47 CO 182/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o žalobě na zaplacení 497 438,86 Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení 187 686,70 Kč k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 2021 č. j. 9 C 231/2019-300

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadených výroků pod body II, III, IV a VIII potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně náklady odvolacího řízení ve výši 26 136 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 361 306 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 106 581,02 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení v části 29 551,84 Kč s příslušenstvím (výrok III), připustil změnu žaloby (výrok IV), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 187 686,70 Kč (výrok V), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 179 188 Kč (výrok VI), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ze vzájemné žaloby ve výši 9 385 Kč (výrok VII) a rozhodl o vrácení části zálohy na znalecký posudek ve výši 2 839 Kč žalobkyni (výrok VIII).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o dílo, na jejímž základě měla žalobkyně provést blíže uvedené rekonstrukční práce v objektu, v němž sídlí [anonymizováno 6 slov]. Od smlouvy bylo odstoupeno s účinky k 27. 6. 2018. Ještě předtím žalobkyně nainstalovala do opravovaného objektu podpěrnou konstrukci, která měla zabránit jeho zřícení. Konstrukce byla na místě i po zrušení smlouvy v období od 27. 6. 2018 do 25. 7. 2019, kdy byla demontována a nahrazena konstrukcí žalovaného. Účastníci po odstoupení od smlouvy jednali o narovnání vzájemných práv a povinností vyplývajících ze zrušené smlouvy, avšak dohoda o narovnání nebyla dne 12. 3. 2019 zastupitelstvem [územní celek] schválena. Žalobkyně poté dne 14. 3. 2019 staveniště vyklidila, a to včetně stavebního materiálu, který v prostorách školy do té doby ponechala, neboť podle navrhované dohody o narovnání jej měl jako svůj majetek použít žalovaný pro další fázi rekonstrukce objektu. Okresní soud takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalovaný bez právního důvodu užíval v období 27. 6. 2018 – 25. 7. 2019 stavební materiál žalobkyně, z něhož byla vybudována podpěrná konstrukce v rekonstruovaném objektu. Výši bezdůvodného obohacení stanovil okresní soud za pomoci znaleckého posudku jako obvyklou cenu za poskytnutí stavebního materiálu potřebného na podpěrnou konstrukci. Výši takového obvyklého nájmu jakožto částky odpovídající bezdůvodnému obohacení stanovil v rozsahu 361 306 Kč. Ve zbývajícím rozsahu 106 581,02 Kč naopak právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení neshledal. Oprávněným neshledal okresní soud ani požadavek obsažený ve vzájemném návrhu žalovaného. Jednalo se o částku 187 686,70 Kč představující bezdůvodné obohacení žalobkyně vzniklé umístěním jejího stavebního materiálu v objektu rekonstruovaných prostor bez právního důvodu. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně tímto jednáním nezpůsobila žalovanému žádnou škodu a ani sama nezískala žádný majetkový prospěch, kterým by byla bezdůvodně obohacena ve smyslu § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Okresní soud přihlédl též k návrhu dohody o narovnání, podle níž měl stavební materiál připadnout do vlastnictví žalovaného. Vzájemný návrh proto zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Nezpochybnil v něm právo žalobkyně na náhradu za podpůrnou konstrukci, měl však za to, že toto právo žalobkyni náleží až od 15. 3. 2019, kdy bylo staveniště předáno zpět žalovanému. K tomu došlo 14. 3. 2019 Okresní soud mylně považoval tuto okolnost za nerozhodnou. Až od 15. 3. 2019 je možné považovat žalovaného za uživatele podpůrné konstrukce, do té doby sloužila žalobkyni, která byla výlučným uživatelem staveniště. Až do předání staveniště zpět žalovanému odpovídala za případnou škodu na staveništi žalobkyně. Pokud navíc okresní soud dovodil, že se žalovaný umístěnou podpůrnou konstrukcí na úkor žalobkyně obohatil, pak měl ze stejných důvodů přiznat žalovanému právo na bezdůvodné obohacení za uskladnění materiálu žalobkyně v prostorách školy, neboť žalobkyně tím bez právního důvodu užívala majetek žalovaného. Tím získala majetkový prospěch, neboť nemusela zajistit uložení svých věcí jinak. Jestliže navíc okresní soud u uskladněného materiálu zohlednil probíhající jednání o narovnání mezi účastníky, měl stejně tak toto jednání zohlednit i ve vztahu k podpůrné konstrukci. V návrhu na narovnání (zastupitelstvem města později neschváleném) bylo ostatně uvedeno, že žalobkyně žádnou náhradu za užívání konstrukce nebude požadovat a vzdává se jí. Ani v tomto případě, tak jak to uvedl okresní soud ve vtahu k žalobkyni, nebylo úmyslem žalovaného dosáhnout bezdůvodného obohacení, ale jen vyčkání na výsledek jednání o narovnání. Nesprávně byla konečně určena i obvyklá cena za poskytnutí stavebního materiálu. Byla stanovena nikoliv dle podmínek trhu, nýbrž na základě ceníku. Těch existuje víc, a každý určuje cenu jinak. Obvyklá úplata za užívání podpěrné konstrukce činila od 15. 3. 2019 do 25. 7. 2019 101 336,38 Kč. Obvyklá úplata za užívání prostor ve vlastnictví žalovaného ze strany žalobkyně (uskladněním materiálu) činila 289 023 Kč. Zápočtem vzájemné pohledávky v části, v níž se kryly, zanikly. Žalovaný navrhl, aby okresní soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítne, a ve výroku V tak, že žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovanému 187 686,70 Kč.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že o zřízení podpůrné konstrukce požádal žalovaný během provádění stavby. Podpůrná konstrukce nebyla předmětem smlouvy. Nepočítala s ní projektová dokumentace ani rozpočet. Byla provedena nad rámec smlouvy a žalovaný si musel být vědom toho, že za ni bude muset zaplatit. Výše náhrady byla správně určena znaleckým posudkem. Podpůrnou konstrukci nebylo možné odstranit dříve, než ji žalovaný nahradil vlastní konstrukcí. Žalobkyně jinak staveniště vyklidila, s výjimkou stavebního materiálu, o němž se účastníci předběžně dohodli, že jej žalovaný dále využije. Žalobkyně neměla potřebu skladovat materiál u žalované, necelý 1 km odtud má vlastní areál. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.

6. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně zhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry a zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Okresní soud své rozhodnutí též řádně zdůvodnil. Odvolací soud se s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, ztotožňuje a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud zdůrazňuje následující:

7. Odvolací soud především souhlasí s názorem okresního soudu, že pokud měl žalovaný v době po odstoupení od smlouvy podepřenu svoji stavbu podpěrným systémem žalobkyně, dělo se tak bez právního důvodu a žalovaný byl tímto plněním bezdůvodně na úkor žalobkyně obohacen. To ostatně nepopíral ani žalovaný. Domníval se pouze, že k bezdůvodnému obohacení začalo docházet až od 14. 3. 2019, kdy si žalobkyně odvezla z místa staveniště všechny své věci. Do té doby byla výlučným uživatelem staveniště ona sama a k bezdůvodnému obohacení žalovaného nemohlo docházet.

8. S tímto hodnocením však odvolací soud nesouhlasí. Bez ohledu na to, zda žalovaný měl či neměl na staveniště přístup (žalobkyně toto tvrzení popírala s poukazem na to, že klíče od rekonstruovaných prostor se nacházely u správce objektu), byl to právě on, v jehož prospěch byly nemovitosti opatřeny podpěrnou konstrukcí. Stalo se tak za pomoci stavebně konstrukčních prvků, jejichž vlastníkem byla žalobkyně. Pokud by příslušná část budovy nebyla podepřena konstrukcí žalobkyně, musel by žalovaný zajistit stavbu jinými prostředky, které by si k tomu opatřil jinde. I v takovém případě by byl povinen za jejich pronájem zaplatit úhradu. Byla-li tedy stavba podepřena konstrukčními prostředky žalobkyně, aniž by takový stav vycházel z podmínek platné smlouvy, představuje poskytnutí podpěrného mechanismu ze strany žalobkyně plnění bez právního důvodu, kterým byl žalovaný obohacen. K bezdůvodnému obohacení přitom docházelo jistě přinejmenším již od 27. 6. 2018, kdy bylo od smlouvy o dílo oboustranně odstoupeno a žádná ze stran se jí již necítila být vázána. Okolnost, že žalobkyně rekonstruované prostory vyklidila až později, není podstatná. O potřebnosti podpěr i v době před 14. 3. 2019 nebylo mezi účastníky sporu, což mimo jiné znamená, že i v této době sloužilo podpěrné zařízení žalovanému, a nikoliv žalobkyni. Žalobkyně z něho neměla žádný prospěch. Na staveništi v tomto období již fakticky nepůsobila, a nelze tedy mít za to, že podpěry jakkoli souvisely s jejím prováděním díla, např. tak že zajišťovaly bezpečnost jejích zaměstnanců. Smyslem podepření stavby bylo zabránit jejímu zhroucení, což bylo opatření sloužící zjevně zájmům žalovaného. Okresní soud proto nepochybil, dovodil-li, že žalobkyně má právo na bezdůvodné obohacení za dobu od 27. 6. 2018 (kdy byla smlouva zrušena) do 25. 7. 2019 (kdy byl podpěrný systém nahrazen systémem dodaným žalovaným).

9. Okresní soud stanovil správně i výši bezdůvodného obohacení. Učinil tak na základě závěrů znalce. I odvolací soud shledal znalcem stanovené závěry věrohodnými, logicky a srozumitelně odůvodněnými. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena jako obvyklá cena za pronájem věcí potřebných pro existenci podpěrného zařízení. Vzhledem k tomu, že znalci nebyla známa konkrétní data z takových uskutečněných obchodů, vyšel z reálných nabídkových cen pěti různých subjektů. Pro úplnost budiž uvedeno, že odvolací soud neshledal pochybení ani v tom, že při obvyklé ceně pronájmu bylo přihlédnuto i ke snížení ceny (ke slevě) v případě dlouhodobého pronájmu. Používal-li žalovaný zařízení žalobkyně dlouhodobě (více než rok), není nepřiměřené stanovit jeho bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající pronájmu na stejně dlouhé období. Má-li bezdůvodné obohacení odpovídat částce, za kterou by si v daném místě a čase mohl žalovaný potřebné zařízení na stejnou dobu pronajmout, je naopak třeba zohlednit právě i vliv doby na výši nájmu. V opačném případě by se žalobkyni dostalo více, než by odpovídalo obvyklé hodnotě nájmu. Takové plnění by již přesahovalo míru bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť žalovaný nebyl obohacen o víc, než kolik by zaplatil, pokud by si věc pronajal od třetí osoby. Odvolací soud proto považuje závěr okresního soudu o výši bezdůvodného obohacení za správný.

10. Pokud jde o právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné vzájemným návrhem, dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. K bezdůvodnému obohacení žalobkyně mělo dojít tím, že po odstoupení od smlouvy měla bez právního důvodu v objektu žalovaného uskladněny své věci (stavební materiál). Odvolací soud souhlasí s názorem žalovaného, že obecně by se v takové situaci o bezdůvodné obohacení jednalo, neboť užíváním prostorů žalovaného, byť jen k uskladnění materiálu, by se žalobkyni dostalo plnění, k němuž nebyl žádný právní důvod. Hodnocení okresního soudu, podle něhož tato situace nemohla vést k majetkovému prospěchu na straně žalobkyně, nelze proto v obecné rovině přijmout. V daném případě však, podle názoru odvolacího soudu, bylo třeba přihlédnout ke specifickým okolnostem, které činí uplatnění takového práva rozporným s dobrými mravy. Toto hledisko ostatně zmínil ve svém rozhodnutí i okresní soud. Jde o to, že účastníci se i poté, co projevili vůli nebýt smlouvou dále vázáni, dohodli na určitém způsobu vypořádání zaniklého právního vztahu. Byla připravena dohoda o narovnání, která řešila celý komplex práv a závazků vzniklých v souvislosti se zaniklou smlouvou o dílo. Součástí připravované dohody o narovnání bylo, mimo jiné, ujednání, podle něhož si žalovaný nespotřebovaný stavební materiál uskladněný v prostorách rekonstruované budovy ponechá a stane se jeho vlastníkem. Dohoda byla ze strany žalovaného připravena radou města, jako taková byla předložena zastupitelstvu města, to ji však později neschválilo. Z uvedeného lze dovodit, že žalovaný měl v úmyslu v rekonstrukci objektu pokračovat a použít k tomu žalobkyní zajištěný materiál. Za této situace by samozřejmě bylo v rozporu s logikou věci, aby materiál, s nímž se počítalo pro další pokračování stavby, byl odvážen a posléze na místo opět přivážen. Bylo naopak jediným rozumným řešením nechat jej na místě, obzvlášť když to odpovídalo obsahu zamýšleného narovnání, na jehož koncepci se podílela rada města jako jeden ze základních orgánů žalovaného. Za tohoto stavu nelze považovat požadavek žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za uskladnění materiálu za souladný s dobrými mravy, byť by se se zřetelem k pozdějšímu neschválení narovnání zastupitelstvem města formálně o naplnění jeho skutkové podstaty mohlo jednat. K uvedenému hodnocení vedlo odvolací soud i zjištění, že žalobkyně uskladněný materiál poté, co narovnání nebylo schváleno, okamžitě odvezla. Stalo se tak během následujících dvou dnů. Z toho lze dovodit, že ponechání materiálu v objektu žalovaného nebylo ani tak plněním, které si žalobkyně vymohla na žalovaném, ač k tomu neměla právní důvod, nýbrž spíš jen praktickým odrazem probíhajícího vyjednávání o narovnání sporných práv a povinností. Odvolací soud proto uzavírá, že požadavek žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za uskladnění materiálu v jeho prostorách odporuje dobrým mravům, a z tohoto důvodu mu nebylo možné vyhovět (§ 2 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

11. Žalovaný v odvolání namítal, že vyjednávání o narovnání bylo třeba stejným způsobem zohlednit i ve vztahu k umístění podpěrného systému vybudovaného žalobkyní a že ani žalobkyni nemělo být právo na vydání bezdůvodného obohacení – alespoň do doby, než začalo být zřejmé, že k narovnání nedojde – přiznáno. Odvolací soud má za to, že v tomto případě jde o jinou situaci. Mezi účastníky nikdy nebylo sporu o tom, že zbudovaný podpůrný systém se nestane vlastnictvím žalovaného. Bylo naopak počítáno s tím, že jej žalovaný žalobkyni vrátí. Takto vyplývá i z konceptu dohody o narovnání (čl. IV, bod 1. písm. E). Žalovaný tedy od počátku věděl, že užívá stavební konstrukci žalobkyně a že ji bude muset žalobkyni vrátit. Nikdy se naopak neuvažovalo o tom, že žalovaný se stane vlastníkem podpěrné konstrukce. Žalobkyně se sice v citovaném ustanovení vzdala práva na úhradu za užívání této konstrukce ze strany žalovaného, ale tomuto jejímu právnímu jednání je nutno přisuzovat ten význam, který má v rámci kontextu celé dohody o narovnání. Vzdání se tohoto práva nelze oddělovat od dohodnutého předpokladu, že žalobkyni bude zároveň vyplaceno 8 500 000 Kč. Pokud tento předpoklad nebyl naplněn, jelikož žalovaný dohodu o narovnání nakonec odmítl uzavřít, nelze z ničeho dovodit jeho právo užívat podpěrné zařízení žalobkyně bezplatně. S ohledem na okolnosti případu, spočívající zejména v tom, že uzavření smlouvy o narovnání zmařil nakonec sám žalovaný, nelze považovat uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení za užívání podpěrné konstrukce ze strany žalobkyně za jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. V tom se její nárok liší od nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za umístění stavebního materiálu v jeho objektu. Zatímco v případě uskladněného stavebního materiálu lze hovořit o jistém zneužití situace ze strany žalovaného, v případě podpěrného systému k takovému závěru dospět nelze. Žalovaný věděl od počátku, že podpěrná konstrukce mu nepatří a že ji užívá bez právního důvodu. Stejně tak mu muselo být zřejmé, že nebude-li uzavřena dohoda o narovnání v navrženém znění, bude muset za její užívání poskytnout žalobkyni přiměřenou úplatu.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“).

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. Žalobkyní účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení spočívaly v odměně za zastupování za dva úkony právní služby po 10 500 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 4 536 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Sazbu odměny stanovil odvolací soud z tarifní hodnoty 548 992,70 Kč (361 306 Kč + 187 686,70 Kč), která byla předmětem odvolacího řízení. Celkem činily odvolací náklady žalobkyně 26 136 Kč.