47 Co 183/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený datum narození bytem adresa správce pozůstalosti po jméno , narozeném datum narození naposledy bytem Adresa žalobce B , zemřelém datum zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: název , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 104 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2025 č. j. 20 C 145/2023-258

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 104 500 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem ve výši 1 102 438 Kč a před krajským soudem ve výši 2 858 501 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100 000 000 Kč s úrokem 4,96 % ročně od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení 15 % ročně od , datum, do zaplacení a dále smluvní pokutu 4 500 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal toho, aby plnění bylo poskytnuto do soudní úschovy Okresního soudu v , adresa, (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 644 158,53 Kč (výrok III).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že , jméno FO, uzavřel dne , datum, s žalovanou smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byl finanční obnos ve výši 100 000 000 Kč. Součástí smlouvy byl dohodnutý úrok ve výši 4,96 % ročně a smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně pro případ prodlení s vrácením zápůjčky. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku nejpozději ve lhůtě dvou let od podpisu smlouvy. Finanční prostředky představující zápůjčku byly na účet žalované poskytnuty. Transakce byla provedena dne , datum, , avšak prostředky byly omylem zaslány na účet jiné společnosti (, právnická osoba, .), která je následně zaslala na účet žalované. , jméno FO, dne , datum, zemřel. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce byla platně uzavřena. Zůstaviteli tak vzniklo právo na vrácení zápůjčky včetně dalších nároků vyplývajících ze smlouvy (úrok, smluvní pokuta). Vzhledem k tomu, že původní zapůjčitel zemřel, přešlo jeho právo na jeho právní nástupce, tj. na dědice. Za ty v daném případě jedná správce pozůstalosti. Jeho aktivní legitimace je dána, neboť do prosté správy, kterou ve smyslu § 1678 obč. zák. vykonává, náleží i vymáhání pohledávek zůstavitele u soudu. Okresní soud z těchto důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná. Namítala, že zápůjčka mezi , jméno, a žalovanou nebyla prokázána. I kdyby k ní došlo, poskytnuté finanční prostředky byly součástí SJM, které měl , jméno, s , jméno, , součástí pozůstalosti tak mohla být nanejvýš částka snížená o podíl paní , jméno, , který do pozůstalosti nepatří. I podle tvrzení žalobce peníze zaslala bezhotovostním převodem , jméno FO, . Zapůjčitelkou peněz tak byla ona, nikoliv , jméno FO, . Peníze navíc byly zaslány na účet společnosti , právnická osoba, (dříve , právnická osoba, ). Okresní soud bezdůvodně dovodil, že šlo o nedopatření a že částka měla být zaslána žalované. Žalované byly prostředky převedeny, a to až , datum, , navíc společností , právnická osoba, . Zápůjčka tak mohla proběhnout nanejvýš mezi společností , právnická osoba, a žalovanou. Smlouva o zápůjčce má reálnou povahu a k jejímu uzavření je třeba skutečného odevzdání předmětu půjčky. K tomu mezi , jméno, a společností , název, nedošlo. Smlouva o zápůjčce mezi zůstavitelem a společností , název, nebyla uzavřena. Soud při zjišťování existence půjčky a dluhu z ní vyplývajícího nemohl vycházet ze sdělení osoby, která vedla pro žalovanou účetnictví (, jméno FO, ), neboť jí nepřísluší vznik zápůjčky jakkoli hodnotit. Vyjádření účetní nelze zaměňovat s vyjádřením samotné žalované. Soud měl k řádnému zjištění okolností, za nichž došlo k převodu peněz, provést výslech , jméno FO, , který žalovaná navrhla. Soud zcela pominul, že před rozdělením pozůstalostního jmění je třeba provést vypořádání SJM manželů , jméno, . Celou pohledávku ze zápůjčky nelze rozdělit mezi dědice. Před tímto rozdělením by muselo dojít k vypořádání SJM a předmětem rozdělení mezi dědice mohla být až část pohledávky snížená o podíl , jméno FO, . Žalobce vymáhal pohledávku, která celá do pozůstalosti nenáleží. Na tom nic nemohl změnit ani soupis aktiv pořízený , jméno FO, , v němž je zahrnuta pohledávka celá. Soupis aktiv nemůže změnit zákonný režim. Žalobu podanou v této