31 A 3/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobce P. Č., bytem v P., N. L. 657/10, zast. JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2015, č.j. KUJI 47853/2015, OOSČ 448/2015 OOSC/2, t a k t o :

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného z dne 10. července 2015, č.j. KUJI 47853/2015, OOSČ 448/2015 OOSC/2, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil předcházející prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod. V žalobě uvedl, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v nedostatečném popisu skutku a zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházel správní orgán prvního stupně. Žalovaný dle žalobce v rozporu s výrokem o vině a jeho obsahem považuje popis skutku za dostatečně určitý, konkrétní a nezaměnitelný. Žalobce měl za to, že správní orgán prvního stupně i žalovaný rezignovali na základní zásady správního řízení, tedy zásadu materiální pravdy a zásadu vyhledávací ve smyslu ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Bez jejich dodržení totiž nelze zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad úkonu se zásadami legality, subsidiarity, legitimního očekávání a nestrannosti. Žalobce uvedl, že úřední záznam Městské policie Havlíčkův Brod obsahuje pouze nedostatečně prokázané a svědeckými výpověďmi nedoložené tvrzení této policie. Ve spise správního orgánu není žádný řádný důkaz o tom, k jakému konkrétnímu jednání a skutku došlo a jak je prokázán mimo vší pochybnost v řádném důkazním řízení za účasti žalobce. Skutek není v úředním záznamu ani dostatečně a nezaměnitelným způsobem popsán osobami, které měly být vytýkanému jednání přítomny. Záznam obsahuje pouze tvrzení strážníků Městské policie o obsahu sdělení svědků. Tvrzení žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, že žalobce údajně neučinil žádný důkazní návrh o tom, že se vytýkaného jednání nedopustil, je jednak v rozporu s obsahem spisu a zcela vypovídá o naprostém nepochopení vyšetřovací zásady žalovaným. Žalobce tak měl za to, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně nevyslechli svědky, dopustili se rovněž i porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť nerespektovali práva plynoucí z čl. 6 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a rovněž z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce měl rovněž za to, že pro nedostatečné odůvodnění rozhodnutí není vůbec přezkoumatelná přiměřenost výše této uložené pokuty. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou úvahu správního orgánu, kterou se při stanovení výše řídil a zejména nezjišťoval majetkové poměry žalobce. Otázka zdůvodnění přiměřenosti uložené sankce vzhledem k majetkovým poměrům v napadeném rozhodnutí zcela chybí. Žalobce rovněž připomenul, že dále v rozhodnutí absentuje úvaha správního orgánu o hodnocení společenské škodlivosti, resp. úvaha o intenzitě porušení zájmu, který by měl být zákonem chráněn a dále zda je tento postih i v souladu s úmyslem zákonodárce. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 27. 4. 2012, č.j. 4 Ads 177/2011-12. Dále žalobce konstatoval, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tvrzené protiprávní jednání bylo spolehlivě zjištěno na místě zasahujícími hlídkami Městské policie Havlíčkův Brod. Žalovaný i správní orgán prvního stupně vycházeli pouze z listinných materiálů obsažených ve spise, a z oznámení přestupku od Městské policie Havlíčkův Brod, aniž by uskutečnili jakoukoliv vlastní vyšetřovací činnost. Vycházeli tedy pouze z tvrzení městského policie, která nebyla bezprostředně přítomna komunikaci žalobce s paní K. D. Žalobce považoval za nemyslitelné, aby takovýto pouze zprostředkovaný podklad bez podání svědecké výpovědi byl ve správním řízení považován za důkaz. Znovu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012 shora vzpomínaný. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že pokuty podle ust. § 58 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), lze s odkazem na ust. § 102 odst. 2 písm. k) tohoto zákona ukládat pouze ve věcech samostatné působnosti obce, tedy za porušení povinnosti stanovené dle obecně závazné vyhlášky obce, nikoliv za porušení povinnosti stanovené nařízením obce vydaným dle ust. § 120 odst. 2 písm. d) uvedené právní úpravy. V daném případě se však zcela jednoznačně jedná o působnost přenesenou. Správní orgán prvního stupně tedy přistoupil v dané věci k aplikaci nesprávného právního předpisu, pokud jde o právní důvod k uložení pokuty. Dle názoru žalobce není pouhý dotaz, zda mají občané zájem o výhodnější podmínky již poskytované dodávky energií, sám o sobě po skutkové stránce správním deliktem, potažmo podomním prodejem a nelegální činností. Připomenul, že se nic nového či jiného, než co již občan ve skutečnosti od svého dodavatele konzumuje, neprodává ani nenabízí. Žalobce vyslovil přesvědčení, že není vůbec přezkoumatelná přiměřenost výše uložené pokuty. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou úvahu správního orgánu, kterou se při stanovení její výše řídil a rovněž tak ani nezkoumal majetkové poměry žalobce. Rovněž chybí úvaha správního orgánu o zhodnocení společenské škodlivosti, resp. úvaha o intenzitě porušení zájmu, který by měl být zákonem chráněný a zda je tento postih i v souladu s úmyslem zákonodárce, který sledoval v rámci zmocňujícího ustanovení § 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) s vydaným nařízením, které jednoznačně musí být východiskem k závěru, zda je vůbec na místě postihnout vytýkané jednání, či nikoliv. V odůvodnění napadeného rozhodnutí považoval žalovaný za prokázané, že žalobce, jako fyzická osoba podnikající, dne 26. 1. 2015 kolem 14.00 hodin v bytovém domě na adrese H. B., S. P. 2860, bez předchozí objednávky nabízel paní K. D. možnost změny dodavatele elektrické energie. Tímto jednáním porušil čl. 9 odst. 1 Tržního řádu, neboť na území města Havlíčkův Brod provozoval podomní prodej, přičemž definici podomního prodeje tak, jak je uvedena v čl. 2 odst. 7 tohoto řádu, považuje žalovaný za zcela jednoznačnou a srozumitelnou. Žalovaný měl za to, že spáchání tohoto protiprávního jednání bylo spolehlivě zjištěno na místě zasahující hlídkou Městské policie Havlíčkův Brod, která důkazy o tomto skutku zpracovala do oznámení, které je součástí spisového materiálu. Dále uvedl, že žalobce ostatně spáchání skutku, který je mu kladen za vinu, nikdy v průběhu řízení před správním orgán prvního stupně ani v podaném odvolání nepopřel. Žalovaný tak měl za to, že v projednávané věci byl z podkladů, které měl tento orgán k dispozici, zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly tak naplněny požadavky kladené na tento správní orgán dle ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Dále žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně vycházel při svém rozhodování z podkladů, které na místě spáchání správního deliktu zpracovala Městská policie Havlíčkův Brod. Z těchto podkladů (mj. zvukový záznam komunikace mezi strážníky a žalobcem) zcela jednoznačně vyplývá, že se žalobce protiprávního jednání tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozhodnutí, dopustil a je si jeho spáchání vědom. Žalobce ve svém odvolání označuje tyto podklady za důkazy, které nejsou mimo vší pochybnost v řádném důkazním řízení, aniž by se s nimi vůbec seznámil, ačkoliv mu k tomu správní orgán prvního stupně opakovaně dal možnost. Takto obecně formulovanou odvolací námitku, kterou žalobce vznesl, aniž by mu vůbec byl obsah podkladů, ze kterých správní orgán vycházel, znám, hodnotí žalovaný jako nedůvodnou, a má naopak za to, že v projednávané věci byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán prvního stupně tak dle jeho názoru zcela dostál požadavkům správního řádu. K tvrzenému porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít nevyslechnutím svědků, žalovaný uvedl, že rovněž tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Správní orgán prvního stupně měl před vydáním napadeného rozhodnutí k dispozici podklady, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že se žalobce uvedeného správního deliktu dopustil, a proto situaci vyhodnotil tak, že dalšího dokazování nebude třeba. Žalobci byla opakovaně prostřednictvím jeho právního zástupce dána možnost, aby realizoval svá procesní práva a s podklady se seznámil, vyjádřil se k nim a případně navrhl jejich doplnění. Nic z toho však neučinil a sám se tak zbavil možnosti svá procesní práva realizovat. Dále žalovaný připomenul, že v řízení o správním deliktu nemá správní orgán prvního stupně zákonem stanovenou povinnost nařídit ve věci ústní jednání, během kterého by byly provedeny důkazy. Dle ust. § 49 odst. 1 správního řádu může správní orgán nařídit ve věci ústní jednání, jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníka. V projednávané věci měl správní orgán prvního stupně k dispozici podklady, ze kterých jednoznačně vyplývá skutkový stav věci, žalobci byla opakovaně dána možnost, aby svá práva realizoval, což však neučinil. Za této situace považoval žalovaný nařízení ústního jednání spojeného s výslechem svědků za nadbytečné. K samotné výši uložené sankce žalovaný uvedl, že pokuta byla uložena při samotné spodní hranici zákonem stanovené sazby, odpovídající 2,5 % z částky 200.000,- Kč. Své rozhodnutí v tomto směru náležitě přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jaká kritéria a jaké okolnosti spáchání správního deliktu vzal správní orgán prvního stupně v potaz, přičemž postupoval zcela v intencích ust. § 58 odst. 5 zákona o obcích. Pokud žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně nevzal v úvahu jeho majetkové poměry, žalovaný této námitce přisvědčil, nicméně toto zdánlivé opomenutí považoval za souladné se zákonem, neboť majetkové poměry účastníka nejsou kritériem, které by měl správní orgán dle ust. § 58 odst. 5 zákona o obcích brát v potaz. Pokud by žalobce porušil právní předpis kraje a nikoliv města, byla by situace jiná. Podobná skutková podstata správního deliktu je zakotvena v ust. § 11 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z odst. 3 zmíněného paragrafu skutečně vyplývá, že správní orgán, který by tento správní delikt projednával, by měl při stanovení výše pokuty přihlédnout mimo jiné i k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila. V daném případě však § 58 odst. 5 zákona o obcích toto kritérium neobsahuje. Žalovaný nicméně i tak nepovažoval uloženou pokutu za likvidační. Povinnost uhradit částku 5.000,- Kč jistě představuje pro žalobce nemalou zátěž, ale žalovaný měl za to, že tato zátěž není nepřekonatelná a naopak přispěje k tomu, že se žalobce v budoucnu podobného protiprávního jednání snad vyvaruje. Z těchto důvodů považoval žalovaný rovněž námitky, ve kterých žalobce poukazoval na absenci úvah, kterými byl správní orgán prvního stupně veden při hodnocení škodlivosti žalobcova jednání a volbě výše sankce za nedůvodné, neboť tato zcela nekonkrétně a obecně formulovaná procesní pochybení nemají oporu ve spisovém materiálu v projednávané věci. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný vyslovil přesvědčení, že výrok obsažený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudku ze dne 15. 1. 2008, , č.j. 2 As 34/2006 – 73. Dále měl žalovaný za to, že správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci. Žalovaný považoval mimo jakoukoliv pochybnost za prokázané, že se žalobce protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Připomenul, že odpovědnost za spáchání správního deliktu je založena na principu takzvané objektivní odpovědnosti a je na osobě obviněné ze spáchání správního deliktu, aby případně uvedla liberační důvody. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci byl z podkladů, které měl správní orgán prvního stupně k dispozici, zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti a správní orgán tak dostál požadavkům ust. § 3 správního řádu. Považoval za nedůvodnou rovněž námitku, dle níž mohou obce ukládat pokuty pouze za porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou, nikoliv za porušení povinnosti stanovené nařízením obce. Odkázal přitom na ust. § 58 odst. 4 a § 12 odst. 1 zákona o obcích. Připustil však, že ust. § 58 je začleněno do hlavy II. zákona o obcích, která je označena jako „samostatná působnost“, kdežto projednávaná věc se týká porušení právního předpisu vydaného v přenesené působnosti. Tato okolnost však na shora vysloveném závěru žalovaného nic nemění. Při nařízeném jednání zástupce žalobce odkázal v plném rozsahu na žalobní body uvedené v písemném vyhotovení žaloby. Zejména zdůraznil, že žalobce poukazuje na vady řízení, které spočívají především v porušení práv na spravedlivý proces a dále na ty, které spočívají v porušení konkrétních práv zaručených správním řádem. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně. Krajský soud vycházel při svém rozhodování ze skutečnosti, že dle ust. § 58 odst. 4 zákona o obcích může obec uložit pokutu až do výše 200 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě podnikající, která porušila povinnost stanovenou právním předpisem obce. Právní předpisy obce jsou obecně závazné vyhlášky a nařízení obce, které může podle § 11 odst. 1 zákona o obcích obec v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích, je-li k tomu zákonem zmocněna. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že Město Havlíčkův Brod využilo možnosti dané mu zákonem a na základě zmocnění obsaženého v § 18 živnostenského zákona vydalo nařízení číslo 2/2014, Tržní řád (dále jen „Tržní řád“). V jeho čl. 2 odst. 7 je definován podomní prodej jako nabídka, prodej zboží a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního zákona, provozovaný formou pochůzky dům od domu bez předchozí objednávky spotřebitele. V čl. 9 odst. 1 tohoto řádu je pak podomní prodej na území celého Města Havlíčkův Brod zakázán. Žalovaný v intencích této zmiňované právní úpravy posuzoval jednání žalobce dne 26. 1. 2015. Nabyl přesvědčení, že bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce tím, že nabízel v bytovém domě na adrese S. P. 2860 bez předchozí objednávky paní K. D. možnost změny dodavatele elektrické energie, porušil povinnost stanovenou právním předpisem obce – čl. 9 odst. 1 nařízení Města Havlíčkův Brod. S tímto názorem se krajský soud neztotožnil, a proto žalobu označil za důvodnou. Ze skutkových okolností projednávané věci vyplývá, že hlídka Městské policie Města Havlíčkův Brod identifikovala na adrese S. P. žalobce, který k jejich dotazu konstatoval, že v domě nabízí dodavatele energie. Hlídka městské policie přijela na inkriminované místo na základě požadavku obyvatelky domu, paní K. D. Městská policie zachytila zjištěné okolnosti v písemném záznamu vyhotoveném dne 3. 2. 2015, v němž dále uvedla, že žalobce byl seznámen s přestupkem dle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. – porušení tržního řádu a byl poučen, že podezření z uvedeného přestupku bude postoupeno k dořešení příslušnému správnímu orgánu, přičemž žalobce může písemné vyjádření k tomuto přestupku podat na služebně městské policie. V záznamu bylo dále konstatováno, že žalobce této možnosti nevyužil a že celý rozhovor hlídky městské policie s žalobcem byl zaznamenán na nahrávací zařízení strážníka J. K.Na základě těchto zjištění vydal obecní živnostenský úřad příkaz, v němž žalobci uložil pokutu ve shora vzpomínané výši. Proti příkazu podal žalobce odpor, který příkaz zrušil a žalobce byl vyrozuměn o dalším pokračování řízení. Současně byl poučen, že je ve smyslu ust. § 50 odst. 2 správního řádu povinen poskytnou správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí. Dále pak byl upozorněn na právo nahlížet do spisu a navrhovat důkazy, vyjádřit své stanovisko a požádat o informace o řízení. Žalobci bylo následně sděleno datum 2. 4. 2015, ke kterému se mohl na příslušný úřad dostavit a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Zástupce žalobce žádal změnu termínu z důvodu kolize již s dříve nařízeným jednáním. Živnostenský úřad umožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí do 13. 4. 2015 a k tomuto datu pak vydal rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyslovil jednoznačné stanovisko, dle něhož bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce porušil ust. § 9 odst. 1 Tržního řádu, když ve shora identifikovaném domě nabízel možnost změny dodavatele elektrické energie. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil. Zjištění městské policie obsažené v jejich záznamu ze dne 3. 2. 2015 nejsou dle přesvědčení krajského soudu tak dostatečně průkazná, aby na jejich základě mohl být učiněn úsudek o tom, že žalobce postupoval v rozporu s čl. 9 odst. 1 Tržního řádu. Ze shora uvedeného písemného záznamu pořízeného městskou policií je pouze zřejmé, že paní K. D. požádala o příjezd hlídky městské policie, neboť, jak je uvedeno v oznámení, „tam chodí nějaký muž a nabízí tam levnější energii….Hlídka na místě nalezla muže, který se sám přiznal, že v domě nabízí dodavatele energie. Na místě byl vyzván k prokázání totožnosti…“ Citované oznámení městské policie lze dle názoru krajského soudu považovat pouze za prvotní impuls zavdávající podezření, že se žalobce mohl dopustit správního deliktu. Aby mohl být příslušný správní orgán o této skutečnosti dostatečně přesvědčen, bylo jeho povinností přistoupit k provedení řádného důkazního řízení. To se však v projednávané věci nestalo. Je přitom nepochybné, že jedním ze stěžejních důkazních prostředků měla být i svědecká výpověď jmenované K. D. Teprve na základě takto opatřeného důkazu, tedy nepochybného zjištění, co vlastně žalobce jmenované paní nabízel a jakým způsobem se jejich rozhovor odvíjel, by mohl správní orgán začít zvažovat, zda jednáním žalobce došlo k porušení Tržního řádu či nikoliv. Lze tedy přisvědčit žalobní námitce, že živnostenský úřad vycházel při