30 A 37/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce Z. Š., nar. X, bytem X, zast. JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem, se sídlem AK v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2015, č. j. KUJI 10057/2015, sp. zn. OUP 2/2015 No-2, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2015, č. j.: KUJI 10057/2015, sp. zn. OUP 2/2015 No-2, a rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, s e z r u š u j í a věc se žalovanému v r a c í k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.228,-Kč, k rukám JUDr. Pavla Beránka, advokáta, se sídlem AK v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu Městského úřadu Havlíčkův Brod (dále také jen „stavební úřad“) ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím bylo žalobci výrokem A) nařízeno zjednat nápravu na stavbě označené jako „Přístavba a nástavba objektu č.p. 2835, Havlíčkův Brod, Svatovojtěšská č. p. 2835“ na stavební parcele č. 62 a parcele č. 57/1 v kat. území Havlíčkův Brod (dále také jen „stavba“) a výrokem B) bylo přerušeno provádění prací na ní a stanoveny podmínky pro jejich pokračování. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou. I. Obsah žalovaného správního rozhodnutí Stavební úřad v rozhodnutí konstatoval, že při kontrolní prohlídce dne 23. 8. 2013 zjistil, že stavba není prováděna stavebním podnikatelem dle § 160 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, dále jen „stavební zákon“, že stavebnímu úřadu nejsou neprodleně oznamovány změny dodavatelů stavby podle § 152 odst. 3 písm. a) stavebního zákona a že není řádně veden stavební deník, když zápisy o provádění stavby zapisuje stavební podnikatel, který stavbu provádí, nikoliv stavebník o svépomocném provádění stavby (viz § 157 odst. 2 stavebního zákona) a v deníku není uveden hlavní stavbyvedoucí tj. autorizovaná osoba zodpovědná za provádění stavby, včetně jejích změn, dle přílohy č. 9 vyhl. č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Do doby zjednání nápravy stavební úřad zároveň provádění stavebních prací na stavbě přerušil. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, stavební úřad uvedl, že z opakovaných kontrolních prohlídek zjistil, že žalobce nápravu nezjednal, a proto přistoupil k jejímu zabezpečení cestou rozhodnutí o nařízení odstranění zjištěných závad. Dodal, že z opakovaných kontrolních prohlídek na stavbě ze dne 24. 10. 2014 a 29. 10. 2014 zjistil, že stavebník (nyní žalobce) na stavbě dokončil zateplení jižní fasády přístavby a provedl zateplení východní fasády přístavby (toto jsou změny patrné pouze z venku). Proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Odůvodnil je v podstatě následujícím způsobem. Předně zmínil, že se danou věcí zabývá již opakovaně, když předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 24. 6. 2014, č. j. ST/723/2013/Ha, JID: 43166/2014/muhb, zrušil pro jeho vady. Tehdy se jednalo o odstranění nepovolené změny stavby - FV elektrárny u přístavby a nástavby objektu č. p. 2835. V souvislosti s prováděním jeho přístavby a nástavby vyzval stavební úřad žalobce k účasti na kontrolní prohlídce konané dne 24. 10. 2014. Ten se však z účasti na ní omluvil z důvodu nemoci. Z kontrolní prohlídky sepsal stavební úřad protokol, ve kterém konstatoval, že se na kontrolní prohlídku nikdo nedostavil a že byla na místě pořízena venkovní fotodokumentace stavby. Další kontrolní prohlídka se měla uskutečnit dne 28. 11. 2014. Žalobce se z účasti na ni opětovně omluvil z důvodu trvání své nemoci. Stavební úřad opětovně sepsal na místě stavby protokol o tom, že byla pořízena fotodokumentace, ze které vyplynulo, že žalobce v provádění stavby pokračuje. Byla totiž dokončena východní fasáda a část severní fasády, která dne 24. 10. 2014 dokončena nebyla, a to bez toho, aniž by stavebník (žalobce) stavebnímu úřadu oznámil dodavatele stavby, k čemuž byl vyzván dne 29. 8. 2013. Proto rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014 nařídil žalobci podle § 134 odst. 3 stavebního zákona zjednat nápravu, přičemž zároveň přerušil práce na stavbě a stanovil podmínky pro jejich pokračování. Podkladem pro jeho vydání byla kontrolní prohlídka provedená stavebním úřadem dne 23. 8. 2013, při které stavební úřad zjistil závady. K jejich odstranění vyzval stavební úřad stavebníka podáním ze dne 29. 8. 2013, tato výzva mu byla doručena dne 3. 9. 2013. Pro odstranění závad byla ve výzvě stanovena lhůta do 30. 9. 2013. Zjištěné závady nebyly odstraněny ani následně po zaslaní výzvy k účasti na kontrolní prohlídce konané dne 1. 10. 2014 a opakované výzvy k účasti na kontrolní prohlídce konané dne 29. 10. 2014. Po shrnutí skutkového stavu věci v úrovni řízení před stavebním úřadem žalovaný citoval příslušná ustanovení stavebního zákona umožňující provádět na stavbách kontrolní prohlídky a nástroje pro nápravu zjištěných závad (§§ 133 a 134 stavebního zákona). Na to pokračoval, že: „Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že Z. Š. nedbal výzvy stavebního úřadu ze dne 29. 