30 A 91/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce: M. H., X, X, , zast. JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem AK v Havlíčkově Brodě, Horní č. p. 6, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, za účasti obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2015, č. j.: KUJI 47149/2015, sp. zn. OUP 168/2015 No-2, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 8. 4. 2015, č. j.: ST/35/2015/Ve, JID: 25471/2015/muhb, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění stavby označené „V1317/1318 a V1389/1390 – PŘELOŽKY ČEPS Havlíčkův Brod, Suchá, Mírovka“, (dále jen „stavba“), na pozemcích parc. č. 1553, 1583, 1584, 1587, 1588 v katastrálním území Suchá u Havlíčkova Brodu. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem. I. Obsah žaloby Žalobce namítal, že bude napadeným rozhodnutím zkrácen na svých vlastnických právech tím, že se zhorší obdělávatelnost jeho polí, čím dojde i ke snížení jejich hodnoty. Vadu rozhodnutí o umístění stavby spatřoval v nesprávném posouzení naplnění podmínek pro jeho vydání, respektive v nepřezkoumatelnosti jeho odůvodnění. Předmětná stavba je jen jednou z více staveb elektrických vedení, které se v daném prostoru připravují a povedou přes pole žalobce – zemědělce. Tím se však zhorší obdělávatelnost polí, což je také důvod, pro který žalobce s územním rozhodnutím nesouhlasil a nesouhlasí. Žalovaný přesto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro vydání územního rozhodnutí i bez jeho souhlasu se stavbou, neboť chybějící oprávnění lze prý získat vyvlastněním (viz náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí - § 86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, v platném znění). Touto otázkou se ale žalovaný blíže nezabýval, když nezkoumal podmínky vyvlastnění, jak jsou upraveny v §§ 3 – 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Tyto podmínky nebyly podle žalobce naplněny, a proto nebylo ani možné napadené územní rozhodnutí vydat. Vzhledem k tomu žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 8. 10. 2015. Odkázal se v něm na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, konkrétně na strany 5 a 6, kde se vypořádal s námitkami týkajícími se zhoršení obdělávatelnosti polí žalobce. Podmínkami pro vyvlastnění se žalovaný nezabýval, neboť v územním rozhodnutí nelze posuzovat podmínky, které se řeší ve vyvlastňovacím řízení, a které podléhají samostatnému projednání podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Podle jeho § 18 odst. 3 písm. b) připojí vyvlastnitel k žádosti územní rozhodnutí, vyžaduje-li jeho vydání pro daný účel vyvlastnění zvláštní právní předpis a není-li stavební úřad, který je vydal, současně vyvlastňovacím úřadem. Podle uvedeného je tedy územní rozhodnutí jedním z pokladů pro vyvlastňovací řízení, ve kterém se projedná omezení vlastnického práva žalobce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žaloba není důvodná, a proto ji navrhoval zamítnout. III. Jednání před krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu V projednávané věci jde o přeložení nadzemního vedení 110 kV ve dvou stávajících trasách, a to z důvodu plánované výstavby nového vedení přenosové soustavy V413. Krátce řečeno, jde o investici na stávajících elektrických vedeních v důsledku zamýšleného nového vedení 400 kV, které je má křižovat. Byť podle označení umístěné stavby jde o přeložky, což by mohlo vést k závěru, že uvedená vedení budou situována alespoň částečně v jiných trasách, respektive, že se od původních tras částečně i odchýlí, není tomu tak. Přeložka vedení V1317/1318 spočívá v úseku stávajících stožárů č. 15 až 17 v tom, že dosavadní stožár č.16 bude demontován a nahrazen novým podchodovým stožárem (č.16) ve stávajícím stožárovém místě. Při přeložce vedení V1389/1390 má být vřazen mezi stožáry č. 2 a č. 3 nový podchodový stožár (č. 2A) v novém stožárovém místě na pozemku parc. č. 1553 kat. území Suchá u Havlíčkova Brodu. Lze tak konstatovat, že nové stožáry byly umístěny ve stávajících trasách řešených úseků uvedených elektrických vedení, což bylo pro posouzení věcí zásadní, jak vyplyne ještě z níže uvedeného. Stejně jako to, že na stávající 110 kV vedení a zamýšlené elektrické vedení 400 kV se vztahují různé právní úpravy ohledně omezení vlastnických práv k pozemkům, po nichž vedou, respektive mají vést. Proti umístění projednávané stavby podal žalobce v řízení před prvoinstančním správním orgánem námitky písemně dne 5. 2. 2005. Uváděl v nich, že pozemek parc. č. 1553 v kat. území Suchá využívá pro podnikání v zemědělství, že je v daném prostoru již řada sloupů a každý další tak omezuje jeho obdělávání. Dále poukazoval na skutečnost, že má dojít ke snížení výšky vedení nad zemí, přičemž v souvislosti s tím projevil obavu o svoji bezpečnost při zemědělských pracích. Zároveň podotkl, že ke stavbě nedal souhlas. Námitky žalobce byly projednány dne 9. 2. 2015 na Městském úřadu Havlíčkův Brod, jak je zřejmé z protokolu z tohoto jednání. Na základě něho došlo k výškové změně stožárů, takže oproti původní žádosti je fázové elektrické vedení umístěno o cca 3 metry výše. Nejmenší vzdálenost vodičů od terénu je tak 9.3 metrů, přičemž podle platné ČSN EN 50341-3-19 je požadováno dodržení minimální výšky 6,0 metrů. Žalovaný správní orgán se zabýval oprávněností žadatele realizovat na pozemkové parc. č. 1553 v kat. území Suchá stavbu nového stožáru na straně šesté žalovaného rozhodnutí. Uvedl k němu následující: „Na stávající vedení je třeba nahlížet ve smyslu tehdy účinného zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny. Z tohoto zákona vyplývalo energetickým podnikům mimo jiné dle § 22 odst. 1) oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení. Dle tohoto zákona tak dle odst. 5) na dotčené nemovitosti vázne věcné břemeno povinnosti trpět výkon oprávnění uvedených v předcházející větě. Věcné břemeno povinnosti trpět zřizovat na cizích nemovitostech energetická vedení, opěrné body apod. tak vznikla ze zákona a nebyla předmětem zápisu do katastru nemovitostí.“ Dále žalovaný poukázal i na stávající právní úpravu oprávnění k cizím nemovitostem obsaženou v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Právě v jeho ustanovení § 98 odst. 4 je uvedeno, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena, což znamená, že veškerá oprávnění k cizím nemovitostem vyplývající z předcházejících platných předpisů zůstala energetickým podnikům zachována. Toto ustanovení je také pro posouzení dané věci rozhodující. Zjištění žalovaného, že předmětná elektrická vedení 110 kV byla povolena za platnosti zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, žalobce nerozporoval, respektive nezmínil v žalobě ani jeden z uvedených zákonů upravujících oprávnění k cizím nemovitostem v souvislosti s energetickými stavbami. Bylo však třeba ještě zjistit, zda umístěnou stavbou nedošlo k takové změně původních elektrických vedení, že by na ni již dopadal zákon č. 458/2000 Sb. K tomu krajský soud zjistil, že jde pouze o stavbu dvou nových podpěrných sloupů, přičemž jeden z nich má být zřízen namísto původního sloupu a druhý sloup má být sice na jiném místě, avšak plně v trase původního elektrického vedení. Za tohoto stavu ale nezbývá, než konstatovat, že nejde o nové elektrické vedení, v jiném směru - trase, na jiném místě, tedy o novou stavbu, když původní linie elektrických vedení 110 kV zůstala zcela zachována, včetně vedení samotných. Že jde o změny staveb stávajících (původních) elektrických vedení 110 kV v rozsahu, který nevybočuje z jejich dosavadního charakteru. Tento závěr má krajský soud zároveň za zásadní z hlediska tvrzené dotčenosti vlastnických práv žalobce, respektive oprávněnosti žadatele o vydání územního rozhodnutí. Tím, že byla stavba hodnocena jako pouhá stavební změna již existujících vedení, bylo zároveň žalovaným vycházeno ze skutečnosti, že je tato stavba spojena s oprávněními, vyplývajícími z ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, tedy s oprávněními energetického podniku stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, včetně podpěrných bodů a umisťování vedení na nich. Za tohoto stavu ale nemohlo dojít k porušení § 86 odst. 3 stavebního zákona způsobem, jak se o něm žalobce zmiňuje v žalobě. Žadatel totiž vůbec nemusel dokládat k žádosti o vydání územního rozhodnutí jeho souhlas, neboť oprávnění k provedení stavby mu pro daný případ plyne přímo ze zákona. A to již od okamžiku, kdy byly stavby elektrických vedení 110 kV povoleny až doposud. Podle § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb. totiž oprávnění podle odstavce 1 (viz výše) vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení. Zmíněná elektrická vedení zrušena nebyla. Pro uvedené případy tak nepřicházelo v úvahu ani žádné vyvlastňovací řízení v souvislosti s nesouhlasem žalobce s umístěním uvedených stožárů. Proto i námitky, že žalovaný nezkoumal podmínky vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), jsou zcela irelevantní pro posouzení dané věci. Pokud by šlo o novou stavbu, což si ovšem krajský soud z výše uvedených důvodů nemyslí, tak ani v tom případě by nedošlo k porušení § 86 odst. 3 stavebního zákona, neboť podle odůvodnění územního rozhodnutí (žalobcem nezpochybněným) jde o „Stavební záměr na 2 stávajících trasách nadzemního energetického vedení je navržen v nezastavěném území obce, v ploše územního plánu NZ – PLOCHA ZEMĚDĚLSKÁ, současně v koridoru technické infrastruktury VT.k02, trasa přechází i přes prostor VU 167 – veřejně prospěšné opatření – lokální biokoridor LBK 74. Dle stanovených podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu jsou v přípustném využití plochy územního plánu NZ – plocha zemědělská přípustné i nezbytné liniové trasy technické infrastruktury, což projednávané úseky stávajících nadzemních vedení jsou. Územním plánem jsou dotčená energetická vedení respektována, není řešeno jejich vymístění z území. Stavba se nachází i v koridoru pro umístění vedení veřejně prospěšných staveb, pro která lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, konkrétně v koridoru VT.k02 – koridor vyvedení linky ZVN 400 kV Řeporyje – Prosenice (V413) do Mírovky. Záměr stavby v daném koridoru s plánovanou stavbou linky ZVN 400 kV nekoliduje, naopak umožňuje její realizaci dle normových požadavků na výstavbu, je podmíněna projednávanými úpravami na trasách nadzemních energetických vedení.“ Z uvedeného je tak zřejmé, že jde o umístění veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, k jejíž realizaci lze podle § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, neboť zajištění jejího provedení je účelem vyvlastnění. Již sama tato skutečnost je dostatečným osvědčením toho, že pro uvedenou stavbu lze vyvlastnit, a proto žadatel o územní rozhodnutí o jejím umístění nemusí v žádosti o ně dokládat, že má k pozemku, na němž má být stavba umístěna, vlastnické či jiné právo, opravňující ho k této stavbě (viz § 86 odst. 3 stavebního zákona). Pokud by měl být záměr o umístění veřejně prospěšné stavby posuzován v územním řízení i podle zákona o vyvlastnění č. 184/2006 Sb., jak v podstatě tvrdí žalobce, pak by taková povinnost byla nepochybně výslovně zakotvena v § 90 stavebního zákona, v němž je stanoven rozsah posuzování záměru žadatele o umístění stavby. Tak tomu ovšem není. Podmínky vyvlastnění, jak je žalobce specifikoval v žalobě (např. vyvlastnění jen v nezbytném rozsahu), jsou podmínkami zkoumanými až ve vyvlastňovacím řízení samotném, přičemž existence pravomocného územního rozhodnutí ještě neznamená, že musí být ve vyvlastňovacím řízení v celém jeho rozsahu akceptováno. Tedy, že již musí být např. vyvlastněn stavební pozemek pro konkrétní stavbu v rozsahu stanoveném územním rozhodnutím. Nemusí. S ohledem na uvedené proto nelze očekávat v územním rozhodnutí zároveň i vypořádání podmínek případného vyvlastnění, respektive s „touto absencí“ spojovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Pokud žalobce namítal ztížení obhospodařování svých polí, dlužno konstatovat, že je ve vztahu k novému podpěrnému bodu konkrétně nespecifikoval, když v podstatě uvedl, že jde jen o jednu ze staveb elektrických vedení, která se připravuje. Prvoinstanční správní orgán se však námitkami žalobce ohledně tvrzeného ztížení obhospodařování zemědělských pozemků zabýval. Neshledal však porušení § 1 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, když podle něho umístěním 1 nového stožáru na rozlehlém zemědělském pozemku nedojde k výraznějšímu zásahu do zemědělského půdního fondu. Přesto nevyloučil, že ke složitějšímu obhospodařování zemědělského pozemku může dojít v blízkosti vlastních stožárů nadzemního energetického vedení při využití velkých zemědělských strojů. Pro ty případy však současně dodal, že zůstává na zemědělci, jakým vhodným způsobem obhospodařování a pěstebním plánem bude dotčenou část pozemku využívat. Zároveň konstatoval, že „K tomu může přispět i jednorázová finanční úhrada za umístění navržených stožárů a ochranné pásmo nadzemního energetického vedení.“ Tím měl zřejmě na mysli ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, které stanoví, že: „Za výkon oprávnění uvedených v předchozím odstavci nejsou energetické podniky povinny poskytovat náhradu. Je-li však vlastník nebo uživatel nemovitosti, která není ve státním socialistickém vlastnictví, zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti, může žádat u orgánu, který je podle předpisů o povolování staveb příslušný pro povolení stavby energetického díla (dále jen "povolující orgán"), aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou náhradu; žádost musí být pod ztrátou nároku podána do tří měsíců ode dne, kdy bylo dílo uvedeno do trvalého provozu (užívání).“ Této možnosti může žalobce samozřejmě využít, protože by odporovalo zásadě proporcionality a samozřejmě ústavním principům, aby neměl za omezení svého vlastnického práva podle § 22 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb. právo na náhradu za ně podle odstavce druhého téhož zákonného ustanovení, když obě ustanovení (odstavce) spolu přímo souvisí. Vzhledem k výše uvedenému proto krajský soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, a proto ji ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. V. Náklady řízení Žalobce nebyl úspěšný ve věci, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a pokud jde o žalovaného, nebylo zjištěno, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz § 60 odst. 1 s.ř.s.). Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které by ji vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Žádné takové náklady osobě zúčastněné na řízení nevznikly (viz výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 27. října 2016 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Iveta Škopová