že mostní konstrukce není z hlediska způsobu svého využití samoúčelná.

58. Správní orgány obou stupňů se touto otázkou zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že daný most je součástí VPÚK (k tomu srov. str. 7-8 prvostupňového rozhodnutí a str. 2-3 žalobou napadeného rozhodnutí). Oba správní orgány zejména poukázaly na smysl a účel mostu v daném místě. Silniční úřad odkázal i na internetové snímky lokality a fotografie z daného místa, ze kterých jasně plyne, že most je součástí veřejně přístupné účelové komunikace takto (společně s mostem) užívané již před rokem 2010. Silniční úřad rovněž uvedl, že v kupní smlouvě, jejímž předmětem je i most, je uvedeno, že „lávka“ znamená ocelovou lávku přes řeku Úpu, jež spojuje areál nemovitostí se silnicí XCH a jež je vedena jako položka d) na straně znaleckého posudku č. 319/55 k ocenění nemovitostí rekreační chaty čp. XB v k.ú. V. Ú.“ – z uvedeného také plyne, že lávka je sice samostatnou věcí, avšak zároveň součástí VPÚK.

59. Krajský soud se s hodnocením správních orgánů obou stupňů ztotožňuje. V rozhodnutích je podrobně uvedeno, o jakou cestu se jedná, je popsáno, z jakých podkladů bylo uvedené dovozeno. Krajský soud tak konstatuje, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že most je přirozenou a plynulou součástí účelové komunikace v daném místě.

60. Pokud jde o související námitky žalobce, považuje krajský soud za důležité zmínit, že vlastník VPÚK má právo požádat silniční úřad o úpravu veřejného přístupu dle § 7 odst. 1 ZOPK za účelem ochrany svého vlastnického práva vč. podnětu ke stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích dle § 77 zákona č. 361/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že je VPÚK stavbou (respektive může být – srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 412/2025; most stavbou je), má žalobce povinnost ji udržovat v dobrém stavebním stavu. Tato povinnost mu plyne z § 167 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon – tuto povinnost má přitom vlastník stavby vždy, nehledě na to, zda je stavba (most) veřejně přístupnou účelovou komunikací či nikoli.

61. Žalobce dále rozporoval existenci podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, a totiž existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Namítal, že existují jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva. Zdůraznil, že je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Žalobcova argumentace je konkrétněji sumarizována v bodech 8-9 tohoto rozsudku.

62. Správní orgány obou stupňů se alternativními trasami – v návaznosti na námitky žalobce – zabývaly velmi podrobně. Silniční úřad tak učinil na str. 9-13 svého rozhodnutí, kde podrobně popisuje alternativní trasy vč. obrázků (map), kde jsou zachyceny v terénu s tím, že každou ze sedmi alternativních tras velmi podrobně popisuje. Žalovaný se touto otázkou zabýval na str. 5-6 žalobou napadeného rozhodnutí.

63. Již na tomto místě krajský soud konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nejsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná, jak tvrdí žalobce (str. 11, bod V. žaloby), ba naopak. Nepřezkoumatelnost je považována za závažnou vadu rozhodnutí ve věci samé. Správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné tehdy, pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se příslušný orgán řídil, resp. proč považoval uplatněné námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí navíc může spočívat v opomenutí vypořádat se s uplatněnými námitkami a také v tom, že je související argumentace jako nesprávná odmítnuta, aniž by bylo dostatečně zdůvodněno, v čem tato nesprávnost spočívá (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73). Krajský soud však považuje za zcela zřejmé, jakými úvahami se žalovaný řídil a jaké skutečnosti pokládal za rozhodné pro učinění svého rozhodnutí. Napadené rozhodnutí navíc nepostrádá logickou koherentnost a úvahy v něm uvedené lze přezkoumat. Zvlášť za situace, kdy s těmito závěry žalobce sám polemizuje.

64. Krajský soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že alternativní trasa může mít horší parametry, ale stále se musí jednat o plnohodnotnou a bezpečnou dopravní alternativu, tím spíše, pokud jde o horský terén. Ve všech případech, které silniční úřad prověřoval (celkem sedm alternativních tras), šlo o trasy nejen delší (což samo o sobě není důvod jejich nevhodnosti), ale zejména o trasy sotva patrné v terénu či dokonce neexistující, nijak nezpevněné, častokrát s nutností překonání potoka (viz str. 11-12 prvostupňového rozhodnutí).

65. Krajský soud nesouhlasí se žalobcem v tom, že by z rozhodnutí nebylo zřejmé, z čeho správní orgány obou stupňů vycházely při hodnocení vhodnosti alternativních tras. Silniční úřad na daném místě prováděl opakovaně (2x) místní šetření a alternativní trasy tak velmi podrobně a konkrétně hodnotil (fotografie jsou na č. l. 120-138, 273-282 správního spisu, včetně zápisu z místního šetření). Fakticky je zaznačil na mapách, které jsou vloženy v prvostupňovém rozhodnutí na str. 10 a 11. Není proto možné přisvědčit námitce žalobce, že by správní orgány (zejména pak silniční úřad) nezjistily náležitě skutkový stav věci.

