47 CO 117/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení se sídlem adresa o 15.442,14 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 1. 2022 č. j. 130 C 29/2020-116

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III a IV potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud výrokem I v záhlaví citovaného rozsudku zčásti zastavil řízení co do jistiny ve výši 3.832,82 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 263,42 Kč a co do rozdílu mezi smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 19.614 Kč (která byla snižována platbami konkretizovanými v žalobě) od 16. 8. 2009 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 19.614 Kč (která byla snižována platbami konkretizovanými v částečných zpětvzetích žaloby) od 16. 8. 2009 do zaplacení. Ve výroku II uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 11.345,90 Kč s úrokem z prodlení v částce 5.366,71 Kč a s úrokem z prodlení od 22. 1. 2022 do zaplacení z částky 11.345,90 Kč ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení, bude výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Výrokem III zamítl žalobu do části kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 10.379,36 Kč. Výrokem IV rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud zastavil částečně řízení pro zpětvzetí žaloby žalobkyní. K zbylé pohledávce žalobkyně zjistil, že dne 18. 6. 2007 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], jako věřitelkou a žalovanou a [jméno] [příjmení] jako dlužníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na účet žalované úvěr ve výši 30.000 Kč. Úvěr měl být dlužníky splácen v dílčích splátkách ve výši 1.401 Kč vždy k 15. dni v měsíci, a to ode dne 15. 7. 2007 po dobu 36 měsíců. Poslední splátka byla dlužníky uhrazena dnem 15. 5. 2009. Úvěrová smlouva byla ukončena z důvodu prodlení dlužníků se splacením tří splátek ve dnech 15. 6. 2009, 15. 7. 2009 a 15. 8. 2009. K zesplatnění úvěru došlo dne 16. 8. 2009. Dlužníci uhradili za období od 15. 7. 2007 do 15. 5. 2009 celkem 22 splátek, nedošlo tak k uhrazení celkem 14 splátek po 1.401 Kč. Celková dlužná jistina ke dni ukončení smlouvy činila 19.614 Kč. Žalobkyni jako postupnici náleží i zákonný úrok z prodlení. Okresní soud nepřisvědčil námitce promlčení nároku vznesené žalovanou. Zjistil, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dne 22. 2. 2010, dne 28. 6. 2010 byl vydán rozhodčí nález sp. zn. [anonymizováno] [číslo] rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který nabyl právní moci dnem 16. 7. 2010. K návrhu žalobkyně nařídil Okresní soud v Kolíně podle tohoto rozhodčího nálezu exekuci usnesením ze dne 24. 9. 2010 č. j. [číslo jednací], provedením exekuce pověřil soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] Soudní exekutor se souhlasem oprávněné (zde žalobkyně) zastavil exekuci kvůli neplatnosti exekučního titulu (rozhodčího nálezu) usnesením ze dne 18. 8. 2020 č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně v návaznosti na zastavení exekučního řízení zahájila proti žalované soudní řízení podáním žaloby dne 25. 8. 2020 Okresní soud postupoval podle § 402 a § 403 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3717/2017 a z nálezu Ústavního soudu II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019. Žalobkyně činila včasné kroky k vymožení své pohledávky, proto její pohledávka není promlčena.

3. Okresní soud měl za prokázané, že žalovaná společně a nerozdílně s [jméno] [příjmení] dlužili od 16. 8. 2009 předchůdci žalobkyně částku 19.614 Kč. Na pohledávku byla zaplacena soudním exekutorem v období od 31. 8. 2017 do 4. 2. 2020 částka 12.432,18 Kč a v období od 13. 2. 2018 do 26. 6. 2018 bylo z exekuce zaplaceno 4.186,60 Kč. Žalobkyně přijaté plnění ve výši 16.618,78 Kč započetla na náklady rozhodčího řízení v částce 14.920,80 Kč Okresní soud uzavřel, že na tuto pohledávku nemá žalobkyně právo. Rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, pravomoc rozhodce k rozhodnutí sporu nebyla dána. Nicotný rozhodčí nález nemůže být základem pro vznik povinnosti žalované hradit náklady rozhodčího řízení. Odpovědnost za správnost a platnost rozhodčí doložky měla předchůdkyně žalobkyně, dlužníci ze smlouvy o úvěru žalobkyni nezpůsobili žádnou škodu, kterou by měli povinnost nahradit. Naopak plnění žalované ve výši 12.051,60 Kč bylo správně započteno na náklady exekuce vzniklé žalobkyni. Žalobkyně zahájila a vedla exekuční řízení na základě v té době materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu a pozdější posun v judikatuře, kterým byla vykonatelnost rozhodčího nálezu zpochybněna, nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Dlužná jistina je od 19. 12. 2018 snižována plněním druhého dlužníka [jméno] [příjmení] v insolvenčním řízení. Okresní soud využil k výpočtu dlužné částky kalkulátor BECK, který zohlednil vývoj zákonných úroků z prodlení pro jistinu ve výši 19.614 Kč splatnou dne 16. 8. 2009. Dlužná částka ke dni 21. 1. 2022 činila podle tabulky 16.712,61 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou 11.345,90 Kč a zákonným úrokem z prodlení 5.366,71 Kč. Okresní soud neshledal důvodnou část nároku žalobkyně na úrok z prodlení, který žalobkyně po přepočtech souvisejících s částečným zpětvzetím uplatnila v závěrečném návrhu ze dne 19. 1. 2022 v kapitalizované výši 15.746,07 Kč. Soud žalobu zamítl co do rozdílu mezi požadovaným zákonným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení, který byl žalobkyni přiznán v částce 5.366,71 Kč. Soud prvního stupně proto rozhodl o částečném zamítnutí žaloby v částce 10.379,36 Kč výrokem III rozsudku. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Relativní úspěch žalobkyně spočíval v přiznání převážné části nárokované jistiny a cca třetiny kapitalizovaného úroku z prodlení. Neúspěch v požadavku rozdílu mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení a v požadavku smluvní pokuty.

4. Proti výroku II, III a IV rozsudku podala žalobkyně odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o. s. ř. Nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu ohledně svého nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Žalobkyně má právo na náhradu všech nákladů, které musela v důsledku neplnění dlužníků vynaložit na uplatnění své pohledávky u pověřeného orgánu. Takové právo pak může být prostým právem z titulu náhrady škody ve smyslu občanskoprávních předpisů. Žalobkyně své právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení opírá o zaviněné porušení právní povinnosti dlužníků spočívající v tom, že ač dlužníci věděli o svém dluhu vůči žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni), na tento dluh ničeho neplnili, a žalobkyni tak nezbylo, než se obrátit se svou pohledávkou k subjektu dle smlouvy oprávněnému o nároku žalobkyně autoritativně rozhodnout. Neplatnost rozhodčí doložky byla deklarována až změnou rozhodovací praxe, která nastala až po zahájení exekučního řízení na základě rozhodčího nálezu jakožto exekučního titulu. Žalobkyně nemohla předjímat pozdější změnu rozhodovací praxe v době, kdy došlo na straně dlužníků k prodlení, a kdy bylo třeba, s ohledem k běhu promlčecí doby, uplatnit nárok u oprávněného orgánu. Pokud by právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok u obecného soudu, vystavila by se riziku úspěšného vznesení námitky věcné nepříslušnosti, neboť účastníci dle platného práva a dle tehdy aplikované rozhodovací praxe vyňali svou věc z pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodčího řízení. Postup právní předchůdkyně žalobkyně proto byl v době zahájení rozhodčího řízení a i v době zahájení řízení exekučního jediným legálním a legitimním způsobem uplatnění práva. Na oprávněnosti postupu žalobkyně přitom nemůže nic změnit ani pozdější změna náhledu rozhodovací praxe na rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských věcech, která v kontextu zdejšího řízení přišla až v době, kdy již byla vedena exekuce dle rozhodčího nálezu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek prvoinstančního soudu změnil tak, že uloží žalované zaplatit žalobkyni i částku 10.379,36 Kč a náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, § 202 a contr., § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející soudní řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř.

7. Okresní soud ve svém rozhodnutí správně vycházel z nároku žalobkyně spočívajícího v nesplaceném úvěru sjednaného smlouvou podle § 497 a násl. obchodního zákoníku a jeho příslušenství. Krajský soud se k odvolání žalobkyně zabýval otázkou, vzniklo-li žalobkyni právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení v rámci uplatňování jejího nároku z úvěrové smlouvy, resp. zdali žalobkyně po právu započetla plnění žalované ve výši 14.920,80 Kč na náklady rozhodčího řízení. Okresní soud dovodil, že na tyto náklady žalobkyně právo nemá, a proto plnění žalované ve výši 14.920,80 Kč započítal na jistinu z úvěru a zamítl tak částečně do výše 10.379,36 Kč nárok žalobkyně na úroky z prodlení za prodlení s placením jistiny úvěru ve výši 14.920,80 Kč.

8. V daném případě se žalobkyně domáhala náhrady nákladů rozhodčího řízení v rámci obecné odpovědnosti žalované za škodu, kterou žalobkyni způsobila tím, že včas neuhradila úvěrovou jistinu. V řízení sice žalobou uplatnila pouze pohledávku z úvěrové smlouvy (jistinu, smluvní pokutu, úroky a úroky z prodlení), tvrdila však, že platby žalované z insolvenčního a exekučního řízení ve výši 14.920,80 Kč započetla právě na náklady vzniklé v rozhodčím řízení. Okresní soud se tak musel zabývat otázkou, měla-li žalobkyně na tyto náklady nárok.

9. Krajský sodu se ztotožnil se závěry okresního soudu v této otázce. Existuje již ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR ohledně nákladů exekučního řízení, které je zastaveno, protože rozhodčí nález, který je vykonáván, je nicotný. Tyto náklady exekučního řízení hradí oprávněný povinnému. Oprávněný sám na náhradu nákladů exekuce nemá nárok, přestože byla exekuce zahájena ještě před 11. 5. 2011, od kdy se změnila judikatura ohledně neplatnosti rozhodčích doložek. <i>10. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 402/2014 ze dne 14. 5. 2014 došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.</i> <i>11. V usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14 Ústavní soud uvedl, že již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem. Výjimky z této zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace). Určité náznaky, že ke změně judikatury může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo. Stěžovatelka postupovala v souladu s tehdy aktuální judikaturou obecných soudů a nebylo možno od ní oprávněně očekávat "jasnozřivost" v otázce změny této judikatury. Ani to však není způsobilé zvrátit závěry Ústavního soudu týkající se intertemporálního působení změny judikatury, podle nichž tato změna působí retrospektivně, tj. aplikuje se "zpětně" i v řízeních zahájených před touto změnou.</i> 12. Výše uvedené závěry je nutno vztáhnout i na náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí doložka byla v daném případě neplatná, rozhodčí nález byl nicotný a podle něho vedená exekuce musela být zastavena. Nálezy Ústavního soudu (v tomto případě ty, které se týkaly platnosti rozhodčích doložek) působí retrospektivně. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení, protože rozhodčí nález, v rámci kterého byly náklady žalobkyni přiznány, je nicotný. Žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů ani v rámci nároku na náhradu škody, kterou měla zavinit žalovaná. Žalovaná neplatnost rozhodčí doložky nezavinila. V pozici spotřebitelky byla slabší stranou, úvěrová smlouva byla formulářová a adhezní. Rozhodčí doložku navrhla v textu úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná nesplatila úvěr, čímž porušila smluvní povinnost. Bylo na žalobkyni, aby se se svým nárokem z úvěrové smlouvy obrátila na soud. Náklady vynaložené v soudním řízení by byly v případě úspěchu hrazeny.

13. Proto krajský soud uzavírá, že žalobkyně nemá právo na úhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 14.920,80 Kč. Plnění žalované v této výši okresní soud správně započítal na jistinu z úvěru a zamítl tak částečně do výše 10.379,36 Kč nárok žalobkyně na úroky z prodlení za prodlení s placením jistiny úvěru ve výši 14.920,80 Kč.

14. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné včetně výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého by měla ve věci úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení však žalované náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.