32 Az 54/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-603/ZA-ZA02-ZA02-2015, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadla žalobkyně včas podanou žalobou, v níž namítala, že žalovaný v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil ustanovení § 2 odst. 1 a 4, § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), a dále ustanovení § 14 a § 14a zákona o azylu. Uvedla, že z Ukrajiny odjela z důvodu obav o svou bezpečnost a své zdraví. Shrnula své zdravotní potíže (od dětství byla vystavena psychickému a fyzickému týrání svou matkou, která trpí schizofrenií), které se snažila řešit tím, že vyhledávala lékařskou pomoc, ale protože se její stav, zejména psychický nezlepšoval, rozhodla se léčbu ukončit. Je si vědoma skutečnosti, že v jejím případě nejde o splnění některého z důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, má však za to, že žalovaný nesprávně posoudil možnosti udělení humanitárního azylu dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Vytýká správnímu orgánu, že nezohlednil její zdravotní stav, resp. dopad jejích rodinných potíží na její psychiku. Uvedla, že správní orgán informovala, že se snaží vyhledat lékaře, který jí stanoví řádnou diagnózu a bude ji následně adekvátně léčit. Tuto lékařskou pomoc již nyní našla, ale v době vydání správního rozhodnutí nevěděla, na koho se obrátit, což muselo být dle názoru žalobkyně správnímu orgánu známo. K otázce posuzování humanitárního azylu odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“), konkrétně na rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55. Dále žalovanému vytýká, že neobstaral aktuální informace o možnosti léčby psychiatrických onemocnění na Ukrajině a neposoudil veškeré související skutečnosti v dostatečném rozsahu. Odkázala na informace dostupné na internetu, poukázala na problematické poměry v ukrajinských psychiatrických zařízeních a shrnula, že možnost léčit se v zemi původu je pro ni nevyhovující. Poukázala na pravidla aplikace a limity správního uvážení se závěrem, že žalovaný v rámci správního uvážení její situaci nezvážil řádně a neopatřil si dostatek podkladů pro své správní uvážení. Rovněž nesouhlasí s posouzením důvodů k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Podklady pro rozhodnutí označila za neaktuální, na jejichž základě nebylo možné řádně vyhodnotit případné riziko vážné újmy v souvislosti s její nemocí. S odkazem na přiloženou lékařskou zprávu uvedla, že její zdravotní stav je vážný a léčba by měla probíhat v místě, kde se cítí bezpečně, nikoli v místě probíhajícího konfliktu. Odmítá, že by v zemi své státní příslušnosti měla bezproblémový přístup ke specializované zdravotní péči a že se ji sama rozhodla ukončit. Nesouhlasí ani s tím, že výskyt nepokojů v Zakarpatské oblasti a v Mukačevu hodnotí správní orgán jako ojedinělé excesy. Vytýká žalovanému, že nehodnotil důkazy řádně a při výběru dokumentů postupoval selektivně ve prospěch negativního rozhodnutí. Závěrem navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě přiložila lékařskou zprávu I. N. ze dne 26. 11. 2015, FOKUS Praha (nestátní nezisková organizace, která pomáhá lidem s dlouhodobým duševním onemocněním), konstatující její prozatím nestabilizovaný zdravotní stav a nestanovení konečné diagnózy vzhledem k probíhající léčbě. Dle této zprávy je zdravotní stav žalobkyně vážný, nikoli však život ohrožující, a je jí doporučována léčba v klidném prostředí, aby nebyla zvyšována její psychická destabilizace. Ze zprávy vyplývá, že za předpokladu zajištění následné léčby a psychiatrické ambulantní péče lze pacientku předat do péče jiného psychiatra. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobkyně, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Konstatoval, že z žaloby je zřejmé, že žalobkyně si je vědoma, že v jejím případě absentují důvody k udělení azylu dle ustanovení § 12 i § 13 zákona o azylu, žalovaný se nicméně ve vztahu k těmto ustanovením v dostatečném rozsahu zabýval důvody, které žalobkyně ve své žádosti uvedla a své závěry v rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. K žalobní námitce, která brojí proti výroku o neudělení humanitárního azylu žalovaný uvedl, že shromáždil dostatek relevantních podkladových informací, s nimiž žalobkyni seznámil (viz protokol o tomto úkonu ze dne 17. 7. 2015). V rámci uvedeného seznámení žalobkyně projevila zájem znát svůj zdravotní stav z lékařského hlediska, uvedla, že předepsané léky na bolest jí nepomáhají a cítí se po nich špatně. Doplnila, že v Zakarpatské oblasti jsou nepokoje a je tam přítomna vojenská technika, zmínila i konflikt v Mukačevu a nepokoje ve Lvovské oblasti. Další doplňující informace ani návrhy na doplnění podkladů pro rozhodnutí nevznesla, odmítla se vyjádřit ke zdrojům informací a způsobu jejich využití. Správní orgán proto vycházel při posouzení její situace z informací uvedených i ve zdravotním záznamu ze vstupní lékařské prohlídky v Přijímacím středisku v Zastávce ze dne 9. 7. 2015. Namítl, že pokud to žalobkyně považovala za potřebné, měla možnost doložit svá tvrzení o zdravotních problémech v průběhu správního řízení. Trvá tedy na tom, že zjištěný stav věci v době vydání rozhodnutí nesvědčil o přítomnosti důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž by měl být žalobkyni humanitární azyl udělen. Žalobní námitky v tomto směru tak považuje za neopodstatněné. Dále uvedl, že situací žalobkyně se dostatečně a na základě relevantních informací zabýval i ve vztahu k ustanovení § 14a zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na zdravotní péči, která žalobkyni byla na Ukrajině poskytnuta na různých specializovaných pracovištích v době předcházející příjezdu do České republiky (dále také jen „ČR“) a kterou ze své vůle ukončila. Dostupnost psychiatrické léčby na Ukrajině byla doložena i zprávou IOM ze srpna 2013 a zprávou MZV č. j. 125395/2010-LPTP z 13. 12. 2010, byť nedosahuje téže úrovně ve srovnání s péčí poskytovanou v ČR. Odkázal na relevantní judikaturu NSS, podle níž zdravotní stav může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany jen zcela výjimečně. K tvrzení žalobkyně o násilném jednání, jehož se na ní dopouštěla její nemocná matka, žalovaný konstatoval, že z informace MZV č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014 vyplývá možnost v případě potřeby (poškození způsobeného trestnou činností či porušováním práv a svobod) vyhledat na Ukrajině potřebnou pomoc. Že se k uvedené pomoci žalobkyně ani její příbuzní neodhodlali, nelze přičítat nezájmu státních orgánů. Žalovaný neshledal ani uváděné materiální problémy žalobkyně jako důvod k udělení doplňkové ochrany. K namítané neuspokojivé bezpečnostní situaci i v žalobkyní uváděných oblastech západní Ukrajiny konstatoval, že se jedná spíše o excesy, nelze však uzavřít, že by šlo o střety téže intenzity a trvání jako ve východní části země. V napadeném rozhodnutí žalovaný hodnotil rozdílnost v bezpečnostní situaci na západě země oproti oblastem vystaveným ozbrojeným střetům, lokalizovaných na východní Ukrajině. K bezpečnostní situaci odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz shodně i níže), v nichž se uvádí, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobkyně v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., kdy na výzvu krajského soudu žalobkyně nevyjádřila ve stanovené lhůtě s takovým postupem výslovný nesouhlas, a proto se má podle citovaného ustanovení za to, že s takovým postupem souhlasí. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR ze dne 7. 7. 5015 a následném pohovoru provedeném stejného dne žalobkyně uvedla, že má ukrajinskou národnost i státní příslušnost, je pravoslavného vyznání, není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany, hnutí nebo organizace, nebylo a není proti ní vedeno trestní stíhání. Je svobodná, bezdětná. Na Ukrajině studovala, našla si práci a podnájem. Začala mít zdravotní problémy a po nějaké době byla z práce propuštěna. Poté asi rok žila v klášteře. Na Ukrajině, v Zakarpatské oblasti, žije její matka a sestra, otec zemřel. Vlast opustila dne 16. 6. 2015. Odjela do ČR na návštěvu své sestřenice, která zde má trvalý pobyt (získala vízum na základě jejího pozvání). Žalobkyně v ČR již zůstala. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu svého neuspokojivého zdravotního stavu, k němuž sdělila, že je přesvědčena, že trpí schizofrenií, stejně jako její matka, ačkoli o tom nemá potvrzení od lékaře. Popsala, že má bolesti hlavy, třes rukou, problémy s dýcháním, léky jí nepomáhají, stát jí také vůbec nepomáhá. Uvedla, že vystřídala několik neurologů, předepsané léky vždy nějakou dobu brala, ale nepomáhaly jí, vždy jí bylo hůře. Všichni jí určili nesprávnou diagnózu. Za další důvod své žádosti uvedla válku na Ukrajině, v důsledku které se zhoršila i její materiální situace. ČR je pro ni cílovou zemí, prosí o pomoc, chtěla by zde zůstat, žít a léčit se u psychiatra. Na Ukrajinu se vrátit nechce, se svou nemocnou matkou, která ji fyzicky i psychicky ubližovala, nežije od svých 15 let a vracet se k ní nechce. Kvůli chování své matky se dokonce pokusila o sebevraždu, skončila v nemocnici. V průběhu pohovoru ke svému zdravotnímu stavu a dostupnosti lékařské péče na Ukrajině uvedla, že se obrátila asi na čtyři neurology, každý lékař jí diagnostikoval něco jiného. Podstoupila různá vyšetření (tomografii k vyloučení nádoru v hlavě, vyšetření srdce a tlaku, rentgenové vyšetření hrudníku a páteře), na další vyšetření již nešla z obavy, že by jí mohlo ublížit (opakované rentgenové vyšetření). Byla propuštěna z práce a odešla do kláštera, kde jí nabídli poté, co popsala své zdravotní potíže a problémy s ubytováním (po