svém rozhodování pouze z listinných důkazů opatřených městskou policií, aniž by uskutečnil jakoukoliv vlastní vyšetřovací činnost. Jednalo se tak o pouhý zprostředkovaný podklad, který byl jako jediný důkaz hodnocen, aniž by jeho obsah byl dále konfrontován s dalšími důkazními prostředky, které si měl živnostenský úřad po zahájení důkazního řízení dále opatřovat. Bylo tak na místě, aby sdělení městské policie bylo doplněno o svědeckou výpověď paní K. D. a žalobci přitom mělo být umožněno klást této svědkyni otázky. Jelikož se tak nestalo, nelze než konstatovat, že správní orgány zjistily skutkový stav, o němž neměly pochybnosti, pouze na základě oznámení městské policie. Svůj názor přitom podpořil krajský soud judikaturou Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 27. 4. 2012, č.j. 4 Ads 177/2011-120, dle níž „Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit s tím, aby pokuta za správní delikt, jenž je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) byla uložena na základě jednoho jediného podkladu, který byl vyhotoven jiným správním orgánem ještě před zahájením řízení o správním deliktu. Takový postup nelze hodnotit za souladný se zásadou materiální pravdy, podle níž musí správní orgán vycházet ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. zejména § 3 správního řádu), čemuž odpovídá zásada vyšetřovací (vyhledávací), podle níž je za objasnění skutkového stavu odpovědný správní orgán. Zásada vyhledávací (srov. § 50 odst. 3 správního řádu) značí povinnost správního orgánu zabývat se důkazními návrhy účastníka řízení a rozhodovat o nich, pokud takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzením účastníka řízení, která nemusejí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že účastník řízení nemá vlastní návrhy na dokazování. Vyšetřovací zásada velí správnímu orgánu činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení. Je-li skutkový stav nejasný nebo mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění nejasností a mezer dokazováním. S vyhledávací zásadou rovněž souvisí to, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, se neuplatní koncentrace řízení zakotvená v § 82 odst. 4 správního řádu.“ Krajský soud proto musel napadené rozhodnutí dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), takže napraví procesní pochybení tím, že doplní důkazní řízení o svědeckou výpověď a dále posoudí, zda je tento důkazní prostředek dostačující nebo zda vyvolává potřebu opatřit důkazy další. Precizní provedení důkazního řízení pak žalovanému umožní reagovat i na námitku žalobce, dle níž pouhý dotaz, zda mají občané zájem o výhodnější podmínky již poskytované dodávky energií, není sám o sobě po skutkové stránce správním deliktem. Teprve na základě takto spolehlivého zjištění skutkových okolností přistoupí žalovaný ke konečnému hodnocení a tedy zvážení, zda žalobce skutečně porušil povinnost stanovenou právním předpisem obce, či nikoliv a zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. 58 zákona o obcích. Krajský soud k věci dále podotýká, že vzhledem ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro procesní vady již nepovažoval ze případné zabývat se dalšími žalobními námitkami týkajícími se přiměřenosti výše pokuty, absence zkoumání majetkových poměrů žalobce a hodnocení společenské škodlivosti, neboť by to bylo za této situace předčasné. Krajský soud však nemohl přisvědčit žalobní námitce, dle níž lze pokuty dle ust. § 58 odst. 4 zákona o obcích ukládat pouze za porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou obce, nikoliv za porušení povinnosti stanovené nařízením obce. Jak je zřejmé z ust. § 58 odst. 4 dané právní úpravy, pokutu může obec uložit osobě, která porušila povinnost stanovenou právním předpisem obce. Přitom výklad institutu „právní předpis obce“ obsahuje ust. § 12 odst. 1 uvedené právní úpravy, které do tohoto pojmu zahrnuje nejen obecně závaznou vyhlášku obce, ale i její nařízení. V tomto ohledu tedy neshledal krajský soud ze strany žalovaného ani živnostenského úřadu pochybení. Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Zástupce učinil celkem 3 úkony právní služby po 3.100 Kč, a to převzetí věci, sepsání žaloby a účast při jednání (§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobci nárok na úhradu 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč. Protože je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 13. října 2016 Mgr. Marie Kocourková předsedkyně senátu