66. Silniční úřad alternativní cesty detailně popsal s tím, že hodnotil, jaké konkrétní nedostatky ta, která alternativní cesta má a proč (zejména ve společném napojení a hodnocení možného přístupu ke všem potřebným nemovitostem). Krajský soud se ztotožňuje se správními orgány obou stupňů v tom, že žádnou z alternativních tras, které žalobce navrhoval, nelze použít jako plnohodnotnou a bezpečnou alternativní trasu pro přístup k nemovitosti RybJon s. r. o. či dalších vlastníků nemovitostí. Trasy 2, 3 a 7 dle zjištění silničního úřadu vůbec neexistují. Trasa 1 od čp. XB navazující na trasu 5 a 4 je jedinou vhodnou k objektům čp. XXXI a XA, je uzpůsobena pro běžný pohyb většího počtu pěších osob, a to i s ohledem na zhotovené schody z pražců a kamene, stejně tak s částí trasy 6 ke křížku, která je taktéž tvořena stezkou se schody a kamenů. Alternativní trasy však zasahují do vlastnických práv mnoha dalších vlastníků nemovitostí (vyjma částí patřících obci P. p. S. či státu) a nejde o komunikace nebo pěšiny, které jsou věnovány k obecnému užívání jako VPÚK. Na rozdíl od trasy, jejíž součástí je most, která jako celek představuje VPÚK v daném místě. VPÚK (jejíž součástí je most) je popsána v předposledním odstavci na str. 12 prvostupňového rozhodnutí společně s tam připojeným mapovým podkladem.

67. Pro vyčerpávající popis jednotlivých alternativních tras a jejich nedostatků odkazuje krajský soud na str. 9-12 prvostupňového rozhodnutí. V případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí může soud odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47).

68. V této souvislosti považuje krajský soud za nutné zmínit, že žalobce v žalobě pouze nesouhlasí s hodnocením alternativních tras správními orgány, konkrétně však sám neuvádí, kterou z alternativních tras a proč správní orgány hodnotily chybně (v rozporu se stavem v daném místě). Silniční úřad posuzoval každou s žalobcem navrhovaných alternativních tras jednotlivě v samotném terénu. Prostý nesouhlas žalobce s jeho závěry (dále nikterak nepodložený), nemůže na těchto závěrech ničeho změnit.

VI. Závěr a náklady řízení

69.S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítnul v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. (výrok I.)

70. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud výrokem II, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

71. Pokud jde o náhradu nákladů řízení osob zúčastněných na řízení č. 1-6 vycházel krajský soud z dikce § 60 odst. 5, první věta s. ř. s., podle kterého je neúspěšný žalobce povinen nahradit osobě zúčastněné na řízení, která bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku).

72. Krajský soud nejprve uvádí, že neshledal důvod pro aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu – tedy výpočet odměny se zohledněním společného zastupování více osob. Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 Cdo 3964/2015, při společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony se týkají všech jím zastupovaných osob stejně, by bylo nekorektní, aby výše odměny byla advokátovi mechanicky přiznána podle § 11 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu a závisela tak na množství spoluvlastníků, aniž by jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastoupení. Pro takové případy je přiměřenější stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní pomoci pro všechny zastoupené (k tomu srovnej i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. II. ÚS 2337/25). O takovou situaci se jedná i v projednávaném případě. Argumenty osob zúčastněných na řízení č. 1-6 obsažené ve vyjádření k žalobě byly naprosto shodné, tedy totožné. Obtížnost či pracnost zastupování celkem 6 subjektů nebyly tímto počtem významně zvyšovány.

73. Náklady řízení osob zúčastněných na řízení č. 1-6 představují odměnu za zastupování advokátem. Tato odměna představuje 2 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (převzetí zastoupení a vyjádření ve věci samé) ve výši 4 620 Kč za úkon dle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu. Výše odměny tak celkem činí 9 240 Kč. Vedle odměny přísluší zástupci též náhrada hotových výdajů v paušální výši 450 Kč za každý z úkonů právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, celkem tedy 900 Kč. Odměna je zvyšována o 21 % DPH, neboť zástupce osob zúčastněných na řízení č. 1-6 je jejím plátcem, DPH činí 2 129,40 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení po matematickém zaokrouhlení činí 12 269 Kč. Žalobce je povinen zaplatit tuto částku osobám zúčastněným na řízení č. 1-6 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.).

74. O náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení č. 7 a 8 krajský soud rozhodoval ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. (výrok IV. rozsudku). Tyto osoby zúčastněné na řízení se do řízení pouze přihlásily a následně vystupovaly procesně pasivním způsobem. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že jim nevznikly žádné náklady. Krajský soud proto rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. (důvody hodné zvláštního zřetele pro jiný závěr krajský soud neshledal).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 11. srpna 2026 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.