ztrátě zaměstnání neměla peníze na nájem), že u nich může zůstat. Duchovní jí nahradili potřebu psychologa. V klášteře nezůstala, protože se nechtěla stát jeptiškou. Popsala své potíže s nemocnou matkou v době, kdy byla nezletilá, od níž zažila fyzické i psychické týrání. Je přesvědčena, že měla nárok na pomoc od státu, tedy aby její matka byla zbavena rodičovských práv, ale nikdo jí nepomohl, nezavolal policii nebo sociálku. Žalobkyně se v té době obrátila s žádostí o pomoc na příbuzné z matčiny strany, kteří jí chtěli pomoci, snažili se matce domluvit, ale ta i je fyzicky napadala. Nic dalšího neudělali, na státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátili, neučila tak ani žalobkyně. Žalobkyně je přesvědčena, že v případě udělení mezinárodní ochrany v ČR bude mít možnost si promluvit s psychologem, který jí poradí, na koho se má obrátit. Dále se vyjádřila ke své obavě ze současné bezpečnostní situace na Ukrajině a popsala své materiální potíže na Ukrajině (musela se sama živit, v důsledku válečného konfliktu se vše zdražilo, neměla peníze na další lékaře a odborníky ve velkém městě, protože musela platit lékařům v místě bydliště, finančně jí pomáhala i sestřenice z ČR). Jiné potíže ani žádné problémy se státními orgány na Ukrajině neměla. Obává se rozšíření konfliktu i do oblasti, kde žila. Ukrajinu opustila na základě pozvání od své sestřenice z ČR, která jí také poradila, aby požádala o azyl. Na Ukrajinu se vrátit nechce, nemá se kam vrátit, nic ji tam nedrží, nic tam nemá. Uvažovala dokonce o sebevraždě, pak ale narazila na klášter. V ČR má sestřenici, která jí pomáhá. Prosí o pomoc a ochranu, aby měla přístup k lékaři a mohla se cítit jako člověk. Chce žít a ne jen přežívat. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobkyně žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 1. 6. 2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, Informace Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) – Ukrajina ze srpna 2013, Informací MZV ČR č.j. 125395/2010-LPTP z 13. 10. 2010 (k otázce psychiatrické péče na Ukrajině) , č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014, č.j. 98524/2014-LPTP ze dne 14.4.2014, č.j. 98848/2015-LPTP ze dne 21. 5. 2015, informací Infobanky ČTK – „Země světa, Ukrajina“- aktuální znění a zdravotního záznamu žalobkyně ze dne 9. 7. 2015. Žalobkyně využila možnosti se s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámit (viz výše), žádné námitky nevznesla, doplnění podkladů nenavrhla. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba n e n í d ů v o d n á. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Žalobkyně v žalobě uvedla, že si je vědoma nesplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, tím také stanovila meze soudního přezkumu. Byť žalovaný posoudil žádost žalobkyně komplexně ke všem relevantním ustanovením pro udělení azylu dle §§ 12 až 14b, žalobkyně v žalobě brojí toliko proti výroku o neudělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu a proti neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, zabýval se krajský soud toliko napadenými výroky rozhodnutí. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Krajský soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl univerzálním nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 2 Azs 8/2004 ze dne 11. 3. 2004 (na které poukázala i žalobkyně ve své žalobě) uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Krajský soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů, včetně informací od samotné žalobkyně, pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu, v rámci své úvahy se s nimi náležitě vypořádal, když otázku udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné situaci, sociální a ekonomické situaci žalobkyně, stejně tak jako k jejímu věku a zdravotnímu stavu. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně měla ve vlasti své bydlení i zaměstnání, díky kterému byla schopna se samostatně živit a které musela opustit kvůli zdravotním potížím. Na základě jejích výpovědí konstatoval, že ve vlasti měla k lékařské péči přístup, k lékařům docházela, ale léčbu se sama rozhodla dobrovolně ukončit. Skutečnost o dobrovolném rozhodnutí k ukončení své léčby žalobkyně výslovně potvrdila i ve své žalobě (na straně 3), navzdory tomu na straně 5 žaloby uvádí, že „absolutně nemůže souhlasit s tvrzením správního orgánu, který na základě jejích výpovědí dospěl k závěru, že měla ke zdravotní péči přístup a že se ji rozhodla sama ukončit.“ K uvedenému protichůdnému žalobnímu sdělení žalobkyně soud odkazuje na protokol o pohovoru ze dne 7. 7. 2015, v němž žalobkyně na otázku: „Měla jste na Ukrajině problémy s dostupností zdravotní péče?“ uvedla: „Přístup ke zdravotní péči jsem měla, ale každý lékař hovořil něco jiného“…následuje žalobkyní uvedený popis návštěv různých odborných lékařů a provedených vyšetření se závěrem… „poradila jsem se v práci a raději jsem na to vyšetření (rentgenové) už nešla a vůbec jsem už k žádnému lékaři nešla.“ Soud tedy konstatuje, že žalovaným v napadeném rozhodnutí učiněný závěr odpovídá doslovným výpovědím žalobkyně. Dostupnost lékařské péče a konkrétně psychiatrické péče na Ukrajině pak plyne i z žalovaným opatřených informací o zemi původu, její úroveň je ve srovnání s péčí poskytovanou v ČR nižší, nicméně dle ustálené judikatury ani nižší úroveň zdravotní péče není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Podle žalovaného žalobkyně neprokázala, že by její zdravotní potíže byly natolik závažné, že by bylo možné uvažovat o udělení humanitárního azylu. Zohlednil (se souhlasem žalobkyně) zdravotní záznam ze vstupní lékařské prohlídky žalobkyně v Přijímacím středisku Zastávka s tím, že žalobkyně žádné jiné lékařské zprávy v průběhu správního řízení nedoložila. Žalovaný se zabýval i komplikovanou rodinnou situací žalobkyně se závěrem, že jako dospělá osoba je schopna se o sebe adekvátně postarat, což ostatně i prokázala (odešla od matky, studovala, našla si práci a podnájem). Ačkoli soud nepopírá, že uvedená rodinná situace žalobkyně nebyla standardní, má za to, že žalovaný v rámci správního uvážení komplexně posoudil všechny relevantní skutečnosti, nevybočil z mezí stanovených zákonem, jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. K žalobkyní doložené lékařské zprávě ze dne 26. 11. 2015 soud konstatuje, že tato dokládá, že žalobkyně je pro uváděné psychické potíže v ambulantní psychiatrické léčbě a že její stav není život ohrožující. Do doby rozhodnutí soudu žalobkyně žádnou další lékařskou zprávu nedoložila. Krajský soud neshledal žádné skutečnosti, které by žalovaný v rámci své volné úvahy nezhodnotil, či pochybil v takovém rozsahu, že by soud vedly ke zrušení výroku o neudělení humanitárního azylu. Pokud jde o obavy žalobkyně ze současné, tedy zhoršené bezpečnostní situace na Ukrajině, ta je zhodnocena v rámci doplňkové ochrany (viz níže). Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V § 14b odst. 1 zákona o azylu, je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, tento výrok rozhodnutí žalobkyně podanou žalobou nenapadla, proto se jím soud dále nezabýval. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a přiměřeně aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobkyni hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu či ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Konstatoval, že žalobkyně pro případ návratu do vlasti kromě svých zdravotních potíží, nedostatku materiálního zázemí a obecné obavy ze současné tamní situace, neuvedla žádnou konkrétní hrozbu vůči své osobě. Žalovaný dále s odkazem na informaci MZV č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015 uvedl, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu nehrozí po návratu do vlasti postih ze strany státních orgánů. Z pohledu doplňkové ochrany se opětovně zabýval všemi žalobkyní tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, pokud jde o bezpečnostní situaci, žalovaný uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobkyně na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Konstatoval, že zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem, ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná a stabilní. Uvedl, že žalobkyně pochází ze západní části Ukrajiny, ze Zakarpatské oblasti, která je od těchto dvou oblastí velmi vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně zasažena. Krajský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Případné vycestování žalobkyně nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. V rozsudku NSS ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007-69 se uvádí: „Článek 13 části II Evropské sociální charty (publ. pod č. 14/2000 Sb. m. s.) zakládá České republice závazek k poskytnutí sociální a lékařské pomoci pouze po dobu legálního pobytu cizince, který je občanem jiné smluvní strany této charty, na českém území; nikoli závazek, aby úroveň zdravotní péče, jíž dosáhne v době tohoto pobytu legalizovaného z důvodu azylového řízení, mu byla zachována i po skončení tohoto řízení. Tím spíše nelze shledat, že by ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a následné vycestování cizince založilo rozpor s mezinárodními závazky ČR, na nějž pamatuje § 14a zákona o azylu. Ten totiž ve svém odstavci 2 písm. d) myslí na situace odlišné, svou povahou vycházející ze zásady non-refoulement.“ Krajský soud po zhodnocení výpovědí žalobkyně, hlavního motivu jejího odchodu z vlasti, důvodů a okolnostech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Soud uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 24. ledna 2017 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně