47 Co 95/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce, IČO:IČO místem podnikání adresa zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa proti žalovaným: 1) Jméno žalované A., IČO: IČO žalované A sídlem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B., IČO: IČO žalované B sídlem Adresa žalované B zastoupené advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta o zaplacení 181 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. března 2025 č. j. 10 C 157/2024-69

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení 20 973, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení 20 973,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částka s blíže uvedeným příslušenstvím vůči každé z žalovaných a uložil žalobci povinnost každé z žalovaných nahradit náklady řízení ve výši částka.

2. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky částka jako kupní ceny za vybavení Hostelu adresa na adrese adresa, a to po první nebo druhé žalované v závislosti na tom, co vyjde v řízení najevo ohledně toho, se kterou z těchto dvou společností kupní smlouvu uzavřel. Okresní soud zjistil, že jednatelkou první žalované byla paní jméno FO. Jednateli druhé žalované byli jméno FO a jméno FO, přičemž v případě právního úkonu činěného za tuto společnost v rozsahu přesahujícím částka museli jednat oba jednatelé společně. Tvrzená kupní smlouva byla uzavřena ústně. Žalobce ohledně prodeje vybavení ubytovny jednal osobně s jméno FO. Okresní soud za těchto okolností dovodil, že kupní smlouva s žalovanou 1) nemohla být uzavřena již proto, že jméno FO nebyl jednatelem této společnosti, tedy osobou oprávněnou ze tuto společnost jakkoli jednat. Pokud jde o žalovanou 2), bylo vzhledem k hodnotě předmětu kupní smlouvy třeba, aby smlouvu za tuto společnost uzavřeli oba jednatelé společně. jméno FO jméno FO jako druhé jednatelky této společnosti uzavřít kupní smlouvu nebyla v řízení prokázána. Okresní soud nepovažoval za prokázané ani to, že prodávajícím byl sám žalobce. Z výpovědi svědkyně jméno FO i z jejího blíže označeného e-mailu vztahujícího se k zamýšlenému prodeji vyplývá, že prodávajícím neměl být žalobce, nýbrž obchodní společnost právnická osoba Okresní soud z těchto důvodů nepovažoval kupní smlouvu uzavřenou žalobcem ať již s první či druhou žalovanou za prokázanou. Žalobu na zaplacení kupní ceny proto zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Namítal, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Především měl okresní soud dospět k závěru, že pokud nebyla uzavřena kupní smlouva, muselo některému z žalovaných vzniknout bezdůvodné obohacení, a to ve výši kupní ceny. Nesprávný je i závěr okresního soudu, že pan jméno FO nejednal za žalovanou 1). Dle § 431 obč. zák. je podnikatel při překročení zástupčího oprávnění osoby za něj jednající jednáním této osoby vázán. Žalobce oprávněně předpokládal, že pan jméno FO je oprávněn za první žalovanou ve věci inventáře jednat, neboť dojednával prodej celé nemovitosti. jméno FO navíc utvrdil závazek i uznáním dluhu. Zcela nesprávný je i závěr okresního soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Žalobce sám o prodaných věcech vedl řádné účetnictví. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby ho změnil tak, že žalobě vůči některé z žalovaných vyhoví.

4. Žalovaná 1) ve vyjádření k odvolání uvedla, že ve vztahu k ní žalobce nikdy netvrdil, že s ní uzavřel kupní smlouvu. V rámci přípravného jednání to dokonce výslovně popřel a avizoval zpětvzetí žaloby. Jelikož tak neučinil, okresní soud logicky žalobu vůči žalované 1) zamítl. Pro žalovanou 1) je obtížně pochopitelné, z jakých důvodů se žalobce proti této části rozhodnutí odvolává.

5. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek okresního soudu odpovídá pouze obecným a nejednoznačným tvrzením žalobce. Nebyla vyřešena otázka aktivní ani pasivní legitimace, nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy, její předmět atd. Nebylo ani vyjasněno, komu případně mělo vzniknout bezdůvodné obohacení. V každém případě by se však jednalo o bezdůvodné obohacení na straně některé z fyzických osob, nikoliv osob právnických, které jsou účastníky řízení na straně žalované. Správný je i závěr okresního soudu o tom, že nedošlo ani k platnému uznání dluhu, jakož i závěr o neprokázání aktivní legitimace žalobce. Z výpovědi svědkyně jméno FO se podává, že prodávajícím měla být společnost právnická osoba, jejímž je žalobce jednatelem. Odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.

7. Odvolací soud má za to, že okresní soud posoudil věc správně a své rozhodnutí též přiléhavě a srozumitelně zdůvodnil. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho rozsudku souhlasí.

8. Je proto možné jen zopakovat, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce s některou z žalovaných uzavřel platnou kupní smlouvu. Žalobce sám v průběhu řízení váhal, kdo byl jeho údajným obchodním partnerem, zda to byla první, či druhá žalovaná. Lze v této souvislosti odkázat na jeho vlastní výpověď před okresním soudem, která byla naprosto nejednoznačná, neboť v ní zároveň a vzájemně neslučitelně postupně uvedl, že vybavení ubytovny prodal společnosti právnická osoba (žalovaná 2)), že paní jméno FO a pan jméno FO potvrdili koupi věcí za společnost právnická osoba (žalovaná 1)) a že za kupující považoval je oba dva (rozuměno uvedené fyzické osoby). Každé z těchto tří tvrzení však již samo o sobě vylučuje ostatní dvě. Žalobce ostatně připustil, že se sám nevyzná v tom, komu věci prodal („…připouštím, že v tom mám hokej“).

9. Za těchto okolností ovšem nebylo možné žalobě vyhovět. Nebylo prokázáno nejen to, že žalobce uzavřel s některou s žalovaných společností kupní smlouvu, ale ani to, co bylo přesně jejím obsahem. Aby bylo možné žalobě vyhovět, muselo by naopak být prokázáno, komu, co a za jakou cenu žalobce prodal. Žádná z těchto položek kupní smlouvy nebyla v řízení prokázána. Pokud jde o předmět smlouvy, tedy vybavení ubytovny, zůstalo pouze u tvrzení žalobce, který za předmět smlouvy označil soupis věcí obsažených v dopise svědkyně jméno FO (č. l. 47 p.v. spisu). Nebylo však (a vzhledem k neznámé osobě kupujícího ani nemohlo být) prokázáno, že takový předmět smlouvy byl kupujícím akceptován. Totéž platí o kupní ceně. Ani ohledně ní nelze mít za prokázané, že se na ni strany kupní smlouvy dohodly. I kupní cena tedy zůstala pouze v rovině tvrzení ze strany žalobce. Pokud pak jde o osobu kupujícího, žalobce neposkytl dokonce ani řádné (jednoznačné) tvrzení, a to přesto, že byl okresním soudem opakovaně na neurčitost svého tvrzení upozorňován a vyzýván k jejímu odstranění.

10. Jak správně upozornil již okresní soud, sporná byla i osoba prodávajícího, tím pádem i samotná aktivní věcná legitimace žalobce v tomto soudním řízení. Dle výše zmíněného dopisu svědkyně jméno FO, která u prodeje zařízení ubytovny asistovala jako jeho zprostředkovatelka, totiž vyplývá, že prodávajícím měla být obchodní společnost (právnická osoba), nikoliv žalobce osobně.

11. S odkazem na výše uvedené i na závěry učiněné okresním soudem nelze uzavřít, že žalobce má z titulu platně uzavřené kupní smlouvy právo na zaplacení kupní ceny částka vůči některé z žalovaných. Okresní soud proto podanou žalobu správně zamítl.

12. Žalobci nebylo možné přisvědčit ani v názoru, že by mu za daných okolností mělo být uplatněné právo přiznáno z titulu bezdůvodného obohacení. Neexistence (neprokázání) kupní smlouvy sama o sobě neznamená, že došlo k bezdůvodnému obohacení některého z účastníků sporu, navíc v hodnotě rovnající se kupní ceně. Skutečnost, že kupní smlouva nebyla uzavřena, znamená, že vlastnické právo k údajně prodaným věcem zůstalo žalobci a žalované tak samotnou hodnotou předmětu kupní smlouvy obohacené být nemohly. Obohacena mohla být nanejvýš některá z nich tím, že věci ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu užívala. Skutkové okolnosti potřebné pro závěr o takto získaném bezdůvodném obohacení jsou ovšem odlišné od těch, na kterých je založena kupní smlouva. Takové okolnosti nebyly žalobcem v řízení tvrzeny. Chybí tvrzení, které ze dvou žalovaných společností se mělo bezdůvodné obohacení dostat, zda, po jak dlouhou dobu a v jakém rozsahu byl majetek žalobce touto konkrétní společností bez právního důvodu užíván a jak vysoké je bezdůvodné obohacení, jíž se jí dostalo. Uvedené skutečnosti nebyly tím pádem ani předmětem dokazování. Nejde tedy o situaci, kdy by sice byla kupní smlouva zhodnocena jako neplatná, ale kdy by bylo zároveň možné na základě zjištěného skutkového stavu přiznat požadované plnění z jiného právního důvodu, konkrétně z titulu bezdůvodného obohacení. Soud v tomto případě nedisponuje skutkovými zjištěními, která by umožňovala závěr o bezdůvodném obohacení některé z žalovaných ve výši částka.

13. Oprávněnou neshledal odvolací soud ani odvolací námitku, že pan jméno FO dluh, ať již za žalovanou 1) či žalovanou 2), uznal. To nelze dovodit ani jeho elektronického dopisu ze dne datum, v němž není uveden důvod dluhu ani jeho výše a ani v něm není výslovně uvedeno, že dluh je uznáván. Dopis byl navíc adresován paní jméno FO, nikoliv žalobci. Nemohlo se tedy jednat o uznání dluhu vůči žalobci.

14. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované byly v odvolacím řízení úspěšné, měly proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení.

16. Odvolací náklady žalovaných spočívaly v odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po částka (částka za jednu žalovanou a částka za druhou žalovanou dle § 7 bodu pátého a § 12 odstavce čtvrtého vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), 4 paušálních náhradách hotových výdajů po částka vztahujících se k dvěma úkonům právní služby při zastoupení dvou osob (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupce žalovaných za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase adresa – adresa a zpět v celkové délce 242 km ve výši částka (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 8 ½ hodin po částka (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši částka (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem představovaly odvolací náklady žalovaných částka. Polovina z této částky připadající na každou z žalovaných činí částka. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Dovolání je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v adresa