31 A 4/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: V. M. zastoupen advokátkou JUDr. Jaroslavou Ježkovou sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2025, č. j. OAM-10278-15/ZR-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2025, č. j. OAM-10278-15/ZR-2025. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil žalobci platnost zaměstnanecké karty (výrok I.) a podle § 46e odst. 2 téhož zákona mu stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (výrok II.).

II. Žalobní argumentace

2. Žalobce v žalobě napadá oba výroky napadeného rozhodnutí. Namítá, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a věc nesprávně právně posoudil.

3. Připouští, že jeho odsouzení za úmyslný trestný čin formálně zakládá důvod pro zrušení zaměstnanecké karty. Namítá však, že žalovaný posoudil věc pouze formálně a neprovedl materiální hodnocení, tedy nezohlednil konkrétní okolnosti případu. Zdůrazňuje zejména, že jde o jeho první trestní odsouzení, škodu uhradil, s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracoval, doznal vinu a převzal odpovědnost za své jednání. Podle něj šlo o ojedinělý exces, nikoliv projev trvalého rizikového chování. Žalobce dále uvádí, že ochrana veřejného zájmu nemůže automaticky převážit nad jeho právem na soukromý a rodinný život pouze z důvodu samotného odsouzení. Správní orgán měl oba zájmy poměřit a posoudit závažnost konkrétního jednání i jeho individuální situaci. Uvedl, že žalovaný neprokázal, že by jeho osobní chování představovalo skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku, a jeho závěr o přiměřenosti zásahu je proto nedostatečně odůvodněný.

4. Žalobce dále namítá, že výrokem č. II bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho práv, protože žalovaný nerespektoval zásadu přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců a nezohlednil jeho individuální poměry. Uvádí, že v České republice dlouhodobě pracuje, má zde vytvořené zázemí a finančně podporuje rodinu na Ukrajině, přičemž část rodiny žije i v EU. Dosud byl bezúhonný a jeho protiprávní jednání bylo ojedinělé. Poukazuje také na nemožnost návratu na Ukrajinu kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu a riziku nuceného zapojení do bojů. Dále zpochybňuje závěr žalovaného o možnosti získat jiné pobytové oprávnění, zejména vízum strpění, na které není právní nárok a jehož udělení je nejisté, zvláště s ohledem na jeho odsouzení. Nemůže ani využít institut dočasné ochrany za účelem sloučení rodiny.

5. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se směrnicí 2004/38/ES a judikaturou Soudního dvora EU. Z těchto právních pramenů podle něj vyplývá, že nelze rozhodnutí opřít pouze o existenci odsouzení, ale je nutné v každém jednotlivém případě posoudit, zda osobní chování cizince představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti. Správní orgán měl proto hodnotit konkrétní okolnosti případu (např. uložený trest, míru zavinění, rozsah škody, četnost protiprávního jednání, riziko opakování či chování po odsouzení), což však neučinil. Současně měl provést test proporcionality, tedy posoudit přiměřenost zásahu s ohledem na délku pobytu žalobce, jeho věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, míru integrace v České republice a vazby na zemi původu. Žalobce uzavírá, že tyto požadavky plynoucí z unijního práva ani judikatury SDEU (a rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20) žalovaný nerespektoval, a rozhodnutí je proto nezákonné.

6. Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou. Předně namítá, že žalobce byl v průběhu správního řízení zcela pasivní, nevyužil možnosti seznámit se se spisem ani neuplatnil žádné námitky či důkazní návrhy, ačkoliv k tomu byl vyzván. Žalobní argumentaci proto považuje za účelovou a zdůrazňuje, že žaloba nemůže nahrazovat procesní aktivitu účastníka řízení.

8. K věci samé žalovaný uvádí, že řízení o zrušení zaměstnanecké karty bylo zahájeno na základě pravomocného odsouzení žalobce za úmyslný trestný čin, přičemž žalobce byl odsouzen za více trestných činů souvisejících s dopravní nehodou, při níž pod vlivem alkoholu způsobil smrt jedné osoby a zranění dalších. Tím byla podle žalovaného bez dalšího naplněna zákonná podmínka § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

9. Žalovaný odmítá námitku nutnosti materiálního hodnocení. Uvádí, že citované ustanovení mu nedává prostor pro správní uvážení ani pro zohlednění individuálních okolností případu (např. první odsouzení, náhrada škody či spolupráce). Tyto skutečnosti proto považuje za irelevantní, přičemž zároveň zdůrazňuje mimořádnou závažnost jednání žalobce, neboť se jednalo o trestný čin vysoce společensky škodlivý.