8. 2013 a pokračoval ve stavbě bez toho, že by stavebnímu úřadu oznámil název a sídlo stavebního podnikatele, který stavbu provádí. Změny v uvedených skutečnostech měl oznámit neprodleně stavebnímu úřadu, jak je uvedeno v ustanovení § 152 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Dále Z. Š. stavebnímu úřadu nepředložil stavební deník, ze kterého by uvedené skutečnosti byly zřejmé. Stavebním úřadem byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba na to, aby zjištěné závady Z. Š. mohl odstranit a nevystavoval se tak následně postihu podle stavebního zákona. Do doby konání kontrolních prohlídek dne 24. 10. 2014 a 28. 11. 2014 měl Z. Š. možnost ještě závady uvedené ve výzvě ze dne 29. 8. 2013 odstranit. Této možnosti nevyužil, proto stavební úřad na základě zjištění, že práce na stavbě pokračují, přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí, jak byl na to Z. Š. upozorněn. Skutečnost, že se Z. Š. nemohl zúčastnit kontrolních prohlídek z důvodu nemoci, nemohlo zabránit vydání napadeného rozhodnutí, neboť jak již bylo výše uvedeno, na odstranění závad měl Z. Š. dostatečnou lhůtu od zaslané výzvy ze dne 29. 8. 2013.“ K žalobcově odvolací námitce, že stavební úřad v rozporu se skutečností uvedl, že stavba není prováděna dodavatelsky stavebním podnikatelem, ačkoliv referent stavebního úřadu ověřil ve stavebním deníku, jaká firma s platným živnostenským oprávněním prováděla jednotlivé úseky stavby, žalovaný citoval obsahové náležitosti stavebního deníku a způsob jeho vedení podle vyhl. č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Dále zmínil ustanovení § 160 stavebního zákona upravující jeho požadavky na provádění staveb, § 2 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, upravující oprávnění stavebního podnikatele, jakož i další okolnosti týkající se provádění staveb, ovšem bez toho, aby je alespoň jednou větou poměřil s daným skutkovým stavem. K odvolací námitce ohledně neoznamování změn dodavatelů nepodstatných částí stavby, za situace, kdy stavba jako taková byla ve své konstrukční části hotová a docházelo jen k dílčímu postupnému vybavování stavby technologiemi v souladu s projektem a účelem stavby, žalovaný uvedl, že „podle ustanovení § 152 odst. 3 stavebního zákona má stavebník před zahájením a při provádění povolované stavby řadu povinností vůči stavebnímu úřadu. Jednou z těchto povinností je, že při provádění stavby, pokud vyžadovala stavební povolení, je stavebník povinen podle písm. a) uvedeného ustanovení oznámit stavebnímu úřadu předem termín zahájení stavby, název a sídlo stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět, u svépomocné formy výstavby jméno a příjmení stavbyvedoucího nebo osoby, která bude vykonávat stavební dozor; změny v těchto skutečnostech oznámí neprodleně stavebnímu úřadu. Ze spisového materiálu nevyplynulo, že by po zaslané výzvě stavebního úřadu ze dne 29. 8. 2013 byla tato povinnost splněna. Došlo – li v průběhu provádění stavby ke změně podnikatele, který stavbu prováděl, měla být tato skutečnost neprodleně oznámena stavebnímu úřadu.“ K fasádě, která byla na části domu vyhotovena a na níž stavební úřad v rozhodnutí poukazoval, žalobce namítal, že tato fasáda se zateplením byla a je v souladu se schválenou projektovou dokumentací a že její realizace byla oznámena Městu Havlíčkův Brod do datové schránky, včetně stavebního podnikatele, který ji bude provádět a kdy. Odkazoval se přitom na rozhodnutí vydané odborem dopravy Města Havlíčkův Brod dne 4. 9. 2014 o záboru chodníku pro tuto akci. Podle žalobce došlo k chybě při rozdělení pošty mezi odbory městského úřadu. K této odvolací námitce žalovaný uvedl, že Město Havlíčkův Brod nevydalo rozhodnutí o povolení záboru chodníku, neboť toto rozhodnutí vydal Městský úřad Havlíčkův Brod, odbor dopravy (v přenesené působnosti). Poté provedl exkurz do problematiky samostatné působnosti obce a přenesené působnosti orgánů obce. Žalobci přitom vytkl, že k podání zaslanému do datové schránky měla být doložena informace o tom, komu mělo být doručeno, neboť „Jestliže tam nebyl kromě odboru dopravy uveden stavební úřad, nemůže se Z. Š. domnívat, že tato informace bude doručena i stavebnímu úřadu. Zaslané informace do datové schránky nejsou automaticky zasílány na všechny odbory Městského úřadu Havlíčkův Brod. Nelze tedy souhlasit se Z. Š., že nepředání informace z odboru dopravy na stavební úřad spočívala v laxním přístupu referentů úřadu.