32 A 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: S. K. zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2026, č. j. OAM-12027-23/PP- 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný neprodloužil žalobci platnost průkazu o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana EU dle § 87p odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců”), neboť shledal důvod pro ukončení přechodného pobytu žalobce na území České republiky uvedený v § 87f odst. 3 písm. f) téhož zákona. Současně žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

II. Žalobní argumentace

2. Žalobce namítl, že lhůta 35 dnů k vycestování je nezákonná, neboť odporuje Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva”). Napadené rozhodnutí dle něj představuje vyhoštění cizince s povoleným pobytem a jako takové je vykonatelné až po vyčerpání všech prostředků, které zákon cizinci k ochraně poskytuje. Pokud žalobce podává tuto žalobu, nemůže být nucen k vycestování z území, dokud o žalobě nebude rozhodnuto. Podle žalobce je zrušení jeho povolení k pobytu spojené s povinností opustit území České republiky, bez možnosti získat jiné pobytové oprávnění, aniž by její území opustil „vyhoštěním“ z hlediska mezinárodního práva. Mají se tak na něj vztahovat procesní záruky podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

3. Dále namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, protože zásah do jeho rodinného života není nezbytný. Opakování jeho trestné činnosti není pravděpodobné. Žalobce zde žije s manželkou a nezletilou dcerou, které jsou obě občanky ČR. Ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody jej manželka navštěvovala, k oslabení rodinných vazeb nedošlo. Od svého propuštění žalobce žije s rodinou ve společné domácnosti. S dcerou má plnohodnotný vztah. Žalovaný se řádně nezabýval podmínkou nezbytnosti zásahu do rodinného života. Podle žalobce však zásah do jeho rodinného života napadeným rozhodnutím je jednak mimořádně závažný (zejména s ohledem na zájem nezletilé dcery) a jednak není nezbytný, protože bez ohledu na to, že trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen popírá, se jednalo o ojedinělé odsouzení ke krátkodobému, tříletému trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn.

4. Napadené rozhodnutí je v rozporu ze Směrnicí Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále rovněž jen jako „Směrnice“). Čl. 27 odst. 2 Směrnice stanovuje, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Žalobce má za to, že ani jedna z uvedených podmínek nebyla splněna. Žalovaný pouze popsal činnost údajné organizované zločinecké skupiny, neindividualizoval činnost žalobce. Napadené rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Pokud osobní jednání žalobce, období, kdy se ho měl dopouštět a v jakém rozsahu není v rozhodnutí přesně konkretizováno, není možno usuzovat o jeho hrozbě pro veřejný pořádek pouze z obecného popisu jednání celé organizované zločinecké skupiny, protože pak je rozhodnutí závislé i na jednání jiných osob, o jehož povaze a rozsahu žalobce nemusel vědět a nepodílel se na něm.

5. Žalobce uvedl, že trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Doznal se pouze pod tlakem vazby a rodinné situace. Žalovaný tak pochybil při hodnocení míry zapojení žalobce do uvedené trestné činnosti.

6. Napadené rozhodnutí dále porušuje čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte. Žalovaný neprovedl žalobcem navrhované důkazy. Žalobce v řízení před správním orgánem navrhl svůj výslech a výslech své manželky, a dále místní šetření v rodině podle § 165a odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. V napadeném rozhodnutí absentuje posouzení zájmů jeho dcery v případě ukončení jeho pobytového oprávnění v ČR.

7. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného, že by mu napadeným rozhodnutím nikdo nezakázal vstup na území ČR a že by rodině žalobce nic nebránilo v tom, aby ho navštěvovala mimo území ČR. Žalobce nemá záruku, že mu v budoucnu bude pobytové oprávnění přiznáno. Před uplynutím čtyřleté zkušební doby po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žalobce nebude splňovat trestní zachovalost a na žádné pobytové oprávnění nedosáhne. Přiměřenost zásahu přitom nelze spatřovat v tom, že by si cizinec mohl požádat o udělení jiného pobytového statusu.

8. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému nahradit mu náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný uvedl, že stanovení lhůty ke splnění povinnosti vycestovat z území ČR není rozhodnutím o správním vyhoštění a ani jej s ním nelze srovnávat. Rozhodnutím o správním vyhoštění se cizinci, narozdíl od rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti průkazu o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana ČR, stanoví zákaz pobývat na území ČR a států EU po určitou dobu. Rozhodnutí žalovaného stanovilo pouze dobu, ve které má žalobce splnit svou povinnost z území ČR vycestovat po právní moci rozhodnutí, tedy poté, co pozbude pobytové oprávnění na území ČR a přestane být oprávněn zde pobývat. Z pohledu Úmluvy je žalobce pouze cizincem, který pozbyl pobytové oprávnění na území smluvního státu, a nikoliv cizincem, který byl vyhoštěn. Na příklad žalobce tedy nedopadá ani článek 4 Protokolu č. 4, ani článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože žádné opatření typu vyhoštění, tedy stanovení zákazu pobytu na území a stanovení povinnosti opustit území smluvního státu, v případě žalobce nebylo přijato.

10. K námitce porušení čl. 8 Úmluvy žalovaný uvedl, že Úmluva nezakládá právo cizinců na vstup a pobyt na území smluvního státu. Ochrany soukromého a rodinného života se podle článku 8 Úmluvy mohou domoci pouze cizinci usazení na území smluvního státu. Navíc i ohledně usazeného cizince v případě neprodloužení doby platnosti povolení k pobytu poté, co jeho platnost uplynula, nelze bez dalšího aplikovat kritéria posouzení souladu takového rozhodnutí smluvního státu s čl. 8 Úmluvy. Odkázal přitom zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 5. 2024 ve věci stížností č. 15117/21 a 15689/21, Mirzoyan proti České republice.

11. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobci bylo povoleno pobývat na území ČR v roce 2022. Rozhodnutí o vydání povolení k přechodnému pobytu nabylo právní moci až dne 11. 7. 2022. Na území České republiky, resp. států Schengenského prostoru, vstoupil však již v roce 2019, ovšem nelegálně. Následně se opakovaně a neúspěšně pokoušel v ČR získat mezinárodní ochranu. Jak plyne z odsuzujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 T 4/2024-16665, v období nejméně od 27.5.2021 do 13.6.2023 se žalobce společně s ostatními odsouzenými podílel na organizované trestné činnosti, pro niž byl soudně trestán. Tedy trestnou činnost žalobce páchal ještě před získáním pobytového oprávnění v ČR a i poté, co jej získal.

12. Žalobce, tedy ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí měl na území ČR povolen pobyt tři roky a půl, z čehož notnou část doby strávil ve vazbě a následně i ve výkonu trestu odnětí svobody. I během povoleného pobytu však páchal trestnou činnost.

13. Z uvedených důvodů nelze žalobce považovat za osobu v ČR usazenou. Na území ČR nepobýval tak dlouho, aby bylo možno hovořit o tom, že se usadil a integroval se do společnosti. Navíc páchání trestné činnosti je ukazatelem toho, že k integraci do společnosti nedošlo, když žalobce svým jednáním ohrožoval základní hodnoty společnosti, ve které žije. Žalobce se dopustil zvlášť závažného zločinu, přičemž jeho jednání bylo dlouhodobé. Nejednalo se o jednorázový exces. Žalovaný i přes to posoudil rozhodnutí ve světle čl. 8 Úmluvy.

14. Žalovaný dále upozornil, že od spáchání trestné činnosti neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby pominulo nebezpečí dalšího ohrožení veřejného pořádku, které svým jednáním žalobce založil. Navíc byl žalobce propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody necelý půl rok před vydáním napadeného rozhodnutí. Za tak krátkou dobu žalobce svým chováním stěží může osvědčit, že nebezpečí veřejnému pořádku jíš nepředstavuje. Žalobce sám nikdy žalovanému neprokázal, či alespoň nedoložil, že by si v současnosti opatřoval prostředky k obživě legálním způsobem, například závislou prací. To sice při pobytové kontrole a také ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí uvádí, ovšem zcela neurčitě.

15. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení věci krajským soudem

16.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Ve věci rozhodoval bez nařízení jednání postupem předvídaným v § 51 s. ř. s.

17. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav 18.Krajský soud při rozhodování vycházel z následujících skutečností vyplývajících ze správního spisu. Žalobce je občanem Turecké republiky a na území České republiky pobýval na základě pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie. Tato karta opravňuje občana třetí země (tedy ne občana Evropské unie) k pobytu na území České republiky na základě příbuzenského vztahu s občanem Evropské unie a vydává se na dobu předpokládaného pobytu v Evropské unii, maximálně však na 5 let a lze ji opakovaně prodloužit (§ 87o odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žalobce uzavřel dne 24. 4. 2021 manželství s H. B., se kterou má nezletilou dceru L. K., taktéž občanku ČR. Žalobce tak je rodinný příslušník občana Evropské unie. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 T 4/2024-16665, uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), na jehož spáchání se s ostatními obžalovanými podíleli jako pachatelé trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 7. 2025, č. j. 3 PP 42/2025-31, byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let se současným stanovením dohledu. B. Právní posouzení 19.Soud se zabýval nejprve žalobním bodem týkajícím se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pokud by soud jeho nepřezkoumatelnost shledal, vedlo by to bez dalšího ke zrušení takového rozhodnutí. Jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), nepřezkoumatelnost je závažnou vadou správního rozhodnutí, která brání tomu, aby takové rozhodnutí mohlo být po věcné stránce přezkoumáno soudem. Tato vada se vyskytuje ve dvou obecných formách, jež vyplývají z § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

20. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí bude dána např. tehdy, nebude-li z něj vůbec možno zjistit, jak správní orgán rozhodl, ať už pro úplnou absenci výroku nebo jeho vnitřní rozporností (k tomu např. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 127/2002–28), případně zásadní nesrozumitelností odůvodnění (k tomu rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002–24). I přes určité vady, jimiž je rozhodnutí zatíženo, se však o nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nebude jednat tehdy, je-li nedostatky možno odstranit výkladem rozhodnutí jako celku, a to v kontextu proběhlého řízení, obsahu správního spisu a podání účastníků (k tomu rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006–72).

21. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je způsobena především nedostatkem skutkových důvodů rozhodnutí, např. pokud se správní orgán nezabýval všemi relevantními okolnostmi věci (k tomu rozsudek NSS soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75), není-li zřejmé, z jakých skutkových závěrů žalovaný vycházel, z jakých podkladů učinil své skutkové závěry a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (k tomu rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak vzniká zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (i implicitně) reagovat. Přehlédnout nicméně nelze fakt, že správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38).

22. Krajský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal, proto přistoupil k jeho věcnému posouzení a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Dále krajský soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že napadené rozhodnutí představuje de facto vyhoštění podle mezinárodního práva a na žalobce by se tak měly vztahovat záruky podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Neprodloužením pobytové karty podle § 87p odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalobce pozbyl dosavadní přechodný pobyt; povinnost vycestovat je pouze zákonným následkem tohoto rozhodnutí. Žalobci však nebyl uložen zákaz vstupu na území, nebyla stanovena doba, po kterou se nemůže vrátit, ani mu nebyla uzavřena možnost v budoucnu žádat o nové pobytové oprávnění. Napadené rozhodnutí proto nemá intenzitu opatření, které by žalobce natrvalo či na předem určenou dobu vytlačovalo z území státu jako v případě vyhoštění. Povinnost vycestovat, která následuje po ukončení přechodného pobytu, proto sama o sobě nečiní z rozhodnutí o neprodloužení pobytové karty rozhodnutí o správním vyhoštění. Jde o zákonný následek zániku dosavadního pobytového titulu, nikoli o sankční opatření v podobě vyhoštění. Článek 1 Protokolu č. 7 zakotvuje procesní záruky pro cizince s povoleným pobytem při vyhoštění. I kdyby se jeho pojem „vyhoštění“ vykládal autonomně a široce, žalobce měl v projednávané věci možnost uplatnit námitky ve správním řízení, vyjádřit se k podkladům, být zastoupen a napadnout rozhodnutí správní žalobou. Procesní ochrana, kterou uvedený článek vyžaduje, by tedy byla zachována. Nezákonnost lhůty k vycestování tak nelze dovodit.

24. K námitce porušení čl. 8 Úmluvy soud uvádí, že neprodloužení pobytové karty jistě představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Tento zásah však sleduje legitimní cíl ochrany veřejného pořádku a je přiměřený. Žalobce byl pravomocně odsouzen za závažnou, úmyslnou a dlouhodobě páchanou trestnou činnost. Veřejný zájem na ochraně společnosti proto v jeho případě převážil nad zájmem na zachování dosavadního pobytového oprávnění. Při hodnocení přiměřenosti žalovaný zohlednil, že žalobce má v České republice manželku a nezletilou dceru. Napadené rozhodnutí však neobsahuje zákaz vstupu na území; rodinný kontakt lze proto udržovat na dálku i osobními návštěvami. Žalobce rovněž může v budoucnu požádat o nové pobytové oprávnění, budou-li pro ně splněny zákonné podmínky.

25. Nejlepší zájem dítěte je významným hlediskem, nikoliv však hlediskem absolutním. Sám o sobě nemůže převážit nad konkrétně zjištěným a závažným ohrožením veřejného pořádku. Za těchto okolností je zásah do rodinného života žalobce v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy (viz rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 Azs 302/2020-45).

26. Na uvedené nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalobce svou trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen nyní popírá a odsouzení ke tříletému trestu odnětí svobody bagatelizuje.

27. Krajský soud zároveň konstatuje, že v napadeném rozhodnutí neshledal absenci posouzení zájmu nezletilé, naopak se žalovaný tomuto hledisku obsáhle věnuje (viz strana 9- 13 napadeného rozhodnutí).

28. Dále žalobce namítal rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 27 odst. 2 Směrnice, tedy namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou přiměřenosti a individualizace. Krajský soud shledal, že se žalovaný dostatečně zabýval individuálními okolnostmi a mírou účasti žalobce na předmětném zvlášť závažném zločinu. Tato námitka tak není důvodná. Žalovaný správně poukázal na neurčitost pojmu závažného narušení veřejného pořádku na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde se jeho výkladem podrobně zabýval s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, či rozsudky NSS č. j. 7 As 112/2011-65, č. j. 9 As 71/2010- 112, č. j. 7 As 15/2012-33, a další).

29. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného učiněnými na základě uvedené judikatury NSS, neboť veřejný pořádek zahrnuje základní normy nutné (a nevyhnutelné) pro fungování demokratického státu a společnosti, přičemž vedle norem právních se taktéž jedná o normy morální, sociální, politické a případně i náboženské. Při výkladu pojmu „porušení veřejného pořádku“ je rovněž správný odkaz na rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-149, podle nějž je nutné přihlédnout i ke všem relevantním okolnostem, jež mohou mít vliv na závažnost jednání žalobce a posouzení hrozby budoucího porušení veřejného pořádku. Mezi takové skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, ale i to, zda se po příchodu do České republiky dopustil další trestné či jinak protiprávní činnosti.

30. Ustanovení § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců je transpozicí čl. 27 Směrnice, podle níž musí být odepření práv v ní uvedených, tedy i právo cizince pocházejícího ze státu mimo území Evropské unie na pobyt na území státu patřícího do Evropské unie, založeno na osobním chování dotyčného jednotlivce, zde žalobce. Jeho jednání musí představovat aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, čímž jistě je bezpečnost a ochrana společnosti. Tu však žalobce opakovaně porušoval. Za porušení trestního zákona byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let. Žalobcem úmyslně spáchaný trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, na jehož spáchání se s ostatními obžalovanými podílel, a to ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, lze považovat za závažné porušení právního řádu, neboť sám zákonodárce daný trestný čin klasifikuje mezi zvlášť závažné zločiny. Objektem uvedeného trestného činu je zájem státu na kontrole překračování státních hranic, tedy na nedotknutelnosti a suverenitě státního území.

31. Rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2025, č. j. 3 Azs 132/2024-30, vychází ze závěrů a právní věty rozsudku NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, a dovozuje, že pokud dosud neuplynula zkušební lhůta stanovená v rozhodnutí o podmíněném trestu odnětí svobody, tak v „takovém případě si ono původní jednání, kterým došlo k závažnému narušení veřejného pořádku, pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává stále svou aktuálnost. NSS zde dále uvedl, že žadatel o přechodné povolení proto i nadále představuje nebezpečí veřejnému pořádku, a to s ohledem na předchozí závažnou trestnou činnost. Té se dopustil i žalobce, když jeho jednání nebylo jediným útokem, který by šlo označit za ojedinělý exces, ale jednalo se o páchání trestné činnosti v řádu několika let. Krajský soud má za to, že uvedený judikaturní závěr lze analogicky vztáhnout i pro případ žalobcovy stanovené zkušební doby v rámci podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody.

32. Nelze přijmout ani argumentaci žalobce, že by žalovaný dostatečně neindividualizoval jednání a postavení žalobce v organizované zločinecké skupině. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 6 specifikoval nejen fungování organizované zločinecké skupiny jako celku, ale zároveň i konkrétní závažné jednání žalobce.

33. Soud neshledal pochybení ani v tom, že žalovaný neprovedl žalobcem navržený výslech jeho osoby a manželky. Existence manželství, společné domácnosti i rodinných vazeb žalobce nebyla mezi účastníky sporná a žalovaný ji při posouzení přiměřenosti zohlednil. Žalobce přitom neuvedl, jaké konkrétní dosud nezjištěné skutečnosti by měly být navrženými výslechy prokázány. Za této situace byly výslechy nadbytečné; výslech účastníka či jeho rodinného příslušníka se provádí jen tehdy, nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jinak nebo je třeba objasnit sporné či rozporné okolnosti (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 Azs 161/2020-45, a ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 Azs 93/2018-34).

IV. Závěr a náklady řízení

34.Žaloba není důvodná, proto ji soud zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní také rozhoduje. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a odst. 1, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 24. června 2026 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.