32 Az 46/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: R. M., nar. X, evidenční číslo X, státní příslušnost X, hlášen na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2016, č.j. OAM-660/ZA-ZA12- ZA15-2016, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána jako nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Součástí výroku rozhodnutí je i konstatování, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanovují kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení č. 604/2013“ nebo „dublinské nařízení“), je Polská republika. V žalobě a jejím doplnění žalobce namítal, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,§ 25 písm. i) zákona o azylu ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu, které nemělo být aplikováno, článek 3 dublinského nařízení, neboť státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu měla být Česká republika a článek 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 dublinského nařízení, neboť žalovaný nedostatečně zvážil aplikaci těchto ustanovení. Žalovaný příslušnost Polské republiky k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu určil podle článku 12 odst. 1 dublinského nařízení na základě zjištění, že žalobce je držitelem polského národního víza s platností ode dne 2. 7. 2016 do dne 28. 12. 2016. Žalobce však již od počátku řízení tuto skutečnost zpochybňoval a naopak tvrdil, že o polské vízum nikdy nežádal. Zároveň projevil obavu, že vízum vyřídil jeho jménem někdo jiný, vzhledem k tomu, že během jeho pobytu v psychiatrické léčebně začátkem roku 2016 mu někdo z jeho domu odcizil všechny osobní doklady. S těmito tvrzeními se však žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal. Žalobce má za to, že žalovaný měl v napadeném rozhodnutí alespoň stručně uvést, jakým způsobem ověřil, že vízum si vyřizoval skutečně žalobce, a že nemohlo dojít k zneužití jeho totožnosti. Navíc, jak žalobce tvrdil, do České republiky (dále také jen „ČR“) přicestoval „nelegálně“ v dodávce. Pokud by byl držitelem schengenského víza vydaného Polskem, nedávalo by smysl, aby využil tuto cestu. Žalovaný tak porušil § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a dále § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Rovněž odůvodnění žalovaného není dostatečné, aby bylo v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné a nezákonné. Dále má žalobce za to, že v napadeném rozhodnutí uvedené úvahy o tom, zda v případě Polské republiky existují závažné důvody domnívat se, že tam dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a přijímací podmínky žadatelů ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského, nejsou dostatečné. Žalovaný sice poukazuje na souhrnnou zprávu ECRE o Polské republice z prosince 2015, jedná se však pouze o obecné konstatování bez bližšího vtahu ke konkrétním okolnostem případu žalobce, které by šlo použít v jakémkoliv rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kdy by jako příslušný stát bylo označeno Polsko. Takový postup však odporuje povinnosti správního orgánu zjistit stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 3 ve spojení s § 2 odst. 4 správního řádu). Žalobce si je vědom toho, že v případě aplikace článku 3 odst. 2 ve spojení s článkem 17 odst. 1 dublinského nařízení musí nedostatky v azylovém řízení nebo přijímacích podmínkách dosahovat intenzity nelidského nebo alespoň ponižujícího zacházení ve vztahu ke všem žadatelům o mezinárodní ochranu (jako je tomu v současné době v případě Řecka), ale může nastat situace, kdy takové podmínky budou naplněny pouze ve vztahu k určité skupině žadatelů nebo ve vztahu ke konkrétnímu žadateli. Zde odkázal na případ Tarakhel proti Švýcarsku (rozsudek ESLP č. 29217/12), v němž ESLP kritizoval přístup švýcarských orgánů kvůli nedostatečnému zohlednění individuální situace stěžovatelů, jakožto zranitelné skupiny osob (rodina s nezletilými dětmi), a nevyžádali si ze strany italských autorit přiměřené záruky ohledně toho, jakým způsobem s nimi bude zacházeno. Žalobce má za to, že podobné individuální posouzení absentuje i v jeho případě, kdy je třeba na něho nahlížet jako na zranitelnou osobu, a to jednak vzhledem k jeho duševnímu onemocnění a zároveň vzhledem k tomu, že v Bělorusku byl vystaven mučení (hovořil o tom během pohovoru), jeho tvrzení podporuje i lékařská zpráva oblastní nemocnice Náchod ze dne 31. 