43 Az 7/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobkyně: N. T., nar. X, státní příslušnost X, hlášena k pobytu v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, adresa pro doručování: Praha 3, Koněvova 75, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, IČ 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. ledna 2016, č. j. OAM- 39/ZA-ZA14-K01-2015, t a k t o :

Výrok

I . Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o její žádosti tak, že mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1992 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neudělil. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že v předcházejícím řízení a azylu byla zkrácena na svých právech, neboť správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu, když nezjistil a náležitě nezohlednil veškeré namítané skutečnosti. Upozornila, že její nezletilé děti jsou umístěny v Klokánku, kam za nimi pravidelně dojíždí a nechce bez nich opustit území České republiky. Tento fakt je však na její vůli nezávislý. Upozornila dále, že její zdravotní stav vyžaduje léčení, neboť trpí akutní polymorfní psychotickou poruchou se symptomy schizofrenie. Žalobkyně odkázala na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru, který byl s ní sepsán a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k této žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Zdůraznila, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a vadné. Zdůraznila, že žalovaný jí mezinárodní ochranu neudělil a posoudil její žádost nesprávně. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobkyně má dvě děti, přičemž jeden syn je občanem Ukrajiny a druh občanem Moldavska. Oběma dětem byla na území České republiky udělena doplňková ochrana a děti v současnosti pobývají v zařízení Klokánek v Hostivicích. Žalobkyně svoji vlast opustila v roce 2003 z ekonomických důvodů, dvakrát žádala o mezinárodní ochranu. V roce 2007 byla její žádost zamítnuta a v roce 2009 jí byla udělena doplňková ochrana, které se žalobkyně dne 1. 9. 2014 vzdala. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně především neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Žalobkyně ve své žádosti výslovně sdělila, že nebyla nikdy členkou žádné politické strany ani jiné organizace a v průběhu správního řízení s ní vedeného rovněž neuvedla, že by se ve své vlasti jakkoliv politicky angažovala, či měla jakékoliv potíže spojené s uplatňováním svých politických práv a svobod. Sama uvedla, že vlast opustila výhradně z ekonomických důvodů, o žádných jiných potížích ve vlasti se v souvislosti se svým odjezdem nezmínila. Důvodem podání její žádosti o mezinárodní ochranu pak byla situace, kdy se na základě vlastního rozhodnutí dne 1. 9. 2014 vzdala dříve udělené doplňkové ochrany a vyřídila si náhradní cestovní doklad na velvyslanectví své vlasti, aby se dne 9. 1. 2015 poté, co ji její současný druh zbil a ona se ocitla zcela bez prostředků, dostavila do přijímacího střediska s tím, že v České republice má dva syny, bez kterých se odmítá do vlasti vrátit a chce s nimi i nadále setrvat v České republice. Po posouzení těchto tvrzení považoval žalovaný žádost žalobkyně za zcela účelovou, podanou pouze s cílem legalizovat si svůj další pobyt v České republice. Legalizace pobytu stejně jako rodinné důvody rozhodně nelze podřadit důvodům pro udělení azylu taxativně stanoveným. Právní úpravu o pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů má žalobkyně možnost využít. Přitom žalobkyně zde již dříve dlouhodobě pobývala právě v souladu s citovaným zákonem a není tedy možné říci, že by nebyla od této možnosti informována. K otázce zdravotního stavu žalobkyně a k doloženým lékařským zprávám žalovaný uvedl, že nelze učinit závěr, že by se žalobkyně aktuálně nacházela v přímém a bezprostředním ohrožení života, nebo že by její zdravotní stav měla na její život takový dopad, že by bylo možné uvažovat o udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalobkyně je v současnosti podle svých slov léčena ambulantně, dochází jednou měsíčně na kontroly k psychiatrovi, bere léky, cítí se dobře, může pracovat a její zdravotní stav je stabilizovaný. K otázce pobytu rodinných příslušníků žalobkyně na území České republiky, tedy zejména nezletilých synů, kterým byla udělena a následně opakovaně prodloužena doplňková ochrana, žalovaný uvedl, že neshledal relevantním důvod k udělení azylu z humanitárních důvodů, tím méně za situace, kdy žalobkyně o syny dlouhodobě nepečuje a ti se již od 14. 2. 2013 nacházejí v dočasném domově pro děti v akutní nouzi Klokánek Hostivice. Žalobkyně se podle provedených zjištění chová v rozporu se zájmy dětí, na návštěvu za dětmi docházela i v podnapilém stavu a dne 13. 4. 2014, kdy si děti vzala na vycházku a včas je nevrátila, tak byla následně policií zastižena s dětmi ve společnosti mužů, kdy všichni, včetně matky, byli pod vlivem alkoholu. Od tohoto incidentu žalobkyně navštěvuje děti pouze sporadicky, s jejich ústavem nijak nekomunikuje a na děti ničím nepřispívá. Žalovaný tak dospěl k závěru, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, neboť ten je udělován pouze ve výjimečných případech. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že současná žádost o udělení mezinárodní ochrany je v případě žalobkyně již třetí v pořadí. Poprvé požádala o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky dne 2. 1. 2007, tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť žalobkyně neuvedla žádné důvody, které by nasvědčovaly jejímu pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu a za důvod své žádosti označila ekonomické potíže ve vlasti. Rovněž žaloba proti tomuto zamítavému rozhodnutí byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Podruhé žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany na našem území dne 7. 9. 2009. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2010 byla žalobkyni udělena doplňková mezinárodní ochrana dle ust. § 14b zákona o azylu , a to z toho důvodu, že jejímu synovi, T. S., narozenému dne ..., byla udělena doplňková ochrana podle ust. § 14a zákona o azylu. V případě matky tak byly naplněny podmínky ust. § 14b odst. 1 zákona o azylu pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Doplňková ochrana byla udělena na dobu 24 měsíců a následně prodloužena o další 24 měsíců s platností do 27. 11. 2014. Dne 1. 9. 2014 se žalobkyně udělené doplňkové ochrany vzdala. Hodnocením skutkových okolností projednávané věci dospěl Krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze jej rozšiřovat důvody další. Žalobkyně nebyla ve své vlasti jakkoliv politicky aktivní, nikdy ani neměla žádné potíže se státními orgány ve své v zemi původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byla ve své vlasti pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru krajského soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně mohla mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národností, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Z výpovědi žalobkyně je zřejmé, že zemi původu opustila nikoliv z azylově relevantního důvodu, tedy z obavy z pronásledování, ale pouze z ekonomických důvodů. Tuto pohnutku tedy nelze spojovat s přísně vymezenými důvody pro udělení azylu. Krajský soud tak má za to, že žalovaný zjistil skutkový stav věci v souladu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kdy vycházel si výpovědí žalobkyně a zajistil k posouzení případu dostatečné množství podkladů, které pocházejí z vícero nezávislých informačních zdrojů a lze je tak označit za transparentní a objektivní. Důvodem podání její žádosti o mezinárodní ochranu pak byla situace, kdy se žalobkyně na základě vlastního rozhodnutí dne 1. 9. 2014 vzdala správním orgánem dříve jí udělené doplňkové ochrany a dostavila se do přijímacího střediska s tím, že má v České republice dva syny, bez kterých se odmítá vrátit do vlasti a chce s nimi i nadále setrvat v ČR. Žádost žalobkyně tak krajský soud ve shodě s názorem žalovaného považuje za zcela účelovou a důvody uváděné žalobkyní rozhodně nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu taxativně stanovené. Krajský soud se rovněž přiklonil k názoru žalovaného, že z výpovědi žalobkyně nelze dovodit, že by jí v případě návratu do země původu hrozilo z důvodu její rasy, pohlaví, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či z důvodu jejího politického přesvědčení. Rovněž neshledal nebezpečí jakéhokoliv nepřiměřeného jednání či zacházení ze strany státních orgánů země s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, tedy že z těchto důvodů by jí nebyl umožněn přístup k adekvátní zdravotní péči dostupné pro ostatní občany Moldavska. Žalovaný se k této otázce podrobně vyjádřil na straně 6 napadeného rozhodnutí a krajský soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. Za správné, zákonné a zjištěným informacím odpovídající a náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. Podle § 13 odst. 2 a azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h) zákona o azylu nebo svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let. Podle § 13 odst. 3 zákona o azylu je předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta trvání manželství před udělením azylu azylantovi a předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi. K tomu krajský soud uvádí, že z výpovědi žalobkyně nevyplynulo, že by v České republice byl udělen azyl některému z jejich rodinných příslušníků ve smyslu tohoto ustanovení. Lze se tedy přiklonit k názoru, že žalobkyně pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. Dále krajský soud posuzoval případnou možnost aplikace ustanovení § 14 dané právní úpravy, dle něhož, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů. Žalovaný se při aplikaci tohoto ustanovení přiléhavě zabýval zejména rodinou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Lze se přiklonit k jeho názoru, že ze zdravotních dokumentace nelze učinit závěr, že by se žalobkyně aktuálně nacházela v přímém a bezprostředním ohrožení svého života nebo, že by její zdravotní stav mohl vést k úvaze o udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalobkyně je léčena ambulantně a dochází jednou měsíčně na kontroly k psychiatrovi, bere léky a cítí se dobře. Žalovaný rovněž zjistil, že v Moldavsku je dostupná ambulantní péče a dostupná je i léčba prováděná psychiatrem při hospitalizaci. Dostupné a jsou rovněž léky – antipsychotika. Krajský soud v podrobnostech odkazuje na závěry žalovaného obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 7 a 8 a plně se s nimi ztotožňuje. Žalovaný rovněž vzpomenul, že žalobkyni byla udělena a následně opakovaně prodloužena doplňková ochrana. Žalovaný však neshledal důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů, když žalobkyně, jak vyplynulo ze shora uvedeného, o své dva syny nepečuje a ti jsou od 14. 2. 2013 v dočasném domově pro děti v akutní nouzi Klokánek Hostivice, chová se v rozporu se zájmy dětí, navštěvuje je pouze sporadicky, s daným ústavem nijak nekomunikuje a na děti nepřispívá. Za důvod hodný zvláštního zřetele pak správní orgán neshledal ani současný partnerský vztah jmenované. Krajský soud tedy ve shodě s názorem žalovaného uzavřel, že nezjistil žádný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobkyně důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný k tomu uvedl, a krajský soud se s jeho závěry ztotožňuje, že žalobkyně neuvedla a správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by jí mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma uložením nebo vykonání trestu smrti. Rovněž tak nedospěl k závěru, že by žalobkyni hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobkyně neuvedla a správní orgán nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byla v Moldavsku vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015 nejsou občané Moldavska, kteří se jako neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu vrátili zpět do vlasti, vystaveni postihům ze strany státních orgánů. Navrátilci pak mají možnost využít i podpory v zemi působících nevládních organizací. Žalovaný rovněž konstatoval, že z uvedených informačních zdrojů a zpravodajství ČTK je správnímu orgánu rovněž známo, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobkyni hrozí pro případ návratu skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Samotná žalobkyně v tomto směru neučinila žádné návrhy na doplnění dokazování a neučinila tak ani v řízení před soudem. Žalovaný dále zdůraznil, že ve věci nezletilých synů žalobkyně rozhodl správní orgán dne 11. 12. 2014 o prodloužení dříve udělené doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, a to do 7. 1. 2017. Žalovaný uvedl, že po pečlivé úvaze s ohledem na popsané okolnosti a rodinnou situaci žalobkyně nedošel k závěru, že by případ žalobkyně bylo možno označit za případ hodný zvláštního zřetele a udělit jí tak doplňkovou ochranu dle ust. § 14b zákona o azylu, když žalobkyně o syny dlouhodobě nepečuje a bylo rozhodnuto o jejich umístění do ústavní péče, jak již bylo shora konstatováno. Její tvrzení v žádosti proto považuje za účelové. Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu uvedeného ustanovení. Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Hradec Králové 24 ledna 2017 JUDr. Magdalena Ježková v. r. samosoudkyně