32 Az 10/2017

Rubrum

č. j. 32 Az 10/2017- 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: O. S. zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokáte se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2017, č.j. OAM-2/LE-LE05- HA11-2014, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem Sevastoposká 378/16, 101 00 Praha 10 - Vršovice, se přiznává odměna ve výši 12. 342,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2 32 Az 10/2017

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR) byl zkrácen na svých právech.

3. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce žalobce namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil podmínky udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Při posuzování pronásledování žalobce z důvodu náboženství na základě jeho tvrzení, že mu byla vyvražděna rodina muslimy pro to, že jeho otec konvertoval ke křesťanství, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 40/2007-133, jenž se zabýval mimo jiné formou a intenzitou projevů okolí vůči žadateli o mezinárodní ochranu pramenících z jeho náboženského přesvědčení nebo náboženských praktik. Žalobce zdůraznil, že z citovaného rozsudku nelze v žádném případě vyvodit, že by snad vyvraždění rodiny žadatele o mezinárodní ochranu samo o sobě nemohlo být dostatečným a azylově relevantním projevem pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení. Dle žalobce je zcela nepochybné, že dostatečným projevem negativních reakcí ze strany okolí může být i jediná událost, pokud dosahuje obzvlášť podstatné intenzity. Zdůraznil, že vyvraždění jeho rodiny takovým dostatečně intenzivním projevem ze strany jeho okolí bezesporu je, ostatně lze si jen těžko představit více traumatizující událost. Za nepravdivé označil tvrzení žalovaného, podle nějž byl vystaven pouze ojedinělé události. Ve skutečnosti bylo vyvraždění jeho rodiny až výsledkem dlouhodobé série výhrůžek rodině žalobce pramenících právě z konverze jeho otce. To, že žalobce již nebyl následně vystaven podobnému jednání, je dáno tím, že se skrýval na jiných místech Sierry Leone a posléze v zahraničí. Uzavřel, že událost spočívající ve vyvraždění jeho rodiny byla vyvrcholením systematického pronásledování a vyhrožování ze strany neznámých islámských radikálů, a nelze ji považovat za událost ojedinělou, izolovanou nebo dokonce náhodnou.

4. Žalovaný rovněž zaujal stanovisko, podle nějž události, kterým musel žalobce čelit, nelze chápat jako pronásledování, s odůvodněním, že jednání žalobcem popsané rozhodně není podporováno státní mocí Sierra Leone, k čemuž odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, podmiňující ochranu před pronásledováním prostřednictvím azylu tím, aby se žadatel nejprve účinně obrátil na místní domovské orgány. Žalobce namítl, že v jeho případě je tento postup nepoužitelný, jeho situace je rozdílná. Byla mu vyvražděna celá rodina, což je nejzávažnějším zločinem ve všech kulturách a právních systémech světa. Požadavek na to, aby se výslovně domáhal ochrany proti takto závažnému jednání a aby sám inicioval vyšetřování takto závažného zločinu, je neakceptovatelný. I s ohledem na informace obsažené ve spisovém materiálu, týkající se relativně stabilní situace v Sierra Leone, je dle žalobce nepochybné, že naprostá ignorace hromadné vraždy žalobcovy rodiny ze strany Za správnost vyhotovení: J. L. 3 32 Az 10/2017 policie, je dostatečným důvodem pro to, aby se ani nepokusil na místní policii obrátit a domáhat se u ní nějaké ochrany. Žalovanému je bezpochyby známo, že v Sierra Leone jako ve všech státech a státních zřízeních v posledních několika staletích je vražda (natož hromadná vražda) veřejnoprávním deliktem, který je stíhán ex officio, a v žádném případě nelze po jediném přeživším z vyvražděné rodiny (tedy po traumatizované osobě) vyžadovat, aby se domáhal zahájení vyšetřování. To, že žalobce nebyl nijak kontaktován policií, aby byl alespoň vyslechnut o okolnostech vyvraždění jeho rodiny, svědčí o tom, že v jeho případě existuje zcela nepochybná, byť třeba nikoliv navenek artikulovaná vůle policie věc neřešit. Žalobci se nelze divit, že se obává toho, že se obětí svévolného násilí stane i on.

5. Žalobce shrnul, že oprávněně vychází z toho, že se jeho rodina stala obětí muslimských radikálů pro konverzi jeho otce. On sám byl vychován jako křesťan, ačkoliv podle představy muslimů je s ohledem na to, že se narodil muslimovi, stále muslimem. Je proto pochopitelné, že trpí odůvodněným strachem z pronásledování pro svoje náboženské přesvědčení a pro jeho praktikování. Protože vyvraždění jeho rodiny bylo sierraleonskou policií ignorováno, není na místě, aby se obracel s žádostí o pomoc na bezpečnostní složky Sierry Leone, a jsou v jeho případě naplněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný ve svém vyjádření namítal nedůvodnost žaloby. Odkázal na obsah správního spisu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je obava, že bude v případě návratu do vlasti, stejně jako jeho rodinní příslušníci, zavražděn ozbrojenými muslimy. K uvedené obavě žalovaný uvedl, že dle obstaraných zpráv o zemi původu tvoří populace křesťanů v Sierra Leone vzhledem k populaci muslimů náboženskou menšinu. Vzájemný poměr vyznavačů zmíněných náboženství je z velké části daný geografií a kmenovou příslušností. Žalobce sdělil, že během svého pobytu ve vlasti žil v provincii ležící na severu země, v oblasti obydlené převážně muslimy. Vztah mezi křesťany a muslimy je dle žalovaného velmi tolerantní, jak dokazuje založená zpráva, když uvádí, že sňatky mezi příslušníky různých náboženských skupin byly běžné a akceptované, a mnoho rodin mělo mezi svými členy křesťany a muslimy žijící v jedné domácnosti. Výroční zpráva MZV USA o svobodě vyznání dále uvádí, že většina občanů slavila všechny náboženské svátky bez ohledu na denominaci, a to doma i ve svatostáncích. Někteří občané vyznávali jak islám, tak křesťanství. Informace OAMP k tomu doplňuje, že náboženské komunity, zejména muslimská a křesťanská, koexistují bez konfliktů, mnozí obyvatelé Sierry Leone praktikují křesťanství a islám současně. Náboženský koncensus mezi muslimy a křesťany je podporován také státní mocí, jak např. uvádí Zpráva Freedom House – Svoboda ve světě 2016 – Sierra Leone. Svoboda vyznání je dle této zprávy zaručená ústavou a v praxi respektovaná, a Sierra Leone byla několikrát oceněna Organizací spojených národů a dalšími subjekty za kulturu tolerance překonávající etnické a náboženské rozdíly.

7. Žalovaný připustil, že ztráta rodiny pro žalobce představovala bezesporu traumatizující událost. K událostem podobného druhu však dochází i v jiných případech, které jsou posuzovány dle trestního práva dané země. Vzhledem k závažnosti zmíněného trestného Za správnost vyhotovení: J. L. 4 32 Az 10/2017 činu žalovaný očekává, že žalobce projeví vůli domoci se nápravy u příslušných státních orgánů v zemi původu, popř. uplatní možnost obrátit se ve věci vraždy svých rodinných příslušníků na jim nadřízené orgány, pokud by se nemohl domoci výsledku vyšetření tohoto činu u prvoinstančních policejních či soudních orgánů. Žalobce během své výpovědi ze dne 3. 1. 2014 sdělil, že se na policisty neobrátil, protože policisté jsou muslimové a v chudinské oblasti nemají čas a nezabývají se vyšetřováním událostí tohoto druhu, které se v této oblasti dějí poměrně často. Během zmíněného pohovoru však vypověděl, že pokud by bylo započato trestní stíhání vrahů jeho rodičů, čímž implicitně sdělil, že existovala možnost dát podnět policii k trestnímu stíhání, vnímal by svůj pohyb v oblasti, ve které k vraždám došlo, jako riziko. Žalovaný v souladu s podklady rozhodnutí a na základě výpovědí žalobce shrnul, že činnost policie v Sierra Leone nedosahuje např. evropského standardu, což však nezakládá důvod k ignoraci její existence, apod. Žalobce neprokázal, že by mu státní orgány Sierra Leone pomoc odmítly. Uzavřel, že žalobce neuvedl takové skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že byl ve vlasti vystaven pronásledování ve smyslu zákona o azylu, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti.

8. Za správné žalovaný považoval i rozhodnutí v části o neudělení doplňkové ochrany, které je podrobně zdůvodněno. Má za to, že se při posuzování žádosti žalobce o mezinárodní ochranu se nedopustil žádné nezákonnosti, žalobce nebyl postupem žalovaného zkrácen na svých hmotných či procesních právech. Napadené rozhodnutí bylo dle jeho názoru vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem, navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

IV. Replika žalobce

9. V replice na vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že žalovaný v jeho případě nesprávně vyhodnotil podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Namítl, že stát nemusí být přímým aktérem pronásledování, postačí jeho pasivita v případě, že pronásledovateli jsou jednotlivci či skupiny na státu nezávislé a jím nekontrolované. Tato koncepce byla převzata i do směrnice Rady ES č. 83/2004. Je přitom zcela irelevantní, z jakého důvodu je státní moc nečinná. Pokud stát není schopen zajistit ochranu proto, že k tomu nemá dostatek prostředků, nebo proto, že se o pronásledování nedozví, a dokonce z objektivních příčin ani dozvědět nemůže (např. pro úplné přerušení spojení s oblastí), není toto pronásledování o nic méně způsobilé pro udělení azylu.

10. K ochraně ze strany státu namítl, že žadatel o udělení azylu není povinen žádat svůj vlastní stát o poskytnutí ochrany, pokud je pronásledován státem, resp. státem kontrolovanými jednotlivci a skupinami. Ani žadatel pronásledovaný osobami, které nejsou kontrolovány státem, takovou povinnost nemá, pokud prokáže dobrý důvod, proč se neobrátil na svůj stát se žádostí o ochranu. Tímto důvodem mohou být dle žalobce překážky na jeho vůli nezávislé (válečný stav) nebo jeho svobodné rozhodnutí nevyhledat ochranu státu z důvodu objektivních okolností (neúčinnost ochrany, neexistence právního státu), ze kterých lze usuzovat, že stát není ochoten nebo schopen ochranu poskytnout. V jeho případě je zcela nepochybné, že stát vůbec nereagoval na pronásledování žalobce a jeho rodiny, které vyústilo až ve fatální hromadnou vraždu. Nebylo zahájeno trestní stíhání, žalobce nebyl ani kontaktován sierraleonskou policií, z čehož plyne, že příslušné bezpečnostní úřady nepovažovaly hromadné vyvraždění Za správnost vyhotovení: J. L. 5 32 Az 10/2017 rodiny z náboženských důvodů za důvod se věcí zabývat. V takové situaci je dle názoru žalobce trvání na tom, aby podal podnět k trestnímu stíhání, nemístné a absurdní. Ocitl se bez prostředků, sotva si zachránil holý život a byl nucen uprchnout do jiné části země a začít se skrývat. Je dle něho pochopitelné, že již nenašel sílu ani odvahu, aby se sám pokusil iniciovat příslušné trestní řízení, které mělo být pochopitelně zahájeno a v každém alespoň základně fungujícím právním státě by zahájeno bylo. Má za to, že žalovaný přistoupil k posouzení jeho povinnosti obrátit se o pomoc na sierraleonské orgány paušálně a bez vyhodnocení specifik jeho situace, tj. zejména neomluvitelné nečinnosti bezpečnostních složek Sierra Leone, nedostatečně posoudil meritum věci a dospěl k nesprávnému závěru o neudělení mezinárodní ochrany. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). O žalobě rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když účastníci na výzvu krajského soudu obsahující řádné poučení nevyjádřili nesouhlas s takovým postupem.

12. V přezkumném řízení soud vycházel z obsahu předloženého správního spisu, z něhož ověřil, že žalobce dne 3. 1. 2014 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že se narodil a žil v obci Magburaka, severní provincii Tonkolili, je svobodný, hlásí se ke kreolské národnosti, vyznává pentekostalismus (letniční hnutí), není a nikdy nebyl členem žádné politické strany či jiné organizace. Vlast opustil dne 28. 12. 2013 z obavy o život. Uvedl, že jeho rodina, která byla původně muslimská, konvertovala ke křesťanství a bylo jí vyhrožováno. Jednou přišli muslimští teroristé k nim domů a zabili jeho rodiče a tři sourozence. Žalobce v té době nebyl doma, ale hledali ho. Odešel do osady Kambala ve stejné provincii, protože se obával se, že ho uvedené osoby najdou. Nikoho neměl a neměl žádné zázemí. V Kambale potkal muže, který mu pomohl získat vízum, aby mohl z vlasti vycestovat. Na území ČR vstoupil dne 30. 12. 2013 (nelegálně letecky z Dakaru, hlavního města Senegalu, kam cestoval autobusem přes tranzit v Guinei). V případě návratu do vlasti se obává, že bude vrahy svých rodičů nalezen a zabit.

13. Při pohovoru provedeném stejného dne výše uvedené skutečnosti rozvedl. Zopakoval, že vlast opustil proto, že je sirotek, teroristé zavraždili jeho rodiče, a jeho život je ze stejného důvodu v ohrožení.

14. K okolnosti smrti svých rodičů uvedl, že jeho otec dostával ze skrytého čísla výhrůžné SMS, že pokud nepřestoupí k islámu, bude zavražděn. Na policii se otec neobrátil, myslel si, že to není vážné. Někdy v srpnu v roce 2011 byl žalobce v noci za domem na toaletě a uslyšel divné zvuky a výkřiky. Nutili otce, aby konvertoval k islámu, otec odmítl. Pak uslyšel už jen výstřely. Utekl do buše, kde přespal a následující den odešel do Kambaly. Zjišťoval informace od svých známých, kteří mu řekli, že jeho rodina byla zavražděna. Žalobce se domnívá, že uvedený čin spáchali muslimští teroristé, protože po otci požadovali, aby konvertoval k islámu. K dotazu žalovaného však výslovně uvedl, že neví, kdo byli pachatelé. Dále vysvětlil, že když byl malý, jeho rodina konvertovala ke křesťanství, doma se modlili a v neděli chodili společně do letničního kostela znovuzrození v Tonkolili. Po smrti rodinných příslušníků se stal sirotkem (jeho Za správnost vyhotovení: J. L. 6 32 Az 10/2017 prarodiče již zemřeli), měl strach. Na policii se neobrátil proto, že policisté jsou muslimové (v dané oblasti tvoří muslimové většinovou populaci) a v chudinské oblasti uvedené události nevyšetřují, neboť jsou poměrně časté. Měl rovněž starosti sám se sebou, aby se uživil, musel žebrat na ulici. Cestu z vlasti mu pomohl zařídit muž, kterého potkal na ulici v Kambale a jemuž vysvětlil svou situaci. Byl to běloch, žalobce ho oslovoval „sir“. Řekl žalobci, že je diplomat, pracuje ve Freetownu a že mu pomůže zařídit vízum i cestu z vlasti. Doporučil mu ČR, kde si může koupit letenku do Francie. Zaplatil mu vízum i letenku a zařídil mu vydání cestovního pasu (za úplatu). Žalobce nevěděl, že vízum (francouzské) je falzifikát. K dotazu žalovaného, že z jeho cestovního dokladu je zřejmé, že od roku 2012 často cestoval do zahraničí, žalobce vysvětlil, že v uvedeném roce potkal svého prvního sponzora, který mu zařídil víza do Indonésie a Číny, kde byl, ale život tam byl složitý, nenalezl práci, setkal se s výrazným rasismem, a proto se vrátil zpět. Ve vlasti nikdy neměl žádné potíže se státními orgány. Zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu ohrožení svého života.

15. Při doplňujícím pohovoru dne 21. 12. 2016 žalobce uvedl, že má pocit klidu a bezpečí. Dále vysvětlil, že jeho rodný dům se nacházel v obci Tonkolili, která se nachází na předměstí města Magburaka, spadajícího do Severní provincie. Osada Kambala, kde před odjezdem pobýval, spadá rovněž do Severní provincie a nachází se v pohraničním pásmu na hranicích s Guineí, cesta autem trvá asi hodinu. K dotazu žalovaného uvedl, že k zavraždění jeho rodičů došlo v polovině srpna 2011, ale neví, kdo a z jakého důvodu je zavraždil. Jeho matka byla křesťanka, otec muslim. Poté, co otec konvertoval ke křesťanství, začaly mu chodit SMS od neznámých osob (jednu ze zpráv ukázal žalobci), otec je ignoroval a nebral vážně. Žalobce se domnívá, že SMS posílali muslimové a měli mu naznačit, že mezi křesťany nemůže být vítán, protože doposud vyznával islám. Jedna SMS obsahovala také výhrůžku, že pokud začne bývalý muslim praktikovat křesťanskou víru, bude zlikvidována jeho rodina. Žalobce se obává, že pokud by ho uvedené osoby objevily, rovněž by ho jako člena rodiny zabily. Oblast, ve které žili, tvořili křesťané menšinovou populaci. Mezi křesťany a muslimy existovala bariéra a „pod povrchem“ segregace. Konverze jeho otce představovala dle žalobce tzv. „poslední kapku“, která vyprovokovala tvrdší reakci. Církev se ke konverzi nevyjadřovala, jednalo se o osobní rozhodnutí každého člověka. Vláda, státní úřady a bezpečnostní složky zastávaly vůči křesťanům postoj nezájmu. Ochrany se dle jeho tvrzení mohly domáhat jen osoby mající peníze bez ohledu na to, zda jsou muslimové či křesťané. On sám nikdy nebyl v kontaktu s místní policií. Rovněž jeho otec se na bezpečnostní složky neobrátil, přestože ho k tomu matka vyzývala. Osoby, které zabily jeho rodinu, znaly celou rodinu, proto předpokládá, že znají i jeho.

16. Dále žalobce popsal setkání s mužem, který mu zařídil bezplatné vízum do Číny. Po 14 dnech zjistil, že pobyt v této zemi pro něho není vhodný, proto se vrátil do vlasti. S pomocí uvedeného muže se mu podařilo získat jen letenku do Prahy. V pase měl francouzské vízum, ale protože měl jen 100 EUR, nemohl cestovat dále. V případě návratu do vlasti by se cítil osamocen, návrat odmítá, neboť se stále obává neznámých osob, které zavraždily jeho rodiče. V ČR má přítelkyni a chtěl by zde po získání certifikátu ve svém oboru (kosmetik) začít podnikat.

17. Správní orgán při svém rozhodování vycházel z výše uvedené žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, provedeného pohovoru a z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Sierra Leone, které jsou součástí Za správnost vyhotovení: J. L. 7 32 Az 10/2017 správního spisu. Konkrétně vycházel z Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 – Sierra Leone ze dne 25. 2. 2015, zprávy Freedom House – Svoboda ve světě – Sierra Leone 2016 ze dne 23. 8. 2016, Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Sierra Leone za rok 2015 ze dne 13. 4. 2016, Výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Sierra Leone za rok 2015 ze dne 10. 8. 2016, Informace OAMP – náboženská tolerance v Sierra Leone ze dne 24. 10. 2016 a Informace MZV ČR č. j. 117362/2016-LPTP ze dne 2. 11. 2016.

18. Žalobci byla dána možnost dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim, jakož i učinit návrhy na doplnění dokazování. Po seznámení s výčtem podkladových informací se blíže s jejich obsahem seznámit nechtěl, nevznesl žádné námitky proti zdrojům informací či způsobu jejich získání, rovněž nenavrhl doplnění podkladů.

19. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

21. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

22. Žalobce namítal nesprávné vyhodnocení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, když má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle citovaného ustanovení pro odůvodněný strach z pronásledování ze strany muslimských teroristů z důvodu náboženství, neboť stejně jako ostatní členové jeho rodiny, kteří byli zavražděni, je křesťanského náboženského vyznání. Existenci jiných důvodů, pro které by udělení azylu dle § 12 písm. b) citovaného zákona či § 12 písm. a) přicházelo v úvahu, žalobce nenamítal.

23. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této Za správnost vyhotovení: J. L. 8 32 Az 10/2017 části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 24. Žalovaný na podkladě opatřených informací o zemi původu žalobce na straně 6 až 7 napadeného rozhodnutí popsal náboženskou situaci v Sierra Leone. Podle několika nezávislých zdrojů tvoří muslimové většinu populace (78%, podle informace OAMP z 24. 10. 2016 je to 60%), menšinoví křesťané tvoří 21% (podle stejné informace OAMP tvoří 10% a 30% tvoří různé náboženské směry). Zprávy uvádějí tolerantní vztah mezi muslimy a křesťany, sňatky mezi oběma náboženskými směry jsou běžné a společností přijímané. V některých rodinách žijí vyznavači obou náboženství společně a někteří občané vyznávají jak islám, tak i křesťanství. Lze shrnout, že vztahy mezi těmito dvěma hlavními náboženskými proudy jsou bez výraznějších problémů. V zemi působí mezináboženská rada, která spolupracuje se zástupci jednotlivých náboženských uskupení a pomáhá udržovat harmonii mezi křesťany a muslimy. Z podkladových zpráv soud ověřil, že z nich vyplývají žalovaným v rozhodnutí uváděné skutečnosti (zopakované ve vyjádření k žalobě) o náboženském koncensu mezi muslimy a křesťany, který je podporován státní mocí. Sierra Leone je sekulární stát, svoboda vyznání je zakotvena v ústavě, občané mají právo praktikovat svou víru a změnit své náboženské vyznání. Jedná se o nábožensky tolerantní stát, o čemž svědčí i skutečnost, že prezident Sierra Leone E.B. Koroma je křesťan, ač v zemi převažují muslimové. Konverze ke křesťanství, tak jak tomu bylo v případě rodiny žalobce, není jevem ojedinělým, což potvrdil i samotný žalobce, a není v rozporu se zákony země jeho původu.

25. Krajský soud pečlivě posoudil výpovědi žalobce ve správním řízení, rovněž tak i závěry žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí učiněné na základě těchto výpovědí v konfrontaci se zprávami o zemi původu, které lze označit za objektivní, transparentní a pocházející z více nezávislých zdrojů, které žalobce nijak nezpochybnil. Správní orgán na případ žalobce přiléhavě aplikoval i judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a vysvětlil případné shodné znaky či naopak odlišnosti projednávaného případu (strany 7 až 9 napadeného rozhodnutí). Krajský soud souhlasí se žalovaným v tom, že pokud jsou lidé v převážně muslimské zemi, kteří konvertovali ke křesťanství, vystaveni násilnému jednání ze strany státních orgánů nebo soukromých osob, jako tomu bylo v případě žalobcovy rodiny, jde o jednání nezákonné, které není podporované státní mocí Sierra Leone.

26. V daném případě žalobce tvrdil potíže s neznámými soukromými osobami. Při pohovoru dne 3. 1. 2014 uvedl, že jeho rodinu zavraždili muslimští teroristé. Při doplňujícím pohovoru dne 21. 12. 2016 žalobce k výslovnému dotazu žalovaného uvedl, že neví kdo a z jakého důvodu je zavraždil. Důvodem uvedeného násilného aktu byla žalobcem tvrzená konverze rodiny ke křesťanství.

27. Při pohovoru dne 3. 1. 2014 žalobce uvedl, že jeho rodina konvertovala ke křesťanství v době, kdy byl ještě malý. V další části pohovoru uvedl, že výhrůžné SMS začaly jeho otci chodit poté, co konvertoval ke křesťanství. Žalobci bylo v roce 2011, kdy došlo k předmětné tragické události 34 let. Pokud by soud vycházel z tvrzení žalobce, že jeho otec konvertoval v době, kdy žalobce byl malý, znamenalo by to, že přibližně více jak dvacet let jeho rodina vyznávala křesťanství („každý den se doma společně modlili, v neděli společně chodili do Letničního kostela znovuzrození v Tonkolili“) a po celou tuto dobu bylo jeho otci vyhrožováno prostřednictvím SMS, což vyvrcholilo vyvražděním celé rodiny Za správnost vyhotovení: J. L. 9 32 Az 10/2017 žalobce v srpnu 2011. Nebo lze z tvrzení žalobce dospět k závěru, že více jak dvacet let jeho rodina neměla v souvislosti s konverzí ke křesťanství žádné potíže a od jistého dne, které nebylo blíže upřesněno („poté, co otec konvertoval ke křesťanství“), začaly otci žalobce chodit výhrůžné SMS, což vyvrcholilo vyvražděním celé rodiny žalobce v srpnu 2011. Žaloba v tomto směru nepřináší bližší vysvětlení, tvrdí, avšak nijak neprokazuje, že vyvraždění rodiny žalobce bylo vyvrcholením systematického pronásledování a vyhrožování ze strany neznámých islámských radikálů. Ani zde však není uvedená žádná časová linka, jak dlouho tvrzené systematické pronásledování trvalo.

28. Nejvyšší správní soud se problematikou pronásledování ze strany soukromé osoby zabýval opakovaně, např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, uvedl, že „pouhou nedůvěru občana ve státní instituce, zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004, platí: „Aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany“ (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „neučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně, že by mu sice byla poskytnuta, ale neúčinně“.

29. V projednávaném případě se žalobce neobrátil na státní orgány své vlasti s žádostí o pomoc (rovněž ani jeho otec, který výhrůžné SMS „ignoroval a nebral je vážně“, se na policii neobrátil, ač ho k tomu matka žalobce nabádala), nelze proto dle názoru soudu dospět k závěru, že by mu nebyly schopny nebo ochotny tuto ochranu poskytnout, či že by poskytnutá ochrana byla nedostatečná. Ač lze připustit, že činnost a postupy policie v Sierra Leone nelze hodnotit pohledem evropského standardu, ze zpráv o zemi původu vyplývá, že náboženská tolerance je v uvedené zemi ze strany státních orgánů respektována. V případě vraždy a dokonce hromadné vraždy celé rodiny se jedná o ten nejzávažnější zločin a lze si jen těžko představit, že by byl tamní společností zcela ignorován. Žalobce v žalobě tvrdí, že policie byla nečinná a nezahájila vyšetřování ex officio. Uvedené tvrzení nijak nedoložil a vzhledem k tomu, že z místa činu ihned po výstřelech utekl do buše a pak se skrýval v jiné osadě, nemůže spolehlivě vědět, zda vyšetřování ze strany policie či jiných státních orgánů bylo či nebylo zahájeno a s jakým výsledkem bylo či nebylo uzavřeno. Žalobní tvrzení, že žalobce nebyl po uvedeném činu policií nijak kontaktován a vyslechnut o okolnostech vyvraždění jeho rodiny, z čehož dovozuje neochotu a ignoraci policie věc řešit, nemůže v daném kontextu obstát. Žalobce na jedné straně tvrdí vážné obavy o svůj život, z vlasti však vycestoval až po více jak dvou letech po uvedené tragické události, což rovněž nesvědčí o naléhavosti jeho obav. Přestože se nepochybně jedná o traumatizující událost, soud se pozastavuje rovněž nad tím, že žalobce nebyl schopen uvést její přesné datum („někdy v srpnu 2011“). Za správnost vyhotovení: J. L. 10 32 Az 10/2017 30. K tvrzené obavě žalobce z nedostatku zázemí v zemi původu krajský soud ve shodě se žalovaným a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatuje, že ekonomické potíže nejsou relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (viz. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10. 2003, č. j. 4Azs 23/2003-65, ze dne 30.6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, ze dne 16.2. 2005, č.j. 4 Azs 333/ 2004-69). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 – 60, platí, že „Institut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ 31. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobce ve shodě se žalovaným uzavírá, že žalobcem tvrzené obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu náboženství za důvodné neshledal. Na tomto místě soud odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 6A 709/2001, v němž je uvedeno, že „azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým, těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva uznávána.“ 32. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. V tomto směru žalobce vůči napadenému rozhodnutí žalovaného žádné konkrétní námitky neuvedl.

33. V ustanovení §§ 14a a 14b zákona o azylu je upravena doplňková ochrana. Proti výroku o neudělení této formy mezinárodní ochrany žalobce žádné žalobní námitky neuplatnil. Krajský soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že v odůvodnění i této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení a dostatečně a přezkoumatelným způsobem se zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu. Soud se s učiněnými závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožnil a dovoluje si na ně odkázat, jak připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. Nejvyššího správního soudu, dle kterého: „Je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ 34. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu) a v souladu se zákonem o azylu, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). VI. Náklady řízení Za správnost vyhotovení: J. L. 11 32 Az 10/2017 35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

36. Žalobci byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokáta v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za tři úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné doplnění žaloby, replika na k vyjádření žalovaného), tj. 9.300,-Kč, tři režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 900,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 2.142,-Kč. Celkem se tedy ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 12.342,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 30. srpna 2018 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: J. L.