8. 2016, psychické onemocnění dokládá lékařská zpráva psychiatra ze dne 20. 9. 2016, uvádí se v ní, že žalobce trpí smíšenou úzkostně depresivní reakcí. Žalobce je toho názoru, že žalovaný si před vydáním napadeného rozhodnutí nevyžádal dostatečné záruky ze strany Polska, že v případě předání žalobce na jeho území mu budou zabezpečeny přijímací podmínky odpovídající jeho zranitelnosti. Žalovanému přitom byl jeho špatný psychický stav znám, jakož i to, že užívá lék xanax. Namítl, že ačkoli zpráva o Polské republice od ECRE z roku 2015, na kterou odkazuje v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že polská právní úprava obsahuje určitý mechanismus identifikace zranitelných skupin žadatelů o mezinárodní ochranu, UNHCR a některé neziskové organizace i odborníci upozorňují na to, že v praxi se nepovedlo vytvořit efektivní proces identifikace osob se speciálními potřebami, včetně obětí násilí nebo traumatizovaných osob. Uvedená zpráva poukazuje i na to, že v Polsku není v praxi dostupná specializovaná psychologická, resp. psychiatrická péče pro oběti mučení nebo traumatizované žadatele. Žalobce se v současné době léčí v ČR a obává se, že v Polské republice by mu nebyla zajištěna potřebná lékařská péče a jeho zdravotní stav se naopak ještě zhorší. Kromě toho žalobce opakovaně projevil obavu ze svého přemístění do Polska s ohledem na existenci možného propojení jeho pronásledovatelů, před nimiž utekl z Běloruska, i na polské orgány. Z tohoto důvodu žalobce držel několik dní hladovku během jeho pobytu v přijímacím středisku v Zastávce (viz úřední záznam ve spise). Bez ohledu na to, že se tato tvrzení mohou správnímu orgánu jevit jako ničím nepodložená, v případě předání žalobce do Polska existuje riziko, že právě v důsledku těchto obav dojde k dalšímu zhoršení jeho psychického stavu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, setrval na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že na případ žalobce je třeba aplikovat článek 12 nařízení č. 604/2013, o příslušnosti Polské republiky, neboť bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce byl dne 29. 7. 2016, kdy podal žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky, držitelem dlouhodobého víza č. 008389578 vydaného Polskou republikou s platností ode dne 2. 7. 2016 do dne 28. 12. 2016. Polská republika pak navíc na základě žádosti správního orgánu ze dne 9. 8. 2016 svůj závazek k přijetí žalobce na své území dne 18. 8. 2016 přijala. Dle jeho názoru žalobní námitka, že správní orgán nedostatečně ověřil, že vízum si vyřizoval skutečně žalobce, neobstojí. Již z logiky věci je dle žalovaného zřejmé, že vyžádaný stát provádí šetření ohledně uděleného pobytového oprávnění za účelem převzetí žadatele a pokud by jakékoliv nedostatky v žádosti žalobce o vízum nalezl, vyvodil by z toho příslušné závěry. V daném případě i přes výslovné upozornění české strany na skutečnost, že žalobce tvrdil odcizení pasu, polská strana žalobce k vyřízení jeho žádosti o mezinárodní ochranu převzala. K námitce, že by žalobce měl být považován za zranitelnou osobu, žalovaný uvedl, že posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jako nepřípustné není podle zákona o azylu pro osoby zranitelné nijak vyloučeno. Žalovaný navíc nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi tvrzeným znásilněním či psychickými problémy a žalobcovou žádostí o mezinárodní ochranu, když žalobce tuto ochranu nevyhledal z těchto důvodů, ale z důvodu obavy před pronásledováním zejména v souvislosti s jeho trestnou činností, kterou spáchal. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč je Polská republika považována za bezpečnou zemi původu a proč vydáním žalobce do Polské republiky nebudou jeho práva v navazujícím azylovém řízení nijak krácena. Polemiku žalobce ohledně jeho obavy z pronásledovatelů označil za nepodloženou a s věcí nesouvisí, stejně jako řadu dalších argumentů, kterými žalobce podporuje úvahu o své zranitelnosti a nutnosti řešit věc právě v ČR. K postupu dle článku 17 dublinského nařízení uvedl, že představuje pouze oprávnění členského státu, nikoliv jeho povinnost, a proto neužití institutu diskrečního oprávnění není vynutitelné. Jedná se o kompetenci správního orgánu ve formě správního uvážení, k němuž není správní orgán žádným zákonným způsobem povinen, a proto absence úvahy, proč správní orgán podle tohoto článku nerozhodoval, nemůže být správnímu orgánu vytýkána. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice na vyjádření žalovaného žalobce prostřednictvím svého zástupce zopakoval žalobní argumentaci s tím, že stěžejní žalobní námitka spočívá v tom, že žalovaný rezignoval na individuální posouzení žalobcova případu, a to zejména s ohledem na jeho duševní stav. Odkázal na jiné rozhodnutí zdejšího soudu a Krajského soudu v Praze k otázce posuzování zranitelných osob, za kterou lze považovat i žalobce a žalovaný tuto skutečnost řádně nezohlednil. Napadené rozhodnutí obsahuje pouze obecné úvahy o Polské republice jako bezpečné zemi bez zohlednění individuální situace žalobce. Setrval na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Usnesením ze dne 16. 6. 2016 krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobce v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., kdy na výzvu krajského soudu žalobce, resp. jeho zástupce nevyjádřil ve stanovené lhůtě s takovým postupem výslovný nesouhlas, a proto se má podle citovaného ustanovení za to, že s takovým postupem souhlasí. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 3. 8. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, stejného dne s ním byl proveden i ústní pohovor a dne 16. 8. 2016 další pohovor. V jejich průběhu uvedl, že ze své vlasti vycestoval dne 27. 7. 2016 v nákladním voze, poté přestoupil do mikrobusu a přijel do ČR. Vystoupil v Brně, kde má kamaráda a přijeli do Zastávky. V minulosti žádal o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo a ve Finské republice. Uvedl, že užívá lék xanox. Při pobytu v běloruském vězení ho poslali na psychiatrickou kliniku, kde mu diagnostikovali schizofrenii, s čímž nesouhlasí. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu z jeho pohledu neoprávněného trestního stíhání za přechovávání a prodej drog, domnívá se, že to byla odplata za to, že se zabýval tiskem opozičních letáků. Podrobněji se vyjádřil ke svému životu a své činnosti ve vlasti a svým předchozím žádostem. V průběhu správního řízení žalovaný zjistil, že žalobce je držitelem dlouhodobého víza vydaného Polskou republikou s dobou platnosti od 2. 7. 2016 do 28. 12. 2016. V rámci pohovoru dne 16. 8. 2016 žalobce odmítl, že by si vyřizoval polské vízum. Uvedl, že v roce 2015 si vyřizoval litevské vízum, ale z důvodu zákazu vycestování do Litevské republiky neodjel. Dále uvedl, že když letos pobýval na psychiatrii, zmizely mu z domu jeho doklady. Připustil možnost, že polské vízum za něho vyřídil někdo jiný. Nechce žádat o mezinárodní ochranu v Polsku, obává se, že by ho tam našli lidé, s nimiž má v zemi původu potíže. Součástí správního spisu je žádost ČR ze dne 9. 8. 2016 adresovaná Polské republice o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, kterou podal v ČR (v němž ČR informovala Polskou republiku o tom, že žalobce tvrdil, že mu byly odcizeny doklady) a stanovisko Polské republiky ze dne 18. 8. 2016 o uznání své příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není d ů v o d n á. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Žalovaný se předně musel zabývat tím, zda je ve smyslu nařízení č. 604/2013 dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Úkolem žalovaného pak bylo provést postupný test aplikovatelnosti jednotlivých kritérií uvedeného nařízení, dokud nedospěje ke kritériu, jež bude moci na případ žalobce použít. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedený postup žalovaný zvolil, když postupně vyloučil uplatnění kritérií uvedených v článcích 8 až 11 nařízení č. 604/2013 a učinil závěr, že v případě žalobce je třeba aplikovat čl. 12 citovaného nařízení. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III., přičemž jednotlivá kritéria se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení). Dle čl. 3 odst. 2 nařízení, pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. V čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci je uvedeno, že není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Podle čl. 12 odst. 1 citovaného nařízení, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle čl. odst. 2, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. Podle čl. odst. 3 pokud je žadatel držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v tomto pořadí: a)členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b)členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c)pokud se jedná o různé druhy víz, členský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední. Podle čl. odst. 4 pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu. Podle čl. odst. 5 okolnost, že povolení k pobytu nebo vízum byly vydány na základě nepravdivé nebo neoprávněně užívané totožnosti nebo po předložení pozměněných, padělaných či neplatných dokladů, nebrání tomu, aby jako příslušný byl určen členský stát, který je vydal. Avšak členský stát, který vydal povolení k pobytu nebo udělil vízum, není příslušný, pokud může prokázat, že podvod byl spáchán po vydání povolení k pobytu či udělení víza. Krajský soud v posuzované věci hodnotil, zda žalovaný správně aplikoval kritéria pro určení státu příslušného k rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Obsah správního spisu je dle názoru soudu dostatečným podkladem pro závěr, který učil žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, tedy že v případě žalobce je nutné aplikovat kritérium uvedené v článku 12 Dublinského nařízení o příslušnosti Polské republiky. Z listinných důkazů založených ve správním spise je zřejmé, že žalobce byl ke dni podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR držitelem dlouhodobého víza vydaného Polskou republikou. Žalobce sice tvrdil, že o polské vízum nežádal, vyslovil domněnku, že tak za něho učinil někdo jiný, neboť mu byly odcizeny doklady (resp. při pohovoru dne 16. 8. 2016 uvedl, že v únoru 2016 byl v Bělorusku v zadržovací vazbě a než ho poslali do cely, zabavili mu cestovní doklad), uvedené tvrzení žádným důkazem nedoložil. K žalobní výtce, že žalovaný měl v napadeném rozhodnutí uvést, jakým způsobem ověřil, že vízum si vyřizoval skutečně žalobce, krajský soud považuje za dostatečné vysvětlení žalovaného v jeho vyjádření, kde k uvedené žalobní námitce vysvětlil, že ve své žádosti adresované Polské republice na tuto skutečnost upozornil a Polská republika i přes uvedené upozornění souhlasila s převzetím žalobce na své území a posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal v ČR. Krajský soud se v daném případě přiklání k argumentaci žalovaného o tom, že pokud by dožádaný stát nalezl případné nedostatky v žádosti žalobce o vízum (po avízovanému upozornění), vyvodil by z toho odpovídající závěry, a to se nestalo. Lze tedy uzavřít, že žalovaný své povinnosti dostál. Krajský soud má za to, že žalovaný postupoval správně a v souladu s kapitolou III nařízení (Kritéria pro určení příslušného členského státu), pokud rozhodl tak, že v případě žalobce je nezbytné aplikovat kritérium uvedené v článku 12 nařízení, tedy, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce je příslušná Polská republika, která svou příslušnost uznala. Žalovaný svým postupem veškeré podmínky pro určení státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany naplnil a vzhledem k učiněnému zjištění, že tímto státem není Česká republika, nemohl již dále hodnotit žádost žalobce po věcné stránce a zabývat se konkrétními důvody žalobce pro udělení mezinárodní ochrany, které bude hodnotit Polská republika. Soud nepřisvědčil žalobním námitkám o porušení povinností žalovaného ve správním řízení, nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a porušení citovaných ustanovení dublinského nařízení. Žalovaný zcela správně zjišťoval skutkový stav pouze v rozsahu nezbytném pro určení příslušného státu a postupoval v souladu s bezprostředně závazným nařízením č. 604/2013. Soud projednávanou věc posuzoval i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, viz jeho rozsudek č. j. 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25. 2. 