31 A 14/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: P. D. zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026, č. j. KUJI 11250/2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 2. 2026, č. j. KUJI 11250/2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení k rukám jeho zástupce JUDr. Emila Flegela, advokáta, ve výši 21 404 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce podal dne 16. 4. 2026 u krajského soudu žalobu, kterou se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 1. 2025, č. j. MHB_DOP/6119/2024-14 (dále také jen „rozhodnutí o přestupku“). Rozhodnutím o přestupku správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

II. Žalobní argumentace

2. Žalobce namítá, že žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí nevyvodil důsledky z předchozího rozsudku krajského soudu ze dne 27. 11. 2025 č. j. 31 A 50/2025-35, podle něhož nezákonně ustanovený opatrovník nemohl za žalobce ve správním řízení platně jednat. Přesto žalovaný ponechal v platnosti prvoinstanční rozhodnutí vydané v řízení, které bylo touto vadou zatíženo.

3. Žalobce tvrdí, že v důsledku postupu správních orgánů byl podstatně zkrácen na svých procesních právech, zejména na právu na obhajobu. Uvádí, že o provádění dokazování mimo ústní jednání dne 17. 1. 2025 nebyl vyrozuměn on, nýbrž pouze jeho nezákonně ustanovený opatrovník, a proto se nemohl dokazování účastnit, navrhovat důkazy ani činit jiné návrhy.

4. Žalobce dále namítá, že nebyl vyrozuměn o právu žádat nařízení ústního jednání podle § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a že mu před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce má za to, že byl tímto postupem fakticky vyloučen z účasti na řízení předcházejícím vydání prvoinstančního rozhodnutí.

5. Žalobce uzavírá, že žalovaný měl z uvedených důvodů rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit, nikoli odvolání zamítnout a toto rozhodnutí potvrdit. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh správního řízení. Uvedl, že řízení o přestupku bylo zahájeno doručením příkazu dne 6. 9. 2024, proti němuž žalobce podal odpor. Správní orgán prvního stupně následně žalobce písemně vyrozumíval o pokračování v řízení, o provedení důkazů mimo ústní jednání a o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak tyto písemnosti se žalobci nepodařilo doručit. Z tohoto důvodu byl žalobci ustanoven opatrovník, přičemž usnesení o ustanovení opatrovníka bylo doručeno opatrovníkovi a žalobci oznámeno veřejnou vyhláškou.

7. Žalovaný dále uvedl, že v rámci dokazování mimo ústní jednání dne 17. 1. 2025 byly provedeny pouze listinné podklady shromážděné Policií České republiky. Po vydání rozsudku krajského soudu ze dne 27. 11. 2025, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného a usnesení o ustanovení opatrovníka, žalovaný vycházel z toho, že prvoinstanční rozhodnutí zrušeno nebylo, a proto správní orgán prvního stupně vyzval žalobce k doplnění blanketního odvolání. Žalobce však přes opakované výzvy odvolací důvody nedoplnil.

8. K žalobní námitce spočívající v tom, že žalobce nebyl poučen o právu žádat nařízení ústního jednání, žalovaný připustil, že poučení podle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky žalobci dáno nebylo. Má však za to, že tato vada sama o sobě nevede automaticky k nezákonnosti rozhodnutí. Podle žalovaného je třeba vždy posuzovat konkrétní okolnosti věci a zvažovat, zda takové pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

9. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že ústní jednání je fakultativním institutem a správní orgán je nařizuje pouze tehdy, požádá-li o něj obviněný a je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv, popřípadě může-li ústní jednání relevantně přispět k nalezení skutečného stavu věci. V projednávané věci správní orgán prvního stupně důvod pro nařízení ústního jednání neshledal, neboť měl za to, že skutkový stav byl na základě podkladů předložených Policií České republiky zjištěn dostatečně a jednoznačně. Žalovaný současně uvedl, že žalobce v žalobě nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu by bylo nařízení ústního jednání nezbytné k uplatnění jeho práv nebo jak by mohlo přispět k objasnění věci.

10. Žalovaný dále uvedl, že žalobce neoznačil žádné konkrétní důkazy, které by měly být v rámci ústního jednání provedeny, ani nenastínil jinou verzi skutkového děje. Podle žalovaného byly listinné podklady ve spise dostatečné a jednoznačné, nevykazovaly nedostatky ani rozpory a nebyly dány objektivní pochybnosti o správnosti měření rychlosti, místě a způsobu měření, identifikaci vozidla ani osoby řidiče. Žalovaný proto dovodil, že i po odstranění vytýkané vady by správní orgán rozhodl v zásadě stejně. K námitce, že žalobce nebyl vyrozuměn o dokazování mimo ústní jednání a nemohl se jej účastnit, žalovaný uvedl, že povinnost uvědomovat účastníky o termínu provádění dokazování mimo ústní jednání se vztahuje na situace, kdy je prováděn výslech svědků, u něhož je třeba zachovat právo účastníka klást otázky a vyjádřit se. V projednávané věci však byly dne 17. 1. 2025 mimo ústní jednání provedeny pouze listinné důkazy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný dovodil, že v takovém případě nebylo třeba žalobce o provádění důkazů listinami zvlášť vyrozumívat, resp. po zrušení opatrovnictví toto dokazování opakovat, tím spíše, že správní orgán po vydání příkazu do spisu žádné další podklady ani důkazy nedoplňoval.

11. Žalovaný dále uvedl, že z obsahu žalobci doručeného příkazu bylo zřejmé, z jakých podkladů a důkazů správní orgán při rozhodování o vině vycházel. Současně poukázal na to, že žalobce následně nahlížel do spisu a pořídil si jeho kopii, a měl tak možnost seznámit se se všemi podklady založenými ve spise. Podle žalovaného však žalobce závěry správního orgánu ani důkazní materiál nijak nezpochybnil, a to ani poté, co se seznámil s obsahem rozhodnutí a mohl případné rozpory v důkazech namítat v odvolání.

12. Žalovaný zdůraznil, že námitky, které žalobce uplatňuje nyní v žalobě, mohl uplatnit již před správním orgánem prvního stupně po seznámení se s obsahem prvoinstančního rozhodnutí, a to jak ve vztahu k postupu správního orgánu, tak ke skutkovým zjištěním. Žalobce byl navíc opakovaně vyzván k doplnění odvolacích důvodů, avšak neučinil tak. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce v odvolání neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž by se měl zabývat, a že vytýkané vady řízení neměly zásadní dopad na zákonnost napadeného rozhodnutí. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

IV. Replika žalobce

13.Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na žalobních námitkách. Uvedl, že správní orgán měl podle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky povinnost poučit jej o právu požádat o nařízení ústního jednání. Nevyrozumění o tomto právu podle žalobce představuje podstatnou procesní vadu, neboť mu znemožnilo o nařízení ústního jednání požádat a případně brojit proti zamítnutí takové žádosti odvoláním. V této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2020, č. j. 33 A 59/2018-68, z něhož dovozoval význam poučení obviněného o právu žádat o nařízení ústního jednání a povinnost správního orgánu o nevyhovění takové žádosti rozhodnout usnesením.

14. Dále žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že nebylo nutné jej vyrozumívat o provádění dokazování mimo ústní jednání. Poukázal na to, že správní orgán o provedení dokazování vyrozuměl tehdy ustanoveného opatrovníka a umožnil mu účast, zatímco následně řádně zvolenému zmocněnci žalobce takovou účast neumožnil. Takový postup považoval za vnitřně rozporný a účelový, neboť podle jeho názoru směřoval k omezení jeho možnosti hájit svá práva v řízení.

15. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný se ve vyjádření k žalobě nijak nevypořádal s jeho žalobní námitkou, podle níž mu před vydáním rozhodnutí nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu.

16. Konečně žalobce zdůraznil, že krajský soud v předchozím řízení shledal nezákonným ustanovení opatrovníka. Podle žalobce se tato nezákonnost promítla i do navazujícího prvostupňového rozhodnutí a vedla k tomu, že mu po celou dobu správního řízení nebylo umožněno se řízení účastnit, být přítomen úkonům správního orgánu ani efektivně hájit svá procesní práva. Jediným úkonem, který mu správní orgány po zrušení rozhodnutí soudem umožnily učinit, bylo doplnění odůvodnění odvolání proti rozhodnutí, které bylo vydáno za situace, kdy mu byla účast v řízení fakticky znemožněna. Žalobce proto na podané žalobě v plném rozsahu setrval.

V. Posouzení věci krajským soudem

17.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro to byly splněny podmínky (§ 51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). A. Skutkový stav věci 18. Z obsahu předloženého správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán prvního stupně vedl se žalobcem řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. V jeho průběhu vydal dne 1. 8. 2024 příkaz č. j. MHB_DOP/6119/2024- 3, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání uvedeného přestupku. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor.

19. Poté, co se žalobci nepodařilo doručit vyrozumění o pokračování v řízení, ustanovil mu správní orgán prvního stupně dne 9. 1. 2025 podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu opatrovníka, a to Město Havlíčkův Brod – pověřenou osobu I. Č.. Dne 17. 1. 2025 proběhlo u správního orgánu prvního stupně provedení důkazů mimo ústní jednání, přičemž tohoto úkonu se za žalobce účastnila pověřená osoba, I. Č.. Dne 31. 1. 2025 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí č. j. MHB_DOP/6119/2024-14, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku, přičemž toto rozhodnutí bylo tentýž den doručeno opatrovnici žalobce. Žalobce se s obsahem správního spisu seznámil dne 18. 6. 2025 prostřednictvím svého zmocněnce a dne 29. 6. 2025 podal odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka a proti rozhodnutí o přestupku.

20. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2025, č. j. KUJI 65562/2025 odvolání žalobce zamítl jako opožděné. Krajský soud v Hradci Králové však rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 31 A 50/2025-35, toto rozhodnutí žalovaného i usnesení správního orgánu prvního stupně o ustanovení opatrovníka zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V uvedeném rozsudku soud dospěl k závěru, že opatrovník byl žalobci ustanoven nezákonně, a proto nemohl za žalobce ve správním řízení platně jednat. Doručení rozhodnutí o přestupku tomuto opatrovníkovi tak nevyvolalo účinky řádného doručení žalobci.

21. Po vrácení věci žalovaný vrátil správnímu orgánu prvního stupně spis k doplnění blanketního odvolání proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Správní orgán prvního stupně dle pokynu žalovaného vyzval žalobce k doplnění blanketního odvolání. Zmocněnec žalobce na výzvu uvedl, že mu po vydání rozsudku nebylo doručeno rozhodnutí ve věci ze strany krajského úřadu a že mu nebylo ani nikdy doručeno prvoinstanční rozhodnutí, a tedy nemůže ani doplňovat odvolání, neboť není seznámen s jeho obsahem. Zároveň požádal, o jeho doručení s tím, že poté odvolání doplní. Správní orgán prvního stupně žalobce opakovaně vyzval k doplnění blanketního odvolání s tím, že se s prvoinstančním rozhodnutím prokazatelně seznámil dne 18. 6. 2025 při nahlédnutí do správního spisu. Žalovaný poté dne 4. 2. 2026 vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí o přestupku potvrdil. B. Právní posouzení 22.Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

23. Dle § 80 odst. 2 věta první a druhá zákona o odpovědnosti za přestupky „[s]právní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen.“ 24.Dle § 36 odst. 1 správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.“ 25.Dle § 36 odst. 3 věta první správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ 26.Dle § 51 odst. 2 správního řádu „[o] provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ 27.Dle § 89 odst. 2 správního řádu „[o]dvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“ 28. Dle § 90 odst. 1 správního řádu „[j]estliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání, anebo c) napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“ 29.Žaloba je důvodná.

30. Mezi účastníky není sporu o tom, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 31 A 50/2025-35, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného i usnesení správního orgánu prvního stupně o ustanovení opatrovníka. V uvedeném rozsudku zdejší soud dospěl k závěru, že opatrovník byl žalobci ustanoven nezákonně, a proto nemohl za žalobce ve správním řízení platně jednat. Tímto právním názorem byl žalovaný v dalším řízení vázán.

31. Uvedený závěr se přitom neomezoval pouze na otázku účinků doručení rozhodnutí o přestupku, nýbrž nutně dopadal i na posouzení zákonnosti řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. Jestliže totiž žalobce nebyl v řízení řádně zastoupen a správní orgán prvního stupně jednal namísto něj s nezákonně ustanoveným opatrovníkem, nemohla být tímto postupem chráněna procesní práva žalobce jako obviněného z přestupku.

32. Ze správního spisu vyplývá, že v průběhu prvoinstančního řízení bylo dne 17. 1. 2025 provedeno dokazování mimo ústní jednání, jehož se za žalobce účastnil pouze nezákonně ustanovený opatrovník prostřednictvím pověřené zaměstnankyně. Současně nebyl žalobce poučen o právu žádat nařízení ústního jednání podle § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a před vydáním rozhodnutí mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. V důsledku toho žalobce nemohl v řízení před správním orgánem prvního stupně účinně vykonávat svá procesní práva, zejména účastnit se dokazování, navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

33. Na uvedeném nic nemění, že ústní jednání je v přestupkovém řízení obecně fakultativním institutem. Zákon nicméně správnímu orgánu výslovně ukládá povinnost obviněného, zde žalobce, o právu žádat jeho nařízení poučit a nebyl-li v důsledku nezákonného opatrovnictví o tomto právu vůbec vyrozuměn, nelze tuto vadu pokládat za bezvýznamnou.

34. K povinnosti správního orgánu vyrozumět účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2007, č. j. 4 As 10/2006-57, podle něhož je v zájmu zachování rovnosti zbraní ve správním řízení třeba vycházet z principu, že je-li správním orgánem ve vztahu k účastníku řízení prováděno dokazování, musí být účastník o takovém úkonu včas vyrozuměn. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že tomuto závěru odpovídá i nyní účinná právní úprava obsažená v § 51 odst. 2 správního řádu. Byť se citovaný rozsudek týkal výslechu svědka, který byl prováděn mimo ústní jednání, jeho obecný závěr o nutnosti včasného vyrozumění účastníka při dokazování mimo ústní jednání je přiléhavý i v nyní projednávané věci.

35. Krajský soud v této souvislosti nepřehlíží argumentaci žalovaného, podle níž šlo pouze o listinné důkazy a skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Tato úvaha však sama o sobě nepostačuje. Předmětem nynějšího soudního přezkumu není toliko věcná přesvědčivost podkladů, z nichž správní orgán prvního stupně vycházel, nýbrž především to, zda žalovaný po předchozím zrušujícím rozsudku správně vyhodnotil procesní důsledky nezákonného ustanovení opatrovníka. Rozhodné tedy je, zda žalobci byla v řízení vůbec dána reálná možnost vykonávat jeho procesní práva.

36. V tomto směru krajský soud přisvědčuje žalobci, že žalovaný nevyvodil z předchozího rozsudku všechny potřebné důsledky. Žalovaný sice respektoval závěr krajského soudu o tom, že odvolání žalobce proti rozhodnutí o přestupku bylo podáno včas, avšak dále vycházel z toho, že postačí žalobce vyzvat k doplnění blanketního odvolání a následně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumat na podkladě již existujícího správního spisu. Tím však nebyl odstraněn základní následek předchozí nezákonnosti, a to že za žalobce v řízení před správním orgánem prvního stupně vystupoval nezákonně ustanovený opatrovník, a tedy že se žalobce tohoto řízení fakticky neúčastnil.

