32 Az 47/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: H. O., nar. ..., st. příslušnost Nigerijská federativní republika, hlášena k pobytu v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zastoupena JUDr. Vítem Biolkem, MBA, advokátem Advokátní kanceláře Wildt & Biolek, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2016, č. j. OAM-680/ZA-ZA12-ZA15-2016, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Vítu Biolkovi, MBA se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl tak, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) tohoto zákona zastavil a zároveň určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále také jen „dublinské nařízení“ nebo „nařízení č. 604/2013“), je Italská republika. V žalobě namítala, že v předchozím řízení žalovaný porušil ustanovení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, článek 3 odst. 2 druhý pododstavec a článek 17 dublinského nařízení a článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s ust. § 2 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že v případě jejího návratu do Itálie by byla vystavena zacházení dosahujícímu minimálně úrovně ponižujícího, resp. nelidského zacházení ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy, resp. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, a to zejména s ohledem na neuspokojivé přijímací podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii. Žalobkyně upozorňuje, že z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ke vzniku odpovědnosti státu za porušení čl. 3 Evropské úmluvy není potřeba předložit důkazy o existenci systematických nedostatků azylového systému nebo systematických nedostatků v přijímacích podmínkách dotčeného státu. Odpovědnost státu nastává již v případě, kdy by mělo dojít k navrácení jednotlivce do země, ve vztahu k níž existují závažné důvody domnívat se, že dotčené osobě, bude-li navrácena, hrozí reálné nebezpečí, že bude vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201/06 a související judikatura). Žalobkyně dále poukazuje na rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (stížnost č. 29217/12) a v této souvislosti upozorňuje na povinnost předávajícího státu provést důkladné a individuální posouzení situace dotčené osoby (viz bod 104 odůvodnění). V případě žalobkyně byl žalovaný povinen se zabývat tím, zda její navrácení do Itálie nebude znamenat porušení čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 Listiny základních práv EU, a to zejména s ohledem na přijímací podmínky, které by se jí v Itálii mohly dostat. Ostražitost žalovaného v tomto ohledu mělo vyvolat především tvrzení žalobkyně, že po jejím příjezdu byla ponechána po dobu tří týdnů na ulici, bez poskytnutí jakéhokoliv materiálního zabezpečení ze strany italských orgánů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedisponuje žádnými finančními prostředky, jež by mohla využít k obstarání si vlastního ubytování, nelze vyloučit, že v případě jejího navrácení do Itálie by mohla být ponechána bez materiálních podmínek a nucena žít na ulici. Žalobkyně konstatuje, že z rozhovorů s dalšími ženami, které se v Itálii nacházely v obdobném postavení jako ona, vyplývá, že jediným způsobem, kterým by si mohla vydělat peníze, je prostituce, což by pro žalobkyni bylo nepředstavitelně ponižující. Situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii je i v současné době citlivá a neustále se vyvíjí. K přemísťování žadatelů do této země je proto potřeba přistupovat s velkou opatrností. Rozhodnutí by proto mělo vycházet z co nejaktuálnějších informací dostupných o Itálii a obsahovat jejich vyhodnocení v kontextu konkrétních skutkových okolností případu každého žadatele. Žalovaný se výše naznačenými úvahami vůbec nezabýval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zcela ignoroval požadavky ESLP kladené na důkladnost a individuálnost posouzení situace s ohledem na možné riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy. Žalovaný naopak poukazuje na zcela obecné informace, jimiž je možné argumentovat v podstatě v každém případě předání žadatele do Itálie, ale konkrétní situace žalobkyně vůbec nezohledňuje. Neexistence rozhodnutí ESLP nebo Soudního dvora EU, deklarující nemožnost navracení žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie, automaticky neznamená, že správní orgán může rezignovat na posouzení aktuální situace v Itálii s ohledem na okolnosti případu dotčeného žadatele. Za zavádějící označila odkaz žalovaného na stanovisko UNHCR z července 2013, které, ač uvádí, že v Itálii došlo ve srovnání s předchozími lety ke zlepšení, nadále přetrvává řada nedostatků. Argumentace žalovaného o tom, že Itálie je zemí EU a ročně zde požádá o mezinárodní ochranu značné množství osob, dle žalobkyně spíše nasvědčuje přetíženosti tamního azylového systému a naopak vzbuzuje obavy o dostatečně rychlém posuzování těchto žádostí. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, odkázal na obsah správního spisu a na napadené rozhodnutí. Zrekapituloval skutečnosti, které žalobkyně uvedla ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a pohovoru dne 10. 8. 2016 (viz níže). Citoval čl. 13 odst. 1 nařízení č. 604/2013, které je třeba v případě žalobkyně aplikovat, neboť bylo zjištěno (ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC), že žalobkyně překročila nedovoleným způsobem dne 30. 6. 2016 v Trapani hranice Italské republiky jako členského státu. Dne 16. 8. 2016 správní orgán požádal Italskou republiku o přijetí žalobkyně zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podala v ČR. Dne 8. 9. 2016 správní orgán obdržel informaci, že Italská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně. Podle čl. 18 citovaného nařízení je tak Italská republika povinna převzít žalobkyni na své území a posoudit její žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou podala v České republice (dále také jen „ČR“). Žalovaný je tak přesvědčen, že jeho rozhodnutí je opřené o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. V podrobnostech odkázal na obsah správního spisu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobní námitce ohledně nedostatečného individuálního posouzení situace žalobkyně ve vztahu k porušení čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 Listiny základních práv EU, a to s ohledem na nevyhovující přijímací podmínky žadatelů pro mezinárodní ochranu v Itálii, správní orgán stejně jako v napadeném rozhodnutí zopakoval, že Italská republika je právoplatným členem Evropské unie, k mučení, nelidskému zacházení apod. ve smyslu zákona o azylu v průběhu azylové procedury nedochází, státní moc zde dodržuje lidská práva… Itálie učinila dne 8. 9. 2016 akceptaci přemístění žalobkyně na své území, která má možnost využití příslušných opravných prostředků, nebude-li v Italské republice se svojí žádostí úspěšná. Žalovaný má za to, že individuálně posoudil případ žalobkyně, dostatečně se zabýval azylovým řízením a přijímacími podmínkami žadatelky o mezinárodní ochranu a v tomto směru odkázal na str. 3 a 4 napadeném rozhodnutí. K žalobě zmiňovanému případu Tarakhel proti Švýcarsku rovněž odkázal na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde uvedený případ zmínil se závěrem, že žalobkyně není osobou nezletilou, ani součástí širší rodiny transferované do Itálie, proto nelze její případ přirovnávat ke zvlášť ztížené situaci rodiny se šesti malými dětmi jako v uváděném případě Tarakhel proti Švýcarsku, a není proto ani nutné získat individuální záruky od italských orgánů o podmínkách přijetí žalobkyně v Itálii, čehož se žalobkyně dovolává ve své žalobě. Stejně jako v napadeném rozhodnutí odkázal na souhrnnou zprávu o Italské republice ECRE z prosince 2015, která obsahuje aktuální data za období leden až listopad roku 2015, z níž je též zřejmé, že občané Nigerijské federativní republiky patří mezi nejčastější poživatele mezinárodní ochrany v Italské republice, a to jak ve formě uděleného azylu či doplňkové ochrany. Žalovaný konstatoval, že je na žalobkyni, aby prokázala, v čem spatřuje důvodnou obavu ohledně systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy. Namítl, že žalobkyně během řízení kvalitu italského azylového systému nezpochybnila. Dále odkázal na tiskovou zprávu Evropské komise ze dne 9. 12. 2016 informující o pokroku evropského programu pro migraci, v níž se mimo jiné uvádí, že „Itálie i Řecko vyvinuly v posledních měsících při zvládání uprchlické krize heroické úsilí..“, dále, že na jaře 2017 budou též postupně obnoveny dublinské transfery do Řecka. Konstatoval, že Itálie nadále čelí velkým migračním tlakům, že i v italském azylovém systému existují jisté nedostatky, ne však takové, které by automaticky vylučovaly převod žadatelů o mezinárodní ochranu do Italské republiky z důvodu rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně v replice na vyjádření žalovaného zopakovala žalobní argumentaci a setrvla na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí. Usnesením ze dne 7. 12. 2016 krajský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. O žalobě rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání za výslovného souhlasu žalovaného i zástupce žalobkyně, který doplnil, že se žalobkyní není v žádném kontaktu a její pobyt mu není znám. Uvedená skutečnost nebrání tomu, aby soud o žalobě rozhodl meritorně. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 10. 8. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, stejného dne s ní byl proveden i pohovor. Uvedla, že z vlasti vycestovala nákladním autem do Libye, dále pokračovala lodí do Itálie bez jakýchkoliv dokladů totožnosti. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že ve vlasti dochází k zabíjení lidí, jejího otce zabili lidé z Boko Haram. Potíže měla i ona jakožto křesťanka, v jejím případě došlo dokonce k fyzickému napadení. Jeden muž ji nakonec pomohl z vlasti utéct. Chce zůstat v ČR, protože zde není nigerijská populace, v Itálii jsou tisíce Nigerijců, proto tam nechce být. Ve správním spise je dále založena listina – záznam o výsledku porovnání otisku prstů ze systému EURODAC se zjištěním, že žalobkyně dne 30. 6. 2016 v Trapani nelegálním způsobem překročila hranice Italské republiky. Dne 16. 8. 2016 správní orgán požádal Italskou republiku o přijetí žalobkyně zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podala v ČR. Dne 8. 9. 2016 správní orgán obdržel informaci, že Italská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není d ů v o d n á. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Žalovaný se předně musel zabývat tím, zda je ve smyslu nařízení č. 604/2013 dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Úkolem žalovaného pak bylo provést postupný test aplikovatelnosti jednotlivých kritérií uvedeného nařízení, dokud nedospěje ke kritériu, jež bude moci na případ žalobkyně použít. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedený postup žalovaný zvolil, když postupně vyloučil uplatnění kritérií uvedených v článcích 8 až 12 nařízení č. 604/2013 a učinil závěr, že v případě žalobkyně je třeba aplikovat čl. 13 citovaného nařízení. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III., přičemž jednotlivá kritéria se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení). V čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci je uvedeno, že není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Podle čl. 13 odst. 1 nařízení, pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 tohoto nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013, zjištěno, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Takto příslušný členský stát přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo. Podle odst. 2, pokud členský stát nemůže být příslušný nebo již dále nemůže být příslušný podle odstavce 1 tohoto článku a pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3, zjištěno, že žadatel, který vstoupil na území některého členského státu nedovoleným způsobem nebo u něhož není možné zjistit okolnosti jeho vstupu, žil v členském státě před podáním žádosti o mezinárodní ochranu nepřetržitě nejméně pět měsíců, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Krajský soud v posuzované věci hodnotil, zda žalovaný správně aplikoval kritéria pro určení státu příslušného k rozhodnutí o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Obsah správního spisu je dle názoru soudu dostatečným podkladem pro závěr, který učil žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, tedy že v případě žalobkyně je nutné aplikovat kritérium uvedené v článku 13 dublinského nařízení o příslušnosti Italské republiky. Žalovaný svým postupem veškeré podmínky pro určení státu příslušného k posouzení žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany naplnil a vzhledem k učiněnému zjištění, že tímto státem není Česká republika, nemohl již dále hodnotit žádost žalobkyně po věcné stránce. Soud nepřisvědčil žalobním námitkám o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, který byl žalovaným zcela správně zjišťován pouze v rozsahu nezbytném pro určení příslušného státu. Soud projednávanou věc posuzoval i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, viz jeho rozsudek č.j. 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25.2.2015, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný uvedenou skutečností zabýval. V průběhu správního řízení žalobkyně neuplatnila žádné námitky co do úrovně azylového systému v Itálii. Pokud žalovaný odůvodnil, že Itálie je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv, je považována za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie a žalobkyni v Itálii nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu, či že na úrovni Evropské unie či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by v současné době jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky azylového řízení a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii, dosahující rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie, rovněž Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné negativní stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie, lze takový závěr považovat za přezkoumatelný. Z odůvodnění rozhodnutí dále plyne, že žalovaný vzal na vědomí v žalobě namítaný případ Tarakhel proti Švýcarsku, který dle jeho názoru není na případ osamocené žalobkyně přiléhavý, použil i údaje ze souhrnné zprávy o Italské republice od ECRE. Soud neshledal v postupu žalovaného a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobou vytýkané pochybení, k učiněným závěrům se přiklání. K uvedenému soud dodává, že neochota žalobkyně vrátit se do Itálie, protože tam žije mnoho Nigerijců, je pro otázku určení příslušného státu k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu irelevantní. Žalobou je rovněž namítáno porušení článku 17 nařízení č. 604/2013 žalovaným. V článku 17 odst. 1 citovaného nařízení (diskreční ustanovení) je uvedeno, že odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Krajský soud uvádí, že čl. 17 nařízení upravuje toliko oprávnění členského státu rozhodnout se posoudit žádost namísto státu příslušného podle kritérií nařízení, nejedná se však o povinnost tak učinit. Pokud Česká republika uvedeného oprávnění nevyužila, nejedná se o pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný zjistil skutkový stav nutný k posouzení dané věci dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Soud rovněž neshledal žádné pochybení při aplikaci příslušných ustanovení nařízení č. 604/2013. Podle názoru soudu bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokáta v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání k výzvě soudu), tj. 6.200,- Kč, dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 1.428,-Kč. Celkem se tedy ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 13. ledna 2017 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Bc. Alena Poláková