2015, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný uvedenou skutečností zabýval. Konstatoval, že Polská republika je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Polská republika je považována za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie a žalobci v Polské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu. Dále žalovaný uvedl, že na úrovni Evropské unie či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by v současné době jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky azylového řízení a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice. Rovněž Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné negativní stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil např. zcela jednoznačně a aktuálně v případě Řecka. Uvedený závěr soud považuje za přezkoumatelný. Žalobce není osobou nezletilou, ani součástí širší rodiny, proto nelze jeho případ přirovnávat ke zvlášť ztížené situaci rodiny se šesti malými dětmi jako v žalobě uváděném případě Tarakhel proti Švýcarsku, a není proto ani nutné získat individuální záruky od polských orgánů o podmínkách přijetí žalobce v Polsku. Je pravdou, že žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že užívá lék xanox (namítal, že schizofrenie mu byla diagnostikována mylně, do té doby se jednalo o nervovou poruchu). Žalovaný tedy uvedenou informací disponoval a žalobě lze přisvědčit v tom, že žalobce lze považovat za zranitelnou osobu. To však automaticky neznamená, že by žalovaný nemohl postupovat podle dublinského nařízení. Psychické problémy žalobce (udává je asi od svých 20 let) nesouvisí s důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany. V minulosti žádal o mezinárodní ochranu v Německu a Finsku. Krajský soud má za to, že žalovaný dostál své povinnosti a zabýval se individuální situací žalobce. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že se nespokojil pouze se skutečnostmi, které žalobce uvedl v žádosti o mezinárodní ochranu dne 3. 8. 2016. Stejného dne s ním provedl podrobný pohovor, protokol o tomto pohovoru obsahuje 9 stran textu. Dne 16. 8. 2016 provedl další pohovor, v jehož průběhu poskytl žalobci dostatečný prostor k tomu, aby uvedl všechny rozhodné skutečnosti. Žalobce ve svých výpovědích popsal svůj život ve vlasti, jaké tam měl problémy, popsal své zdravotní potíže i to, že užíval léky, které si od roku 2014 kupoval v Moskvě bez předpisu, pořizoval si je také ve svém městě. V této souvislosti nevyjádřil žádnou obavu, že by v případě přemístění do Polské republiky neměl přístup k případné lékařské péči či lékům. Vyslovil pouze obavu ze svých pronásledovatelů, tj. skutečností, které se vztahují k vlastnímu meritu žádosti o mezinárodní ochranu a nikoli k posouzení otázky příslušného členského státu. Z odůvodnění rozhodnutí dále plyne, že žalovaný pro hodnocení kvality a úrovně azylového řízení v Polské republice ve smyslu článku 3 odst. 2 druhý pododstavec dublinského nařízení vycházel i ze souhrnné zprávy o Polské republice od ECRE (European Council on Refugees and Exiles) z prosince 2015, která jak připouští žalobce obsahuje i ustanovení o zranitelných skupinách žadatelů, byť jen obecně. Soud neshledal v postupu žalovaného a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobou vytýkané pochybení, k učiněným závěrům se přiklání. K uvedenému dodává, že neochota žalobce žádat o mezinárodní ochranu v Polské republice, kde by ho údajně našli lidé, kvůli nimž má v zemi původu potíže, je pro otázku určení příslušného státu k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu irelevantní. Žalobou je rovněž namítáno porušení článku 17 nařízení č. 604/2013 žalovaným. V článku 17 odst. 1 citovaného nařízení (diskreční ustanovení) je uvedeno, že odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Krajský soud uvádí, že čl. 17 nařízení upravuje toliko oprávnění členského státu rozhodnout se posoudit žádost namísto státu příslušného podle kritérií nařízení, nejedná se však o povinnost tak učinit. Pokud Česká republika uvedeného oprávnění nevyužila, nejedná se o pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud uzavírá, že neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný zjistil skutkový stav nutný k posouzení dané věci dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Soud rovněž neshledal žádné pochybení žalovaného při aplikaci příslušných ustanovení nařízení č. 604/2013. Podle názoru soudu bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný náklady řízení nepožadoval, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 17. ledna 2017 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně