31 Af 8/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové, soudce Mgr. Tomáše Blažka a soudkyně JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobkyně: Creative play s.r.o., IČ 6190219 sídlem Horská 15, 543 02 Vrchlabí zastoupena advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2025, č. j. 5343-2/2025-900000-24140, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem pro Královehradecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 5. 2024, č. j. 48571/2024-550000-51, č. j. 48573/2024-550000-51, č. j. 48569/2024-550000-51, č. j. 48572/2024-550000-51, č. j. 48566/2024-550000-51 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“). Těmito rozhodnutími celní úřad žalobkyni doměřil clo v celkové výši 2 416 963 Kč v souvislosti s dovozem jízdních kol, u nichž žalobkyně při dovozu uplatnila preferenční zacházení dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 978/2012 ze dne 25. října 2012 o uplatňování systému všeobecných celních preferencí a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 732/2008 (dále jen „nařízení GSP“). Jízdní kola dovážená žalobkyní z Filipín byla do volného oběhu v ČR propouštěna s nulovou celní sazbou.

2. Celní úřad u žalobkyně zahájil dne 20. 12. 2022 kontrolu po propuštění zboží. Cílem této kontroly bylo ověření správnosti deklarovaného původu zboží, neboť odesílatel/prodávající uvedený v celních prohlášeních byl subjekt z Tchaj-wanu (společnost Jumbo Brico), nikoli z Filipín.

3. Vzhledem k pochybnostem o původu zboží žalovaný zahájil následné ověřování podle čl. 109 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 ze dne 24. 11. 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „prováděcí nařízení“). Protože výsledky ověřování nebyly sděleny ve lhůtě předpokládané tímto ustanovením, žalovaný uzavřel, že právo na uplatnění celních preferencí zaniklo a dodatečné pozdější potvrzení filipínského celního úřadu již nemohlo tento následek zvrátit. II. Argumentace účastníků II.1 Žaloba 4. Žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný se náležitě nezabýval konkrétními specifickými okolnostmi případu, které nastaly v průběhu řízení, v důsledku čehož nepřiléhavě aplikoval zákonná a judikaturní východiska na takto zjištěné skutkové okolnosti. Žalovaný zejména nepřezkoumatelným způsobem odůvodnil skutečnosti týkající se (ne)možnosti uznání preferenčního původu zboží po uběhnutí lhůt uvedených v čl. 109 prováděcího nařízení. V napadeném rozhodnutí nadto neobjasnil důvod, proč sám po uplynutí těchto lhůt dodatečně původ zboží ověřoval. Žalovaný neozřejmil, na základě čeho považuje uvedené lhůty za prekluzivní, kdy jejich uplynutím právo uplatnění celních preferencí zaniká. Je proti smyslu a účelu právní úpravy vymáhat nesprávně stanovené clo v situaci, kdy byl původ zboží ověřen. Napadené rozhodnutí je nesrozumitelné i nedostatečně odůvodněné.

5. Dále namítla nezákonnost. Tato spočívala v nesprávném úředním postupu, jehož důsledkem bylo vydání nezákonného rozhodnutí. Žalovaný totiž vypravil nesrozumitelné žádosti o verifikaci, a navíc bez všech relevantních podkladů. Žádost o verifikaci I. obsahovala nesprávný dotazovaný subjekt a žalovaný k ní nepřiložil veškeré podklady (minimálně chyběla faktura č. PRO 5275). Následně žalovaný (aniž by svá pochybení napravil) vystavil žádost o verifikaci II., kde opět uvedl nesprávný dotazovaný subjekt. V žádosti o verifikaci II. pak sice chybějící fakturu uvedl (tedy měla by být i přiložena), ovšem ve vztahu k této faktuře byl dotazován filipínský celní úřad pouze jednou a z tohoto důvodu nebyl verifikační proces proveden v souladu s prováděcím nařízením.

6. Napadené rozhodnutí je nezákonné dále z toho důvodu, že předpisy EU nevylučují možnost dodatečného prokázaní původu zboží. Z unijních předpisů ani judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) a Soudního dvoru EU (SDEU) nevyplývá, že by celní orgány nemohly uznat dodatečné potvrzení o původu zboží po uplynutí lhůt stanovených v čl. 109 a 110 prováděcího nařízení. Lhůty nejsou prekluzivní, ale pořádkové. Žalovaný měl tato ustanovení vyložit v souladu se zásadou in dubio mitius ve prospěch žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek SDEU ze dne 7. 12 1993, ve věci C- 12/92, Huygen a další, a rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 106/2017-28.

7. Žalobkyni vzniklo legitimní očekávání v souvislosti s tím, že sám žalovaný ověřoval původ zboží dodatečně až po uplynutí lhůt.

8. Navrhla, aby soud napadené i prvostupňová rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II.2 Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že povahou lhůt v čl. 109 prováděcího nařízení se podrobně zabýval. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že po marném uplynutí uvedené lhůty již nelze preferenční zacházení přiznat, neboť následkem jejího uplynutí je odmítnutí uplatnění celní preference dožadujícími orgány.

10. Žalovaný obdržel v průběhu odvolacího řízení od filipínského celního úřadu dodatečné výsledky požadovaných verifikací dne 15. 7. 2024 a dne 3. 1. 2025. Na první sdělení o dodatečném výsledku ověření deklarací o původu ze dne 1. 7. 2024 reagoval odborný útvar žalovaného přípisem ze dne 11. 9. 2024, kterým filipínským orgánům sděloval, že toto sdělení neobsahuje veškeré deklarace o původu, které požadoval následně ověřit. V reakci na toto sdělení pak žalovaný obdržel od filipínského celního úřadu sdělení datované dnem 15. 11. 2024. Žalovaný je však přesvědčen, že po uplynutí propadné lhůty dle čl. 109 prováděcího nařízení nelze preferenční zacházení přiznat, neboť právo již zaniklo. Přestože odborný útvar žalovaného činil další úkony při následném ověřování deklarací o původu, a to nad rámec právních předpisů a po uplynutí lhůt k přiznání preferenčního zacházení, nemůže mít tato skutečnost vliv na zákonnost doměření cla.

11. Pokud kontrola původu zboží uvedeného v osvědčení o původu neumožní potvrdit původ tohoto zboží, tak se na dané zboží nemůže vztahovat preferenční režim. Ani z judikatury nevyplývá možnost dodatečného prokázání správnosti deklarací o původu.

12. Následné ověřování deklarací původu předložených při celním řízení orgány vyvážející země je omezena právě čl. 109 prováděcího nařízení a tam stanovenými lhůtami. Následné ověřování deklarací o původu započalo prvním sdělením příslušným filipínským orgánům ze dne 30. 8. 2022 a lhůta pro sdělení výsledku ověření ode dne zaslání druhého sdělení marně uplynula dnem 16. 11. 2023. První reakci filipínských orgánů obdržel žalovaný až dne 15. 7. 2024. Tedy přestože filipínské orgány po téměř dvou letech původ zboží na Filipínách potvrdily, nelze k výsledku ověření po marném uplynutí lhůt již přihlédnout.

13. V době vydání prvoinstančních rozhodnutí bylo ověřování deklarací negativní, proto celní úřad vydal dodatečné platební výměry. Na zákonnost rozhodování celního úřadu nemají dodatečné výsledky ověřování deklarací o původu žádný vliv, neboť tyto výsledky obdržel žalovaný až po vydání prvoinstančních rozhodnutí celním úřadem.

14. Žalovanému není zřejmé, s jakými námitkami žalobkyně se nevypořádal. Žalobkyně pouze cituje judikaturu obecných soudů a obecné zásady práva EU bez zjevných souvislostí s posuzovanou věcí. Napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Je z něj zcela zřejmé, jaký skutkový stav vzal žalovaný za rozhodný a jakým způsobem postupoval při posuzování sporných skutečností.

15. Žalovaný nezastíral, že žádosti o verifikaci vykazovaly administrativní vady. Tyto vady však nezpůsobily nejasnost nebo zmatečnost žádosti o následné ověření deklarací o původu a nemohly tak způsobit nečinnost příslušných filipínských orgánů.

16. Ohledně namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že administrativní pochybení v žádostech o následné ověření deklarací o původu nemohlo v žádném případě způsobit nečinnost příslušných filipínských orgánů. Žalovaný se tedy nedomnívá, že by se jednalo o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

17. Podle žalovaného zároveň předpisy EU neumožňují dodatečné prokázání původu zboží. Dotčené předpisy žádnou úpravu dodatečného prokázání původu zboží neobsahují. Dle čl. 92 odst. 2 prováděcího nařízení lze pouze vystavit deklaraci o původu zpětně i po vývozu dotčených produktů, která musí být předložena v členském státě ve lhůtě dvou let po dovozu zboží. Při následném ověřování deklarací o původu však žádné dodatečné prokázání původu není možné, protože se jedná o ověřování již jednou celním úřadům předložených deklarací. Tvrzení žalobkyně, že lhůty uvedené v čl. 109 a 110 prováděcího nařízení jsou lhůtami pořádkovými, nemůže obstát. Skutečnost, že tyto lhůty nejsou výslovně jako prekluzivní označeny, není vůbec rozhodná. Podstatné je, že jejich uplynutím zaniká právo pro uplatnění celních preferencí. V projednávané věci je zásadní lhůta dle čl. 109 odst. 2 prováděcího nařízení. Toto ustanovení normuje, že jestliže ve lhůtě šesti měsíců ode dne zaslání druhého sdělení nejsou dožadujícím orgánům sděleny výsledky ověření nebo jestliže výsledky neumožňují určit pravost daného dokladu nebo skutečný původ produktů, odmítnou dožadující orgány uplatnit celní preference. Na zánik práva pro uplatnění celních preferencí nemohou mít žádný vliv dodatečné výsledky ověřování celních deklarací, které žalovaný obdržel až dne 15. 7. 2024 a dne 3. 1. 2025, neboť lhůta k obdržení výsledků ověření uplynula již dnem 16. 11. 2023. Nárok na uplatnění celních preferencí tak uplynutím tohoto dne zanikl. Uvedené účinky jsou přitom vlastní prekluzivním lhůtám.

18. Zásadu in dubio mitius nemohl žalovaný aplikovat, neboť v dané věci nevznikly pochybnosti ohledně výkladu. Právo k uplatnění celních preferencí uplynutím lhůty zaniklo.

19. Ačkoli žalovaný po uplynutí lhůty k uplatnění celních preferencí ještě obeslal filipínské celní orgány, tento postup nemohl založit legitimní očekávání žalobkyně na výsledek správního řízení a přiznání preferenčního zacházení.

20. K rozsudku SDEU ve věci Huygen a další žalovaný uvedl, že žalobkyně při jeho výkladu vytrhla z kontextu odst. 28, případně bod 2. výrokové části. Rozsudek NSS č. j. 4 Afs 106/2017 pak byl vydán za odlišných skutkových okolností než napadené rozhodnutí.

21. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. II.3 Replika žalobkyně 22.Žalobkyně v replice zdůraznila, že sám žalovaný dodatečně ověřoval deklarovaný původ zboží i po lhůtách dle čl. 109 prováděcího nařízení. Tato skutečnost svědčí o tom, že byl přesvědčen o možnosti uznat celní preference i po uplynutí stanovené lhůty. Žalovaný tak svým postupem založil legitimní očekávání žalobkyně, že jejímu odvolání vyhoví. Uvedenému svědčí i to, že své rozhodnutí vydal až téměř rok po podání odvolání. Zároveň žalovaný v napadeném rozhodnutí nezmínil žádost o dodatečné ověření původu zboží, kterou sám zaslal po uplynutí lhůty k uplatnění celních preferencí.

23. Na zboží se může vztahovat preferenční režim, a to i pokud dožadující orgán odpoví na žádosti o verifikaci původu zboží dodatečně, a to minimálně ve lhůtě do vydání rozhodnutí o odvolání. Celní orgány totiž musí učinit vše pro to, aby byl dostatečným způsobem ověřen původ zboží, resp. clo bylo staveno ve správné výši.

24. Žalobkyně z vyjádření žalovaného, že výsledky ověřování obdržel až po vydání prvostupňových rozhodnutí, dovozuje, že pokud by tyto výsledky obdržel po uplynutí příslušné lhůty, ale před vydáním prvostupňových rozhodnutí, pak by k nim přihlédl. Z uvedeného vyplývá, že ani žalovaný nepovažuje uvedené lhůty za prekluzivní.

25. Žalobkyně ani její obchodní partner nemohou nést odpovědnost za postupy celních orgánů. Vždy postupovala s řádnou péčí. Smyslem a účelem stanovených není vymáhání cla v rozporu s faktickým skutkovým stavem. Žalovaný postupoval formalisticky v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. II.4 Vyjádření žalovaného k replice 26.Žalovaný uvedl, že nikdy nebyl přesvědčen o možnosti uznat preferenční zacházení po uplynutí prekluzivních lhůt. Pořádková lhůta pro vydání napadeného rozhodnutí byla v souladu s pokynem Ministerstva financí č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní, prodloužena genmjr. Mgr. Markem Šimandlem, MPA, generálním ředitelem Generálního ředitelství cel.

27. K námitce žalobkyně, že žalovaný neuvedl v napadeném rozhodnutí svou žádost o dodatečné ověření deklarací o původu, žalovaný konstatuje, že tato žádost tam skutečně zmíněna není, protože to nebylo nutné. Odborný útvar žalovaného sice činil další úkony při následném ověřování deklarací o původu, a to nad rámec právních předpisů a po uplynutí lhůt k přiznání preferenčního zacházení, ale tyto úkony byly nadbytečné a na zánik práva pro přiznání celních preferencí neměly žádný vliv.

28. Žalovaný nezpochybňuje princip úplné apelace odvolacího řízení. Od něj je nicméně třeba odlišovat prekluzivní lhůtu pro odpověď ze strany příslušných orgánů zvýhodněných zemí, jejíž marné uplynutí má za následek zánik práva. To vede ke skončení prováděné kontroly po propuštění zboží. Celní úřad proto v souladu se zákonem vydal v doměřovacím řízení prvostupňová rozhodnutí o nepřiznání preferenčního zacházení. Ani v odvolacím řízení pak nebylo možné přihlédnout k již zaniklému právu a celní preferenci přiznat.

29. Žalovaný dále zdůraznil, že uplatnění celních preferencí při propuštění zboží je jen na vůli žalobkyně a také ona nese důkazní břemeno o původu deklarovaného zboží. Žalovaný na základě podnětu celního úřadu provedl verifikaci deklarací původu a přes dílčí administrativní pochybení odborného útvaru, který následné ověřování prováděl a které žalovaný nijak nezastírá, neobdržel v zákonných lhůtách od příslušných orgánů na Filipínách výsledky následného ověřování. Tato administrativní pochybení dle žalovaného nemohla způsobit nečinnost příslušných filipínských orgánů a žalovanému nepřísluší zjišťovat či hodnotit důvody jejich nečinnosti. EU poskytuje za splnění zákonných podmínek zvýhodněným zemím jednostranně výhodu příznivějších podmínek při vzájemném obchodu, ale tyto země a zejména jejich příslušné orgány musí plnit formalizované podmínky pro přiznání celních preferencí při celním řízení prováděném na celním území EU a případně při následném ověřování původu dováženého zboží.

30. Přiznání preferenčního zacházení není automatickým právním nárokem, ale k jeho uplatnění se požaduje autonomní vůle subjektu požadujícího jeho přiznání v celním prohlášení a doložení původu při splnění všech podmínek.

III. Posouzení věci krajským soudem

31.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl bez jednání (při splnění podmínek stanovených v § 51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

32. Žalobkyně předně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

33. Obecně platí, že vlastní přezkum žalobou napadeného rozhodnutí je možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je nicméně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Konstatování nepřezkoumatelnosti by tedy mělo být v soudní praxi spíše výjimečné (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29).

34. Krajský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal, neboť je srozumitelné a s jádrem námitek uplatněných žalobkyní se vypořádalo. Žalovaný se zabýval také povahou lhůt stanovených v čl. 109 prováděcího nařízení a otázkou, zda je možné uznat preferenční původ zboží po marném uplynutí těchto lhůt. Dospěl přitom k jednoznačnému závěru, že se jedná o prekluzivní lhůty a že po jejich marném uplynutí již nelze preferenční zacházení přiznat (viz např. body 64 až 66, 94 a 95 napadeného rozhodnutí). Polemika žalobkyně s tímto závěrem tak směřuje spíše k otázce zákonnosti napadeného rozhodnutí, než jeho (ne)přezkoumatelnosti. Soud se proto zaměřil především na vypořádání námitek nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

35. Ze správního spisu soud ověřil, že celní úřad ještě před zahájením kontroly po propuštění zboží požádal příslušný útvar žalovaného o zaslání žádosti k provedení následné verifikace osvědčení o původu zboží, mimo jiné také deklarací o původu zboží, příslušným orgánům na Filipínách. Dne 30. 8. 2022 vytvořil žalovaný první žádost o verifikaci adresovanou filipínskému celnímu úřadu (a dne 5. 9. 2022 podal tuto žádost provozovateli poštovní licence). Obsahovala požadavek k prověření deklarovaného filipínského původu u specifikovaného zboží na přiložených fakturách. Žádost byla odůvodněna podezřením, že zboží je vyráběno v Číně, případně na Filipínách z čínských součástek.

36. Jelikož ve stanovené šestiměsíční lhůtě žalovaný neobdržel žádnou reakci filipínských orgánů, zaslal jim druhou žádost o verifikaci ze dne 5. 5. 2023 (provozovateli poštovní licence byla předána dne 16. 5. 2023). Uvedená žádost obsahovala obdobný požadavek jako žádost předchozí. Také v tomto případě filipínské orgány v šestiměsíční lhůtě na žádost nijak nereagovaly.

37. Filipínský celní úřad nicméně dodatečně, a to přípisem ze dne 1. 7. 2024 (doručeným žalovanému dne 15. 7. 2024) potvrdil preferenční původ zboží. Neučinil tak však ve vztahu ke všem dovozním fakturám. Žalovaný poté zaslal filipínskému celnímu úřadu žádost o dodatečné potvrzení osvědčení o původu zboží u zbývajících dvou faktur. Na tuto žádost filipínský celní úřad reagoval přípisem ze dne 15. 11. 2024 (doručeným žalovanému dne 3. 1. 2025), kterým potvrdil původ zboží ve vztahu ke všem fakturám.

38. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami, že předpisy EU nevylučují možnost dodatečného prokázání původu zboží. Podle žalobkyně lhůty stanovené v čl. 109 a 110 prováděcího nařízení nejsou prekluzivní, ale pořádkové.

39. Úvodem soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že pro posouzení dané věci jsou rozhodné lhůty stanovené v čl. 109 prováděcího nařízení. Jak žalovaný vysvětlil v bodech 42 a násl. a 86 napadeného rozhodnutí, následné ověřování sporných deklarací o původu probíhalo dle čl. 109 prováděcího nařízení. Řízení vedené celním úřadem v případech, kdy bylo žádáno o následné ověření osvědčení o původu dle čl. 110 prováděcího nařízení, celní úřad zastavil. Tyto případy tedy nejsou předmětem žalobou napadeného rozhodnutí.

40. Podle čl. 109 odst. 1 prováděcího nařízení následné ověřování deklarací o původu nebo náhradních deklarací o původu se provádí nahodile anebo vždy, když mají celní orgány členských států odůvodněné pochybnosti o jejich pravosti, o statusu původu dotyčných produktů nebo o splnění ostatních požadavků stanovených v tomto pododdíle, pododdílech 3 až 9 tohoto oddílu a pododdílech 2 a 3 oddílu 2 kapitoly 1 hlavy II nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446. Požádají-li celní orgány členského státu příslušné orgány zvýhodněné země o spolupráci za účelem ověření platnosti deklarací o původu, statusu původu produktů nebo obou, uvedou ve své žádosti případně důvody pro odůvodněné pochybnosti o platnosti deklarace o původu nebo statusu původu produktů. Na podporu žádosti o ověření může být připojena kopie deklarace o původu nebo náhradní deklarace o původu a jakékoli další informace nebo doklady, z nichž vyplývá, že informace uvedené v dané deklaraci nebo dané náhradní deklaraci jsou nesprávné. Žádající členský stát stanoví pro oznámení výsledků ověřování počáteční lhůtu šesti měsíců počínaje datem žádosti o ověření, s výjimkou žádostí zaslaných Norsku nebo Švýcarsku za účelem ověření náhradních deklarací o původu vystavených na jejich území na základě deklarace o původu vystavené ve zvýhodněné zemi, pro které se tato lhůta prodlouží na osm měsíců.

41. Podle odst. 2 jestliže v případě odůvodněných pochybností po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 neobdrží celní orgány odpověď nebo jestliže odpověď obsahuje údaje, které nepostačují k určení skutečného původu produktů, zašle se příslušným orgánům druhé sdělení. Toto sdělení stanoví další lhůtu v délce nejvýše šesti měsíců. Jestliže ve lhůtě šesti měsíců ode dne zaslání druhého sdělení nejsou dožadujícím orgánům sděleny výsledky ověření nebo jestliže výsledky neumožňují určit pravost daného dokladu nebo skutečný původ produktů, odmítnou dožadující orgány uplatnit celní preference.

42. Podle odst. 3 pokud ověřování stanovené v odstavci 1 nebo jiné dostupné informace naznačují, že jsou porušována pravidla původu, provede zvýhodněná země vývozu z vlastního podnětu nebo na žádost celních orgánů členských států nebo Komise potřebná šetření nebo přijme vhodná opatření, aby tato šetření byla provedena s požadovanou naléhavostí, aby byly takové přestupky odhaleny a aby jim bylo možno předcházet. Za tím účelem se Komise nebo celní orgány členských států mohou těchto šetření účastnit. (zvýraznění doplněno krajským soudem).

43. Krajský soud souhlasí s výkladem citovaných ustanovení provedeným žalovaným. Čl. 109 odst. 2 prováděcího nařízení jednoznačně stanoví, že pokud ve lhůtě šesti měsíců ode dne zaslání druhého sdělení nejsou dožadujícím orgánům sděleny výsledky ověření (případně pokud výsledky neumožňují určit pravost daného dokladu nebo skutečný původ produktů), odmítnou dožadující orgány uplatnit celní preference. Z obsahu uvedeného ustanovení tedy plyne, že posuzovaná lhůta je prekluzivní, ačkoliv ji prováděcí nařízení takto výslovně neoznačuje.

44. Tomuto závěru svědčí také skutečnost, že účelem následného ověřování deklarací o původu podle čl. 109 prováděcího nařízení je zjistit, zda byly při dovozu splněny podmínky pro uplatnění preferenčního celního režimu. Prostřednictvím všeobecného systému preferencí (Generalised System of Preferences, nebo též GSP) poskytuje EU preferenční přístup na svůj trh způsobilým zemím podle nařízení GSP. Uplatňuje-li dovozce preferenční sazební opatření (jehož důsledkem je dovoz zboží za výhodnějších podmínek), musí prokázat jeho původ v souladu s příslušnými ustanoveními předpisů EU. Toto ověření zároveň musí proběhnout v době, kdy ještě může vést k praktickému náprav-nému důsledku, zejména k případnému dodatečnému doměření cla. Pokud by uvedená lhůta nebyla prekluzivní, mohl by být výsledek ověřovacího postupu získán až po uplynutí lhůty pro doměření cla. Celní orgán by tak sice mohl dodatečně zjistit, že deklarovaný původ zboží (ne)byl prokázán či (ne)byly splněny podmínky pro přiznání celního zvýhodnění, avšak již by nemohl tento závěr promítnout do výše celního dluhu. Takový výklad by popíral smysl a účel ověřovacího mechanismu a nepřiměřeně oslaboval účinnost správy cla.

45. Subsidiárně lze odkázat také na ustálenou judikaturu NSS, ze které plyne, že pokud celní orgány prokážou existenci důvodných pochybností o správnosti údajů v celním prohlášení ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, tíží důkazní břemeno deklaranta (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Afs 51/2018-31, bod 26). Proto i v případě pochybnosti o nároku na celní preference je to dovozce, koho tíží riziko neuznání celních preferencí v případě, že nejsou splněny všechny stanovené podmínky, včetně včasného ověření původu dováženého zboží příslušnými celními orgány zvýhodněné země.

46. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že lhůta stanovená v čl. 109 odst. 2 prováděcího nařízení má pořádkovou povahu a že předpisy EU nevylučují možnost uznat dodatečné potvrzení o původu zboží. Z žalobkyní citované judikatury takový závěr nevyplývá. Soud souhlasí s žalovaným, že žalobkyně dezinterpretuje rozsudek SDEU ve věci Huygen a další. Rozsudek se zabýval následným ověřováním důkazů původu EUR.1 v rámci zemí EHS na základě dohody EHS-Rakousko, s tím, že zboží bylo do Rakouska vyvezeno ještě před uzavřením příslušné dohody. Oproti tomu v nyní projednávané věci se nejedná o celní preferenci na základě bilaterální dohody, nýbrž o jednostranně stanovenou celní preferenci EU zvýhodněným zemím na základě nařízení GSP.

47. Nepřípadný je také odkaz na rozsudek NSS č. j. 4 Afs 106/2017-28. Uvedený rozsudek se týkal posouzení preferenčního zacházení na základě bilaterální smlouvy mezi Jordánskem a EU. Čl. 33 odst. 6 Protokolu č. 3 Dohody, ve znění Rozhodnutí Rady přidružení EU – Jordánsko č. 1/2006 ze dne 15. 6. 2006, kterým se mění protokol č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce k Evropsko-středomořské dohodě (2006/508/ES). Tento článek přitom na rozdíl od čl. 109 odst. 2 prováděcího nařízení umožňuje celní preferenci přiznat i po uplynutí lhůt pro ověření původu zboží v případě mimořádných okolností.

48. Z citované právní úpravy tedy podle názoru soudu jasně plyne závěr o prekluzivní povaze lhůt stanovených v čl. 109 prováděcího nařízení. Právní úprava neumožňuje odlišný, srovnatelně přesvědčivý výklad, není tak namístě přistoupit k aplikaci zásady in dubio mitius. Uvedený závěr nemůže zvrátit ani odkaz žalobkyně na obecné cíle nařízení GSP, podle nichž má GSP sloužit k integraci rozvojových zemí do světové ekonomiky. Jak příhodně uvedl žalovaný, možnost vystavovat deklarace o původu představuje pro příslušné země výhodu pro jejich vývozce při dovozu zboží do EU. Proto je v jejich zájmu, aby celní orgány těchto zemí poskytovaly ve stanovených lhůtách náležitou součinnost celním orgánům členských států při následném ověřování deklarací o původu.

49. Závěr o prekluzivní povaze uvedených lhůt není ani v rozporu se zásadou proporcionality, na kterou odkazuje celní kodex, či pravidlem stanoveným v § 1 odst. 2 daňového řádu, podle nějž je cílem správy daní správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Celní či daňové předpisy běžně obsahují různé prekluzivní lhůty, aniž by tím byly dotčeny uvedené zásady. Krajskému soudu se zároveň nejeví, že by lhůta pro oznámení výsledků ověřování v délce (dvakrát) šest měsíců byla sama o sobě nepřiměřeně krátká.

50. Zároveň platí, že pokud podle čl. 109 prováděcího nařízení nastal právní následek odmítnutí preference již marným uplynutím stanovené lhůty, nemohlo pozdější procesní jednání žalovaného založit legitimní očekávání žalobkyně, že jí preference budou přiznány. Žalovaný totiž nemohl svým pozdějším postupem změnit rozsah práv, která žalobkyni vyplývala z přímo použitelného unijního předpisu.

51. Žalobní námitky, že předpisy EU nevylučují možnost dodatečného prokázání původu zboží, jsou tedy nedůvodné.

52. Žalobkyně dále namítla, že verifikační proces byl proveden nezákonně. Žalovaný totiž vypravil nesrozumitelné žádosti o verifikaci, navíc bez všech relevantních podkladů.

53. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný se v žádostech o verifikaci zaslaných filipínskému celnímu úřadu dopustil určitých pochybení. V obou žádostech uvedl nesprávně subjekt, který byl příjemcem zboží v EU, v první žádosti dále neuvedl jednu z faktur (konkrétně fakturu č. PRO 5275). Tato faktura nebyla k první žádosti ani přiložena. Účastníci se však rozcházejí v hodnocení těchto skutečností. Podle žalobkyně se jednalo o podstatné vady verifikačního procesu, podle žalovaného o bagatelní chyby, které nemohly vyvolat nečinnost příslušných filipínských orgánů.

54. Krajský soud k tomu uvádí, že nesprávné uvedení příjemce zboží v EU v žádostech o verifikaci není vadou, která by byla způsobilá zapříčinit nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Z čl. 109 prováděcího nařízení vyplývá, že celní úřady zvýhodněné země ověřují platnost deklarací o původu, statusu původu produktů nebo obou. Zároveň se zabývají důvody pro odůvodněné pochybnosti celních orgánů dožadujícího státu EU o platnosti deklarace původu nebo statusu původu produktů. Celní orgány zvýhodněné země nemají za úkol přezkoumávat, kdo je příjemcem zboží v EU. Deklarace o původu byly uvedeny na obchodních fakturách vystavených prodejcem pro žalobkyni. Tyto faktury byly (až na jednu výjimku, k tomu viz níže) přiloženy k žádostem o verifikaci. Na ověření deklarací o původu tak nemohl mít vliv omyl žalovaného v údaji o osobě recipienta zboží v EU, který byl uveden v průvodním dokladu.

55. Jako závažnější vadu soud vnímá to, že první žádost o verifikaci zcela opomenula jednu z obchodních faktur. Filipínský celní úřad tak z logiky věci nemohl v reakci na uvedenou žádost ve vztahu k této faktuře potvrdit či vyvrátit původ zboží. Žalovaný však dané pochybení napravil druhou žádostí o verifikaci, která již zahrnovala i fakturu PRO 5275. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že verifikační proces byl proveden v rozporu s prováděcím nařízením, jestliže ve vztahu k této faktuře byl filipínský celní úřad dotazován pouze jednou. Soud považuje za podstatné, že filipínský celní úřad ve stanovených lhůtách vůbec nereagoval na první ani druhou žádost o verifikaci. Zároveň je třeba připomenout, že všechny faktury se týkaly typově stejného zboží (jízdních kol). Soud souhlasí s žalovaným, že není zřejmé, jak by mohlo pochybení žalovaného spočívající v opomenutí jedné faktury v první žádosti o verifikaci způsobit naprostou nečinnost filipínského celního úřadu. Ani v tomto případě se tedy nejedná o vadu, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí.

56. Krajský soud shrnuje, že žalovaný řádně zaslal filipínskému celnímu úřadu žádosti o ověření, pochybení žalovaného v žádostech nemělo vliv na zákonnost verifikačního procesu. Filipínský celní úřad na první ani druhou žádost o verifikaci ve stanovených lhůtách nereagoval. Propadná lhůta pro oznámení výsledků ověřování tak uplynula dne 16. 11. 2023. Následné potvrzení preferenčního původu zboží filipínským celním úřadem nemohlo mít vliv na závěr celních orgánů o nutnosti doměřit žalobkyni clo.

IV. Závěr a náklady řízení

57.Žaloba není důvodná, proto ji soud zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

58. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 28. července 2026 JUDr. Magdalena Ježková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: R. V.