32 Az 55/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: H. K., nar. , st. příslušnost, hlášen k pobytu, t. č. na adrese, zastoupen JUDr. Vítem Biolkem, MBA, advokátem Advokátní kanceláře Wildt & Biolek, se sídlem Bohuslava Martinů, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015, č. j. OAM-409/ZA-ZA05-K03- 2015, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Vítu Biolkovi, MBA se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce podal dne 28. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, kam byl vrácen z Německa na základě readmisní dohody dne 24. 4. 2015, protože měl české vízum (do Německa odjel proto, že tam má rodinu). Uvedl, že není členem žádné politické strany ani organizace, vyznává šíitský směr islámu a že každý šíita z jihu Libanonu, kde žil, je automaticky zařazen do Hizballáhu. Dle jeho sdělení Hizballáh nutí mladé muže, aby vstoupili do jejich řad, aby je pak mohli využít jako bojovníky v Sýrii. Svou vlast opustil v roce 2014 kvůli válce v Sýrii, která se dotýkala jeho života v Libanonu, kde je nestabilní situace, na hranicích se Sýrií operují ozbrojenci tzv. Islámského státu. Kvůli angažovanosti Hizballáhu v Libanonu mu hrozí nebezpečí jako všem šíitům v Libanonu, a to i ze strany salafistů. V případě návratu by byl jako šíita v ohrožení, mohl by se stát náhodnou obětí násilí, nebo by ho naverbovali do nějakého ozbrojeného oddílu. Chce žít v bezpečí, studovat, pracovat a vést běžný život. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu nepokojů v Libanonu, je mladý, nechce válčit ani žít v oblasti, kde jsou náboženské problémy. Žalovaný se po nastínění skutkového stavu věci následně v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval důvody pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 13 zákona o azylu, důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu, důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu a konečně i důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b zákona o azylu. Při svém rozhodování žalovaný vycházel z výpovědí žalobce a informací, které sám shromáždil v průběhu správního řízení o situaci v Libanonu (viz níže), zejména ve vztahu k situaci politické a bezpečnostní a stavu dodržování lidských práv. Po uvedeném zhodnocení dospěl k závěru, že zde není dán žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jak jsou předvídány výše citovanými ustanoveními zákona o azylu, neboť žalobce v průběhu správního řízení nebyl schopen jasně sdělit, zda byl členem Hizballáhu nebo kandidátem na vstup, či pouhým sympatizantem. Sám potvrdil, že nebyl politicky aktivní, žádné konkrétní problémy s Hizballáhem (z důvodu tvrzeného odmítání ke vstupu), jinými skupinami či státními orgány v zemi původu neměl. Žalobcem vyslovenou obavu pro případ návratu, že bude nucen stát se členem Hizballáhu, označil za nepodloženou. S odkazem na podkladové informace o zemi původu zdůraznil, že odchod do Hizballáhu je založen na dobrovolnosti a oddanosti uvedené ideologii (nikoli na bázi nuceného odvodu), což není případ žalobce, proto mu v případě návratu do Libanonu žádné nebezpečí ohrožení vážnou újmou nehrozí. Žalobce má rovněž možnost přestěhovat se z jihu Libanonu na jiné místo v rámci země původu, aby se případnému „verbování“ vyhnul. II. Obsah žaloby Žalobce v žalobě namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť žalovaný porušil ustanovení § 2 odst.1, § 3 a § 50 odst. 2,3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v souvislosti s § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce žalobce brojí zejména proti tomu, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci. Žalobce považuje za nesporné, že v Libanonské republice působí radikální libanonské šíitské hnutí Hizballáh. Žalobce v průběhu správního řízení uváděl, že uvedené hnutí nutí mladé muže, aby vstoupili do jejich řad, aby tito mohli být posléze využiti jako bojovníci v Sýrii. Uvedeného se žalobce obává pro případ návratu do vlasti. Připomněl, že správnímu orgánu v průběhu správního řízení uvedl, že ve svých asi 17 letech věku byl přesvědčován ke vstupu do uvedeného hnutí. Rovněž uvedl, že ekonomická situace v Libanonu je nepříznivá a mladí lidé se snáze dostanou do „pasti“ Hizballáhu, které je pak násilně a svévolně nutí k dalším aktivitám v rámci hnutí. Situace v Libanonu je vážná i v tom ohledu, že kvůli angažovanosti v Hizballáhu hrozí šíitům nebezpečí ze strany salafistů. Vzhledem k tomu, že žalobce byl neustále kontaktován ze strany členů hnutí Hizballáh, mohli by ho salafisté bezprostředně ohrozit a pronásledovat. Žalobce tedy trvá na tom, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce dále namítá, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nezhodnotil a neuvedl, které konkrétní skutečnosti ze zpráv shromážděných během správního řízení považuje za relevantní pro své rozhodnutí a kterým zprávám v tomto směru relevanci nepřiznal, proto je v této části rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný rovněž nesprávně zhodnotil nebezpečí vážné újmy a tím možnost udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu, když po návratu do vlasti žalobci velmi reálně hrozí pronásledování a jiné nelidské či ponižující chování z důvodů výše uvedených. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, s níž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Na rozdíl od žalobce má za to, že řádně zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, které v daném případě považuje za zcela dostatečné. Shrnul, že žalobce v zemi původu nebyl žádným způsobem politicky aktivní a ani výslovně neuvedl, že by byl členem hnutí Hizballáh. V tomto směru se žalobce vyjádřil pouze neurčitě, že všichni šíité z jihu Libanonu jsou automaticky zařazeni do tohoto hnutí. Dále sdělil, že se obává naverbování ze strany Hizballáhu k možným bojům v Sýrii, avšak rekruti v tomto směru, např. ze strany Islámského státu působí i v zemích s vysokými demokratickými standardy, např. v Belgii, Spolkové republice Německo, Francii. Podle žalovaného nelze tuto skutečnost považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Samotný žalobce v zemi původu ani žádné negativní reakce ze strany hnutí (fyzické či psychické ve smyslu vážné újmy dle zákona o azylu) nepocítil, navíc jak vyplývá z použité zprávy o zemi původu, Hizballáh vyhledává pouze osoby, které jsou nezvratně oddáni jeho ideologii, což žalobce není, a proto mu v případě návratu do Libanonu žádné nebezpečí ohrožení vážnou újmou nehrozí. Žalobce má rovněž možnost přestěhovat se z jihu Libanonu na jiné místo v rámci země původu, aby se případným „náborářům“ vyhnul, přičemž obyvatelé Libanonu nacházející se mimo oblasti kontrolované Hizballáhem, nejsou šikanováni. K žalobní námitce nezhodnocení konkrétních skutečností z podkladových zpráv, žalovaný oponoval, že naopak z konkrétních zpráv je v odůvodnění rozhodnutí citováno (ČTK, Informace Kanadské rady pro imigraci…Zpráva ICG…, Výroční zpráva HRW…). Na základě provedeného správního řízení, v jehož průběhu nebyl žalobce zkrácen na svých právech, dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ani důvody k udělení doplňkové ochrany. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. Soud v řízení vycházel z obsahu správního spisu, z něhož plyne, že dne 28. 4. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, dne 11. 5. 2015 s ním byl proveden podrobný pohovor k podané žádosti. Žalobce popsal okolnosti svého odjezdu z vlasti, měl pas a české vízum, s jeho vyřízením a vycestováním z vlasti neměl žádné potíže. Uvedl, že v Libanonu měl špatný život. Je tam etnický problém mezi sunnity a šíity, problémem jsou i salafisté. Měl potíže s Hizballáhem, což je šíitské hnutí, které nutí mladé muže, aby vstoupili do jejich řad, aby je mohli využívat jako bojovníky v Sýrii nebo k jiným svým účelům. Uvedl, že nebyl přímo členem Hizballáhu, ale byl kandidátem. Od svých asi 17 let věku do odchodu z vlasti pro Hizballáh pracoval. Dělal jen hlídače na předměstí, působil ve skupině, kde byli někteří ozbrojeni, žalobce nikoli. V rámci své práce pro Hizballáh žádné problémy neměl, byl jen obyčejný člověk, který si plnil své úkoly. Nedostával žádnou odměnu. Peníze na živobytí dostával od matky, s níž bydlel. Uvedl, že pokud někdo souhlasí, že bude jejich bojovníkem, dostává peníze, ale to nebyl jeho případ. Uvedl, že se neúčastnil žádných bojových akcí, neprošel žádným výcvikem, ale chtěli to po něm a pak by ho poslali do Sýrie. Jednou byl na schůzi, na další již nechodil, protože nic takového dělat nechtěl. K dotazu žalovaného sdělil, že uvedené přesvědčování ze strany Hizballáhu ke vstupu do jejich řad trvalo asi půl roku před jeho odjezdem. „Všude, kde ho viděli, poslali někoho se vzkazem, aby přišel do jejich sídla. Šel tam a tam ho přesvědčovali. Pokud někdo nesouhlasí napoprvé, což byl i jeho případ, používají taktiku předvolávání a přesvědčování.“ I přes toto sdělení potvrdil, že na schůzi byl jen jednou. V Libanonu je špatná ekonomická situace, není tam žádná práce a mladí lidé se snadno dostanou do „pasti“ Hizballáhu. Potvrdil, že žádné problémy kvůli svému odmítavému postoji ke spolupráci neměl, rovněž neměl žádné potíže s libanonskými úřady, armádou či policií, která podle něho vůbec nefunguje. Neměl ani žádné problémy se salafisty, ale bál se, že by se mu mohlo něco stát. V případě svého návratu do vlasti se obává, že bude muset vstoupit do řad Hizballáhu a tam zemře nebo ho chytí salafisté či jiné strany, které bojují mezi sebou a připraví ho o život nebo bude unesen členy tzv. Islámského státu. Myslí si to proto, že patří k šíitům, v Libanonu již dlouho trvá etnický problém, který se nyní velmi vyostřil. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je dobrý. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Libanonské republice. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel z Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, Výroční zprávy Human Rights Watch 2015 z 29. 1. 2015, Informace International Crisis Group (ICG) ze dne 20. 7. 2015 a ze dne 13. 5. 2013, Informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky z 4.11.2013: Náborové praktiky Hizballáhu, z informací databáze ČTK o Libanonu. Žalobce nevyužil možnosti dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu seznámit se podkladovými informacemi s tím, že ví, co se v Libanonu děje. Nevznesl žádné námitky proti zdrojům informací či způsobu jejich získání, nenavrhl doplnění podkladů. Doložil fotografie svého bratrance a souseda (z facebooku), kteří se stali členy Hizballáhu a během bojů v Sýrii zemřeli, ví o dalších až 60 lidech se stejným osudem. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba n e n í d ů v o d n á. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě výše uvedených informací o zemi původu, které soud považuje za transparentní, pocházející z vícero nezávislých informačních zdrojů, a proto je lze považovat za objektivní a přiměřeně aktuální. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce uvedl, že v zemi svého původu nebyl členem žádné politické strany či hnutí, nebyl nijak politicky aktivní. Tvrdil, že všichni z jihu Libanonu jsou automaticky členy Hizballáhu. Krajský soud k uvedenému tvrzení po zhodnocení výpovědí žalobce v průběhu správního řízení přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného v tom, že žalobce nebyl sto spolehlivě objasnit, zda byl členem Hizballáhu nebo kandidátem, či pouhým sympatizantem. Uvedl, že pro Hizballáh vykonával určitou práci (byl hlídačem na předměstí, nebyl ozbrojen), za kterou nebyl žádným způsobem honorován. Potvrdil také, že kromě přesvědčování neměl s členy hnutí Hizballáh žádné konkrétní potíže. K tvrzenému nucení do řad Hizballáhu obsahuje jeho výpověď rovněž celou řadu nepřesností. Na jedné straně uváděl, že byl od svých 17 let (tj. asi v roce 2012) přesvědčován ke vstupu do uvedeného hnutí, byl na schůzi, stále za ním někoho posílali. Na druhé straně však uvedl, že uvedené přesvědčování trvalo asi půl roku před jeho odchodem z vlasti (tj. na přelomu let 2013 a 2014) a že na schůzi byl pouze jednou. Uvedl, že s Hizballáhem neměl žádné potíže, a to ani v době, kdy pro uvedené hnutí pracoval. Doslova uvedl, že byl jen obyčejný člověk, který plnil své úkoly. V rámci tvrzeného přesvědčování nebylo vůči žalobci použito žádné násilí či hrozba násilí. Žalovaný na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí (na podkladě konkrétně citovaných podkladových informací - ČTK a Informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíkyz 4. 11. 2013) charakterizoval hnutí Hizballáh, jeho vznik, cíle a působení v Libanonu. Krajský soud, stejně jako žalovaný nepopírá skutečnost, že k tvrzenému náboru mladých mužů do řad Hizballáhu v Libanonu dochází (jak však bylo výše uvedeno, vstup do uvedeného hnutí je na dobrovolné bázi), v případě žalobce však tvrzené přesvědčování nedosáhlo intenzity pronásledování. Žalobcem deklarovanou špatnou ekonomickou situaci v Libanonou a tvrzení, že mladí lidé se snadno dostanou do „pasti“ Hizballáhu nelze vyhodnotit jako pronásledování či důvodnou obavu z pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Pro případ návratu, má žalobce možnost vnitřního přesídlení v rámci Libanonu, tj. mimo jižní oblast, aby se případnému přesvědčování ke vstupu do řad Hizballáhu, které nelze zcela vyloučit, vyhnul. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje. Za nedůvodnou soud považuje rovněž žalobní námitku stran využití a zhodnocení podkladových informací, když na několika místech napadeného rozhodnutí je na konkrétní zprávy odkazováno a je z nich přiléhavě citováno. Za správné a zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné, považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 zákona o azylu. Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok, žalobce se ho v průběhu správního řízení ani nedomáhal. Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace a zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Následně žalovaný postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle § 14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi (včetně konkrétních odkazů) při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobce v zemi původu nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany a obavami pro případ návratu, jak je patrno z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (viz strana 8-9). Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany na podkladě výše citovaných informací o zemi původu, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobní námitky ani v tomto směru soud neshledal důvodnými. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští ustálená judikatura NSS, z níž plyne, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 80/2010-74, nebo ze dne 24. 1. 2014, č.j. 5 as 68/2013-29). Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). V. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný náklady řízení nepožadoval, ostatně krajský soud ze správního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti se soudním řízením vznikly, proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokáta v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné doplnění žaloby), tj. 6.200,-Kč, dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 1.428,-Kč. Celkem se tedy ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 26. leden 2017 JUDr. Ivona Šubrtová v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Iveta Kyralová