32 Ad 4/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: J. M. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2026, č. j. RN-xx takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná rozhodnutím č. II ze dne 29. 12. 2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodla podle § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.") tak, že doplatek starobního důchodu ve výši 29 653 Kč, na který vznikl žalobci nárok za dobu od 26. 9. 2025 do 5. 1. 2026, bude použit na úhradu splatného dluhu žalobce na pojistném nebo penále v částce 1 020 427 Kč osoby samostatně výdělečně činné.

2. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce námitky, v nichž nesouhlasil s použitím doplatku starobního důchodu na úhradu dluhu na pojistném a penále osoby samostatně výdělečně činné a žádal o vyplacení celé částky, neboť výše jeho důchodu je nižší než nezabavitelná částka. Své námitky odůvodnil zejména zdravotním stavem, principem lidské důstojnosti, právním rozporem a ochranou podle soudní praxe, kdy příjemce důchodu je chráněn před zabavením částek nad zákonnou hranici nezabavitelného minima.

3. Žalovaná námitky žalobce jako nedůvodné zamítla a prvostupňové rozhodnutí jako správné potvrdila. K námitkám žalobce ohledně údajného nerespektování zákonů o životním a existenčním minimu a nezabavitelné částce uvedla, že postupovala v souladu s právními předpisy. Zákony řeší výpočet výše případných srážek z příjmů na úhradu splatných závazků od určitého data do budoucna, nikoli od minulosti. Dále uvedla, že dávky důchodového pojištění nelze považovat za mzdu. Proto žalovaná není právní úpravou nezabavitelného minima a životního minima vázána zavedením pravidelných měsíčních splátek důchodu. Postupovala v souladu s ustanovením § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb., který takový postup předvídá a umožňuje.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce namítá nezákonnost postupu žalované při zajištění doplatku starobního důchodu podle § 115a zákona č. 582/1991 Sb. Podle jeho názoru žalovaná přistoupila k zajištění celé částky doplatku mechanicky, aniž by individuálně posoudila jeho osobní, majetkové a zdravotní poměry. Doplatek důchodu přitom nepředstavuje mimořádný příjem, ale součást dávky důchodového pojištění určené k zabezpečení základních životních potřeb poživatele důchodu. Zdůraznil, že pobírá starobní důchod ve výši 8 908 Kč měsíčně, pohybující se na hranici minimálních prostředků k zajištění základních životních potřeb. Úplné zajištění doplatku důchodu proto představuje citelný zásah do jeho sociální situace a fakticky jej zbavuje prostředků, které mají sloužit k jeho obživě a úhradě nezbytných životních nákladů.

5. Dále poukázal na skutečnost, že právní řád poskytuje zvýšenou ochranu příjmům sloužícím k zajištění existenčního minima jednotlivce. V exekučním řízení je tato ochrana vyjádřena institutem nezabavitelné částky, který brání úplnému odnětí prostředků nezbytných k obživě dlužníka. Podle žalobce je třeba obdobné principy respektovat i při aplikaci § 115a zákona č. 582/1991 Sb., neboť není přijatelné, aby správní orgán mohl bez výslovné zákonné opory postihnout dávku důchodového pojištění intenzivněji než soudní exekutor.

6. Žalobce namítl porušení zásady proporcionality. Žalovaná podle něj nezkoumala jeho skutečné životní náklady, zdravotní stav ani možnost méně zatěžujícího postupu, například postupného splácení. Napadené rozhodnutí tak postrádá individuální posouzení dopadů zásahu do práv žalobce a neobsahuje úvahu o přiměřenosti zvoleného opatření. Takový postup je podle žalobce v rozporu s ochrannou funkcí dávek sociálního zabezpečení a představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Z těchto důvodů považuje zajištění doplatku důchodu za nezákonné a materiálně protiústavní.

7. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně požádal, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek.

8. Usnesením ze dne 18. 3. 2026 soud žalobě odkladný účinek nepřiznal.

III. Vyjádření žalované a replika žalobce

9. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že postup při použití doplatku starobního důchodu na úhradu dluhu na pojistném a penále byl plně v souladu s § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb. S odkazem na obsah správního spisu uvedla, že žalobce měl ke dni 18. 9. 2025 evidován dluh na pojistném ve výši 352 835 Kč a penále ve výši 667 592 Kč, tedy celkový závazek ve výši 1 020 427 Kč. Za situace, kdy byl žalobci přiznán starobní důchod a vznikl mu doplatek důchodu za období od 26. 9. 2025 do 5. 1. 2026 ve výši 29 653 Kč, byla žalovaná oprávněna tento doplatek použít na částečnou úhradu uvedeného dluhu.

10. Žalovaná zdůraznila, že citované ustanovení zákona jí takový postup výslovně umožňuje, jestliže jde o dluh osoby samostatně výdělečně činné na pojistném nebo penále. Připomněla současně princip fungování důchodového systému, který je založen na průběžném financování z odvodů pojistného. Smyslem právní úpravy je mimo jiné umožnit alespoň částečné uspokojení pohledávek vůči osobám, které si dlouhodobě neplnily svou zákonnou povinnost odvádět pojistné.

11. Dále uvedla, že podle osobního listu důchodového pojištění byl žalobce v určitých obdobích osobou samostatně výdělečně činnou, avšak vůči systému sociálního zabezpečení mu vznikl značný dluh, jehož existence je doložena výší dlužného pojistného a penále. Žalovaná proto považuje za zcela namístě, že po přiznání starobního důchodu využila zákonný mechanismus a doplatek důchodu započetla na úhradu tohoto závazku. Má za to, že její postup odpovídal zákonu i účelu právní úpravy a že rozhodnutí o použití doplatku důchodu na úhradu dluhu bylo správné a zákonné. Setrvala na napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby.

12. Žalobce v podané replice namítá, že žalovaná aplikovala § 115a zákona č. 582/1991 Sb. mechanicky a bez zohlednění konkrétních okolností případu. Podle jeho názoru se žalovaná nevypořádala s jeho osobními, majetkovými a sociálními poměry a omezila se na formální konstatování existence dluhu na pojistném a penále. Žalobce uvedl, že v důsledku nevyplacení doplatku starobního důchodu se po dobu téměř čtyř měsíců ocitl bez jakýchkoliv finančních prostředků a byl nucen spoléhat na pomoc svých rodičů ve věku 90 a 85 let. Takový zásah podle něj významně překračuje meze přiměřenosti a citelně zasahuje do jeho sociální situace.

13. Dle žalobce nelze právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří vykládat pouze formálně, ale s ohledem na zachování důstojné existence jednotlivce. Situace, kdy je starobní důchodce po několik měsíců bez příjmu a odkázán na pomoc rodinných příslušníků vysokého věku, podle něj představuje závažný zásah do základních životních podmínek. Žalovaná se přitom podle žalobce nezabývala skutečnými důsledky svého rozhodnutí a nevzala v úvahu jeho individuální poměry. Žalobce připouští existenci dluhu vůči správě sociálního zabezpečení, avšak namítá, že ani tato skutečnost neopravňuje žalovanou k postupu, jehož výsledkem je faktické odepření prostředků nezbytných k uspokojování základních životních potřeb. Má za to, že použití celého doplatku důchodu bylo nepřiměřené, v rozporu s ochranou lidské důstojnosti a právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Jednání, skutkové a právní závěry krajského soudu

14.Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

15. Při jednání žalobce odkázal na podanou žalobu a repliku. Uvedl, že s postupem žalované nesouhlasí. Zopakoval, že téměř tři měsíce se ocitl bez jakýchkoliv finančních prostředků, byl odkázán na pomoc svých starých rodičů. Musel si půjčovat od různých lidí a doplatek důchodu chtěl použít na vrácení takto půjčených peněz. Postup žalované považuje za nepřiměřený, při výkonu uvedeného rozhodnutí mu měla být ponechána nezabavitelná částka, a nikoli odebrán celý doplatek důchodu, na který má i podle ústavy nárok. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí, náklady řízení nežádal.

16. Pověřená pracovnice žalované odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Uvedla, že žalovaná postupovala v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 582/1991 Sb., které takový postup předvídá a umožňuje, aniž by žalovaná musela posuzovat další kritéria, jichž se žalobce dovolává. Citované ustanovení ji žádnou takovou povinnost neukládá. Navrhla zamítnutí žaloby, náklady řízení nežádala.

17. Krajský soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 14. 9. 2025 žádost o přiznání starobního důchodu od 20. 7. 2025. Rozhodnutím žalované č. I. ze dne 29. 12. 2025 mu byl přiznán starobní důchod od 26. 9. 2025. Současně vznikl doplatek důchodu za období od 26. 9. 2025 do 5. 1. 2026 ve výši 29 653 Kč. Součástí spisové dokumentace je oznámení okresní správy sociálního zabezpečení, podle něhož je u žalobce evidován ke dni 18. 9. 2025 dluh na pojistném ve výši 352 835 Kč a penále ve výši 667 592 Kč, tedy celkem 1 020 427 Kč. Rozhodnutím žalované č. II. ze dne 29. 12. 2025 bylo rozhodnuto o použití doplatku starobního důchodu ve výši 29 653 Kč na úhradu splatného dluhu žalobce na pojistném a penále v částce 1 020 427 Kč osoby samostatně výdělečně činné 19.Podle § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb. lze doplatek důchodu nebo jeho část použít na úhradu dluhu na pojistném nebo penále, jde-li o dluh osoby samostatně výdělečně činné, které by doplatek důchodu náležel. Z citovaného ustanovení vyplývá zákonné oprávnění žalované použít doplatek důchodu na úhradu dlužného pojistného a penále.

20. V posuzované věci nebylo mezi účastníky sporné, že žalobce byl osobou samostatně výdělečně činnou a že vůči orgánům sociálního zabezpečení evidoval dluh významně převyšující částku doplatku důchodu. Žalovaná proto postupovala v souladu se zákonem, jestliže celý doplatek důchodu použila na částečnou úhradu uvedeného dluhu.

21. Námitku žalobce, že žalovaná měla před použitím doplatku individuálně posuzovat jeho sociální, majetkové či zdravotní poměry, soud neshledal důvodnou. Ustanovení § 115a zákona č. 582/1991 Sb. takovou podmínku nestanoví a správní orgán není oprávněn zákonné podmínky rozšiřovat ani zužovat. Pokud zákon spojuje možnost použití doplatku důchodu s existencí dluhu na pojistném nebo penále, nemůže být aplikace tohoto ustanovení podmíněna dalšími kritérii, která zákonodárce výslovně neupravil. Účelem § 115a zákona č. 582/1991 Sb. je ochrana fiskálních zájmů systému sociálního zabezpečení a umožnění úhrady dluhů vůči tomuto systému z doplatků dávek, nikoliv primárně ochrana životních potřeb pojištěnce. Lze rovněž konstatovat, že citované ustanovení představuje zvláštní zákonný způsob započtení či úhrady veřejnoprávního dluhu z prostředků, které by jinak byly vyplaceny jako doplatek důchodu.

22. Nelze přisvědčit ani argumentaci žalobce založené na analogii s exekučním právem. Postup podle § 115a zákona č. 582/1991 Sb. nepředstavuje exekuci ani výkon rozhodnutí, nýbrž zvláštní zákonem upravený institut sociálního zabezpečení. Pravidla občanského soudního řádu upravující nezabavitelnou částku se proto na danou věc neuplatní. Samotná skutečnost, že exekuční právo poskytuje dlužníkovi určitý rozsah ochrany, neznamená, že shodná pravidla musí být bez dalšího aplikována i na právní vztahy výslovně upravené zvláštním veřejnoprávním předpisem. V tomto směru lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2022, č. j. 3 Ads 324/2025-35, v němž uvedl: „

23. Nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. je institutem řízení o výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 115a organizačního zákona ale upravuje možnost započtení pohledávky veřejného práva proti veřejnoprávnímu závazku, tedy situaci, na niž by bylo možné úpravu nezabavitelné částky aplikovat nanejvýš analogicky. Smyslem nezabavitelné částky totiž je, aby i po provedených srážkách z daného měsíčního příjmu zůstalo povinnému minimální množství finančních prostředků na zabezpečení jeho základních životních potřeb na daný měsíc. Tato zákonná ochrana se ale vztahuje výhradně na měsíčně vyplácené peněžní prostředky (též dávky starobního důchodu), nikoliv na započtení úhrnného doplatku starobního důchodu za předcházející období ve smyslu § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona, jelikož smysl a účel úhrnného doplatku je (poněkud) odlišný. Je třeba vnímat zásadní rozdíl v tom, že v případě průběžně vyplácených důchodových dávek zákon neumožňuje započtení veřejnoprávní pohledávky vůči veřejnoprávnímu závazku; úhrada dlužného závazku proto musí být realizována cestou výkonu rozhodnutí (exekučního řízení), v němž se pravidlo obsažené v § 278 o. s. ř. aplikuje, a to právě s ohledem na předpoklad, že z průběžně vyplácené důchodové dávky jsou průběžně pokrývány základní životní potřeby příjemce důchodu. V případě souhrnného doplatku důchodu však zákonodárce výslovně v § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona vzájemné započtení veřejnoprávních pohledávek a závazků umožnil, aniž by bylo nutné přistoupit k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Proto se právní úprava vykonávacího řízení aplikovat nemůže.“ 23.Krajský soud neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří). Žalobci byl starobní důchod přiznán a je mu vyplácen v zákonem stanovené výši. Ve výši přiznaného starobního důchodu se odráží pracovní minulost žalobce, který v období od 1. 1. 1996 do 20. 1. 2005 a od 21. 7. 2005 do 18. 10. 2017, tedy téměř 20 let nevykazoval žádnou dobu pojištění (žalobce si je této skutečnosti sám vědom a nijak ji nesporoval), což se samozřejmě negativním způsobem projevilo na výši jeho starobního důchodu. Napadené rozhodnutí se týká pouze způsobu naložení s jednorázovým doplatkem důchodu, nikoliv samotného nároku na pravidelnou výplatu starobního důchodu. Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je podle čl. 41 odst. 1 Listiny realizováno v mezích prováděcích zákonů, mezi něž náleží i zákon č. 582/1991 Sb. Žalovaná postupovala v souladu s tímto zákonem, když aplikovala ustanovení § 115a, a nelze proto dovodit protiústavnost jejího postupu pouze z toho důvodu, že důsledkem aplikace zákona byla úhrada části dluhu žalobce vůči systému sociálního zabezpečení.

24. Krajský soud nepřehlíží tíživou sociální situaci žalobce ani skutečnost, že použití doplatku důchodu na úhradu evidovaného dluhu pro něj představovalo citelný zásah. Současně však nelze odhlédnout od širších okolností případu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci vznikl vůči systému sociálního zabezpečení dluh na pojistném a penále přesahující částku jednoho milionu korun, přičemž tento dluh vznikal dlouhodobě v souvislosti s neplněním jeho zákonných povinností jako osoby samostatně výdělečně činné. Žalobce tak po značnou část svého produktivního života nepřispíval do systému sociálního zabezpečení v rozsahu, v jakém mu ukládal zákon, ačkoli tento systém je založen na principu solidarity a průběžného financování z příspěvků ekonomicky aktivních osob. Za této situace nelze přehlédnout, že žalobce se nyní dovolává ochrany práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, jehož realizace je však neoddělitelně spojena s fungováním systému důchodového pojištění a s plněním povinností, které účast na tomto systému předpokládá. Přestože právo na důchod není podmíněno bezdlužností a žalobci byl starobní důchod v souladu se zákonem přiznán, nelze považovat za nespravedlivé ani nepřiměřené, použila-li žalovaná zákonem předvídaný institut k alespoň částečné úhradě závazku, který žalobce vůči systému sociálního zabezpečení dlouhodobě má. Žalovaná se námitkám žalobce stran přiměřenosti zásahu (postup dle výslovného zmocnění zákona) a dovolávání se ponechání „životního minima“, byť stručně, vyjádřila na straně 2 dole napadeného rozhodnutí.

25. Soud má za to, že v projednávané věci je třeba zachovat rovnováhu mezi ochranou sociálních práv jednotlivce a ochranou legitimních zájmů systému sociálního zabezpečení. Přijetí argumentace žalobce by ve svém důsledku znamenalo, že osoba, která si po dlouhá léta neplnila povinnost odvádět pojistné, by nemohla nést žádné důsledky tohoto jednání ani v situaci, kdy jí vznikne nárok na doplatek důchodu. Takový závěr by byl v rozporu s účelem § 115a zákona č. 582/1991 Sb., jakož i se zásadou, že nikdo nemůže těžit z vlastního dlouhodobého porušování zákonných povinností. Žalovaná proto nepochybila, pokud zákonem stanoveným způsobem použila doplatek důchodu k částečné úhradě dluhu žalobce na pojistném a penále.

26. Za této situace soud uzavírá, že žalovaná aplikovala § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb. v souladu s jeho textem i účelem, skutkový stav zjistila dostatečně a její právní závěry jsou správné. Napadené rozhodnutí proto netrpí vadou nezákonnosti ani nepřezkoumatelnosti. Soud proto podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Náklady řízení

27.Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný a správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, toto právo nenáleží dle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 15. července 2026 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: R. V.