32 Az 34/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: L. S., zast. JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem náměstí 5. května 812, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2015, č. j. OAM-358/ZA-ZA04-K01-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadla žalobkyně v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítala, že byla v předcházejícím řízení zkrácena na svých právech. Správní orgán nedbal o to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu, neboť nebyly náležitě zohledněny veškeré namítané skutečnosti s tím, že konkrétní důvody doplní ustanovený advokát, o kterého současně požádala. V důvodech skutkových odkázala na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a celý spisový materiál vztahující se k její žádosti. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a vadné, navrhla proto, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V obsáhlém doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně žalobkyně shrnula průběh předchozího správního řízení, zopakovala důvody, které ji vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany včetně toho, že se jedná o opakovanou žádost. Dále konstatovala podstatný obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí s právním posouzením věci tak, jak učinil správní orgán. Neztotožňuje se s jeho závěrem, že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu na základě jím učiněných závěrů, že válečné operace probíhají na východě země, přičemž žalobkyně byla přihlášena k pobytu v obci Rovno v Rovenské oblasti na západě země, kde je bezpečnostní situace dobrá, válečné operace zde neprobíhají a že se může v případě návratu do vlasti usadit na západě země, kde vlastní určitý majetek a má i rodinné zázemí, zejména syna a dříve zde také žila. Namítá tedy nesprávnost skutkových zjištění a právní závěr žalovaného o tom, že nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Tvrdí, že před svým odjezdem z Ukrajiny žila na území Krymu, kde pracovala. Potvrdila, že byla přihlášena k pobytu v obci Rovno, kde žila 27 let, protože se tam provdala. Z Rovna odjela kvůli problémům s manželem na Krym. Žalobkyně dále tvrdí, že její žádost o udělení doplňkové ochrany odůvodňuje i současná politická a bezpečnostní situace na Ukrajině a na Krymu, z důvodu že podporovala politiku Julie Tymošenkové. Podle žalobkyně je nesporné, že bezpečnostní situace na Ukrajině je velmi špatná, což správní orgán i přes zprávy založené ve spise a použité k důkazu, nevzal v potaz. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v minulosti členkou Strany rehabilitace těžce nemocných Ukrajinců, mohla by být jako členka poskytující zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení také ohrožena na svém zdraví a životě a pronásledována. Navíc je vyššího věku a trpí vysokým tlakem. V místě jejího trvalého bydliště by jí z důvodu válečného konfliktu hrozila vážná újma. V České republice (dále jen ČR) má mnoho známých a přátel včetně jednoho důvěrného a blízkého přítele, ráda by si s ním zde zorganizovala svoji budoucnost. Na Ukrajině měla dlouholeté rodinné problémy se svým bývalým manželem, obává se opakování výhrůžek z jeho strany. Nemá tam žádný majetek, lhůta pro uplatnění nároků a pro vyrovnání se s bývalým manželem již dávno marně uplynula. Její syn nemá práci a není schopen žalobkyni poskytnout zázemí a bezpečí. Poukázala na zprávy použité žalovaným (Zprávu Freedom House, Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina, ze dne 28. 1. 2015, Zprávu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 2. 2015, Informaci UNHCR z 15. 1. 2015) ohledně probíhajících bojů na východní Ukrajině, násilí páchaného na obou stranách konfliktu, počtech obětí, a s tím spojených problémů se zajištěním veřejných služeb, humanitární pomoci, snížení průmyslové produkce, nedostatku práce apod. Žalobkyně se závěry správního orgánu nesouhlasí a má za to, že jsou v jejím případě naplněny zákonné důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu ozbrojeného národního konfliktu na Ukrajině a bezpečnostní situace v zemi a rovněž má důvodné obavy z pronásledování pro svoji ukrajinskou národnost. Dovolává se udělení azylu dle § 12, § 13 nebo dle § 14a odst. 1, odst. 2 písm. c) a § 14b odst. 1, 2 písm. b), c) zákona o azylu. K obavám z návratu do vlasti doložila k důkazu 2 internetové články (článek z 23. 10. 2015 „Lékaři bez hranic mají na východě Ukrajiny utrum, povstalci je vykázali i z Doněcké oblasti“ uveřejněný na http://www.ceskatelevize.cz/ct24/; článek z 6. 11. 2015 „Separatisté obviňují Ukrajince: Zabíjíte naše ženy“ uveřejněný na http://www.blesk.cz/. Setrvala na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, výpovědi žalobkyně, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Žalovaný má za to, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení sdělila, a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, s nimiž se žalobkyně seznámila, nechtěla je dále doplnit ani se k nim vyjádřit. Žalovaný zdůraznil (stejně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí), že v případě žalobkyně se jedná v pořadí již o čtvrtou žádost o udělení mezinárodní ochrany z de facto stejných důvodů (dlouholeté rodinné problémy s manželem, ekonomické potíže, nestabilní politická situace a snaha o legalizaci pobytu v ČR). V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí pak žalovaný velmi podrobně, jasně a srozumitelně vyhodnotil důvody, pro něž žalobkyně aktuálně žádá o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech forem této ochrany, které hodnotil ve světle shromážděných informací o Ukrajině. Na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí žalovaný setrvává i pro řízení o žalobě a nemá důvod na nich nic měnit ani vzhledem k uplatněným žalobním námitkám, které se shodují s důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. v žalobě žalobkyně vyjevuje toliko svůj nesouhlas s jejich hodnocením ze strany správního orgánu, nová skutková tvrzení nepřináší. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice na vyjádření žalovaného žalobkyně zopakovala žalobní tvrzení a setrvala na podané žalobě. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, projednal žalobu při jednání. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti. V minulosti žalobkyně již třikrát neúspěšně žádala v ČR o mezinárodní ochranu, v letech 2008, 2010 a 2013 (podrobněji viz popis na straně 3 napadeného rozhodnutí) z důvodu dlouholetých rodinných problémů s manželem, ekonomických potíží ve vlasti, nestabilní politické situace, snahy o legalizaci pobytu v ČR (kopie předchozích žádostí včetně rozhodnutí žalovaného jsou součástí správního spisu). V současné čtvrté žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 4. 2015 a pohovoru provedeném dne 30. 4. 2015 žalobkyně uvedla, že má ukrajinskou národnost i státní příslušnost, je křesťanského evangelického vyznání. V letech 1980-1990 byla členkou Strany rehabilitace těžce nemocných Ukrajinců, pomáhali lidem zasaženým Černobylem. Podporovala Julii Tymošenkovou a Juščenka. Byla i předsedkyní volební komise. Nebylo a není proti ní vedeno trestní stíhání. Je rozvedená, ve Lvovské oblasti na Ukrajině žije její syn. V ČR počítá s pomocí své kamarádky I. T. Uvedla, že v letech 1991 – 2003 žila v Jaltě na Krymu. Potom strávila půl roku v Polsku, kde pracovala na trhu. V listopadu 2003 se na jeden den vrátila na Ukrajinu a vzápětí odcestovala do ČR na základě českého turistického víza. Ukrajinu opustila kvůli problémům se svým bývalým manželem, který jí vyhrožoval, ztratila práci a neviděla pro sebe na Ukrajině žádnou budoucnost. Potvrdila, že v ČR třikrát neúspěšně žádala o mezinárodní ochranu. Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu si podala proto, že z Ukrajiny jednou provždy odjela a je to možnost, jak v ČR zůstat. Potvrdila, že je zde nelegálně. Do vlasti se vrátit nechce. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že má pouze vysoký krevní tlak, jinými potížemi netrpí, je sportovkyně. Z politického ani lidského hlediska nemůže akceptovat situaci na Ukrajině. V průběhu pohovoru uvedla, že v ČR žije od roku 2003, líbí se jí tady, zde „má vše zařízeno“ včetně sociálních služeb. V případě návratu zpět by se musela znovu adaptovat, protože na Ukrajině se vše změnilo. Ke svému životu uvedla, že trvalý pobyt měla hlášený v obci Rovno na západní Ukrajině. V roce 1989 odešla do Jalty na Krymu, kde pracovala jako vychovatelka v táboře. Po rozvodu s manželem nedošlo k jejich majetkovému vypořádání, a aby nepřišla o nárok na jejich původní byt, nepřihlásila se v Jaltě k trvalému pobytu. K důvodům současné čtvrté žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že si v ČR „vytvořila životní prostor“, má zde kamaráda, žádá i proto, aby měla zdravotní pojištění a mohla v klidu chodit k lékaři, kdyby to potřebovala. V případě návratu by to měla těžké, nemá se kam vrátit. U svého syna ve Lvovské oblasti žít nechce, se snachou nemá dobré vztahy. Do bytu v Rovnu se vrátit nemůže, neměla s bývalým manželem majetkové vyrovnání a v bytě žije jeho nová partnerka. O tyto záležitosti se stará její syn. Návratu na Krym, kde žije mnoho různých národností, se obává pro své „proukrajinské“ názory. V písemném doplnění své žádosti vysvětlila svůj dlouholetý nelegální pobyt v ČR (ztratila doklady, neměla na obživu, žila v charitě a na ulici, pak pracovala jako služka v Litoměřicích), požádala o pomoc při řešení své životní situace. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobkyně žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 1. 6. 2015, z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 2, Zprávy organizace Freedom House, Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina, z 28. 1. 2015, Výroční zprávy Human Rights Watch z 29. 1. 2015, Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 Ukrajina, z 25. 2. 2015, Informací MZV ČR č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014 a č.j. 98848/2015LPTP z 21. 5. 2015; dále vycházel i ze spisového materiálu k předchozím žádostem žalobkyně o mezinárodní ochranu. Žalobkyně se s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámila. Uvedla, že na Ukrajinu, kde je válka, by se nerada vracela, nevidí v tom žádný politický ani lidský smysl. Při jednání soudu zástupci účastníků setrvali na svých návrzích a odkázali na svá písemná podání. Soud k důkazu konstatoval 2 žalobkyní v rámci doplnění žaloby předložené články. Článek „Lékaři bez hranic..“ hovoří o tom, že separatisté v Doněcké a Luhanské oblasti vykázali tuto humanitární organizaci z uvedených oblastí pro údajné blíže nespecifikované porušení místních zákonů, obvinili ji z toho, že má ve skladech psychotropní látky. V článku „Separatisté obviňují Ukrajince: Zabíjíte naše ženy“ se uvádí, že při ostřelování východoukrajinské Horlivky ukrajinskou armádou zahynuly tři ženy a dvě děti byly zraněny. Žalobkyně dále předložila 2 potvrzení ze dne 1. 10. 2016, adresované Cizinecké policii ČR, Ústí nad Labem o tom, že na území ČR pracovala - v době od 1. 11. 2009 do 9. 4. 2015 pečovala o starou a nemocnou ženu I. T. z Litoměřic, u níž i bydlela. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba n e n í d ů v o d n á. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobkyně v současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že v minulosti byla členkou Strany rehabilitace těžce nemocných Ukrajinců. Soud porovnal uvedené tvrzení s předchozími třemi žádostmi žalobkyně, z nichž je zřejmé, že v rámci první žádosti v roce 2008 žalobkyně negovala jakékoliv členství v politické straně, organizaci, hnutí, či vyjádření politických postojů nebo sympatizování s určitým politickým směrem. V dalších dvou žádostech uvedla, že od roku 1992 byla členkou Strany rehabilitace těžce nemocných Ukrajinců. V současné žádosti uvedla, že členkou uvedené strany byla v letech 1980-1990. Neuvedla však v souvislosti s uvedeným členstvím jakékoliv azylově relevantní potíže ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Dále žalobkyně uvedla, že podporovala Julii Tymošenkovou a Juščenka. Vzhledem ke změně politické situace na Ukrajině, je nyní ukrajinským režimem dříve uvězněná Julie Tymošenková zastoupena v ukrajinském parlamentu, případná obava žalobkyně ze sympatií k uvedené političce tak není důvodná. Společné všem žádostem je, že důvodem opuštění vlasti byly rodinné problémy žalobkyně s bývalým manželem a důvody ekonomické (ztráta zázemí a práce v zemi původu), nikoli obavy spojené s uplatňováním politických práv a svobod. Nelze proto dospět k závěru, že by žalobkyně byla ve vlasti pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně mohla mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Z výpovědí žalobkyně v tomto řízení a předchozích azylových řízení bylo jednoznačně prokázáno, že z vlasti odjela kvůli problémům s manželem a ekonomickým potížím, tedy z důvodů azylově irelevantních. Současnou čtvrtou žádost podala z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR, a aby měla přístup do zdravotního a sociálního systému, „kdyby to potřebovala“. Uvedla, že v ČR je od roku 2003, pobývá zde nelegálně, dostávala pokuty a výjezdní příkazy, žádost o mezinárodní ochranu je pak možnost, jak v ČR zůstat. Uvedené důvody, byť lidsky pochopitelné, jsou však neslučitelné s důvody pro udělení azylu výše uvedenými. Žalobkyně se v žalobě dovolává splnění podmínek pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu ozbrojeného národního konfliktu na Ukrajině a bezpečnostní situace v zemi a důvodné obavy z pronásledování pro svoji ukrajinskou národnost. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (strany 5-7) jednotlivými žalobkyní uvedenými důvody zabýval i z pohledu konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně neprokázala a ve správním řízení ani netvrdila, že by na Ukrajině byla pronásledována pro svoji ukrajinskou národnost. Jedná se o nové tvrzení, poprvé uvedené až v žalobě, které soud hodnotí jako účelové. Obavu ze současné bezpečnostní situace nelze subsumovat pod taxativně vymezené důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedené je zhodnoceno v rámci doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Žalobkyní doložená 2 potvrzení o tom, že v letech 2009 až 2015 pečovala na území ČR o starou a nemocnou ženu, jsou opět nové skutečnosti, které žalobkyně neuvedla ve správním řízení a jako takové jsou bez vlivu na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Předmětem tohoto řízení nejsou pracovní ani jiné aktivity žalobkyně na území ČR po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale posouzení její situace ve vztahu k zemi původu. Uvedená potvrzení jsou navíc adresována cizinecké policii a zřejmě jsou určena pro řešení pobytové a pracovní situace žalobkyně dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Krajský soud po provedeném přezkumném řízení neshledal v postupu žalovaného žádné pochybení, souhlasí i s učiněným závěrem žalovaného, že se jedná o žádost účelovou, jejímž cílem je snaha žalobkyně o legalizaci pobytu na území ČR a bezplatný přístup k lékařské péči z titulu žadatele o mezinárodní ochranu. Soudu tak nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zneužívat k legalizaci pobytu, když k uvedenému účelu slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž by byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. K humanitárnímu azylu se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Lze tak odkázat na jeho rozhodnutí č. j. 2 Azs 8/2004 ze dne 11. 3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů, včetně informací od samotné žalobkyně, pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu, v rámci své úvahy se s nimi náležitě vypořádal, když otázku udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné situaci (zde hodnotil přítomnost syna a sestry a dalších příbuzných žalobkyně v zemi původu), sociální a ekonomické situaci žalobkyně, stejně tak jako k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Žalobkyně krom léků na vysoký krevní tlak žádné jiné zdravotní problémy neuvedla. Žalovaný v rámci správního uvážení nevybočil z mezí stanovených zákonem, jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobkyni hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu či ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobkyní tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, pokud jde o bezpečnostní situaci, žalovaný uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobkyně na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dále uvedl, že zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem, ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná a stabilní, přičemž žalobkyni nic nebrání v návratu do západní části Ukrajiny, kde měla trvalý pobyt a dosud tam žijí její blízcí rodinní příslušníci, když neshledal za důvodnou ani její obavu z návratu na Krym, kde po určitou dobu přechodně žila a pracovala, trvale však byla hlášena k pobytu v obci Rovno na západní Ukrajině. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině) potvrzuje správnost uvedeného zhodnocení žalovaným. Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. V rámci doplnění žaloby žalobkyně doložila dva krátké články z internetu, které popisují některé negativní jevy v důsledku lokalizovaného ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, ale nelze z nich dovodit individualizované nebezpečí plynoucí přímo pro žalobkyni. V případě návratu by nebyla ohrožena nepříznivými politicko-ekonomickými dopady současného vývoje událostí více než většina obyvatel regionu, odkud odešla, resp. kde měla trvalý pobyt. Soud konstatuje, že neshledal pochybení žalovaného ani v jeho závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu. Pokud se žalobkyně dovolává udělení doplňkové ochrany dle § 14b odst. 1, 2 písm. b), c) zákona o azylu, nelze jí přisvědčit, neboť netvrdila ani nebylo prokázáno, že by některému jejímu rodinnému příslušníkovi dle odkazovaného zákonného ustanovení [ písm. b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, písm. c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let] byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 14. října 2016 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně