47 Co 91/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Borovcové a soudců Mgr. Ing. Borise Nypla a JUDr. Romany Novákové ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČ 60108851 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované společnosti 1/0, IČ 07783051 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 6 380 918 Kč s přísl. k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2024 č. j. 7 C 128/2022-301

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalovaná je Anonymizováno povinna zaplatit žalobkyni 320 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 90 150 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, z částky 113 100 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení a z částky 116 850 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 3 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylé části výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 87 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před krajským soudem do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku zastavil řízení o zaplacení částky částka. Ve výroku II zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení a) částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka; b) částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka; c) částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka; d) částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka.

2. Ve výroku III okresní soud uložil žalobkyni nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci rozsudku.

3. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu dne datum zaplacení částky částka s příslušenstvím. Pohledávka spočívala v platbách za užívání autobusových nádraží v adresa, adresa, adresa, adresa, adresa, adresa, adresa a adresa, která byla v rozhodném období ve vlastnictví nebo v nájmu žalobkyně. Podáním ze dne datum žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně částky částka, kterou žalovaná uhradila dne datum na pohledávku ve výši částka, ohledně částky částka, kterou žalovaná uhradila dne datum na pohledávku ve výši částka, ohledně částky částka, kterou žalovaná hradila dne datum na pohledávku ve výši částka a dále o částku částka pro pohledávku z neoprávněného parkování. Usnesením ze dne datum bylo řízení částečně zastaveno. Podáním ze dne datum vzala žalobkyně žalobu zpět o dalších částka. Proto okresní soud ve výroku I rozsudku řízení zastavil do částky částka.

4. Po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyně žádala zaplatit fakturu č. číslo ze dne datum znějící na částku částka za užívání autobusových nádraží za období od datum do datum, po částečné úhradě zbývalo k doplacení částka, fakturu č. číslo ze dne datum znějící na částku částka za užívání nádraží za měsíc srpen rok, na tuto fakturu žalovaná zaplatila dne datum částku částka, zbývalo doplatit částka, fakturu č. číslo ze dne datum znějící na částku částka za užívání nádraží za září rok, na tuto fakturu žalovaná zaplatila dne datum částku částka, zbývalo doplatit částka, fakturu č. číslo ze dne datum znějící na částku částka za užívání autobusového nádraží adresa za období od datum do datum, na tuto fakturu žalovaná zaplatila dne datum částku částka, zbývalo zaplatit částka.

5. Okresní soud zjistil, že žalovaná zaplatila poplatky za faktické vjezdy na autobusová nádraží, kromě nádraží ve adresa. Neměl za prokázané tvrzení žalobkyně, že s žalovanou konkludentně uzavřela smlouvu o užívání autobusových nádraží. Z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne datum, datum a datum vyplynulo, že mezi účastníky nedošlo ke shodě o obsahu žalobkyní tvrzené smlouvy. Okresní soud se zabýval pohledávkou žalobkyně z bezdůvodného obohacení žalované vzniklé nezaplacenými vjezdy autobusů žalované na autobusová nádraží žalobkyně. Okresní soud měl za to, že vytvoření jízdního řádu je veřejnoprávní povinností dopravce, sama o sobě tato povinnost nepředstavuje rezervaci použití autobusového nádraží, za kterou by žalovaná měla automaticky plnit žalobkyni. Bezdůvodné obohacení by zakládalo pouze faktické užití – vjezdy na autobusové nádraží. Faktické užití autobusových nádraží bylo žalovanou žalobkyni zaplaceno. V tomto rozsahu byla žaloba částečně vzata zpět a řízení zastaveno. Na další požadované plnění představující zaplacení všech předepsaných vjezdů na autobusová nádraží nevznikl žalobkyni nárok. Pokud šlo o autobusového nádraží ve adresa, smlouva č. číslo o nájmu pozemku uzavřená dne datum mezi městem adresa jako pronajímatelem a právnická osoba jako nájemcem, ve znění dodatku č. číslo a č. číslo je neplatná, neboť nebyla uzavřena v souladu se zákonem o obcích. Město nepublikovalo záměr pronájmu před uzavřením smlouvy 15 dnů předem na úřední desce. Smlouva nebyla uzavřena v souladu s předpisy o zadávání koncesí. V řízení bylo dále prokázáno, že za rozhodné období žalovaná všechny vjezdy na autobusová stání ve adresa, bez rozdílu stání, tedy včetně i jiných stání, než stání č. číslo, plnila přímo na účet města adresa. Nárok nemohl vzniknout žalobkyni. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. c/, e/ a g/ o. s. ř.). Žalobkyně je provozovatelkou autobusových nádraží v adresa, adresa, adresa, adresa, adresa, adresa, adresa a adresa. Žalovaná je dopravní společností, která má zájem příslušná autobusová nádraží využívat. Pokud by žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o užívání autobusových nádraží, měla by nárok na úhradu plateb za uskutečněné vjezdy na autobusové nádraží adresa (čl. I. odst. 1 této smlouvy), neuskutečněné vjezdy (čl. III. odst. 5 této smlouvy) a rovněž daně z přidané hodnoty ke všem těmto vjezdům (čl. III. odst. 3 této smlouvy). Ceny požadované žalobkyní jsou cenami, které byly sjednány mezi žalobkyní a kraj jako objednavatelem veřejné přepravy. Žalobkyně s ohledem na množství přeprav a využití autobusových nádraží ze strany dopravců v závazku veřejné služby kraj garantovala dohodou s kraj těmto dopravcům, mezi které patří i žalovaná, výhodnější podmínky. Jediný rozpor mezi stranami se týkal plateb za tzv. neuskutečněné vjezdy. V ostatních částech žalovaná smlouvu akceptovala. Smlouva včetně sjednaných cen by měla být považována za řádně uzavřenou. Žalobkyně nemá pohledávku z bezdůvodného obohacení, ale ze smlouvy. K fungování vnitrostátní linkové osobní dopravy žalobkyně uvádí, že v případě, že má dopravce zájem provozovat linku vnitrostátní linkové osobní dopravy, musí nejprve v souladu s § 10 a § 11 zákona č.111/1994 Sb., o silniční dopravě, požádat o licenci. V žádosti o licenci pak v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě uvede trasu linky včetně zastávek. Tedy dopravce žádá, a žalovaná v tomto případě žádala, aby mohla zajíždět na autobusová nádraží ve správě žalobkyně. Dopravce linky provozuje v tzv. závazku veřejné služby pro kraj, kdy kraj vyhlásí veřejnou soutěž (veřejnou zakázku), kde zveřejní jednotlivé trasy, a pokud mají dopravci zájem tyto trasy obsluhovat a veřejnou službu pro kraj vykonávat, do soutěže se přihlásí. Žalovaná tak s dostatečným předstihem věděla, že bude soutěžit o možnost zajíždět na autobusová nádraží ve správě žalobkyně, a měla dostatek času zjistit si podmínky, za kterých je možno na tato autobusová nádraží zajíždět. V opačném případě by žalovaná nejednala s péčí řádného hospodáře. Žalovaná uzavřela smlouvu s Pardubickým krajem na dopravní obslužnost určitých oblastí tohoto kraje, aniž by měla předem dojednané podmínky využívání autobusových nádraží ve správě žalobkyně. Žalobkyně má právo neumožnit žalované nebo jinému dopravci vjezd na jím provozovaná autobusová nádraží. Přestože provoz autobusového nádraží má určitý veřejnoprávní prvek, jedná se stále o soukromoprávní podnik žalobkyně. Existují některá omezení vyplývající z povahy veřejné dopravy jako veřejné služby ve smyslu zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících, nicméně tato omezení se primárně týkají kraj. Všichni dopravci provozující veřejné služby v přepravě cestujících v závazku kraj mají uzavřené smlouvy na užívání autobusových nádraží, které jsou v podstatě totožného znění, jako bylo navrhováno žalované. V případě žalobkyně nejde o zneužití dominantního postavení nebo vynucování si plateb silou z tohoto postavení vyplývající. Žalobkyně neosadila autobusová nádraží závorami. K tomuto přistoupili někteří provozovatelé autobusových nádraží, a to právě z důvodu, aby donutili dopravce hradit úplatu za užívání autobusových nádraží. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zcela postrádá jakékoliv vyjádření k majoritní části žalobního nároku, kterou tvoří žalobkyní odvedená daň z přidané hodnoty. Celková žalovaná částka po provedeném zpětvzetí žaloby činila částka, z čehož část připadající na odvedenou daň z přidané hodnoty činí částka, tj. přes 68 % žalované částky. Žalovaná opakovaně vyjádřila svoji vůli daň z přidané hodnoty ze skutečně uskutečněných užití stání uhradit, pouze rozporovala údajnou nesprávnost daňových dokladů. Žalovaná s výjimkou příslušného sporného období hradí žalobkyni veškeré faktury včetně daně z přidané hodnoty. Připočtení daně z přidané hodnoty k ceně za užívání autobusového nádraží je obchodní zvyklostí a standardem v celé Anonymizováno republice. Pokud šlo o nárok žalobkyně na úhradu plateb za rezervovaná, ale nevyužitá stání, připomněla, že jízdní řád vytváří dopravce (tj. žalovaná) na základě udělené licence a na jeho žádost tento jízdní řád schvaluje dopravní úřad (viz ustanovení § 16f odst. 1 písm. a/ zákona o silniční dopravě). Dopravce má v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 písm. f) povinnost v zastávce zveřejnit jízdní řád. Dopravce je následně povinen v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 písm. c) zákona o silniční dopravě „provozovat dopravu podle podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence nebo povolení, schváleného jízdního řádu, smluvních přepravních podmínek a tarifu“. Dopravce tak zastávky, které chce obsluhovat, uvede v žádosti o licenci, a následně na základě udělené licence vytvoří jízdní řád, kde jsou uvedeny konkrétní zastávky a konkrétní časy. Tento jízdní řád zveřejní a je povinen ho dodržovat. Žalovaná si u žalobkyně objednávala službu k zajištění povinnosti zveřejnit příslušné jízdní řády. Žalovaná zasílala žalobkyni jízdní řády a žádala jejich výlep na příslušných autobusových nádražích. V této části došlo mezi stranami k uzavření konkludentní smlouvy. Žalovaná projevila zájem o rezervaci časů a příslušných stanovišť pro příjezdy jejích autobusů. V případě, že žalovaná na daná stanoviště v daný čas nezajela, porušila i veřejnoprávní povinnost dle zákona o silniční dopravě. Žalovaná neinformovala žalobkyni, že daných služeb nevyužije. Žalobkyně proto daná stání připravila a uvolnila. Pokud by žalobkyně měla informaci, že v daný týden žalovaná neobslouží např. 20 % spojů, mohla uvolnit prostor a ten využít k jiným komerčním účelům. Žalobkyně požadovala úhradu vjezdů na autobusové nádraží ve adresa, které měla pronajaté v příslušném období na základě nájemní smlouvy uzavřené s městem adresa dne datum. Žalobkyně v období od datum do datum prováděla veškeré služby provozovatele autobusového nádraží, její zaměstnanci vylepovali jízdní řády na základě objednávek dopravců, a zajišťovali další služby. Za tyto služby, včetně umožnění vjezdu na autobusové nádraží adresa, pak žalobkyně dopravcům fakturovala dohodnuté ceny. Žalovaná služby od žalobkyně objednávala, tyto jí byly poskytnuty. V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že žalovaná uzavřela vlastní smlouvu s městem adresa na užívání autobusového nádraží dne datum, zveřejněnou v registru smluv dne datum. V této smlouvě smluvní strany výslovně prohlašují, že část AN (výstupní stání, číslovaná stání kromě nástupního místa č. 7 a čekací stání) je doposud v nájmu žalobkyně. Žalovaná však využívala část stání č. 1–6 a stání č.

8. Ke stání č. 7 si objednávala služby žalobkyně, tedy výlep jízdních řádů k linkám na stání č.

7. Pokud by bylo soudem rozhodnuto, že žalobkyně nemá nárok na platby v plné výši za vjezdy uskutečněné na stání č. 7, všechna ostatní stání žalovaná využívala a v této části je pak povinna žalobkyni hradit vjezdy. Žalovaná a město adresa věděli o smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a městem adresa ohledně pronájmu AN, sami si sjednali, že do dne datum tuto část žalobkyně nebude využívat na základě smlouvy o využívání autobusového nádraží ve adresa ze dne datum. Žalovaná úmyslně využívala část autobusového nádraží v nájmu žalobkyně, nicméně za toto užívání pak (zřejmě) hradila poplatky, resp. nájemné, přímo městu adresa. Takovéto jednání je v rozporu s dobrými mravy. Nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a městem adresa dne datum je platná a splňuje všechny podmínky platnosti dle právních předpisů platných v době jejího uzavření. Ze všech sdělení adresa adresa v reakci na opakované žádosti o informace ze strany žalované vyplývá, že záměr města adresa o pronájmu pozemků byl zveřejněn a dokumentace již byla v souladu se skartačními lhůtami skartována. Soud prvního stupně v této části dochází k naprosto rozpornému závěru. Žalobkyně zpochybnila i závěr okresního soudu, že ze zprávy adresa ve adresa ze dne datum vyplynulo, že při uzavírání nájemní smlouvy ze dne datum ve znění dodatků nebylo postupováno podle zákona o koncesních smlouvách. Není zřejmé, co z této skutečnosti soud prvního stupně dovozuje, ani dle jakého konkrétního zákona mělo město dle soudu postupovat. Napadené rozhodnutí je vadné rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení. Žalovaná neměla ve věci plný úspěch. Žalovaná po podání žaloby zaplatila žalobkyni částku částka, proto žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Zastavení řízení zavinila žalovaná. Okresní soud měl náhradu nákladů řízení rozdělit, resp. rozhodnout tak, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil výroky II a III rozsudku okresního soudu a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.

7. Žalovaná s odvoláním žalobkyně nesouhlasila. Žalobkyně neuzavřela s žalovanou smlouvu. Žalovaná v daném období poskytovala dopravu kraj v rámci závazku veřejné služby na základě smluv o veřejných službách v přepravě cestujících uzavřených mezi žalobkyní jako dopravcem a kraj jako objednatelem. Zajištění dopravní obslužnosti v příslušném územním obvodu je zákonnou povinností kraje (§ 3 odst. 2 zák. č. 194/2010 Sb.). Poskytování služeb pro tuto dopravní obslužnost je podle § 1 odst. 1 zák. č. 194/2010 Sb. veřejnou službou. Dopravní obslužnost je realizována také obsluhou autobusových nádraží, čemuž odpovídají trasy linek schválených správními rozhodnutími (licencemi) podle zák. č. 111/1994 Sb. Provozovatel nádraží musí reflektovat výsledek licenčního řízení ve vztahu k dopravci (obdobně rozsudek Nejvyššího správní soudu č. j. 8 Afs 48/2007-235 ze dne 26. 4. 2010). Žalobkyně nesmí odmítnout přístup k autobusovým nádražím ani si vynucovat nepřiměřené podmínky (§ 11 odst. 1 písm. f/ zák. č. 143/2001 Sb., § 2 odst. 3, 4, a5 písm. a/ bod 1 zák. č. 526/1990 Sb.). Žalovaná za užití autobusových nádraží zaplatila žalobkyni nebo městu adresa. K nároku na daň z přidané hodnoty okresní soud uvedl, že nárok žalobkyně není nárokem ze smlouvy, ale z bezdůvodného obohacení, a proto jí nárok na DPH nevznikl. K tomu žalovaná připomněla rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo1176/2020 a sp. zn. 32 Cdo 4189/2014. Pokud šlo o zaplacení za vjezdy žalované na autobusová nádraží, účastníci se před okresním soudem shodli, že za tyto vjezdy bylo žalobkyni zaplaceno. Žalobkyně v odvolacím řízení tvrdí nedoplatky DPH jako novou skutečnost. Vytvoření jízdního řádu ani žádost o jeho vylepení nemůže být považováno za rezervaci či objednávku služeb žalobkyně. Žalovaná odkázala na e-maily ze dne datum. Žalobkyni nemohla vzniknou újma tím, že na měla na autobusovém nádraží vylepený jízdní řád, ale spoj nepřijel. Účelem autobusového nádraží je odbavení cestujících a zastavování vícero spojů. Žalovaná prokázala, že platila za vjezdy na autobusové nádraží přímo jeho vlastníku městu adresa. Žalovaná nejednala v rozporu s dobrými mravy. Nájemní smlouva ze dne datum je neplatná. V řízení nebylo prokázáno, že by byl zveřejněn záměr na úřední desce (§ 39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb.). Při uzavírání nájemní smlouvy nebylo postupováno podle zákona o koncesních smlouvách č. 199/1994 Sb., č. 40/2004 Sb. a č. 139/2006 Sb. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení, žalovaná obdržela předžalobní výzvu dne datum a úhradu provedla dne datum přesto, že neobdržela od žalobkyně řádně vystavené daňové doklady. K zastavení řízení došlo ještě předtím, než byla žalované doručena žaloba. Žalobkyně vzala žalobu zpět i do částky částka nikoli pro plnění žalované. Žalované byly přiznány náklady řízení pouze z částky částka, pro kterou bylo řízení vedeno. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen a žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

8. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

9. Odvolací soud se nejprve zabýval nárokem žalobkyně na platby za užívání autobusových nádraží v adresa, adresa, adresa, adresa, adresa, adresa a ve adresa. Žalovaná po podání žaloby zaplatila žalobou požadované poplatky za skutečné vjezdy autobusů žalované na tato nádraží. Nezaplatila však za všechny vjezdy uvedené v jízdním řádu a 21 % DPH.

10. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o užívání autobusových nádraží. Návrh smlouvy doručený žalované dne datum nebyl podepsán. Z e-mailové komunikace ze dne datum, dne datum a dne datum vyplynulo, že žalovaná s návrhem nesouhlasila. Z e-mailové komunikace ze dne datum mezi účastníky okresní soud zjistil, že žalovaná upozornila žalobkyni, že si přeje být zavázána písemně uzavřenou smlouvou a že mlčení nebo nečinnost nelze považovat za přijetí nabídky. Za této skutkové situace nelze dovodit, že smlouva o užívání autobusových nádraží byla uzavřena konkludentně. Uzavření smlouvy touto formou žalovaná výslovně vyloučila. Ze žádosti žalované o výlep jízdního řádu žalobkyní nelze dovozovat uzavření smlouvy o rezervaci parkovacího stání.

11. Okresní soud správně posoudil pohledávku žalobkyně jako pohledávku z bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované užíváním autobusových nádraží provozovaných žalobkyní.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2999 odst. 1 věta první o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

14. Při úvaze, zda bezdůvodné obohacení vzniklo skutečným vjezdem autobusu žalované nebo již pouhou možností takového vjezdu stanovenou jízdním řádem, krajský soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2437/2015. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud v obdobné věci (bezdůvodné obohacení vzniklé žalované užíváním autobusového stání na nádraží provozovaném žalobkyní) uvedl, že předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Zavinění obohaceného (stejně tak jako absenci jeho zavinění) nelze brát na zřetel ani při zjišťování rozsahu, v němž k bezdůvodnému obohacení došlo a v němž má být vydáno. Má-li být podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, pak to znamená nejen, že nemá být vydáno méně, nýbrž též, že nemá být vydáno ani více, než bylo nabyto. Důvody, proč bylo nabyto právě v tom rozsahu, jak se stalo, jsou přitom právně nevýznamné. Teze, podle níž způsobila-li dovolatelka sama, že určitou službu nečerpala v plném rozsahu, případně ji nečerpala vůbec, pak musí i za takovou službu zaplatit peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny, dovedena do důsledků umožňuje zjevně absurdní závěr, že i pokud by ze strany dovolatelky nedošlo k čerpání vůbec žádné služby, a tedy ani k žádnému obohacení, i přesto by musela za tyto nečerpané služby zaplatit, byl-li by splněn předpoklad, že jejich nečerpání způsobila. Byl by tak zcela popřen smysl institutu bezdůvodného obohacení, k němuž na straně odpovědného subjektu musí vždy reálně dojít, má-li být druhé straně vydáno, popřípadě má-li být zaplacena peněžitá náhrada.

15. Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že bezdůvodné obohacení žalované spočívá pouze ve skutečných vjezdech autobusů žalované na nádraží provozované žalobkyní a nikoli i v nevyužité možnosti na nádraží vjet a čerpat zde služby poskytované žalobkyní (autobusové stání s jízdním řádem, úklidové služby apod.). Rozhodné totiž není ochuzení žalobkyně spočívající v tom, že nevyužité stání mohla poskytnout jinému subjektu, rozhodné je výlučně obohacení žalované spočívající právě v nezaplaceném užití takového stání.

16. Okresní soud měl zjišťovat obvyklou cenu za užití autobusových nádraží žalovanou. Za situace, kdy žalobkyně požadovala určitou částku násobenou skutečnými vjezdy na jednotlivá nádraží a žalovaná tuto částku žalobkyni zaplatila, nebylo třeba zjišťovat takovou cenu např. porovnáním s platbami za užití jiných nádraží. Strany se v podstatě shodly, že platba uvedená v ceníku žalobkyně je cenou obvyklou, neboť takovou cenu stanoví žalobkyně pro všechny uživatele autobusového nádraží shodně.

17. Dále se krajský soud zabýval otázkou nároku žalobkyně na 21 % DPH počítaného z bezdůvodného obohacení žalované. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2169/2018 je při vyčíslování bezdůvodného obohacení, jež vzniklo užíváním cizí věci, zjišťováním obvyklého nájemného porovnávací metodou zásadně relevantní nájemné sjednané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty, či nikoli. Pakliže však věc užíval plátce daně z přidané hodnoty za okolností umožňujících uplatnění odpočtu daně na vstupu ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je namístě vycházet z nájemného placeného za srovnatelné objekty bez navýšení o daň z přidané hodnoty; je-li tedy v tomto případě v porovnávaných nájemných smlouvách sjednáno nájemné s daní z přidané hodnoty, je zapotřebí je od této daně očistit. K tomu žalovaná sdělila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto dovodil, že je správný i závěr okresního soudu, podle kterého žalobkyně nemá právo na zaplacení 21 % DPH z bezdůvodného obohacení žalované spočívajícího v užívání autobusových nádraží provozovaných žalobkyní.

18. Poslední spornou otázkou byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za skutečné vjezdy autobusů žalované na nádraží ve adresa. Okresní soud konstatoval neplatnost smlouvy č. číslo o nájmu pozemku uzavřené dne datum ve znění dvou dodatků mezi městem adresa a žalobkyní pro rozpor se zákonem o obcích. Město nepublikovalo záměr pronájmu před uzavřením smlouvy 15 dnů předem na úřední desce. Smlouva nebyla uzavřena v souladu s předpisy o zadávání koncesí.

19. Podle § 39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb. o obcích ve znění k datu datum záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před projednáním v orgánech obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný.

20. Z informace adresa ve adresa ze dne datum vyplynulo, že rada města schválila zveřejnění informace o možnosti pronájmu pozemku autobusového nádraží p. č. číslo v k. ú. adresa. Dokumenty však již bylo skartovány. Z přílohy č. číslo skartačního protokolu ze dne datum spisová značka vyplynulo, že byly skartovány doklady o zveřejnění záměrů města za období let rok.

21. Z výše uvedené informace vyplývá, že město zveřejňovalo v rozhodném období své záměry pronajímat majetek a že předmětný pronájem rada města schválila ke zveřejnění. Smlouva byla uzavřena v roce datum a písemnosti týkající se procesu uzavírání smlouvy byly skartovány. Za této důkazní situace krajský soud dovozuje, že nebylo prokázáno, že by město při uzavírání předmětné smlouvy postupovalo v rozporu se zákonem o obcích.

22. Z informace adresa ve adresa ze dne datum vyplynulo, že při uzavírání nájemní smlouvy č. číslo z datum o nájmu pozemku mezi městem adresa a žalobkyní ve znění dodatku č. číslo a č. číslo nebylo postupováno podle zák. č. 139/2006 Sb. o koncesních smlouvách a koncesním řízení.

23. Při uzavření smlouvy v roce rok nemohlo být postupováno v rozporu se zákonem platným až v roce rok. Taková informace je bezvýznamná.

24. Žalobkyně neprokázala, že by byla předmětná nájemní smlouva uzavřena v rozporu se zák. č. 199/1994 Sb., neboť byla uzavřena mimo veřejnou obchodní soutěž nebo bez výzvy k podání nabídky více zájemcům. Odvolací soud znovu vyšel z faktu, že listiny týkající se uzavření smlouvy byly skartovány.

25. V svém závěru o neprokázání neplatnosti smlouvy odvolací soud sleduje zásadu občanského práva vedoucí spíše ke konstatování platnosti smluv než jejich neplatnosti, není-li neplatnost jednoznačně prokázána (§ 574 o. z.).

26. Odvolací soud posoudil smlouvu č. číslo o nájmu pozemku uzavřenou mezi městem adresa a žalobkyní dne datum ve znění dvou dodatků ze dne datum a datum jako platnou. Ze smlouvy vyplynulo, že předmětem nájmu nebyla část pozemku o výměře číslo, a to stanoviště č. 7 vyznačené v příloze.

27. Ze smlouvy o využívání autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě uzavřené dne datum mezi městem adresa a žalovanou vyplynulo, že předmětem nájmu bylo pouze stanoviště č. 7, neboť ostatní stanoviště byla pronajata žalobkyni.

28. Ze shodných tvrzení účastnic vyplynulo, že žalovaná vjela na autobusové nádraží ve adresa na stání č. 1–6 a 8 v červnu číslo×, v červenci číslo×, v srpnu číslo× a v září datum číslo×. Fakturou č. číslo ze dne datum a splatnou datum žalobkyně účtovala žalované za vjezdy na nádraží ve adresa za dobu datum částku částka za číslo vjezdů, celkem částka. Fakturou č. číslo ze dne datum a splatnou datum žalobkyně účtovala žalované za vjezdy na nádraží ve adresa za srpen rok částku částka za číslo vjezdů, celkem částka. Fakturou č. číslo ze dne datum a splatnou datum žalobkyně účtovala žalované za vjezdy na nádraží ve adresa za září datum částku částka za číslo vjezdů, celkem částka.

29. Žalobkyně i žalovaná se shodly, že účtovaná cena částka za vjezd autobusu na nádraží ve adresa je cenou obvyklou, neboť tato cena byla účtována žalobkyní všem dopravcům vjíždějícím na toto nádraží.

30. Žalované vzniklo bezdůvodné obohacení uskutečněnými vjezdy na stanoviště 1-6 a 8 na autobusovém nádraží ve adresa za červen a červenec ve výši částka (číslo×částka). Žalobkyně žádala pouze částku částka. Proto krajský soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Za srpen rok zaplatí žalovaná žalobkyni částka za číslo vjezdů ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení. Za září datum zaplatí žalovaná žalobkyni částka za číslo vjezdů ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení.

31. Podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. má žalobkyně právo na zaplacení nákladů spojených s uplatněním tří výše uvedených pohledávek ve výši celkem částka.

32. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení, částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení a částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od datum do zaplacení a částku částka podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbylé části byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř.

33. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. krajský soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky částka. Do částky částka bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, neboť žalovaná po podání žaloby tuto částku žalobkyni zaplatila. Podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. má v této části právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně. Žalobkyně byla v řízení úspěšná do částky částka a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má i v této části právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nahradí žalobkyni 36 % vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně má právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši částka (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyni náleží náhrada odměny advokáta ve výši částka a náhrada hotových výdajů částka za převzetí věci, sepsi žaloby a zpětvzetí žaloby ve výši částka (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) zvýšené o 21 % DPH v celkové výši částka. Žalobkyně má právo na paušální náhradu částka za předžalobní výzvu, vyjádření ze dne datum a z datum a za účast u jednání dne datum (jednání trvalo přes 2 hodiny) a za jednání ze dne datum ve výši částka. Žalobkyně žádala náhradu jízdného za cestu k jednání soudu dne datum z adresa do adresa a zpět (141 km) vozem značka auta reg. zn. SPZ se spotřebou 5,2 l motorové nafty na 100 km. Podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb. náleží žalobkyni jízdné ve výši částka. Za cestu k jednání dne datum žalobkyni náleží náhrada jízdného ve výši částka podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. Celkové náklady řízení činily částka. Žalovaná nahradí žalobkyni náklady řízení ve výši částka (36 %) do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

34. Předmětem odvolacího řízení byla částka částka s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná v odvolacím řízení do částky částka (15 %). V odvolacím řízení nahradí žalobkyně žalované 70 % nákladů řízení. Žalované vzniklo právo na náhradu odměny advokáta ve výši částka a na náhradu hotových výdajů částka za vyjádření k odvolání a účast u jednání ve výši částka. Žalovaná má právo na náhradu jízdného za cestu k jednání soudu dne datum z adresa a zpět (230 km) vozem značka auta reg. zn. SPZ se spotřebou 7,3 l benzinu Natural na 100 km. Podle § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. č. 398/2023 Sb. náleží žalované jízdné ve výši částka. Žalované náleží i náhrada za promeškaný čas ve výši částka (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Žalovaná má právo na náhradu 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši částka (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Celkové náklady řízení činily částka. Žalobkyně nahradí žalované k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) náklady řízení ve výši částka (70 %) do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.