10. K námitce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný uvádí, že v případě rozhodování podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není povinen přiměřenost posuzovat. Test proporcionality podle § 174a se podle něj použije pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Současně má za to, že zákonodárce již kolizi veřejného zájmu a soukromého života vyřešil ve prospěch ochrany společnosti. Žalovaný uvádí, že v řízení ani nebyla ze strany žalobce uplatněna námitka nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, ani nebyly tvrzeny žádné mimořádné okolnosti, které by takové posouzení vyžadovaly. Má za to, že k posuzování přiměřenosti dle čl. 8 Úmluvy dochází pouze tehdy, pokud je tato otázka cizincem v řízení řádně a konkrétně namítnuta. V projednávané věci proto nebyl povinen se přiměřeností zabývat a současně neshledal, že by napadené rozhodnutí dosahovalo intenzity zásahu do práv žalobce ve smyslu porušení čl. 8 Úmluvy.

11. Ve vztahu k osobním poměrům žalobce žalovaný uvádí, že žalobce sice byl na území České republiky zaměstnán, avšak v důsledku pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin nesplňuje podmínku trestní zachovalosti pro pobyt ani pro výkon zaměstnání. Zároveň se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a tedy neplní účel pobytu. Zrušení zaměstnanecké karty proto považuje za zákonné. Zdůrazňuje přitom, že se nejedná o správní vyhoštění a žalobci není do budoucna znemožněno znovu žádat o pobytové oprávnění.

12. K námitce nemožnosti návratu na Ukrajinu žalovaný uvádí, že rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění neznamená automaticky nucené vycestování do země původu. Žalobce může využít jiných institutů (např. výjezdního příkazu či žádosti o vízum za účelem strpění), pokud mu ve vycestování brání překážka na jeho vůli nezávislá. Samotná existence ozbrojeného konfliktu proto podle něj nebrání vydání napadeného rozhodnutí.

13. Žalovaný odmítá i argumentaci unijním právem, neboť směrnice 2004/38/ES se na žalobce jakožto státního příslušníka třetí země nevztahuje. Odkazy na judikaturu Soudního dvora EU proto považuje za nepřípadné.

14. Žalovaný dále zdůrazňuje, že napadeným rozhodnutím nebyl žalobci uložen zákaz pobytu, ale pouze mu byl odňat pobytový status z důvodu spáchání trestného činu. Pobyt cizince na území České republiky nepředstavuje základní právo a žalobce se do nepříznivé situace dostal vlastním protiprávním jednáním.

15. Závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Jednání

16.Při jednání konaném dne 10. 6. 2026 zástupce žalobce odkázal na podanou žalobu. Zdůraznil, že žalobce nerozporuje, že byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Namítl však, že správní orgány neprovedly dostatečné dokazování a nezabývaly se konkrétními okolnostmi případu, v důsledku čehož nebyl řádně zjištěn skutkový stav. V této souvislosti odkázal na judikaturu krajských soudů (rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 35 A 16/2025 a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 A 15/2024). Dále uvedl, že žalobce pobývá na území České republiky od roku 2021 a od roku 2022 je zde zaměstnán, což podle něj svědčí o jeho dlouhodobé integraci a nikoli o pobytu za účelem páchání trestné činnosti.

17. Žalovaný setrval na napadeném rozhodnutí i na svém vyjádření k žalobě. Uvedl, že žalobce spáchal závažný trestný čin s následkem smrti, a zdůraznil, že za těchto okolností je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 1 písm. a) a § 46e zákona o pobytu cizinců a zrušit platnost zaměstnanecké karty. Současně zopakoval, že v tomto typu řízení se nepoužije test přiměřenosti podle § 174a citovaného zákona a otázka zásahu do práv podle čl. 8 Úmluvy se posuzuje pouze tehdy, pokud cizinec tvrdí konkrétní relevantní okolnosti, což se v projednávané věci nestalo.

18. Zástupce žalobce dále namítl, že správní orgány neprovedly materiální posouzení věci. K výtce nečinnosti žalobce uvedl, že se již v průběhu správního řízení nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, což spolu se skutečností, že je cizincem, významně omezovalo jeho možnosti procesní aktivity. Dále poukázal na probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině a namítl, že správní orgán měl posoudit, zda další pobyt žalobce na území České republiky představuje skutečné nebezpečí pro veřejný pořádek.

19. Žalovaný k tomu uvedl, že žaloba nemá sloužit k nahrazování procesní aktivity účastníka ve správním řízení. Doplnil, že žalobce by nesplňoval podmínky ani pro prodloužení zaměstnanecké karty vzhledem k záznamu v rejstříku trestů. K námitce ozbrojeného konfliktu na Ukrajině uvedl, že napadené rozhodnutí neukládá žalobci povinnost návratu výlučně do země původu a žalobce má možnost využít jiné právní instituty k legalizaci pobytu, případně vycestovat do jiného státu.

V. Posouzení věci krajským soudem

20.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Rozsah soudního přezkumu byl vymezen žalobními námitkami (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). A. Skutkový stav věci 21. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce pobýval na území České republiky na základě zaměstnanecké karty, vydané s platností od 18. 9. 2025 do 31. 7. 2027.

22. Žalovaný zahájil dne 29. 10. 2025 z moci úřední řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to na základě pravomocného odsouzení žalobce v trestní věci. Oznámení o zahájení řízení převzal žalobce osobně dne 2. 12. 2025 ve Vazební věznici Liberec.

23. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 6. 2025, č. j. 4 T 59/2025- 247, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2025, č. j. 11 To 223/2025-285, pravomocně odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedené přečiny spáchal tím, že dne 28. 8. 2024 řídil po požití alkoholických nápojů nákladní motorové vozidlo, s nímž havaroval. Při dopravní nehodě došlo k úmrtí jednoho spolujezdce a ke zranění dalších osob. Krevní zkouškou provedenou ze vzorku krve mu byla naměřena hodnota ve výši 1,69 ‰ alkoholu. Za tuto trestnou činnost byl žalobci uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 let.

24. Žalovaný si v průběhu správního řízení opatřil též opis z evidence Rejstříku trestů České republiky ze dne 9. 10. 2025. Po shromáždění podkladů vyrozuměl žalobce o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu. Toto vyrozumění převzal žalobce osobně dne 9. 12. 2025 rovněž ve Vazební věznici Liberec. Žalobce této možnosti nevyužil a k podkladům rozhodnutí se nevyjádřil.

25. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, kterým zrušil žalobci platnost zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců a současně mu podle § 46e odst. 2 téhož zákona stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. B. Právní závěry 26.Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel přitom z následující právní úpravy.

27. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.“ 28.Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu“.

29. Krajský soud na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi jeho názorem a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47).

30. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce byl pravomocně odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž přečin ohrožení pod vlivem návykové látky je úmyslným trestným činem. Tím byla naplněna hypotéza § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

31. Z § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců rovněž vyplývá, že v situaci, kdy je cizinec odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, nemá správní orgán prostor pro správní uvážení a nezbývá mu, než platnost zaměstnanecké karty zrušit. Jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), žalovaný zruší platnost zaměstnanecké karty, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47, bod 21, ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016-47, bod 15, či ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013-51, bod 18). Nejvyšší správní soud však zároveň dovodil, že výjimkou by byla situace, kdy by zásah do života cizince dosahoval takové intenzity, u které by bylo třeba zvažovat zmírňující správní uvážení či neaplikování konkrétního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101).

32. Z toho současně vyplývá, že pro aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nejsou právně významné žalobcem zdůrazňované okolnosti, jako že šlo o jeho první odsouzení, že škodu uhradil, doznal se, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení nebo že podle jeho názoru šlo o ojedinělý exces. Tyto skutečnosti mohou být významné v trestním řízení při posouzení viny a trestu, nikoliv však pro závěr, zda byla naplněna zákonná podmínka pro zrušení zaměstnanecké karty. Soud v tomto směru sdílí závěry správních soudů, podle nichž povaha ani konkrétní závažnost úmyslného trestného činu nejsou v tomto typu řízení samostatným zákonným kritériem. Rozhodné je toliko samotné pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin.

33. Žalobce dále namítal, že žalovaný nerespektoval zásadu přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců a nezohlednil jeho individuální poměry. Této námitce soud nepřisvědčil. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. U rozhodování podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců však zákon takovou povinnost nestanoví. Žalovaný proto nebyl povinen provádět test přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců.