37. Odvolací správní orgán přitom v přestupkových věcech přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu (§ 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky) a současně přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy (§ 89 odst. 2 správního řádu). Bylo proto jeho povinností posoudit, jaké procesní důsledky má pro další řízení skutečnost, že žalobce byl v řízení před správním orgánem prvního stupně zastoupen nezákonně ustanoveným opatrovníkem a nemohl v něm účinně vykonávat svá procesní práva.

38. Krajský soud má za to, že v projednávané věci šlo o procesní pochybení zásadní povahy, které nebylo možné pominout ani pokládat za bezvýznamné. Nezákonné ustanovení opatrovníka zde neznamenalo pouze vadné doručování, ale promítlo se do celého průběhu prvoinstančního řízení a do možnosti žalobce účinně se jej účastnit. Správní orgán prvního stupně totiž vedl řízení a činil v něm úkony prostřednictvím osoby, která žalobce zastupovat nemohla, v důsledku čehož žalobci nebyla před vydáním prvoinstančního rozhodnutí reálně dána možnost vykonávat jeho procesní práva.

39. Krajský soud současně nepřisvědčuje názoru žalovaného, že vytýkané vady nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé jen proto, že žalobce následně neoznačil konkrétní důkazy, které by navrhoval, nebo nepředestřel jinou verzi skutkového děje. Smyslem procesních práv účastníka je právě možnost taková tvrzení a návrhy v řízení uplatnit. Jestliže mu tato možnost v důsledku vadného procesního postupu správního orgánu nebyla dána, nelze z absence takových tvrzení či návrhů bez dalšího dovozovat, že vytýkané vady nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Ani pozdější seznámení žalobce se správním spisem dne 18. 6. 2025 nemohlo samo o sobě zhojit skutečnost, že žalobci před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nebyla dána možnost vykonávat procesní práva, která mu zákon přiznává právě ve fázi řízení před rozhodnutím správního orgánu prvního stupně.

40. Za tohoto stavu nemohl žalovaný uvedenou vadu pominout ani bez dalšího vycházet z toho, že dosavadní průběh řízení před správním orgánem prvního stupně obstál. Předtím, než o odvolání rozhodl, bylo třeba se vypořádat s důsledky toho, že žalobce byl v prvoinstančním řízení fakticky zbaven možnosti vykonávat svá procesní práva, a zajistit nápravu tohoto procesního pochybení. Pokud žalovaný přes shora uvedené vady řízení uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obstojí, zatížil své rozhodnutí nezákonností.

41. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné. Žalovaný po předchozím zrušujícím rozsudku nevyvodil odpovídající procesní důsledky ze závěru, že žalobce nebyl v prvoinstančním řízení řádně zastoupen a nemohl v něm vykonávat svá procesní práva. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

VI. Závěr a náklady řízení

42. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že žalobní námitka byla důvodná. Proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem, vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a přijme taková opatření, aby byly odstraněny procesní vady, jimiž bylo zatíženo řízení před správním orgánem prvního stupně.

43. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný, náleží mu tak právo na náhradu nákladů řízení v dále uvedeném rozsahu (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). a. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. b. Žalobce byl zastoupen advokátem, náleží mu proto náhrada nákladů právního zastoupení. Advokát vykonal celkem 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání žaloby, replika). c. Sazba za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu činí 4 620 Kč, celkem za 3 úkony 13 860 Kč. d. Advokátu náleží paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony po 450 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 1 350 Kč. e. Advokát je plátcem DPH, náleží mu proto náhrada za tuto daň ve výši 3 194,10 Kč. Celkem žalobce vynaložil náklady řízení ve výši 21 404,10 Kč, po zaokrouhlení na celé koruny v souladu s matematickými pravidly 21 404 Kč.

44. Platební místo bylo určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., přiměřená lhůta k splnění povinnosti pak v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 27. července 2026 JUDr. Magdalena Ježková v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: R. V.