“ V dalším odvolacím bodu žalobce namítal, že mu stavební úřad vytýkal, že řádně nevede stavební deník, aniž by konkrétní závady konkretizoval. Závěry stavebního úřadu měl proto za zcela obecné a nepodložené žádným konkrétním důkazem. K této odvolací námitce žalovaný pouze uvedl, že: „Ve výroku rozhodnutí pod bodem 3. je uvedeno, v čem zejména stavební úřad spatřuje nedostatky stavebního deníku, částečně tento nedostatek je uveden i v části B) výroku rozhodnutí. Náležitosti stavebního deníku jsou již odvolacím orgánem rozvedeny pod odvolací námitkou č. 1.“ Žalobce se dále pozastavoval nad tím, že byla provedena kontrolní prohlídka dne 23. 8. 2013, ačkoliv ve vlastním povolení stavby byl uveden plán prohlídek stavby tak, že bude provedena pouze závěrečná prohlídka stavby. Tedy po jejím dokončení. K tomu žalovaný uvedl, že ustanovení § 132 stavebního zákona zavazuje stavební úřady k provádění soustavného dozoru zaměřeného na ochranu veřejného zájmu, práv a oprávněných zájmů právnických i fyzických osob a na kontrolu plnění povinností vyplývajících ze stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů. V odvolání žalobce rovněž namítal, že mu nebylo umožněno zúčastnit se kontrolních prohlídek ve dnech 24. 10. 2014, 29. 10. 2014 a 28. 11. 2014, že mu z nich nebyly poskytnuty protokoly a ani mu nebyla dána možnost písemně se ke zjištěním stavebního úřadu vyjádřit. Byl pouze vyzván k prohlídce stavby ve dnech 24. 10. 2014 a 28. 11. 2014 a z těchto prohlídek se řádně a včas omluvil. Žalovaný měl uvedené omluvy žalobce za opodstatněné, a proto jej prý také stavební úřad za neúčast při kontrole nesankcionoval, pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval zjištěné změny v provedení stavby, které zjistil v mezidobí od provedené kontrolní prohlídky konané dne 23. 8. 2013 a kontrolních prohlídek konaných dnech 24. 10. 2014 a 28. 11. 2014. A žalovaný pokračoval, že vzhledem k nemoci žalobce byl stavebním úřadem zjištěn pouze stav z prostranství před stavbou a že žalobce měl možnost nahlížet do spisu a seznamovat se s veškerým spisovým materiálem. Měl také dostatek času k odstranění závad zjištěných stavebním úřadem, přesto tak neučinil, a proto stavební úřad přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí. V něm se zabýval pouze závadami uvedenými ve výzvě ze dne 29. 8. 2013, nikoliv nově zjištěnými závadami, které byly navíc uvedeny ve výzvách ze dne 24. 10. 2014 a 28. 11. 2014. Své odvolání žalobce zakončil námitkami proti výroku B) rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byly přerušeny práce na stavbě. Namítal jeho neodůvodnění, když z něho není zřejmé, proč mu takto tvrdé omezení bylo uloženo. Stavební úřad krom toho nijak nevymezil „přerušení prací“, proto žalobce namítal i neurčitost rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný se vypořádal s touto námitkou tím, že „…odvolací orgán zjistil, že Z. Š. si neplní své povinnosti dané stavebním zákonem, řešeno u odvolací námitky pod č.

2. Stavební úřad, na základě jemu stanovených povinností uložených ustanovením § 133 stavebního zákona po zjištění závad při kontrolní prohlídce konané dne 23.8.2013 vyzval Z. Š. dne 29.8.2013 ke zjednání nápravy s konkrétně uvedenými závadami, které je třeba odstranit. V uvedené výzvě byl poučen, jaká nastane situace, když závady nebudou odstraněny. Výzva nemá formu rozhodnutí, proto nelze proti ní uplatnit opravných prostředků. Domníval – li se Z. Š., že požadavky stavebního úřadu uvedené ve výzvě ze dne 29. 8. 2013 nejsou oprávněné, měl na ně reagovat např. tak, že jsou pro jeho osobu málo konkretizovány. Toto neučinil, ani zjištěné závady stavebním úřadem ve stanovené lhůtě neodstranil, proto stavebnímu úřadu nezbylo, než vydat napadené rozhodnutí.“ II. Obsah žaloby Pod bodem II. žaloby žalobce nejprve shrnul průběh dosavadního správního řízení. Konstatoval, že je vlastníkem budovy na adrese Svatovojtěšská 2835, Havlíčkův Brod, jejíž část (cca 20% půdorysné výměry této rozsáhlé budovy) je stavebně upravována přístavbou s nástavbou. Stavbou nedotčená část domu je plně funkční, je využívána částečně k bydlení a částečně ke komerčním účelům. Stavební úřad provedl v roce 2013 kontrolní prohlídku stavby, při níž zjišťoval časovou posloupnost stavebních prací na budově. Zjistil, že stavební podnikatel, který stavbu v té době prováděl, a to společnost Brodská stavební s.r.o., stavbu na čas opustila a v době odstávky stavby si stavebník sám zapsal do stavebního deníku (v roce 2013), že proběhla instalace elektrických rozvodů jiným v daném oboru odborným podnikatelem a stavebně nepodstatné záznamy. Stavební úřad vyzval žalobce ke zjednání nápravy s tím, že má zajistit správné vedení stavebního deníku a oznámit městskému úřadu stavebního podnikatele, který stavbu bude provádět. Podle žalobce se stavební úřad zjevně soustředil na fotovoltaickou elektrárnu (dále jen „FVE“), která byla na domě instalována v souladu s příslušnou právní úpravou a je v majetku třetí osoby. Podle metodiky Ministerstva pro místní rozvoj je pouhým technologickým vybavením budovy a stavební zákon ji má za stavbu, která nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení (viz jeho § 103 odst. 1 písmeno e/ číslo 9). FVE je nainstalována v původní, povolenou stavbou nedotčené části budovy, je o výkonu 18 kW, tedy nejedná se o stavbu, která by musela být povolována stavebním úřadem. Zařízení FVE má pouze na části střechy nové přístavby část svých sběračů slunečního svitu pro výrobnu, ovšem tyto ani nerozšiřují plochu zastavěné částí a ani nezvyšují výšku celé budovy, aby tak měnily celkové rozměry a parametry stavby. Stavební úřad proto postupoval v rozporu se skutečností, když výzvy ke kontrolní prohlídce označoval jako „Přístavba a nástavba objektu č.p. 2835 změna stavby FV elektrárna Havlíčkův Brod, Svatovojtěšská č.p. 2835“, neboť FVE nedošlo ke změně stavby, pouze v její stávající části byla realizována třetí osobou na základě všech potřebných povolení a schválení. Jde o malý zdroj energie a nejedná se o vodní dílo, proto nepodléhá povolení ani oznámení. Rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo potvrzeno žalovaným, a proti kterému žaloba směřuje, se opírá o kontrolní prohlídky stavby (dvě, možná tři, v tom je rozpor prvoinstančního a druhoinstančního rozhodnutí) z měsíců říjen a listopad 2014. Tyto prohlídky proběhly v nepřítomnosti řádně omluveného žalobce, aniž by ten měl možnost jakkoliv se k věci vyjádřit a seznámit se s protokolem. Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí si referent stavebního úřadu pouze dům vyfotil zvenčí a z toho dovodil, že je zřejmě špatně veden stavební deník, jak odůvodnil v rozhodnutí. Rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 2014 je zcela neodůvodněné a je v něm uvedena řada nepravdivých údajů. Je nekonkrétní, pro žalobce naprosto nesrozumitelné a zmatečné a v důsledku toho i nevykonatelné. Žalovaný tyto vady pominul. Stavební úřad vydal rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 134 odst. 3 stavebního zákona. Odůvodnil je tím, že „stavebník údajně nezjednal nápravu dle výzvy MU z roku 2013, kde mu bylo uloženo zejména vést řádně stavební deník a oznamovat úřadu dodavatele stavby. Jak žalobce uvedl i v samotném odvolání, stavební deník vede řádně a MÚ se v odůvodnění neopírá o žádný důkaz, že tomu tak není. Opřel rozhodnutí o pouhou svoji domněnku, že náprava nebyla zjednána a že stavební deník je veden špatně, aniž by tyto skutečnosti jakkoliv ověřil a prokázal“. Žalobce dále uvedl, že fasáda se zateplením je v souladu s projektovou dokumentací a že její provedení bylo městskému úřadu oznámeno, včetně požadovaného označení stavebního podnikatele, který ji měl provádět. Městský úřad obdržel tuto informaci dne 4. 9. 2014, tedy řádně a včas. Stalo se tak v rámci řízení o povolení záboru chodníku, a to prostřednictvím datové schránky městského úřadu. Tuto skutečnost žalobce namítal i v odvolání. Žalovaný přešel tuto námitku s tím, že zpráva nebyla přímo určena stavebnímu úřadu, že jde o chybu žalobce. Datová schránka je však doručovacím místem i pro městský úřad a ten je povinen zprávu identifikovat a obeslat všechny relevantní odbory. Odbor dopravy ostatně poslal rozhodnutí do datové schránky městského úřadu, čímž je dal na vědomí všem dalším odborům v jeho rámci. Pochybení stavebního úřadu, který se s oznámením stavebního podnikatele, který bude zateplení provádět, neseznámil, nelze proto dávat k tíži žalobci. V další části žaloby žalobce namítal jednak nepřezkoumatelnost žalovaného a jemu předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu pro nedostatek důvodů, a to pro rozpor skutkového stavu věci se spisy a dále podstatné porušení ustanovení o řízení před správními orgány. Podle žalobce bylo jediným důvodem pro vydání žalovaného rozhodnutí ztotožnění se odvolacího orgánu s domněnkami, které vyslovil stavební úřad, aniž by ale ten své rozhodnutí odůvodnil příslušnými skutečnostmi. Skutkový stav věci, ze kterého žalovaný (stejně jako stavební úřad před ním) při vydání rozhodnutí vycházel, je podle něho v rozporu se správním spisem a zákonnou úpravou, a to v důsledku akceptace nepodložených domněnek o údajných porušeních a nedostatečné dokumentaci vedené žalobcem. Žalovaný neuvádí, z čeho konkrétně by měly jeho závěry, kterými potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí, vyplývat, což samo o sobě zakládá důvod k jeho zrušení ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí, jež jsou žalobou napadána, jej omezují v právech, neboť mu zakazují řádně obhospodařovat a rozvíjet majetek mnohamilionové hodnoty v jeho vlastnictví, v důsledku čehož mu prý vzniká škoda. V těchto souvislostech vyslovil úvahu, že zřejmě nemůže provádět ani údržbu stavby. Porušení procesních předpisů shledával žalobce předně v tom, že neměl možnost vyjádřit se ke zjištěním uvedeným v protokolu z kontrolní prohlídky, zvláště když byla provedena v jeho nepřítomnosti. Takovou situaci považuje za porušení principu legitimního očekávání, který vyplývá z ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád), v platném znění (dále jen „správní řád“), a v ústavně právní rovině z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších novelizací, jak bylo opakovaně judikováno i Ústavním soudem (viz jeho nález sp. zn. IV. ÚS 690/01). Dále žalobce namítal, že žalovaný řádně nezhodnotil všechny odvolací námitky (oznámení stavebního podnikatele městskému úřadu do datové schránky, rozpory v kontrolních prohlídkách stavby, neurčitost zákazu prací, kterou žalobce namítal, a to s ohledem na skutečnost, že obě části budovy /původní x nová/ jsou propojeny rozvody). Žalobce rovněž poukazoval na porušení článku 38 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993, Listiny základních práv a svobod, v platném znění, když domnělé protiprávní jednání žalobce bylo v zásadě prokázáno prostřednictvím důkazních prostředků provedených bez přítomnosti žalobce a bez nařízení ústního jednání, v němž by tyto důkazní prostředky byly provedeny a ani nebylo žalobci oznámeno, že správní orgán bude provádět (bylo prováděno) dokazování mimo ústní jednání. Vzhledem k tomu nebylo možné vycházet z uvedených důkazních prostředků. V těchto souvislostech žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120, podle něhož: „Dokazování je zákonem upravený postup, který musí zákonem stanoveným způsobem proběhnout, aby bylo zajištěno především právo na spravedlivý proces. Podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědoměni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád -komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520). Ze správního spisu je zřejmé, že ani jeden ze správních orgánů nenařídil ústní jednání, při němž by důkazy mohl provést. Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Podle § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah. Ani jeden ze správních orgánů však stěžovatelce neoznámil, že bude provádět důkaz mimo jednání, ani o takovém provedení důkazu nesepsal protokol. Správní orgány tak pochybily, neprovedly-li důkazy, a upřely tím žalobci možnost vyjádřit se k prováděnému důkazu.“ Žalobce uzavřel tuto část žaloby s tím, že mu byla v průběhu správního řízení upřena možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. To vše podle žalobce zakládá dostatečný důvod pro postup pro zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 s.ř.s. V posledním ze žalobních bodů žalobce namítal nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Poukazoval na to, že jeho stavební činnost spočívala toliko v přístavbě a nástavbě předmětné budovy, přičemž „budova je stavebně již dávno hotová, chybí pouze řemeslné dokončení interiérů a dokončit zateplení a fasádu na severní straně. Stavební úřad zákazem prací v této finální části pouze bez jakéhokoliv účelu zamezil žalobci, aby dokončil již mnohamilionovou investici, kterou by mohl řádně užívat, pronajímat a dosáhnout tak očekávaného zisku. MÚ nijak nezaznamenal a nepodložil, že by se během výstavby žalobce odchýlil od projektu, který byl podkladem pro stavební povolení. Rozhodnutí o přerušení prací neodpovídá principu proporcionality, který by měl být v oblasti správního rozhodování dodržován. V daném případě tak není jasné, z jakého důvodu došlo k tak zásadnímu zásahu do vlastnického práva žalobce …“. Správní orgány zúčastněné na řízení dospěly k nezákonným rozhodnutím, když žalobci vytýkaly nesprávně vedený stavební deník a neoznamování stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět, aniž by k tomu měly důkazy. Jak žalobce uvedl v odvolání, neměl povinnost sdělovat stavebnímu úřadu, který stavební podnikatel či živnostník bude například malovat chodbu nebo přidělávat svítidla, když stavba jako taková byla ve svých finálních rozměrech provedena již v roce 2013, v době výzvy městského úřadu. Před výrokem o přerušení prací zbývalo provést z vnějšího stavu zateplení severní stěny, když jižní a východní bylo řádně oznámeno do datové schránky městského úřadu. Žalované i jemu předcházející rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění, jaká úvaha vedla správní orgán k přijatým závěrům. Nezákonnost obou rozhodnutí spočívá i v tom, že nikterak nestanoví, jakou nápravu má žalobce vůbec zjednat. Žalobce uzavřel žalobu přehledem právních ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušením mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv, a to konkrétně článku 11 odst. 1 a 4 v souvislosti se stanovením povinnosti dotýkající se jeho vlastnického práva bez opory v zákoně, článku 2 odst. 2, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, článku 4 odst. 1, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a článku 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Postupem žalovaného bylo podle žalobce dále zasaženo i do jeho práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Odvolával se přitom na nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, v němž je uvedeno: „Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů“. Uvedený postup je podle žalobce nutno vztáhnout i na rozhodování správních orgánů v rámci jejich postupu dle správního řádu. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 29. 4. 2015. Vzhledem k obsahu žaloby v něm nejdříve vymezil předmět přezkumu, jímž je rozhodnutí, kterým se stavební úřad domáhal na žalobci splnění povinností vyplývajících mu ze stavebního zákona. Vyjádření k řadě žalobních bodů řešil odkazem na obsah žalovaného rozhodnutí. Žalobu neměl za důvodnou, přičemž k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující. Předně se vyjadřoval ke změně stavby č. p. 2835 a k FVE, byť tyto otázky nebyly, jak sám uvedl, předmětem žalovaného rozhodnutí. Dodal, že: „Skutečnost, na které části objektu č.p. 2835, Havlíčkův Brod se FV elektrárna nachází, kdo je vlastníkem FV elektrárny a zda se jedná o samostatnou stavbu bude stavební úřad řešit v řízení o nařízení odstranění stavby, jak vyplývá z citovaného rozhodnutí č.j. KUJI 59776/2014, sp. zn. OUP 285/2014 No-3 ze dne 3.9.2014 (kopie je přílohou sdělení k žalobě).“ Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že z rozhodnutí stavebního úřadu je zřejmé, z jakého důvodu bylo přistoupeno k vydání rozhodnutí, jímž bylo žalobci nařízeno zjednat nápravu. Stavební úřad k tomu měl řádný důvod. Podle ustanovení § 132 stavebního zákona vykonávají stavební úřady soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení je stavební úřad oprávněn ve veřejném zájmu provádět kontrolní prohlídky. Při kontrolní prohlídce provedené u žalobce bylo stavebním úřadem zjištěno porušení právních předpisů, na základě kterých byl nucen přistoupit k vydání rozhodnutí, kterým nařídil zjednat nápravu. Žalovaný posoudil jeho zákonnost a správnost na základě podkladů, které tvořily spisový materiál, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitky ohledně údajných škod na stavbě žalobce v souvislosti s vydáním předmětného rozhodnutí měl žalovaný za neodůvodněné. Žalovaný uzavřel své vyjádření tím, že z rozhodnutí je zřejmé, kdy pominou jeho účinky (přerušení prací) a že kdyby se žalobce řídil příslušnými ustanoveními stavebního zákona, nemusel by stavební úřad přistoupit k vydání rozhodnutí, kterým nařídil zjednání nápravy. Navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Jednání před krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl ve výzvě poučen. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. V. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu Protože se žalobce soustředil v podstatné části žaloby na pochybení prvoinstančního správního orgánu a žalovaného spočívající v nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů, zaměřil se nadepsaný krajský soud nejprve na tuto námitku. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí totiž pojmově vylučuje věcný přezkum takového rozhodnutí. Podle setrvalé judikatury je nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů založena na nedostatku důvodů skutkových, přičemž se musí jednat o vady skutkových zjištění, o něž správní orgán opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Není-li z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí zřejmé, proč správní orgán nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v odvolání a proč odvolací námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů (a obdobně samozřejmě i rozhodnutí správních orgánů), podle které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, či nález téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02). Na pozadí výše uvedeného a po posouzení obou napadených správních rozhodnutí z uvedených hledisek, dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného trpí absencí řádné úvahy a argumentace ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce. Počátek tohoto závěru však již založilo prvoinstanční správní rozhodnutí, které nebylo odůvodněno vůbec. Byť je totiž vydané podle § 134 odst. 3 stavebního zákona jako opatření k odstranění závad zjištěných při kontrolní prohlídce a je tudíž prvním úkonem v řízení, tak tato skutečnost ještě neznamená, že nemusí obsahovat náležitosti správních rozhodnutí, které jsou upraveny v § 68 správního řádu. Zde má krajský soud na mysli konkrétně odůvodnění rozhodnutí, které musí v souladu s odstavcem třetím uvedeného zákonného ustanovení obsahovat „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Rozhodnutí stavebního úřadu ale není odůvodněno v souladu s tímto ustanovením a pakliže odůvodnění správního rozhodnutí tyto náležitosti neobsahuje, nemůže obstát ani jeho výrok. Prvoinstanční rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, má dva výroky. V prvním z nich (výrok A) stavební úřad nařídil žalobci zjednat nápravu, aniž by však uvedl, v čem má spočívat, respektive tuto skutečnost nelze rozpoznat ani z výčtu závad zjištěných stavebním úřadem při kontrolní prohlídce dne 23. 8. 2013, jej uvozujících. Z konstatování, že: „1. stavba není prováděna dodavatelsky stavebním podnikatelem (dle § 160 odst. 1 stavebního zákona), 2. stavebnímu úřadu nejsou neprodleně oznamovány změny dodavatelů stavby (dle § 152 odst. 3 písm. a) stavebního zákona), 3. není řádně veden stavební deník, zejména: a) zápisy o provádění stavby zapisuje stavební podnikatel, který stavbu provádí, nikoliv stavebník o svépomocném provádění stavby (dle § 157 odst. 2 stavebního zákona) b) v deníku není uveden hlavní stavbyvedoucí tj. autorizovaná osoba zodpovědná za provádění stavby (dle přílohy č. 9 vyhl. č. 499/2006 Sb.) včetně jejich změn“, nelze za situace, kdy odůvodnění tohoto výroku zcela absentuje, zjistit vůbec nic. Stavební úřad v něm totiž jen konstatuje, že při kontrolní prohlídce dne 23. 8. 2013 zjistil závady, že nařizuje zjednat nápravu, a to podle odůvodnění proto, že tak neučinil povinný ve stanovené lhůtě sám. Výrok A) prvoinstančního správního rozhodnutí tak zůstal neodůvodněn, když v něm nebyl rozebrán skutkový stav věci a na jeho základě odůvodněna výroková část rozhodnutí. Stavební úřad neprovedl rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, neuvedl úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Jak je dále z protokolu ze dne 23. 8. 2013 zřejmé, žalobce se této kontrolní prohlídky zúčastnil a uvedl při ní řadu tvrzení -námitek. Ani s nimi se však stavební úřad nevypořádal, ačkoliv to byla jeho povinnost, když již měl stanovisko žalobce k věci tzv. „na stole“. Je přitom zcela pochopitelné, že takovéto vadné rozhodnutí nutně ztížilo žalobci i jeho obranu v odvolacím řízení, když konkrétní důvody jeho vydání v něm nebyly uvedeny, ačkoliv být měly. Žalobce o nich mohl pouze spekulovat. Je naprosto jednoznačné, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, shora uvedené zákonné požadavky nesplňuje, a bylo proto na žalovaném, aby na základě odvolání žalobce uvedl věc do souladu se zákonem. Při vědomí toho, že důvody vydání kteréhokoliv správního rozhodnutí je nutno uvést (najít) v obsahu rozhodnutí samotného a nikoliv je skládat jeho adresátem (a stejně tak odvolacím orgánem či soudem v rámci přezkumného řízení) jako mozaiku ze souboru správního spisu. Odvolací námitky žalobce směřovaly do „závad“ uvedených v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 2014, č. j.: ST/1636/2012/Ha, pod body 1 – 3 (viz výše). Žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal. Námitky žalobce, že neodpovídá skutečnosti, že by nebyla stavba prováděna dodavatelsky, oprávněnými podnikateli, žalovaný vyřídil pouze tím, že z právního předpisu citoval náležitosti stavebního deníku a způsoby úpravy provádění staveb podle § 160 stavebního zákona. Jedinou větou, jediným slovem, nereagoval na tvrzení žalobce, že ke dni 23. 8. 2013 byla stavba po stavební stránce fakticky dokončena a že stavební práce jako „montáž elektro, kanalizace, drobné opravy izolace střechy přístavby“ byly prováděny oprávněnými podnikatelskými subjekty. Protože žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil, tak ani on nevymezil, které že to stavební práce – stavba, respektive její část, nebyla prováděna v souladu s § 160 odst. 1 stavebního zákona. Navíc třeba zdůraznit, že ustanovením § 160 odst. 1 stavebního zákona nelze poměřovat stavby (jejich části, stavební práce), které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení (viz § 103 stavebního zákona), mezi něž patří též stavby pro výrobu energie s celkovým instalovaným výkonem do 20 kW, s výjimkou stavby vodního díla, jakož i zateplení pláště staveb při splnění požadavků stanovených v § 103 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. O jaké případy staveb prováděných v rozporu s § 160 odst. 1 stavebního zákona jde v dané věci, nebylo možno z rozhodnutí zjistit, neboť se v nich jimi správní orgány zúčastněné na řízení vůbec nezabývaly. S touto otázkou přímo souvisí rovněž odvolací námitky žalobce ohledně údajného neprodleného neoznamování změn dodavatelů dle § 152 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení je stavebník povinen při provádění stavby, pokud vyžadovala stavební povolení nebo ohlášení, oznámit stavebnímu úřadu mimo jiné název a sídlo stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět a u svépomocné formy výstavby jméno a příjmení stavbyvedoucího nebo osoby, která bude vykonávat stavební dozor. Stejně jako v předešlém případě dlužno konstatovat, že ani v jednom z předmětných správních rozhodnutí nejsou vymezeny stavební práce – stavba, respektive její část, které nebyly prováděny v souladu s § 152 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Za takové lze mít přitom pouze ty, které by samy o sobě vyžadovaly ke své realizaci stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, nikoliv již např. zateplení pláště budovy, pokud by splňovalo předpoklady vymezené v § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a stejně tak montáž elektro či kanalizace, vymalování stavby atd. Ani těmito otázkami se však žalovaný nezabýval, s výjimkou disputace ohledně způsobu doručení oznámení o provádění zateplení odboru dopravy Městského úřadu Havlíčkův Brod, nikoliv i výslovně stavebnímu úřadu Městského úřadu Havlíčkův Brod, která však není pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z vpředu uvedených důvodů významná, nehledě na to, že ono sdělení není ani součástí správního spisu. Žalobce dále v odvolání namítal, že byť stavební úřad v rozhodnutí uvedl, že nevede řádně stavební deník, tak že tento závěr nijak nespecifikoval a neodůvodnil. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal tím, že je ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu pod bodem 3. uvedeno, v čem zejména stavební úřad spatřuje nedostatky stavebního deníku a že částečně jsou nedostatky vedení stavebního deníku uvedeny i ve výrokové části B) rozhodnutí. Poté se ještě odvolal na právní úpravu náležitostí stavebního deníku, které uvedl již výše. Rovněž tato část odůvodnění žalovaného rozhodnutí je tak v příkrém rozporu s požadavky § 68 odst. 3 správního řádu na jeho obsah. Omezilo se totiž pouze na konstatování právní úpravy náležitostí stavebního deníku, a to ještě odkazem, aniž by ji konfrontovalo se skutkovým stavem dané věci. Není v něm tak specifikováno, které položky (zápisy) stavebního deníku konkrétně porušují platnou právní úpravu jeho vedení, v čem jmenovitě tedy žalobce pochybil. Ani v tomto případě tedy žalovaný nezjistil a neodstranil vady výroku A) prvoinstančního správního rozhodnutí. Pokud jde o výrok B) rozhodnutí stavebního úřadu, třeba poznamenat, že předpokladem jeho existence byl výrok A) podle § 134 odst. 3 stavebního zákona. Protože ten byl shledán krajským soudem nepřezkoumatelným a tedy nezákonným, když jeho vady žalovaný neodstranil, musel již jen z tohoto důvodu sdílet jeho osud i výrok B). Krom toho ani tento výrok nebyl odůvodněn v souladu se shora uvedenými požadavky správního řádu. Obdobně, jako tomu bylo ohledně výroku A) v úrovni obou správních orgánů zúčastněných na řízení. Krajský soud naopak neshledal oprávněnými žalobní námitky týkající se vedení řízení, konkrétně ty, v nichž žalobce poukazoval na to, že nebyl seznámen s výsledky kontrolní prohlídky, že se k věci nemohl před vydáním prvoinstančního správního rozhodnutí vyjádřit atd. To proto, že rozhodnutí vydávané podle § 134 odst. 3 stavebního zákona je první úkonem v řízení, což znamená, že vydání takového rozhodnutí nepředchází ani oznámení o zahájení řízení podle § 46 odst. 1 ani výzva správního orgánu podle § 36 odst. 3 správního řádu, aby se účastník řízení, tj. ten, komu je povinnost ukládána, vyjádřil k podkladům pro rozhodnutí. A pokud jde o četnost provádění kontrolních prohlídek na stavbách, může je stavební úřad provést kdykoliv, kdy pro to shledá zákonné podklady (viz § 132 stavebního zákona), tedy bez ohledu na to, jak byl plán kontrolních prohlídek nastaven v povolovacím aktu té které stavby. Námitky ohledně tvrzených škod na majetku žalobce nepříslušelo krajskému soudu v tomto přezkumném řízení zkoumat. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Proto dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil žalované rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (viz § 78 odst. 4 s.ř.s.). V souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil zároveň i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, neboť trpí zcela stejnými vadami. VI. Náklady řízení Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Jeho důvodně vynaložené náklady soudního řízení spočívaly v náhradě soudního poplatku 3.000,--Kč, odměně advokáta za celkem dva úkony právní služby při zastupování po 3.100,--Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby soudu - § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a § 9 odst. 4 písm. d/ ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/), v platném znění, a dále v náhradě hotových výdajů za celkem 2 úkony po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Náhrada nákladů řízení bez daně z přidané hodnoty by tak činila celkem 9.800,--Kč. Protože je ale zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, jak krajskému soudu doložil, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě připočtena výše této daně z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů ve výši 1.428,-Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 12.228,-Kč . Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 26. října 2016 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Iveta Škopová