34. Tím ovšem není vyloučeno posouzení možného zásahu do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Judikatura správních soudů dovodila, že i tam, kde zákon výslovně neukládá test přiměřenosti, může povinnost zabývat se dopady rozhodnutí plynout přímo z čl. 8 Úmluvy. Povinnost posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nastupuje na základě konkrétní námitky vznesené cizincem před správním orgánem (srov. rozsudek NSS č. j. 10 Azs 256/2019-39 ze dne 22. 1. 2020, č. 3990/2020 Sb. NSS, odst. 19). Tyto požadavky jsou součástí zdánlivě ustálené a stále aktuální judikatury (srov. např. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 133/2025-30 ze dne 20. 11. 2025, odst. 18).

35. Žalobce však ve správním řízení neuplatnil žádnou námitku, natožpak konkrétní námitku přiměřenosti dopadu rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života. Žalovaný proto nebyl povinen posoudit přiměřenost zrušení zaměstnanecké karty z důvodu absentujících námitek žalobce.

36. Absenci konkrétních námitek nejde jednoduše zhojit tím, že takovou námitku žalobce uplatní až v řízení před správním soudem. Takto uplatněná námitka totiž nevypovídá ani o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ani o vadách řízení, které vedlo k jeho vydání. Povinnost správního orgánu zohlednit otázku přiměřenosti totiž nevznikla před rozhodnutím a nemůže vzniknout až ex post před soudem 37.Ze správního spisu plyne, že žalobce byl v průběhu správního řízení vyrozuměn o jeho zahájení i o možnosti seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim. Obě písemnosti převzal osobně ve věznici. Žalobce přitom v průběhu správního řízení neuplatnil žádná konkrétní tvrzení o svém soukromém či rodinném životě na území České republiky, nenavrhl provedení důkazů a zůstal zcela pasivní. Sama skutečnost, že se v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, na tomto závěru nic nemění. Výkon trestu bez dalšího nevylučoval, aby alespoň v základní rovině tvrdil konkrétní skutečnosti významné pro posouzení případné nepřiměřenosti zásahu.

38. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že neprováděl z vlastní iniciativy rozsáhlé dokazování zaměřené na soukromé a rodinné poměry žalobce. V řízení tohoto typu totiž správní orgán sice nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu, avšak tvrzení o poměrech spadajících do soukromé sféry cizince musí primárně vyjít od něj samotného. Obecná povinnost zjistit stav věci tak neznamená povinnost správního orgánu domýšlet či vyhledávat ve prospěch účastníka konkrétní soukromé a rodinné vazby, které účastník ani netvrdí.

39. Ani žalobcem citované rozsudky krajských soudů na tomto závěru nic nemění. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 15/2024-39 vycházel z odlišné procesní situace, neboť tam žalobce již ve správním řízení konkrétně namítal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života a navrhoval k tomu důkazy. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 35 A 16/2025-51 naopak zdejší závěr podporuje, neboť i v něm soud vyšel z toho, že bez konkrétních námitek uplatněných ve správním řízení správní orgán nebyl povinen přiměřenost blíže posuzovat.

40. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že ani tvrzení uplatněná až v žalobě a při jednání nesvědčí o tak mimořádně intenzivním zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, který by odůvodňoval závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce uváděl zejména to, že v České republice pobývá od roku 2021, od roku 2022 zde pracuje, vytvořil si zde zázemí a finančně podporuje rodinu na Ukrajině. Taková tvrzení však sama o sobě nepřekračují rámec obvyklých důsledků, které zrušení zaměstnanecké karty přináší osobě pobývající na území za účelem zaměstnání. Totéž platí pro tvrzení žalobce, že dva jeho bratři pobývají v Evropské unii, z nichž jeden získal české občanství. Bez bližší konkretizace povahy, intenzity a faktické závislosti těchto vztahů ani tato okolnost nesvědčí o existenci tak mimořádně silných rodinných vazeb na území České republiky, jejichž přetržení by bylo možno považovat za rozporné s čl. 8 Úmluvy.

41. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by na území České republiky vedl společnou domácnost s manželkou či nezletilými dětmi, že by zde pečoval o osobu na sobě závislou nebo že by zde měl jiné mimořádně silné rodinné vazby, jejichž přetržení by dosahovalo intenzity rozporné s čl. 8 Úmluvy. Tvrzení o pracovním a sociálním zázemí, byť je soud nezlehčuje, proto v nyní projednávané věci nemohou převážit nad veřejným zájmem, který zákonodárce v § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců výslovně upřednostnil.

