32 Az 52/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: A. B. A., nar. X, evidenční číslo X, státní příslušnost X, hlášena na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, t.č. na adrese X, zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2015, č.j. OAM-619/ZA-ZA05-K03-2015, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného byla žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tj. z důvodu opakovaně podané žádosti, aniž by uváděla nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jejího vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) tohoto zákona zastaveno. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný po stručné rekapitulaci předchozí žádosti žalobkyně ze dne 2. 11. 2011 o níž rozhodl dne 25. 3. 2014 neudělením mezinárodní ochrany (Krajský soud v Hradci Králové následně svým rozsudkem č.j. 29 Az 17/2014-46 ze dne 30. 3. 2015 žalobu žalobkyně zamítl a Nejvyšší správní soud usnesením č.j. 7 Azs 92/2015-25 ze dne 7. 5. 2015 odmítl kasační stížnost žalobkyně pro nepřijatelnost) konstatoval, že již v rámci řízení o této první žádosti objektivně posoudil veškeré žalobkyní uváděné důvody odchodu z vlasti (následovala svého manžela J. D., občana ČR, s nímž v roce 2009 uzavřela v Nigérii sňatek; měla obavy z chování bývalého přítele, otce jejích dětí; za důvod žádosti o mezinárodní ochranu uváděla neprodloužení víza k pobytu v ČR ze strany policie), svou argumentaci podložil dostupnými informacemi o zemi původu, ať už co do obecné bezpečnostní situace v Nigérii, tak i z hlediska individuálního posouzení případu žalobkyně. Dospěl přitom k závěru o nesplnění podmínek pro udělení jakéhokoliv typu mezinárodní ochrany žalobkyni. K žalobkyní uváděným skutečnostem v opakované žádosti ze dne 14. 7. 2015 po jejich srovnání s důvody předchozí žádosti, žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty se do Nigérie vrátit jako uváděla ve své první žádosti, tj. snahu o legalizaci pobytu v ČR a obavu z případného negativního jednání a chování otce svých dětí. Neuvedla tedy žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů jejího odchodu z vlasti a obav z návratu do vlasti. Dále odůvodnil, že z všeobecně dostupných informací je žalovanému známo, že v zemi původu žalobkyně nedošlo k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla nyní založit opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K žalobkyní nově zmíněné obavě z muslimské teroristické organizace Boko Haram uvedl, že žalobkyně neměla za svého pobytu v Nigérii nikdy s touto organizací žádné problémy, navíc žila ve městě Benin City (stát Edo, na jihu Nigérie), tedy mimo oblast nejčastějšího výskytu útoků Boko Haram (severovýchod Nigérie). Uvedenou obavu žalobkyně shledal jako nedůvodnou, neboť ji jako důvod své neochoty se do Nigérie vrátit, ve své první žádosti neuváděla. V záhlaví citované rozhodnutí napadla žalobkyně včas podanou žalobou, v níž namítala, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zkrácena na svých právech. Dle jejího názoru žalovaný v předchozím řízení porušil § 3 zákona č. 500/2004, správní řád, § 12 písm. b), § 14a a § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce žalobkyně doplnila, že ze strany žalovaného došlo ještě k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a opětovně popsala důvody, které ji vedly k opuštění země původu, tj. obava z domácího násilí ze strany svého bývalého manžela. Namítla, že během jejího života v ČR došlo v Nigérii k zásadnímu zhoršení vnitropolitické a bezpečnostní situace, během roku 2014 a 2015 došlo k dramatickému nárůstu násilí ze strany teroristické islamistické skupiny Boko Haram. Uvedla, že jako žena křesťanského náboženského vyznání je ohrožena útoky Boko Haram, které směřují ideově jednak proti osobám křesťanského náboženství a jednak proti ženám praktikujícím „západní“ náboženství či životní styl. Jedním z jejich stěžejních cílů je zakázání „západního“ vzdělávání žen. Poukázala na únosy žen a dětí a jejich mučení ze strany Boko Haram. Odmítá, že by útoky skupiny Boko Haram byly výlučně omezeny pouze na sever Nigérie, uvedla, že např. v roce 2012 došlo k útokům v jižní části země, přímo ve městě Benin City, odkud žalobkyně pochází. Dále odkázala na přiložené doporučení Ministerstva zahraničních věcí ČR vyhnout se cestám do severní části Nigérie, Abuji, Lagosu i oblastem v deltě řeky Niger (tj. jižní části Nigérie, odkud pochází žalobkyně), kde hrozí nebezpečí útoků a únosů ze strany Boko Haram. Dále, s odkazem na české i zahraniční webové portály, popisuje působení organizace Boko Haram v Nigérii s tím, že v případě návratu může být ohrožena na životě a hrozí jí mučení a nelidské zacházení, neboť nelze vyloučit riziko útoku skupiny Boko Haram i mimo severovýchodní oblast země. Je však ohrožena na životě a hrozí jí mučení a nelidské zacházení i proto, že v zemi dochází k humanitární katastrofě v souvislosti s obrovským množstvím vnitřně přesídlených osob a selhávající infrastruktury a nedostatku potravin. Zjištění žalovaného o tom, že útoky skupiny Boko Haram jsou koncentrovány výlučně do severovýchodní části Nigérie je chybné a neúplné a nereflektuje dokonce ani doporučení českého Ministerstva zahraničí. Skutkový stav věci nebyl žalovaným zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochyby. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný jí měl udělit doplňkovou ochranu dle §14a zákona azylu. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě přiložila citované doporučení MZV ČR (aktualizované k 8.1. 2016), internetové články v českém jazyce z roku 2015 (V Josu zabíjely bomby; Ženy vězněné sektou Boko Haram promluvily; Hnutí Boko Haram zabilo 58 lidí), několik článků v anglickém jazyce o situaci v Nigérii a humanitární krizi. Dále k prokázání svého náboženského přesvědčení doložila kopii potvrzení faráře křesťanského sdružení Charitable Christian Organization v Praze 5 ze dne 11.1.2016, dle kterého je žalobkyně od roku 2010 přesvědčenou a loajální členkou uvedeného sdružení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek a setrval na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobkyně a shromážděné informace o zemi s tím, že se zabýval všemi fakty, které žalobkyně v průběhu řízení uvedla. Žalovaný tak zjistil, že žalobkyně nesdělila takové skutečnosti, které by odporovaly použití ustanovení § 25 písm. i) ve vztahu k ust. § 10a písm. e) zákona o azylu, neboť uváděla shodné důvody jako v řízení předchozím, ve kterém jí nebyla přiznána žádná z forem mezinárodní ochrany. Namítl, že k žalobkyní popisovaným ojedinělým útokům ve městě Benin City došlo již v roce 2012, což je značný časový odstup, přičemž v současné době k teroristickým útokům může docházet kdekoli na světě. V této souvislosti poukázal na teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015, kde zahynulo více než sto nevinných osob. Uvedené město a jeho okolí se houfně nevylidňuje a zahraniční turisté nadále do francouzské metropole jezdí. Žalovaný konstatoval, že uvedený problém se již nyní netýká pouze určitých oblastí Asie či Afriky, ale terorem a jinými násilnostmi jsou ohroženi i lidé v civilizované Evropě, kde se bezpečnostní situace rovněž zhoršuje. Uvedl, že aktuálně ve městě Benin City a jeho širším okolí žádný ozbrojený mezinárodní či vnitrostátní konflikt neprobíhá. K tvrzení o expanzi hnutí Boko Haram do různých oblastí Nigérie i mimo její území, žalovaný upozornil, že tzv. Islámský stát má za cíl ovládnout také jižní části Evropy až po Rakousko, přičemž jeho působnost se již ze Sýrie a Iráku začíná přesunovat na území Libye. Žalovaný má za to, že při svém postupu neporušil dotčená ustanovení zákona o azylu či správního řádu nebo konkrétní články Úmluv, žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech, proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Usnesením ze dne 17. 12. 2015 krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“) za výslovného souhlasu zástupce žalobkyně i žalovaného. V přezkumném řízení soud vycházel z obsahu správního spisu, z něhož ověřil, že žalobkyně dne 2. 11. 2011 podala v ČR první žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 3. 2014 jí nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany ve smyslu ust. § 12 až 14b) zákona o azylu. Uvedené rozhodnutí bylo jako správné potvrzeno rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 30. 3. 2015, Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 5. 2015 odmítl kasační stížnost žalobkyně pro nepřijatelnost. V současné druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobkyně podala dne 14. 7. 2015, uvedla, že je nigerijské národnosti, křesťanského náboženského vyznání, není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace. Z vlasti odešla 17. 5. 2010 kvůli problémům s otcem svých dětí, což byl jediný důvod jejího odchodu z vlasti. Cestovala legálně letecky s platným cestovním dokladem a českým vízem. O mezinárodní ochranu nyní žádá proto, že po ní česká policie z Prahy 7 chce, aby opustila území ČR, vydali jí výjezdní vízum na 30 dní, ona se však do vlasti nyní vrátit nechce, protože její problémy v Nigérii neskončily. Pro případ návratu do vlasti zopakovala obavy z problémů ze strany otce svých dětí, rovněž se bojí, že by mohla mít problémy se skupinou Boko Haram, protože „takové věci se v Nigérii stávají“. ČR je pro ni cílovým státem. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii. Konkrétně žalovaný vycházel ze Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2013 z 27.2.2014, Výroční zprávy Amnesty International 2014-2015 ze dne 25.2.2015,Výroční zprávy Human Rights Watch 2015 ze dne 29.1.2015, Zprávy CRS pro kongres USA z 20.5. 2014, Nigerijská Boko Haram: Často kladené otázky; Informace MZV ČR č.j. 98843/2015-LPTP ze dne 21.5. 2015, Zprávy Freedom House - Svoboda ve světě ze dne 28.1.2015, aktuálních informací databanky ČTK k situaci v Nigérii a z materiálů k předchozí žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyni bylo umožněno se s uvedenými podklady seznámit. Uvedla, že se o politiku nezajímá, s podklady se seznámit nechce, nevznesla žádné návrhy na doplnění podkladů pro rozhodnutí ani žádné námitky proti zdrojům informací či způsobu jejich získání. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není d ů v o d n á. Na opakované žádosti, kdy jsou uváděny tytéž důvody jejich podání, pamatuje zákon o azylu v § 10a písm. e). Nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany a s tím související možnost zastavení řízení řeší ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu, podle kterého se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud (dále také jen „NSS“) se ve své judikatuře vyslovil k rozsahu přezkumné činnosti správních soudů tak, že bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní soud jen, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděnými žadatelem se zabývá pouze z toho hlediska, zda mu mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohl uvést, či zda mu v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech nevěděl nebo je nemohl z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 -74; všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). NSS v jiném rozhodnutí konstatoval, že institut opakované žádosti o mezinárodní ochranu neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly mít vliv na postavení žadatele a které nemohl uplatnit během předchozího řízení. Zpravidla se může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času; např. se může jednat o změnu situace v zemi původu žadatele či o změnu ve vztahu k jeho osobním poměrům (např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky; viz rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57). Krajský soud porovnal důvody současné žádosti žalobkyně s důvody, které uváděla v předchozím pravomocně ukončeném řízení (neprodloužení víza k pobytu v ČR ze strany policie, obava z jednání nigerijského otce svých dětí) a uzavírá, že žalobkyně v nově vedeném řízení neuvedla žádnou novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu. Žalovaný, vzhledem k žalobkyní nově obecně vznesené obavě pro případ návratu do vlasti, s odkazem na použité informační zdroje, které lze považovat za objektivní, přiměřeně aktuální a transparentní, hodnotí na straně 3-4 napadeného rozhodnutí bezpečnostní situaci v Nigérii i v souvislosti s útoky prováděnými teroristickou islamistickou skupinou Boko Haram. Konstatoval, že žalobkyně žila ve městě Benin City, tj. v jižní Nigérii a tedy mimo oblast nejčastějšího výskytu útoků Boko Haram (severovýchodní části Nigérie). Krajský soud má za to, že žalovaný se s obecně namítanou obavou žalobkyně („..také bych mohla mít problémy se skupinou Boko Haram, protože takové věci se v Nigérii stávají, může se to stát komukoli, tedy i mně“) vypořádal přezkoumatelným způsobem. Konstatoval, že uvedenou obavu žalobkyně ve své první žádosti vůbec neuváděla, ani v současné žádosti neuvedla žádné konkrétní obavy ze skupiny Boko Haram. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připouští, že bezpečnostní situace je v některých oblastech Nigérie i nadále složitá a nestabilní v důsledku působení teroristické skupiny Boko Haram. Z aktuálních zpráv opatřených žalovaným je zřejmé, že nigerijské státní orgány (jak lokální tak i federální) vždy proti skupině Boko Haram tvrdě zasahovaly a snažily se dopady na civilní obyvatelstvo snížit, a to jak formou armádních akcí, tak i zavedením nových zákonů či vytvořením mezinárodní vojenské jednotky. Žalobkyně může v případě návratu do Nigérie eliminovat své obecné obavy z jednání skupiny Boko Haram využitím institutu tzv. vnitřního přesídlení. Svoboda vnitrostátního pohybu a cestování do zahraničí je v Nigérii zaručena zákonem (viz zpráva Freedom House, ze dne 28. 1. 2015, Nigérie) a žalobkyně v průběhu správních řízení nikdy netvrdila, že by měla pohyb po Nigérii či přímo v nějakém konkrétním městě úředně či soudně omezen. V Informaci MZV ČR č.j. 98843/2015-LPTP ze dne 21. 5. 2015 se uvádí, že neúspěšný žadatel se po návratu do vlasti zařadí do běžného života. Nigérie nepostihuje své občany za to, že se v zahraničí pokusili získat mezinárodní ochranu. Předchozí pobyt žadatele v zahraničí nigerijské státní orgány nezajímá, není předmětem diskriminace nebo znevýhodňování. Informace potvrzuje, že případným problémům lze čelit přemístěním do jiné části Nigérie, když Nigérie nemá kapacitu kontrolovat usídlování svých občanů na území, neexistuje centrální evidence obyvatel, není také problém získat novou identitu, rodný list (s novým jménem) lze získat na základě čestného prohlášení. K obavám z násilností páchaných Boko Haram a možnostem vnitřního přesídlení v rámci Nigérie zdejší soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 302/2015-49 ze dne 14.3.2016, v němž se uvádí následující: „Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012-68). (…) Nigérie (se) nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ Uváděnou obavu z Boko Haram podpořenou žalobním tvrzením o další důvod, a to náboženský, soud hodnotí jako účelovou, neboť žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila, že by její obavy z Boko Haram souvisely s jejím náboženským přesvědčením, tedy proto, že je praktikující křesťankou, jak se nyní snaží soudu doložit potvrzením faráře v Praze ze dne 11. 1. 2016. Krajský soud nezpochybňuje to, že žalobkyně vyznává křesťanskou víru, ale odmítá souvislost s nyní tvrzenou obavou. Krajský soud má za to, že žalovaný vzhledem ke skutečnostem sděleným žalobkyní obstaral dostatek podkladů a informací o zemi původu žalobkyně, které soud jak již uvedl výše, považuje za objektivní, přiměřeně aktuální a transparentní a lze uzavřít, že na jejich základě v konfrontaci s výpověďmi žalobkyně ve správním řízení zjistil stav věci v souladu s ust. § 3 správního řádu. K žalobkyní popisovaným ojedinělým útokům ve městě Benin City došlo již v roce 2012, žalovaný disponoval aktuálnějšími informacemi o situaci v Nigérii z let 2014 až 2015, které na zhoršení bezpečnostní situace reagují. Žalobkyní k žalobě doložené důkazy soud neprovedl pro jejich nadbytečnost (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Dospěje-li správní orgán porovnáním důvodů uvedených v opakované žádosti téhož žadatele o udělení mezinárodní ochrany ke zjištění, že se jedná o tytéž skutečnosti, které byly hodnoceny v souvislosti se žádostí dříve uplatněnou, je závěr o nepřípustnosti nové žádosti v souladu s § 10a písm. e) zákona o azylu. Následné zastavení řízení o takovéto žádosti za použití § 25 písm. i) zákona o azylu je za zjištěných okolností případu postup, který má oporu v zákonné úpravě. Krajský soud se při posuzování současné žádosti žalobkyně ze dne 14. 7. 2015 plně ztotožnil se závěry i procesním postupem, které učinil žalovaný, neshledal ani důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro důvodnou obavu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů) či doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu (z důvodu tvrzeného ohrožení ze strany Boko Haram, s odkazem na odůvodnění shora) a konstatuje, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, žalovaný rovněž neporušil v žalobě namítané články mezinárodních úmluv. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 26. leden 2017 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně