32 Ad 18/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: Domov seniorů Metuj s.r.o., se sídlem Velké Svatoňovice 61, 542 35 Velké Svatoňovice, IČ: 288 06 000, zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem Advokátní kanceláře Nypl, Novák, Kavalírová a partneři se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociální věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2015, č.j. 2015/36469-223/1, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje, Odboru sociálních věcí č.j. 8393/SV/2015/Gr/SpD/13-4 ze dne 12. 5. 2015 a zamítl odvolání žalobce v souladu s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobce se dopustil správního deliktu podle § 107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) tím, že nejméně od září 2014 poskytuje v provozovně na adrese Klosova 471, 549 01 Nové Město nad Metují, pobytovou sociální službu typu domova pro seniory dle § 49 zákona o sociálních službách, a to bez oprávnění k jejímu poskytování ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách (výrok I), za uvedený správní delikt byla žalobci podle § 107 odst. 5 písm. f) zákona o sociálních službách uložena pokuta ve výši 250 000 Kč (výrok II), a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč (výrok III), to vše do 15 kalendářních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval skutková zjištění správního orgánu I. stupně ve vztahu k jednotlivým odvolacím námitkám. Uvedl, že sociální služby lze v České republice poskytovat výhradně na základě registrace podle § 78 zákona o sociálních službách. Zdůraznil, že zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, v ust. § 3 odst. 3 výslovně upravuje, že živností není poskytování sociálních služeb dle zvláštního předpisu. Registraci dle zákona o sociálních službách pak nelze nahrazovat živnostenským oprávněním. Žalovaný následně citoval ustanovení § 49 zákona o sociálních službách s výčtem základních činností, které obsahuje pobytová služba domov pro seniory se závěrem, že výčet činností, které žalobce poskytuje svým klientům na základě smlouvy o ubytování a o využívání služeb s ubytováním spojených, smlouvy o poskytnutí pomoci a příkazní smlouvy, odpovídají základním činnostem, případně i fakultativním činnostem vymezenými zákonem o sociálních službách pro domov pro seniory v § 49 zákona o sociálních službách. Nelze tedy akceptovat argument žalobce, že klient může, ale nemusí tyto služby využívat, a z tohoto důvodu se nejedná o poskytování sociálních služeb. Dalším znakem sociální služby je dle žalovaného způsob prezentace žalobce na veřejnosti, který na svých webových stránkách požadoval po zájemcích poskytnutí informací, které nesouvisí s poskytováním příspěvku na péči. Žalovaný dále uvedl, že podle § 83 odst. 3 zákona o sociálních službách je asistent sociální péče povinen poskytovat pomoc osobně. Z rozpisu směn asistentů pak plyne, že neposkytují pomoc výhradně osobám, s nimiž mají uzavřenou smlouvu o poskytnutí pomoci. Na uvedenou péči pak dle žalovaného nelze vztáhnout ani výjimku uvedenou v ustanovení § 83 ods.t 1 zákona o sociálních službách, podle kterého se registrace podle § 79 nevyžaduje, poskytuje-li osobě pomoc osoba blízká nebo asistent sociální péče, který tuto činnost nevykonává jako podnikatel. Žalovaný dospěl k závěru, že ač nebylo prokázáno, že asistenti sociální péče jsou v pracovněprávním vztahu k žalobci, z příkazních smluv a ubytovacích smluv vyplývá, že žalobce tuto péči zprostředkovává, uvedenými smlouvami se zavázal zajistit pro klienty činnosti, které odpovídají základním činnostem domova pro seniory. Dále nelze přehlédnout, že platba za poskytnutou péči byla klientem hrazena na účet žalobce a nikoli přímo asistentovi sociální péče. Žalovaný uvedl, že přestože nebylo prokázáno, že by žalobce přímo připravoval rozpis služeb jednotlivých asistentů, je nepochybné, že péče byla zajišťována a hrazena jeho prostřednictvím. Žalovaný ke kritice žalobce na adresu rady města Nové město nad Metují, která mu neumožnila změnu v užívání objektu, protože není poskytovatelem sociálních služeb, namítl, že k uvedenému posouzení není kompetentní. Zdůraznil však, že v případě nesplnění registračních podmínek, tj. materiálního a technického zajištění, nelze sociální služby poskytovat. Žalovaný se zabýval i výší uložené pokuty a odůvodněním této výše. Uvedl, že správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 250 000 Kč, tj. v jedné čtvrtině maximální možné sazby (až do 1 000 000 Kč). Při jejím stanovení vycházel správní orgán I. stupně z toho, že žalobce poskytoval sociální službu, která byla klienty hrazena, tedy nikoli bezúplatně, jednatelka žalobce si s ohledem na svoji kvalifikaci (vzdělání ve zdravotní a sociální oblasti) musela být vědoma povinností podle zákona o sociálních službách, služba byla poskytována v době místního šetření 66 osobám, jedná se tedy o velké zařízení, které je kapacitně srovnatelné s krajem či obcemi zřizovanými příspěvkovými organizacemi. Při uložení výše pokuty správní orgán I. stupně zohlednil i skutečnost, že při místním šetření nebyly zjištěny nedostatky v kvalitě poskytování služeb. Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že uložená pokuta představuje pro žalobce citelný zásah do jeho majetkových práv, na druhé straně však nemohl přehlédnout typovou závažnost uvedeného správního deliktu, která je vyjádřena v horní hranici pokuty. Konstatoval, že se jedná o nejzávažnější delikt v oblasti sociálních služeb, kdy se subjekt bez registrace vyhýbá všem povinnostem a kontrolním mechanismům stanoveným pro poskytovatele sociálních služeb. Žalovaný tak neshledal v postupu a závěrech správního orgánu I. stupně žádné pochybení, proto odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný směšuje dohromady služby, které byly ubytovaným poskytovány asistenty sociální péče, se službami, které asistentům poskytuje sám žalobce. Uvedl, že žalobce není subjektem smlouvy o poskytnutí pomoci, ani tyto smlouvy pro ubytované nepřipravuje, pouze zprostředkovává kontakt mezi ubytovaným a asistentem sociální péče, a to na základě příkazní smlouvy, pokud ubytovaný má o zprostředkování kontaktu žalobcem zájem, případně provádí vyúčtování příspěvku na péči dle pokynů příkazce. Žalobce zdůraznil, že asistenti sociální péče s ním nejsou v žádné formě pracovněprávního vztahu, žalobce jejich činnost nijak neorganizuje (nepřipravuje rozpis služeb), z příspěvku na péči, který na základě příkazních smluv uzavřených s ubytovanými asistentům přeposílá, ničeho neinkasuje, neposkytuje žádné služby, které by z něj byly hrazeny. Uvedl, že z výpovědi paní B., asistentky sociální péče a zdravotní sestry (viz protokol o místním šetření ze dne 9. 4. 2015) vyplývá, že rozpis služeb připravovala sama a že se žalobcem není v žádné formě pracovněprávního vztahu. Ubytovaní uzavřeli příkazní smlouvy s žalobcem na základě své svobodné vůle a žalobce pro ubytované tyto služby na základě příkazních smluv zprostředkovává. Namítl, že zákon o sociálních službách ani jiný právní předpis nezakazuje, aby příjemce příspěvku na péči svěřil spravování „administrativních záležitostí“ spojených s jeho poskytováním jinému. Žalobce ubytovaným poskytuje pouze ubytování a stravování a zajišťuje pro ubytované dobrovolný program, kterého se mohou a nemusí zúčastnit. Sociální péči „zajišťuje“ výhradně tak, že ubytovaným, kteří ho k tomu zmocní, pomůže asistenta vyhledat a vyřešit s tím spojené administrativní záležitosti, nezajišťuje tuto péči ve vlastním slova smyslu. Žalobce trvá na tom, že není subjektem smlouvy o poskytnutí pomoci a sociální péči ubytovaným neposkytuje. Žalobce zopakoval, že již v odvolání uvedl, že nijak nezastírá, že se ve svém podnikání zaměřuje na seniory, neboť jeho původním záměrem bylo poskytovat registrovanou sociální službu. Jeho záměr však byl zmařen rozhodnutím rady města Nové město nad Metují, která nesouhlasila se změnou v užívání objektu, čímž žalobci fakticky znemožnila registraci získat. Žalobce však již investoval značné finanční prostředky do úpravy objektu provozovny za účelem jejímu přizpůsobení potřebám seniorů (vybavení pokojů polohovacími postelemi atd.), proto se jednatelka žalobce rozhodla využít zrekonstruovaný objekt za účelem poskytování ubytovacích služeb především pro seniory. Žalobce poskytuje ubytovaným i stravu, kterou nemusí odebírat, v prostorách penzionu mají možnost ohřevu vlastní stravy. Rovněž tak účast na programu připraveném žalobcem je dobrovolná. Ubytovaní nejsou nijak omezeni v pohybu, mohou kdykoliv odejít mimo penzion. Z místního šetření vyplynulo, že žalobce poskytuje služby v čistém a upraveném prostředí, ubytovaní si kvalitu služeb chválí. Žalobce má za to, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká a její zaplacení by pro něho mělo likvidační charakter. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí (podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publikováno pod. č. 2092/2010 Sb. NSS). Žalobce namítá, že v daném případě se žádný ze správních orgánů osobními a majetkovými poměry žalobce vůbec nezabýval, a to i přesto, že dle uvedené judikatury a také ve smyslu ust. § 50 odst. 3 správního řádu je povinen tak učinit. Dále uvedl, že i v doporučeném postupu č. 2/2014 Ministerstva práce a sociálních věcí týkajícího se problematiky neregistrovaných sociálních služeb a stíhání správního deliktu poskytování služeb bez oprávnění k jejich poskytování je uvedeno, že účel sankce je represivní a preventivní, nikoliv likvidační. Žalobce proto pro případ, že by soud neshledal žalobu důvodnou, ve smyslu ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. navrhl, aby pokutu uloženou mu rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím, jako nepřiměřenou snížil. Uvedl, že rozhodnými kritérii pro úvahu soudu o splnění podmínek pro jeho moderační zásah jsou především kritéria vztahující se k osobě pachatele, zejména pak jeho majetkové poměry (L. Jemelka, M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1162 s. S. 646-655). Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě doložil smlouvu o ubytování, příkazní smlouvu, protokol z místního šetření. (Uvedené listiny jsou rovněž založeny ve správním spise). Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zopakoval předmět řízení a zjištěný skutkový stav věci. Dle žalovaného bylo jednoznačně prokázáno, že klientům zařízení žalobce je poskytována sociální služba typu domova pro seniory ve smyslu § 49 zákona o sociálních službách. Skutečnost, že ji poskytují asistenti sociální péče, na uvedeném faktu nic nemění. Žalovaný připomněl, že primárním účelem institutu asistenta sociální péče je poskytování sociální péče v přirozeném prostředí, kdy asistent poskytuje tuto péči osobně, což není případ žalobce. Naopak žalobce tím, že vede evidenci smluv asistentů s klienty, zprostředkovává činnost asistentů, zajišťuje zdravotní, sociální a ošetřovatelskou péči, vybavení pokojů, zprostředkuje úhrady za asistentské služby, se fakticky chová jako poskytovatel sociální služby. Žalobce jako právnická osoba tak poskytuje sociální služby bez oprávnění, čímž naplnil znaky správního deliktu podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Žalovaný zdůraznil, že zákonný požadavek, aby sociální služby byly poskytovány na základě oprávnění formou registrace, není samoúčelný, nýbrž má být garancí kvality poskytované péče. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že zásadně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že, skutečnost, že služby jsou klientům poskytovány asistenty sociálních služeb podle rozpisu směn, není nijak významné pro závěr učiněný žalovaným, že žalobce poskytuje pobytovou sociální službu bez oprávnění. Dle názoru žalobce je naopak tento fakt v dané věci zásadní. Žalobce zopakoval, že asistenti sociálních služeb nejsou s ním v žádné formě pracovněprávního ani jiného smluvního vztahu, jejich činnost nijak neorganizuje, pouze jim umožňuje, aby za ubytovanými do zařízení docházeli. Asistenti si svoji činnost organizují sami, sami si připravují a uzavírají smlouvy o poskytnutí pomoci s klienty, sami si připravují rozpis služeb. Žalobce se na této jejich činnosti žádným způsobem nepodílí a nemůže proto být za tuto činnost ani sankcionován. Dle názoru žalobce ani skutečnost, že v ubytovacím zařízení žalobce sdílely pokoj osoby, které se před tím neznaly, nemůže prokazovat údajné porušení zákona o sociálních službách. Namítl, že mnohá ubytovací zařízení nabízejí různé typy pokojů, mezi nimi i sdílené pokoje, které ubytovaným šetří náklady na ubytování. Žalobce má za to, že ubytovaným poskytuje služby v souladu se zákonem, pro jím poskytované služby zákon nevyžaduje oprávnění ve smyslu zákona o sociálních službách, dle jeho názoru ani v předcházejícím řízení nebylo prokázáno, že by sám žalobce služby vyžadující takové oprávnění poskytoval. Ve zbytku odkázal na obsah žaloby. Usnesením ze dne 19. října 2015 krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě rozhodl při jednání. V přezkumném řízení soud provedl důkaz obsahem předložených správních spisů obou stupňů, z nichž ověřil následující rozhodné skutečnosti: Správní řízení ve věci správního deliktu podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách spočívajícího v poskytování sociálních služeb bez oprávnění k jejich poskytování podle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách bylo zahájeno z moci úřední dne 13. 