věci nelze považovat ani za žalobu dle § 189 z. ř. s., která je podávána obecně za situace, kdy je mezi manželem zůstavitele a ostatními dědici spor o to, zda majetek patří do SJM, či nikoliv, a kdy se soud omezí pouze na zjištění spornosti a ke spornému majetku dále nepřihlíží. K takové žalobě není oprávněn správce pozůstalosti, ale jen dědic. Peněžní prostředky odeslané z účtu , jméno, pocházely ze SJM. Pohledávka měla být proto zařazena na seznam společného jmění manželů. Rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný též proto, že se v něm okresní soud nevypořádal s námitkami žalované ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce a neexistence smlouvy o zápůjčce. Zdůvodněno v něm nebylo ani přiznání práva žalobce na úrok, úrok z prodlení a smluvní pokutu, a to jak co do jejich výše, tak doby, za kterou byly přiznány. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že zápůjčka byla panem , jméno, žalované řádně poskytnuta, a to na základě smlouvy ze dne , datum, . Platba byla poskytnuta z účtu , jméno, jeho tehdejší manželkou , jméno FO, . Peníze byly sice omylem odeslány společnosti , právnická osoba, , tato společnost je však vzápětí převedla na účet žalované. Celá částka 100 000 000 Kč byla, byť postupně a ze dvou různých účtů, žalované zaslána společností , právnická osoba, . Zápůjčka , jméno, žalované tedy řádně vznikla, přičemž existence zápůjčky byla též žalovanou opakovaně uznána. Žalovaná vedla pohledávku po celou dobu i ve svém účetnictví. Existenci pohledávky potvrdila i , jméno FO, jakožto domnělá předsedkyně představenstva žalované. Žalobce tak prokázal uzavření smlouvy o zápůjčce, odevzdání předmětu zápůjčky žalované i to, že žalovaná poskytnutou zápůjčku řádně a včas nevrátila. Pokud jde o případný výslech , jméno FO, , okresní soud jej správně neprovedl. Vyšlo totiž najevo, že jmenovaná již dříve jednala úmyslně v neprospěch pozůstalosti , jméno, a účelově se snažila vyvést veškerý nemovitý majetek v hodnotě stovek milionů korun z pozůstalosti na zahraniční společnost, což nemělo jiný účel, než zmařit plnění společnosti , název, ve prospěch pozůstalosti. Toto jednání , jméno FO, , kvůli němuž čelí i trestnímu stíhání, činí z paní , jméno FO, svědka zcela nevěrohodného. Není správný ani argument žalované, že aby mohlo být o předmětu řízení rozhodnuto, musí dojít nejprve k vypořádání SJM manželů , jméno FO, . Předmětná pohledávka je součástí pozůstalosti po panu , jméno FO, , a to jako součást dosud nevypořádaného SJM. Způsob vypořádání SJM bude řešen až v rámci pozůstalostního řízení po panu , jméno FO, . Odkaz žalovaného na postup dle § 162 a § 189 z. ř. s. není přiléhavý. Vycházet je třeba naopak z § 736 obč. zák. Vymáhání pohledávky žalobcem není nakládáním s majetkem patřícím do SJM. Souhlasu druhého manžela k procesním úkonům správce pozůstalosti směřujícím k vymožení již vzniklé pohledávky nebylo třeba. Nejde o hmotněprávní jednání, při němž by bylo se jměním patřícím do SJM jakkoliv nakládáno. Jde-li o společnou pohledávku manželů, platí podle § 713 odst. 2 a § 1877 obč. zák., že vymáhat ji může po dlužníkovi kterýkoliv z manželů. Správce pozůstalosti spravuje vedle výlučného majetku zůstavitele i majetek náležející do jeho zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění. Závěr, že je správce oprávněn spravovat jen polovinu zaniklého společného jmění, obzvlášť když není zřejmé, o jakou konkrétní část SJM se jedná, nemá oporu v zákoně ani judikatuře. Podstatné je, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, ne okamžikem vypořádání jeho společného jmění ani okamžikem, kdy je dědictví vypořádáno soudem. Byla to přitom sama , jméno FO, , která zařadila předmětnou pohledávku ze zápůjčky do pozůstalosti po , jméno, . Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že má-li být činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se správce pozůstalosti obejít bez možnosti vymáhat plnění i procesními prostředky včetně podávání žalob. Aktivní legitimace správce pozůstalosti je tedy dána. Podání žaloby v této věci je zároveň výrazem výkonu řádné správy pozůstalosti. Žalobce podáním žaloby naplňuje svou povinnost chránit a spravovat majetek zůstavitele. Žalobce závěrem vyjádření navrhl potvrzení rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným.

6. Odvolání žalované spočívalo na dvou zásadních výhradách proti závěrům okresního soudu. První se týkala aktivní legitimace žalobce (jeho oprávnění vymáhat soudně ve prospěch pozůstalosti pohledávku patřící do dosud nevypořádaného společného jmění manželů), druhá neexistence vlastní smlouvy o zápůjčce.

7. První z uvedených námitek neshledal odvolací soud jako důvodnou. Žalobce vystupuje v řízení jako správce pozůstalosti a vykonává tzv. prostou správu (§ 1678, § 1405 a násl. obč. zák.). Stanovisko, že do takové správy patří mj. i případné vymáhání pohledávek tvořících součást zůstavitelova majetku, je zastáváno odbornou literaturou i judikaturou (srov. např. komentář k § 1678 občanského zákoníku v publikaci Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, r. 2024 nebo komentář k témuž ustanovení v aplikaci ASPI online a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8 2021 sp. zn. 24 Cdo 2335/2021 a 24 Cdo 1660/2021). Skutečnost, že pohledávka patřila (a stále patří) spolu s dalšími věcmi a právy do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, na věci podle názoru odvolacího soudu nic nemění. I tento majetek, tvořící společné jmění manželů zůstavitele a paní , jméno FO, , musí být alespoň v širším smyslu považován za součást pozůstalosti, neboť jde též o majetek zůstavitele. Právě proto jej podle platné právní úpravy vypořádává soudní komisař v rámci dědického řízení. Námitka žalované, že část pohledávky do pozůstalosti nepatří, není proto namístě. K eventuálnímu vypořádání pohledávky v rámci vypořádání společného jmění manželů může dojít až v rámci řízení o vypořádání dědictví, nikoliv v rámci nyní probíhajícího řízení. Soud v tomto řízení není oprávněn řešit otázku vypořádání SJM manželů , jméno FO, , tedy např. ani to, zda žalobou uplatněná pohledávka či její část připadne pozůstalé manželce, či zda zůstane součástí pozůstalosti v užším slova smyslu a bude přikázána některému z dědiců (bude předmětem rozhodnutí o dědictví). Do vypořádání zaniklého SJM soudním komisařem je proto nutno pohledávku považovat za součást pozůstalosti, která podléhá správě správce pozůstalosti. Odvolací soud z tohoto důvodu shledal aktivní legitimaci správce pozůstalosti k podání žaloby v této věci.

8. Jako opodstatněnou však shledal odvolací soud druhou zásadní námitku žalované, totiž že smlouva o zápůjčce mezi zůstavitelem a společností , název, nebyla vůbec uzavřena a zůstaviteli proto nenáleží právo na vrácení zápůjčky.

