36 A 6/2016

Rubrum

Jednací číslo: 36 A 6/2016 - 16 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou ve věci žalobce: A.N., narozen „X“, státní příslušník Ukrajiny, trvale bytem „X“, toho času v zařízení pro zajištění cizinců Bálková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupen: Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., IČ 45768676, se sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie Pardubice, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Pražská ulice, 530 06 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2016, č. j. KRPE-101977-23/ČJ-2016-170022-SV takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba a její okolnosti Žalobou podle § 172 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) žalobce napadl rozhodnutí označené v záhlaví tohoto rozsudku. Tímto rozhodnutím opřeným o ust. § 124 odst. 1, písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění s dobou zajištění do 6. 1. 2017. Žalobce v žalobě tvrdil, že k jeho zajištění nemělo být přistoupeno, neboť mohla být uplatněna jiná, dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. K těmto jiným alternativám se žalovaný ve svém rozhodnutí nevyjádřil, neuvedl důvody, pro které je nebylo lze aplikovat. Žalovaný rovněž řádně neodůvodnil obavu, že žalobce by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Zajištění jako jedna z forem forma zbavení svobody je výjimečným opatřením, požívajícím ochrany dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva“), je proto třeba velmi pečlivě hodnotit podmínky k jeho naplnění a přistoupit k němu toliko v případě nezbytnosti. Rozhodnutí v tomto aspektu postrádá náležité odůvodnění a částečně je nepřezkoumatelné. II. Napadené rozhodnutí Rozhodnutím ze dne ze dne 2. 12. 2016, č. j. KRPE-101977-23/ČJ-2016-170022-SV žalovaný rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění s dobou zajištění do 6. 1. 2017 od okamžiku omezení osobní svobody, ke kterému došlo dne 1. 12. 2016 v 21.15 hodin. Své rozhodnutí opřel o to, že téhož dne zahájil s žalobcem správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie proto, že žalobce pobývá na území bez cestovního dokladu a též bez víza, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce se při prvním kontaktu s policií prokázal řidičským průkazem a uvedl, že ve ztraceném cestovním dokladu Ukrajiny měl vylepené pracovní vízum Litevské republiky. Po ověření žalovaným se však ukázalo, že žalobce platným vízem pro pobyt v zemích EU nedisponuje. Na to žalobce uvedl, že v roce 2015 vycestoval z Ukrajiny do Polské republiky, později pak vycestoval do České republiky. Je si vědom toho, že na území ČR i Evropské unie pobývá neoprávněně. Již od ledna 2016 pobýval na území Polské republiky neoprávněně bez víza. Dále uvedl, že nemá úmysl vycestovat na Ukrajinu, nedisponuje k tomu finančními prostředky, nemá jak si opatřit cestovní doklad. Na Ukrajině má dluhy, vrátit se nemůže, proto by se vrátil do Polska, kde by pracoval. Žalovaný věc samou a chování žalobce posoudil, odkázal na příslušná zákonná ustanovení a uzavřel, že je dána důvodná obava, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Konstatoval především, že žalobce nepředložil cestovní doklad, ani vízum – porušuje tak předpisy hostující země. Na území ČR se zdržuje neoprávněně, samotnému je mu známo, že od ledna 2016 pobývá neoprávněně na území Evropské unie. Nemá zábrany dále předpisy porušovat a nelze od něho očekávat, že by dobrovolně respektoval uložené opatření. V rozhodnutí žalovaný rovněž zvážil, zda by nepostačovalo namísto rozhodnutí o zajištění uložit (jiné mírnější) zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Zopakoval, že žalobce platným vízem nedisponuje, má velmi málo finančních prostředků, v jeho postavení si nemůže ani legálně opatřit pracovní příležitost. Není tak zřejmé, jak by v mezidobí hradil náklady s ubytováním, obživou a případné zdravotní služby. Nemůže legálně opustit ČR, dobrovolný návrat by byl možný toliko letecky. Nepřipadá v úvahu ani složení peněžních prostředků jako záruky. Žalobce si na území ČR nevytvořil jakékoli zázemí, které by mohlo být překážkou jeho umístění v zařízení pro zajištění cizinců. Zdravotní stav žalobce takový postup umožňuje. Žalovaný tak vyhodnotil, že žalobce by objektivně nemohl plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, přičemž současně existuje obava, že by výkon rozhodnutí o vyhoštění mohl být zmařen. Zvláštní opatření proto považuje za nedostačující. Doba zajištění byla stanovena do 6. 1. 2017, tedy v trvání jeden měsíc a pět dní. Tato doba umožní řádné ověření totožnosti žalobce, obstarání potřebného cestovního dokladu a zajištění přepravy do země původu. V uvedené době bude též probíhat komunikace se zastupitelským úřadem Ukrajiny a leteckým dopravcem. III. Argumentace žalobce – žalobní body Žalobce obecně namítá porušení ustanovení § 2, § 3 a § 68 odst. 2 a 3 správního řádu, dále § 124 odst. 1, písm. b) zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 1, písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva“). V žalobě především cituje obecné předpoklady pro zajištění cizince a opakovaně uvádí, že žalovaný při rozhodování pochybil. V konkrétní rovině pak namítá především nenaplnění dvou předpokladů pro rozhodnutí o zajištění. Souhlasí toliko s tím, že byl splněn jeden předpoklad, a to je zahájení řízení o správním vyhoštění. Žalobce prvně namítá, že žalovaný řádně neodůvodnil to, proč nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestovaní a přistoupil přímo k zajištění. Nevypořádal se s otázkou nemožnosti účinnosti opatření uloženého dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Není jasné, proč by u žalobce nepostačovalo uložení povinnosti osobně se hlásit na policii v době policií stanovené a obstarání ubytování ponechat na žalobci. Dle žalobce je tak rozhodnutí nepřezkoumatelné, žalovaný se k alternativám nevyjádřil a neuvedl důvody, pro které nelze danou alternativu využít či uplatnit. Samotná absence cestovního dokladu a víza bez dalšího neodůvodňuje nemožnost aplikovat zvláštní opatření. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. K tomu žalobce konstatuje, že zajištění představuje mimořádný a krajní prostředek, kterým se zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. Tento institut má fakultativní charakter, jeho využití je nepřípustné, lze-li jeho účelu dosáhnout mírnějšími prostředky. Za druhé žalobce namítá, že žalovaný nesprávně zvážil naplnění oprávněných důvodů, že cizinec by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Zde žalobce tvrdí, že rozhodnutí bylo opřeno toliko o absenci cestovního pasu a víza žalobce opravňujícího k pobytu na území ČR. Opakovaně poukazuje na možnost využití mírnějších donucovacích prostředků, dále odkazuje na bod 6 preambule tzv. Návratové směrnice a čl. 5 odst. 1, písm. f) Úmluvy. Zde tak došlo též k překročení mezí správního uvážení. Zajištění jako jedna z forem forma zbavení svobody je výjimečným opatřením, požívajícím ochrany dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva“), je proto třeba velmi pečlivě hodnotit podmínky k jeho naplnění a přistoupit k němu toliko v případě nezbytnosti. Rozhodnutí v tomto aspektu postrádá náležité odůvodnění. IV. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal okolnosti případu, přičemž připomněl, že žalobce se dostavil prvotně na policii za účelem nahlášení ztráty cestovního pasu spolu s V.D., který mu pomáhal s tlumočením. Odkázal na argumentaci z odůvodnění napadaného rozhodnutí a připomněl, že v době před vydáním rozhodnutí byl žalobce nevěrohodnou osobou, neboť uvedl údaje o vízu, které se ukázaly být nepravdivé. Hodnověrně nebyl schopen prokázat svoji totožnost jiným dokladem než řidičským průkazem. Odmítl žalobní tvrzení žalobce o vadách rozhodnutí a poukázal na to, že tvrzení žalobce jsou předkládána v obecné rovině. Konstatoval, že žalobce v rozhovoru s policií předkládal lživá tvrzení a tím se znevěrohodnil. K vycestování ze států Evropské unie se staví odmítavě pro své větší dluhy na Ukrajině. Nad rámec vyjádření k žalobě uvedl, že po vydání napadeného rozhodnutí kamarád žalobce přinesl na policii cestovní pas žalobce – neplatný z důvodu chybějících dvou listů. Dále byl na ubytovně, kde žalobce u kamaráda přebýval, nalezen padělaný občanský průkaz Polské republiky s podobiznou žalobce. Žalobce později popsal důvody poškození cestovního pasu a rovněž to, že vědomě opatřil padělaný průkaz totožnosti. V. Posouzení věci krajským soudem Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. Ve věci rozhodl (se souhlasem účastníků) bez nařízení jednání, ve lhůtě do sedmi pracovních dnů ode dne doručení správního spisu soudu dle ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Podle § 124 odst. 1, písm. b) zákona po bytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle § 123b odst. 1 téhož zákona zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území, nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Podle § 123b odst. 3 téhož zákona o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Podle žalobce bylo možné v jeho případě využít některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování, resp. žalovaný přistoupil k zajištění bez dostatečných důvodů a neodůvodnil, proč zvláštní opatření neuložil namísto zajištění. Žalovaný rovněž chybně uzavřel, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud předesílá a souhlasí s žalobcem, že zajištění cizince je institut výjimečný, přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem České republiky. Toho si je žalovaný, dle obsahu svého rozhodnutí, vědom. I v případě zajištění za účelem správního vyhoštění platí závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č.j. 3 As 30/2011-57, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince povinen zvážit, zda v projednávané věci nepostačuje uložení jiného, mírnějšího opatření podle zákona o pobytu cizinců (dostupné v ASPI či na http://www.nssoud.cz – takto dostupné jsou i případné další citovaná rozhodnutí kasačního soudu). K samotnému postupu žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí je třeba zdůraznit, že předchozí zajištění cizince podle § 27 zákona o Policii České republiky může trvat 24 hodin, nanejvýš 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Do té doby tedy musí být vydáno a cizinci doručeno rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak má velmi krátký časový interval k tomu, aby učinil veškeré potřebné úkony a případně vydal rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. Rozhodování žalobce tak bude odvislé především od informací poskytnutých žalobcem, úsudek tak nemůže být brán na základě informací, které správní orgán zajistí až v průběhu dalšího času. V daném případě žalovaný zdůvodnil, co jej vedlo k užití tohoto mimořádného institutu. Poukázal na zcela nespolehlivá a nepravdivá tvrzení ve výpovědi žalobce, rovněž tak jako na nedostatečné informace ohledně prokázání totožnosti žalobce. Dále připomněl, že žalobce si je vědom toho, že na území ČR i Evropské unie pobývá neoprávněně, přičemž již od ledna 2016 pobýval na území Polské republiky neoprávněně bez víza. Žalovaný též vycházel z toho, že sám žalobce dle svých tvrzení nemá úmysl vycestovat na Ukrajinu, nedisponuje k tomu finančními prostředky, nemá jak si opatřit cestovní doklad. Na Ukrajinu se vrátit dle svých slov nemůže, neboť tam má dluhy. Proto by se vrátil do Polska, kde by dále pracoval. Z těchto indicií je možné vyvodit závěr o reálném nebezpečí, že by tento cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce vyjádřil jasnou vůli na Ukrajinu necestovat, měl v úmyslu dále (nelegálně pobývat na území EU). Z rozhodnutí je rovněž patrné, že se žalovaný zabýval možností použít mírnější opatření, ale neshledal jej adekvátní dané situaci. Soud považuje postup žalovaného za odůvodněný, vycházející z konkrétního jednání žalobce. Za správný považuje soud i závěr žalovaného, že nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Soud zde zdůrazňuje, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v tomto aspektu nebylo napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Předně je třeba zdůraznit, že zde z důvodů výše popsaných (neochota k návratu do země původu a vůle nadále pracovat v Polsku) existovala důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Tato skutečnost již sama o sobě opodstatňovala závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Soudu navíc není zřejmé, jak by téměř nemajetný žalobce mohl složit např. finanční záruku [§ 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců] či jak by si mohl zajistit ubytování [na adrese místa pobytu by se pak měl zdržovat a případně se hlásit policii – viz § 123b odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Ze spisu vyplynulo, že žalobce na ubytovně u kamaráda v Chrudimi přebýval bez vědomí ubytovatele a jen dočasně. Na tomto místě je třeba připomenout, že žalobce nedisponoval povolením k pobytu na území České republiky ani platným cestovním dokladem, neměl ani dostatek prostředků k pobytu na území České republiky a neměl ani možnost legálně si tyto prostředky obstarat. Žalobce též neměl na území České republiky rodinné příslušníky, na jejichž pomoc by se mohl spolehnout, neměl zde žádné sociální vazby a správní vyhoštění tak bylo možné. Nedisponoval ani prostředky nutnými k dobrovolnému vycestování do země původu. Žalovanému žalobce sdělil, že se chtěl v ČR setkat s kamarádem, navštívit památky a poté se vrátit zpět do Polska. Jako adresu k doručování uvedl adresu svého pobytu na Ukrajině. Za těchto okolností skutečně nebylo možno uvažovat o uložení opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců či jiného zvláštní opatření za účelem vycestování žalobce z území České republiky. Ostatně i Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 15/2016 – 22, a v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 Azs 33/2016 – 36 (bod 14), dospěl k závěru, že skutečnost, že cizinec nemá na území České republiky ubytování, nemá dostatek finančních prostředků na zajištění ubytování a nemá na území České republiky žádné vazby, vylučuje užití zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Soud tedy konstatuje, že to byl především sám žalobce, který svým chováním zavdal příčinu k zajištění, když při kontaktu s policií uvedl nepravdivé matoucí informace o okolnostech (legálnosti) svého pobytu na území států EU, později též připustil, že o nelegálnosti svého pobytu věděl a vyjádřil vůli dále nelegálně na území EU setrvat. Žalovaný neměl v době rozhodování o zajištění žádné informace, ze kterých by bylo zřejmé, či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, nebude důvod realizovat. Délku zajištění soud považuje za přiměřenou, žalovaný v rozhodnutí popsal, jaké úkony bude třeba za účelem správního vyhoštění učinit a je zřejmé, že tyto si vyžádají vymezený čas. Celkově je tedy možné uzavřít, že rozhodnutí žalovaného bylo v dané věci přiměřené, respektující zásadu individualizace a vycházelo ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování o zajištění. Soud žalobu proto jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. VI. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalovanému podle obsahu správního spisu nevznikly takové náklady soudního řízení, které by přesahovaly rámec běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Pardubice, 2. 1. 2017 Mgr. et Mgr. Jaroslav Vávra v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Mgr. Lucie Marešová