3. 2015 na základě podnětu Úřadu práce ČR ze dne 7. 1. 2015, který v rámci řízení o přiznání příspěvku na péči upozornil na poskytování ubytovacích, stravovacích a ošetřovatelských služeb v zařízení žalobce příjemcům příspěvku na péči. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce má od 17. 12. 2010 vydáno živnostenské oprávnění na hostinskou činnost, ubytovací služby a další činnosti na provozovně Klosova 471, 549 01 Nové Město nad Metují. Žalobce se na svých webových stránkách prezentuje jako zařízení pro seniory od soběstačných až po osoby nesoběstačné a imobilní. Kromě ubytování a stravování žalobce nabízí ošetřovatelskou a zdravotnickou péči a volnočasové aktivity. Žalobce zveřejnil formuláře, v nichž zjišťuje kromě základních údajů i výši důchodových dávek, příspěvku na péči, informace o zdravotním stavu, seznam užívaných léků, vyjádření ošetřujícího lékaře včetně požadavku na anamnézu a seznam věcí, které si má klient vzít na pobyt. Správní orgán provedl dne 9. 4. 2015 místní šetření v provozovně žalobce na adrese Klosova 471, 549 01 Nové Město nad Metují, při němž bylo zjištěno, že v zařízení jsou jednolůžkové až třílůžkové pokoje, vybavené polohovacími postelemi, některé i signalizačním zařízením pro přivolání pomoci. Dveře pokojů jsou označeny jmény ubytovaných. Aktuálně bylo v zařízení umístěno 66 klientů z celkové kapacity 74 klientů. Na místě bylo hovořeno s některými asistenty sociální péče, např. paní B., která zároveň vykonává činnost zdravotní sestry, rozděluje léky, spolupracuje s lékařem, který do zařízení dochází jednou týdně a má zde pro tyto účely i ordinaci (není jeho zaměstnancem). Paní B. je zaměstnancem Pro Care Medical s.r.o., pobočka Hradec Králové, u žalobce sestavuje rozpis služeb asistentů sociální péče, z něhož vyplývá, že jednotliví asistenti se nestarají jen o klienta, s nímž mají uzavřenou smlouvu o péči, ale střídají se ve směnách a poskytují péči všem klientům na příslušném poschodí (oddělení). Dále bylo zjištěno, že někteří asistenti provádí i některé úkony zdravotní péče, jako např. výdej léků, aplikace injekcí či další zdravotnické úkony (dle výpovědi asistenta D.). Asistenti nejsou v pracovněprávním ani jiném smluvním vztahu s žalobcem, s klientem mají uzavřenou smlouvu o poskytnutí pomoci. Z vyjádření jednatelky žalobce vyšlo najevo, že jednotlivé smlouvy o poskytování pomoci (péče) mezi klientem a asistentem jsou uloženy v zařízení, zná jejich obsah, má k nim přístup. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že klientům zařízení žalobce je prostřednictvím asistentů sociální péče (podle rozpisu služeb) poskytována pobytová služba typu domova pro seniory ve smyslu § 49 zákona o sociálních službách, neboť jsou zde osobám se sníženou soběstačností zejména z důvodu věku, poskytovány služby ubytování, stravování, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu a pomoc při osobní hygieně formou ošetřovatelské činnosti zajišťovanou asistenty sociální péče střídajících se ve směnách (bez ohledu na to s kým ten který asistent měl uzavřenou smlouvu), formou zajištění lékařské péče a dalších činností v rámci denního programu žalobce, které zahrnují i zprostředkování kontaktu s okolím, sociálně terapeutické i aktivizační činnosti. Žalobce zprostředkovává kontakt klientů s asistenty, poskytnuté služby zúčtuje a to tak, že klienti zasílají příspěvek na péči žalobci a ten jej přeposílá asistentům sociální péče. Správní orgán I. stupně upozornil, že primárním účelem institutu asistenta sociální péče je umožnit poskytování pomoci a péče v přirozeném sociálním prostředí klienta (typicky u něj doma), nikoliv nahrazovat personál v pobytovém zařízení sociálních služeb. Má tak za prokázáno, že asistenti sociální péče sice mají s jednotlivými osobami uzavřenou smlouvu o poskytnutí pomoci, ve skutečnosti však pomoc poskytují všem osobám na jednotlivých odděleních podle rozpisu směn. Žalobce tím, že vede evidenci smluv asistentů s klienty, zprostředkovává činnost asistentů, zajišťuje zdravotní, sociální a ošetřovatelskou péči, vybavení pokojů, zprostředkuje úhrady za asistentské služby, se fakticky chová jako poskytovatel sociální služby. Žalobce jako právnická osoba tak poskytuje sociální služby bez oprávnění, čímž naplnil znaky správního deliktu podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Při jednání soudu zástupci účastníků setrvali na svých návrzích, které v souladu se svými písemnými podáními přednesli. Pověřená zástupkyně žalobce předložila k důkazu tabulky o využívání pomoci v roce 2015 klienty ubytovanými v zařízení žalobce, z nichž vyplývá, který z asistentů sociální péče se o kterého klienta staral, je v nich uvedena i odměna za péči. Navrhla výslech některých asistentů sociální péče, pokud by to soud považoval za vhodné. Soud s odkazem na ust. § 52 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že navržený důkaz výslechem asistentů sociální péče nebude proveden pro nadbytečnost a z důvodu ekonomiky řízení. Pověřená zástupkyně žalobce zopakovala, že uložená pokuta je nepřiměřená a pro žalobce likvidační. Uvedla, že žalovaný se nezabýval při jejím uložení osobními a majetkovými poměry žalobce, kdy žalobce podniká se ztrátou a účetní závěrka je veřejně přístupná informace v Obchodním rejstříku. Žalovaný tím porušil ustanovení správního řádu, nerespektoval ani judikaturu NSS. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení a pro případ, že by žalobu neshledal důvodnou, aby uloženou sankci moderoval. Žalovaný setrval na zamítnutí žaloby v celém rozsahu, náklady řízení nepožadoval. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem, ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posouzení věci soud vycházel z následujících rozhodných skutečností, platné právní úpravy a učiněných právních závěrů. Sociální služby lze poskytovat pouze na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb dle § 78 a násl. zákona o sociálních službách. Pokud provozovatel tímto oprávněním nedisponuje, dopouští se správního deliktu neoprávněného poskytování sociálních služeb dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Registraci podle § 78 a násl. zákona o sociálních službách nelze obejít tím, že provozovatel získá živnostenské oprávnění. Jak již správně poukázaly správní orgány obou stupňů, v ust. § 3 odst. 3 zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně uvedeno, že živností není poskytování sociálních služeb dle zvláštního předpisu. Obdobně i nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností uvádí, že obsahem činnosti „poskytování služeb pro rodinu a domácnost“ není poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách. Podle ust. § 49 odst. 1 zákona o sociálních službách se v domovech pro seniory poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. V odstavci 2 jsou uvedeny základní činnosti uvedené služby: a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) aktivizační činnosti, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Zjištěný skutkový stav byl podrobně popsán v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobní námitky se v zásadě shodují s odvolacími námitkami, k nimž se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Ač žalobce dokola opakuje, že sociální péči ubytovaným klientům neposkytuje, že není subjektem smlouvy o poskytnutí pomoci a že asistenti sociální péče s ním nejsou v žádné formě pracovněprávního vztahu, jejich činnost neorganizuje, ale pouze zprostředkovává, krajský soud se po provedeném přezkumném řízení ztotožnil s posouzením věci a učiněnými závěry správních orgánů obou stupňů. Žalobce měl v úmyslu, což otevřeně přiznává, poskytovat registrovanou sociální službu. Jeho záměr byl zmařen rozhodnutím rady města Nové město nad Metují, která nesouhlasila se změnou v užívání objektu, „čímž žalobci fakticky znemožnila registraci získat“. Žalobce investoval do úpravy objektu finanční prostředky, a proto se rozhodl využít zrekonstruovaný objekt za účelem poskytování ubytovacích služeb především pro seniory. Na uvedeném zcela jistě není nic nezákonného, kdyby zůstalo u využívání zařízení k účelům, na který má žalobce uděleno živnostenské oprávnění, tedy pro hostinskou činnost (živnost ohlašovací řemeslná) a celou řadu ohlašovacích živností volných, mezi nimi i ubytovací služby (obecně) a dalších činností s ubytováním nesouvisejících (příkladmo zpracování dřeva, výroba textilií, výroba stavebních hmot, pronájem a půjčování věci movitých, realitní činnost, překladatelská a tlumočnická činnost. Ve výčtu činností je i poskytování služeb pro rodinu a domácnost, jak je však uvedeno výše, obsahem této činnosti není a nemůže být poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách. Žalobce nezískal oprávnění k poskytování sociálních služeb dle § 78 a násl. zákona o sociálních službách a povinnost zákonné registrace obešel využitím asistentů sociální péče ve smyslu § 83 zákona o sociálních službách. V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že formálně péči ubytovaným klientům pobírajícím příspěvek na péči poskytovali asistenti sociální péče, kteří měli sjednané smlouvy o poskytnutí pomoci s klienty, reálně však neposkytovali osobní pomoc a péči jen té osobě, s níž měly uzavřenou smlouvu (ve smyslu § 83 odst. 3 zákona o sociálních službách), ale všem ubytovaným na příslušném patře (oddělení) podle rozpisu směn. Uvedený závěr nebyl vyvrácen ani důkazem předloženým před soudem, když z tabulek o využívání pomoci lze formálně zjistit toliko jméno klienta, jméno asistenta, v kolonce-odměna za péči je ručně vyplněna částka a posledním údajem je podpis asistenta. Nikde nefiguruje podpis klienta, z důkazu není rovněž zřejmé, zda a jakým způsobem byla odměna za péči zaplacena (v hotovosti, na účet). Je tedy nepochybné, že poskytování péče je v případě žalobce navenek zajištěno prostřednictvím asistentů sociální péče, ale ve skutečnosti podmínky a péče o ubytované osoby odpovídají pobytové sociální službě typu domova pro seniory podle § 49 zákona o sociálních službách. K hrazení péče je využíván příspěvek na péči. Z důkazů provedených ve správním řízení (z protokolu o místním šetření ze dne 9. 4. 2015, sdělení pí B. a dalšího asistenta, rozpisu služeb asistentů sociální péče, sdělení jednatelky žalobce, obsahu smluv o ubytování a využívání služeb s ubytováním spojených, o poskytnutí pomoci, smlouvy příkazní, původních webových stránek žalobce) bylo dle názoru soudu dostatečně objasněno, jak asistenti sociální péče fakticky v zařízení žalobce fungovali, přičemž využití asistenta sociální péče v daném případě neodpovídá účelu a povaze tohoto institutu, tedy „zajištění dostupnosti potřebné pomoci v oblastech s málo dostupnými sociálními službami terénního charakteru a současně umožnit lidem, kteří vyžadují pomoc jiné fyzické osoby, aby mohli i nadále zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí bez nutnosti využívat zařízení sociálních služeb“. Asistent sociální péče je tedy institut, který má umožnit lidem závislým na pomoci druhé osoby obejít se bez pobytové služby a nikoli naopak, jako tomu bylo v případě žalobce, tj. poskytovat ubytování a další služby osobám závislým na pomoci jiné osoby, pobírajícím příspěvek na péči a z něho hradit, i když zprostředkovaně, služby asistenta sociální péče. Požadavek zákona, aby sociální služby byly poskytovány na základě oprávnění formou registrace, má být zárukou kvality poskytované péče osobám, které jsou v různém stupni závislé na pomoci jiné osoby. Jedná se o osoby zranitelné, proto je nezbytný přísný požadavek zákona na splnění všech podmínek pro poskytování uvedených služeb (§ 79 a násl. zákona o sociálních službách) a s tím spojená kontrola jejich dodržování ze strany státu. I když v zařízení žalobce nebyly shledány nedostatky v poskytované péči, v uvedeném soud dává žalobci zapravdu, neospravedlňuje to fakt, že žalobce zprostředkovaně poskytoval sociální služby v rozporu se zákonem. Krajský soud konstatuje, že na výše uvedené praktiky, tj. prostřednictvím asistentů sociální péče obcházet povinnost registrace dle § 78 a násl. zákona o sociálních službách opakovaně upozorňuje ve svých zprávách po provedených návštěvách ubytovacích zařízení pro seniory veřejná ochránkyně práv. Krajský soud ve shodě se závěry žalovaného má za dostatečně prokázáno, že žalobce prostřednictvím asistentů sociální péče (i když s ním nejsou v žádné formě pracovněprávního vztahu) poskytuje pobytovou sociální službu typu domova pro seniory, a to bez oprávnění k jejímu poskytování, čímž se dopustil správního deliktu podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Krajský soud tak neshledal žalobní námitky, pro které se žalobce domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, důvodnými. Podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že poskytuje sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování podle § 78 odst.

1. Za tento správní delikt se podle § 107 odst. 5 písm. f) stejného zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2016, uloží pokuta do 1 000 000 Kč. Žalobce poprvé až v žalobě rozvádí nepřiměřenost výše uložené pokuty, jejíž zaplacení by pro něho mělo likvidační charakter odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu o povinnosti přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele, což správní orgány neučinily. Podle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, odvolací správní orgán přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí jen v rozsahu odvolacích námitek. Krajský soud má za to, že žalovaný vzhledem k uplatněné odvolací námitce („uložená pokuta se jeví jako nepřiměřeně vysoká“) dostatečně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil i výši správním orgánem I. stupně uložené pokuty z hlediska kritérií uvedených v § 108 odst. 2 zákona o sociálních službách, tj. závažnost správního deliktu, způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Uvedl, že správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu ve výši 250 000 Kč, tj. v jedné čtvrtině maximální možné sazby a zrekapituloval, které rozhodné skutečnosti správní orgán I. stupně při jejím uložení posuzoval (viz shora). Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že uložená pokuta představuje pro žalobce citelný zásah do jeho majetkových práv, na druhé straně však nemohl přehlédnout typovou závažnost uvedeného správního deliktu, která je vyjádřena v horní hranici pokuty. Konstatoval, že se jedná o nejzávažnější delikt v oblasti sociálních služeb, kdy se subjekt bez registrace vyhýbá všem povinnostem a kontrolním mechanismům stanoveným pro poskytovatele sociálních služeb. Krajský soud má při vědomosti judikatury Nejvyššího správního soudu za to, že hledisko osobních a majetkových poměrů na výši pokuty v tom smyslu, aby nebyla likvidační, je myšleno na případy, aby jinak řádné podnikání nemuselo skončit, to však není případ žalobce, který od samého začátku založil své „podnikání“ v sociální oblasti, zaměřené na seniory, na obcházení zákona. Sledovat likvidační charakter je tak jistě možné u podnikání, na kterém má společnost zájem a které není provozováno v rozporu se zákonem. Situace žalobce je však úplně odlišná a zde naopak zájem společnosti spočívá na tom, aby nadále k uvedenému jevu nedocházelo. Žaloba obsahuje eventuální petit, tj. návrh, aby krajský soud pro případ, že neshledá důvodnost žalobního návrhu na zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, uplatnil své oprávnění moderace trestu vyplývající z § 78 odst. 2 s. ř. s. Tedy aby uloženou pokutu ve výši 250 000 Kč jako nepřiměřenou snížil. Dle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že ke snížení uloženého trestu může soud přistoupit pouze za předpokladu, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jaké skutečnosti byly při uložení sankce zohledněny. Žalobci, který je právnickou osobou, byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč, tedy v jedné čtvrtině v té době maximální možné výše. Pro úplnost soud uvádí, že s účinností od 1. 8. 2016 bylo ustanovení § 107 odst. 5 písm. f) zákona o sociálních službách změněno tak, že za správní delikt poskytování sociální služby bez oprávnění k jejímu poskytování podle § 78 odst. 1 cit. zákona se uloží pokuta do 2 000 000 Kč. Stoprocentní navýšení maximální výše pokuty pak jednoznačně nasvědčuje závažnosti uvedeného deliktu a zájmu společnosti na jeho postihu. Nad rámec uvedeného krajský soud dále ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu připomíná, že smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7 As 22/2012- 23, dostupný na www.nssoud.cz). Takové skutečnosti krajský soud neshledal. Krajskému soudu proto nezbylo, než žalobu jako celek zamítnout, protože nepřisvědčil z důvodů shora uvedených žádné ze žalobních námitek a neshledal tak důvodným ani jeden ze žalobních návrhů, tedy jak návrh na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), tak návrh na moderaci uloženého trestu (§ 65 odst. 3 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval a krajský soud z obsahu soudního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 21. října 2016 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně