30 A 7/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., ve věci žalobkyně: L. V. zastoupená Mgr. Lenka Šrámkovou advokátkou se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, 415 01 Teplice proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, IČO 70889546, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, 500 03 Hradec Králové o přezkum rozhodnutí ze dne 19. 11. 2025, č. j. KUKHK-DS-2025-32895-2 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2025, č. j. KUKHK-DS-2025-32895-2, a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 14. 10. 2025, č. j. SZ MMHK/551802/2025 OD1/Kab MMHK/558817/2025, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 404 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále jen „MMHK“ nebo „povinný subjekt“), ze dne 14. 10. 2025, č. j. SZ MMHK/551802/2025 OD1/Kab MMHK/558817/2025, kterým tento správní orgán jako povinný subjekt odmítl dle ustanovení § 15 odst. 1 a § 11b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), žádost žalobkyně o poskytnutí informace, kterou požadovala ve svém podání doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 6. 10. 2025.

II. Shrnutí žalobních bodů

2. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

3. Předně uvedla, že její žádost o poskytnutí opatření obecné povahy (dále také jen „OOP“), kterým byla stanovena místní úprava provozu na pozemních komunikacích v ul. Břetislavova v Hradci Králové, navenek provedená dopravní značkou IP 12+O1, byla odmítnuta s odůvodněním, že se požadované stanovení místní úpravy v archivu MMHK nenachází, neboť uplynula jeho skartační lhůta. Napadené rozhodnutí označila za nezákonné, neboť zamítnutí žádosti stojí na pouhém tvrzení o skartaci, aniž by byl spolehlivě a přezkoumatelně zjištěn skutkový stav; není zřejmé, zda požadovaný dokument existoval, kdo jej vydal, zda byl skutečně skartován, ani jaké konkrétní kroky byly při vyhledávání informace provedeny. Dle žalobkyně takový postup činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a odporuje požadavkům na řádné zjištění skutkového stavu i na odůvodnění správního rozhodnutí.

4. Argumentaci ohledně nezákonnosti rozhodnutí soustředila žalobkyně do následujících žalobních bodů: 1) Rozhodnutí je zmatečné a stojí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu 5. Dle žalobkyně byl skutkový stav ve věci popsán zmatečně a neurčitě. MMHK i žalovaný argumentují tím, že požadovaná informace byla skartována. Zároveň však žalovaný v rozhodnutí odkazuje na předkládací zprávu MMHK, dle které MMHK neví, který správní orgán měl požadované OOP vydat, přičemž žalovaný užívá formulace typu „požadovaný dokument, pakliže by byl vůbec kdy vydáván MMHK, byl již skartován“, značící nejistotu ohledně toho, zda žalobkyní požadovaný dokument neexistoval nebo existoval, ale nebyl vydán MMHK, nebo existoval, byl vydán MMHK a následně skartován. Skutkový stav však musí být zjištěn bez důvodných pochybností. Žalovaný měl zejména vyjasnit, zda žalobkyně žádá dokument, který nikdy neexistoval, nebo dokument, který vydal jiný povinný subjekt (a potenciálně jím proto disponuje), nebo dokument, který existoval, ale byl následně skartován. Je obtížné polemizovat nad právními důvody, nebyl-li skutkový stav zjištěn dostatečně. K povinnosti zjistit skutkový stav v řízení o žádosti o informace žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41.