42. Žalobce dále namítal rozpor napadeného rozhodnutí se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Uvedená směrnice upravuje podle svého předmětu právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků na volný pohyb a pobyt na území členských států a podle čl. 3 odst. 1 dopadá na občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v něm pobývají, a na jejich rodinné příslušníky, kteří je doprovázejí nebo následují.

43. Žalobce je však státním příslušníkem třetí země a v projednávané věci se nerozhoduje o jeho pobytovém oprávnění jako o právu odvozeném od postavení občana Unie ani v režimu pobytu rodinného příslušníka občana Unie, nýbrž o zrušení zaměstnanecké karty podle zákona o pobytu cizinců. Právní režim směrnice 2004/38/ES se proto na nyní projednávanou věc neuplatní a žalobce se nemůže úspěšně dovolávat ani standardů, které tato směrnice spojuje s omezením volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků.

44. Ze stejného důvodu není přiléhavá ani žalobcova argumentace judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Rozhodnutí, na která odkazoval, se týkají omezení volného pohybu občanů Unie, popřípadě jejich rodinných příslušníků, z důvodů veřejného pořádku či veřejné bezpečnosti v unijním režimu volného pohybu osob. Právě z tohoto rámce vychází i žalobcem zdůrazňovaný požadavek na zkoumání skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V nyní projednávané věci se však nerozhoduje o omezení volného pohybu občana Unie ani jeho rodinného příslušníka, nýbrž o zrušení zaměstnanecké karty státního příslušníka třetí země podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Závěry uvedené judikatury proto na projednávanou věc bez dalšího nedopadají.

45. Ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20 není důvodný. Tento nález se týkal zrušení povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87l zákona o pobytu cizinců, nikoliv zrušení zaměstnanecké karty státního příslušníka třetí země podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 téhož zákona. Proto jej na nyní projednávanou věc nelze bez dalšího vztáhnout.

46. Pokud žalobce poukazoval na probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině a na obavu z návratu do země původu, ani tato námitka nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o zrušení zaměstnanecké karty a o stanovení lhůty k vycestování nepředstavuje bez dalšího rozhodnutí o navrácení žalobce právě na území Ukrajiny. Napadené rozhodnutí ukládá žalobci opustit území České republiky, neřeší však definitivně otázku cílového státu ani případné překážky vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců.

47. Právní řád pro takové situace předpokládá jiné nástroje, zejména vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 zákona o pobytu cizinců, případně další odpovídající právní instituty. Soud si je vědom, že na udělení takového pobytového oprávnění nemusí být automatické. To však nic nemění na tom, že posouzení překážek vycestování a důvodů znemožňujících návrat do země původu není předmětem nynějšího řízení o zrušení zaměstnanecké karty. Samotná existence ozbrojeného konfliktu na Ukrajině proto bez dalšího nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Na tomto závěru nic nemění ani žalobní argument, že na udělení víza za účelem strpění není právní nárok a že jeho udělení je nejisté. Nejistota výsledku případného jiného pobytového řízení sama o sobě nemůže založit nezákonnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí, jehož předmětem takové posouzení není. Stejně tak není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí rozhodné, zda žalobce může či nemůže využít institut dočasné ochrany za účelem sloučení rodiny. Tato otázka se týká případných jiných pobytových režimů, nikoliv podmínek pro zrušení zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

48. Žalobce napadl rovněž výrok o lhůtě k vycestování. Ani v tomto ohledu soud neshledal pochybení. Žalovaný žalobci stanovil lhůtu v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Takto určená lhůta podle názoru soudu dostatečně zohledňuje skutečnost, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody, a poskytuje mu přiměřený časový prostor k vyřízení záležitostí spojených s vycestováním po propuštění. Žalobce současně neuvedl žádné konkrétní okolnosti, pro něž by právě takto stanovená lhůta byla nepřiměřená či fakticky nesplnitelná.

49. Soud proto uzavírá, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, správně aplikoval § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nepochybil ani v závěru, že v projednávané věci nebyly dány takové mimořádné okolnosti, které by bránily vydání napadeného rozhodnutí z hlediska čl. 8 Úmluvy.

VI. Závěr a náklady řízení

50.Žádné z žalobních námitek krajský soud nevyhověl, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

51. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému podle obsahu spisu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 17. června 2026 JUDr. Magdalena Ježková v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: R. V.