32 A 7/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: N. H. N. proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Královehradeckého kraje Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Věkoše 4163, PSČ 503 41 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2026, č. j. KRPH-30206-70/ČJ-2026- 050022-SV, o zajištění takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to za účelem vycestování. Dobu zajištění stanovil dle § 125 odst. 1 téhož zákona do 18. 9. 2026 (78 dnů).

II. Shrnutí žalobních námitek

2. Žalobce se žalobou podanou nadepsanému soudu dne 20. 7. 2026 (k poštovní přepravě předané dne 16. 7. 2026) domáhá přezkoumání a zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného.

3. Namítá, že rozhodnutím o zajištění byl zkrácen na svých právech. Žalovaný dle žalobce porušil § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Žalovaný dle něj pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, když nijak nezohlednil jeho individuální situaci, zcela nedostatečně odůvodnil upřednostnění institutu zajištění před aplikací zákonných alternativ. Napadené rozhodnutí obsahuje strohé a nedostatečné odůvodnění, místy je zmatečné a je nepřezkoumatelné. Uvedl, že zcela absentuje vazba mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním, když žalovaný se podrobně nezabýval způsobem, jakým by k maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ze strany žalobce mohlo dojít.

5. Žalobce uvedl, že zajištění jako krajní prostředek ultima ratio zcela jistě a významně zasahuje do jeho základních lidských práv. Jeho užití by měla předcházet důkladná úvaha o jeho nezbytnosti a nemožnosti aplikovat alternativy. Zajištění jako prostředek ultima ratio představuje praktické zbavení osobní svobody. Ta je na území České republiky (dále jen „ČR“) chráněna ústavním pořádkem, a to Listinou základních práv a svobod (čl. 8), mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu ČR (např. čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a primárním unijním právem (čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie). Je-li tedy zajištění použito, nota bene správním orgánem a s možností ex post soudního přezkumu, pak je nutné trvat na tom, aby zdůvodnění takového rozhodnutí bylo obsahově a formálně kvalitní a přezkoumatelné, což se dle žalobce nestalo.

6. Žalobce namítl nepřiměřenou délku zajištění. Poukázal na to, že ustanovení § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců naznačuje, že se jedná o krajní opatření používané na co nejkratší možnou dobu.

7. Dle žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí stroze a obecně vyjádřil k nemožnosti uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný např. mohl žalobci uložit v koordinaci se Správou uprchlických zařízení povinnost zdržovat se v jednom z přijímacích či pobytových středisek. Žalovaný tak měl více možností, jak se vypořádat se situací žalobce a přesto přikročil k nepřísnější možné variantě postihu. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné, neboť uložení mírnějších opatření řádně nezohlednilo.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, které soudu zaslal dne 22. 7. 2026 spolu se správním spisem, navrhl její zamítnutí. Zrekapituloval skutkové okolnosti, které předcházely vydání rozhodnutí o zajištění, chronologicky popsal průběh vedeného správního řízení a v něm činěné kroky a zopakoval důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí o zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

9. Žalovaný setrval na názoru, že napadené rozhodnutí o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem. Zdůraznil, že žalobce na území Evropské unie vstoupil za účelem výkonu nelegálního zaměstnání a dlouhodobě zde pobýval neoprávněně bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění, přičemž si byl svého protiprávního postavení vědom. Během svého několikaletého pobytu nepodnikl žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Dále poukázal na to, že žalobce deklaroval úmysl vrátit se do Německa, nikoliv vycestovat do Vietnamu.

10. K námitce nedostatečného individuálního posouzení žalovaný uvedl, že osobní poměry žalobce zjišťoval v rámci výslechu a všechny relevantní skutečnosti při rozhodování zohlednil. Neshledal přitom žádné okolnosti, které by bránily zajištění nebo odůvodňovaly jiný postup.

11. Pokud jde o možnost uložení zvláštních opatření namísto zajištění, žalovaný (stejně jako v napadeném rozhodnutí) podrobně vysvětlil, proč je považoval za neúčinná. Žalobce neměl na území České republiky žádnou evidovanou adresu pobytu, nebyl schopen uvést místo, kde by mohl přebírat korespondenci a kde by se zdržoval, nedisponoval finančními prostředky k poskytnutí finanční záruky (uvedl, že není ani nikdo, kdo by za něho tuto záruku složil) a podle žalovaného nebyl vzhledem ke svému dosavadnímu jednání dostatečně důvěryhodný, aby bylo možné spoléhat na plnění oznamovacích či hlásicích povinností. Z těchto důvodů dospěl žalovaný k závěru, že zvláštní opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců (ani jedno z jeho čtyř forem) by nezajistila realizaci správního vyhoštění. Proto nebylo přistoupeno ani k možnosti uložit povinnost zdržovat se v jednom z přijímacích středisek Správy uprchlických zařízení.

12. Žalovaný dále odmítá tvrzení o nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti napadeného rozhodnutí. Má za to, že z chování žalobce zjevně vyplývá riziko maření či ztěžování výkonu správního vyhoštění, neboť nelegálně vstoupil na území Evropské unie, několik let zde neoprávněně pobýval, a po svém zajištění opakovaně využíval prostředky mezinárodní ochrany a soudního přezkumu, aniž by projevil vůli dobrovolně vycestovat do země původu.

13. K samotné délce zajištění žalovaný uvedl, že byla stanovena s ohledem na potřebu ověřit totožnost žalobce, zajistit náhradní cestovní doklad vietnamského státního příslušníka a organizačně připravit jeho vycestování. Stanovenou dobu do 18. 9. 2026 proto považuje za přiměřenou a nezbytnou k dosažení účelu zajištění.

14. Žalovaný má rovněž za to, že se dostatečně zabýval individuální situací žalobce, náležitě odůvodnil nemožnost využití mírnějších opatření a vydal zákonné a přezkoumatelné rozhodnutí o zajištění.

IV. Posouzení věci krajským soudem

15.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, když žalobce ani žalovaný nařízení jednání nepožadovali a soud neshledal jednání jako nezbytné. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. Shrnutí skutkového stavu věci.

16. Žalobce byl dne 20. 3. 2026 zkontrolován cizineckou policií ve Vrchlabí. Při kontrole nepředložil cestovní doklad (ztratil ho asi v roce 2021 v Rusku) ani povolení k pobytu a následně bylo zjištěno, že na území ČR ani jiného členského státu EU nepobývá oprávněně. Do protokolu o výslechu dne 21. 3. 2026 žalobce uvedl, že do schengenského prostoru vstoupil v roce 2022 nelegálně, bez cestovního dokladu a pobytového oprávnění, přičemž od té doby pobýval v Německu, kde příležitostně pracoval jako skladník. Do ČR přicestoval taxíkem dne 18. 3. 2026 za svým známým. Všechny příbuzné má ve Vietnamu. Dále uvedl, že ve Vietnamu mu nic nehrozí, může se tam vrátit, ale na vycestování nemá žádné finanční prostředky. V ČR ani na území Evropské unie nemá žádné rodinné či soukromé vazby. Chtěl by se vrátit do Německa.

17. Dne 21. 3. 2026 mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu tří let a následující den byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ještě téhož dne však podal žádost o mezinárodní ochranu, v důsledku čehož bylo jeho zajištění ukončeno a dále setrvával v zařízení pro zajištění cizinců v režimu zákona o azylu.

18. Poté, co byla jeho žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta (rozhodnutím ze dne 7. 4. 2026) a následně neuspěl ani se žalobou proti tomuto rozhodnutí (rozsudek o zamítnutí žaloby nabyl právní moci dne 26. 6. 2026), byl napadeným rozhodnutím (ze dne 3. 7. 2026) znovu zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění, doba zajištění byla stanovena do 18. 9. 2026 z důvodu potřeby ověření totožnosti žalobce, zajištění náhradního cestovního dokladu a realizace jeho návratu do země původu (v podrobnostech viz str. 2-6 napadeného rozhodnutí). Právní posouzení 19.Soud se zabýval nejprve žalobním bodem týkajícím se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pokud by soud jeho nepřezkoumatelnost shledal, vedlo by to bez dalšího ke zrušení takového rozhodnutí. Jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), nepřezkoumatelnost je závažnou vadou správního rozhodnutí, která brání tomu, aby takové rozhodnutí mohlo být po věcné stránce přezkoumáno soudem. Tato vada se vyskytuje ve dvou obecných formách, jež vyplývají z § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

20. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí bude dána např. tehdy, nebude-li z něj vůbec možno zjistit, jak správní orgán rozhodl, ať už pro úplnou absenci výroku nebo jeho vnitřní rozporností (k tomu např. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 127/2002–28), případně zásadní nesrozumitelností odůvodnění (k tomu rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002–24). O nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost se naopak nebude jednat tehdy, je-li možné určité nedostatky odstranit výkladem rozhodnutí jako celku, a to v kontextu proběhlého řízení, obsahu správního spisu a podání účastníků (k tomu rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006–72).

21. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je způsobena především nedostatkem skutkových důvodů rozhodnutí, např. pokud se správní orgán nezabýval všemi relevantními okolnostmi věci (k tomu rozsudek NSS soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75), není-li zřejmé, z jakých skutkových závěrů žalovaný vycházel, z jakých podkladů učinil své skutkové závěry a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (k tomu rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak vzniká zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (i implicitně) reagovat. Přehlédnout nicméně nelze fakt, že správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38).

22. Žádnou z uvedených vad napadené rozhodnutí netrpí, krajský soud je nepřezkoumatelným (ani zmatečným) neshledal. O přezkoumatelnosti rozhodnutí svědčí již fakt, že žalobce s ním a zejména jeho odůvodněním polemizuje. Soud proto přistoupil k jeho věcnému posouzení a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Spornou otázkou mezi účastníky je posouzení, zda v případě žalobce, kterému bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění, byl dán důvod pro jeho zajištění za účelem vycestování namísto aplikace zákonných alternativ formou uložení některého ze zvláštních opatření.

24. Dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.

25. Dle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.

26. Dle ustanovení § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

27. V ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců počítá právní úprava s následujícími alternativami zajištění formou zvláštních opatření: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (“finanční záruka”); c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

28. Zajištění cizince je přípustné jen za podmínek definovaných zákonem o pobytu cizinců, směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), a především ústavním pořádkem České republiky spolu s mezinárodními smlouvami v oblasti lidských práv, jimiž je Česká republika vázána. Lze k němu přistoupit pouze tehdy, není-li možno využít mírnější účinná opatření, a musí sledovat vymezený účel, jímž je zabránění nepovolenému vstupu cizího státního příslušníka na území a realizace jeho vyhoštění či vydání, především v případech existence nebezpečí, že cizinec bude správní vyhoštění mařit nebo jinak ztěžovat (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, rozsudky NSS ze dne 4. 9. 2012, čj. 7 As 97/2012-26, či ze dne 24. 2. 2022, čj. 2 Azs 235/2021-54; všechny zde uváděné rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz; z judikatury Evropského soudu pro lidská práva např. rozsudky ze dne 15. 11. 1996, Ch. proti Spojenému království, č. 22414/93, ze dne 25. 3. 1995, Q. proti Francii, č. 18250/91, ze dne 29. 1. 2008, S. proti Spojenému království, č. 13229/03, či ze dne 19. 2. 2009, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05].

29. Zajištění cizince je institutem umožňujícím policii zasáhnout do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu osoby. Podmínky, za kterých k tomu může dojít, stanoví § 124 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince mimo dalších podmínek tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, tj. mírnějších opatření dle § 123b téhož zákona.

30. Možnost uložení mírnějších donucovacích opatření je nutno zvažovat vždy na základě konkrétních okolností případu. Jak uvedl již žalovaný, žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, čehož si byl vědom. Ani z výpovědí samotného žalobce (ten v rámci provedeného výslechu dne 21. 3. 2026 uvedl, že v ČR není hlášen na žádné adrese, není schopen říct ani konkrétní adresu, na níž by se zdržoval, nemá žádné finanční prostředky, chce se vrátit zpět do Německa) nebylo dle názoru krajského soudu možné dovodit, že by v jeho případě bylo na místě uložení některého ze zvláštních opatření za účelem jeho vycestování, neboť v jeho případě byly důvodné obavy, že by takový postup nebyl s ohledem na sledovaný cíl (vycestování žalobce z území států EU) účinný. Uložení zvláštních opatření by tak k dosažení účelu zajištění nedostačovalo.

31. Uvedená zvláštní opatření představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření však předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu vyhoštění. Možnost aplikace zvláštního opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Důvod, proč žalovaný správní orgán nepřistoupil pouze ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování, vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz strany 7-8), kde je s odkazem na výpovědi žalobce poukázáno na neschopnost žalobce sdělit konkrétní místo pobytu v ČR, kde by mohl garantovat svoji přítomnost ke splnění opatření, zřejmý nedostatek jeho finančních prostředků pro možnost finanční záruky, oslabení důvěryhodnosti žalobce, že se bude hlásit policii ve stanovené době nebo v místě určeném policií (s ohledem na jeho úmysl vrátit se do Německa). Úvahy žalovaného tak vycházejí z výpovědí žalobce učiněných při jeho výslechu ze dne 21. 3. 2026 a z dalších výše uvedených skutečností zjištěných v průběhu správního řízení. Na tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí proto soud v podrobnostech odkazuje.

32. Podle § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Tato zákonem předvídaná situace dopadá i na případ žalobce, který projevil úmysl vrátit se zpět do Německa, kde však rovněž pobýval nelegálně, a nikoli do své domovské země - Vietnamu.

33. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že v daném případě by uložení mírnějších opatření za účelem vycestování namísto zajištění bylo zcela zjevně neúčinné. Krajský soud souhlasí i s reakcí žalovaného na žalobní námitku, proč nepřistoupil k možnosti uložit žalobci povinnost zdržovat se v jednom z přijímacích středisek Správy uprchlických zařízení (viz bod 11 tohoto rozsudku).

34. K žalobní námitce nepřiměřené délky zajištění krajský soud konstatuje, že ke sledovanému účelu zajištění se úzce váže i přípustná délka jeho trvání. Zákon o pobytu cizinců v § 125 odst. 1 sice stanoví, že doba zajištění nesmí (až na výjimky) přesáhnout 180 dnů, to však neznamená, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze automaticky stanovit až na tuto maximální dobu. Délka zajištění (každého jednotlivého) nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. V odůvodnění vedlejšího výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, musí správní orgán mimo jiné uvést, „jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Klíčové pro danou věc je dostačující vysvětlení jednotlivých kroků, které bude třeba učinit pro realizaci vyhoštění. Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79). Následným úkolem správního soudu je pak přezkoumat, zda správní orgán postupuje v řízení o správním vyhoštění s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů, a zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli (viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020-48).

35. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v projednávané věci žalovaný při stanovení lhůty vycházel z doporučení Ředitelství služby cizinecké policie, které stanovuje orientační dobu zajištění cizince do zařízení pro zajištění cizinců dle § 124 zákona o pobytu cizinců, v případě občana Vietnamu, který je bez cestovního dokladu, na 90 dnů. Při stanovení doby trvání zajištění žalovaný rovněž přihlédl k době, která je nutná k zabezpečení náhradního cestovního dokladu, přepravních dokladů, zabezpečení obstarání letenky, či vyjednání průvozu cizince přes jiné státy Evropské unie, kdy je nutné zajistit policejní eskortu přes dotčený stát, komunikaci s domovským státem o zpětvzetí cizince do domovského státu apod. (viz str. 9 rozhodnutí). Žalovaný tedy stanovil dobu zajištění s ohledem na minimálně odhadnutou délku 90 dnů v tomto předpokládaném limitu.

36. Dle krajského soudu v rozhodnutí o zajištění stanovená doba trvání omezení svobody na 78 dnů tak odpovídá individuálním okolnostem případu žalobce, nelze dovodit, že by žalovaný v tomto směru postupoval svévolně či paušálně, neboť zohlednil zkušenosti s přípravou realizace správního vyhoštění právě do domovské země žalobce, tj. do Vietnamské socialistické republiky.

37. Žalobcem namítané porušení příslušných ustanovení správního řádu, Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je formulováno pouze obecně (či jen částečnou parafrází citovaných ustanovení), a proto soudu neumožňuje bližší vypořádání. Nadto obecné odkazy na porušení různých ustanovení nepředstavují řádný žalobní bod (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, čj. 10 Azs 65/2017-72).

V. Závěr a náklady řízení

38.Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobu důvodnou, rovněž nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto výrokem I. žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť úspěšnému žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a odst. 1, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 30. července 2026 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: R. V.