9. Jak plyne z judikatury i odborné literatury, smlouva o zápůjčce má reálný charakter, což znamená, že k jejímu uzavření nepostačuje pouze projev vůle takovou smlouvu uzavřít, nýbrž zároveň musí být předmět zápůjčky vydlužiteli předán (srov. např. komentář k § 2390 občanského zákoníku v publikaci Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, r. 2024 nebo komentář k témuž ustanovení v aplikaci ASPI online a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 333/2009 nebo ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 33 Cdo 1261/2019). Teprve předáním předmětu zápůjčky se stává smlouva perfektní, tj. až tímto okamžikem dochází k jejímu uzavření. K tomu však v daném případě nedošlo. Finanční obnos, jenž byl předmětem zápůjčky, byl zůstavitelem zaslán na účet společnosti , právnická osoba, , tedy ve prospěch jiné společnosti, než se kterou uzavřel zůstavitel smlouvu o zápůjčce a po níž je nyní v soudním řízení žádáno vrácení předmětu zápůjčky. Společnosti , název, (žalované) se sice následně plnění ve výši 100 000 000 Kč dostalo, ale šlo o plnění ze strany společnosti , právnická osoba, , nikoliv o plnění ze strany zůstavitele jakožto poskytovatele zápůjčky. Důvod, pro který se tak stalo, je nerozhodný. I kdyby šlo o omyl při zadávání čísla bankovního účtu na pokynu k převodu finanční částky, jak tvrdí žalobce, nic to na věci nemění. I tak zůstává skutečností, že zůstavitel zapůjčený obnos žalované nepředal, a pokud ta jej získala, stalo se tak na základě plnění třetího subjektu (společnosti , právnická osoba, ), které nemůže být připisováno zůstaviteli. Je třeba dodat, že judikatura sice připouští, že k předání předmětu zápůjčky může dojít též prostřednictvím třetí osoby, ale to pouze v případě, že je to mezi zapůjčitelem a vydlužitelem výslovně dohodnuto. Z obsahu spisu ani ze samotných tvrzení účastníků se nepodává nic, co by mohlo nasvědčovat závěru, že mezi zůstavitelem a žalovanou bylo dohodnuto, že zapůjčená finanční částka bude žalované předána prostřednictvím společnosti , právnická osoba, . Za daných okolností tedy nelze dovodit, že předmět zápůjčky byl zůstavitelem jako zapůjčitelem žalované jako vydlužitelce předán. Zákonný požadavek na přenechání předmětu zápůjčky nelze podle názoru odvolacího soudu obcházet a rozmělňovat poukazem na skutečnost, že , jméno, figuroval v určité roli u všech třech subjektů tak či onak na celé transakci zúčastněných. Smlouva o zápůjčce mezi zůstavitelem a žalovanou proto nebyla platně uzavřena. Zůstaviteli z tohoto důvodu nevzniklo právo žádat po žalované vrácení zápůjčky.

10. Jeví se v daných souvislostech případným i upozornění na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2627/2016 obsažené v odvolání žalované. Nejvyšší soud v tomto usnesení s odkazem na svou ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že (řečeno terminologií nyní platného občanského zákoníku) ke skutečnému odevzdání předmětu zápůjčky, které by odpovídalo reálné povaze smlouvy o zápůjčce, nedošlo, pokud předmět zápůjčky poskytl bez dohody mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vydlužiteli dlužník zapůjčitele. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy dlužník zapůjčitele vrátil část svého peněžitého dluhu zapůjčiteli a zbývající část, kterou též dlužil zapůjčiteli jako svému věřiteli, předal vydlužiteli, přičemž právě tato část měla představovat zápůjčku poskytnutou zapůjčitelem.

11. Nyní posuzovaný případ se co do principu od výše uvedeného ničím neliší. Zaslal-li , jméno, jako zapůjčitel omylem finanční obnos společnosti , název, , byla tato společnost plněním poskytnutým zjevně bez právního důvodu bezdůvodně obohacena a stala se dlužníkem , jméno, , neboť jí vznikl závazek plnění vrátit. Došlo-li následně mezi , jméno, a společností , název, k dohodě, že společnost , název, omylem zaslaný obnos dále pošle (předá) obmyšlenému vypůjčiteli (, název, ), pak opět nešlo o nic jiného, než že předmět zápůjčky poskytl bez dohody mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vydlužiteli dlužník zapůjčitele. I zde došlo k tomu, že dlužník zapůjčitele neplnil zapůjčiteli, ale namísto toho předal dlužnou částku vypůjčiteli. Jedná se strukturálně o tentýž případ, který posuzoval ve výše zmíněném usnesení Nejvyšší soud a v němž dospěl k závěru, že takový postup nepředstavuje předání předmětu zápůjčky.

12. Vzhledem k tomu, že soud není vázán právním hodnocením věci ze strany účastníků, zaobíral se též otázkou, zda zůstaviteli nevzniklo vůči žalované právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěl však k závěru, že tomu tak není, neboť jeho plněním byla bezdůvodně obohacena nanejvýš společnost , právnická osoba, , jíž finanční obnos, aniž by k tomu měl právní důvod, poukázal. Žalované společnosti naopak zůstavitel žádné plnění neposkytl. Nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení této společnosti na úkor zůstavitele.

13. Odvolací soud tedy závěrem shrnuje, že mezi zůstavitelem a žalovanou nevznikla platně smlouva o zápůjčce a zůstavitel neposkytl žalované ani žádné plnění, kterým by ji bez existujícího právního důvodu obohatil. Žaloba, jíž se žalobce jako správce pozůstalosti domáhá na žalované zaplacení 100 000 000 Kč, proto není po právu.

14. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

15. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení úspěšná, měla proto právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl zároveň znovu i o nákladech řízení před okresním soudem.

16. Náklady žalované před okresním soudem představovaly odměnu za zastupování za 10 úkonů právní služby po 86 100 Kč (§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí věci, podání odporu, 3x zastoupení při jednání, z toho 1x v délce trvání přes 2 hodiny, 4x písemné vyjádření ve věci samé), odměnu za zastupování za 1 úkon právní služby v rozsahu jedné poloviny (§ 7 bod 6., § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí), soudní poplatek z dovolání ve výši 4 000 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024), 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025) a 21% DPH ve výši 190 638 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud nepřiznal žalované z účtovaných položek odměnu za vyjádření ze dne 1. 3. 2023 a ze dne 8. 9. 2023. V těchto případech se nejednalo o vyjádření ve věci samé, nýbrž o drobná doplňující sdělení či procesní stanoviska, která neměla s věcí samou žádnou bezprostřední souvislost. V prvém případě žalovaná soudu sdělila, že ponechává na úvaze soudu, kterému jinému soudu bude věc z důvodu podjatosti soudců Okresního soudu v Náchodě přikázána, v druhém případě pouze podala soudu informaci o probíhajícím sporu ohledně platnosti valné hromady konané u žalované. Celkem tak činily náklady žalované před okresním soudem 1 102 438 Kč.

17. Obdobně a na základě stejných principů a právních předpisů rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. Odvolací náklady žalované spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 2 645 000 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po 86 100 Kč (odvolání, zastoupení při jednání), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupce žalované za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase , město, a zpět v celkové délce 275 km ve výši 2 147,33 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 8 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 37 053,93 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud nepřiznal žalované z účtovaných položek odměnu za doplnění odvolání ze dne 2. 3. 2026 a za repliku k vyjádření žalobce ze dne 9. 3. 2026. Žádný z těchto úkonů se nejevil odvolacímu soudu jako účelný pro ochranu práva žalované. Po obsahové stránce se v obou případech jednalo víceméně jen o opakování argumentů z původního odvolání ze dne 3. 11. 2025, v němž byly všechny zásadní odvolací výhrady žalované již zachyceny. Celkem tak představovaly odvolací náklady žalované 2 858 501 Kč.

18. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že mu žalobkyně dne 17 3. 2026 doručila podání, v němž žádala o „moderaci“ nákladů řízení. K tomuto podání nemohl odvolací soud přihlédnout, neboť mu došlo až po vyhlášení rozhodnutí ve věci, kterým je soud sám vázán. O základu nároku žalované na náhradu nákladů řízení bylo tedy již rozhodnuto, a to tak, že žalované bylo přiznáno právo na tuto náhradu v plném rozsahu. V tomto ohledu odvolací soud nemohl své rozhodnutí již nijak korigovat. Úvahu o tom, v jakém rozsahu vzniklo žalované právo na náhradu nákladů, však odvolací soud učinil sám z úřední moci, aniž by byl v tomto směru odkázán na stanovisko některého z účastníků řízení. Dospěl přitom k závěru, že řízení neprovázely žádné mimořádné okolnosti, které by ve smyslu § 150 o. s. ř. odůvodňovaly krácení práva úspěšné žalované na plnou náhradu jejích nákladů.