6. Žalobkyně má zato, že její požadavek na úplné zjištění skutkového stavu není nepřiměřený. Nejen, že jde o základ každého správního rozhodnutí, ale zejména, žalobkyně požadovala informaci ve vztahu k pozemní komunikaci (ulice Břetislavova), která je místní komunikací. Místní úpravu na místní komunikaci stanoví obecní úřad obce s rozšířenou působností, vlastníkem místní komunikace je obec, na jejímž území se místní komunikace nachází, která jako vlastník vykonává též správu komunikace. Po MMHK lze proto spravedlivě požadovat, aby disponoval příslušnými informacemi o tom, v jakém právním aktu má existující dopravní značení základ, či zda stanovil místní úpravu provozu. 2) Neprokázání neexistence informace, není zřejmé, jaké úkony byly provedeny k dohledání informace 7. Žalobkyně namítla, že pokud povinný subjekt tvrdí, že určitou informací nedisponuje, je povinen přiměřeně prokázat, že touto informací nedisponuje. Tvrdil-li proto MMHK, že informaci skartoval, byl povinen své tvrzení o skartaci informace prokázat. S ohledem na povinnost vedení zápisů o skartaci (minimálně v rozsahu skartačního návrhu a skartačního protokolu, dle § 9 a § 10 zákona o archivnictví) musel důkaz o tvrzené skartaci existovat, pokud k ní vskutku došlo. Pokud by informace mohla být odepřena na základě prostého tvrzení o její skartaci, bylo by tím právo na informace zcela negováno. K povinnosti prokázat neexistenci informace žalobkyně poukázala na dokument Ministerstva vnitra, Informace ke změně zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 241/2022 Sb., část druhá; a na Právní rozhledy 4/2023, s. 115 (www.beck-online.cz). Dle žalobkyně z napadeného rozhodnutí nelze ani zjistit, jaké konkrétní kroky měl MMHK provést při vyhledání informace, kde ji měl vyhledávat, jaký např. odbor za účelem získání informace oslovil, zda prohledával archiv či elektronické záznamy. K tomu poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, který právě takovýto postup neakceptoval.

8. Žalovaný proto nebyl oprávněn potvrdit rozhodnutí MMHK, jímž byla žádost odmítnuta z důvodu faktické neexistence informace pro její údajné skartování, neboť toto tvrzení bylo obecné, nekonkrétní a zůstalo zcela neprokázané. Z rozhodnutí ani není zřejmé, jakým způsobem měl MMHK postupovat ve snaze informaci získat. 3) Nesprávné právní posouzení povinnosti povinného subjektu informaci mít 9. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně posoudil právní povinnost povinného subjektu informací disponovat. Povinnost MMHK disponovat informací vyplývá z toho, že předmětné OOP vydal (MMHK nesporuje, že OOP vydal, toliko tvrdí, že jej skartoval), přičemž dle právního předpisu nebyl oprávněn jej skartovat. Dle § 7 odst. 3 zákona o archivnictví je totiž skartační řízení postupem, při kterém se vyřazují dokumenty, jimž uplynuly skartační lhůty a jež jsou nadále nepotřebné pro činnost původce. Je-li tedy určitý dokument pro činnost původce nadále potřebný, nelze o jeho skartaci vůbec uvažovat. OOP, kterým vlastník komunikace, její správce, a zároveň příslušný silniční správní orgán stanoví místní úpravu, kterou následně prostřednictvím obecní policie vynucuje, je jistě pro další činnost veřejnoprávního původce potřebné. Již proto, že v přestupkovém řízení, v němž je přezkoumáváno porušení místní úpravy, je jistě znění této místní úpravy relevantní, případně též proto, že spolu s žalobou ve věci může být podáván návrh na zrušení opatření obecné povahy, kterým OOP je.

10. Z toho důvodu MMHK jako povinnému subjektu vyplývala z právního předpisu povinnost informací mít, neboť předmětnou informaci nesporně vytvořil, disponoval jí, dle právního předpisu nebyl oprávněn ji skartovat, a tedy jde o informaci, jejíž povinnost ji mít vyplývá MMHK ze zákona. 4) Porušení procesních práv žalobkyně 11.Dle žalobkyně byl žalovaný povinen seznámit jí se stanoviskem MMHK k podanému odvolání a umožnit jí se k němu vyjádřit. V něm měl totiž uvádět některé zásadní skutečnosti, např. nepřímo rozporovat, že předmětné OOP vůbec vydal. Pokud žalovaný neumožnil žalobkyni se k tomuto vyjádřit, zasáhl do jejích procesních práv. Vyjádření MMHK bylo přitom ve věci poměrně zásadní, neboť MMHK v něm dává najevo nejistotu, v jakém roce OOP vydal, a zda jej vůbec vydal. V tomto kontextu pak tvrzení o tom, že jej skartoval, nepůsobí příliš přesvědčivě, neboť stěží úřad může mít jistotu o tom, že určitý dokument skartoval, když vlastně ani neví, zda jej vydal. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niderost proti Švýcarsku. ze dne 18. 2. 1997.

12. Závěrem se žalobkyně stručně vyjádřila i k některým dalším argumentům žalovaného.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

13.V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

14. V reakci na žalobní námitky, konkrétně k tvrzené zmatečnosti rozhodnutí a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, uvedl, že žalobkyně se domáhala poskytnutí OOP. Nedomáhala se informace o tom, zda bylo skartováno, že požaduje skartační protokol apod. a neměla ani žádné související dotazy. Proto pokud správní orgán uzavřel, že uvedeným dokumentem nedisponuje, jde právě s ohledem na dotaz žalobkyně o zcela dostatečný závěr. Pokud tedy žalobkyně vytýká správním orgánům, že měly více konkretizovat důvody, proč požadovaným dokumentem MMHK nedisponuje, míjí se tato argumentace s předmětem její žádosti. Ať již by byl totiž výsledek takového požadovaného doplnění jakýkoli, na meritu věci (vymezeném žalobkyní) by to nemohlo ničeho změnit.

15. K tvrzenému neprokázání neexistence OOP žalovaný k požadavku žalobkyně na doložení skartačního protokolu uvedl, že i tyto mohou být skartovány. I pokud by byla žaloba úspěšná, pak bude jediným efektem to, že se jinak odůvodní rozhodnutí a požadovaná informace se žalobkyni stejně neposkytne zkrátka proto, že na MMHK neexistuje. To rozhodnutí MMHK jednoznačně uvedlo a specifikovalo, že pokud by se jednalo o dokument starší, než z roku 2014, nebyl by již v archivu MMHK dohledán. Není tak pravdou, že by se MMHK nesnažil zjistit, zda dokument existuje. Za situace, kdy ani sama žalobkyně k jí požadovanému dokumentu nic dalšího neví (zda byl vůbec vydán, pod jakou sp. zn., jakým správním orgánem - vůbec se nemuselo jednat o MMHK, ale o okresní úřad atd.), je to zcela dostatečný závěr správního orgánu.

16. K povinnosti MMHK disponovat OOP žalovaný uvedl, že žalobkyně nemá pravdu v tom, že by MMHK uvedl, že OOP sice disponoval, ale že prošlo skartačním řízením. MMHK uvedl, že i pokud by jím kdysi disponoval, už by OOP v archivu nedohledal a uvedl proč. Již jen z uvedeného důvodu nemůže žalobkyně úspěšně tvrdit, že MMHK má právní povinnost OOP disponovat, když ani ona sama neví, zda jej MMHK vůbec vydal. I pokud by MMHK snad takovou povinnost měl, pak za situace, kdy by eventuelně pochybil a OOP již nebylo k dispozici, nemůže jej poskytnout, protože jej nemá. Vytvoření nového OOP by bylo zcela absurdní, mimo jiné proto, že by se jednalo o zcela jiný dokument, než který byl předmětem žádosti.

17. K povinnosti správních orgánů seznamovat účastníky se stanoviskem správního orgánu prvního stupně k podanému odvolání žalovaný uvedl, že žádná taková povinnost neexistuje.

IV. Replika žalobkyně

18. Žalobkyně uvedla, že vyjádření žalovaného je vystavěno na tezi, že požadovala pouze poskytnutí konkrétního dokumentu, nikoli vysvětlení, proč jím povinný subjekt nedisponuje, a proto že postačovalo konstatovat, že povinný subjekt požadovaným dokumentem nedisponuje. Žalobkyně se však nedomáhá poskytnutí „vysvětlení“ jako samostatné informace, a proto namítá, že pokud povinný subjekt žádost o informace odmítl s odkazem na § 11b informačního zákona, bylo jeho zákonnou povinností v rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit, jakými skutkovými zjištěními byl závěr o neexistenci či nedisponování požadovanou informací podložen, jaké kroky byly při jejím vyhledávání učiněny, a proč povinný subjekt nemá zákonnou povinnost požadovanou informací disponovat. Žalovaný tedy zaměňuje samotný předmět žádosti s požadavky kladenými na zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí, jímž byla žádost odmítnuta.

19. Za jádro nezákonnosti napadeného rozhodnutí označila žalobkyně stanovisko žalovaného, že dostatečným závěrem je nedisponování informací. To však není skutkovým zjištěním samo o sobě, nýbrž výsledkem úvah, které musí být opřeny o konkrétní podklady. Povinný subjekt musí být schopen vysvětlit, proč informaci nemá, kde ji hledal, jak zjistil, že ji nemá, zda ji měl mít, zda ji dříve měl, zda ji případně ztratil nebo skartoval, a zda takový postup byl v souladu s právními předpisy. Pokud žalovaný sám naznačuje, že jediným efektem případného úspěchu žaloby by bylo „jiné odůvodnění rozhodnutí“, pak tím fakticky připouští, že dosavadní odůvodnění rozhodnutí obstát nemusí. Žalobkyně připomněla, že neobstojí ani tvrzení žalovaného, že rozhodnutím MMHK je jednoznačně uvedeno, že požadovaná informace na MMHK neexistuje. Správní orgány totiž v dosavadním řízení nepostavily najisto, zda požadované OOP nikdy nevzniklo, zda vzniklo, ale vydal je jiný správní orgán, zda je vydal MMHK, ale následně je skartoval, nebo zda je MMHK stanovil či nechal osadit dopravní značení jiným způsobem, aniž by o tom pořídil odpovídající právní akt.

20. Pokud žalovaný opakuje, že žalobkyně sama neví, zda bylo OOP vůbec vydáno, pod jakou spisovou značkou, jakým správním orgánem a kdy, tak právě proto se obrátila na povinný subjekt, který je ve vztahu k předmětné místní komunikaci orgánem veřejné správy, vlastníkem a správcem komunikace, resp. součástí veřejné moci odpovědné za místní úpravu provozu na území města. Po žadateli o informace nelze spravedlivě požadovat, aby znal takové konkrétní údaje. Právě těmito údaji má disponovat veřejná správa a o tyto údaje ji lze žádat. V nyní posuzované věci přitom nejde o historický dokument bez jakékoli vazby na současnou činnost povinného subjektu. Kdo jiný než povinný subjekt má vědět, na základě jakého právního titulu je na území města umístěna dopravní značka, která omezuje nebo ukládá povinnosti účastníkům provozu. Pokud povinný subjekt tvrdí, že to sám neví, nejde o důkaz neexistence informace, nýbrž o důkaz nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

21. Tvrzení žalovaného, že i skartační protokoly mohou být skartovány, je opět zcela obecné a ničím nepodložené. Pokud nebylo doloženo, že bylo skartováno samotné OOP, nelze tento nedostatek zhojit dalším nedoloženým tvrzením, že mohla být skartována i evidence o jeho skartaci. Bez zjištění, zda ke skartaci skutečně došlo, kdy k ní došlo, podle jakého pravidla, po uplynutí jaké skartační lhůty, na základě jaké spouštěcí události a proč dokument nebyl nadále potřebný pro činnost původce, nelze posoudit ani to, zda měl povinný subjekt zákonnou povinnost požadovanou informací disponovat, a tedy zda na něj dopadá povinnost informaci rekonstruovat. V této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2025, čj. 15 A 44/2023-28, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67.

22. Žalobkyně dodala, že ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu může povinnost opětovně vytvořit informaci znamenat i její rekonstrukci, dohledání, opatření od jiného orgánu, případně od subjektů, kterým bylo původní OOP zasíláno nebo od nichž byly získávány podklady pro jeho vydání, tzn. může znamenat nutnost vyvinutí větší aktivity, nad rámec běžného dohledání informace v rámci struktur povinného subjektu. Žalovaný však tuto otázku vůbec nezkoumal. Má-li povinný subjekt zákonnou povinnost informací disponovat, nemůže se odpovědnosti za její poskytnutí zprostit poukazem na to, že ji fyzicky nemá ve svém archivu.

23. Žalobkyně proto setrvala na tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány nepostavily najisto základní skutkové otázky, bez nichž nelze aplikovat § 11b informačního zákona.

24. Žalobkyně připomněla i svou procesní námitku, dle níž nebyla seznámena se stanoviskem podaného subjektu k podanému odvolání. Dle jejího názoru i v řízení o žádosti o informace musí být zachovány základní procesní garance, zejména pokud odvolací orgán vychází z nových skutkových tvrzení nebo stanovisek povinného subjektu, která mohou ovlivnit výsledek odvolacího řízení. Tato vada je v nyní posuzované věci významná proto, že stanovisko MMHK do věci vneslo další skutkovou nejistotu, jakož i proto, že žalovaný z něj přebíral závěry.

V. Posouzení věci krajským soudem

25.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Po prostudování správního spisu a uvážení okolností případu dospěl krajský soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

26. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že žalobkyně požádala podáním doručeným správnímu orgánu dne 6. 10. 2025 o poskytnutí opatření obecné povahy, které bylo vydáno k dopravní značce IP 12+O1 - Vyhrazené parkoviště pro invalidu "vyhrazené parkoviště pro vozidla označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením“ platné v ul. Břetislavova 1219/3, Hradec Králové, navenek provedená dopravní značkou IP 12+O1.

27. Povinný subjekt MKHK rozhodnutím ze dne 14. 10. 2025, čj. SZ MMHK/551802/2025 OD1/Kab MMHK/558817/2025, odmítl dle ustanovení § 15 odst. 1 a § 11b informačního zákona žádost žalobkyně o poskytnutí informace, kterou požadovala, a to s odůvodněním, že důvodem bránícím poskytnutí informace je uplynutí skartační lhůty dle spisového a skartačního řádu.

28. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že pokud je stav věci takový, že jde o dopravní značku umístěnou před více než 10 lety (což lze zjistit např. ze služby Google maps), pak na požadovaný dokument dopadají závěry týkající se zpochybňování legálnosti takového stavu uvedené např. v rozsudku NSS ze dne 6. 4. 2023, čj. 10 As 358/2022-104. Žalovaný dodal, že ani ev. nedohledání skartačního protokolu by na podstatě věci nic nezměnilo. A pokud správní orgán nedisponuje správním aktem, jenž měl být vydán před dlouhou dobou a právní předpisy mu neukládají povinnost jej archivovat, nedopouští se porušení zákona.

29. Jádrem sporu mezi účastníky řízení jsou tak důvody, resp. odůvodnění odmítnutí žádosti žalobkyně o poskytnutí informace - poskytnutí OOP, kterým byla stanovena místní úprava provozu na pozemních komunikacích v ul. Břetislavova v Hradci Králové.

30. Úvodem nutno poznamenat, že právo na informace je zaručeno čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obecným principem tohoto práva, které se odráží především v informačním zákoně, je zpřístupňování v zásadě všech informací, které se vztahují k působnosti povinných subjektů, které jsou definovány v ustanovení § 2 informačního zákona.

31. Dle ustanovení § 11b informačního zákona platí, že povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí.

32. Ustanovení § 15 odst. 1 informačního zákona stanoví, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

33. Ze shora uvedeného vyplývá, že o odmítnutí žádosti z důvodu neexistující informace podle § 11b musí povinný subjekt vydat rozhodnutí podle § 15. Důvodová zpráva k zákonu č. 241/2022 Sb., kterou došlo ke změně zákona o svobodném přístupu k informacím a některých dalších zákonů, k ustanovení § 11b mimo jiné uvádí, že „povinný subjekt bude muset prokázat, že požadovanou informaci reálně nemá (např. záznamem o výsledku jejího vyhledávání) a odůvodnit, že nemá zákonnou povinnost ji mít … Povinnost mít informaci pak může být dána buď výslovným ustanovením zákona, nebo může z ustanovení zákona vyplývat (např. k tomu, aby povinný subjekt mohl reálně splnit určitou svou zákonnou povinnost, bude nevyhnutelné, aby určitou informací disponoval).“ 34.Krajský soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí včetně námitky jeho nedostatečného odůvodnění, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009-71).

35. Dle ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), platí, že se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

36. Problematikou řádného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se opakovaně zabývala soudní judikatura, podle které je nezbytné, aby se správní orgán v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení takovým způsobem, aby z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109; ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, nebo ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Obsahem odůvodnění rozhodnutí má být hodnocení podkladů rozhodnutí, kdy správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; dále musí uvést, jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů, které na rozhodovanou věc aplikoval a na jejichž základě rozhodnutí vydával. V opačném případě může své rozhodnutí zatížit nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Právě dostatečná přesvědčivost vydaného správního rozhodnutí je jedna z jeho nejdůležitějších vlastností. Současně soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74).

37. Pokud jde o náležitosti odůvodnění rozhodnutí právě v případě, že povinný subjekt odmítá poskytnutí informace z důvodu, že jí fakticky nedisponuje, lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015-30, v němž tento soud uvedl, že pokud je povinnému subjektu doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona o informacích, „musí, v souladu se zásadou dobré správy podle § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle jakéhokoliv právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle § 7 až 11 zákona č. 106/1999 Sb. Po povinném subjektu tedy nelze požadovat poskytnutí neexistujících informací, v tomto směru mu z povahy věci nemůže ani svědčit břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že určité informace nemá, neboť nelze prokazovat negativní skutečnost. Po povinném subjektu je ovšem nutné požadovat zdůvodnění toho, jaké konkrétní skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že požadované informace nemá. Zcela nedostatečným by tedy bylo sdělení povinného subjektu, kterým by bez bližšího zdůvodnění pouze oznámil, že požadované informace nemá. Povinný subjekt musí zejména řádně odůvodnit, z jakých důvodů požadovanými informacemi nedisponuje, resp. disponovat ani nemůže, a na základě jakých skutečností dospěl ke zjištění, že požadované informace nemá.“ 38.To, že má povinný subjekt povinnost požadované informace aktivně vyhledávat zopakoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 170/2019-30, v němž uvedl, že povinností primárně vyvinout úsilí, aby povinný subjekt nalezl požadované informace a poskytl je žadateli, se zabýval již dříve v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015-36, z něhož dále citoval, že „povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle jakéhokoliv právního předpisu.“ A dodal, že „teprve v případě, kdy ani po využití nejrůznějších prostředků požadovanou informaci nezíská, je namístě vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti.“ 39.Dále lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018-30, v němž soud konstatoval následující: „Důvody pro odmítnutí informace jsou jak zákonné, tak i faktické (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, čj. 6 As 136/2014-43). Jedním z důvodů pro faktické odmítnutí žádosti o informace je neexistence požadované informace. Než však může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na jejich neexistenci, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o některou z výluk dle § 7 až 11 informačního zákona. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny. V této souvislosti je vhodné připomenout, že pokud povinný subjekt má požadovanými informacemi dle zákona disponovat, a tyto fakticky nemá, musí je opět vytvořit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67).“ 40.V posledně citovaném rozsudku čj. 1 As 141/2011-67 Nejvyšší správní soud současně uvedl, že, pak „dalším důležitým předpokladem je to, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat. I v případě, že by poskytnutí požadovaných informací pro správní orgán objektivně představovalo nutnost vytvořit novou informaci, tedy může nastat situace, v níž správní orgán nebude oprávněn poskytnutí takových informací odepřít.“ 41.Sama žalobkyně poukazovala zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, čj. 6 As 136/2014-41, který se rovněž zabýval otázkou vyhledávání informací, z něhož mimo jiné citovala: „Pokud pak správní rozhodnutí nedostojí vytčeným principům, například proto, že z něj nevyplývá, jaký skutkový základ (skutková zjištění) vzal rozhodující správní orgán za prokázaný a jak jej následně právně hodnotil (jaké konkrétní právní normy na něj aplikoval), je třeba na takové rozhodnutí správního orgánu pohlížet jako na nepřezkoumatelné“. A poukázala i na právní větu vytvořenou z tohoto judikátu: „II. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat (například podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, nebo podle správního řádu z roku 2004), je relevantní, zjistí-li povinný subjekt, že požadované informace již nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny. V takovém případě musí informace, kterými byl povinen disponovat, opět vytvořit.“ 42.Ze shora uvedené judikatury jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací musí být přezkoumatelné, tedy je nutno po povinném subjektu požadovat řádné zdůvodnění toho, jaké faktické skutečnosti jej vedly k závěru, že požadované informace nemá, přičemž musí uvést, zda a jak toto zjišťoval. Správní orgány přitom musí informaci „aktivně vyhledávat“, tedy musí vyvinout jistou míru úsilí, přičemž tuto svou aktivitu musí relevantně podložit. I v daném případě bylo s ohledem na obsah žádosti možné požadovat vyšší míru úsilí, než pouhé „hledání v archivu“, a to zejména vzhledem k existenci povinnosti stále vyplývající z místní úpravy provozu na pozemní komunikaci stanovené předmětným OOP. V případě skartování informace musí být zároveň přezkoumatelné i to, zda informace byla skartována po právu, či nikoliv.

43. V nyní projednávané věci však odůvodnění rozhodnutí správních orgánů shora uvedeným požadavkům nedostála. Žalobkyně žádala o informaci spočívající v poskytnutí OOP, které bylo vydáno k dopravní značce platné v ul. Břetislavova 1219/3, Hradec Králové. Jak je uvedeno shora, povinný subjekt (MMHK) žádost žalobkyně odmítl rozhodnutím ze dne 14. 10. 2025, a to s následujícím odůvodněním: „Předmětné stanovení místní úpravy se již v archivu zdejšího úřadu nenachází, neboť uplynula jeho skartační lhůta dle spisového a skartačního řádu, který je v souladu s ustanovením zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění pozdějších předpisů.“ 44.Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí vyšel z tohoto stručného odůvodnění povinného subjektu, které doplnil pouze poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2023, čj. 10 As 358/2022-104, týkající se zpochybňování legálnosti dopravní značky, přičemž konstatoval, že „jde o dopravní značku umístěnou před více než 10 lety … požadovaný dokument, pakliže by byl vůbec kdy vydáván MMHK, byl již skartován, což však neznamená, že dopravní značka je umístěna nelegálně.“ Uvedl, že zákonodárce neuložil žádným právním předpisem správním orgánům, aby uvedené výsledky své činnosti uchovávaly po celou dobu, kdy důsledky této jejich činnosti trvají, a že pokud správní orgán nedisponuje správním aktem, jenž měl být vydán před dlouhou dobou, a právní předpisy mu neukládají povinnost jej archivovat, nedopouští se porušení zákona. Závěrem dodal, že „i pokud by snad právní předpis ukládal uvedeným dokumentem MMHK disponovat (pokud jej vůbec vydal) a ten jej již neměl k dispozici, nebylo by možné jej vytvořit znovu, zkrátka proto, že by se jednalo o zcela nový dokument“.

45. Z uvedené judikatury je zřejmé, že nemůže postačit pouhé tvrzení povinného subjektu, že předmětné opatření obecné povahy nenalezl v archivu. Předně byl povinen provést samotné šetření důkladněji („s větší mírou úsilí“), a to pak i relevantně podložit a popsat v odůvodnění rozhodnutí. Ani samotný správní spis předložený soudu však neobsahuje žádnou listinu, ze které by vyplývalo (a která by dokládala), jak povinný subjekt při šetření postupoval, jaké podklady a kde prověřoval. Není zřejmé ani to, zda povinný subjekt vyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby zjistil, zda opatření obecné povahy bylo vydáno a kdy (sám žalovaný přitom v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k požadovanému OOP použil formulaci „požadovaný dokument, pakliže by byl vůbec kdy vydáván MMHK“). Spis neobsahuje ani žádné výstupy z šetření povinného subjektu dokumentující konkrétní kroky při vyhledávání informace, aby bylo možno posoudit, zda bylo jeho úsilí dostatečné.

46. V rozhodnutí správních orgánů však v rozporu s judikaturou chybí i odůvodnění toho, proč povinný subjekt nemá povinnost požadovanou informaci mít. Povinný subjekt jen poukázal na zákon č. 499/2004 Sb. s tím, že uplynula skartační lhůta předmětného stanovení místní úpravy; a následně i žalovaný pouze bez bližšího vysvětlení uvedl, že požadované OOP bylo již skartováno. Požadovanou informaci však může povinný subjekt odmítnout nejen již po samotném provedení relevantního vyhledávání a zjištění, že informací nedisponuje, ale musí současně posoudit, zda mu povinnost ji mít vyplývá ze zákona (viz shora citovaný rozsudek č. j. 1 As 359/2018-30).

47. Pokud tedy měl povinný subjekt zato, že daná informace neexistuje, měl současně uvést, na základě jakých podkladů, právních norem a úvah dospěl k závěru, že nemá povinnost takovou informaci mít. V odůvodnění rozhodnutí správních orgánů však nejsou uvedeny žádné důvody, proč povinný subjekt neměl povinnost požadovanou informaci mít, neboť povinný subjekt ani žalovaný neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno zjistit, že by předmětným OOP neměl po právu disponovat, tedy zda skutečně mělo v souladu s příslušnou právní úpravou dojít ke skartaci toho dokumentu. K tomu však bylo nutné zjistit a uvést i to, kdy bylo opatření obecné povahy vydáno, popř. kdy byla předmětná dopravní značka osazena, a jak dlouhá byla skartační doba, a v odůvodnění rozhodnutí též uvést a nastínit, na základě jakých právních ustanovení a úvah je dovozováno, že dokument byl skartován v souladu s právními předpisy.

48. Teprve na základě takového odůvodnění by bylo možno přezkoumat to, zda bylo předmětné OOP skartováno v souladu s právními předpisy a povinný subjekt neměl zákonnou povinnost jej mít. Jelikož žalobou napadené rozhodnutí ani rozhodnutí povinného subjektu uvedené skutečnosti neobsahují, jsou rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

49. Naproti tomu krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, že v řízení byla porušena procesní práva žalobkyně tím, že nebyla seznámena se stanoviskem MMHK k podanému odvolání.

50. Žalobkyně, byť to výslovně neuvedla, v tomto žalobním bodě v podstatě namítá porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Není však porušením § 36 odst. 3 správního řádu, pokud odvolací orgán neseznámí účastníky řízení před vydáním rozhodnutí ve věci s obsahem stanoviska, se kterým prvoinstanční správní orgán předal správní spis odvolacímu orgánu. Nejedná se totiž o žádný podklad, jenž by mohl mít význam pro rozhodnutí. Vše, co považuje prvoinstanční správní orgán za důležité pro rozhodnutí ve věci, totiž musí uvést již ve svém prvostupňovém rozhodnutí. Na jeho obsahu nemůže takovéto jeho stanovisko k odvolání již nic změnit.

51. Tedy ne každý dokument obsažený ve správním spise je podkladem rozhodnutí ve věci, k němuž má účastník řízení právo se podle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit. Stanovisko příslušného prvostupňového orgánu k odvolání účastníka řízení podle § 88 odst. 1 správního řádu je pouze právním názorem příslušného prvostupňového správního orgánu k odvolání, kterým není příslušný odvolací správní orgán vázán a nemusí k němu ani přihlížet, protože si o věci musí učinit úsudek sám.

52. Poukaz žalobkyně v této souvislosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (Niderost proti Švýcarsku, ze dne 18. 2. 1997) nepovažuje krajský soud na nyní projednávanou věc za případný. Jak je zřejmé mimo jiné z citace z tohoto rozsudku, šlo totiž o „vyjádření k odvolání učiněné nezávislým soudem určené k ovlivnění rozhodnutí Spolkového soudu“, nikoliv o řízení před správními orgány.

VI. Závěr a náklady řízení

53.S ohledem na shora uvedené proto krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Za situace, kdy je stejně nepřezkoumatelné i rozhodnutí povinného subjektu, soud zrušil dle § 78 odst. 3 s. ř. s. také jeho rozhodnutí. Současně soud vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž žalovaný bude vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 4 a 5 s. ř. s.).

54. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalobkyně, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnutých advokátkou, jejíž odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ta učinila ve věci tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu a replika na vyjádření žalovaného) po 4 620 Kč, k tomu má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 450 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyni žalobkyně byla jako plátci DPH odměna a náhrady povýšena o hodnotu této daně ve výši 21 % (§ 14a advokátního tarifu), tj. o 3 194,10 Kč, zaokrouhleně k úhradě 3 194 Kč. Celkem tedy činí důvodně vynaložené náklady řízení žalobkyně před krajským soudem částku 21 404 Kč. Soud zavázal žalovaného povinností náklady řízení uhradit k rukám zástupkyně žalobkyně, neboť jde o advokátku (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 14. července 2026 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: R. V.